Jen žít (2010)

16.01.2018


stáhnout doc


V osm hodin večer již byla dávno tma. Malý Tim zalezl pod peřinu, kterou mu jeho matka, Betsy Clarková, ještě poupravila. Jako každý malý kluk, byl i Timy nespokojený s tím, jak brzy musí jít spát, nehledě na to, jak moc mu těžkla víčka a pusa se mu v jednom kuse otvírala a zavírala, jako poškozená automatická vrata od garáže.

"Dobrou noc, miláčku," políbila Betsy svého pětiletého syna na čelo a rozsvítila lampičku, jejíž stínítko bylo pomalované kreslenými postavičkami od Walta Disneye. Jako každý malý kluk, který byl ve dne velkým hrdinou, se i on v noci bál tmy.

Brzy z toho vyroste, dušovala se pokaždé Betsy. Vstala z postele, věnovala svému jedinému dítěti vřelý úsměv plný lásky a u dveří pokoje vypnula světlo. Obrys její ruky, zavírající dveře, bylo to poslední, co Timy viděl. Ještě několik vteřin pozoroval legrační kresby na lampičce, než spokojeně usnul.

*

"Malý už je v postýlce," zavolala Betsy z koupelny, jež byla spojená s ložnicí manželů Clarkových. Thomas Clark, již šest let šťastně ženatý se svojí chotí, nepřítomně přikývl a dál si četl v novinách. Ne, že by ho dění ve své domácnosti nezajímalo, ale byl příliš unavený, než aby tomu věnoval větší pozornost. Svého syna a ženu miloval nadevše, ale popravdě, proč rozebírat něco, co je naprosto normální? Děti přeci chodí spát v každé rodině dříve než rodiče. Kdyby ne, tak by těžko mohli milující maminka a tatínek pracovat na výrobě mladšího sourozence. Tedy, dnes na to Tom neměl ani trochu náladu, ale když spatřil svojí ženu, jak se svůdně kroutí ve dveřích koupelny, špulí na něj rty a mrká na něj jako nadržená středoškolačka, a to jen oděná ve velmi miniaturním, černém sexy prádélku, přeci jen se v něm probudila touha.

Odložil si brýle a noviny na stolek a s úsměvem pobídnul Betsy, která se na něj celá nažhavená vrhnula, div ho málem nesrazila z postele. Posadila se na něj, kolena přitisknula k jeho bokům a začala ho vášnivě líbat. Tom si s ní v ničem nezadal. Rukama jí uchopil za zadek a pevně stisknul. Jeho žena sebou cuknula a rozkošně zavrčela.

"Počkej," zabrzdil jí Tom. "Jen zhasnu světlo."

"Ne," zaprotestovala Betsy. "Chci se na nás u toho dívat."

"Ty potvůrko," zasmál se Tom a převalil jí na záda.

*

Když se Tom kolem půlnoci probudil a podíval se na budík, uvědomil si, že musel po souloži okamžitě usnout, neboť si nic dalšího, poté, co naplnil pochvu své ženy spermatem, nepamatoval. Musel být tedy dost unavený, ale stálo to za to.

A pak že po svatbě už to není ono, usmál se v duchu.

Oběma táhlo na třicet, ale dnes večer se chovali jako rozverní školáci. Kde kdo vám bude cpát rady na to, jak si udržet manželský sex na snesitelné, neunuditelné rovině, a přitom stačí jen chytit příležitost za pačesy, jako dnes.

Betsy sebou ve spánku zavrtěla a přitiskla se k Tomovi. Ležela na boku a deka, která se jí před okamžikem odhrnula, odhalila její krásný pevný zadeček. Tiskla se s ním na Tomovu kůži a jeho polilo vzrušení, při představách, jež mu vířily v mysli.

Otočil se na bok, vstrčil ruku pod Betsinu deku a uchopil jedno její prso. Pohrával si s ním, dokud se mu neztopořil penis. Sjel rukou níž a vecpal se mezi stisknutá stehna, jež se ovšem vzápětí uvolnila, neboť se jejich majitelka právě vzbudila.

"Ty jeden chlípníku" zašeptala do tmy a tiše se usmála. Nechala svého muže vklouznout rukou mezi nohy a užívala si nádherný pocit, jež jí způsobovala manželova snaha. Tom se k ní přitiskl ještě víc a Betsy ucítila tlak jeho tvrdého údu. Shrnula ze sebe deku, nadzvedla nohu a namáčkla se na špičku, aby svého muže ještě více rozdráždila. Tom, který jí přerývaně dýchal do tváře, uchopil svůj nástroj a přejížděl jím po zvlhlých pyscích, připraven zasunout ho do manželčiny vagíny až po kořen.

Betsy ho však předběhla, uchopila ho do své ruky, ale zamířila jinam, než měl Tom původně v plánu. Když si uvědomil, co jeho žena chce, probudil se v něm ještě větší chtíč. Zpočátku to šlo velmi neochotně, ale po chvíli si oba dva užívali. Pro oba to bylo nové a pro Betsy navíc trochu bolestivé, ale steny, které vydávala a které musel její muž krotit dlaní, nebyly vůbec bolestivé.

Po pár minutách cítil Tom, že na něj přichází vyvrcholení, ale snažil se vydržet co nejdéle. Když však byl tlak už skoro nesnesitelný, uvolnil se a vypustil obsah svých varlat do Betsina análu.

V tom samém okamžiku se rozletěly dveře a dovnitř se vřítil jejich syn.

Kurva! Zaklel Tom a rychle vyklouzl ze své ženy. A je to v prdeli! Vlastně už není!

Instinktivně si chtěl nasadit kalhoty, ale zapomněl, že si je sundal už předtím a nyní se válely kdesi na podlaze. Ne, že by se před svým synem styděl, ostatně neměl za co, jak mu často Betsy říkala v posteli, ale bylo pro něj prostě divné, být nahý před svým dítětem.

Betsy to tak ovšem neviděla. Posadila se na posteli a objala malého Timyho, který vyskočil na postel a s pláčem se jí vrhnul kolem krku. Zatímco ho utišovala, Tom pomalu vstal z postele, zvedl kalhoty od pyžama, a opatrnými kroky přešel do koupelny, kde se zavřel.

Když se vymočil a opláchl, oblékl si kalhoty a vrátil se do ložnice. Betsy ležela na své půlce postele a k ní byl přitisknutý Timy. Její ruka ho opatrovnicky objímala kolem ramen a Tom si na okamžik myslel, že už oba spí, dokud Betsy nepromluvila.

"Utekl z pokoje," sdělila manželovi, "protože je tam prý nějaký zlý bubák. Chtěl, aby si Timy s ním šel hrát pod postel. Divné."

"Co je na tom divného?" zeptal se Tom spíše jen tak, než že by ho to opravdu zajímalo. Děti měly bujnou představivost odjakživa a jejich zmatená nezkušená mysl jakýkoliv podezřelý zvuk nebo pohyb přisuzovala různým netvorům a potvorám, žijícím nejčastěji pod postelí nebo ve skříni. On sám si na své rané dětství moc nepamatoval, což je prokletí každého dospěláka, ale díky vyprávění své matky, jež častovala svými historkami Betsy, ještě v době, kdy spolu jen chodili, věděl, že i on sám utíkal ke svým rodičům do postele celý vystrašený z různých vybájených potvor.

Dnes by se tomu mohl zasmát, kdyby měl ovšem na takové hlouposti čas myslet. Nebýt dnešní příhody, zřejmě by to jednou opět úspěšně zapomněl.

"Já vlastně ani nevím," přiznala Betsy, když si její manžel lehal vedle ní. Její hlas zněl unaveně a Tom se jí ani nemohl divit.

*

Já už se na to fakt vyseru, zanadával v duchu Tom. Bylo to již po čtvrté, co je jejich syn nečekaně přepadl s děsem v očích v jejich ložnici. Tedy, nečekaně. Po třetí návštěvě se to již dalo očekávat.

Děti jsou děti, ale toto bylo již docela otravné. A pokud dostala v Tomově životě nějaká událost nálepku otravné, znamenalo to jediné. Rychle se toho zbavit. Syna se ovšem zbavit nemohl, ale s tou jeho obsesí by něco udělat mohl. Bylo zbytečné chodit znovu do jeho pokoje a již po třetí mu ukázat, že se pod postelí nic neskrývá. I kdyby postel rozsekal na kusy a ty poté spálil, nic by to nepomohlo.

Nakonec mu nezbylo nic jiného, než zavolat svému otci, Velkému Tomovi, a domluvit s ním návštěvu na jeho farmě. Betsy a Tom si aspoň trochu odpočinou a malý se, snad, zbaví té své noční můry.

V pátek dopoledne naložili auto a vyrazili.

*

Velký Tom si svoje přízvisko opravdu zasloužil. Měřil, bez pár centimetrů, skoro dva metry a i ve svých pětapadesáti letech měl stále svalnatou a udržovanou postavu. Malý Tom, jak říkal svému synovi, byl po matce menší a rozložitější. Byl nejmenší ze třídy a to mu, samozřejmě, dělalo mezi spolužáky dost problémů. Místní otloukánek, který se ihned po střední vydal do světa, stal se úspěšným a na své rodné městečko téměř zanevřel. Nebýt rodičů, už by do tohoto zapadákova nikdy nevstoupil. Špatné vzpomínky nikdy nikoho nelákaly zpět.

Velký Tom si rukou oddělal pramen vlasů, v jeho letech stále, až na pár šedin, hnědé, jež mu vlahý podzimní vánek foukl do opálené tváře. Zaclonil si rukou oči a sledoval blížící se synův vůz, za nímž se zdvihalo mračno prachu z polní cesty. Na ruce mu chyběl prsteník, následek dávné nehody v lese.

Neviděli se již dva roky. Dost dlouho na to, aby mu po příjezdu vmetl do tváře výčitky, že tak zanedbává své vlastní rodiče a upírá jim potěšení z přítomnosti vnuka. Přesto ne tak dlouho na to, aby ho srdečně neobjal, ve tváři výraz neskrývané radosti a vděku.

Malý Tom byl poněkud na rozpacích a snad by se i z toho medvědího objetí vytrhl, ale pohled na svou matku, stojící na verandě, ho zbavil jakékoliv touhy. Přečkal proto toto nechlapské jednání mlčky, čímž si nejen od matky, ale i od své ženy vysloužil vděčné úsměvy.

Timy žádnými rozpaky netrpěl. Vrhl se dědovi kolem krku a vřískal radostí, když ho Velký Tom vyhazoval do vzduchu a opět chytal. Poté vyběhl na verandu a objal kolem pasu Tomovu matku Amandu Clarkovou. Ta se shýbla, objala svého vnuka a políbila ho na tvář. Polibek věnovala i svému synovi, jenž v závěsu za svým otcem, vstoupil na verandu.

Společně vešli do domu. Posadili se kolem dubového stolu v jídelně a příští hodinu strávili vyprávěním. Ženy tlachaly o věcech, které mužům přišly jako zbytečné plýtvání slovy. Děti, móda, drby ze společnosti.

Blablabla. To slyšeli z úst svých manželek Velký i Malý Tom, když se spolu bavili o nejnovějších událostech v městečku nebo o zaměstnání Malého Toma. Timy seděl na kravské kůži v rohu místnosti a prohlížel si obrázkovou knížku, kterou mu donesla jeho babička, aby se na chvíli zabavil.

Když se dospělí nasytili odpověďmi, vzal Malý Tom svého syna a spolu s dědou šli ven k výběhu, kde měl Velký Tom své miláčky-koně.

Pro Timyho, jenž v životě živého koně neviděl, to byl zážitek na celý zbytek dne. Ještě i v posteli, když ho matka s babičkou ukládaly ke spánku, nemluvil o ničem jiném, než o tom, jak ho děda vozil na koni, jak si je hladil a dával jim cukr a kdoví co ještě.

Pro Betsy byla učiněná úleva, když Tim konečně usnul. Sešla s Amandou dolů do kuchyně, kde své tchýni pomohla s nádobím. Velký Tom vzal z lednice dvě lahvová piva a spolu se synem se usadili na houpačku na verandě.

"Jsem rád," prolomil po chvíli ticho Velký Tom, "že jsi přijel. Vážně. Tvoje matka si může konečně popovídat s někým, kdo není, jak říká, tak povrchně provinční, jako ty její kamarádky z města."

Malý Tom se zasmál. Dokázal si představit výraz své matky, když vykládá otci, jak prosté, hloupoučké a naivní husičky jsou ty její kamarádky.

"Víš," na chvíli se otec odmlčel, jakoby hledal ta správná slova. "Víš, já i tvoje matka jsme tady šťastní. Máme vše, co jsme si kdy přáli. Hlavně ten klid. Ale je nám tady smutno. Potřebovali bysme zde novou, mladou krev. Jednou, až já i Amanda spočineme v rukou božích, tohle vše tak jako tak zdědíš. Tak mě napadlo, jestli bys nechtěl..."

"Ne otče," zavrtěl Malý Tom hlavou. "Vím, co chceš říct. Ale tohle jsme si vyříkali již dávno. Já sem nepatřím. Jsem měšťák každým coulem. Utekl jsem odtud, protože jsem věděl, že zde nebudu nikdy šťastný. Myslel jsem, že jsi to konečně pochopil a smířil se s tím."

"Těžko se otec smiřuje s tím, že ho vlastní syn nenávidí."

"To není pravda," ohradil se rychle Malý Tom.

"Možná je," pokrčil rameny otec. "Možná není. Nesejde na tom."

"A na čem tedy sejde?" zajímal se vážně syn.

Velký Tom se zachmuřil a předstíral, jakoby tuto otázku ani neslyšel.

"Jak se vede malému Timovi?" zeptal se místo toho.

"To je vlastně důvod, proč jsme zde," přiznal trochu neochotně Malý Tom.

"Je nemocný?" zajímal se otec.

"Není," odpověděl Malý Tom. "Tedy, aspoň ne fyzicky. Už dlouho ho však trápí noční můry. Proto jsem si myslel, že pobyt zde by mu pomohl."

Otec přikývl. "To bylo správné rozhodnutí. Tady na všechno zapomene. Jak dlouho se vlastně zdržíte?"

"Jen do neděle. Potom zase odjedeme. Mám povinnosti."

"To zajisté," přisvědčil chápavě Velký Tom.

Oba dva se odmlčeli a ve chvíli, kdy již to ticho začalo být trapné, je vysvobodila Betsy. Oznámila svému muži, že by s ním ráda promluvila jeho matka. Tomas se musel ovládat, aby nevydechl úlevou. Betsy, která si toho všimla, obrátila oči v sloup a posadila se vedle svého tchána. Ten ji objal rukou kolem ramen a usmál se na ni.

"Je tady krásně," podotkla Betsy.

"To ano," přikývl Velký Tom. "mohl by to být váš domov, kdybyste chtěli."

"Já vím," přitakala Betsy. "Vím, že na to Tomas nepřistoupí. Možná, že kdybych s ním promluvila..."

"Ne, ne," zamítl tuto možnost Velký Tom. "Vyčítal by mi, že jsem tě do toho zatáhl."

"Mrzí mě to," řekla Betsy a uchopila svého tchána za ruku.

"Je to paličák, ale má tě rád, Tome."

"Já vím," přikývl Tom, ale po jakékoliv radosti v tom nebyl ani náznak.

"Půjdeme dovnitř," vstal Tom a pomohl Betsy.

Vešli dovnitř a Velký Tom za sebou zavřel dveře.

*

Všichni čtyři se sešli v obývacím pokoji. Velký Tom donesl ze sklepa láhev červeného vína a radosti všech jí otevřel. Popíjeli, občas se někdo z nich podíval na pořad v televizi a povídali si. Kolem jedenácté již byli všichni notně unaveni. Amanda se rozloučila a odešla do ložnice. Betsy jí po chvíli následovala.

Otec a syn ještě chvíli seděli. Nemluvili. Jen pili a předstírali, že je zajímá obtloustlý komik na obrazovce. Jako první to nakonec (opět) vzdal Malý Tom. Zamumlal jakousi parodii na dobrou noc a odkráčel po schodech do patra.

Jeho otec si dal na čas. Dopil zbytek láhve a až poté se odebral za svojí ženou. Předtím si ale v koupelně opláchl obličej. Věděl, že Amanda ještě nespí. Čeká na něj, dokud si nelehne k ní a potom ho začne škádlit. A s rukou v jeho trenýrkách svádět k sexu. Dnes ale neměl na nic podobného ani pomyšlení.

Velký Tom vyšel z koupelny a zamířil do ložnice. Cestou potkal svého syna, stojícího ve dveřích pokoje, kde spal Timy.

"Vše v pořádku?" zeptal se syna.

"Ano," odvětil Malý Tom. "Betsy jen kontroluje malého, jestli nemá pod postelí zase toho zloděje spánku."

Velký Tom se na něj nechápavě zadíval.

"Tim si myslí, že po něm jde nějaká obluda. Poslední dny jsem se vůbec nevyspal" dal mu odpověď jeho syn

A taky si nezašukal. Tohle by však svému otci neřekl, ani kdyby byl namol opilý.

"Aha," přikývl chápavě otec. "Tady se mu nic podobného zdát nebude. Tak dobrou."

"Dobrou," řekl Malý Tom a políbil Betsy, která v tu chvíli vyšla z pokoje a opatrně zavřela. V objetí zamířili do svého pokoje a zavřeli za sebou dveře.

*

Amanda dnes kupodivu spala. Možná byla unavená z celodenního lítání kolem návštěvy. Nebo z vína. Velký Tom to přijal s povděkem. Nerad by svojí ženu odmítal a na to fiasko, které by jí připravil, by vzpomínali oba dost dlouho.

Ulehl vedle své, lehce chrápající ženy, přikryl se dekou a s rukama pod hlavou přemýšlel. O svém synovi, vnukovi a sám o sobě. A také o budoucnosti. Jestli bude světlá nebo ho nakonec srazí na kolena.

Nepřišel na nic. Brzy usnul.

*

Křik, pláč, hrozby a prosby. Dunění děl, práskání pušek a štěkání kulometů. Ležel v lese, v kaluži bláta a vlastní krve. Rukama si přidržoval vnitřnosti, deroucí se ven, jako klubko žížal opouštějících zemi. Jedné z nich chyběl prst. Ležel kousek od něj.

Začalo poprchávat. Kapky deště smývaly z utrápené tváře slzy. Plakal jako malý kluk. Nechtěl umřít. Smrt bolí. Strašně moc. Tohle mu nikdo neřekl. Jen: jdi bojovat, získej slávu a obdiv. Zabíjej nácky.

Nevyhýbej se smrti, říkali mu ostatní. Smiř se s tím a jdi jí vstříc. Jedině tak jí dokážeš, že ještě nenastal tvůj čas. Nechá tě, abys jí zásoboval dušemi.

Modlil se k bohu. Ten ho určitě zachrání. Vždyť přece stojí na jejich straně, ne?

Bůh ho však nevyslyšel. Měl špunty v uších nebo se právě věnoval někomu jinému. Pravděpodobně ho spíše jeho osud nezajímal.

Tak táhni, vykřikl z posledních sil. Táhni, zříkám se tě!

Bůh prosby nevyslyšel, ale toto postřehl. A odvrátil od něj svojí tvář. Teď byl na celém světě sám. Ne, sám ne. Ještě ne.

Zoufalství a agónie zrodily myšlenku. Prosba letěla jiným směrem. A přišla odpověď.

Chceš žít, zeptalo se to.

Ano chci, odpověděl.

Co za to?

Cokoliv.

Dobrá. Pamatuj na to. Přijdu si pro odměnu.

Sebralo to ze země utržený prst a stáhlo z něj zlatý snubní prsten. Chraplavě se to zasmálo a zmizelo to. Spolu s tím i ta příšerná bolest.

Uklidnil se a pomalu zhluboka dýchal.

Potom ho našli a zachránili ho.

Nikdy ale nezapomněl, komu za to opravdu vděčí.

*

Velký Tom se probudil. Srdce mu divoce a rychle bušilo. Na okamžik měl pocit, že mu vyskočí z hrudi a uteče otevřeným oknem ven. Jako v nějakém béčkové černé komedii. Počkal několik vteřin, než se uklidní a potom se opatrně posadil a vstal z postele. Obul si pantofle a vyšel z pokoje. Prkna podlahy slabě vrzala, ale Amandu to naštěstí neprobudilo. Musel by si vymýšlet výmluvy, proč jde pryč a on jí lhát nechtěl. Tedy, ne v tom, kam jde, ale z jakého důvodu.

Zavřel za sebou a sešel po schodech do jídelny. Z lednice vytáhl pivo, otevřel ho a vyšel na verandu.

Dnes v noci bylo ticho. Skoro až nepřirozené. Většinou, když si udělal podobnou noční vycházku, nedaly se přeslechnout typické zvuky nočního života. Houkání sovy, cvrlikání cvrčků, dupání ježků nebo hopkání divokých králíků. To vše bylo slyšet z lesů nedaleko odtud.

Dnes se však neozývalo nic. Jakoby snad všichni obyvatelé lesa odešli. Nebo zmizeli.

Ať si. On není žádný správce parku.

Posadil se na houpačku, upíjel pivo a sledoval hvězdy na temné obloze.

A celou tu dobu se snažil sám sebe přesvědčit, že se mu žádný sen nezdál. Marné počínání. On sám nejlépe věděl, že to byla pravda. Jak ten sen, tak i to, co se odehrálo před pětačtyřiceti lety.

Možná se měl tenkrát rozhodnout jinak. Jenže on chtěl žít. Nic jiného, než jen žít. Měl na to právo jako každý.

Nebo jsem snad horší než ostatní? Nezasloužím si...Co to bylo? Nezdálo se mi to?

Zaslechl šustot listí na jabloni, stojící za domem. Pak slabé zapraskání. Možná to byla jen jeho představa, ale i tak bylo za hodno, jít se tam alespoň podívat. Pro klid duše, když už pro nic jiného.

Vstal a položil plechovku piva na dřevěné zábradlí, lemující verandu. Sešel na štěrkovou cestu a kráčel k rohu domu, za nímž narazil na jabloň.

Zběžně se rozhlédl kolem, ale na nic zajímavého (nebo nebezpečného) nenarazil. Díkybohu. Nebo ne?

Rozhodl se využít příležitosti a pokropit kmen stromu. Sotva však udělal krok, zarazil se. Pohlédl dolů, pod své nohy. V tu chvíli se mu zježily chloupky na krku a tělem mu projel studený blesk strachu.

Pomalu se sehnul a z hromádky kamenů, jenž předtím, než jí neopatrně nohou rozkopl, tvořila primitivní pyramidu, zvedl malou lesklou věcičku. Přiblížil si jí k očím, ale bylo to zbytečné gesto. Nebyl tak slepý (jak by si možná v té chvíli přál), aby nepoznal to, co drží.

Zlatý zásnubní prsten. Ten, který ztratil před pětačtyřiceti lety v Evropě. Daleko odtud.

Ne, neztratil. Pamatuješ? Přišel si pro odměnu.

Velký Tom na nic nečekal. Otočil se a řítil se zpět do domu jako uragán. Proběhl jídelnou, na schodech si málem zlámal obě nohy a vyběhl je takřka po čtyřech, a v patře už jen sípal a bojoval o každý nádech. U dveří Timyho pokoje se na okamžik zastavil, i když netušil proč. Najednou plný klidu otevřel dveře a pohlédl na prázdnou postel.

Okno pokoje bylo dokořán, záclony slabě povlávaly v mírném, chladivém větru a na parapetu...

Přišel blíž, aby se přesvědčil, že ho neklame zrak, ale byly tam. Čtyři krátké rýhy ve dřevě.

Vylezlo to po stromě a tady se to zachytilo, aby to mohlo vlézt dovnitř.

Velký Tom neztrácel čas. Nemohlo to být daleko. Absolvoval rychlou cestu z domu a běžel za dům, minul strom, vběhl na cestu a pokračoval k lesu. Na jeho okraji se však zastavil a na okamžik zaváhal.

Jakou cenu má vlastně lidský život? Timy je mladý, ať s ním hodlají udělat cokoliv, nebude si určitě pamatovat život před tím. Mě zbývá nanejvýš deset, dvacet let. Jenže život je krásný. A mě se chce tak moc žít. Vždyť je to jediné, co chci. Jen žít. Vrátím se domů a...

Vrazil by si facku za takové ohavné myšlenky. Zatřepal hlavou, aby se jich zbavil a vyrazil do lesa. Stačila mu chvíle na to, aby našel Timyho stopy. Sledoval polámané větvičky a ušlapanou půdu, dokud nedošel na mýtinu, ozářenou Měsíčními paprsky. Zhruba uprostřed stál Timy. Měl na sobě pyžamo, na některých místech potrhané. Nohy měl bosé a špinavé. Byla zde celkem zima, ale chlapec se netřásl. Stál zády ke svému dědovi a nijak nereagoval na jeho příchod.

"Timy!" zašeptal Velký Tom. "Pojď sem. Pojď. Půjdeme domů, ano?"

Timy nejdříve neodpovídal, ale když chtěl stařec znovu promluvit, ozval se:

"Nejdu nikam, dědečku. Budu si hrát se svým novým kamarádem. Říkal mi, že spolu zažijeme spoustu legrace. Brzy se vrátí. Můžeš si hrát s námi."

Pochybuju, pomyslel si Velký Tom. Udělal několik rychlých kroků a ocitl se přímo za svým vnukem. Dotkl se jeho ramene, ale chlapec nezareagoval. Velký Tom ho tedy obešel a pohlédl mu do tváře.

Chlapcovy oči měly rozšířené zorničky, pohled nepřítomný. Zřejmě byl očarován nebo omámen. Tohle záchranu rozhodně ztíží.

Pokusil se chlapce zvednout a v náručí s ním utéct, ale dítě bylo těžké jako deset statných chlapů. Velký Tom vydechl únavou a otřel si pot z čela. Pochopil, že mu nezbude nic jiného, než se tomu postavit.

A nemusel čekat dlouho. Po pár minutách zaslechl v keřích okolo mýtiny pohyb. Než se stačil vzpamatovat, vylezlo to z houštin, popošlo několik metrů a zastavilo se pár kroků od Velkého Toma. Ten, i když se připravoval na nejhorší, stěží dokázal potlačit výkřik hrůzy, deroucí se mu z hrdla.

Tvor mu sice dosahoval sotva k pasu, ale dlouhé drápy na rukou a vyceněné, zažloutlé tesáky v jeho tlamě, z něj dělaly nebezpečného protivníka. Zrůda neměla žádné vlasy, hlavu mu zdobily pouze dva krátké rohy, vyčnívající nad jeho zploštělým čelem. Oči toho skřeta byly černé, jako zlo, jež ho stvořilo. Byl nahý, a tudíž nešlo přehlédnout jeho abnormálně vyvinuté mužství.

Jeho stará musí být v posteli asi velmi spokojená, napadlo Velkého Toma tak trochu zvráceně a nepatřičně.

Skřet starce pozoroval, přitom se lehce pohupoval v kolenou a kýval svýma dlouhýma, kostnatýma rukama.

Odejdi, člověče, řekl netvor Tomovi a natáhl ruku směrem k lesu. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že na něho skřet nemluvil ústy, ale telepaticky. Ten hlas znal, slyšel ho poprvé a naposledy, když umíral na bojišti.

"Nemohu," odvětil Velký Tom nesouhlasně. "Nenechám ti ho napospas. Je to jen malý kluk. Nech ho jít."

Patří mi. Tenkrát jsi mi ho slíbil. Dostal jsi za něj život. Tak jdi a žij. Odejdi.

Velký Tom tušil, že vyjednávání nebude jednoduché. Věděl, co musí udělat, ale nebyl si jistý tím, zdali na to ten tvor přistoupí. Nebo jestli to bude chtít opravdu udělat. Pohled na svého jediného vnuka však rozhodl.

"Vezmi si mě," nabídl se skřetovi. "Nech ho jít a se mnou si dělej, co chceš. Je to nevinné dítě. Nechci, aby trpěl za mou slabost."

Skřet vypadal, jakože přemýšlí. Pohled jeho temných očí propaloval Tomův mozek a pátral v něm jako v otevřené knize.

Jak obětavé, ale budiž. Jdi, chlapče. Vrať se k rodičům. Hrát si budeme příště. Hahaha!

Timy se otočil a vyrazil směrem k domu. Velký Tom si úlevou oddechl. Netušil, co ho čeká, ale jisté bylo to, že to nebude nic pěkného. Možná zemře. Určitě zemře.

"Tak to neprodlužuj," vyhrkl, napřímil se a uhodil se pěstí do hrudi, aby si dodal před smrtí odvahy a dokázal netvorovi, že ať udělá cokoliv, nebude prosit o milost.

Už ne. Chtěl žít, ale každý život má svoji cenu, kterou nesmí platit někdo jiný.

"Posluž si," zavrčel na skřeta a udělal troufalý krok vpřed.

Kdepak, zašklebil se skřet. Tak jednoduché to nebude.

Než si Velký Tom stačil uvědomit, že ho skřet podrazil, propadla se pod ním zem a on padal hluboko, hluboko do temnot.

*

Všude kolem panovala bitevní vřava. Mladý Tom Clark ležel v kaluži vlastních střev a umíral. Snad jako dárek na rozloučenou, nebo jako krutý žert, ponechal mu skřet vzpomínky na budoucnost. Nyní Tom Clark mohl v záchvatech pláče litovat svého rozhodnutí, neboť mu došlo, co zavinil.

V posledním záchvatu proklel boha a sám sebe. Potom zemřel.

A Malý Tom ani Timy se nikdy nenarodili.