Hrdina (2011)

16.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Byl Hrdina. Věděl to. Bylo mu to souzeno již od narození. Od malička trhal mouchám křídla, mlátil menší chlapce a pečlivě se vyhýbal dívkám, které byly pro jeho zmatenou mysl divnými kluky bez pinďourů, které nesměl bít.

Jeho dětství bylo stejné jako u ostatních dětí, jen s tím rozdílem, že bylo úplně jiné. Místo toho, aby chodil do školy, rád se potloukal po divokých a neprobádaných lesích, jež ležely hned za jeho chalupou a nikdo normální se do nich sám, natož ozbrojen pouze svýma rukama a mdlým rozumem, nevydával. Místo toho, aby podrobně zkoumal anatomii dívek z vesnice, raději na ně ukazoval prstem a křičel na ně, že jsou nečistá stvoření, která bůh stvořil pouze omylem. Místo toho, aby pomáhal starým lidem, poukazoval na jejich sešlost věkem a neužitečnost.

Naštěstí (jak pro něj tak i pro ostatní), jeho dětství uplynulo velmi rychle, a plnoletost, jíž dosáhl před pár dny, jej učinila zodpovědným za veškeré své skutky.

Vyrostlo z něj mohutné, silné hovado bez mozku. Jeho otec, trpělivostí obrněn již od synova dětství, zavětřil šanci vykopnout malé ptáče z hnízda, a jal se pro potomka hledat vhodnou nevěstu, nejlépe nějakou tupou a věrnou hovadici.

Pověst jeho syna však předběhla i ty nejrychlejší drbny v kraji, tudíž mu syn zůstal trčet doma. Otec proto zašel za Moudrým Starcem z vesnice, jenž mu poradil, aby svého synka při nejbližší příležitosti uvrtal do armády. Tam je takových tupců, potravy pro děla, vždy potřeba.

Otec se zaradoval, a těch několik týdnů, než přišli verbíři, přetrpěl. S hraným smutkem a srdcem překypujícím štěstím, svého syna vyrazil ze dveří, zabouchl je a nevylezl, dokud si nebyl jistý, že je jeho nezdárný potomek nejméně deset mil daleko.

Pro Hrdinu nastaly zlé časy. V armádě mu nedávali pořádně nažrat, možná proto, že sami žádné jídlo neměli, neboť co si voják neukořistí, to nemá. A tak se mladí rekruti vydávali na nebezpečné výpravy do pečlivě střežených kurníků a chlívků, aby uchvátili cennost největší, jídlo.

Sedm let sloužil hrdina u vojska, aniž by dosáhl jakéhokoli pokroku. Holínky naštěstí tkaničky neměly, takže za úplného pitomce nebyl. Pochodovat se nikdy nenaučil. Ani pomůcka seno-sláma nepomohla. Hrdina totiž nikdy do styku s obilninami nepřišel.

Armáda království Nevímkde byla připravena do války. Jenže zrovna žádná nebyla. Aby nepřišel nákladný výcvik vojska vniveč, rozhodli se mocipáni nějaký ten menší konflikt vyprovokovat.

Nebylo to nic těžkého, neboť vládců, kteří se nechají snadno vyhecovat k válce, obzvlášť, když tím, krom nepodstatných životů svých poddaných, neriskují nic víc, se vždy najde dvanáct do tuctu.

A tak vypukla válka. Válka tak nudná a nezajímavá, že ani nedostala název a dodnes si na ni nepamatují ani veteráni, kteří v ní bojovali.

I Hrdina se jí zúčastnil. Ovšem na straně nepřítele. Nasadili ho jako škodnou do řad nepřátelských vojáků, aby je svojí debilitou nejen demoralizoval, ale pokud to půjde, i nakazil.

Zpočátku to šlo hladce, protože většího debila byste v armádě království Nevímkde těžko hledali. Potom se však, vinou zrady a příhod tak neuvěřitelných a zajímavých, že ani nemá cenu je zde popisovat, dostal Hrdina do zajetí.

Poprava špeha měla konat za úsvitu. Protože však v tu dobu ještě všichni spali, odložila se na poledne.

Hrdina byl v poutech doveden k popravčímu kůlu, tváří tvář nastoupené jednotce. Jeho šance na záchranu byla nulová. Proto zřejmě každého překvapilo to, co následovalo. Bylo to tak nečekané a hrozivé, že mnozí vojáci raději zahodili zbraně a s šíleným křikem utíkali co nejdál od toho prokletého místa. Kněz, jenž dohlížel na popravu a měl poskytnout odsouzenci poslední pomazání, v hrůze poklekl a svou poslední modlitbu raději věnoval spasení své holé existence. Velitel popravy zešedivěl v jednom okamžiku, neboť to, co jeho oči viděly, nebyl jeho mozek sto pochopit.

Jediný Hrdina, hloupý jako hrnec sádla, se nebál. Věděl, kdo ho přišel zachránit. Byl to...

...Áááách! Pardon, asi jsem si na chvíli zdřímnul. To se holt nám starším občas stává. Ale abych neodbočil od vyprávění. Kde jsem to skončil? Aha, tady. Tak tedy.

Hrdina byl zachráněn, vrátil se ke své jednotce, která ho vůbec nepřivítala, protože si nikdo ani nevšiml, že by byl vůbec pryč.

Ale to nebylo důležité. Válka skončila, neboť vojáci, prchající z popravy, demoralizovali zbytek armády a ten se dal na útěk. Nikdo z vojáků Nevímkdejského království netušil, co se stalo a netušil to ani Hrdina, protože si to už nepamatoval. Jeho paměť totiž nikdy nesahala dál než jeho ruka.

Válka však skončila a armáda byla rozpuštěna, protože nikdo už nechtěl ty darmožrouty živit pro nic za nic.

Hrdina tak poznal úděl poloviny národa žijícího v demokratické společnosti. Byl bez práce.

Toulal se odnikud nikam, z jednoho konce země na druhý a netušil, co by dělal.

Jednoho dne dorazil do maličké vesnice, jménem Prdel Světa. V té vísce se zrovna utábořili kejklíři, kteří právě sehráli divadlo o neohroženém a statečném jinochovi, jenž svou chrabrostí a silou zachránil princeznu z ohrožení zlého draka (čaroděje, šlechtice-dosaďte si sami), odvedl jí zpět k tatíčkovi panu králi, jenž byl velmi rád z návratu své dcerky, jelikož opět mohl pobírat sociální přídavky, a ze samé radosti jí dal statečnému jinochovi za ženu. Od těch dob žili všichni tři šťastně, a až do smrti parazitovali na utrpení druhých.

Hrdina, sám do té doby bez jakýchkoliv ambicí (nechápal, co to slovo znamená - vlastně ani netušil, že to slovo vůbec existuje), konečně našel smysl svého života.

Přijít snadno k bohatství, najít si krásnou a milující ženu a válet si prdel až do konce svých dnů.

Nebylo to však tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo. Nejdřív musel najít princeznu, kterou bude moci zachránit. Kráčel zemí sem a tam, hledal tu i onde, ale tu správnou princeznu ne a ne najít.

Sněhurka, naleznuvší výhody skupinového sexu, vyhnala hrdinu již ode dveří. Popelka byla chudá a špinavá, navíc měla dvě nesnesitelné a ošklivé sestry, které by za švagrové nechtěl ani Sauron. Šíleně smutná princezna trpěla silnými depresemi a momentálně byla umístěna v Bohnicích. Zlatovláska byla hloupá, nudná a navíc již několik let mrtvá. Princezna Fiona měla velmi žárlivého a vzteklého manžela, navíc tři děti a vlezlá domácí zvířata.

Ať šel kamkoliv, narážel Hrdina na samé překážky. Když už se pomalu smiřoval s tím, že zůstane navěky sám a chudý k tomu, narazil v pustině na vysokou, temnou a strašidelnou věž. V tu chvíli ho zaplavila nová vlna naděje, neboť kdo jiný by na takovém místě žil, než mladá a krásná princezna, toužící vrhnout se do náruče svému zachránci.

Obrnil se odvahou, neboť tušil, že bude princezna zajisté chráněna všelijakými kouzly, stvůrami a křiváckými pastmi. Vtrhnul dovnitř a jako lokomotiva s opilým strojvůdcem se řítil až do nejvyššího patra.

Zastavil se až o masivní těžké dveře na vrcholu věže. Doslova. Poté, co se probral z bezvědomí, sebral všechen rozum, jenž mu během let uvíznul v hlavě, aby si vybavil složitý mechanismus otevírání dveří.

Jakmile se mu to povedlo, vstoupil do zšeřelé komnaty, kde kromě prosté postele, nebylo zhola nic.

Hrdina však nebyl truhlář a proto se místo o postel, zajímal o dívku, ležící na ní.

Princezna to vskutku byla. Alespoň co se týče ošacení. Vzhledem však nepřipomínala ani dívku, natož princeznu. Nadváha bylo zřejmě její prostřední jméno, o hřebenu neslyšela ani v pohádkách a make-up pro ni bylo cizí slovo bez jakéhokoliv významu.

Ležela na posteli rozvalená jako znuděná šlapka v bordelu a četla si nejnovější číslo Bravo Girl. Hrdinovi věnovala pouze letmý znuděný pohled.

Hrdina na princeznu nevěřícně civěl, jako dělník na výplatní pásku. Tak krásnou ženu ještě nikdy neviděl. Nebýt jeho srdce obalené neproniknutelnou vrstvou tuku, vyskočilo by z hrudi a položilo se jí k nohám.

Nebudu vás unavovat namlouvacími rituály, jimiž si oba prošli, a přejdu rovnou ke svatbě. Ta byla malá, chudá a nezajímavá. Ti, kdo mohli, se ožrali již na začátku. Zbytek se během veselky postupně tajně vytrácel, dokud tam nezbyl jen šťastný ženich, znuděná nevěsta a namol opilý ženichův otec.

Jejich společný život byl stejný jako ty vaše, jen s tím rozdílem, že byl úplně jiný. Nepatřili mezi těch padesát procent párů, které se zase rozvedou. Ne, Hrdina to měl na doživotí.

Když mu jednoho dne v lomu spadl na hlavu velký kámen a on konečně dostal rozum, sebral se, ukradl otci jeho nový, nadupaný kočár a odjel. V nejbližším městě podal žádost o rozvod, opil se a tátův kočár omotal v zatáčce kolem stromu.

Strážníci s ním neměli slitovaní.

Pět let natvrdo.

Navíc mu soud odmítl rozvod.

Je něco horšího?

Je. Za pár dní propustí Hrdinu za slušné chování a až zjistí, že jsem jeho život zmastil do několika ubohých stránek, naučí mě srát ušima.

Loučím se s vámi, přátelé.