Čarodějnice z Černého lesa (2014)

18.01.2018


stáhnout doc


Liboru Málkovi bylo osmnáct a byl to patrně jeden z nejlepších zlodějů ve městě. Ke krádežím ho netáhla ani tak nutnost nebo touha vlastnit, jako spíš ten adrenalin, když prováděl nezákonnou činnost a možnost, že ho chytí.

Tento příběh však není o jeho kriminálním životě, ale o tom, kam ho zavedly jeho nenechavé prsty a touha žít život na hraně.

*

Podzim se blížil ke svému konci a za dveřmi se již chystala zima. Každý správný zahrádkář zazimoval svoji zahradu, pečlivě zajistil chatu či chalupu a na několik měsíců se rozloučil se svým hájemstvím klidu a pohody.

A právě tyto chvíle byly tím pravým rájem pro každého správného zloděje.

Ani Libor si tuto šanci, tyto Vánoce pro zloděje, nemohl nechat ujít. Spolu s Adamem Němčíkem a Vaškem Raškou tvořili partu, jež byla již dlouhou dobu v hledáčku místní policie. Nikdy je však nechytli při činu a při domovních prohlídkách na udání nikdy žádné kradené zboží nenašli.

Na rozdíl od Libora pocházeli Adam s Vaškem z chudých rodin, žijících na předměstí a kradli hlavně proto, aby měli na alkohol, cigarety a na automaty. Dalo by se říct, že ti dva Liborových výjimečných schopností využívají, ale i kdyby si toho byl Libor vědom, patrně by mu na tom nezáleželo. Za přátele je nepovažoval a jiný než "pracovní" vztah s nimi udržovat nehodlal. Bylo mu jasné, že by ho potopili minutu poté, co by je sebrali, ale z toho si hlavu nedělal. Stejně se na ně chtěl brzy vykašlat a jít svou vlastní cestou.

Dnes večer mu poslali textovou zprávu, ve které mu sdělili místo a čas, kde se sejdou. Libor se už třásl nedočkavostí.

*

Tu noc si vybrali nejvzdálenější ze tří zahrádkářských kolonii. Jednou z výhod, tedy pro zloděje, bylo, že tyto kolonie nebyly napojené na elektrickou síť a tudíž nehrozilo, že by při vloupání spustili poplašný systém. Noční nebe bylo zatažené, takže nehrozilo, že by je měsíční svit prozradil náhodnému pozorovateli.

Role měli vždy předem domluvené. Zatímco Vašek většinou hlídal, Libor odemykal zámky a Adam, který měl čich na cennosti, prohledával místnosti.

Již měli za sebou tři chatky; ta, ve které se právě nacházeli, měla být poslední. Snažili se pracovat tiše a rychle; vždy zde ale byla možnost, že je objeví policejní hlídka.

Poslední chata byla jednopatrová, bíle omítnutá s tmavě hnědou střechou. Měla i sklepení, ale do toho se kvůli nedostatku času ani raději nedívali. Místnost v přízemí musela za světla působit velmi útulně. Byl zde zděný krb, pohovka a dvě křesla, roztomilé kytičkované závěsy a starý, ale zachovalý příborník se spoustou zásuvek a krásně malovanými talíři a hrnky v prosklené vitríně.

Oba dva rozsvítili baterky. Adam začal s prohlídkou a Libor se mezitím vydal po schodech do horního patra. Zde však kromě postele a dvou nočních stolků nebylo nic. Jako by majitel veškerou péči věnoval spodní místnosti a tuhle naprosto odbyl.

Z pokoje vedly prosklené dveře na balkon, ale ty byly zamčené a Libor nepochyboval, že by byla ztráta času se jimi zabývat. Místo toho raději prohledal oba stolky a nadzvedl matraci, ale zde patrně nic cenného nebylo. Snad měl Adam dole větší štěstí.

Chtěl už sejít dolů, ale ještě předtím prozkoumal strop. V levém rohu si všiml desky z dřevotřísky, kryjící vstup ke střeše. Zřejmě vedl na půdu, i když z venku chata nevypadala, že nějakou má. Spíš se jednalo o nějaký menší podkrovní, úložný prostor.

Libor se postavil na špičky a nataženou rukou odsunul desku. Problém nastal, když si uvědomil, že se nahoru nedostane. Pochyboval, že má v rukou dost síly, aby vyskočil a dovnitř se vytáhl. Našel však snadné řešení. Zvedl jeden z nočních stolků a donesl ho přímo před otvor. Postavil se na něj a s trochou námahy se dostal nahoru. Narovnal se a praštil se do hlavy o šikmou střechu. Zaúpěl bolestí a ohmatal si hlavu, jestli nekrvácí.

S baterkou se rozhlédl po podkroví a našel zde jen pár krabic a plastových bedýnek plných různého harampádí. Libor se těmi zaprášenými věcmi prohrabal, ale nic cenného zde nenašel. Až na dně jedné z krabic našel vázanou knihu rudé barvy se stříbrným nápisem na předním obalu; Adam J. Vrána, Historky.

Libor nebyl čtenářský typ. Jako každý z jeho generace raději hrál hry a sledoval filmy. Jakákoliv kniha pro něj byla během na dlouhou trať a on, byť byl jeho život prakticky ještě na startu, cítil, že ho musí prožít tak, aby si později nemohl vyčítat, že ho jen tak promrhal.

Přesto ho tato kniha zaujala, i když nevěděl proč. Zběžně ji prolistoval a zjistil, že je to sbírka povídek. Podle anotace na vnitřní straně obalu patřila do hororového žánru. O autorovi tam nebylo nic, ani fotka.

Vzal si ji. Ne proto, že by si ji chtěl přečíst nebo prodat; spíš něco jako suvenýr. Pochyboval, že majiteli bude chybět, když ji zde nechal jen tak ležet. A navíc, on byl přeci zloděj.

S knížkou v ruce seskočil z podkroví a vrátil desku zpět na své místo. Pak se vrátil k Adamovi. Ten už na něj netrpělivě čekal.

"Kde seš, vole?" pustil se do něj. "Víš, že se nemůžeme zdržovat!"

"Nad patrem byla ještě půda," vysvětloval Libor. "Bylo těžký se tam dostat."

"A našels něco?"

"Ani hovno."

"Co je tohle?" ukázal Adam baterkou na jakousi věc v jeho ruce. "Knížka?"

"Jo."

Adam se uchechtl. "Na co ti bude? Došel vám hajzl papír?"

"Ser na to," odbyl ho Libor. "Jdeme odtud."

"Jasně. Padáme ty jeden knihomole."

"Debile."

*

Na každého jednou dojde. Na Libora došlo přesně čtrnáct dní po jejich posledním vloupání v zahrádkářské kolonii. Zatímco Adam s Vaškem dostali rok natvrdo, Libor, jako dosud netrestaný, vyvázl s padesáti hodinami veřejně prospěšných prací a domácím vězením v délce půl roku. Pro čerstvě plnoletého, života užívajícího si teenagera to byl prakticky rozsudek smrti. I když; poté, co se jeho otec dozvěděl, čím se jeho syn baví, málem byl tento rozsudek vykonán.

Ostuda, kterou rodině způsobil, ho nijak netrápila. Protože bydlel u rodičů, musel dodržovat jejich pravidla, což znamenalo, že byl většinu dne zavřený ve svém pokoji, trucoval a nenáviděl celý svět.

Aby si ukrátil dlouhou chvíli, prohraboval se svými věcmi. Našel i knihu, kterou si odnesl z poslední vloupačky. Nebyla v seznamu kradených věcí a ani majitel nehlásil její ztrátu.

Libor si ji zamyšleně prohlédl, ale po chvilce ji odhodil na postel a svoji pozornost upřel k jiným věcem. Nějak mu to však nedalo a tak si ji vzal zpět. Nalistoval první povídku, která se jmenovala Medvídek, a pustil se do čtení prvního odstavce. Příběh vyprávěl o muži středního věku a jeho pomalém sklouzávání do šílenství, na jehož konci zabije svoji vlastní rodinu.

I když začínal číst z pouhé zvědavosti, na konci povídky byl již strašidelným příběhem zcela pohlcený. Sám sebe musel obdivovat za to, že vůbec něco dočetl do konce, i když to nebyla kdovíjak dlouhá pasáž, pořád to bylo lepší než vtip z časopisu.

Natáhl se na postel a pustil se do další povídky, Procitnutí, vyprávějící o cestě mladého muže svojí vlastní myslí. Celé to bylo takové abstraktní a Libor z toho moc nepochopil, i když uvnitř cítil, že se ho to přeci jen nějak dotýká.

K přečtení Jen žít si musel rozsvítit lampičku. Venku se již stmívalo a on tak na písmena špatně viděl. Ani si neuvědomil, jak dlouho již čte. Z pouhé počáteční zvědavosti a snahy zahnat nudu se stala touha přečíst knihu až do konce. Ještě včera by nevěřil, že bude držet v ruce knihu z jiného důvodu, než aby s ní zabil dotěrnou mouchu.

Kdyby pro něj nepřišla matka, zrovna když si četl o dětech na táboře, vyprávějících si strašidelné historky, Kecálkové, propásl by i večeři. V rychlosti se najedl a vrátil se do pokoje.

Hodinu po půlnoci stihl přečíst další tři povídky; Osamělí Vlci, V zrcadle a Ztracená. Zbýval mu už poslední příběh.

Čarodějnice z Černého lesa.

Název ho zaujal už jen proto, že i u nich byl les s tímto názvem. Jednalo se patrně pouze o shodu, ale kdoví?

Povídka byla co do délky nejkratší, zato však nejděsivější. Libora zamrazilo, když si uvědomil, jak moc podobné jsou si osudy jeho a hlavního hrdiny. I Andrej byl zloděj, nenašel ovšem knihu, ale dopis, ve kterém se kdosi zpovídal o pátrání po černolesské lidožravé čarodějce jménem Márina. Obludnost jejích činů předčil snad už jen její vzhled. Prý chodila nahrbená, takže nikdo nemohl odhadnout její výšku, abnormálně dlouhé ruce s tvrdými, černými drápy vláčela kymácivou chůzí těsně u země, čímž připomínala spíš primáta než člověka. Vychrtlé tělo měla pokryté špínou a vlastními výkaly; oblečení jí nic neříkalo.

Její tvář nebyla o nic méně ohavná. Podlouhlou bledou tvář lemovaly černé zplihlé vlasy, slepené blátem a močí. Její oči byly nemocně žluté a plné šílenství; tvář jí hyzdil velký orlí nos a tenké, bezbarvé rty. Čelist měla abnormálně zvětšenou, plnou hnijících špičatých zubů.

Na oběti útočila vždy zezadu. Skočila jim na záda, rukama a nohama je sevřela v objetí a zakousla se jim do krku. Poté je mrtvé odtáhla do své podzemní nory uprostřed Černého lesa, kde je pak ožrala až na kost.

Jejímu řádění nakonec učinila přítrž vybraná skupina místních odvážných mužů pod vedením starého, válečného veterána. Márinu dostihli, ochromili a na narychlo postavené hranici u jejího doupěte upálili.

Pisatel fiktivního dopisu na závěr zmínil lidovou pověst, podle které lze čarodějnici vyvolat ze záhrobí, pokud přesně o půl druhé v noci nahlas vysloví zaklínadlo:

Márino, Márino, vystup z temnot pekelných,

ohlodej mé nepřátele až do kostí bílých.

Tím dopis končil, ale zlodějův příběh ještě pokračoval. Andrej bral celé to psaní jako hloupý žert a aby si svoji domněnku potvrdil, přesně o půl druhé vyslovil ono zaklínadlo.

Bohužel, zde povídka náhle končila.

Libor, s husí kůží a zježenými chlupy na zátylku tiše zaklel. Příběh o lidožravé Márině ho nadchl ze všech povídek nejvíc a autor ho tak hloupě a nesmyslně ukončil. Otráveně zavřel knihu a hodil ji na noční stolek. Unaveně zívl a podíval se na mobil. Čas ukazoval za pět minut půl druhé.

Kdyby bylo méně hodin nebo naopak víc, asi by šel bez rozmyšlení spát, ale legenda o Márině byla v jeho mysli stále ještě pevně zakotvená a on, snad aby si dokázal, že na takové smyšlené hlouposti doopravdy nevěří a že vše je jen dílem šikovné napsaného díla a atmosféry, která v pokoji v tu dobu panovala, rozhodl se zaklínadlo v určený čas vyslovit.

Těch pár minut, jež do půl druhé zbývaly, strávil kouřením cigarety u otevřeného okna. Měl nastavený budík na mobilu, který ho v určený okamžik svým pípáním upozornil. Libor rychle típl cigaretu, vydechl kouř a poněkud neomaleně vyslovil zaklínadlo.

Čekal několik minut, ale nic se nestalo. Přesně, jak očekával. Zasmál se sám sobě.

Ještě předtím, než půjde spát, si chtěl odskočit. Cestou ke dveřím se pořád ještě pochechtával a nevěřícně kroutil hlavou. Chytil za kliku a otevřel.

Zírala na něj šílenstvím pokřivená tvář Máriny.