Boj o mrtvé (2016)

18.01.2018


stáhnout doc


Kdesi ve střední Evropě, tisíce let před naším letopočtem

Dva bratři, Khem a Ori, se prodírali hustými křovinami, obklopeni mohutnými listnatými duby a buky. V rukou svírali krátké oštěpy s pazourkovým ostřím, za opasky ze splétaných provázků měli zastrčené topůrka měděných sekerek. Ori měl v koženém vaku, mimo jiné, i několik náhradních pazourků k oštěpu. Často se totiž při lovu stalo, že se kámen roztříštil a oni ho museli nahradit. Vzácné měděné sekerky používali jen zřídka a to při výjimečných událostech.

Blížila se zima, a proto měli oba přes ramena přehozené medvědí pláště, u krku sepnuté kostěnou sponou. Ori měl dokonce na hlavě jakousi jednoduchou čapku z vlčí kůže. Nejenom, že mu zahřívala hlavu, ale byla výhodná i proti vodě, padající z nebe.

Ještě před svítáním vyrazili muži na lov, přesto se nyní k večeru vraceli do osady s prázdnou. Oba kvůli tomu měli špatnou náladu. Očekávali příval výsměchu a urážek od ostatních členů kmene, kteří se už vzdali potřeby obstarat si jídlo takovým divokým způsobem, a raději se věnovali pěstování potravy z Matky Země.

Kmen měl sice ještě v proutěné ohradě dva dobře vykrmené volky, které porazí, jakmile nastane vhodný čas, jenže oba lovci věděli, že na překonání dlouhé zimy to stačit nebude. Přijde hlad a ten zaženou jedině masem divokých zvířat. Tak jako dvě zimy zpět, i tentokrát před nimi nakonec padnou na kolena a budou je prosit, aby jim v lesích ulovili něco k jídlu.

Což o to, oba bratři byli dobří lovci. Jejich otec je odmala vodil do temných hvozdů a učil je nejen lovit, ale v této nepřívětivé divočině i přežít. I když se bratři divoké a nebezpečné země za osadou báli, zároveň ji i milovali a ctili. Dalo by se říci, že v ní trávili více času, než se svými lidmi v osadě. To byl ostatně důvod, proč se jich ostatní s nedůvěrou stranili a kdykoliv ti dva opustili osadu, s úlevou si oddychli. Nikdo rozumný by přece na tak nebezpečné místo, jakým jsou okolní lesy, nechodil tak často a ještě k tomu rád. V kmeni bylo několik lidí, kteří by bratry nejraději vyhnali. Zatím však byli v menšině a proto museli přítomnost Oriho a Khema trpět.

Dokud ještě žil jejich otec v osadě, nikdo si na ně nedovolil ani křivého slova. Jednoho dne odešel, aby se pokusil najít jejich matku, která zmizela v lese. Už ho nikdy nespatřili.

Zákon kmene nedovoloval oba mladíky vyhnat, proto jim alespoň pravidelně dávali najevo, jak je jim jejich přítomnost nepříjemná. Věřili totiž, že na jejich bedrech spočívá prokletí.

"Špatný den na lov," utrousil zklamaně mladší Ori.

"Hm," zamručel nevrle jeho bratr.

"Zítra bude lepší den," pokusil se Khemovi zvednou náladu Ori. Křečovitě se usmál a odhalil tak dvě řady zažloutlých zubů. Khem po něm střelil pohledem a dál mlčel.

"Co ti je?" chtěl vědět Ori.

Zdálo se, že jeho bratr nechá otázku nezodpovězenou, dokud se po pár krocích nezastavil. Stále zíral před sebe, zatínal zuby a zhluboka dýchal.

"Nic jsme nechytili," řekl bratrovi.

"No a?"

"Nerozumíš? Nemáme kořist, nemáme jídlo. Vracíme se s prázdnou. Další důvod, proč se nás zbavit."

Ačkoliv Ori chápal bratrův špatně potlačovaný vztek, tušil, že je za tím i něco jiného. Khemova hrdost neznala mezí. Považoval se za víc než dobrého lovce, který se nikdy nevracel s prázdnou. I kdyby ulovil jen hubeného zajíce.

Omluvou snad mohlo být to, že se poslední dobou všechna zvěř místům, kde bratři obvykle lovili, vyhýbala. Ori nevěřil tomu, že by se zvířata naučila lovišti vyhýbat, zase tak často sem nechodili.

Bylo za tím něco víc. Něco zlověstně tajemného.

Už delší dobu zde Ori cítil přítomnost něčeho nepřirozeného. Několikrát měl dokonce pocit, že ho někdo sleduje. Podle Khema to bylo hloupé, ale Ori věděl své.

"Tak půjdeme jinam," navrhl Khemovi.

Bratr na něj tázavě pohlédl. "Myslíš jinam lovit nebo žít?"

"Není to jedno?"

Khem si povzdechl. "Asi ano. V lesích na straně zrození Zářícího by mohla nějaká zvěř být. Zajdeme tam a zkusíme něco ulovit."

Ori přikývl. Pak se ale ohlédl po Slunci, blížícímu se k dalekému horizontu a rozpačitě si odkašlal.

"Zářící brzy zmizí. Neuvidíme si pod nohy a zvířata budou spát."

"Máš strach?" pousmál se Khem. Měl bratra rád, ale jeho neopodstatněné obavy v něm vyvolávaly pobavení. "Dobře. Vrátíme se do osady a ráno vyrazíme. Spokojený?"

Ori se nadechl ke kladné odpovědi, ale nakonec si to rozmyslel. Nerad by před bratrem vypadal jako ještě větší zbabělec, než jak vypadá.

"Ne. Půjdeme hned."

"Tak to má být, bratře," zasmál se Khem a poplácal ho po rameni.

*

Tu noc spal Ori, na rozdíl od svého bratra, velmi neklidně. Zdály se mu sny o neviditelných přízracích, které ho honily po lese. Probudil se zbrocený potem, zatímco na temném nebi stále ještě svítil Bledý duch.

Posadil se a pohlédl na bratra. Khem poklidně spal, což mu Ori upřímně záviděl. Chvíli ještě nečinně seděl a tupě zíral před sebe, než se znovu pokusil usnout.

Nepodařilo se mu to. Až do svítání ležel na zádech a hleděl na hvězdy. V ruce přitom svíral jantarový kámen, omotaný provázkem a přivázaný ke krku. Dostal ho jako malý od matky, aby ho chránil před zlými duchy. Podobný kámen měl kdysi i Khem, ale ten na nadpřirozené bytosti nevěřil a tak ho vyměnil s jedním z lovců sousedního kmene za měděný nůž.

Když se probudil i Khem, společně se nasnídali ovoce, které Ori prozřetelně sbíral během včerejšího neúspěšného lovu. Khem trochu bručel, protože měl chuť na maso, ale byl bratrovi vděčný za to, že myslel i na tu možnost, že jejich výprava vyjde na prázdno.

Když se vydali na východ, slunce se již vyhouplo nad špičky korun stromů. Ori si myslel, že když opustí obvyklá místa lovu, tak se mu uleví. Po půldenním putování však zjistil, že stín v jeho srdci stále zůstává.

Ať už nevědomky utíkal před čímkoliv, zdálo se, že se mu to drží v patách.

Když bylo slunce nejvýše, narazili na stopy jelena. Podle nich muselo jít o skutečně velký exemplář. Khem se už v duchu viděl, jak ho spolu s bratrem dovlečou do osady a členové kmene je vítají s oslavným jásotem.

Vydali se po stopách a asi po půl hodině zaslechli šramot ve vysokých a hustých křovinách, vzdálených od nich zhruba padesát kroků. Bratři se ukryli za mohutný kmen dubu a připravili si oštěpy. Právo prvního hodu měl, jako starší, Khem. Až pokud by se netrefil, což se stalo jen jednou, nastoupil by na jeho místo Ori.

Praskání větviček a šustění listí se přibližovalo. Ori měl najednou podivné tušení, že to, co z křoví vyběhne, nebude jelen. Kdyby mohl číst myšlenky, zjistil by, že Khem si myslí totéž.

Větve se rozhrnuly a z houští vylétl obrovský černý kanec. Ač překvapený, Khem na nic nečekal, vyběhl zpoza stromu a jakmile kolem něj divočák probíhal, mrštil po něm svůj oštěp. Ori se zatajeným dechem sledoval dráhu letu oštěpu a radostně vykřikl, když se pazourková špice zabořila kanci pod lopatku. Zvíře nestačilo ani vykviknout, špice oštěpu mu pronikla přímo do srdce. Setrvačností popoběhlo ještě několik kroků, než se mrtvé svalilo do trávy.

Ori s Khemem vítězně zajásali a rozeběhli se ke kořisti. Poklekli u těla a s neskrývanou radostí si ho prohlíželi.

"Už teď mě bolí břich," pravil vesele Ori, "Když si jen představím, jak ho dnes večer naplním!"

"Nacpu se až k prasknutí," přidal se zubící se Khem. Náhle však zvážněl a ukázal na divočákův hřbet. Trčel z něj ulomený dřík šípu.

V křoví někde před nimi cosi zašustilo. Khem varovně houkl a stáhl bratra za divočákovo tělo. Vzápětí kolem nich prolétl šíp a zabodl se do země za nimi.

"Co se děje?" vyhrkl nechápavě Ori.

"Cizí lovci!" odvětil zamračený Khem.

A opravdu. Sotva domluvil, vyhrnuli se z křoví naproti nim tři hulákající lovci. Vypadali stejně jako bratři, tedy menší postavy, tmavší pleti a černé vlasy, v nich však, na rozdíl od Oriho a Khema, měli vpletená havraní pírka. Dva z nich mávali oštěpy, třetí ve spěchu nasazoval šíp do tětivy kostěného luku.

Zastavili se na deset kroků od bratrů, přestali hulákat a s připravenými zbraněmi zírali na dva lovce.

"Co chtějí?" zeptal se Ori.

"Co asi," kývl hlavou ke kanci Khem. "Svoji kořist."

"Ale ta je přece naše!"

Khem se dotkl prstem zlomeného dříku. "Budou říkat, že patří jim, protože kance zasáhli první. To, že padnul až po naší ráně, je nebude zajímat."

"To není správné!" protestoval Ori.

"A co chceš dělat?" zeptal se Khem, pročež vstal a s rukama od těla vykročil k cizím lovcům. Ti mu dali výhrůžkami na vědomí, aby se moc nepřibližoval.

"Mír," pravil Khem a položil si pravou ruku na hruď. "Nechceme žádné spory. Rozdělme si maso spravedlivě, napůl."

"Ne!" odsekl rozhodně jeden z cizích. Khem se na něj soustředil, po očku přitom sledoval jeho druhy, hlavně toho s lukem. "Zvíře je naše. My ho uštvali a poranili. Tys jen využil příležitosti."

Khem se zamračil. "Kdybych ho neskolil, honili byste ho až do tmy. A kdoví, jestli by se vám ho povedlo zabít. Nedělejte zbytečně zlou krev. Svou část kořisti si zasloužíme."

Mluvčí lovců si ho podezřívavě přeměřil. Nelíbilo se mu, co právě řekl. Nejen, že zpochybňoval jejich lovecké umění, ale i čest.

"Odejděte," varoval bratry naposledy a zamával Khemovi před nosem oštěpem. Jestli čekal, že ho tím zastraší, zmýlil se. Naposledy v životě.

Khem bleskurychle chytil ratiště oštěpu, přitáhl si lovce k sobě a praštil ho pěstí do obličeje. Překvapený lovec zaúpěl a padl omámeně k zemi. Khem nechtěl nikoho zabít. Věřil, že když zaútočí první a ukáže jim tak odhodlání bránit svou kořist, stáhnou se. Nečekal ale, že budou kvůli jídlu ochotni zabíjet.

Jakmile totiž mluvčí cizích lovců padl k zemi, muž s lukem se napřímil a napnul tětivu. Khem se již viděl v nebeské zemi předků, naštěstí mu nebylo souzeno, aby ten den zemřel.

Zaslechl za sebou bojový výkřik a následně spatřil, jak kolem něj prolétl bratrův oštěp a zabodl se lučištníkovi do hrudi. Muži ochably ruce a on se s chrčením skácel.

Třetí lovec zvážil své šance, a když uznal, že jsou mizivé, dal se na útěk. Khem, rozvášněný krví a bojovnou náladou, bezmyšlenkovitě vytáhl sekerku a mrštil ji po utíkajícím. Zasekla se muži do zad a poslala ho k zemi.

Khem cítil zadostiučinění, i když v hloubi duše tušil, že toho bude litovat, jakmile z něj vyprchá zuřivost. Ohlédl se po bratrovi a spatřil jej s vytřeštěným pohledem a otevřenými ústy. Stále ještě nemohl uvěřit tomu, že zabil člověka. Khem ho chápal. Když před lety zabil v hádce lovce z kmene, žijícího na břehu Velké řeky, pozvracel se a ještě dlouho se mu ten hrozný čin vracel ve spánku. Kdyby k sobě byl ohledně této věci upřímný, musel by si přiznat, že se s tím nikdy nesmířil.

Zamířil k bratrovi, aby ho uklidnil. Ušel sotva pár kroků, když se na něj zezadu kdosi pověsil a stáhnul ho k zemi. Byl to ten lovec, kterého praštil. Úplně na něj zapomněl.

Muž se na ležícího Khema vrhnul a bušil pěstmi do jeho hlavy. Už po několika silných úderech Khem cítil, jak se o něj pokoušejí mdloby. Snažil se rukama rány odrážet, ale proti rozdivočelému lovci měl málo šancí. Co dělal Ori, to netušil, ale věděl, že z toho šoku se jen tak neprobere. Musel si tedy pomoci sám.

Místo toho, aby odrážel cizincovy rány, uchopil ho rukama za kožešinový kabátec, zapřel se nohama o zem a vší silou ho nadzvedl. Měl na to jediný pokus, pokud by ten první nevyšel, neměl by už víc sil na další. Navíc by si lovec uvědomil, oč se snaží a už by mu to nedovolil.

Lovec s překvapeným výrazem přelétl přes Khema. Ten na nic nečekal, překulil se na břicho a rychle vstal. Přiskočil k lovci, strhnul si opasek a obmotal mu ho kolem hlavy. Škrtil ho tak dlouho, dokud lovec nezačal kopat nohama. Pak ztuhnul. Khem přesto ještě nějakou chvíli nepovolil. Až když si byl jistý, že je jeho sok opravdu mrtvý, provaz povolil.

Odstrčil mrtvé tělo a s úlevným výdechem se rozvalil do trávy. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Nakonec to nevydržel, natočil se na bok a vyzvracel se. Spíše cítil, než viděl, že k němu přiběhl Ori, poklekl u něj a držel ho, dokud ze sebe všechno nedostal.

Když se Khem cítil lépe, pokynul bratrovi, aby mu pomohl vstát. Sám si pak došel pro sekerku a vytrhl ji ze zad mrtvého. Krev otřel o jeho kožešinu. Při pohledu na zbraň pocítil lehkou nevolnost. Zatřásl hlavou a protřel si oči. Sekerku si chtěl zastrčit za opasek, jenže si uvědomil, že provaz je stále ještě omotaný kolem lovcova krku. Nerad - a jen proto, že ho potřeboval - se pro něj vrátil a uvázal si ho kolem pasu. Následně za něj zasunul topůrko a zamířil k divočákovi. Vytáhl z něj bratrův oštěp i zlomený šíp cizího lovce. Ori si všiml luku, ležícího vedle muže, kterého zabil, a rozhodl se, že si ho vezme. Spolu s ním sebral i kožený toulec s asi tuctem šípů. Věděl, že to není správné, že by měl být lovec se svou zbraní pohřbený, ale také věděl, že tito lidé pravděpodobně žádný hrob nebudou mít.

"Co chceš dělat?" zeptal se bratra.

"Odneseme ho do osady," odvětil Khem.

"A co oni?" ukázal mladší bratr na mrtvé.

"Co s nimi? Život jim nevrátíme."

"Až na to jejich lidé přijdou, budou žádat odplatu. Poteče další krev."

Khem zavrtěl hlavou. "Nic se nedozví. Nenajdou je. A i kdyby ano, nebudou tušit, kdo je zabil."

Ori mlčel a sledoval bratra, jak hledá nějakou silnou větev, na kterou by divočáka zavěsili. Když ji našel, přivázali k ní zvíře za nohy a s bratrem si hodili těžké břemeno a vydali se zpět do osady.

Ori byl rád, že odcházejí. Znovu měl onen tísnivý pocit, že ho někdo sleduje. Tentokrát byl však mnohem silnější. Raději se ani neotáčel, aby náhodou nespatřil oči ho pozorující, či toho, komu patří.

Kdyby věděl, že ho někdo doopravdy pozoruje, zděsil by se.

Kdyby věděl, kdo ho pozoruje, nechal by kance kancem a utíkal by jako o život.

*

Ještě dlouhou dobu poté, co bratři odešli, se v místě masakru nic zvláštního nedělo. Neviditelní ptáci kolem štěbetali, první mouchy se začaly slétat k mrtvolám, v trávě cvrlikali brouci.

Potom, tak náhle, jako by se vše živé v okolí domluvilo, nastalo hrobové ticho. Ptáci a brouci zmlkli a ztuhle stáli na místě, mouchy urychleně odlétly. Dokonce i ten studený, podzimní vánek, rozechvívající koruny stromů, přestal vanout.

Vypadalo to, že se v celém okolí zastavil čas.

Nedaleko místa, odkud vyběhl divočák, se zvlnila tráva. Její trsy se začaly rozestupovat směrem k mrtvým. Mohlo to vypadat, že ji rozhýbal vítr, ten ale v tu chvíli nefoukal.

Oko zkušeného pozorovatele by zaregistrovalo zvláštně rozvlněný vzduch v místě, kde se tráva ohýbala. Už nad tím by se onen pozorovatel podivil, nevěřil by však svým očím, až by si uvědomil, že se před ním vlní obrys lidské postavy.

A nebyla sama.

O pár chvil později se objevily další dvě éterické bytosti. Všechny tři neomylně zamířily k mrtvým. Před nimi se zastavily a chvíli vyčkávaly. Pak se jedna po druhé vrhly na těla a splynuly s nimi.

Biologické hodiny Matky Země odtikaly deset dlouhých vteřin, než první z mrtvých lovců otevřel oči.

*

Ori s Khemem se do osady vůbec nevraceli tak, jak si představovali. Před vstupem do osady, chráněné proutěnou ohradou, postával starý strážce s oštěpem, kolem nějž pobíhalo několik výrostků obojího pohlaví. Když spatřili bratry, nesoucí takovou velikou kořist, s jásáním a výskotem je obklopili. Motali se lovcům pod nohy, ale ti je ignorovali, zahloubaní do temných myšlenek. Kdyby je strážce neodehnal, možná že by nakonec bratrům kance shodili z ramen.

Lovci donesli svůj náklad do středu osady a tam ho položili na zem. Během chvilky se z chýší vyhrnulo několik žen a náčelník kmene Brek. Byl to vysoký a svalnatý muž, jenž na tomto světě strávil již padesát zim. Pokud se právě nemračil, zachovával kamennou tvář. Nikdo z kmene si nepamatoval, že by se kdy usmál. Dokonce ani, když se mu narodil syn. Ti, co byli tenkrát u porodu, viděli, jak si přísně prohlédl miminko a pak spokojeně přikývl. Když dítě po pár týdnech zemřelo, nehnul ani brvou.

Spokojeným kývnutím ohodnotil i dnešní úlovek. Ori se neupřímně usmál a zamířil za bratrem, který už mířil do chýše na okraji osady. Oba byli k smrti unavení a jejich nálada byla na bodě mrazu. Do západu slunce sice ještě zbývalo pár hodin, ale oni na něj čekat nechtěli.

Zalehli na kožešiny a téměř ihned usnuli. I když měli velké trápení a v noci je pronásledovaly zlé sny, opravdová noční můra, kterou svým přičiněním způsobili, je teprve čekala.

*

Muž několikrát marně zalapal po dechu a pak znehybněl. Mrtvý lovec, kterého Khem uškrtil, zabil tohoto člověka stejným způsobem. Jen k tomu použil vlastní ruce, které poté, co se přesvědčil o tom, že je muž opravdu mrtvý, uvolnil.

Narovnal se a ohlédl po hluku právě včas, aby spatřil dalšího nemrtvého, který za vlasy přiváděl plačící ženu. Stejně jako ostatní, i ona byla překvapená. Byl to dobrý nápad, zaútočit na osadu během noci, kdy všichni poklidně spali.

"Ta je poslední," řekl ten, který ji přivedl a mrštil s ní k nohám svého společníka. "Ostatní jsou už připraveni."

Škrtič hleděl na ženu bez zájmu. Ona po chvíli zvedla oči a ustrašeně na něj pohlédla. "Co se děje, Madrigu?" nechápala vzlykající žena. "Proč jste je všechny zabili?"

"Tvůj druh už toto tělo neovládá, ženo," pravil chladně nemrtvý, vlastnící Madrigovo tělo. "Ani tobě už nebude dlouho patřit."

"Já to nechápu," vzlykla.

"Ani nemusíš," odvětil neMadrig. "Potřebuju od tebe jen jedno."

"Co?"

"Uvolni toto tělo pro jednoho z mých bratří."

"Cože?" žena vykulila oči, ne však udivením, ale strachem z pochopení, to když jí druhý nemrtvý rychle omotal kolem krku provaz a začal škrtit.

NeMadrig pozoroval vraždu bez jakýchkoliv emocí.

"Co malí?" zeptal se svého druha, jakmile bylo po všem.

"Jsou naživu. Hlídá je Texenuk."

"Dobře," kývl spokojeně neMadrig. "Jejich těla jsou pro naše bratry a sestry ještě příliš křehká. Nebude ale trvat dlouho a budou připraveni. Do té doby je musíme hlídat."

"Jistě."

"Dostali jsme všechny? Neunikl někdo?"

"Nevím, jestli máme všechny, ale vypadá to, že ano."

"Vsadíš na to své tělo?"

Druhý nemrtvý neodpověděl, místo toho mlčky pohlédl za neMadriga.

"Už jdou," usmál se.

NeMadrig se ohlédl a i jemu se na tváři objevil úsměv. To, co viděl jen on a jeho druh, nemohl vidět žádný člověk. Desítky nehmotných postav, pomalu se blížících k osadě.

Je jich moc, uvědomil si mrzutě. Mnohem víc, než těl v osadě.

"Seženeme další," ozval se druhý nemrtvý, jakoby četl jeho myšlenky.

"Ano," přikývl neMadrig. Vzpomněl si na dva lovce, díky nimž má po dlouhé době zase hmotné tělo. Na jeho tváři se objevil nepříjemný škleb.

"Už dokonce vím, kde je seženeme."

*

Nemrtvý neměl pravdu, když tvrdil, že dostali všechny. Nemohl totiž tušit, že se jeden člen kmene zachránil. Deset zim starý chlapec Kar ten den snědl nějaké červené bobule, což mu notně zamávalo s vnitřnostmi. V noci ho probudila potřeba, a proto se tiše vydal na okraj lesa, aby se vyprázdnil. Mohl tak vidět Madriga, Teofa a Volka, vracející se domů.

Zprvu chtěl vyskočit a hnát se za nimi, cosi ho ale zastavilo. Podivné už bylo to, že se vraceli bez kořisti. Kar si nepamatoval, že by se tři nejlepší lovci z osady vraceli s prázdnou.

Zvláštní byla i jejich chůze. Kráčeli tak nějak trhaně, nepřirozeně. Karovi to cosi připomnělo, ale i kdyby dal ruku do ohně, nevzpomněl by si. Měl nejasný pocit, že se dívá na cosi podivného, zároveň takřka strašidelného, díky čemuž mu přejel mráz po zádech a chloupky na krku se mu zježily.

Najednou měl z lovců, které znal celý svůj život, strach. Přikrčil se v houští a čekal, co se bude dít.

Muži vešli do osady a zmizeli chlapcovým očím mezi chýšemi. Několikrát ještě spatřil každého z nich, jak vychází či mizí v některém obydlí. Zaslechl nějaké podezřelé zvuky, snad hlasy, ale na tu vzdálenost mohl pouze hádat, co se v osadě děje.

Když spatřil Teofa, jak násilím vleče Madrigovu ženu k jejímu muži, jenž tomu krutému zacházení nijak nezabránil, věděl, že je zle. Přestože se bál, pořád ještě zůstával na místě a čekal, co se bude dít dál. Tušil, že vše, co se mělo dnešní noci odehrát, ještě neviděl.

Netrvalo dlouho a on zalitoval, že neposlechl varovný vnitřní hlas a nedal se na útěk ihned, jakmile mu došlo, že se děje něco špatného.

Když Teof škrtil bezbrannou ženu, zatímco se na to Madrig s klidem díval, musel si mládenec strčit pěst do pusy, aby hrůzou nevykřikl. Se slzami v očích sledoval, jak sebou její tělo po chvíli několikrát škubne a znehybní.

Už to bylo samo o sobě děsivé. Ještě hrozivější však bylo, že její muž tomu stále přihlížel s kamennou tváří a snad i nezájmem.

To nejhorší však teprve mělo přijít.

Kar si byl více než jistý, že byla žena po smrti, proto s vytřeštěnýma očima zíral, jak se její levá ruka začala hýbat. Následně se žena posadila a prohlížela si své tělo, jako by ho viděla poprvé. Trhanými pohyby, stejně zvláštními, jakými se pohybovali lovci, se postavila a prošla několik kroků dopředu.

Na smrt vyděšený chlapec už na nic nečekal a dal se na útěk. Přišel tak o pohled na své soukmenovce, probouzející se do nového života.

*

Kar věděl od dospělých, že o kus dál, cestou podél Velké řeky, žije jiný kmen. Doufal, že u nich nalezne pomoc. Nevěděl sice, kde přesně leží jejich osada, ale rozhodl se běžet a hledat ji, dokud nepadne.

Za úsvitu už ke smrti vyčerpáním neměl daleko, poklidně spící osadu se mu však přeci jen podařilo nalézt. Nejraději by padl tváří k zemi a usnul, měl však takový strach, že se překonal a zůstal stát asi sto kroků od hranic osady, aby byl dobře vidět, až se objeví první člověk. Tak bylo v této době zvykem.

Nějakou dobu to vypadalo, že jsou lidská obydlí prázdná. Kar už začal pochybovat o smyslu celého snažení. Pak se ale z jedné chýše vynořil muž a odešel si za proutěný plot ulevit. Kara si přitom ani nevšiml. Chlapec zvedl ruku ve znamení pozdravu, ale i toto gesto vyšlo naprázdno.

Rozhodl se proto pro poslední možnost. Zavolal.

Muž se lekl a poplašeně rozhlédl kolem sebe. Spatřil Kara a zarazil se. Ohlédl se za sebe, ale nikdo, kromě jich dvou, nadohled nebyl. Očima prohledal okolí za chlapcem, ale vypadalo to, že je zde opravdu sám.

Kar zvedl ruce nad hlavu, aby dal muži najevo, že není ozbrojený. Muž po chvíli váhání přikývl a rukou ho vyzval, aby šel blíž.

Kar si ulehčeně oddechl a vykročil k osadě. Po pár krocích mu však nohy vypověděly službu, stejně tak i vědomí, a on se skácel k zemi. Neviděl tak, jak k němu muž běží a přitom volá na své druhy, dosud dlící v teple domovů.

*

"Už se probouzí," zaslechl ještě v polospánku čísi hlas Kar. Pomalu otevřel oči a spatřil před sebou dva muže a ženu. Muži na něj hleděli se směsicí zájmu a podezření. Kar nepochyboval, že by ho okamžitě zabili, kdyby si usmysleli, že je může svou přítomnost ohrozit.

"Přicházím v míru," zašeptal znaveným hlasem a doufal, že mu budou věřit.

Jeden z mužů, takový veliký, zamračený hromotluk, otevřel ústa, aby promluvil, ale žena, podle důvěrného chování pravděpodobně patřila k němu, ho jemně, ale důrazně odstrčila a podala chlapci misku s kravím mlékem.

Kar, zachumlaný do teplé medvědí kožešiny, pouze nadzvedl hlavu a několikrát z misky usrkl. Mléko bylo teplé a silně kořeněné, ale zahřálo ho a vlilo mu do žil novou sílu. Vděčně na ženu kývl a spokojeně zamlaskal.

Žena se na něj vlídně usmála a předtím, než odešla, vrhla na hromotluka varovný pohled. Za to jí byl Kar vděčný.

"Kdo jsi a co tě sem přivádí?" zeptal se ho ten větší. "Já jsem Brek a vedu tento kmen. To je Azu, šaman. Vidí do tvého nitra a pozná, jestli mluvíš pravdu. Radím ti proto, abys nelhal."

Kar prkenně přikývl. Netušil, proč by si měl vymýšlet, přestože měl pochybnosti o tom, že mu bude někdo věřit. S tím rizikem se ovšem vydal na cestu a nyní nemělo smysl zapírat nebo lhát.

Vůbec se nerozpakoval a spustil. Slova se z něj hrnula, jako mravenci ze zapáleného mraveniště. Začal u noční potřeby, náhlého zjevení tří lovců, děsivého, nočního vraždění, a skončil útěkem a objevením se před jejich osadou. Poté se odmlčel a sledoval tváře svých hostitelů. Naprázdno polkl, když viděl jejich nedůvěřivé, zamračené pohledy.

"Musíme se poradit," oznámil Karovi chladně Brek a spolu se šamanem odešli.

Chlapec osaměl. Netušil, co bude dál. Muži se určitě vrátí zpět. Pokud budou ozbrojeni, bude jasné, že mu neuvěřili. Mohli by ho také jen zbít a vyhnat. Pokud by tuto jejich "pohostinnost" přežil, musel by se vydat dál po řece a zkusit štěstí u jiného kmene. A pokud by neuspěl ani tam, šel by tak dlouho, dokud by nenašel někoho, kdo by mu uvěřil.

*

Brek s Azuem neodešli daleko. Před chýší, kde ležel mladý chlapec, odbočili a vydali se pomalým krokem osadou. Pohrouženi do ticha sledovali vesničany, věnující se své každodenní práci. Došli až na okraj osídlení a zastavili u oplocení.

"Co říkají duchové?" obrátil se na šamana s otázkou Brek.

Azu na něj pohlédl a odkudsi ze záhybů svých šatů vytáhl hrst ptačích kůstek. Poklekl a rozhodil kosti po zemi. Dlouhou dobu je sledoval, ústa, ukrytá pod dlouhým, šedým plnovousem, cosi nesrozumitelného mumlala. Brek netrpělivě postával vedle šamana a čekal.

Azu však vůdce kmene dlouho nezdržoval. Než by divoký zubr třikrát oběhl osadu, byl s věštěním hotov. Sebral kosti, opět je schoval a sdělil Brekovi odpověď: "Všemocní duchové potvrzují chlapcova slova. Zároveň nás však varují před tím, co kráčí v jeho stopách. Nesmíme se jim postavit, jinak nás zničí."

Brek zachmuřeně přikývl. "Co budeme dělat?"

Šaman zamyšleně mlaskl a pak se křivě pousmál.

"O něčem bych věděl," řekl náčelníkovi. "Vyřeší to všechny naše problémy, ale kmen to bude něco stát."

"Vím, kam míříš," kývl Brek na srozuměnou. Odvrátil pohled od šamana a zahleděl se kamsi do dáli.

*

"Mě se to nelíbí," zopakoval už poněkolikáté Ori. Jeho bratr jen podrážděně zavrčel. Sám věděl, že cesta, pro kterou se uvolili, pro ně neznamenala nic dobrého. Přesto souhlasil. Neměl na výběr, pokud se nechtěl protivit vůli kmene, kterou reprezentovali Brek s Azuem.

Právě šaman byl tím, kdo je na tuto cestu vyslal. Když ti dva staří lišáci navštívili jejich chýši a Azu před nimi bez okolků rozhodil ty své věštící kosti, věděl Khem, že to nedělá proto, aby jim zaneřádil domov.

Zatímco Ori s vykulenýma očima zíral na šamanovo divadlo, Khem si už v duchu připravoval seznam věcí, které si vezme sebou. Nic jiného než cesta v tom totiž být nemohlo. Jako lovci jsou prospěšní venku, ne v osadě.

A měl pravdu. Jakmile Azu skončil s představením, obrátil se na bratry a s téměř posvátným výrazem pravil: "Čeká vás dlouhá a nebezpečná cesta," a aby tomu dodal váhu, přidal ještě: "k záchraně celého kmene."

Orimu dychtivě svítily oči v příslibu velkého dobrodružství, Khem ale tak nadšený nebyl. Pozoroval Breka, stojícího se založenýma rukama za šamanem, se svým typickým, nicneříkajícím pohledem, a říkal si, jakou roli v tom hraje on. I když náčelník vypadal jako vousatý kámen, hloupý nebyl. Proč se tedy tak často podvoloval Azuovu jedovatému našeptávání? Jako by nebyl vůdcem kmene on, ale šaman.

Brek jim vysvětlil, co od nich požaduje. Bratři už se doslechli o příchodu cizího chlapce, stejně jako ostatní však netušili, co ho sem přivedlo. Měli se s ním vydat podél řeky k osadě, ve které chlapec žil, a zjistit, co se tam ve skutečnosti stalo. Pokud tam, nebo už během cesty, zjistí, že je jejich kmen v ohrožení, musí se okamžitě vrátit a varovat je.

A pokud se ukáže, že jim chlapec lhal, mají se ho okamžitě zbavit.

S tím Khem neměl problém, víc ho trápilo, že budou cestou pravděpodobně procházet místem včerejšího masakru. Vydatným spánkem sice zahnal ty nejčernější myšlenky, nepříjemného pocitu viny se však nezbavil a tušil, že bratr je na tom stejně.

Jelikož se neměli s kým loučit, jakmile si sbalili na cestu, vyzvedli si chlapce a vyrazili. Slunce ještě nerozehřálo zem, všem třem šly od úst obláčky páry a tváře jim ovíval studený vítr. Kar, který utekl jen tak nalehko, dostal teplý kožich. I když měl tělo v teplém objetí kožešiny, strach z návratu do rodné osady mu ježil chloupky na zátylku. Během cesty ho několikrát málem ovládla touha svým strážcům utéct, ale vždy jí odolal. Jednak by bratrům neutekl daleko a jednak by takové počínání nemělo smysl. Kam by utekl? A proč by vůbec utíkal? Pokud těmto lovcům ukáže, že má pravdu, přesvědčí i zbytek kmene, aby se o tuto hrozbu začali zajímat.

Kdepak, lepší bude zůstat s nimi. Už jen kvůli tomu, že díky nim získá náskok, jakmile by se dostali do nebezpečí.

*

"To ticho je zvláštní," zašeptal Ori. "Skoro jako by..."

Svou myšlenku nedokončil, ale ani nemusel. Jeho bratr přesně věděl, co má na mysli. Stejně mrazivé pocity měli včera, když narazili na cizí lovce. Dokonce i chlapec se tvářil velmi neklidně. Měl snad i on podobné neblahé zkušenosti?

Na cestě byli již půl dne, aniž by narazili na cokoliv podezřelého. Bratři si už pomalu začali myslet, že je chlapec tahá po lese jen pro legraci.

Nyní si to však nemysleli.

Aniž by to měli v plánu, všichni tři se naráz zastavili. Očima těkali po okolí a hledali cokoliv podezřelého.

"Roztáhněte se," poručil jim tiše Khem a sám poodešel několik kroků vlevo. Zatímco sledoval, jestli jeho společníci dělají to samé, vytáhl sekeru a podvědomě ji potěžkal v ruce. Její váha mu dodávala potřebnou jistotu.

Byl to Ori, kdo jako první ucítil to slabé chvění země. Poklekl a dlaní se dotkl studené půdy. Nepatrně vibrovala. Obrátil se s tázavým výrazem na bratra, ale ten už klečel také. Khem zachytil bratrův pohled a přikývl. Už i on to cítil.

Kar těkal nervózním pohledem mezi oběma bratry. Rád by od nich dostal vysvětlení, ale když chvění zesílilo natolik, že i on jej pocítil, pochopil. Něco se blížilo.

Studený vítr ze severu přinesl nejen chlad, ale i sílící hluk. Brzy se země chvěla jako při zemětřesení, dunění a lomoz praskajících větví útočil na uši tří poutníků, stejně jako strach z blížícího se neznámého nebezpečí.

Khem s očima rozšířenýma hrůzou pohlédl na svého bratra. "Skryjte se za stromy!" zařval varovně a ihned skočil za nejbližší kmen. Nestihl se tak přesvědčit, jestli i jeho společníci včas vyhledali úkryt.

Chvíli nato se kolem něj prohnala hučící a zemi rozechvívající bouře. Khem si na okamžik dovolil otevřít oči a spatřil tak mohutná těla majestátních zubrů. Ve zběsilém úprku drtili pod svými kopyty vše, co jim přišlo do cesty. Co mohlo vyděsit a vyhnat na útěk takové mocné tvory, jakými zubři byli, ptal se sám sebe Khem?

Několik posledních zubřích krav mu zmizelo před očima a on tak mohl spatřit svého bratra a Kara, jak se, podobně jako on, tisknou ke stromům. Ještě chvíli tak zůstali, protože zubry následovaly další zvířata: jeleni, divoká prasata, vlci a lišky. Jak jedinci, tak celá stáda i smečky.

Lovci i lovení, ti všichni pospolu prchali před nebezpečím, kterému oni očividně hodlali jít vstříc.

Jakmile byla všechna zvířata pryč a krajinu opět ovládlo zlověstné ticho, spojili se poutníci opět dohromady a dlouhou chvíli na sebe významně civěli. Nikdo z nich nechtěl být tím, kdo ostatním řekne, aby pokračovali.

Neřekli proto nic a mlčky se vydali pruhem prchajícími zvířaty poničené země, který jim bezpečně ukazoval směr. Teď už věděli, kudy jít, ale nedělalo jim to žádnou radost.

*

Jako první si jich všiml bystřejší Ori.

"K zemi!" sykl tiše a šel svým druhům příkladem.

Poutníci měli štěstí, že byli na vyvýšeném místě, skalním převisu, a mohli tak celkem bezpečně sledovat hrůzu nahánějící procesí desítek lidí, procházejících asi dvacet kroků před nimi. Nikdo si jich ale nevšiml. Tupě civěli před sebe, mlčky se ženoucí za svým cílem. Byl to celý kmen, muži, ženy, větší děti i starci. Zvláštní bylo už to, že sebou nenesli žádný majetek. Jediné, co měli u sebe, byly rozličné zbraně, od obyčejných klacků po oštěpy a sekery.

Kar si všiml, že už se tak divně neklátí. Šli sice pomalu, ale přirozeně.

Jsou jako živí duchové, napadlo chlapce.

Poznával většinu z nich. Kromě rodičů i své stejně staré kamarády, nebo dospělé muže, jimž neustále běhal v patách a doufal, že ho brzy přijmou mezi sebe. Nyní však nepochyboval, že by ho někdo z nich vůbec poznal, i kdyby se jim postavil do cesty a zavolal je jménem.

Starosti mu dělalo hlavně to, že zde neviděl žádné malé děti, hlavně svoji sestřičku. Rodiče by se bez ní určitě nevydali na cestu. Řekl o tom Khemovi.

"Taky jsem si toho všiml," zašeptal lovec, aniž by odvrátil pohled od průvodu. Potom, jakoby si uvědomil, jak rozrušený musí chlapec být, dodal: "Pokusíme se zjistit, co se s nimi stalo."

Kar vděčně kývl, ale příliš se k tomu slibu neupínal. I jeho mladické mysli už došlo, že to, co se nyní děje, je daleko mimo jeho chápání. Že se možná ani nedožije toho, aby pochopil.

Když Khem s Orim spatřili, kdo to procesí vede, šokovaně na sebe pohlédli. Byli to ti lovci, se kterými se předevčírem střetli. Měli být mrtví!

"Co se to děje?" zeptal se s obavou v hlase Ori.

Khem nevěřícně zavrtěl hlavou. "Já nevím."

"Co uděláme?"

"Stáhneme se a pak uvidíme."

Pozpátku se odplazili z převisu a v dostatečné vzdálenosti od okraje se obrátili na záda a úlevně si oddechli. Karovi prudce bušilo srdce. Musel si rukou přitlačit hruď, protože se bál, že mu vyskočí z těla. Ori na tom nebyl lépe. Hlavou se mu honily temné myšlenky, zároveň se vzpomínkami na dětská léta, kdy ho po večerech strašila matka vyprávěním o děsivých, lesních bytostech, toulajících se v hlubinách temných hvozdů a pátrajících po neopatrných poutnících. Jako dítě se těchto rozprávek bál, ale poté, co dospěl, jim přestal věřit. Je možné, že se právě stal svědkem těchto zdánlivě smyšlených báchorek?

Řadu nocí se Ori budil ze spaní s divokými výkřiky a pláčem. Jeho matka sice časem s vyprávěním přestala, noční můry ho však trápily ještě dlouho. Problém se současnou situací byl ale v tom, že z této noční můry se probudit nedá.

Jediný Khem si snažil zachovat chladnou hlavu. Jeho mozek se zdráhal uvěřit tomu, co viděly jeho oči, přestože to nemohl považovat za mámení. Mrtví muži ožili!

"Měli bysme se vrátit," navrhl Ori, čímž přerušil tok jeho myšlenek.

"Hm," přikývl nepřítomně jeho bratr. Očima sledoval pohybující se větve stromů a nad čímsi přemýšlel.

"Už mi věříte?" zeptal se Kar a velkýma, hnědýma očima těkal mezi oběma bratry.

"Samozřejmě," odvětil Khem, navenek klidně. Na svého bratra se raději ani nepodíval. Nepovažoval za nutné vysvětlovat chlapci, co je k tomuto rozhodnutí vlastně vedlo. "Ale potřebujeme, aby uvěřili i ostatní."

Významně se zahleděl na Oriho, který pochopil a přikývl.

Na chlapcův nechápavý výraz Khem odpověděl: "Musíš se vrátit do osady a říct náčelníkovi, co jsi tady viděl. Musí odejít a varovat další kmeny podél Velké řeky. Jedině když se spojí, dokážou s tímto nepřítelem bojovat."

Kar na něj zíral s otevřenými ústy. "Mám se vrátit sám? Copak nevíte, jak jsem dopadl poprvé? Neuvěří mi. Obzvlášť, když se vrátím bez vás. Budou si myslet, že jsem vás odvedl do pasti."

Khem se nuceně pousmál. "A který blázen by se k nim vracel, poté, co by nás připravil o život? Ani náš náčelník není tak hloupý, aby si to myslel. Neboj se. Nic ti neudělá."

Kar se zoufale ošil a krátce ohlédl za sebe, jako by se bál, že za ním stojí někdo z jeho bývalého kmene. Potom se zeptal: "A co budete dělat vy?"

"Pokusíme se je zpomalit," odvětil Khem bez váhání.

"Jen vy dva?"

Khem bezradně pokrčil rameny. "Řekl jsem, že se pokusíme. Nic jiného stejně nemůžeme udělat."

Nezdálo se, že by mu chlapec věřil, ale chápal, že s tím nic jiného nezmůže.

"Dobrá," přikývl nakonec rezignovaně.

"Pamatuješ si cestu zpět?"

"Ano," kývl na souhlas, ale tvářil se zkroušeně.

"No tak, na co čekáš!" popohnal ho Khem a naznačil mu, aby utíkal. "Běž! A varuj ostatní!"

Kar pochopil, že jakékoliv další námitky mu nepomůžou, proto se s nimi krátkým pohledem rozloučil, vyskočil a dal se do běhu. Bratři chvíli sledovali jeho mizející postavu, poté se zvedli a překontrolovali si své věci a zbraně. Nemluvili u toho, dokonce se na sebe ani nepodívali. Jenže tento status nemohl vydržet dlouho, na to se bratři znali až příliš. Skoro jako pokaždé to byl Ori, kdo první prolomil ticho.

"Myslel jsi to vážně?"

"A co?"

"Že se je pokusíme zadržet."

Khem zvedl hlavu. "A co sis myslel? Že utečeme a necháme je napospas těm... ani nevím, jak je vlastně nazvat. Jsou to pořád ještě lidé? Lidé jako my? Asi je to jedno. Důležité je zjistit, co se to děje. A pokusit se tomu zabránit."

Ori vytřeštil oči. "Chceš s nimi bojovat? Vždyť jsi je viděl, ty dva. Už jednou jsme je zabili. Je to hloupost!"

"Nějak se porazit dají. Jen musíme přijít na to jak."

"A už jsi na něco přišel?" zeptal se uštěpačně Ori.

"Ne," přiznal Khem, ale netvářil se, že by ho to trápilo. "Ale vím, kdo nám poradí."

"Kdo?"

"Bílý stařec."

Ori se na okamžik zarazil, poté mávnul pochybovačně rukou. "To je jen legenda. Příběh z časů, kdy naši otcové byli malé děti a věřili všemu, co jim jejich rodiče vyprávěli."

"Nemyslíš," pousmál se nevesele Khem, "že je načase přiznat, že některá ta vyprávění se můžou zakládat na pravdě? Že nás neměly jen přinutit k poslušnosti, ale i varovat? Zloději těl byli taky jen pouhou legendou - a vidíš! Jsou skuteční!"

Ori nevěděl, jestli se jeho bratr pomátl, nebo je zoufalý, nicméně chtěl vědět víc, proto se opatrně zeptal: "A kde bys chtěl Bílého starce vlastně hledat? I kdyby byl skutečný, nikdo neví, kde žije."

Khem se na dlouho odmlčel. Když opět promluvil, Orimu se zdálo, že mluví úplně jiný člověk.

"Když jsme byli malí, onemocněl jsi. Asi si na to nepamatuješ. Sotva ses naučil mluvit, zatímco já už tajně utíkal do lesů, abych sledoval otce na lovu. Nebudu ti nic tajit, tenkrát jsi na tom byl opravdu špatně. Rodiče si mysleli, že nedožiješ rána. To matku napadlo, že by mohli Bílého starce požádat o pomoc. Určitě zná nějaké byliny, které by tě vyléčily, říkala. Otec váhal, ale nakonec se ještě v noci vydal na cestu. Využil jsem toho, že se matka věnuje tomu, aby ti srazila horkost a vydal se v otcových stopách. Spěchal rychle a dlouho, takže mi nakonec zmizel, ale já se nevzdal. Zachoval jsem si chladnou hlavu a díky tomu se mi ho podařilo znovu najít. Stál na takové malé mýtině, poblíž jsem slyšel protékat vodu. Skryl jsem se za strom a, stejně jako otec, vyčkával. Bledý Duch tu noc svítil tak jasně, že bylo vidět na mnoho kroků do každého směru. Přesto jsem ho viděl, až když byl skoro u otce. Ti dva se setkali tváří v tvář, otec přišel dobrovolně, přesto jsem si dodnes jistý, že by nejraději utekl, kdyby nešlo o tvůj život. Požádal starce o lék na tvou nemoc. Neslyšel jsem, co mu stařec odpovídá, ale viděl jsem, jak mu podává kožený pytlík s bylinkami. Bylo to zvláštní, jako by věděl, že otec přijde a bude od něj žádat právě to.

Já se schovával o kus dál, věřil jsem tomu, že mě nemůže vidět, přesto zničehonic naklonil hlavu a podíval se přímo na mě. Netušíš, jaký strach mě v tu chvíli zasáhl. Přesto jsem zůstal v úkrytu a neopustil jej, dokud oba neodešli. Zpátky jsem běžel oklikou, abych nenarazil na otce, a stihl jsem se vrátit dřív než on. Díky Bílému starci jsi dnes naživu. Proto věřím, že ho najdeme. A že nám pomůže."

Ori po celou dobu poslouchal se zatajeným dechem. Neměl důvod bratrovi nevěřit, i když se to zdálo tak šílené. Byl rád, že nevyjádřil své pochybnosti nahlas. Teď by toho pravděpodobně litoval.

"Dobře," souhlasně kývl a povzbudivě se usmál. "Vyrazíme."

*

Najít onu mýtinu, kde Khem před lety spatřil Bílého starce, bylo prakticky nemožné. Za ty roky, které od setkání uplynuly, muselo celé místo dávno zarůst stromy nebo křovinami. Tušil, že zde Bílého starce pravděpodobně nenajde, ale byl to alespoň bod, ze kterého mohli začít pátrat.

Ori chtěl bratra podpořit, ale nenašel v sobě vhodná slova, proto raději mlčel. Posadil se na pařez vyvráceného stromu a pozoroval Khema, zamračeně se rozhlížejícího kolem. Nakonec to i on vzdal a ve stavu, který měl stále blíž zklamání než zoufalství, se posadil na holou zem naproti bratrovi.

"Brzy budou v osadě," prolomil ticho Ori. "Možná už tam jsou."

"Chlapec je určitě stihl varovat," odvětil Khem. "Ty stvůry najdou jen prázdná obydlí."

"Pokud mu budou věřit."

Na to Khem neměl odpověď. Sám by byl na pochybách, zda chlapci věřit. A náčelník se šamanem nebyli o nic důvěřivější než on. Pokud se mu nepovedlo ty dva přesvědčit, byli bratři pravděpodobně jediní, kdo zůstal naživu. Nebo hůř - jediní, kdo mají stále svá těla.

"Myslíš si," zajímal se Ori, "že Bílého starce doopravdy najdeme? Máš nějaký náhradní plán, kdyby tahle možnost nevyšla?"

Khem se zamyslel a zavrtěl hlavou. "Vsázel jsem na to všechno. Teď si uvědomuju, jak to bylo hloupé a krátkozraké. Přesto pořád doufám, že ho najdeme."

"Nebo najde on vás."

Oba bratři sebou poděšeně trhli, protože ten hlas, který právě promluvil, nepatřil ani jednomu z nich. Se zbraněmi v rukou vyskočili na nohy a stanuli čelem starému muži s bílými vlasy a nepřirozeně bledou pokožkou. Byl o hodně vyšší než Ori s Khemem, a to se bratři počítali mezi svými za nadprůměrně vysoké. Jeho obličej měl sice tytéž ostré rysy jako bratři, ale nepůsobil tak barbarsky a hrubě. Jeho ústa se téměř pobaveně usmívala, oči je však bystře a obezřetně sledovaly. Na sobě měl světlé šaty z jakéhosi neznámého materiálu, na pohled mnohem jemnějšího, než bylo oblečení lovců.

Ačkoliv Khem neviděl Bílého starce poprvé, byl stejně ohromený a zděšený, jako jeho bratr.

"Ty jsi Bílý stařec."

"Ano," přikývl blahosklonně stařec. "Není to sice moje jméno, ale můžete mi tak říkat. Myslím, že těch zbraní nebude třeba. Neublížím vám."

"Ehm," ošil se rozpačitě Khem a sklonil oštěp, kterým po celou dobu na starce mířil. Ori o okamžik později udělal to samé.

"Tak je to lepší," usmál se cizinec. "A teď mi povězte, co vás ke mně přivádí."

"Potřebujeme tvoji pomoc," přešel ihned k věci Khem. "Náš kmen je v ohrožení. Míří k nim obyvatelé sousedního kmene, jejichž těla uchvátili Zloději těl. Jen díky jednomu chlapci, který unikl a včas nás varoval, jsme se o tomto nebezpečí dozvěděli a vyrazili tě žádat o radu. Pomůžeš nám?"

"Ano."

Jeho odpověď byla tak nečekaně náhlá, až to bratry překvapilo. Čekali, že s nimi bude stařec smlouvat, vymlouvat se, nebo jejich žádost rovnou odmítne.

Když spatřil jejich zmatené výrazy, udělal Bílý stařec něco, co rozhodně nebylo v souladu s jeho důstojným vzezřením. Rozchechtal se. To rozhodilo bratry ještě více.

"Odpusťte mi," podařilo se mu ze sebe dostat, když se trochu uklidnil. "Nechci znevažovat vaše utrpení. Jen jsem si vzpomněl, jak se za mnou před lety vydal váš otec, aby ode mě získal lék na tvou nemoc, Ori."

"Odkud znáš mé jméno?" podivil se mladík.

"Znám mnohé, chlapče," odvětil stařec. "I tvoje jméno znám, Kheme. Moc dobře vím, že jsi to byl ty, kdo nás tu noc sledoval. Neupozornil jsem na tebe otce, protože jsem nechtěl, abys za svou přirozenou, dětskou zvídavost platil. Udělal jsi dobře, že ses skrýval."

Khem se necítil dobře při vzpomínce na onu noc. Nicméně mlčel a nechal kmeta mluvit.

"I váš otec počítal s tím, že bude muset zaplatit nějakou cenu za život jednoho ze svých synů. Tvářil se úplně stejně, jako vy dva a to mě rozesmálo. Vy lidé mi občas dokážete zpestřit jinak vcelku nudný život tak, že mám zase chuť žít dalších... no, řekněme, že dlouhou dobu. Jistě, že vám pomůžu. Je to ostatně mou povinností, ale tím vás nebudu zatěžovat. Takže, chcete tedy pomoci?"

Bratři, zmatení starcovým, zdánlivě nesouvislým vyprávěním, opatrně přikývli.

"Výborně," tleskl pobaveně rukama stařec. "A nyní pojďte za mnou. Sami brzy poznáte, proč za svou pomoc nic nežádám."

Otočil se k lovcům zády a vyrazil zdánlivě náhodným směrem. Ori s Khemem ho zdráhavě následovali. Tušili, že ve starcových posledních slovech číhá něco temného a těžkého, navzdory tomu, s jakou lehkostí byla ona slova vyřknuta.

*

Nemýlili se.

Jakmile je Bílý stařec dovedl do cíle, pochopili, že vše, čím si v posledních dnech prošli, je jen slabým odvarem toho, co je nyní čeká.

Prošli velkou částí hlubokého lesa, než se zastavili před nevysokou, ale zlověstně vypadající skálou, porostlou mechem a rozličnými rostlinami, z jejíhož vrcholku na ně shlížely, jako diváci, pokroucené a mrtvé stromy.

Khem s Orim si uvědomili, že se dostali na jedno z míst, kam měli už po nečetné generace všichni lidé bez rozdílu zapovězený přístup. Zde totiž lidé neměli žádnou moc, tady vládl někdo jiný. Už samotná zmínka o podobných místech byla tabu a nikoho by ani ve snu nenapadlo, že by se sem byť jen přiblížil. Nesčetnými generacemi sdílený strach z toho, co zde žije, bylo dostatečným varováním, aby se o to kdokoliv pokoušel.

Při pohledu na úzkou puklinu ve skále, před kterou stál Bílý stařec a tvářil se přitom velmi vážně, jim v myslích vytanuly příběhy o děsivých tvorech z podzemí, jejichž existence se prý datovala až do dob, kdy se předkové lidí teprve pomalu zbavovali svého pokřiveného opičího vzezření.

Tisíce let už uplynuly od dob, kdy poslední lidé opustili relativně bezpečnou temnotu jeskyní a vrhli se do osídlování světa tam venku, přesto byli stále ovládáni podvědomým strachem z toho, co tam žilo s nimi, ukryté hluboko pod zemí a připravené uchvátit každého, kdo se opovážil sestoupit do jejich říše.

Bílý stařec se proto nemohl divit, když bratři o krok ucouvli, a nebýt hrdosti, která jim nedovolovala dát jeden před druhým najevo strach, pravděpodobně by se dali na bezhlavý útěk.

"Teď už víte," řekl stařec, "proč po vás nežádám nic na oplátku. Pokud se vypravíte tam, kam před vámi nikdo jiný ještě nevstoupil, dokážete mi, že lidé stále ještě stojí za to, abych jim pomáhal. To bude moje odměna. Pokud tak neučiníte, vězte, že nejen váš kmen, ale i další lidé v tomto světě budou ohroženi Zloději těl. Žádná jiná možnost, jak jejich řádění učinit přítrž, totiž neexistuje. Nuže? Kdo z vás půjde?"

Khem se obrátil na bratra, očima se na dlouhou chvíli spojili, vyměňujíce si tak tisíce slov, které by ani jeden z nich nedokázal v tak napjaté chvíli vyslovit.

Ori přikývl, ale když se od něj bratr odvracel, přiskočil k němu a objal ho.

"Vrať se."

Khem přikývl a pokusil se o povzbudivý úsměv, ačkoliv to byl on sám, kdo by něco takového potřeboval. Zhluboka se nadechl a rozhodně přistoupil k Bílému starci.

"Jsem připraven."

"To je dobře, moc dobře. Ještě ti ale musím dát pár rad. Hlavně, žádné zbraně. Pokud by u tebe našli cokoliv, co by mohli považovat za zbraň, zabijí tě."

"Rozumím," kývl Khem a odložil jak sekerku, tak oštěp. Po chvíli si vzpomněl i na svůj měděný nůž a vytáhl ho z úkrytu v botě, aby jej přidal na hromadu. S ním se loučil obzvlášť neochotně. Nejen proto, že to byla jeho nejcennější zbraň, ale kvůli tomu, že se v případě nouze nebude mít čím bránit.

"Až sestoupíš dolů," pokračoval stařec, "pokračuj dál sehnutý, nejlépe po čtyřech. Obyvatelé jeskyní jsou menší než ty a proto by tvou vzpřímenou postavu brali jako provokaci. Nesmíš mít sebou oheň, nesnáší ho. Půjdeš tedy po tmě. Neměj ale strach, že bys je nenašel. Až budou chtít, objeví se. Ty je sice neuvidíš, ale to bude jedině dobře. Nevím, jestli bys ten pohled snesl. Nic nedělej, počkej, až tě sami osloví a odpovídej jen na to, na co se tě zeptají. Ani slovo navíc. Možná tě budou provokovat, ale nebraň se. Jen tě vyzkouší. Kdyby chtěli, zabijí tě dřív, než si všimneš něčeho podezřelého."

Bílý stařec si dlouze povzdechl a rukou si přejel po vrásčitém obličeji.

"Snad jsem ti řekl vše, co potřebuješ vědět. Pokud jsi připravený, můžeš vyrazit."

Khem měl na otázku připravenosti svůj vlastní názor, ale nechal si ho pro sebe. Věděl, že čím déle to bude odkládat, tím méně se mu bude chtít tak riskantní akci provést. Přistoupil k puklině ve skále, právě tak široké, aby se jí protáhl dospělý člověk. Naposledy pohlédl na bratra, v jehož tváři se zračilo napětí a strach, a pokusil se vstoupit dovnitř.

I když se natočil bokem, dostával se do jeskyně jen stěží. Vysoukal se tedy ven a vysvlékl se do půl těla. Pouze v kalhotách to zkusil znovu. Tentokrát to šlo lépe, i když si každou chvíli odíral záda nebo hruď o drsné skalní stěny. Byla to malá daň za to, že stále cítil bolest svého vlastního těla.

Pořád ještě byl v sevření skalních stěn, bílého, denního světla však každou chvíli ubývalo, až nakonec zůstal v naprosté tmě. Bylo mu jasné, že teď už není cesty zpět.

*

Khem vůbec netušil, jak dlouho se už v té prokleté tmě plazí. Jako by se zde i sám čas bál zdržovat a odměřovat lovci uplynulou dobu, kterou zde nuceně tráví.

Uvnitř jeskně bylo vlhko, zima a hlavně všudypřítomná tma. Kolena a dlaně měl po nekonečné pouti odřené až do krve a bolestivě ho pálily. Každou chvíli se zastavil, posadil a jen tak naslouchal tísnivému tichu, přerušovanému občasným kapáním neviditelné vody. Připadal si v té hloubce a samotě ztracený, což i pravděpodobně byl. Raději ani nemyslel na to, jak se - jestli vůbec - vrátí zpět.

Opět se zastavil, aby si odpočinul a po chvíli pokračoval dál. Otřel si zpocené čelo a snad po tisící se pokusil prohlédnout temnotou. Marně.

Znovu se zvedl, odhodlán jít dál, když v tom zaslechl strach nahánějící zvuk. Znělo to jako dráp či nehet, přejíždějící přes vyhlazenou skálu jeskynního tunelu!

Ztuhnul a zůstal v nepohodlné pozici mezi sedem a poklekem.

Chvíli bylo ticho, skoro to vypadalo, jakoby si ten zvuk vymyslela Khemova ztrápená mysl. Jenže pak přišlo něco, co už nemohlo být pouhou halucinací, ledaže by se lovec docela zbláznil.

Nejdřív to začalo jako souvislé a tiché syčení, jako by ze země unikala pára. Po nějaké chvíli v tomto nezvyklém hluku rozeznal i něco, co se dalo s trochou představivostí popsat jako slova. Jejich významu však nerozuměl a proto netušil, jestli mluví jeho jazykem, nebo cizím. Jedno mu však bylo jasné.

Jsou tady!

Přitiskl se tělem k zemi a čelo opřel o studenou, kamenitou podlahu. Syčení postupně utichalo, až v jednu chvíli zcela umlklo. Přestože nic neviděl, vycítil pohyb po všech stranách. Něco se k němu blížilo!

Snažil se potlačit třas i téměř bolestivé sevření žaludku, stejně jako narůstající paniku. Nyní hrál o vše. Pokud se dá na útěk, odsoudí tím k smrti nejen sebe, ale i bratra a všechny, které zná. Donutil se ke klidu a pomalým dýcháním utišil tlak v těle. Na okamžik, ale opravdu jen na okamžik, to vypadalo, že se s touto hrozivou situací vypořádá s chladnou hlavou.

Jenže pak kdosi, v tomto případě spíše cosi, promluvilo zprzněnou variantou jeho řeči, hlasem, který se v žádném případě nedal považovat za lidský. Nejhorší bylo, že majitel toho hlasu musel stát velice blízko lovce.

"Ááách, cizinec! Bratři, sssessstry, pohleďte!"

"Co je to?" ozvalo se z opačné strany. "Je to k jídlu?"

Jeden z tvorů se přiblížil až ke Khemovi a opatrně ho očichal.

"Vypadá to jako člověk," oznámil svým druhům. "Páchne to ale jinak než ti ossstatní."

"Ještě ssse to pořádně nebojí! Vyssstrašššíme to!"

S tímto názorem by mohl Khem pochybovat, ale raději mlčel.

"Počkej, sssessstro! Nepřišel sssem jen tak. Určitě nezabloudil. Řekni, člověče, kdo jsssi a proč přicházíššš?"

"Jsem Khem, lovec. Přišel jsem vás požádat o pomoc. Zloději těl ohrožují můj lid a vy jste jediní, kdo mi může pomoci je porazit."

V davu podzemních tvorů to zašumělo. Zdálo se, že byli překvapeni tím, že se k nim někdo vydal dobrovolně.

"Ty ssse násss nebojíššš?"

"Ano," přiznal popravdě Khem. "Přesto jsem přišel."

"Proč bysssme ti měli pomáhat? Co nám za to nabídneššš?"

Dobrá otázka, pomyslel si Khem. Co jim můžu dát? Nemám nic, jen...

"Svůj život," nabídl to jediné, co ho napadlo. Řekl to tak rychle, že si ani nestihl uvědomit následky svého rozhodnutí. Naštěstí by ho nemusel litovat dlouho, protože se i přes souhlasné mlaskání několika tvorů ozvalo rázné: "Ne!"

Překvapilo to nejen Khema, ale i, soudě podle vzrušeného šepotání, některé z tvorů temnoty.

"Je příliššš ssstarý," vysvětloval neznámý tvor. "Jeho massso bude tuhé a nevýživné."

"To je pravda," přidali se ochotně ostatní. "To je pravda. Chceme někoho mladšššího. Dej nám mládě!"

Khem naprázdno polkl. Nedokázal si představit, že těmto stvůrám bude muset obětovat nějakého nevinného člověka. Co bylo horší, dítě!

To nemůžeš!, křičelo jeho svědomí.

Musíš, přesvědčoval ho slabý hlásek, ukrytý kdesi v hloubi jeho mysli. Co je jeden život ve srovnání s mnoha jinými, které tím zachráníš? Mysli na budoucnost svého lidu! Dej jim ten slib, kdoví, co bude potom? Třeba ho nebudeš muset dodržet.

S nadějí se upnul k této možnosti. Rozhodl se slíbit cokoliv, jen aby dosáhl kýženého výsledku. Doufal, že nebude muset splnit jejich žádost, ale aby je přesvědčil, byl odhodlaný lhát.

"Souhlasím."

Hrůzu nahánějící radostný povyk, který stvůry rozpoutaly, opět vyzkoušel Khemovy nervy a odhodlání. Bylo to odporné a skvělé zároveň, protože tím obyvatelé podzemí dali najevo, že mu pomohou.

"Výborně," zaradoval se tvor, který nechtěl přijmout Khemovu vlastní oběť. "Přijímáme tvou nabídku a také dohlédneme na to, aby byla naššše dohoda dodržena."

Skryté varování v netvorových slovech zaselo do Khemovy mysli semínko pochybností. Co když se nakonec bude muset podřídit a přivést jim nevinnou oběť?

Nebylo mu však dopřáno se těmito myšlenkami zaobírat, neboť vycítil, jak se k němu jeden z tvorů přiblížil téměř nadosah.

"Tato zbraň," promluvil netvor z hlubin, "ti pomůže zničit tvé nepřátele."

Smrdutý dech, který ho ovanul, ho málem donutil zvracet. Ovládl se však a pohlédl pod sebe. V naprosté tmě nic neviděl, proto naslepo natáhl ruku a dotkl se čehosi chladného, hladkého a ostrého. Opatrně vzal zbraň do ruky a přitiskl si ji k hrudi.

"Jdi a nezapomeň na naši dohodu."

Tato slova mu rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co se potácel úzkým tunelem zpět na denní světlo. Ačkoliv byla jeho mise úspěšná, přísahal si, že se raději zabije, než aby se znovu vydal na to prokleté, podzemní místo.

*

Slunce se již blížilo ke konci své každodenní pouti a Khem se stále ještě nevracel. Brzy bude tma a to svíralo Oriho srdce stejně, jako nevědomost o tom, čím si jeho bratr prochází. Už tak bylo nebezpečné být v lese po setmění, obzvlášť na tak děsivém místě, ale bez svého bratra to pro něj bylo ještě horší. Bílý stařec mohl být sebemocnější, ale jeho přítomnost nedávala mladšímu z bratrů tolik jistoty, jakou měl po boku Khema.

Celé hodiny, od chvíle, kdy Khem zmizel v nitru skály, nedokázal postát na místě. Procházel se netrpělivě kolem pukliny, kterou bratr vstoupil dovnitř, a pokaždé černé škvíře věnoval krátký pohled. Nakonec se na radu Bílého starce usadil o kus dál, zrak však stále upíral ke skále. Po několika hodinách ho však přepadla únava a spolu s víčky mu začala klesat i hlava. Málem by tak zaspal Khemův návrat.

Z polospánku ho probral povědomý šramot. Zvedl hlavu a spatřil bratra, jak se souká ven z kamenné pasti. Ori rychle vyskočil na nohy a utíkal mu na pomoc. Přiběhl k němu právě včas, aby zachytil Khemovo vyčerpané padající tělo. Opatrně ho položil na zem a obrátil na záda. Koutkem oka zachytil nedaleko stojící postavu Bílého starce. Ten se ani nenamáhal předstírat, že ho Khemův zubožený stav dojímá.

Ori si prohlížel bratrovo odřené a poškrábané tělo, a litoval, že mu nemůže nijak pomoci. Rozhodl se věnovat péči o něj veškerý čas i síly, proto ho velmi překvapilo, když ho zesláblý Khem odstrčil a pohlédl na starce.

"Ty jsi to věděl," ukázal na něj prstem. "Věděl jsi, jakou cenu musíme zaplatit."

Ori se otočil na starého muže, který chladně a bez emocí, snad se špetkou pochopení, Khemovi pohled oplácel.

"Tady zůstat nemůžeme," oznámil po chvíli Orimu. "Pomohu ti ho odnést do bezpečí."

Společně postavili sténajícího Khema na nohy a pomalu ho odváděli pryč. Asi dvacet kroků daleko ucítil Ori nepříjemné mrazení na zátylku. Podvědomě se ohlédl. Zdálo se mu, že zahlédl jakýsi nepatrný pohyb v ústí jeskyně. Odvrátil zrak a zbytek cesty hleděl raději před sebe.

*

Noc strávili daleko od vstupu do podzemní říše. Přes možné nebezpečí odhalení rozdělali oheň, neboť Khem měl strach zůstávat v lese potmě. Vyčerpaný lovec seděl co nejblíže ohniště a každou chvíli přihodil nenasytným plamenům hrst posbíraného klestí. Ačkoliv byl opět zachumlaný do kožešin a dnešní noc byla mimořádně teplá, třásl se zimou. Ori to přikládal pobytu ve studeném prostředí jeskyně. Netušil, že by problém mohl být jinde - v Khemově hlavě.

Zatímco Khem s Bílým starcem připravovali jednoduchý přístřešek, pod kterým hodlali strávit noc, Ori se vydal do okolí a ulovil zajíce. Poté, co ho stáhl a vyvrhnul, protáhl ho silnější větví a dal péct nad oheň.

Jelikož se nikomu z nich zatím spát nechtělo, krátili si čas vyprávěním příběhů. Khem se ale nepřipojil. Zato Bílý stařec ze sebe chrlil jednu neuvěřitelnou historku za druhou. Když ale po něm chtěl Ori, aby jim vyprávěl o Zlodějích těl, na dlouho se odmlčel. Zamyšleně hleděl do plamenů, a když už to vypadalo, že na Oriho žádost zapomněl, začal povídat: "Ačkoliv to vypadá, že jsou stvořeními zla, není tomu tak. K tomu, čím jsou nyní, je dohnal až čas. Čas, vlastní hloupost a touha po věčném životě. Mocným kouzlem se zbavili těl, jež byla jedinou překážkou v jejich cestě za nesmrtelností. Dosáhli tedy toho, po čem dlouho toužili. Žili tak dlouho, že si to ani nedokážete představit. Jak už to však často bývá, není toho moc, čeho by se myslící tvorové nakonec nenabažili. I nekonečný život je časem začal tížit, unavil je, nebylo z něj úniku. Navíc si uvědomili, že bez svých hmotných těl, kterých se tak lehkovážně zbavili, se nebudou moci vrátit do svých domovů, odkud před dávnými časy odešli."

"Tomu nerozumím," poškrábal se na hlavě Ori. "Kde leží ta země?"

Bílý stařec se smutně pousmál. "I kdybys šel celý život, nikdy bys do té země nedošel. Tak daleko je. Vím, že z toho moudřejší nebudeš, ale lépe ti to vysvětlit neumím. Důležité pro nás je, že nabyli dojmu, že když si seženou nová těla, budou se moci navrátit do své pradávné domoviny. Jenže k tomu, aby mohli cizí tělo používat, musí se předtím zbavit jeho vlastníka, tedy jeho ducha. Tento boj o těla mrtvých trvá tak dlouho, že si už ani já nevzpomínám na její počátek."

"Jediné, co mě zajímá, je to, jestli se tímto dají zabít."

Bylo to poprvé od chvíle, kdy se utábořili, co Khem promluvil. Prvně jim také ukázal dar od podzemních tvorů. Když ho vytahoval, uvědomil si, že ani on si ho nestihl pořádně prohlédnout.

Zbraň, podobná noži, byla vytvořena z jediného kusu kovu, který Khem ani Ori nikdy neviděli, a nevěřili, že by takovou věc dokázal vytvořit člověk. V záři plamenů, které se od hladkého a lesklého povrchu nože odrážely, vypadal jako živý. Čepel měla trojúhelníkový tvar, byla široká a krátká, ostří velmi ostré.

"Nemyslel jsem," řekl Bílý stařec, "že ji ještě uvidím. Ano, ta zbraň je, jako jediná, dokáže zabít. Zabije nejen tělo hostitele, ale i ducha Zloděje uvnitř. Problém je v tom, že máš jen jednu takovou zbraň - a těžko s ní pobiješ všechny."

"Co mám tedy dělat?"

"Zabít vůdce."

Khem se zmateně zamračil. "Jak ho poznám?"

"Tak, jako kteréhokoliv vůdce lidského kmene. Půjde v čele a bude vydávat rozkazy."

"Dobře," přikývl lovec. "A co ostatní? Zemřou s ním?"

"Ne," přiznal stařec. "Ale bez svého vůdce budou zmatení a stanou se pro vás snadnou kořistí. Musíte je pozabíjet a urychleně spálit!"

Bratři na sebe šokovaně pohlédli. To, co měli udělat, bylo nemyslitelné! Spálit tělo jakéhokoliv člověka bylo proti jejich víře. Odsoudili by tím mrtvé k věčnému bloudění a zatracení!

"A nešli by," vmísil se do rozhovoru Ori, "ti ostatní nějak zachránit?"

Bílý stařec se k němu obrátil. "Nešli. Pochopte, že těla, která Zloději ovládají, už svým majitelům nepatří. Aby je mohli získat, musí Zloději člověka zabít. Uvědomte si to, až jim budete čelit. Je totiž možné, že se proti vám obrátí i vaši vlastní lidé."

"Doufám, že stihli utéct," zašeptal Ori.

"Doufejme," přikývl Bílý stařec soucitně. "Půjdeme spát, zítra vás čeká velmi dlouhý a těžký den."

"Ty s námi nepůjdeš?" podivil se Ori.

"Kdepak. Tam, kam půjdete, bych vám byl k ničemu. Nejsem bojovník. Slibuji vám, že budu duchem s vámi. A teď spěte s klidem. Dnešní noc vám nic nehrozí."

*

Druhého dne vyrazili ještě před svítáním. Bílý stařec jim zamával na rozloučenou a sledoval je, dokud je nepohltily hlubiny lesa. Poté se vydal zpět do svého domova.

Putovali co nejrychleji, přesto jim trvalo půl dne, než se dostali do domovské osady. Jak předpokládali, byla opuštěná. Všechen svůj majetek si odnesli sebou, což znamenalo, že se jim podařilo utéct. Když prve spatřili Zloděje těl, nevšimli si totiž žádných věcí, které by si nesli sebou. Kromě zbraní, samozřejmě.

Ať už to bylo jakkoliv, ležela před nimi otázka, co udělat nyní. Shodli se na tom, že musí z osady pokračovat dál. Zatímco Khem chtěl pokračovat podél Velké řeky a najít Zloděje těl, Ori doufal, že se mu podaří nalézt uprchlíky z osady a přesvědčit je, aby jim pomohli. Khem, ačkoliv nerad, přistoupil na bratrův návrh.

Nejpravděpodobnějším místem, kde se podle nich kmen ukrýval, byly rozsáhlé bažiny na jihozápadě. Bratři ona místa znali, i když je navštívili jen jednou. Země bažin byla strašidelná a tajemná, na mysli lidských osadníků podél Velké řeky působila depresivně a odpudivě, a proto se jí raději vyhýbali. Jestli se právě tam ukryli lidé z osady, muselo to pro ně být zoufalé rozhodnutí. Zároveň jim to však dalo větší naději, že je Zloději těl nenajdou, protože močály byly obrovské, těžko přístupné a ten, kdo nevěděl, kudy jít, brzy zabloudil nebo se utopil v jednom z mnoha bezedných jezírek.

Jakmile si naplánovali cestu, vyrazili.

K bažinám však vedla cesta přes dva nevysoké, holé kopce, lidem od Velké řeky nazývané Prsy Matky Země. Bylo zde nebezpečí, že je při překonávání nekrytého terénu odhalí pátravý zrak Zlodějů těl, pokud si však nechtěli cestu prodloužit o další půlden, ukryti mezi stromy, museli to risknout.

Když byli na vrcholku pravého "prsu", využil toho Khem k tomu, aby se rozhlédl po okolí. Krom nekonečných lesů, jako had vlnící se Velké řeky a vzdálených vrcholků pohoří, však nespatřil nic podezřelého. Žádná velká skupina lidí na cestě, ani stroužky dýmu z vypálených osad.

To bylo dobré znamení, zároveň však z toho plynula nejistota, kde se vlastně Zloději těl skrývají a co mají v plánu.

Sestoupili z opačné strany kopce a ocitli se na hranici Země bažin. Stále zde rostly stromy, jen už nebyly tak zelené, bohaté a zdravé, jako kdekoliv jinde. Tito tišší synové Země byli pokřivení a nemocní, jako starci. Mnoho z nich bylo mrtvých jako území, ležící za nimi.

Ve vzdálenosti nejméně sta kroků od sebe stály malé hromádky placatých, říčních kamenů, naskládaných na sebe. Ty byly varováním pro každého neopatrného poutníka, který by sem náhodou zabloudil, aby se dál, do hlubin černého lesa, nevydával.

Ori se ke vstupu do lesa neměl, ale Khem mu položil ruku na rameno a řekl: "Prošli jsme si už horšími místy. Tohle zvládneme. Jestli to zvládli naši lidé, zvládneme to taky."

Mladší z bratrů souhlasně přikývl a odhodlaně vykročil. Khem ho po chvíli následoval. I když si byl jistý, že už nenavštíví nic horšího, než bylo doupě podzemních stvůr, stejně měl nepříjemný pocit, když míjel pomyslnou hranici mezi světem lidí a tajuplnou říší duchů a podivných stvůr.

*

Čím dále byli, tím méně nacházeli pevných míst, na kterých mohla bezpečně spočinout jejich noha. Nebýt jejich stopařských a pozorovacích schopností, a toho, že si navzájem pomáhali, jeden či druhý by už pravděpodobně leželi na dně černovodých jezírek.

Za celou dobu nespatřili živého tvora. Jako by zde žádná zvířata nikdy nežila, nebo byla dobře ukrytá. Na první známku lidské přítomnosti narazili až za dlouhou dobu.

Brodil se po kolena v kalné vodě a přidržoval se vetchých, jako pařáty pokroucených větví. Byl zoufalý, pofňukával a volal matku. Chlapce, asi sedm zim starého, znali. Patřil k jejich kmeni. Kdoví, proč byl na takovém místě sám. Mohl se ztratit, ale také mohl být návnadou Zlodějů těl. Bratři se proto rozhodli chlapce nějakou dobu sledovat zpovzdálí, a až si budou jistí, jak to s ním vlastně je, dohodnou se na dalším postupu.

Nemuseli však čekat dlouho. Khem zahlédl koutkem oka pohyb po jejich levé straně. Chvíli trvalo, než se jim podařilo rozeznat cizího muže, neomylně se blížícího k chlapci. Byli od sebe vzdáleni zhruba sto kroků a on o něm zatím neměl ani tušení.

"Co budeme dělat?" zeptal se Ori.

"Zatím vyčkáme," odvětil Khem, aniž by z cizince spustil zrak. Slyšel, jak si jeho bratr chystá ukořistěný luk a vkládá do něj šíp s pazourkovým hrotem.

Cizinec se mezitím přiblížil k chlapci natolik, že si ho ten, když se náhodou ohlédl, všiml, a s děsem v očích se mu pokusil utéct. Proti rychlejšímu dospělému však neměl šanci.

Ori napnul tětivu ze zvířecích šlach a zamířil na muže. Koutkem oka sledoval bratra a čekal, až mu dá povel. Ten se však očividně k ničemu takovému zatím nechystal. Zřejmě nebyl ještě přesvědčený, že se nejedná o léčku.

Muž byl již dva kroky od své kořisti. Lačně natahoval ruku, aby strhl chlapce k zemi. Ori si byl jistý, že to není divadlo, sehrané k jejich oklamání, ale děsivá skutečnost. Nečekal proto, až se Khem rozhodne a vystřelil.

Střela svištěla vzduchem a neomylně zasáhla svůj cíl, právě ve chvíli, kdy cizinec chytil chlapce za krk. Oriho šíp projel krkem a odstředivá síla projektilu jej odhodila stranou i s chlapcem, kterého stále držel.

Khem zaklel, vytáhl sekerku a běžel za nimi. Ori, vkládající nový šíp, utíkal za bratrem.

Ori si byl jistý, že zranění, které muž utrpěl, muselo být smrtelné, přesto se zasažený zvedal z vody, ve tváři tupý výraz prostý bolesti či překvapení, a pomalým, ale rozhodným krokem jim kráčel vstříc. V tu chvíli už bylo bratrům jasné, že tělo tohoto nešťastníka ovládá Zloděj těl!

Khem těsně před svým soupeřem vyskočil do vzduchu, aby dodal ráně větší sílu, a zarazil mu měděné ostří sekerky do hlavy. Úder, který by kteréhokoliv jiného muže jistojistě zabil, nepřítelem pouze otřásl. Khem dopadl do pokleku. Právě včas, neboť mu nad sehnutou hlavou prolétl druhý Ori šíp a zabořil se muži do hrudi. To už jeho soupeř neustál a opět padl do vody. Khem toho okamžitě využil, skočil na něj a pokusil se mu vytrhnout sekerku z hlavy. Ta však byla pevně zaražená v lebce a nešla vytáhnout.

Cizincova ruka vystřelila vzhůru a sevřela Khemův krk. Lovec zalapal po dechu, sevření mužovy mohutné ruky bylo opravdu silné. Khem se vzdal šance, že získá svou zbraň zpět a začal bušit pěstí do protivníkovy tváře. Bylo to ale stejné, jako by se pokoušel rozbít kámen. Muž na jeho rány nereagoval.

"Ta zbraň!" zvolal Ori a připomněl tak bratrovi jedinou možnost, jak Zloděje těl zabít.

Zatímco jednou rukou pořád bil protivníka, druhou zašmátral na zádech, kde měl za opaskem nůž z neznámého kovu. Vytáhl jej a bez rozmyslu bodl. Nůž zajel do mužova čela až po rukojeť snadno, jako by najednou jeho lebka změkla.

Muž zachrčel a konečně zemřel.

Khem se zhroutil na jeho tělo a snažil se popadnout dech. Ori ho zkontroloval, a když zjistil, že není v ohrožení života, odběhl pomoci chlapci. Ten seděl po pás v chladné vodě a třásl se strachy. Nevnímal Oriho utěšující slova, pouze s vytřeštěnýma očima zíral na Khema a mrtvolu pod ním. Až když Khem zaregistroval jeho pohled a oplatil mu jej, chlapec ohromeně promluvil: "Tys ho zabil!"

Khem přikývl.

"Jak jsi to dokázal?"

Lovec pohlédl na nůž, stále ještě vězící v hlavě mrtvoly, a trochu rozpačitě odvětil: "Kouzlem."

Chlapcovy oči už nemohly být vykulenější. Khem to přešel unaveným povzdychem.

"Jsou ostatní naživu?" zeptal se chlapce.

"Ano. Schovávají se na..."

"Ukážeš nám cestu," přerušil ho Khem. Vytáhl nůž z těla a otřel krev, spočívající na jeho ostří, do oděvu mrtvoly. Vstal, zapřel se nohou o tělo a jediným prudkým pohybem osvobodil svoji sekerku. "Jdeme. Než na sebe přilákáme další zloděje těl."

"Co jsi tady vlastně tady dělal?" vyzvídal na chlapci Ori poté, co se vydali hledat kmen.

"Ztratil jsem se," přiznal zahanbeně chlapec. "Když jsme se utábořili, dospělí odpočívali a já si hrál kousek od nich. Spatřil jsem světýlka a chtěl jedno z nich chytit."

Ach ty děti, pomyslel si Khem, napůl ucha naslouchající rozhovoru svých souputníků. Jako by to i bez nich nebylo dost těžké.

*

"Větší hloupost jsem neslyšel," zahřměl Brek. Ori po tomto výbuchu vzteku ustoupil o krok zpět, jeho bratr však čelil náčelníkovu hněvu beze strachu. Jejich čela se skoro dotýkala, tak blízko se k sobě při řešení zoufalé situace dostali.

Celý kmen se ukrýval na pevném, travnatém ostrůvku, nedaleko místa, kde našli chlapce. Většinu lidí se povedlo zachránit, ti zbývající, mezi nimi i náčelníkova žena, padli za oběť Zlodějům těl, divokým zvířatům a nemilosrdné přírodě. Ačkoliv mnoho z nich se toužilo Zlodějům těl postavit, museli respektovat vůli svého náčelníka. Pokud on nechtěl jít do boje, nemohli jít ani oni.

Bezvýchodnost celého tohoto sporu tížila Khemovu mysl o to víc, když si uvědomil, kolik nebezpečných úkolů musel podstoupit, aby mu nakonec vrazili nůž do zad lidé, které přišel zachránit.

"Hloupost," odsekl Khem, "je myslet si, že se tady můžete skrývat donekonečna! I kdyby vás nakonec Zloději těl nechali svému osudu, budete se schopni smířit s tím, že budete až do konce svých dnů žít jako zbabělci? Budete se otáčet při jakémkoliv neznámém zvuku a zalézat do díry, když si budete myslet, že vás něco ohrožuje?"

Brek si znechuceně odfrkl.

"Tak to není," zavrčel. "A neurážej mě! Kvůli těm stvůrám jsem přišel o ženu. Nic bych nechtěl raději, než pomstu. Jsem ale náčelník a jsem zodpovědný za životy všech těchto lidí! Nedovolím zničit celý kmen jen kvůli tomu, že ty tvrdíš, že máme šanci!"

"Khem už jednoho Zloděje těl zabil," vmísil se opatrně do hovoru Ori.

"Jo!" mávl nad tím rukou Brek. "A viděl jsi to jen ty a ten prcek!"

"Ale..."

"Dost!" zařval náčelník. "Už jsem řekl! I kdybych tady měl zapustit kořeny, zůstanu! A všichni ostatní se mnou!"

Khem pochopil, že náčelníka nepřesvědčí. Brek se k němu otočil zády a naslouchal tichému našeptávání šamana Azua, který se po celou tu dobu zdržoval v odstupu.

"Pojď," vyzval svého bratra a chystal se k odchodu.

"Kam jdete?" vyštěkl Brek, když mu Azu naznačil, že se bratři rozhodli neuposlechnout jeho příkazu.

"Odcházíme," odvětil Khem, aniž by se zastavil.

"Nikam nepůjdete!" zařval Brek, až se okolím ještě chvíli nesla ozvěna jeho hlasu. "Jako váš náčelník vám nařizuju, abyste se zastavili!"

"Už nejsi můj náčelník," houkl přes rameno Khem. "Nebudu tě poslouchat."

Brek se po chvíli ohromení vzpamatoval a vyhrkl: "Zpochybňuješ snad moje vedení? Tak mě vyzvi! Budeme o náčelnictví bojovat!"

Khem se zastavil. Stejně zkoprnělý byl i Ori a všichni lidé z kmene. Copak to do náčelníka vjelo, že se najednou chová tak vyzývavě, říkali si. Že by vždy tak odměřený a chladný Brek najednou ztratil hlavu? Mohla za to snad smrt jeho ženy?

"Přijímám," zvolal Khem a obrátil se čelem k vyzyvateli. "Porazím tě v čestném souboji a stanu se novým náčelníkem! Povedu svůj lid v boji proti..."

Dál se nedostal. Náčelník se proti němu vyřítil jako zdivočelý zubří dýk. Než stihl lovec zareagovat, srazil ho Brek k zemi a svými medvědími tlapami do něj bušil hlava nehlava. Khem byl tak ohromený nenadálým útokem, že se zprvu nezmohl na obranu a už vůbec ne na protiútok. Nechal si sázet jednu ránu za druhou a přitom si nadával do hlupáků, že se nechal tak snadno vyprovokovat. Copak netušil, že v boji jednoho na jednoho nemá proti náčelníkovi šanci?

Když už začínal mít pocit, že mu pod těmi surovými údery pukne hlava, ozval se pud sebezáchovy a on začal reagovat. Dlaněmi udeřil náčelníka do uší, a když ten bolestivě zaskučel a přestal útočit, vzepjal se a shodil ho ze sebe. S divokostí a zuřivostí přešel do protiútoku. Breka, chystajícího se znovu zaútočit, kopl do obličeje. Vytáhl sekerku a s hrozivým zavytím se mu ji pokusil vrazit do těla.

Brek s námahou uskakoval, a s hrůzou v očích si uvědomil, že šel v záchvatu vzteku do boje neozbrojený. Těkal očima po svých mužích a pohledem je vybízel k tomu, aby mu někdo z nich hodil svoji zbraň.

Nikdo to ale neudělal.

Brek poznal, komu dávají lidé větší šance. Také pochopil, že dny jeho vlády tomuto kmeni jsou pryč. Bylo jen otázkou času, než ho mladší a rychlejší protivník zabije. Věděl, že než odejde do Země Věčného stínu, musí udělat ještě jednu věc.

Zničehonic přestal uskakovat a zůstal stát na jednom místě. Khema to tak překvapilo, že ztuhnul se zbraní pozvednutou a s očekáváním Breka sledoval.

"Než zemřu," vyhrkl Brek, "musím ti ještě něco říct!"

Khem přikývl. "Mluv, jsou to tvá poslední slova!"

Brek otevřel ústa a právě v té chvíli jej do spánku zasáhl vržený kámen. Byl hozený takovou silou, že mu podlehla i Brekova tvrdá lebka. S bolestným heknutím se bývalý náčelník skácel k zemi.

"Kdo to byl?" vykřikl vztekle Khem. "Kdo mě připravil o vítězství?"

Z davu vystoupil Azu. "Nikdo tě nepřipravil o vítězství. Ten kámen byl znamením přízně předků. Brek se vzepřel jejich vůli osvobodit náš lid od utrpení z rukou Zlodějů těl, a proto ho ztrestali."

"Je po všem!" zvolal šaman a ukázal na Khema. "Toto je váš nový náčelník! Poslouchejte ho!"

Šaman vykročil k zaraženému lovci, který stále ještě držel sekerku nad hlavou a nechápal, co se vlastně stalo. Stáhl mu paži dolů, položil ruku na rameno a odváděl ho pryč.

"Teď jsi náčelník," promlouval ke Khemovi důvěrně tichým hlasem. "Čeká nás spousta práce, ale předtím tě musím zasvětit do tvých povinností. Potom připravíme lidi na boj."

Kmen se pomalu začal rozcházet, aniž by bývalému náčelníkovi věnovali byť jen krátký pohled. Jediný, kdo u něj zůstal, byl Ori. Z pohledu na mrtvé tělo cítil neklid, ale utěšoval se, že Zloději těl jsou daleko a nemohou Brekovu tělesnou schránku obsadit. Rozhodl se dojít pro pár mužů a přemluvit je, aby mu pomohli Breka alespoň slušně pohřbít.

Když však odcházel, Brekova ruka ho zničehonic chytila za kotník! Ori se tak vylekal, že vyskočil kus nad zem. Už si myslel, že mrtvého opravdu posedl Zloděj těl!

Ukázalo se však, že Brek stále ještě žil. Cosi zachrčel, ale Ori mu nerozuměl a tak se sklonil, aby lépe slyšel.

"Tvoje matka...," téměř šeptal Brek. "Tvůj otec..."

"Nerozumím."

Brek zachrchlal a nasucho polkl. "Musím ti říct pravdu."

Umírající pustil Oriho kotník, místo toho ho uchopil za ruku a přitáhl si mladíka blíž k sobě. Potom začal mluvit. Ori bedlivě poslouchal.

Když Brek skončil, vydechl naposledy. Ori tam přesto ještě dlouho klečel a strnule hleděl do ztracena. Až jakýsi zvuk z druhé strany tábora jej probral. Vykroutil se z Brekova posmrtného sevření a, aniž by se na něj podíval, kráčel pryč. Pošle sem někoho, aby hodili mrtvolu do bažiny. Nic jiného si podle něj bývalý náčelník nezasluhoval.

Nevěděl, jak s informacemi, které od umírajícího získal, naloží, věděl však, že teď není správná doba na to, aby věc s bratrem probral. Na to bude čas později. Teď je důležitější porazit Zloděje těl.

*

"Něco slyším," zašeptal Ori svému bratrovi. "Myslím, že už jsou blízko."

Khem přikývl a dál sledoval místo, kde se měli podle očekávání Zloději těl objevit.

Místo přepadu vybrali spolu se svým bratrem. Celý kmen, až na staré, nemocné a děti a šamana Azua, se shromáždil na obou stranách úzké rokliny, kterou budou muset Zloději těl projít, aby se dostali do údolí, kde leží další osady.

Díky Karovi, který obětavě běhal od jedné osady ke druhé a varoval každého, kdo mu byl ochoten naslouchat, sebrala putující tlupa Zlodějů těl jen několik málo ubožáků, kteří buď odmítli uvěřit nebezpečí, nebo žili v odloučení od ostatních a nedostalo se tak k nim varování.

Nyní zde byl chlapec s nimi, připravený bojovat stejně, jako všichni ostatní. Z jeho odhodlané tváře šlo vyčíst, že je ochotný položit i vlastní život, jen aby pomohl zastavit zlo, které ohrožuje všechen lid od Velké řeky.

Zhruba tři desítky mužů i žen leželo na břiše a mlčky sledovalo příchod prvních postav. Zloději těl kráčeli sebejistě a nekrytě. Už ani dopředu nevysílali zvědy, tolik věřili tomu, že jsou neporazitelní.

Brzy bylo jasné, že jsou nepřátelé v přesile, to však nikoho z ukrytých mužů a žen neodradilo od plánovaného útoku.

Jakmile vstoupil do rokliny i poslední Zloděj těl a celá skupina se ocitla v místech, kde na ně čekali útočníci, zvedl se Khem ze svého místa a rukama dal znamení ostatním. Nekřičel a upozornil své bojovníky, aby to nedělali ani oni. Nechtěl dát nepřátelům sebemenší šanci, aby se mohli bránit před tím, co nyní přijde.

Desítky párů rukou uchopily projektily a na Khemův rázný povel je shodily z vrcholků na hlavy nic netušících nepřátel. Dopad velkých kamenů či nahrubo osekaných kmenů měl drtivý účinek. Více než polovina Zlodějů těl byla v jediný okamžik vyřazena z boje. Jejich údy byly lámány, hlavy rozbíjeny, těla drcena pod náporem deště primitivních střel.

Ori si všiml, jak jednomu ze Zlodějů těl jeden obzvlášť těžký kámen urazil hlavu, a nyní se bezhlavé tělo potácelo mezi svými druhy sem tam, mávajíc bezmocně rukama. Rád by se tomu zasmál, nebyl ovšem čas. Jeho bratr zavelel k útoku.

Teprve nyní spustili útočníci mohutný pokřik, osvobozující je od napětí a potlačované touhy zabíjet. Seskakovali či sbíhali dolů a vrhali se na dokonale překvapené Zloděje těl.

Nyní byl počet bojujících na obou stranách vyrovnaný. Nevýhodou Khemových spolubojovníků však bylo to, že pokud zemřeli, jejich tělo ovládla některá ze stovek neviditelných duší, která Zloděje těl doprovázela. Aby se tomu vyhnuli, vytvořili skupinky po třech, vždy dva dospělí a jeden chlapec, které s převahou útočili na jediného nepřítele. Chlapce vybavili pochodněmi, kterými zapalovali zdolané protivníky. Mnoho z těch, kteří byli zmrzačeni na počátku útoku, tak bylo upáleno zaživa.

Bratři bojovali spolu, tak jak byli zvyklí, třetího jim dělal Kar. Vždy, když lovci srazili Zloděje těl, rychle přiskočil a zapálil ho. I když se jim dařilo, ostatní na tom nebyli stejně. Lidé začali být brzy unavení, zatímco Zloději těl, nemaje tuto lidskou slabost, na ně neustále dotírali.

Zatímco bojoval, pátral Khem po nepřátelském vůdci. Jak předvídal Bílý stařec, nakonec jej našel. Překvapilo ho, že ho znal. Byl to muž, kterého uškrtil v bitce s cizími lovci.

Vůdce právě kyjem srazil jednoho z útočníků a chystal se na druhého, bránícího svým tělem chlapce, kterého k nim přidělili.

Khem neváhal a mrštil po něm svůj oštěp. Věděl, že ho tím nezabije, ale o to mu ani nešlo. Chtěl na sebe upozornit, což se mu podařilo. Jakmile oštěp zasáhl svůj cíl, vůdce se vztekle ohnal. Zahlédl přitom Khema, který se na něj posměšně zašklebil.

I neMadrig si uvědomil, že toho troufalce zná. Sledoval ho zpovzdálí, když zabil vlastníka tohoto těla. Díky němu a tomu druhému získali po nekonečně dlouhém utrpení hmotná těla. Dlužil mu službu a už věděl, jak mu ji splatí. Zabije ho rychle.

S pohrdáním se odvrátil od současného soupeře a rozeběhl se k lovci. Ani ten neváhal, vytáhl sekerku a vyrazil mu vstříc.

Střetli se takřka uprostřed bojiště. Vyměnili si několik úderů, aby zjistili soupeřovy silné a slabé stránky. Khem očekával dlouhý a těžký boj, proto mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že padá k zemi pod jedním obzvlášť silným úderem. Druhým srazil Oriho, vrhajícího se mu na pomoc.

Zdálo se, že je konec všem nadějím.

Khem, zklamaný z tak rychlého konce, se chystal na setkání s předky. Doufal, že mu tak hrubé selhání odpustí.

Vůdce se nad ním rozkročil a připravil se k poslednímu úderu. Khem se rozhodl čelit smrti s otevřenýma očima.

Náhle se nad Zlodějem těl objevil jestřáb a vrhnul se na něj. Ostré drápy zaryl do jeho nechráněného obličeje. Vůdce zběsile máchal rukama a snažil se ptáka odehnat, ale marně. Jestřáb škrábal a trhal, dokud se tvář nezměnila v krvavou masku. Povedlo se mu ho dokonce i oslepit. Obě oči doslova vyrval z důlků a nechal je dopadnout na zem, kde je Zloděj těl neopatrně rozšlápl.

neMadrig zařval. Ne však bolestí, ale vzteky, protože nic neviděl. Jestřáb, spokojený se svou prací, opět vzlétl na oblohu. Khem, který sledoval směr letu, spatřil na okamžik nahoře na okraji osamělou postavu. Když mrknul, byla pryč, ale on ji přesto poznal. Byl to Bílý stařec.

Lovec si uvědomil jedinečnost tohoto okamžiku, ale i novou šanci na splnění úkolu. Zatímco oslepený Zloděj těl kolem sebe marně máchal kyjem, zvedl se na nohy a připravil si kouzelnou zbraň. Počkal, až k němu bude protivník správně natočený, vyhnul se náhodné ráně a bodl ho do srdce.

Vůdce Zlodějů těl zařval tak mocně, že Khem nějakou dobu neslyšel téměř nic.

Všichni, kdo byli v tu chvíli ještě naživu, ztuhli a obrátili pohledy k místu, kde stáli Khem s neMadrigem. Zloděj těl strnule zíral na svého protivníka, a nosem nasával vzduch, jako by si chtěl ještě vychutnat poslední doušky životadárného vzduchu. Potom ústy dlouze vydechl a bezvládně se zhroutil k zemi. Khem, který mu stál nejblíže, vycítil, jak spolu s posledním vydechnutím opouští tělo i vůdcova mrtvá duše. Hromadné kvílení nehmotných Zlodějů těl, kteří ztratili naději, ho doprovázelo do podsvětí.

Bylo po všem.

*

Zbytek bitvy byl pro lidské útočníky prakticky snadný. Většina z dosud žijících Zlodějů těl jako by ztratila se smrtí svého vůdce vlastní vůli. Stáli na místě a nechali se pozabíjet. Těch pár, kteří se nechtěli smířit s tím, že přijdou o svá draze získaná těla, ba co hůř, o svou existenci, se pokusilo o útěk. Byli však brzy dohnáni a zlikvidováni.

Když bylo jisté, že jsou všichni nepřátelé po smrti, mohli si přeživší vítězové konečně odpočinout a oplakat své mrtvé. Horší než smrt pro ně bylo to, že jim spálením těl odepřeli posmrtný život v Zemi věčných stínů. Bude potřeba mnoho dní a nocí, plných modliteb k předkům, aby je obměkčili a přiměli vyhledat duše zbloudilých a odvést je do posmrtné říše.

Bratři, spolu s Karem, si posedali na zem a nechali odpočinout své bolavé údy. I když byli úplně vyčerpaní, na ústech jim hrál spokojený, téměř šťastný úsměv. Sledovali několik mužů a chlapců, nosících těla mrtvých na hromadu, aby je spálili na popel. Khem si uvědomil, že budou muset v budoucnu zabezpečit pohřbívání těl, aby se nestali novou šancí pro zoufalé Zloděje těl.

Když si Ori uvědomil, že když je nejhorší zlo poraženo a on bude muset bratrovi vyjevit pravdu o rodičích, jeho úsměv zmizel. Khem si toho povšiml, natáhl se a přátelsky plácnul bratra po zádech.

"Raduj se," řekl mu. "Porazili jsme je! Je po všem!"

"Ne, tak docela," odvětil zachmuřeně Ori.

Khem zmateně nakrabatil čelo. "O čem to mluvíš?"

Ori se nervózně zavrtěl, protože nevěděl, jak bratrovi tu krutou pravdu sdělit. Nakonec si uvědomil, že bude nejlepší, bez ohledu na jeho city, říct vše na rovinu.

"Vím, co se stalo našim rodičům."

Khem překvapeně vytřeštil oči.

"Cože?"

"Řekl mi to Brek, ještě předtím, než vydechl naposledy."

"Mluv, povídej! Co ses dozvěděl?"

"Nic dobrého," musel přiznat Ori. "Naši rodiče nežijí."

Khem zklamaně svěsil ramena. Vždycky doufal, že jeho otec a matka přeci jen žijí, a že je museli opustit z nějakého tajemného důvodu, snad aby je ochránili před jakýmsi zlem. Byla to pro něj rána a to ještě netušil, že to horší teprve přijde.

"Bratře," zdůraznil to slovo Ori, "naši rodiče byli zavražděni!"

Khem na něj zíral, šokovaný tím, co mu bratr právě řekl. Zdráhal se tomu uvěřit, ale nakonec mu nic jiného nezbylo. Věděl, že Ori by mu nic takového neřekl, pokud by si tím nebyl jistý.

"Kdo to udělal? A proč?"

"Proč, to nevím," řekl Ori, "ale toho, kdo to udělal, jsi znal."

"Mluv!" vyhrkl Khem. "Řekni mi jméno toho bastarda! Bude litovat dne, kdy to udělal!"

"Toho už soudí předci. Je mrtev. Byl to sám Brek."

Khem vyskočil na nohy.

"Ten? Lituju toho, že mi osud zabránil připravit ho o jeho zrádný život! Proč jsi mi to neřekl dřív?"

"Čekal nás důležitý boj," vysvětloval mu Ori. "Potřebovali jsme, abys nás vedl. Aby sis zachoval chladnou hlavu a myslel na přítomnost, ne na věci budoucí."

"Mateš mě, bratře," vytkl mu Khem. "Co bych měl vykonat, když jsem byl o pomstu připraven?"

"Ještě se stále můžeš pomstít," řekl tajemně Ori. "Brek nebyl jediný, kdo mohl za smrt rodičů. I proto jsem ti to dřív neřekl, takové odhalení by vyvolalo spor mezi lidmi a mohlo by nás oslabit."

Khem se zarazil a nuceně potlačil svůj hněv.

"Pověz mi jeho jméno, ať alespoň jeden z vrahů neunikne spravedlivému trestu."

Ori si dal načas, protože věděl, jak jeho bratr zareaguje.

"Byl to Azu."

Khem si kupodivu zachoval chladnou hlavu, nicméně se nedalo nepostřehnout, jak se mu třese spodní ret. Beze slova sebral své zbraně, nezapomněl si z těla vůdce neMadriga vytáhnout a nachystal se k odchodu. Než však tak učinil, obrátil se na svého bratra s otázkou v očích. Ori přikývl.

"Půjdu s tebou."

*

Ještě než vyrazili k táboru, předal Khem Karovi instrukce, jak si počínat, než se vrátí a zároveň dohlédnout na přeživší. Chlapec přikývl, hrdý na to, že mu lovec svěřil tak důležitý úkol. Khem ho otcovsky pohladil po vlasech a věnoval mu jeden ze svých vzácných úsměvů.

Zatímco běželi k bažinám, přemítali bratři nad tím, co budou muset udělat. Zabít náčelníka kmene, byť ve spravedlivém souboji, bylo zásahem do soužití kmene, ale pokud se nový vůdce ukázal jako silný a odhodlaný vést svůj lid k prosperitě a míru, lidé to přijali jako vůli předků.

Zabít šamana, to bylo něco zcela jiného. Pro obyčejné lidi byl šaman prostředníkem mezi nimi a předky, muž, který mluvil s duchy a věděl to, co nikdo jiný. Šamana si vybrali sami předkové a jeho násilná smrt by vyvolala jejich hněv.

I bratři byli vychováváni ve víře, že šaman je v mnoha ohledech důležitější a uctívanější postava než náčelník. Sám Khem byl na vážkách, jestli Azua, až mu stane tváří v tvář, zabije. Rodinná čest mu sice nařizovala pomstít vraždu rodičů, ale strach ze zavržení byl pořád příliš silný. Nejenže by nosil až do smrti cejch odpadlíka a byl by nepřítelem pro každého žijícího člověka, ale přišel by i o možnost jednou stanout po boku svých předků.

Morální dilema, vyplývající z Khemovy rozpolcenosti, však nemusel lovec řešit. Jakmile dorazili do tábora v bažinách, zadýchaní a na pokraji vyčerpání, zjistili, že Azu je pryč. Lidé, kteří v táboře zůstali, do jednoho tvrdili, že zde šaman ještě před chvíli byl, ale jakmile bratři dorazili, nebylo po něm vidu.

I přesto, že jim vrah rodičů unikl, cítil Khem jistou úlevu nad tím, že už dnes nebude muset zabíjet.

"Zabíjení už bylo dnes dost," řekl bratrovi a posadil se na kmen padlého stromu. "Azua najdeme. Dřív nebo později zaplatí za to, co provedl. Ale ještě předtím z něj dostaneme, proč to udělal."

Ori pouze kývl na souhlas. Neměl co dodat, jeho bratr řekl vše.

*

Několik týdnů po bitvě u rokliny se začal život lidí, žijících podél Velké řeky, vracet do normálu. Khem, jako nový náčelník kmene, dovedl svůj lid zpět do svého původního domova a začal pracovat na obnově. Bez přítomnosti šamana se lidé cítili nesví. Báli se, že bez něj nebudou moci hovořit s předky a nebudou mít nikoho, kdo jim po smrti pomůže najít cestu do Země věčných stínů, nemluvě o tom, že uměl Azu léčit nemoci a bolesti.

Khem tento problém prozatím odsouval stranou, bylo mu však jasné, že ho bude muset brzy vyřešit. Před svým zbabělým útěkem si Azu nestihl vycvičit nástupce, bude tedy na něm někoho vybrat a poslat jej k některému ze sousedních kmenů, aby ho místní šaman zaučil. Jasnou volbou by byl mladý Kar, který se, spolu s dětmi jeho bývalého kmene, jež nakonec našli a osvobodili, stal novým členem Khemova společenství, jenže s ním měl náčelník jiné plány.

Dlouhé dny se trápil tím, co měl vykonat. Vymýšlel nejrůznější důvody, proč nesplnit slib, tušil však, že hrozby hrozivých tvorů z podzemí nejsou plané. Několikrát se v noci probudil a měl pocit, že jeho chýši někdo obchází. Ve snech ho pronásledovaly neviditelné bytosti a šeptaly jediné slovo: "Oběť."

Musel proto konat a tak se jednoho dne objevil u Karovy chýše a vyzval chlapce, aby se s ním vydal na lov. Ori chtěl jít také, ale Khem mu v tom zabránil. Nedokázal se přimět, aby bratrovi řekl, co po něm tvorové, na oplátku za kouzelnou zbraň, požadují.

Schválně vyrazili až pozdě odpoledne, aby mohl odůvodnit to, že budou muset přenocovat v lese. Chlapec byl vůči Khemovi velmi důvěřivý a neviděl za tím nějakou podlost. To byl důvod, proč i teď nebyl náčelník rozhodnutý chlapce obětovat.

I když při lovu několikrát narazili na jelena nebo laň, Khem se svým lukem schválně netrefil. Naoko se tvářil mrzutě, aby chlapce přesvědčil, že má dnes smůlu.

I když už si cestu k doupěti netvorů přesně nepamatoval, z toho, co mu v hlavě uvízlo, vytvořil jakousi náhodnou trasu, po které se s Karem pohybovali. Soumrak však přišel dřív, než mohli ke skále dorazit, proto se utábořili na nejbližším vhodném místě. Rozdělali oheň a pojedli ze svých malých zásob. Když se jim nad hlavami objevil Bledý duch, začal Kar zívat. Khem ho poslal spát s tím, že bude držet hlídku a přikládat na oheň, a vzbudí ho, až bude na řadě.

Chlapec souhlasil, schoulil se do klubíčka a během chvíle usnul. Khem ho ještě dlouho pozoroval, potom obrátil zrak k plamenům. Netrvalo dlouho a i on pocítil únavu. Snažil se tomu odolávat, ale nakonec podlehl. Usnul ještě dřív, než jeho tělo pomalu kleslo k zemi.

Když se ráno probudil, byl Kar pryč. Oheň už nehořel, což by nebylo tak zvláštní, kdyby nebylo na ohništi ještě několik nedohořelých větví, zaházených hlínou. Někdo jej tedy musel uhasit.

Khem vyskočil na nohy a začal volat chlapce jménem. Když se neozýval, rozhodl se prozkoumat okolí. Až o notný kus dál, v místech, kde byla půda rozmáčená vodou, nalezl stopy. V životě tak podivné a zároveň odporné otisky neviděl. Nedaleko nich zahlédl v zemi úzké rýhy, pravděpodobně od prstů. Musel je tam zanechat chlapec, když se snažil vymanit z pařátů únosců.

Khem si podvědomě sáhl za opasek, kde měl zastrčenou kouzelnou zbraň. Byla pryč.

Nyní už nepochyboval. Netvoři z hlubin si přišli pro to, co jim slíbil.

Khem se rychle vrátil k tábořišti, sebral své věci a vydal se na cestu do osady. Rozhodl se na tuhle výpravu co nejrychleji zapomenout, přestože si odvážný chlapec jistě zaslouží, aby se na jeho oběť nikdy nezapomnělo.

Během cesty přemýšlel, jak Orimu vysvětlí Karovo zmizení. Ať už mu řekne cokoliv, pravděpodobně mu nebude věřit. Ori svého bratra znal a určitě pozná, že lže. S tím se bude muset smířit, stejně jako se zodpovědností za Karovu smrt.

Aby zaměstnal těžce zkoušenou mysl, rozhodl se pátrat po zrádném Azuovi a zjistit, co ho vedlo k tomu, aby se podílel na smrti jeho rodičů.

A potom, pokud mu jeho svědomí neuleví, se vydá do prokletých podzemních hlubin, aby čelil svému osudu.

*

Bílý stařec žil v malém, uzavřeném údolí, mnoho dní cesty od Velké řeky. Místo bylo tak dobře ukryto, že by ho nenašel nikdo, kdo by nevěděl, co hledat. Docela obyčejná kamenná chýše, stojící blízko nevelkého, průzračného jezírka, byla jeho domovem už nezměrně dlouhou dobu. Starý muž si toto místo vybral schválně. Už před dávnou dobou se rozhodl nezapojovat se do běhu dějin, tak jako se o to po tisíciletí snažili jeho druhové. Přesto ho lidská rasa fascinovala natolik, že svůj slib již několikrát porušil. Necítil se však vinen. Chápal, že dělá dobrou věc. Tento svět už dávno nepatří jemu a jeho bratrům, nastal čas lidstva a on to jako jediný chápal a nestavěl se proti tomu. Lidé měli mnoho chyb a jistě jednou přijde den, kdy se ocitnou ve stejné situaci, jako jeho rasa, a oni se budou muset rozhodnout, jakou cestu si vyberou, ale tak už to chodilo odjakživa. Ostatně, ani starcův lid nebyl prvním, kdo se snažil vládnout tomuto světu. A lidé jistě nebudou tím posledním vládcem planety, velmi prakticky a nepoeticky nazývané Země.

Věděl, že ho bratři brzy navštíví a budou si stěžovat, že nedodržel neutralitu a přidal se opět na stranu lidí. Ve svém hněvu mu budou vyhrožovat, ale nakonec odejdou, protože mu už nemohou nijak ublížit. Chvíli dají pokoj, ale, i přes jeho mírné varovaní se časem zase budou pokoušet uškodit lidem. Tento boj bude pokračovat, dokud lidé nakonec nepřijdou na to, jak tyto duchy, běsy či démony - jak je budou nazývat - zničit, nebo zahnat do odlehlých, opuštěných míst na samých okrajích lidského světa, kde budou žít zašlou slávou a touhou po pomstě, dokud poslední z nich nezmizí v zapomnění.

Tito pohrobci dávno zaniklé rasy, jejichž původní domov ležel daleko mezi hvězdami a ten náhradní jejich vlastní hloupostí klesl na dno oceánu, zůstanou v podvědomí lidí po následující tisíce let jako symbol nehmotného, neviditelného nebezpečí a strachu z neznáma. To bude asi jediné vítězství Zlodějů těl.