Cesta za bohatstvím a zase zpátky (2015)

18.01.2018


Často jsem si pokládal otázku, jaký je rozdíl mezi boháčem a chudákem (samozřejmě, bráno s rezervou). Jako malý jsem si prostě myslel, že ti bohatí mají jen víc peněz než moji rodiče, ale jinak jsou na tom úplně stejně jako my. V časech dospívání a v prvních letech plnoletosti jsem v nich chtěl vidět nenasytné otrokáře, kteří pro mrzký halíř sedřou člověka z kůže. To jsem si je ale spletl s podnikateli a politiky (opět, berte s rezervou a nevšeobecně).

Později, v době, kdy jsem začínal dostávat rozum (ten skutečný), jsem si uvědomil, že k tomu, abych mohl člověka soudit, musím se alespoň na nějaký čas ocitnout v jeho kůži. Vcítění tomu nepomůže.

Měl jsem svých starostí dost a tuhle otázku jsem proto neřešil. Říkal jsem si; takhle to prostě chodí. Jeden je bohatý, druhý chudý. Někdo si k penězům přišel náhodou, jiný dědictvím a ten další si je vydřel. Čili, kdo chce být chudý, chudým zůstane. Ti odvážnější se to pokusí změnit. Žijeme přece v době, kdy je to možné.

Celý svůj život jsem pracoval jako dělník, ať už jsem tahal těžké vály s látkou, balil zboží, nakládal auta nebo stavěl solární elektrárny. Teoreticky jsem byl dělníkem i jako hlídač v marketech. Peníze tomu tedy rozhodně odpovídaly.

S platem jsem byl většinou spokojený; záleželo na době, požadavcích trhu a hlavně na mých požadavcích. Jestli jsem výplatu propil, nebo si ji šetřil na účtu, byla už moje věc. Zaplaceno jsem dostal a stěžovat jsem si mohl tak leda mouše na okně.

Pokud jsem cítil, že dostávám oproti ostatním méně, mohl jsem to řešit se zaměstnavatelem, případně se svým přímým nadřízeným. Případně jsem mohl i odejít jinam, kde platí lépe. To, že jsem to neudělal, to že jsem tím pádem přišel o možnost zvýšení hodinové mzdy, byl opět jen a jen můj problém.

Většinu své pracovní kariéry jsem žil, jak se lidově a s oblibou říká: od výplaty k výplatě. Bral jsem to jako nepsaný osud nejen můj, ale i milionů dalších lidí. Někdo přece musí pracovat, aby ten náš systém fungoval, no ne?

S tím, že celý život prodřu ve fabrice, odkud mě v osmdesáti letech odvezou havrani v černém autě rovnou do márnice, jsem se smířil. Přesto jsem stále potaji doufal, že se to jednoho dne změní a já se z pouhého chuďasa stanu boháčem a jedinou mojí fyzickou námahou bude rychlý úprk s břichabolem z asijského bistra na nejbližší záchod.

No, většina z vás si asi řekne, že jsem jen další z mnoha obyčejných lidí, smířených se svým postavením ve společnosti. V tom případě by zde můj příběh skončil.

Někteří si však položí otázku; přece tohle všechno nenapsal jen proto, abychom o něm věděli, že... odpověď by byla stejná, jako ta výše uvedená.

Samozřejmě, nepíšu to jen tak.

Šance byla mizivá. Téměř nemožná.

Štěstí se ale usmálo i na vola.

A já vyhrál.

Stal jsem se boháčem!

*

Každý z vás to alespoň jednou v životě zkusil. Na chvíli se oprostit od pomyslných duševních okovů, které svazují vaši psyché a snadno a rychle si zabojovat o lepší místo na zemi. Tedy, vsadit si.

Jakmile se v televizi objeví reklama na nějaký supermegavelký JACKPOT (Sportka je v dnešní době se svými pár miliony fakt ubohá), mluví se o tom do té doby, dokud tu výhru opravdu někdo nevyhraje. Potom se zase pár dní mluví o výherci.

I když víte, že se vám štěstí vyhne obloukem, jako byste měli lepru nebo mor, a vyhrajete leda tak hovno, stejně si vsadíte. Všem tvrdíte, že to děláte z hecu, že stejně víte, že z toho nic nebude, ale co; šedesát korun proti miliardě je fakt sázka, do které by nešel jenom blbec. Usmíváte se, jste nad věcí, ale přece jen tajně doufáte, že ten šťastlivec budete nakonec vy, a s konečnou platností tak nakopete smůle, lepící se vám celý život na paty, prdel.

V den losování sedíte nezaujatě u televize a sledujete, jak nevylosují vaše čísla. Zmačkáte tiket, zanadáváte si a vyčtete si, jak jste mohli být tak hloupí, že jste jim na to (opět) naletěli.

Druhý den ráno si uděláte svačinu a jdete do práce.

A tak pořád dokola.

Jenže, co když se štěstí opravdu unaví a to zrovna blízko vás, sedne si na vás zrovna ve chvíli, kdy se losují čísla a vy zničehonic zjistíte, že se váš život od základů změnil?

Tak, jak se to stalo mě.

Dnes už ani nevím, co mě tenkrát přimělo k tomu, abych si vsadil. Není to důležité, takových důvodů je bezpočet.

Nebýt toho, že si vsadil i můj otec a připomněl mi, abych si zkontroloval tiket, patrně bych na to zapomněl. Se štěstím jsem měl své zkušenosti a ten den jsem stejně ani nevěřil (však vy víte), že bych vyhrál.

S nucenou lhostejností jsem si sedl k televizi a přetrpěl kecy rádoby vtipného/moudrého moderátora, který vzal tuhle práci jen proto, že ho k novinařině nevzali.

Nechápu, proč mi to nedošlo hned, jakmile vyhlásili všechna čísla. Možná to bylo proto, že můj chuďaský mozek tomu odmítal uvěřit.

Celé to pak bylo velmi zmatené, každopádně si však dobře pamatuju svoji první reakci na to, že jsem rázem o miliardu a půl korun bohatší.

Posral jsem se.

Ne vážně, byl to pro mě takový šok, že jsem to v sobě zkrátka neudržel a pustil si to rovnou do kalhot. Jen se smějte, chtěl bych vidět vás na mém místě.

Zřetelně jsem cítil, jak mi cévka v mozku zrychleně a silně buší a já myslel, že mě dostane mrtvice a pofrčím expres vlakem do pekla.

Celou tu dobu jsem zachovával neutrální výraz, ale jakmile jsem plně pochopil tuto šílenou skutečnost, moje koutky se začaly samy od sebe zvedat.

Nikdo z rodiny o tom prozatím neměl tušení, až když se sestra zeptala, co to tady, sakra, tak děsně smrdí, uvědomil jsem si, že bych se jim měl svěřit.

Moje první slova: "Ty krávo, já vyhrál!", samozřejmě nebrali vážně. Až když jsem jim dal tiket a nechal je překontrolovat čísla, mi uvěřili.

Otci vypadla cigareta z úst, matka ječela nadšením, jen sestra pořád pátrala po zdroji toho puchu. Řekl jsem jí to. Sestra navrhla, aby mi matka kalhoty ihned namočila do vody a pak vyprala.

"Seru na to," smála se matka. "Ať to vyhodí! Může si teď koupit tisíc nových kalhot!"

A tak jsme se smáli a radovali, sousedi si určitě klepali na čelo a já ještě dlouho seděl ve vlastních sračkách, protože se mi děsně třásly nohy a nemohl jsem se postavit.

Vždycky jsem věřil tomu, že jsem tak chladnokrevný, že by ze mě upírovi zmrzly špičáky, ale ten večer jsem se nemohl a ani nechtěl krotit a řádil jsem jako utržený ze řetězu. Opil jsem se jako špatně vyléčený alkoholik po půl ročním půstu, a i ta kocovina druhý den byla najednou jiná, lepší.

*

Kdo si myslí, že jsem si zašel na poštu vybrat miliardu a půl do igelitek a pak si v klidu odkráčel na nákupy, ten se plete. Vůbec to není tak jednoduché, a dokud se na vašem účtu neobjeví buď celá částka, nebo smluvená měsíční renta, můžete se stále teoreticky považovat za chudáka. Nebudu vás však unavovat popisem celé té byrokratické mašinérie, do které jsem se tak zamotal, že jsem byl nakonec rád, když to celé skončilo a já mohl vesele začít utrácet.

Do práce jsem chodil dál, ovšem s klidným vědomím, že se na to můžu kdykoliv vykašlat a odejít.

Bylo mi doporučeno, abych se o své výhře nikomu nezmiňoval, dokonce jsem absolvoval i sezení u psychologa, který mi vysvětlil stinné stránky života miliardáře.

Tedy, pokusil se o to. Zatímco on mluvil, já si představoval, jak a za co všechno peníze utratím. Takže si nepamatuju ani slovo. Přece si nenechám radit od cvokaře, který má maximálně třicet tisíc čistého, no ne?

Víte, jaké to je být miliardářem a nikdo to o vás neví? Zpočátku jsem se té rady držel, a nikomu o tom neříkal. Jenže znáte to, udržet tajemství není snadné a už vůbec ne, pokud to znamená, že se budete chlubit a ostatní vám budou závidět.

Nevydržel jsem to a v práci se svěřil pár lidem s tím, že to za žádnou cenu nesmí nikomu říct. Pak už jen zbývalo čekat. Trvalo to přesně dvacet jedna minut, než přišel první gratulant. Do hodiny to věděla celá fabrika. Do dvou dnů celé město. Závist užírala některé lidi skoro až k nepříčetnosti.

A to se mi líbilo. Obzvlášť pokud šlo o mé nepřátele.

Myslel jsem si, že budu dál normálně chodit do práce, ale že už nebudu tím dobrákem, který dělal přesčasy a nechal si, lidově řečeno, srát na hlavu jen proto, aby se všemi vycházel. Myslel jsem, že budu nad věcí.

Už po týdnu mi lezlo krkem, že jsem musel vstávat v pět ráno a tak jako ostatní, chodit do roboty pro roboty. Přesto jsem se, nevím už proč, pořád přemlouval a nutil, a vždy se nakonec do té fabriky nějak dokopal.

Ačkoliv jsem to tak nechtěl, začal jsem čím dál častěji dávat svým kolegům najevo svoji finanční převahu. Jak už to tak bývá, brzy jsem je tím akorát štval. Když se mi nechtělo pracovat, dal jsem někomu z nich peníze, ať tu práci za mě udělají. Vždycky se někdo našel. Neměli mě za to rádi, ale peníze si stejně vzali.

Lezl jsem na nervy prakticky všem. Jednoho dne si mě zavolal můj ředitel a podepsal se mnou výpověď dohodou. Zdůvodnil to neochotou zaměstnanců se mnou pracovat a nerovnými podmínkami, za kterých jsme zde všichni pracovali. Můj postoj k penězům nabourával jinak semknutý kolektiv a to ohrožovalo výrobu, tím pádem je všechny.

Čili, jako chudák jsem jim nevadil, ale jako miliardáře mě tady nechtěli. Chápete tu ironii?

Nabídl mi velkorysé odstupné, ale já se mu za to vysmál do obličeje. Chtěl mě uchlácholit drobnými, cha!

Podepsal jsem výpověď a uraženě odešel. Venku jsem potkal svého bývalého zaměstnavatele. Vytáhl jsem tisícovku, plivl na ni a přilepil mu ji na čelo. Řekl jsem mu, že jich ode mě dostane mnohem víc, pokud mi bude dělat osobního sluhu. Jeho vzteklému a ohromenému výrazu jsem se jenom smál.

V osobním životě jsem na tom byl mnohem hůř. Věděl jsem, že se mi před domem objeví fronta s různými žadateli o půjčku, příspěvek nebo dar na to či ono, ale že jich bude tolik, jsem nevěděl. Zpočátku jsem dával. Tedy na různé charity, spolky na ochranu toho či tamtoho. Jehovisty jsem hrubě odpálkoval s tím, ať jim ten jejich slavný bůh pomůže sám. To jsem ještě dokázal rozpoznat mezi všemožnými příživníky a vlezprdelky lidi, kteří mé peníze skutečně potřebovali.

Přátelům a příbuzným jsem samozřejmě dával peníze zadarmo. Nakonec se mi ale stalo to samé, co v práci. Moje peníze jim nevadily, moje chování však ano.

Mrzelo mě to, protože tak jsem to rozhodně nechtěl. Čím víc jsem se to ale snažil napravit, tím to bylo jen horší.

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než udělat to, co mi doporučil chlápek, s kterým jsem probíral možnosti předání peněz.

Odstěhovat se.

Nechtělo se mi, dlouho jsem odolával. Nakonec jsem to ale udělal. Dal jsem vale rodnému městu a odjel až na druhý konec republiky.

Nastěhoval jsem se do velkého města, do čtvrti, kde žili samí boháči. Bylo to smutné, ale právě tady jsem se začal cítit jako doma, mezi svými, mezi lidmi, kteří si peníze nemusí závidět. Tito lidé se se mnou sice bavili jen proto, že jsem peníze měl, ale aspoň je po mě nechtěli.

Když jste je dobře poznali, zjistili jste, že jsou to docela příjemní lidé, prakticky stejní jako chudáci, jen s jinými problémy. Našli si práci hodnou jejich společenskému postavení a žili jako ostatní. Jen na jiné úrovni.

Bylo mi tam dobře. I oni se mě snažili přivést na správnou cestu; pochopit, že mít peníze neznamená jen užívat si. Že to znamená i velkou zodpovědnost a starosti, ale já opět neposlouchal.

Dlouho mě trápily výčitky svědomí. Nemohl jsem spát a pořád se rmoutil. Jaký mělo smysl mít peníze, když vás kvůli nim vaši blízcí zatratí? Chcete jim pomáhat a oni to použijí proti vám!

Jasně, změnil jsem, no a? Koho by takové bohatství nezměnilo? Jsem snad proto horší než oni? A vůbec, vždyť mě vlastně jejich názory nemusí zajímat! To já mám peníze, já mám moc a mé názory jsou důležité!

Zatímco ostatní boháči z naší čtvrti chodili denně do zaměstnání, já na to kašlal. Na co taky? Měl jsem víc peněz, než můžu za život utratit, děti nemám a rodinu jsem zabezpečil víc než dobře.

Rozhodl jsem se proto začít si svých peněz konečně užívat.

Víte, jaké to je, když si můžete koupit vše, na čem spočine vaše oko? Klidně vám to povím.

Hrozné!

Zpočátku to tak ovšem nevidíte. Chodíte po drahých obchodech a nakupujete věci, které jste vždy chtěli, ale neměli jste na ně peníze.

To ještě jde. Je to normální.

Když však máte vše, na co si vzpomenete, kupujete prostě to, co vidíte. Neřešíte důvody, prostě si ty věci koupíte, protože můžete.

Nevážil jsem si těch peněz, protože mě nestály žádnou dřinu. Dostal jsem je prakticky zadarmo a vzhledem k tomu, že nejsem nesmrtelný, měl jsem jen omezený čas na to je utratit.

Kupoval jsem jako šílený. Denně jsem měl nový nebo jiný typ mobilu, notebooku, televize. Najal jsem si řidiče a každý týden si pořídil nové auto. Občas jsem si v obchodě něco koupil a odešel, aniž bych si to vzal sebou.

Pořádal jsem velkolepé akce, na které chodili všichni. Místní omladina, štětky a dokonce i vlivné celebrity nebo politici. To vím tedy jen z vyprávění. Většinou jsem byl hned na začátku opilý a celou akci prospal, nebo jsem se sjel a nevěděl o sobě klidně i několik dní. Několikrát mě kvůli tomu zatkli za pohoršování na veřejnosti a jiné nepřístojnosti. Vždycky jsem se z toho ale dokázal vysekat.

Divili byste se, co všechno v našem státě zmůžou peníze.

Žil jsem jako šílenec, jako bych měl druhý den zemřít. Měl jsem stavy, kdy jsem tomu dokonce i věřil, a tak jsem klidně i celou noc zfetovaný probrečel a uklidnil se až další den, kdy jsem pochopil, že tohle ještě není TEN den.

Asi by mě tento styl života zabil.

Ne, určitě by mě zabil, nebýt mé rodiny, která (na rozdíl ode mě) pochopila, že se ženu do záhuby. Že jsem propadl peklu.

Vůbec se se mnou nepárali. Nechali mě zavřít do blázince na tak dlouho, abych se vzpamatoval. A že to trvalo bez mála půl roku.

Když jsem je ujistil, že jsem z nejhoršího venku, odvezli mě na dvoutýdenní odpočinkovou dovolenou do poklidného údolí u hranic.

Denně jsem chodil po lesích nebo březích jezera a přemýšlel o životě. Samozřejmě mě hlídali. Ještě pořád si nebyli jistí, nakolik si cením vlastního života.

Neměl jsem však stále ještě vyhráno. Pořád mi na účtu zbývalo něco kolem jedné miliardy. Dost peněz na to, abych se ještě nejméně stokrát zbláznil, přesto zoufale moc/málo k tomu, abych byl šťastný.

Jenže, zahoďte je jen tak. Odmítněte je. Zavrhněte šanci na úžasný život. Stále jsem si nebyl stoprocentně jistý, že po druhé bych jejich opojné moci dokázal odolat.

Finální souboj nastal na úsvitu posledního dne pobytu v poklidné divočině. Stáli jsme proti sobě. Já a moje touha po penězích. Chyběly jen kolty a atmosférická hudba Ennia Morriconeho.

Oběma nám bylo jasné, že v tuto chvíli se o našem osudu definitivně rozhodne. Šance byly vyrovnané, přesto moje druhé já věřilo tomu, že mě dobře mířenou ranou znovu stáhne do temnot. Věděl jsem, že si musím věřit, jinak jsem v háji.

Teď!

Oba jsme naráz vystřelili. Viděl jsem, jak můj protivník padá s udiveným výrazem k zemi. Byl mrtvý.

Já padl na kolena, plakal jsem, a ačkoliv jsem ateista, děkoval bohu.

Po velmi dlouhé době jsem vstal a odešel za rodinou.

*

Co dodat? Určitě vás zajímá, co jsem udělal s penězi. Jeden známý mi sehnal skvělého finančního poradce, s jehož pomocí jsem celou tu obrovskou sumu rozdělil mezi stovky nadací, spolků a organizací, kterým by se moje peníze hodily.

Bylo mi jedno, co s nimi udělají. Toužil jsem jen po tom, mít je co nejdříve z dosahu. Pokud tím někomu pomůžou, tím lépe.

A jak jsem dopadl já?

Nebudete tomu věřit, ale vrátil jsem se do svého bývalého zaměstnání.

Nejen můj šéf a kolegové mě však vzali na milost. I mí přátelé mě opět pustili mezi sebe. Co bylo, bylo. Nebudeme to řešit.

Neříkám, že peníze jsou zlo. Zlem se stanou, až když se dostanou do rukou nesprávným lidem.

Stejně tak ani bohatí lidé nemusí být nutně zlí. Jsou jen takoví, jací byste byli vy na jejich místě. Věřte mi, vím, co říkám.

Stál jsem na obou stranách mince, a přesto nemůžu jednoznačně říct, jaký z těch dvou životů byl lepší/horší. Každý má něco do sebe.

Jedno je však jisté. Jedni bez druhých nemůžou existovat. Vysvětlení vám však nedám, to musíte pochopit sami. Tak jako já.

Na rozdíl od smyšlených příběhů, ty skutečné nikdy nekončí dobře nebo špatně. Život přeci končí pouze smrtí a ta může být jakákoliv.

Naše životy se skládají z jednotlivých kapitol a snad aspoň ty můžou mít nějaké definitivní zhodnocení. Myslím, že zrovna tahle kapitola mého života skončila přese všechno přeci jen dobře. Snad chybí jen ten hořkosladký odjezd hlavního hrdiny se svojí milou za západem slunce, ale jelikož tohle není westernová lovestory, zakončím to jinak.

Po náročném dni, plném námahy a vzteku nad marností a neměnností osudu, jenž nás, dělníky, odsoudil k doživotní práci pro jiné, sedám si na kuřárně a zapálím si cigaretu. Z kapsy vytáhnu složenou výplatní pásku a otevřu ji. Očima projedu všechny cifry a nakonec skončím u té, kterou mi poslali na účet.

Jak jinak, je na hranici minimální mzdy.

Přesto se, věřte nebo ne, usměju.