Já, spisovatel (2015)

18.01.2018


Ne, opravdu se nepletete. Tahle povídka/příběh/kdovíco je opravdu o mě. Nemusíte se však bát, že bych zde já, král mezi amatéry (vy víte, jak to myslím), hodlal poučovat kohokoliv z vás o psaní. Od toho máte Stephena Kinga.

Chtěl jsem se představit těm, kdo čtou moje příběhy (a nejen jim) a nějakou krátkou anotací nebo nezáživným životopisem se mi to nezdálo vhodné. Možná si někdo řekne: a kdo o to stojí? Vzhledem k tomu, že nemusíte nic platit, nikdo nekřičí: hej, přečti si mě!, a je zveřejněná pouze na mém webu, je tato otázka bezpředmětná a zbytečná, stejně jako výkřik ve vesmíru.

Kdo chce, přečte si to a možná si z toho něco vezme, nebo ho potěší, že povídky na tomto webu píše skutečný člověk a ne robot, jehož jediným smyslem je psát a psát a předstírat, že v jeho životě o nic jiného nejde.

Určitě to bude zajímavější, než jen stručné sdělení: je mi 32 let, žiju v Moravské Třebové a rád píšu. To si ostatně můžete zjistit z mého Facebooku.

Jsem přece spisovatel, tak je nasnadě, že toho využiju.

*

Poprvé jsem zkoušel psát v patnácti. Vzal jsem propisku, sešit do češtiny a s hlavou plnou suprových nápadů se do toho pustil. Možná jsem psal den, možná dva, a možná jen hodinu. Nevím.

Důležitý byl pro mě pocit, že jsem stvořil něco svého, něco dobrého, něco děsně originál...

Ne, byl jsem jen ubohá kopírka. Pár dní předtím jsem přečetl celou trilogii Pána prstenů a část děje první knihy jsem prakticky přepsal, jen s malými obměnami.

Byla to jen jedna stránka, popsaná z obou stran. Gramatických chyb v ní bylo víc, než zlodějů na Václaváku. Zveřejnit to tehdy na internetu, o kterém jsem v té době neměl (díkybohu) tušení, utloukli by mě kritici klávesami.

I to už se ale dalo považovat za počátek mé "kariéry".

Mohl bych napsat, že od té doby jsem psaní propadl a chrlil jednu nemožnou slátaninu za druhou. Tak to ale nebylo. Můj první literární pokus byl jen mastí na nudu, kterou jsem jako puberťák tehdy trpěl. V té době jsme neměli mobily, notebooky, tablety ani videohry, s kterými bysme úspěšně zabíjeli čas. Internet patřil vyvoleným a v televizi dávali hovno. Nebyly to sice takové sračky jako dnes, ale při čekání na nějaký dobrý film/seriál/pořad, jste měli pocit, že čas běží dvakrát tak pomaleji než normálně.

Jak říká klasik: omluvte mou francouzštinu. Jenže takový tenkrát život zkrátka byl.

Jediné, čím se dalo rozumně zabavit, byly knihy. Aspoň dokud jste nepropadli kouzlu flámování. Od patnácti let jsem tedy střídavě četl (přes týden), chlastal (pátek a sobota) a proklínal kocovinu (neděle).

Psaní jsem nechal na profesionálech. Uznal jsem, že na to nemám.

Přesto jsem byl dál něco jako polospisovatel (já vím, šílené slovo). Vymyšlené příběhy jsem si přehrával v hlavě, ale na papír jsem je už nedával. Bylo to tak mnohem lepší. Pro všechny.

K psaní jsem se vrátil až po vojně. Byl jsem plný zážitků a už mě (a hlavně lidi v mém okolí) unavovalo je pořád dokola vyprávět. Začal jsem psát něco jako sci-fi, okořeněné lehkou autobiografií. Příběh se odehrával v kasárnách a okolí vojenského útvaru, kde jsem sloužil. Obyčejní vojáci a namyšlení důstojníci museli odložit své neshody a spojit se proti invazi bytostí z jiné dimenze. Popisoval jsem jednu stránku za druhou a každou kapitolu dával číst jediné osobě, která byla ochotna ztratit chvíli času a moje dílo si přečíst. Matce.

Po pár kapitolách jí to však omrzelo, ale já to nevzdal a psal dál, jen z čiré zábavy, sám pro sebe.

Tehdy jsem také poprvé začal chápat, že mě právě tento způsob seberealizace pozitivně naplňuje a že je to právě to, co chci dělat.

Velký problém byl však v tom, vůbec něco dokončit. Z hlavy se mi hrnuly desítky námětů a já nevěděl, který z nich začít psát nejdřív. Tak jsem měl plno sešitů A5 s několika popsanými stranami a pořád přibývaly další. Asi bych se v té bezvýchodné situaci a záplavě sešitů utopil, kdybych nepoznal o pět let mladší holku, která už měla za sebou první, úspěšně dokončenou povídku. Žárlil jsem na ni a vztekal se sám na sebe.

Tlak mi trochu klesl, když jsem si její povídku přečetl. Byl to klišovitý škvár bez hlavy a paty. Moje ego si oddechlo, aniž by vzalo na vědomí, že ten inkoustový flusanec na papíře, který jsem v patnácti vyzvracel já, byl možná ještě horší.

Přece se nenechám zahanbit holkou, pomyslel jsem si rozhořčeně a začal psát, tentokrát s odhodláním dovést dílo do konce. Po pár týdnech usilovné práce jsem konečně něco dopsal. Byl jsem na sebe hrdý, asi jako severokorejský chlapec na nové boty.

Byla to děsná blbost a dnes bych si s ní ani nevytřel...

Přesto jsem tím pokořil další metu. Mohl jsem opustit první, základní tábor na úpatí Hory úspěchu a vyrazit výš. Povídka se jmenovala Bláznova zpověď a popisovala humornou formou určitou část mého života. Tedy, tehdy jsem si myslel, že je vtipná. Teď už vím, že byla trapná, stejně jako dvě její pokračování.

Ale byla moje!

Během dvou let jsem napsal, mimo jiné, docela dost povídek. Taky jsem si našel holku, s kterou jsem to konečně začal myslet vážně. Shodou okolností to byla ta, která mě nechtěně donutila dopsat svůj první příběh. Osud?

Vzhledem k tomu, jak to dopadlo, spíš ironie.

Koupil jsem si svůj první počítač, v té době docela nadupanou mašinu, a zkoušel psát na něm. Bušil jsem do klávesnice jako zvědavý šimpanz do mraveniště a brzy si na tento nový způsob psaní zvykl. První povídka, kterou jsem na PC napsal, Pád Bel-Giosu (čistá fantasy), byla také první, na kterou jsem byl opravdu pyšný a o které jsem mohl říct, že se mi povedla a nemusel jsem ji označit za brak, stejně jako ty předešlé. Ostatně, můžete se přesvědčit sami.

Ačkoliv bych se za své první výtvory (kromě Bel-Giosu) dnes pravděpodobně styděl a nezveřejnil je ani na Apríla, přesto mě mrzí, že se staly obětí sváru mezi mnou a mojí přítelkyní. Po rozchodu totiž vyletěly komínem jako... tohle přirovnání si radši odpustím.

Jedině Pád Bel-Giosu, který jsem prozřetelně nechal v počítači, tuto neblahou genocidu přežil. Pokrčil jsem rameny a šel dál.

Zhruba v té době mi došly dvě věci. Že nevím nic o psaní a o lásce. Bylo bláhové si myslet, že se ze mě stane po pár letech žabařského škrábání do papíru skvělý spisovatel, stejně tak jako, že v tak mladém věku budu vědět něco o vztahu mezi mužem a ženou. Obojí chce čas. Nesmí se to uspěchat, jinak to nestojí za nic.

Stejně jako první dobrá povídka, je i první velká láska jen ukázkou toho, co vás v životě čeká. Nic si od toho neslibujte, ale užijte si to.

I když jsem měl hlavu plnou starostí, na psaní jsem nezanevřel. Psal jsem méně často, zato jsem se víc snažil. Ročně jsem tak napsal pouze jednu dvě povídky, ale pokrok na nich byl vidět. Stahoval jsem je na disketu a dával známým i přátelům k přečtení. Vám mladším to připadá jako pravěká metoda a svým způsobem to tak bylo. Dnes je to jednoduché; něco napíšete, šmahem to nahrajete na net a čekáte na reakce. Já si musel čtenáře hledat.

Dělal jsem však chybu, kopíroval jsem styl svých oblíbených autorů. Řídil jsem se totiž jednoduchým heslem: oni tak píšou a jsou slavní. Budu psát jako oni a budu stejně tak slavný.

Blbost. Tím se psát nenaučíte. Ovšem uznávám, že pro mnohé začátečníky je to vhodná metoda, jak se aspoň vypsat. Svůj styl si nakonec najdete, jen to chvíli trvá.

Jelikož mě nikdo při psaní nepodporoval a nepovzbuzoval (zároveň mě od něj naštěstí ani neodrazoval) nic mě nelákalo k tomu, abych se snažil pořádně zlepšit, nebo abych se o psaní (gramatiku, větnou skladbu, čárky) zajímal víc. Bral jsem to jako koníček, zábavu na volná odpoledne nebo víkendy. Psal jsem do šuplíku a radoval se z těch malých vítězství, jakých jsem při každém dopsání povídky dosáhl.

Až kolem roku 2009 jsem se odvážil publikovat nějakou povídku na internetu. Samozřejmě jsem se obával, že moje letadlo sestřelí hned po startu. Kupodivu se moje povídky celkem líbily, což mi dodalo odvahu zveřejňovat svá díla dál. Jasně, že jsem si občas vyslechl i kritiku, ale ta byla věcná a poučná, což jsem přijímal s vděkem. Uvědomil jsem si ale, že budu muset svoje ego pořádně obrousit, abych další, silnější kritiku ustál. Pořád jsem byl totiž ještě v takovém tom kritickém období, kdy by mohl moje snahy poslat ke dnu nějaký urejpaný internetový ledovec. Až časem jsem začal brát všechny připomínky s nadhledem, ale to už bylo v době, kdy jsem naprosto jistě věděl, že s psaním nepřestanu, i kdyby se ho ze mě snažili vyškrábat do poslední buňky.

*

Do dnešního dne jsem napsal více jak čtyřicet povídek (nepočítám těch prvních deset zničených), dalších dvacet povídek mám rozepsaných, stejný počet básní hotových, mám za sebou první polovinu debutového románu, kdovíkolik úvah, limericků a recenzí, což dává dohromady přes milion znaků. Možná víc.

Až dosáhnu prvního milionu slov, budu už zase na úplně jiné úrovni, ať už to znamená cokoliv.

Nikdy jsem nechtěl na psaní zbohatnout (autoři, kteří píší jen kvůli tomu, většinou skončí dřív, než začnou). Pokud by se ale vyskytla příležitost přijít si tímto způsobem k nějaké koruně (pár nabídek už přišlo), jasně, že se tomu nebudu bránit. Píšu hlavně sobě, a snad i pár lidem, pro radost, a s tím jsem prozatím spokojený.

*

Na závěr ještě napíšu něco o sobě. Co mám rád a co ne.

Absolutně nenávidím vraždu a smrt obecně. Nesnáším šikanu, bolest zubů a náboženství nebo jakékoliv světské instituce, které upírají člověku právo na svobodu (vyjma věznic). Nemám rád ponižování, povyšování, zesměšňování, pomluvy, sebelítost, tvrdohlavost, vyžírky, extremisty, nemakačenka, pytláky, udavače, vlezprdelky, závistivce, politiku, Evropskou unii, chaos, FEMENistky nebo zrádce národa. Nacismus, fašismus a jiné ideologie se mi hnusí, stejně tak mi je ale proti srsti politika Antify, která se snaží udělat nácka z každého, kdo s nimi nesouhlasí. Nejsem rasista ani xenofob, ale nemám rád zvýhodňování nějaké rasy či etnika nad jiné. Cikán, sprostě nadávající úřednici kvůli svým dávkám, je pro mě stejný zmetek jako běloch, který vyhodí svoji kamarádku z okna a pak ji ukope k smrti. Nezdá se mi výraz úcta ke stáří. Co je úctyhodného na tom, že se někdo narodil dřív než já? Uctívali byste snad starce, který za války posílal lidi do koncentráku nebo za komančů udával? Člověk by se měl slušně chovat ke všem lidem, ať už je to dítě, dospělý či důchodce. Také se mi nelíbí chování některých organizací na ochranu lidských práv. To, že ve světě denně umírají tisíce nevinných, je jim jedno a maximálně o tom zveřejní statistiky, ale okamžitě začnou orodovat za masové vrahy a teroristy, jakmile zjistí, že je s nimi zle zacházeno. Nemám rád televizní rychlokvašky a internetové rádoby celebrity. Nemám rád lidi, kteří se nadřazují ostatním jen proto, že se narodili se zlatou korunkou na hlavě a ruličkou tisícovek v prdeli. Nemůžu říct, že bych neměl rád hloupost, spíš mi vadí lidé, kterým stokrát něco vysvětlujete, a oni to stejně nepochopí. Vy pak nevíte, jestli si z vás dělá srandu, nebo je to opravdu debil.

Jo a ještě nesnáším kmín.

Abych vám ukázal, že nevidím svět zase tak černě:

Mám rád svoji rodinu, své přátele a zvířata (hlavně psy). Mám rád knihy (samozřejmě), dobré filmy a muziku. Mám rád čokoládu, kofolu a všechno dobré jídlo. Mám rád jaro a podzim. Mám rád svou zemi, ale s vlastenectvím to nepřeháním. Jsem na Čechy (zemi) hrdý; v historii jsme už několikrát nakopali prdel Němcům. Mohli jsme i v osmatřicátém, kdyby... však vy víte. Líbí se mi lidé, kteří jsou za každé situace sví, nevymlouvají se, umí přiznat chybu a snaží se splnit si své sny. Mám rád některé své kolegy, a i když často nadávám a občas mi v hlavě bliká červená, infarktová kontrolka, tak vlastně i svoji práci. Ať už to dopadlo, jak chtělo, mám rád i svoje bejvalky. Ctím hasiče, záchranáře a policisty, kteří kvůli nám riskují, i když nemusí. Kritizujte mě, ale jsem hrdý na to, že jsem vojákem v záloze Armády ČR. Jsem rád za lidi, kteří se ve volném čase a za své peníze starají o opuštěná a týraná zvířata, za lidi, kteří pomáhají nemocným dětem a starým lidem, za lidi, kteří sbírají odpadky podél cest, čistí les od naší lhostejnosti, bojují za lepší ovzduší a vlastně za lepší život na této planetě. Těm všem patří (nejen)můj dík.

*

Tak to jsem já. Docela obyčejný člověk. Mohl jsem to i napsat a zkrátit tuhle zpověď o pár stránek, ale když už jsem s tím začal, byla by škoda té možnosti nevyužít.

Názor si na mě udělejte sami.

Častokrát jsem měl pochyby a přemýšlel o tom, že s psaním seknu a budu dělat něco jiného. Anebo nic. Z toho jsem se ale dostal. Teď už by to bylo stejné, jako přeplavat půlku oceánu a zničehonic se vzdát.

Nevím, co mě čeká za tou druhou půlkou, snad něco dobrého. Uvidím.

Vím však, co chci udělat v nejbližší době.

Dopsat knihu, zvolnit tempo a konečně se jít ožrat.

Mějte se.