Dopis Adriana Peckmana (2014)

18.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Jmenuji se Adrian Peckman. Dnes bych oslavil dvacáté narozeniny, jen kdyby ještě existoval důvod slavit den narození. Nebo cokoliv jiného.

Mám pocit, že jsem poslední člověk na planetě Zemi, a možná že opravdu jsem. Není nikdo, kdo by mi to vyvrátil. Poslední člověk, kterého jsem viděl živého, byl můj otec Benjamin Peckman, toho času již devět měsíců po smrti.

To díky němu dnes žiji a mohu psát tato slova. Ačkoliv byl pro lidi své doby obyčejným šílencem, bláznivým vizionářem, jímž opovrhovali všichni ti nadutí vědci a profesoři světoznámých univerzit jen proto, že se jeho teorie neopíraly o žádné hmatatelné důkazy a neměly žádné vědecké podklady, vděčím mu já a má zesnulá matka za to, že jsme dostali šanci přežít to, co mnohé jiné zahubilo.

Pět let dopředu věděl, že se blíží Konec a dokázal se na to připravit. Všichni se mu smáli; byl pro ně jen hloupým jižanem, vidlákem z maloměsta, který nevěděl nic, zatímco oni věděli všechno. A zatímco my přežili, oni byli mrtví.

Popis samotné neblahé události, jež naši rodinu uvěznila na celou dekádu do podzemí, bude velice nepřesný a neúplný. A krátký.

Neberte to jako výmluvu když napíšu, že mi v té době bylo pouhých deset let. Vše bylo tak zmatené a já byl vystrašený jako nikdy předtím. Žil jsem ve svém dětském světě plném bezpečí a jistot, který se mi náhle, ze dne na den změnil v pravou noční můru.

Tím dnem byla středa. To je jediné, co si pamatuji přesně, protože středa byla ve škole dnem, kdy jsme měli k obědu pizzu; no a to pro mě bylo, jako pro většinu amerických dětí, jídlo, které jsem miloval a na které jsem se vždy těšil. Když vtrhl můj otec do jídelny, chytil mě za ruku a beze slova táhl pryč, s lítostí jsem hleděl na nedotčený trojúhelník salámové pizzy. Že mě čekají mnohem větší starosti, jsem ani v nejmenším netušil.

Venku bylo zataženo. Přes temné, tlusté mraky jsme Slunce neviděli už dobrých čtrnáct dní. Snad každý druhý den vydatně pršelo, ale nad takovým počasím se nikdo nepozastavoval. Tedy až na mého otce. Pamatuji si, jak čím dál častěji říkával mé matce: už se to blíží!

Věděl jsem, že všichni z města považují mého otce za podivína; však se mi kvůli tomu často smáli ve škole, ale já ho přesto miloval a ctil. Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, že nám zachránil život, ale to by na tom, co jsem k němu cítil, stejně nic nezměnilo.

Otec mě přes protesty učitelky zatáhl do auta a odjel se mnou na náš ranč za městem. Tam už na nás čekala matka. Její uplakaný, vystrašený výraz mě zneklidnil. I když se snažila být přede mnou statečná, věděl jsem, jak moc jí to přetvařování stojí.

Na otcovu otázku, zdali je vše připravené, němě přikývla. Běželi jsme za dům, kde byl uprostřed zahrady v zemi kovový poklop. Otec jej otevřel a mě se naskytl pohled na temný tunel vedoucí pod zem. Jako malému klukovi mi připadalo, že je nekonečný, přitom měřil necelých pět metrů. Strnule jsem hleděl dolů a bál se sestoupit. Až když se obloha začala hemžit podivnými, zelenými blesky a otec mě několika vlídnými, ale naléhavými slovy povzbudil, začal jsem opatrně slézat. Po mě šla matka, a když jsme byli oba dole, následoval nás i otec, který poklop za sebou zavřel. To bylo naposledy, co jsem viděl denní světlo.

Náš kryt byl prostorný, pro tři lidi zde bylo více než dost místa. Otec ho s pomocí několika dobrých přátel budoval několik let a dal si na něm opravdu záležet. Měli jsme zde jednu větší obývací místnost s kuchyňkou, společnou ložnici a koupelnu s toaletou. Vodu jsme brali z podzemní studny; měli jsme i filtrovací systém. Jídla jsme měli plnou jednu komoru; vakuované a trvanlivé potraviny, konzervy, zkrátka vše, co vydrželo dlouho nezkažené. Sice jsme měli benzínový generátor a slušnou zásobu paliva, ale elektriku jsme používali vždy jen pár hodin denně. Pokud jsme potřebovali světlo, byla zde i velká zásoba svíček nebo alkalických baterii do svítilen. Měli jsme i ventilaci do všech prostor a díky filtrům jsme si nemuseli dělat starost se zkaženým vzduchem.

Otec myslel na vše a díky tomu jsme byli připravení. Ne však na to, co přišlo v noci.

Otec mi vlastně nikdy neřekl, před čím jsme se ukryli. Možná to věděla matka, ale když jsem se jí na to zeptal, mlčela.

I přes tu tíhu, jež ležela mezi námi a povrchem, jsme slyšeli, co se tam nahoře děje. Začalo to sotva postřehnutelným chvěním, které však postupně zesilovalo. Když začaly být otřesy již dost intenzivní, matka začala panikařit a já se samozřejmě rozplakal. Otec nás objal a v kleče jsme čekali, dokud otřesy zničehonic neskončily. Nastalo podivné ticho. Ačkoliv se zdálo, že už je po všem, otec nás ještě nepustil. A bylo to dobře. Když jsme zaslechli ten nejděsivější řev, jaký moje mladé uši kdy slyšely, byl jsem rád, že mě drží oba mí rodiče. Nevím, jaký tvor mohl takhle řvát, ale v tu chvíli jsem byl rád, že jsem tady dole. Dnes mě napadá, že je to právě ten důvod, proč nás otec zavřel pět metrů pod zem, ale jistotu stále nemám.

Ozvěna toho nezemského řevu nám ještě doznívala v uších, když jsme uslyšeli vzdálené dunění. Zprvu jsem myslel, že jde o hřmění, ale bylo až moc pravidelné a čím blíž bylo, tím bylo lépe poznat, že se jedná o něco jako obří kroky. Zní to jako nesmysl, ale mě tenkrát nic jiného nenapadlo. To víte, ta dětská představivost.

Tedy doufám, že to byly jen následky všeho toho strachu a stresu. Musel bych se považovat za blázna, kdybych věřil tomu, že ten řev, stejně jako ty kroky, jejichž cesta vedla nad naším krytem, kde se dokonce na chvíli zastavily, než pokračovaly dál, patřily nějaké obrovské stvůře odněkud z daleké galaxie.

I když ale zavrhnu tuto hloupou myšlenku, pořád ještě zbývá získat odpověď na otázku, co se tedy vlastně stalo na povrchu? Atomová válka? Přírodní katastrofa? Dopad asteroidu z Vesmíru?

Otec mi nikdy za těch deset let v podzemí odpověď nedal. Odmítal se o tom se mnou bavit. Prý je to tak lepší. Čím jsem byl starší, tím méně mi tato odpověď stačila. Jako dítě jsem byl přirozeně zvídavý, ale jako teenager jsem chtěl znát své místo a hlavně vědět, proč jsem o to nahoře přišel.

Bylo mi patnáct a my žili v krytu už pět let, když jsem náhodou tajně zaslechl rozhovor svých rodičů. Mluvili šeptem a přesto, že jsem pochopil, že se jedná o důvěrný rozhovor, jsem zůstal. Spousta z toho, co si ten večer řekli, bylo opravdu rázu intimního a já to nebudu opakovat, přesto jsem zaslechl něco, co napsat můžu a musím, neboť to v mé zpovědi hraje důležitou roli.

Na matčinu otázku, kdy se budeme moci vrátit na povrch, odpověděl otec: nikdy.

Nevím, co jsem vlastně čekal. S jakou dobou bych se spokojil? S rokem, dvěma nebo snad s deseti, dvaceti či snad s půl stoletím? Patrně by to vyšlo nastejno. Nevědět to však a žít v nejistotě by bylo jistě lepší, než vědět, že toto místo je mým hrobem.

Nechtěl jsem se s tím smířit, a proto jsem poprvé zapochyboval o vševědoucnosti svého otce. Držel jsem se myšlenky, že se plete, že neví všechno, a já tak jednou přece jen vyjdu na povrch. Síla této víry mě držela dalších pět let v naději. Ne však moji matku.

Po několika letech v podzemí se začal její stav zhoršovat. Léků na všelijaké nemoci jsme měli dost; problém byl v tom, že se zřejmě nechtěla uzdravit. Od té noci, kdy jí otec vyjevil svoji pravdu, chřadla čím dál víc; snad ztratila vůli žít, a ani já či otec jsme jí nemohli pomoci. Dva měsíce trvalo její pomalé a bolestivé utrpení než nás navždy opustila. Plakali jsme s otcem, to nepopírám. Přepadly nás chmury, jenž jsme až do té chvíle nepocítili. S její smrtí jsme si poprvé uvědomili marnost našeho počínání. Vždyť co je nám platné, že se zde schováváme, že zde pomalu umíráme, když před námi neleží žádná budoucnost?

Několik dní po matčině smrti jsme spolu nemluvili. Tehdy mi začalo docházet, že jsem si s ním vlastně nikdy neměl co říct, a že matka byla tím tmelem, který pojil celou naši rodinu dohromady. Marně jsme se pak snažili k sobě najít cestu. Do otcovy smrti o čtyři roky později jsme spolu mluvili pouze z nutnosti a už nikdy se ani jeden z nás neusmál.

Dnes, téměř deset let poté co jsme dobrovolně vlezli do této hrobky, jsem se rozhodl ji opustit. Takový dárek k narozeninám.

Teple jsem se oblékl a vzal si svítilnu; nevěděl jsem jaké je venku roční období, natož jestli je den nebo noc. Z rodinného trezoru v ložnici jsem si vzal otcův revolver. Chladný kov zbraně v ruce mi dodal odvahu. A tu jsem vzhledem k tomu, co jsem měl v úmyslu, potřeboval.

Za pár minut odcházím. Pokud jsou toto má poslední slova... ne, nechci to brát takto. Vrátím se. Slibuji to sám sobě.

*

Nevím, kde začít ani jak to napsat. I když jsem netušil ani v nejmenším co mě čeká, byl jsem zklamaný. A abych byl upřímný, tak i notně zděšený. Hlavně zděšený!

Poté, co jsem otevřel poklop a vylezl na povrch, překvapila mě zima, jaká zde panovala. Život zde na jihu vám nepřinese pořádnou zimu ani v lednu. A teď mi šla pára od úst a třásl jsem se jako osika.

Mé zděšení však vyvolalo něco jiného. Jednak to byla temná, podivně nazelenalá noční obloha s naprostou absencí hvězd, hlavně však to, jak strašně se změnila okolní krajina.

Tedy, změnila. Vhodnější slovo by bylo - zmizela! Pryč byl náš dům, stodola a zahrada. Pryč byly stromy okolo domu, trávník, veškerá zeleň. Pole, louky a lesy na kilometry daleko byly pryč. Nezůstalo nic než pustá, měsíční krajina. Jen kámen a prach.

Kdesi v dálce byly ještě patrné hřebeny pohoří. Prošel jsem oblast v okruhu jednoho kilometru, na nic vymykajícího se této temné pustině jsem však nenarazil.

Bylo mi zle a cítil jsem se natolik sklíčeně, že jsem se raději vrátil. Dva dny jsem proseděl v rohu ložnice a plakal; bez jídla a vody, stejně jako bez šance, že to, co jsem viděl tam nahoře, byl jen sen. Až poté jsem si začal domýšlet následky svého činu. A uvědomil si, že jsem možná udělal chybu, když jsem na povrch vylezl nechráněn. Pokud je ten bezútěšný, prázdný svět tam nahoře důsledkem atomové války, pravděpodobně teď umírám na ozáření. Moje dočasná lhostejnost k vlastnímu životu byla nahrazena pochopitelným strachem o něj. Naštěstí krátce, neboť mi otcův dozimetr sdělil, že jsem čistý. Ani nevíte, jak se mi ulevilo. Rozhodl jsem se, že ven už raději nepůjdu.

*

Samozřejmě, že jsem nakonec svůj slib porušil. Však co jsem také měl tady dole dělat? Čekat na smrt? To už je lepší jít na povrch a čelit možné smrti tam. Anebo také nalézt nějaké odpovědi na to, co se vlastně stalo.

Můj druhý výstup na povrch doprovázely ty stejné podmínky jako poprvé; zima, tma a naprostá zkáza. Tentokrát jsem však na to byl připravený. Tedy, částečně. Pořád jsem měl strach z toho, co objevím.

Šel jsem mnohem dál, tentokrát však jen jedním směrem. Bylo to ale, jako bych šlapal na místě. Celá země vypadala naprosto stejně. Zklamaně jsem se vracel zpět a všiml si vzdálené osamělé a vysoké hory daleko na druhé straně. Myslím, že minule tam nebyla, ale jistý si nejsem. V duchu jsem nad tím mávl rukou a sestoupil do krytu. Odpočinul jsem si, najedl se, a s vědomím, že se zítra opět vydám na povrch, jsem šel spát.

*

Druhý den jsem se opět vydal na výpravu. Chtěl jsem si prohlédnout tu osamělou horu, která mě včera zaujala. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem na nic takového nenarazil. Všude se táhla ona bezútěšná rovina. Nejdřív jsem si myslel, že jsem měl včera halucinace, dokud jsem nezahlédl, na jiné straně a na samé hranici viditelnosti, jakýsi nerozpoznatelný tvar. Vím, že to zní jako naprostý nesmysl, ale v tu chvíli jsem nabyl neodbytné jistoty, že se jedná o tu horu, která byla včera mnohem blíž a na úplně jiném místě. Jenže hora, která se pohybuje? Bláznovství. Ovšem v normálním světě. Ne tady a teď.

Vrátil jsem se dolů. Ležím v posteli a přemýšlím nad tou záhadou. Musím jí vyřešit. Třeba mi pomůže zjistit, co se se světem lidí stalo. Zítra se vydám na další průzkum. Jdu spát.

*

Nemůžu spát. Nechci spát. Musím být vzhůru. Sny, sny jsou cestou k šílenství. Tma je zabijákem soudnosti. Potřebuji světlo! Spoustu světla! Sedím na zemi a zírám do žárovky. To jediné mě ještě drží při smyslech, i když mám pocit, že jsem se už stejně pomátl na rozumu. Jestli ta žárovka zhasne, zešílím dočista a prostřelím si hlavu. Jsem strašně unavený, ale nedokážu ani zavřít oči. Nic bych neviděl a to by mě zabilo. Nevím, jak dlouho to vydržím. Moc dlouho už ne. Vždyť jsem vzhůru už čtyři dny.

A proč nespím? To ty strašné sny! Plíží se mi do hlavy pokaždé, když usnu; od toho dne, kdy jsem naposledy vystoupil na povrch. Kéž bych to nikdy nedělal! Kéž bych raději zůstal navždy zavřený zde dole, nebo si předtím prohnal kulku hlavou!

Ty sny! Tajemný hlas mě láká ven, na povrch. Slibuje mi a podbízí se, ale já vím, že nic nezískám, pokud ho poslechnu. Vím, co chce! Moji duši! Tak jako si vzal duše všech lidí na povrchu! Ale já mu ji nedám! Radši ji pošlu k čertu!

*

Mám slabou chvilku, kdy je má mysl příčetná a já toho musím využít. Musím se pokusit vysvětlit, co mi tak zatemnilo mysl, i když tuším, že mi nikdo, kdo by si případně tento deník četl, stejně neuvěří. Ještě teď tomu odmítám uvěřit já sám, očitý svědek celé události. Možná se mě jen mozek snažil uchránit a namluvil mi, že jsem se zbláznil; jenže nyní už vím, že to, co jsem viděl je pravda.

Když jsem naposledy vystoupil na povrch, aby znovu pátral po nějakém lidském kontaktu. Popravdě, moc jsem nečekal, že na něco narazím, ale to, co jsem spatřil, jakmile jsem vylezl ven, mě ohromilo.

Pár set metrů ode mě se tyčila obrovská černá hora! Ta samá, jíž sem již párkrát viděl, ovšem na zcela jiných místech. Měl jsem tedy pravdu, ta hora se pohybuje! Jak nebo proč jsem ještě netušil, ale chtěl jsem na to přijít. Musel jsem využít příležitosti, a jelikož momentálně hora nešla ke mně, šel jsem já k ní. Nebo spíš běžel. Nechtěl jsem, aby mi teď, když jsem k ní měl tak blízko, někam zmizela. Běžel jsem k ní, seč mi síly stačily. Pár metrů před horou jsem zpomalil a nakonec zastavil.

Ta věc byla obrovská! Odhadem tak dvě stě metrů vysoká a sto metrů široká. Se zaobleným vrcholem připomínala nahrubo otesanou, nedokončenou pyramidu. Svítilnou jsem pátral po čemkoliv neobvyklém, ale až na dlouhé, nerovné rýhy po celé délce a šířce jsem nic neviděl. Stáhl jsem rukavici a dotknul se povrchu. Byl hrubý, patrně i velmi tvrdý a hrbolatý. Působil velmi staře, ale to mohl být pouze můj pocit.

V jednu chvíli jsem začal mít takový podivný pocit. Nebyl to strach, ale neměl k tomu daleko. Varovný hlásek kdesi v hlavě na mě volal, abych toho nechal a raději utíkal co nejrychleji pryč, ale já ho, bohužel, neposlechl. Místo toho jsem položil celou dlaň na jedno místo a zavřel oči. Proč jsem to udělal, to vůbec netuším. Snad mě k tomu vedl nějaký nepochopitelný instinkt.

Když jsem tak nehnutě stál asi deset patnáct vteřin, ucítil jsem první zachvění. Byl to spíše impuls, který pronikal celým temným masivem. Po třiceti vteřinách následoval další, a pak další.

Byl jsem do toho tak pohroužený, že jsem téměř přeslechl slaboučký škrábavý zvuk. Zamračil jsem se nad tím vyrušením, protože to tiché pulzování bylo tak uklidňující a mírumilovné, a já si ho chtěl vychutnávat o něco déle. Otevřel jsem oči a to, co jsem spatřil mi, jednak doslova vyrazilo dech, a konečně přesvědčilo o tom, že vše co bylo, již není a to co je by být nemělo.

Tam, kde předtím byla jen podivná, pevná krusta, zíralo na mě obrovské, zelenožluté oko s černou zornicí, vysokou jako dospělý člověk! A to oko zíralo na mě!

Vykřikl jsem zděšením a uskočil zpět. Přitom mi vypadla svítilna, jejíž světlo dál mířilo na tu obludnou věc. Chtěl jsem utéct, ale to oko mě drželo na místě. Nemohl, nebo nechtěl jsem se hnout. Sledoval jsem, jak se ta hora, ten tvor, začíná rozevírat. Jeho tělo bylo ještě ohavnější než to oko. Většinu z něj naštěstí ukrýval obří krunýř, avšak i to, co bylo vidět, působilo odpuzujícím dojmem. Dvě mohutné krabí nohy vepředu a mnoho menších po stranách, a hlava, i když z velké části skrytá pod horní částí krunýře, odporná, napůl hmyzí, napůl krabí, s chapadly tam, kde by měla mít ústa.

Poté, co se ten tvor postavil na nohy, byl ještě vyšší a mohutnější než předtím. Upřel na mě své dvě ďábelské oči a já měl v tu chvíli pocit, že mi exploduje hlava. Zaječel jsem bolestí, padl na kolena a rukama se chytil za hlavu. Trvalo to jen několik málo vteřin, ale ta bolest byla šílená. Doslova jsem cítil, jak mi ten tvor prolézá každým zákrutem mysli a slídí. Hledá, pátrá po mé duši. Chce ji pro sebe. Vytáhnout ji z mé hlavy a pozřít, jako duše ostatních lidí.

Ani nevím, jak jsem se jeho psychickým chapadlům ubránil. Pochybuji, že má mysl je silnější než mysli ostatních lidí. Snad byl slabý a hladový a neměl už dost sil, aby mě porazil. Využil jsem jeho momentální slabosti, vytrhl se z jeho vlivu a dal se na útěk. Když jsem otevíral poklop, rychle jsem pohlédl jeho směrem, ale tvor mě nepronásledoval. Pořád tam stál a nehnutě mě sledoval. Zalezl jsem zpátky do krytu a tam se několik dní zmítal mezi šílenstvím a touhou spáchat sebevraždu.

Nevím, jak dlouho v tomto stavu příčetnosti vydržím. Pořád cítím, jak se mi snaží dostat do hlavy; naštěstí mě před ním chrání pět metrů zeminy a pořádně silný ocelový strop. K čemu mi to však je? Dokud jsem byl jen dobrovolným vězněm otcova podzemního útočiště, mohl jsem dál žít v naději, že jednoho dne mě zachrání a já budu opět žít v tom krásném, normálním světě, který jsem musel opustit.

Byla to však falešná představa. Jediné co je jisté, je, že si, až dopíšu tyto řádky, prostřelím hlavu. Snad přijdu do nebe, protože peklo je nyní na Zemi.

Tento dopis zde zanechám v naději, že přeci jen jednoho dne, kdoví za kolik let či staletí, objeví nějací lidé tento kryt a moje tělesné ostatky, tento dopis si přečtou a...

Ani nevím, proč by ho vlastně měli číst. Nejsem nikdo, nic neznamenám a informace, zde uvedené také nikomu asi nepomohou. Snad mě k tomu vede pouze touha zanechat po sobě zprávu, aby se vědělo, že jsem žil a že jsem se do poslední chvíle snažil přežít.

Nebo vám jen chci napsat, abyste se nevzdávali a bojovali dál. Za mě, mé rodiče, za celé lidstvo. Pokud jste přežili a čtete tento dopis, jste dost silní, abyste vydrželi a nakonec zvítězili.

To je asi vše. Loučím se s vámi. Nebudu psát sbohem, neboť vím, že bůh neexistuje. A pokud ano, dávno nás opustil.

Adrian Peckman