Bajka (2016)

18.01.2018


stáhnout doc


V jednom rozlehlém, krásném údolí, nedaleko mohutného a vysokého pohoří, žilo nevelké stádo ovcí. Všechny se znaly a měly rády, jednak proto, že si to přál jejich pastýř, a také proto, že to bylo velmi snadné. O okolním světě toho moc nevěděly, snad jen to, že je příliš veliký a rozmanitý na to, aby ho chápaly. Po nesčetné generace žily na tomto jediném místě, vyhovovalo jim to a byly za něj rády. Všeho měly dostatek, nikdy tedy nepoznaly bídu a strasti s ní spojené.

O jejich ochranu se staral Ben, statečný a silný ovčácký pes. Stejně jako ovce, i jeho předkové žili na tomto místě odnepaměti. Ani on nic jiného nepoznal, ale svoji zodpovědnou a občas i nebezpečnou práci přesto miloval nade vše. O ten veliký svět venku se nestaral a doufal, že vše zůstane stejné, dokud potrvá jeho služba. Pak vycvičí svého nástupce a odejde na zasloužený odpočinek.

Snad by tomu tak jednou i bylo, kdyby se ovšem Osud, ten věčný hráč, nerozhodl jinak.

Ve stádě žila mladá ovce Sára. Na rozdíl od svých vrstevnic, jež se už odmalička učily, jak zapadnout, ona si neustále stěžovala, na všem hledala chyby a poučovala ostatní. Myslela si, že ví všechno nejlépe a že ostatní ovce jsou hloupé a zaostalé. Snažila se je přesvědčit, aby otevřely oči, aby vylezly z ulity a ochutnaly radosti skutečného života tam venku. Marně.

Žila sice ve stádu, ale vždy se vůči němu důrazně vymezovala. Sama se považovala za výjimečnou, samostatnou a inteligentní osobnost, která si bude žít tak, jak sama chce. Opovrhovala nejen pravidly stáda, ale i zákony samotné přírody.

Kdo znal Matku všeho živého, ten věděl, že si nenechá líbit, aby si kdejaká hloupoučká ovečka myslela, že ví všechno lépe než ona.

*

Ten den byl stejný, jako mnoho předešlých. Alespoň pro ovce, které za svůj život nepoznaly nic jiného, než bezpečný a nudný stereotyp. Sára však byla jako na trní. Když viděla ty tupé, spokojeně přežvykující obličeje ostatních ovcí, podrážděně poskakovala a funěla.

"Já se zblázním!" úpěla. "Já už to nevydržím! Musím pryč! Hned! Teď! Okamžitě!"

"To nesmíš!" zhrozily se ovce. "Svět venku je tak nebezpečný!"

"Pche!" odfrkla si Sára. "Co vy víte? Jste jen hloupé ovce!"

"Každý ví," poučovaly ji ovce, "že tam venku sama nepřežiješ. Zůstaň s námi!"

"Další den už nepřežiju! Musím ven! Aspoň na chvíli! Jinak se tady udusím!"

Ovčácký pes Ben, který pobíhal nedaleko, zaslechl povyk ve stádu a přiběhl se podívat, co se tam děje. Chvíli poslouchal, načež zakročil a rozvášněné Sáře řekl: "Neblázni, ovečko bláhová! Snad si nemyslíš, že tam venku tě čeká něco dobrého? Nemůžu tě pustit samotnou, to by mi mé svědomí neodpustilo."

"Nezajímá mě tvé svědomí, hlídací pse," vyhrkla Sára uraženě. "Starej se o zbytek stáda - a sám o sebe. Já odcházím!"

Dobrák Ben nevěděl, co dělat. Tvrdohlavá ovečka zamířila k východu z údolí. Pokusil se ji zastavit, na jeho vrčení a štěkání však nereagovala. Postavil se jí do cesty, ona ho však buď obešla, nebo ho svou neústupností donutila uhnout. Musel se smířit s tím, že opravdu odchází. Žalostně zakňučel.

"Dej si pozor!" zvolal na rozloučenou. "V údolí tě chránilo stádo a náš pastýř! Venku budeš úplně sama a bezbranná."

Pokud Sára něco řekla, on už to neslyšel. Se smutkem v očích se obrátil a utíkal zpět ke stádu.

*

Zprvu kráčela Sára v novém a neznámém prostředí nejistě a opatrně, časem však, když nenarazila na žádné nebezpečí, se otrkala a začala si konečně užívat nového života. Každá nově objevená maličkost v ní vyvolávala téměř euforický pocit štěstí a veselí. Bláznivě skotačila na zelených loukách, cachtala se v potůčcích. Nikdy se necítila šťastnější. Tohle byl nejlepší den v jejím životě.

Jako blesk z čistého nebe se náhle její největší sen změnil v noční můru. Z nedalekého lesíka se vykolébal obrovský, hnědý medvěd. Rozmrzele bručel, snad z hladu, a zamířil si to přímo k vyděšené Sáře. Byl tak zahloubaný do vlastních myšlenek, že si strachem umírající ovečky, strnule stojící na místě, všiml, až když do ní málem narazil.

"Hmm, hmm," zamručel udiveně. "Copak to tu máme? Takové zvíře jsem ještě neviděl. Kdopak jsi?"

"S-s-Sára," vykoktala ze sebe přeci jen ovečka.

"A copak jsi?" otázal se medvěd. "Znám zajíce, lišky, vlky, jezevce, ptáky všeho druhu, dokonce i člověka, ale tebe jsem ještě neviděl."

"Jsem ovce," odvětila bázlivě Sára.

"Ovce?" podivil se medvěd. "To neznám. Jsi asi hodně exotické zvíře odněkud z daleka."

"To ne," zavrtěla hlavou Sára. "Naše stádo žije nedaleko odtud, v údolí."

"Hmm, hmm, to je velmi zajímavé. A proč jsi ty tady, když je tvoje stádo v údolí? Ztratila ses?"

"Odešla jsem sama!" odpověděla hrdě Sára. "Život v údolí mě už nebavil. Rozhodla jsem se procestovat svět!"

"Hmm, hmm, jsi odvážná, ovečko," pravil uznale medvěd. "Vidím, že nemáš žádné drápy ani tesáky, o zlém pohledu ani nemluvě, a přesto se dobrovolně vydáváš do světa krutého a nebezpečného, kde slabý kus je pouhou kořistí. Musíš být opravdu odvážná."

"To jsem," přikývla Sára nejistě a snažila se pochopit medvědova slova.

"Kam máš vlastně namířeno?" vyzvídal chlupáč.

"Ještě nevím," přiznala popravdě Sára. "Ráda bych toho ale prozkoumala co nejvíc."

"Na sever ani nechoď," varoval ji. "Tam jsou hory tak vysoké, že jimi ani já neprojdu."

"No, tak třeba..."

"Na jih taky ne. Tam je řeka tak široká a dravá, že ji ani já nepřeplavu."

"Dobře, takže bych..."

"Na východ bych ti nedoporučoval chodit. V Černém lese se snadno ztratíš. Navíc tam žije zlá smečka vlků. Jsou velcí, silní a je jich mnoho, ty ani já neporazím."

Sára na něj zírala s otevřenou pusou.

"Chceš tím říct, že jediná možná cesta je zpět do údolí?"

"Nebo zde zůstaň se mnou," nabídl jí další možnost medvěd. "Jsem zde tak sám, okolo mě jen samí nepřátelé a nehostinná země. Chránil bych tě a ty bys mi byla zábavnou společnicí. Co ty na to?"

"Raději ne," ošila se ovečka při představě společného života s touto ohromnou obludou. "Zkusím štěstí jinde."

"Hmm, hmm," zabručel medvěd zklamaně. "Jak myslíš. Buď tedy opatrná, ovce Sáro."

Hnědý kolos se otočil a nemotorně se kolébal zpět do lesa.

"To bylo o chlup," ulevila si Sára.

Počkala, aby se přesvědčila, že medvěd skutečně odešel a vydala se na cestu.

*

Dva dny po setkání s medvědem zastavilo Sářinu dobrodružnou pouť mohutné pohoří, přesně jak jí říkal. Nebyla zase tak bláhová, aby si myslela, že se jí ho podaří překonat, proto se zklamaně obrátila a vydala k jihu. Po čtyřech nekonečných dnech ji však i tam zabránila v cestě nepřekonatelná překážka v podobě veliké řeky.

Povzdechla si a pohlédla k východu. Tam někde ležel obávaný Černý les a také vlčí smečka. Její odhodlání objevovat svět náhle ochabovalo. Nechtěla si však připustit, že by tou příčinou byl strach.

Přece jsem neodešla jen proto, abych se s hanbou vrátila po pár dnech?

Nerozhodně postávala na břehu řeky, hlavu plnou protichůdných myšlenek - jedny ji nutily jít dál, druhé vrátit se zpátky ke stádu.

Uběhla snad věčnost, když se rozhodla jít dál. Čím blíže byla k Černému lesu, tím byly její kroky pomalejší, a odhodlání pokračovat slabší.

Pár metrů před zdánlivě neprostupnou, jednolitou řadou stromů se zastavila. Dovnitř se jí nechtělo o nic víc, než se vracet domů, do údolí. Myslela si, že by zkusila les obejít, ale pohled do obou stran ji ubezpečil, že by to byla jen ztráta času.

S úvahou nad tím, jestli celé tohle cestování stojí za to, vešla nakonec dovnitř. Netušila ani v nejmenším, že ji od té chvíle sledují dvě nebezpečně svítící oči.

*

Šla lesem už asi hodinu, ale na nic, co by ohrožovalo její život, nenarazila. Černý les sice vypadal strašidelně, ale to bylo všechno. Žádné viditelné nebezpečí na dohled. Nakonec dospěla k názoru, že si medvěd vymýšlel, jen aby ji postrašil.

Právě ve chvíli, kdy si už začínala myslet, že je jedinou žijící bytostí v lese, vyskočilo před ni veliké, černé zvíře. Sára strachy zkoprněla, její vyděšené mysli ani nepřišlo, že by se mohla pokusit utéct.

Obluda však neútočila. Cenila na nebohou ovečku tesáky, očividně se bavící hrůzou, kterou vyvolala.

"Kohopak tu máme," pobaveně se ušklíbl. "Kdo jsi? Neumíš mluvit? No tak, snad se nebojíš?"

"Nebojím!" zalhala Sára a snažila se tak tvářit. "Jmenuju se Sára."

"Výborně, takže mluvit umíš. Co tě sem zavedlo, Sáro?"

"Odešla jsem z domova, abych poznala svět."

"A líbí se ti ve světě?"

"Nevím," přiznala ovečka. "Zatím mi tak báječný nepřipadá. Pomalu si začínám myslet, že jsem měla zůstat v údolí s ostatními."

Vlk, který ji pomalu obcházel a mlsně se olizoval, se náhle zarazil a zúžil oči.

"S ostatními, povídáš?" zajímal se. "Je vás víc?"

Sára horlivě přikývla. "Celé stádo. Žijeme v údolí, támhletím směrem. Tam u nás je..."

Ovečka vyprávěla o domovu a vlk pozorně naslouchal. Chudák ve svém poblouznění ani netušila, jak velkou chybu dělá. Když skončila, vlk nasadil hraný lítostivý výraz a spustil dojemnou tirádu: "Tam u vás musí být krásně. Nechápu, proč jsi tak báječné místo opustila. To já, kdybych mohl, nikdy odtamtud neodejdu. To víš, žiju zde sám, všemi opuštěný, na stará kolena mi nezbude než bídně pojít hlady, protože nebudu mít dostatek sil se najíst, ani zde nebudu mít nikoho, kdo by se o mě postaral. Ach, já chudák ubohý!"

Sáře skanula slza dojetí, pak si však vzpomněla na medvědova slova.

"Myslela jsem, že zde žijete ve smečce? Že se o sebe vzájemně staráte?"

"Kéž by!" zaúpěl vlk. "Kdysi snad ano, jenže nás skoro vyhubili lovci. Kdo z mé rodiny nezemřel, toulá se kdovíkde."

"To je tak smutné," zalkala žalostně Sára. "Kéž bych ti mohla nějak pomoci."

"Mně už nic nepomůže. Dokud budu žít na tomhle hrozném místě, čeká mě jen soužení, tělo mi zchřadne, zeslábnu, a zemřu sám a opuštěný."

"To už není žádná naděje?" rozplakala se Sára.

"Tady určitě ne," řekl vlk s důrazem na slovo tady.

Ovečka přestala fňukat a se zvláštním výrazem vlka zkoumala. Po chvíli se její tvář rozjasnila.

"Mám nápad!" vyhrkla vesele.

"Jaký?" zeptal se vlk rozpačitě, protože netušil, co to pro něj bude znamenat.

"Půjdeš se mnou zpátky do údolí!" zvolala Sára nadšeně. "Budeš žít se mnou ve stádu! Co na to říkáš?"

"Já nevím," ošil se vlk a předstíral nerozhodnost. "Co by na to řekly ostatní ovce? A co váš pastýř? Jakmile mě uvidí, vezme pušku a zastřelí mě. Nerad bych se stal trofejí na jeho zdi."

"Toho se bát nemusíš," zaplašila jeho obavy ovečka. "Pastýř je hodný, určitě tě přijme a nechá žít s námi."

"A ostatní?"

"Co mi je po nich?" odfrkla si podrážděně Sára. "Nestarám se o ně, tak ať se nestarají ony o mě."

Vlk se nějakou dobu tvářil zádumčivě, jako by prožíval vnitřní souboj, přitom měl však už dávno jasno.

"Tak víš co?" obrátil se na Sáru. "Platí! Půjdu s tebou!"

*

Cesta zpátky byla rychlejší a mnohem příjemnější. Vlk byl zábavný společník, jehož odtažitost a nervozita zmizely ihned, jakmile opustili Černý les. Sára hltala každé jeho slovo, neboť toho věděl opravdu hodně o světě a o všem, co v něm žilo. Neustále ho zpovídala, vyprávěla mu o svém životě a o důvodech, proč odešla. Vlk se snažil tvářit zaujatě, ve skutečnosti byl však znuděný. Podle něj byla ovce příšerně hloupá, namyšlená a krátkozraká. Na druhou stranu však právě díky těmto vlastnostem měl velkou šanci uspět. Proto ji nechal, ať si tlachá, jak dlouho chce.

Když dorazili do údolí, vlk žasl s otevřenou tlamou. Ovečka opravdu nelhala, údolí bylo překrásným místem k žití. Navíc, kam až jeho oči dohlédly, všude se pásly stovky kusů ovcí. Tolik jídla ještě pohromadě neviděl. Roky by jeho smečce poskytovaly potravu.

Sliny mu proudem tekly z tlamy, musel se ovládat, aby nevyběhl.

A udělal dobře.

Asi padesát kroků od stáda se proti nim vyřítil rozzuřený Ben. Zastavil před nesourodou dvojicí a vztekle vrčel.

"Co tě to napadlo!" obořil se na Sáru. "Přivedla jsi sem vlka! Šelmu, která se živí masem tobě podobných! Zbláznila ses?"

"Nezbláznila!" odsekla Sára uraženě. "On je jiný!"

"Jak to můžeš vědět?"

"Znám ho!"

Ben se zarazil.

"Znáš ho?" zapochyboval. "Jsi pryč jen několik dní! Jak ho můžeš znát? Víš vůbec, jak se jmenuje?"

Sára otevřela ústa, zase je však zavřela, když si uvědomila, že odpovědět nemůže.

"Mé jméno je Baltazar," představil se vlk, a aby ovečce trochu pomohl, dodal: "Sára moje jméno samozřejmě zná, jen mě nechala, abych se představil sám."

Ben oba dva zpražil výmluvným pohledem.

"Dobře," pravil pes. "Teď vím, jak se jmenuješ. To však na mém rozhodnutí nic nemění. Musíš odejít!"

"To ne!" vykřikla Sára. "Nechci, aby odešel! Copak nechápeš, Bene, že všichni vlci nejsou zlí? Baltazar je hodný! Sám to zjistíš, až ho poznáš!"

"Nehodlám nikoho poznávat," zavrčel Ben. "Ty (kývl na Sáru), zůstaň tady. Ty (kývl na Baltazara), pojď se mnou!"

Odváděl vlka pryč, zatímco Sára stála na místě a mlčky je sledovala.

Ben vedl vlka dál od stáda, přičemž ho neustále sledoval, jestli se nepokusí o nějaký podraz. Baltazar šel však klidně, neohlédl se ani jednou, hrdě zíral před sebe. Až když už byli na dohled východu z údolí, náhle se zastavil a pohlédl na Bena.

"Neměl bys tak rychle soudit," řekl mu.

Pes pozvedl jedno obočí.

"Jak to myslíš?"

Vlk zastavil a rozpovídal se: "Kdysi žilo naše plemeno v míru s ostatními zvířaty. Samozřejmě, lovili jsme, ale jen pro obživu a ne mnoho. Většinou jen nemocné nebo staré kusy. Občas i nějaké mladé, ale to už je zákon přírody, tak to vymyslela, aby nikdo nehladověl. V této zemi panoval mír a spravedlivý řád. Dokud nepřišel člověk. Vše, co vidíš, si zabral pro sebe, určil nové zákony. Nás vlky prohlásil za škodnou a bezdůvodně vraždil. Pořádal na nás hony a bavil se tím, jak nás v pasti ubíjel. Nevynechal dokonce ani mláďata."

"Co tím sleduješ?" vybafl na něj Ben.

"Těch lovů se zúčastnili i tví předci, pse," vysvětlil mu Baltazar. "A měli z toho stejnou radost, jako jejich páni. Možná i větší."

"Nenesu vinu za hříchy svých předků," namítl pes. "Tímhle mě neobměkčíš."

"Tak jsem to nemyslel," bránil se vlk. "Jen jsem chtěl poukázat na to, že se každý může změnit. Tak jako u vás psů, z lovců se stali ochránci. Copak nepřipustíš ani trošičku, že i my vlci jsme se mohli změnit k lepšímu?"

"Pochybuju," utrousil Ben.

"Tvoje pochyby ostří pravdy neotupí," poznamenal vlk. "Copak se chovám jako typická, krvelačná šelma? Kdepak, přišel jsem v míru a v míru bych chtěl s vámi žít. Je to snad špatné?"

"Ne, není," přikývl pes a zakabonil se.

Co když je opravdu jiný, než jak mi mí předkové vyprávěli? Mohl se snad změnit?

"Musím přiznat," řekl vlkovi, "že odsoudit tě na základě předsudků by nebylo zrovna fér. Pochop ale, že v mé situaci si nemůžu dovolit být útlocitný."

"Já ti rozumím," přikývl vlk. "Sám bych na tvém místě jednal stejně. Raději odejdu."

Jak řekl, tak učinil. Odcházel pryč, doprovázený Benovým ustaraným pohledem.

"Počkej!" zvolal pes a doběhl ho.

"Copak?" ohlédl se Baltazar překvapeně.

"Jsi ochotný odpřisáhnout, že vše, co jsi mi řekl, je pravda? Že neublížíš stádu a lovit budeš jen v divočině?"

"Slibuju," řekl vlk, a kdyby mohl, zvedl by přitom tlapu, jako to dělávají lidé.

Ben přikývl a pokynul mu, aby ho následoval.

Společně se vrátili ke stádu.

*

Baltazar žil se stádem již několik týdnu, a zatím to nevypadalo, že by Ben svého rozhodnutí měl litovat. Sára byla šťastná, když je tehdy viděla spolu přicházet, a ihned se ujala role starostlivé ochránkyně nového člena stáda. Seznámila vlka s několika svými kamarádkami, které při pohledu na černou šelmu tuhly strachem, ale i jakýmsi nepopsatelným, chvějivým pocitem vzrušení. Bály se ho, ale zároveň jím byly přitahovány. Vzrušoval je svým odtažitým vystupováním, rebelskou samostatností a světáckými znalostmi. Vyprávěl jim dech beroucí, skoro až neuvěřitelné příběhy, jako ten o strašlivé válce mezi lidmi a vlky.

"Bylo to ještě před příchodem prvních lidí," vyprávěl ovcím nedávno. "Všechna zvířata žila v dokonalém souladu, vědoma si a smířena s tím, že každé z nich má v řádu přírody své místo. Nemyslete si, i my vlci jsme měli nepřítele, třeba medvědy. Byli jsme na takový život - divoký boj o přežití - zvyklí. Dokud nepřišli lidé. Nedbali na přirozený řád, panující v naší zemi, nedbali na spravedlnost ani na slitování. My zvířata jsme pro ně byli jen jídlem nebo oblečením. Lovili nás pro radost, ale i kvůli jakési bláznivé pověře, že jsme ďáblovi poskoci. Co tím mysleli, to nevím. Štvali nás od jednoho konce na druhý, nenechali nás vydechnout ani na chvíli. Když už jsme si mysleli, že jsme jim unikli, přišla poslední bitva. Většina z mého rodu zahynula. Neušetřili ani mláďata. Nepřál bych vám ten pohled, když... No, je to už dávno. Pár nás přežilo, ale abychom měli nějakou šanci, že lovcům utečeme, rozdělili jsme se. Od té doby bloudím světem sám. Ze své smečky jsem už dlouho nikoho neviděl. Dokonce ani jiného vlka."

Mladé ovečky, přilákané k vlkovi díky Sáře, která ho vychvalovala, kudy chodila, spustily hromadné a lítostivé ách a óch, některé z nich dokonce ronily slzy. Jedna z nich, mezi nimi nová, se však pochybovačně zeptala: "Slyšela jsem, že i vy vlci jste se zrovna nechovali vzorně a opláceli jste lidem stejnou mincí. Je to pravda?"

Zraky všech oveček se obrátily na Baltazara. Vědom si této pozornosti, vlk si teatrálně povzdechl a jal se vysvětlovat.

"Je to pravda," přiznal zkroušeně. "Byli jsme však zoufalí, na pokraji šílenství. Někteří z nás neustáli ten tlak a začali se mstít. Napadali statky a farmy lidí, a zabíjeli jak jejich zvířata, tak i lidi samotné - pokud narazili na osamělého farmáře. Já se toho samozřejmě neúčastnil. Nikdy bych nikoho bezdůvodně nezabil. Naopak, snažil jsem se jim to vymlouvat. Jenže mě neposlouchali. Úplně zvlčili."

"To je tak hrozné!" zaúpěla jedna z oveček. "Cítím se vinna!"

"Ty za to přeci nemůžeš," utěšoval ji Baltazar.

"Ale ano. Dáváme lidem vlnu, mléko a občas i vlastní maso - a za co? Za trochu trávy a pochybné bezpečí!"

"Ano! To je pravda!" přidaly se další ovce. Rozhořčeně mezi sebou diskutovaly a přidávaly: "Jen nás využívají! Dělají z nás otroky! Hanba!"

Několik z nich odešlo ventilovat své rozčílení mezi další ovce.

Sára se tiše usmívala. Bylo jí jasné, že teď už si jejího přítele Baltazara nikdo netroufne vyhnat.

*

Pokud chtěl vlk zůstat, musel Benovi slíbit dvě věci. Za prvé, že se zapojí do práce. Nejvhodnější volbou bylo hlídání stáda. V tom se Baltazar velmi osvědčil. Pomohl psovi zahnat partičku zvědavých lišek, divokou horskou kočku a mrzoutského medvěda, který se přišel podívat, jestli se už vyplnila jeho prorocká slova. Také přiváděl zpátky zatoulané mladé ovce, které se (po vzoru Sáry) rozhodly jít do světa.

Druhý slib se týkal toho, že se bude vyhýbat pastýři. Ten se sice už pár dnů neobjevil, to však nebylo nic neobvyklého. Ben měl všechno pod palcem a ovce měly jídla stále dost, navíc zima byla ještě daleko.

První problém nastal, když se na okraji pastvin objevil jiný vlk. Byl menší než Baltazar a mladší. Postával nejistě na místě, jako by na někoho čekal.

Ben si zavolal Baltazara a ukázal mu osamělého poutníka.

"Znáš ho?" zeptal se.

"Ano," přitakal vlk. "Je to syn mé sestry. Zemřela před pár lety při posledním útoku lidí."

"Co tady hledá?" zeptal se nedůvěřivě Ben. "A jak nás vůbec našel?"

"To nevím," zakroutil hlavou Baltazar. "Mám ho vyhnat?"

Než se pes zmohl na jakoukoliv odpověď, objevila se u nich Sára.

"Copak se děje?" vyzvídala a pak si všimla nového vlka. "Páni, kdopak to je? Tvůj příbuzný?"

"Ano," přikývl Baltazar. "Syn mé sestry. Sirotek. Právě jsem se ho chystal vyhnat."

"Cože?" vyhrkla zděšeně Sára. "To přece nejde!"

"Není to dobrý nápad," ozval se Ben. "Už tak riskujeme, když zde ukrýváme tady toho vlka."

"Podívej se na toho chudáčka," řekla mu ovce. "Je sám, vyděšený a určitě i hladový. Není nebezpečný. Zaručím se za něj."

"Ne!" štěkl Ben. "Už ses zaručila za Baltazara."

Sára chtěla protestovat, nakonec si to však rozmyslela a odběhla pryč. Vrátila se však během chvilky. Vedle ní běžela další mladá ovečka. Zastavily u Bena a Sára ihned spustila: "Tady Agnes, ta se za něj zaručí, viď?"

Druhá ovečka kulila ohromeně oči. Nevěděla co říct a tak jen němě přikyvovala. Vypadala, že neví, o co jde, jen tuší, že to bude něco zajímavého.

Ben hleděl střídavě na ovce, na Baltazara a na nového vlka. Věděl, že se děje něco špatného, ale netušil, jak tomu zabránit. Jedním si byl jistý: ztrácel postavení. Navíc, teď na něj budou dva. Mohl by riskovat, pokusit se nově příchozího zahnat, a tím proti sobě poštvat nejen ovce, ale i Baltazara. Musel si připustit, že už je starý a neměl by šance ani proti jedné šelmě.

Jedině, že by teď nového vlka naoko přijal a získal tak čas vymyslet, jak z toho ven.

Ano, to je ono!

"Tak dobře," přikývl unaveně. "Máš ho na starost, Agnes. Baltazare, přiveď ho a vysvětli mu pravidla."

Ben na nic nečekal a vydal se zpět ke stádu. I přes chmury, které ho trápily, pořád věřil, že se stále ještě dá všechno zachránit.

*

O několik týdnů později.

Ben utíkal tak rychle, jak mu to jeho staré, unavené nohy dovolovaly. Měl pocit, že mu každou chvíli vypoví službu buď ony, nebo srdce. V hlavě si přehrával všechny důležité události posledních týdnů a snažil se přijít na to, kdy se všechno pokazilo.

Pravděpodobně tehdy, když zmizela první ovce. S Baltazarem a Síriem (jeho synovcem) po ní pátrali dva dny, ale nepodařilo se jim ji najít. Bylo to smutné, ale během jeho několikaleté služby se tak nestalo poprvé.

Věděl, kdo mohl za její zmizení i to, co se s ní následně stalo. Bohužel by mu však bez důkazů stádo neuvěřilo.

Když zmizela druhá a pár dní poté i třetí ovce, několik pozornějších zvířat začalo remcat a pokradmu sledovat vlky. Ben se stále ještě tvářil sebejistě, aby jim dokázal, že má vše pod kontrolou. Ve skutečnosti však nevěděl, jak dál.

Nakonec se rozhodl zaběhnout pro pastýře a nějak ho přesvědčit, aby zakročil. Když se však blížil k jeho malému domku pod pastvinami, opanoval ho velmi nepříjemný pocit. Rychle překonal zbývající vzdálenost a skákal na dveře, dokud se mu je nepodařilo otevřít. Proběhl úzkou, temnou chodbičkou a neomylně zamířil do ložnice, odkud cítil nepříjemný, do čumáku bijící zápach.

Pastýř ležel ve své posteli, ruce položené na hrudi, která se však ani nepohnula. Ben se k němu opatrně přiblížil a očichal ho. Nebylo pochyb, byl mrtvý. Nebylo vidět žádné poranění, pastýř tedy zemřel přirozenou smrtí. Byl to už starý člověk a dalo se očekávat, že už tu dlouho nebude.

Ben žalostně kňučel a pak několikrát dlouze zavyl. Olízl bledou, vrásčitou tvář svého pána a odešel. Bylo mu jasné, že teď už ho u stáda nic nedrží. Ovce budou rády, že odejde, pravděpodobně ho ihned nahradí vlky. Už teď jich více než polovina požaduje, aby se k nim připojili další vlci. Až se tak stane, bude stádo odsouzené k zániku. Požírané šelmami bude zpívat chvalozpěvy na dokonalé, vícedruhové soužití.

Tohle stádo nezachráním, ale mohl bych varovat ostatní, aby si na vlky dali pozor. Všude se najde nějaká toulavá Sára, nespokojená se svým životem, schopná ohrozit sebe i ostatní jen pro pocit, že její život má nějaký smysl.

K této ušlechtilé myšlence se upnul a rychle uháněl pryč od ztraceného stáda.

*

Byl na cestě už několik dní, z nichž velkou část strávil průchodem Černého lesa. Mnozí by na tomto místě jistě bloudili a jistě i časem bídně zahynuli, ne však on. Byl nejen starý, ale i zkušený, dokázal najít cestu tam, kde by jiní jen zmateně kroužili dokola.

Hladový a unavený cítil, že už je blízko konci prokletého lesa. Věřil tomu, že bude v bezpečí, jakmile jej překoná.

Náhle zaslechl varovné vrčení. Ztuhl na místě a rozhlédl se kolem sebe. Nikoho sice neviděl, ale věděl, že jsou tady. Nedokázal jim utéct. Celé jeho tělo se napjalo, srst na hřbetu se naježila. Nasál okolní pachy a vyčkával.

Zprava, z hustého křoví, zaslechl praskot. Věděl však, že je to jen klamný manévr, proto neuskočil doleva, ale na opačnou stranu.

Právě včas. Do místa, kde před okamžikem stál, dopadl mohutný černý vlk. Nebyl to ani Baltazar, ani Sírius. Přesto nebylo pochyb, že patří do jejich smečky.

Ben na nic nečekal a skočil dopředu. Skoro cítil, jak ho o chlup minuly drápy vlka, který na něj zaútočil z houští napravo.

Tohoto útočníka znal. Byl to Sírius.

Mladý vlk vztekle zavrčel a hnal se za Benem, který se dal na útěk. Druhý vlk se k lovu připojil. Tihle dva však psovi vrásky nedělali. Víc ho zajímalo, kde je Baltazar; ten je z nich nejnebezpečnější.

Jako by ho myšlenkami mohl přivolat, objevil se zákeřný vlk přímo před ním.

Ben byl v pasti!

Zatímco zpomaloval, rozhlížel se po nějaké únikové cestě, všude mu však v pohybu bránily stromy, nebo husté křoví. Odevzdaně zastavil a čekal, až ho všichni tři vlci obklíčí.

"Tvá cesta je u konce, pse," zašklebil se Baltazar, když klidně došel k Benovi. "Nejsi tak hloupý, abys nepochopil, že proti nám nemáš šanci. Přijmi svůj osud hrdě a statečně, zaútoč, ať zemřeš jako bojovník."

Ben byl na pokraji sil. Věděl, že proti vlkovi by neměl šanci, i kdyby byl odpočatý a o pár let mladší. Byl však pes, poslední z generace odvážných hrdinů. Nehodlal si lehnout na záda a nechat se zadávit jako bezbranná kořist.

"Bez boje mě nedostaneš, zrádce!" odsekl Ben a připravil se.

Ještě než Baltazar zaútočil, připlížil se zezadu ke psovi Sírius a tlapou s ostrými drápy jej poranil na zadní noze. Ben zakňučel bolestí a zadní část těla poklesla. Baltazar využil šance a skočil po něm. Strhl psa k zemi a přetočil ho na záda.

"Zbabělče!" sykl Ben.

"Dostal bych tě i tak," vysmál se mu vlk vítězně. "Nemám však čas, abych si s tebou hrál. Musím dál, k dalšímu stádu."

"Proč to vlastně děláš?" chtěl vědět Ben předtím, než zemře.

"Proč asi? Mstíme se za to, co nám lidé dělali a stále ještě dělají. Vraždí nás. Oko za oko, zub za zub, tak to přeci říkají."

"Je to hloupé," namítl pes. "Vždyť ty ovce vám nic neudělaly."

"A naše vlčata snad lidem ublížila?" vykřikl Baltazar. "Ne! Takhle se prostě vede válka, trpí hlavně nevinní. Někdo musí zaplatit, a když nemohl jejich pastýř, zaplatí ony. Haha, kdybys je tak viděl, vždyť ony se na to vyloženě těší! Hlavně ta Sára, je tak hloupá, že si stále ještě nedokázala přiznat, co svojí bláhovostí způsobila."

"Co má s vaší pomstou společného pastýř?" zajímalo Bena. "Byl to hodný člověk. Nikomu nikdy neublížil."

"Pche," odfrkl si Baltazar. "Málo víš o svém pánovi. I když tě omlouvá to, že jsi ještě nebyl na světě, když on, jako mladík, lovil v lesích naše mláďata!"

"To je lež!" nechtěl uvěřit Ben. "K tomu by se můj pán nikdy nesnížil!"

"Věř nebo ne, to je tvoje věc. Nic se tím nezmění. Osud tvůj, stejně tak stáda, je zpečetěný."

Baltazar byl nyní tak blízko, že mohl Ben cítit jeho smrdutý dech. Konec se blížil a on to cítil. Měl by mít ze smrti strach, přesto však cítil jen jakousi těžko popsatelnou úlevu. Naposledy pohlédl vlkovi do očí. Tentokrát odhodlaně a beze strachu.

"Zabíjením nic nevyřešíte," řekl mu.

"Já vím," odvětil Baltazar, a z jeho hlasu zazněl, více než cokoliv jiného, smutek.

Ben odvrátil hlavu a nastavil svému katovi krk. Poslední, co tak viděl, nebyly velké vlčí tesáky, blížící se k životně důležité tepně, ale krásná, světle modrá obloha, a na ní spousta bílých obláčků, připomínajících nebeské ovce.

Usmál se.