Kecálkové (2012)

16.01.2018


stáhnout doc


Žlutý školní autobus zastavil pár metrů od vstupní brány, nad níž se skvěla velká dřevěná cedule s nápisem Bogartův letní tábor. Autobus byl po dlouhé cestě prašnými silnicemi, vedoucích divočinou k táboru, pokrytý až ke stropu prachem. Skrze okna nebylo téměř nic vidět.

Chvíli se nic nedělo, ale pak se rozletěly dveře autobusu a z nich se vyřítila banda uječených, rozveselených, v hnědých košilích a zelených kraťasech oděných dětí ve věku dvanáct či třináct let.

Ač otrlý, řidič autobusu si mohl konečně vydechnout úlevou. Ta cesta mu dala zabrat. Ostatně jako každý rok. A navíc celou cestu musel poslouchat dvacet čtyři rozmazlených puberťáků, jejichž tatíčkové nosili v peněženkách zlaté kreditní karty a každý z nich dělal přinejmenším právníka hereckých hvězd, manažera nebo ředitele hotelu. Měl by si konečně promluvit s ředitelem Parkinsonem o tom, zda by si na tyto pekelné jízdy nechtěl najmout nějakého jiného sebevraha. Jemu stačilo, když musel každý všední den sbírat tyhle mrňavé satany po ulicích Los Angeles.

Na plácku před branou, pokrytém štěrkem, kromě něj postával ještě jeden autobus, dva taxíky a několik osobních aut bohatých tatíčků, kteří nedůvěřovali naštvaným, pološíleným řidičům autobusů a raději své ratolesti dovezli sami.

Postávali v kvalitních, značkových, na míru šitých oblecích, s kravatami spojenými zlatými sponami a vědoucně se usmívali na své syny a dcery, jež se dusili v objetí svých uplakaných matek, které ještě doteď nepřijali ten fakt, že své miláčky celé čtyři týdny neuvidí.

Potomkům bylo však úplně jedno, kolik mají jejich otcové peněz na účtech (tedy alespoň v těch následujících čtyřech týdnech) a slzy jejich matek jim připadaly nechutné. Už se viděli daleko od civilizace a jejích nudných pravidel a předpisů, a proto jim rozloučení s posledním pojítkem s ní - tedy rodiči, připadalo velmi nepříjemné.

Řidič autobusu, mimochodem, jmenoval se Jim Morrison, stejně jako jeho nejoblíbenější zpěvák - kapelu The Doors miloval, musel těmhle zhýčkaným výrostkům přiznat ke cti, že jakmile se ocitli mimo své přetechnizované domovy, okamžitě a bez problémů si dokázali zvyknout na takovou divočinu, jakou coloradské lesy bezesporu jsou. O jejich rodičích silně pochyboval. Ti by týden v pustině bez mobilu a přehledu vlastních akcií na burze nepřežili.

Jakmile byli všichni jeho pasažéři venku a spolu se svými věcmi mířili do tábora, ještě naposledy jim zasalutoval (ve Vietnamu si v bažinách a rákosí tohoto armádního nesmyslu moc neužil), nastartoval motor a odjel zpět do L. A.

Cestou se možná ještě zastaví v motelu na padesátém šestém kilometru, kde pracuje ta půvabná blondýnka. Vrátit se sem má až za čtyři týdny, takže času má dost.

*

Správce tábora, Jonathan Miles, byl pětapadesátiletý muž s vlídným úsměvem pod svým prošedivělým plnovousem. Mírně obtloustlý, středně vysoký, krátce střižené vlasy, vypadal mile a laskavě, jako Santa Claus. Jeho podřízení a táborníci však věděli, že je to člověk, který přísně ctí pravidla a jakékoliv porušení tvrdě trestal.

Pokud jste s ním vycházeli v dobrém a poslouchali jeho příkazy, nemuseli jste se ničeho obávat. V opačném případě jste si mohli být stoprocentně jistí, že vás čeká okamžité vyloučení a do jeho tábora se už nikdy v životě nepodíváte. Bylo mu úplně jedno, kolik peněz mají na kontě rodiče jeho svěřenců. Tady se na takové podobné věci neohlíželo. Zde byla nejnutnější vytrvalost, odolnost a důvtip. Bez těchto tří vlastností byste za studených nocí v tmavém a nebezpečném lese nepřežili. Mnozí namítli, že svou práci bere až moc vážně, ale na ně Jonathan Miles nedal. Měl svou odpovědnost a ručil za zdraví svých lidí. Pokud se někomu něco nelíbilo, brána tábora byla pro ně vždy otevřená. Nikoho sem nelákal.

Jonathanova manželka Margaret, která v táboře vařila, zemřela před třemi lety na rakovinu prsu ve věku devětačtyřiceti let. Místo ní teď v kuchyni vládla jeho dcera Lucy. Malá, pětadvacetiletá špinavá blondýnka, jejíž jedinou zábavou byla toulka po přírodě a čtení zamilovaných románů z červené knihovny. Přesto k mužům nijak zvlášť netíhla. Nejednou Jonathana napadla myšlenka, zdali není jeho dcera náhodou lesbička, aniž by o tom sama vůbec něco tušila. Byl to však její život, a dokud byla poslušnou dcerou, starající se jak o domácnost, tak i o tábor, její otec do něj nijak nezasahoval. V kuchyni jí přes léto vypomáhaly dvě sedmnáctileté dívky z města, Karol a Jennifer. Jonathan je nijak obzvlášť neznal, ale jelikož si je Lucy sama vybrala, věřil jejímu úsudku, který ji nikdy nezklamal.

Celkem v Bogartově letním táboře pracovalo čtrnáct lidí. Jonathan, Lucy, její dvě pomocnice, táborová zdravotní sestra Veronika Callahanová a devět vedoucích, vesměs mladí studenti, kteří hledali na léto brigádu a měli nějaké ty zkušenosti s přežíváním v přírodě.

Na zhruba sto dvacet dětí se to někomu mohlo zdát málo, ale Jonathan věděl, že je to počet dostačující.

Tábor ležel u řeky Colorado, dlouhé přes dva a půl tisíce kilometrů, pramenící ve Skalistých horách, jejichž vrcholky, hlavně Mount Elbert, nejvyšší hora pohoří, byly z tábora dobře viditelné.

Ze tří stran byl tábor chráněný dřevěným oplocením, řeka, přehrazená mostem, a o sto metrů níže postaveným molem, tvořila přirozenou hranici.

První den byl jako obvykle věnován uvítání v táborovém amfiteátru. Dále ubytování, rozdělení do skupin a odchod na svačinu.

Jonathan měl již podrobně vypracovaný plán aktivit. V téměř ničem se nelišil od těch předchozích, i když občas nebylo na škodu zavést něco nového.

Správce Miles očekával, že vše půjde tak, jak má. Jakékoliv vybočení z disciplíny bez vážného důvodu bezodkladně potrestá.

*

První den proběhl celkem v klidu. Až na jednoho nového ufňukance, který si uvědomil, že je mámina sukně najednou desítky kilometrů daleko, dvě rvačky mezi chlapci o to, kde kdo bude spát, a jedno poranění při neopatrném zacházení s náčiním, nedostal správce Miles žádné vážné hlášení.

Spokojeně se usmál a věnoval se své práci.

Soumrak padl na tábor rychle. Vedoucí zapálili devět ohnišť, pro každé družstvo jedno, kde se děti sešly, opékaly si dobroty, hrály a zpívaly, nebo si vyprávěly příběhy.

U jednoho takového ohniště, patřícího druhému družstvu, sedělo již asi jen šest dětí, zbytek se již vydal do chatek.

Říkali si Kecálkové. V tomto táboře již trávili třetí léto. První rok, první noc, první historky, které měly vyděsit. Tolik se jim to zalíbilo, že v tom pokračovali celou dobu, kterou zde strávili.

Druhý rok to bylo to samé, jen osazenstvo se měnilo. Někdo nepřijel, jiný se přidal. Letos každý z Kecálků doufal, že právě jeho příběh bude ten nejlepší.

Jako první začal Joshua, jelikož byl loňským vítězem. Byl ze všech Kecálků nejstarší a tak nějak nejmenovaným vůdcem. Po něm následovala Mary, veselá dívenka s blond vlasy a velkýma, bystrýma očima. Po ní přišel na řadu Fred, drzý uličník, jehož historky byly plné násilí, sprostých slov a lechtivých pasáží.

Tito tři patřili ke Kecálkům již od začátku. Martin, Lisa a Collin se přidali vloni.

První rozprávěcí večer byl celkem slabý. Příběhy nebyly tak dobré, aby někoho uchvátily, spíše šlo o to, aby se jako první odvyprávěly a děti se u nich víc pobavily, než skutečně bály. Ti noví se s nimi uvedli

a dokázali tak "starým pardům" že si zaslouží s nimi sedět u jednoho ohně.

Druhý večer již byl pro nováčky důležitý. Bude se totiž rozhodovat o tom, kdo z nich vypadne z kola ven jako první. Rozhodčími byli samozřejmě Joshua, Mary a Fred.

Ti tři jako první odvyprávěli své povídky, a pak dali přednost nováčkům, z nichž začal jako první Martin. Jeho příběh o oběšenci, kterého našla v lese parta dětí, plnících právě bobříka odvahy, nesklidil moc chvály.

Lisina povídka byla o dost lepší, i když také originalitou nijak neoplývala. Příběh o zlobrovi, který byl skutečně zlý, ne takový moula jako Shrek, který v lesích lovil neopatrné pocestné, dokud nenarazil na vychytralého zloděje jménem Osel, jenž ho nakonec chytil do pasti, a ukázal mu, jak se cítily jeho oběti, na chvíli zaujal, ale ke konci se většina již zoufale nudila, neboť Lisa zřejmě příběh nedomyslela do konce a nyní improvizovala, což zřejmě nepatřilo mezi její světlé stránky.

Absolutním vítězem se tak stal Collin a jeho historka o muži, jenž zaživa přepadal a znásilňoval ženy, a když ho poté chytili a oběsili, mstil se po smrti, měla zajímavé a nečekané rozuzlení, takže ho Velká trojka okamžitě prohlásila vítězem, a Martina vyloučila z kruhu povídkářů.

Martin to samozřejmě nemohl rozdýchat, a tak, předtím než odešel, popral se s Collinem a roztrhnul mu triko. Ten si z toho však nic nedělal, neboť byl stále omámený vítězstvím.

Třetí večer spolu měli soupeřit Collin s Lisou. Lisa však nepřišla, neboť jí již po obědě bylo zle a večer ji museli odvézt do nemocnice. Collin vyhrál kontumačně a moc velkou radost z toho neměl.

Po otci zdědil radost ze zdravého soupeření a tudíž výhra, která by ukázala jeho kvality, by pro něj měla větší cenu. Nedal své zklamání však najevo, neboť se již dopředu těšil na souboj se staršími Kecálky.

Jeho prvním soupeřem byla Mary. Její příběh byl dobrý, ale ten Collinův jej doslova rozprášil na atomy. Příběh o princi, jenž se vydal zachránit zakletou princeznu, z níž se na závěr vyklubala lidožravá zrůda, byl všelijaký, jen ne tak dobrý, aby zvítězil.

Posměšné hučení a pískání jejích přátel ji urazilo a tak s nikým celý večer už nepromluvila.

Následoval Fred, jehož historka o muži, který se nakazil od prostitutky pohlavní nemocí, a tak se jim za to mstil tím, že je vraždil, byla jako obvykle plná sprosťáren a názorných ukázek, při kterých by se snad červenaly i samotné prostitutky.

I toho však dokázal Collin hravě strčit do kapsy.

Horší to však bylo s Joshuou. Ten chlapec měl opravdu bujnou fantasii. Vymyslel si povídku o vojákovi, jenž se za války dostal do tajemné vesnice, kde žili podivní lidé, skrývající děsivé tajemství, jež se mu náhodou povedlo odkrýt, a to ho stálo, ne život, ale duši.

Byl to příběh plný tajemství, záhad, nečekaných zvratů, a hlavně - žádný happy end, což skrovné obecenstvo přivítalo potleskem, a dokonce i Collin musel uznat, že ten příběh byl vážně skvělý.

Proto si dal na čas, než se i on mohl pochlubit příběhem, jenž bude o hodně lepší než ten Joshuův.

A pak, když už byli všichni Kecálkové napjatí k prasknutí, začal vyprávět.

Byl to příběh o malém chlapci, jménem Nicolas, který každé léto navštívil jeden z letních táborů, vyhledal skupinku dětí, které si rády vyprávěly strašidelné historky, a přidal se k nim.

Soupeřil s nimi o nejlepší a nejhrůznější příběh, a jelikož pokaždé vyhrál, posledního poraženého obětoval strašlivé obludě, která s ním putovala po zemi a vysávala z dětí jejich životní mízu. Její jméno bylo Whaloniqe a byla tak odporná, že ani chlapec, který jí sloužil, ji nikdy neviděl.

Nic, krom jejich zářivě zelených očí.

Nějakou dobu se nikdo z Kecálků ani nepohnul. Jako zhypnotizovaní zírali na Collina, jehož tvář, odrážející plameny ohně, najednou vypadala jaksi děsivě.

Jako první prolomil ticho Fred.

"To byla ta největší kravina, jakou sem kdy slyšel. Žádný mrtvý, žádný šlapky, nic! Ode mě teda bod nedostaneš!"

"To já mu tedy bod dám," ozvala se svým medovým hláskem Mary. "Mělo to, jak to říct, jo aha! Mělo to správné kouzlo!"

Bylo to nerozhodně a nyní záleželo na Joshuovi, jak zhodnotí příběh svého protivníka. Mohl samozřejmě dát bod sám sobě a vyhrát, ale jedním z pravidel Kecálků bylo spravedlivé hodnocení. Joshua byl již ve finálovém duelu dvakrát, z toho jednou vyhrál a jednou přiznal porážku.

Tudíž se očekávalo, že se i v tomto případě spravedlivě rozhodne.

Joshua se odmlčel, a bylo na něm vidět, že opravdu usilovně přemýšlí.

Asi po třech minutách pohlédl na Collina, tvář vážnou, jako dospělý soudce při opravdovém stání.

"Vyhrál jsi. Vítej mezi Kecálky!"

Podal Collinovi ruku a ten ji s radostí přijal. Potom mu pogratulovali i Fred a Mary.

Jelikož bylo už kolem půlnoci, rozhodli se Kecálkové jít na kutě. Fred zmizel v chatce jako první, Mary ho následovala posléze do další chatky.

Joshua s Collinem se ještě chvíli bavili, než se i oni rozloučili.

"Mimochodem, dobrej příběh, ten poslední. Něco tak dobrýho bych asi sám nevymyslel."

"Ale to nebyl výmysl," ohradil se Collin dotčeně.

"Jak, jak to myslíš, Colline?"

"Já si to nevymyslel. Je to všechno pravda."

"Ne! Není!"

"Ale je!"

Hádali se tak asi pět minut, a málem se i servali, než mu Collin navrhnul, že ho přesvědčí, pokud má v sobě dost odvahy. Joshua samozřejmě nedal najevo ten chladný strach, který se mu již nebezpečně plazil po ramenou a skoro ho donutil otřást se.

"Tak dobře!" souhlasil tedy Joshua. Nenechá přeci toho prcka, aby si o něm myslel, že by snad měl strach.

"Pojď se mnou," pobídl ho Collin a vyrazil k plotu na západní straně, kde ho přelezli a vydali se do lesa.

Šli asi čtvrt hodiny, pak se Joshua teprve zeptal, kam vlastně vůbec jdou.

"K Rudým skalám," odvětil Collin téměř nepřítomně.

Joshua o takovém místě nikdy neslyšel a to už tu trávil na prázdninách třetí rok. Věřil však Collinovi, že ví, kam jdou.

A také se snažil věřit tomu, že jde jen o hloupou legraci, jak zjistit, nakolik je Joshua odvážný.

Však já ti ještě ukážu!

Po další čtvrt hodině byli na místě. Vyšli z lesa a ocitli se u malého potůčku, za nímž byl písečný břeh a ony zmiňované Rudé skály.

Tyčily se dost vysoko, asi dvacet metrů. Dole byl otvor, vedoucí do jeskyně. Byl asi metr a půl vysoký a temný, jako myšlenky zločince.

Právě na něj Collin ukázal.

"Pojď. Musíme jít dovnitř."

Joshua se nejistě ošil.

"Copak? Bojíš se?" zeptal se posměšně Collin.

"To ani náhodou," ohradil se rychle Joshua. "Jde jen o to, že nemáme žádný světlo, a tam uvnitř bude určitě tma."

"Tam světlo nepotřebuješ, věř mi."

"No, já ti nevím."

"Tak koukej," řekl nakvašeně Collin a vkročil do jeskyně. Udělal několik kroků a pak se otočil.

A uviděl Joshuu utíkajícího jako o život pryč. Collin zamračeně stál v temnotě jeskyně, dokud si zklamaně nepovzdychl a nevyšel opět na, Měsícem osvětlený, písečný břeh.

Chvíli tam stál, dokud si nebyl opravdu jistý, že se vyděšený Joshua už nevrátí.

"Zbabělec," zamumlal. "Byl moc starý. Ti menší jsou lepší. Jejich fantazie a zvědavost vždycky zvítězí nad strachem."

"No co, nedá se nic dělat."

Stál na místě asi pět minut, dokud nezaslechl škrábavé zvuky zevnitř jeskyně, které se blížily, ale zastavily se na hranici temnoty a měsíčních paprsků.

"Dneska to nevyšlo," promluvil zdánlivě sám k sobě. "Byl moc starý. Budeme to muset zkusit jinde."

Z jeskyně se neozvalo nic. Přesto tam někdo byl.

Collin se otočil a zahleděl se dovnitř.

Nezahlédl tam však nic.

Nic, krom zářivě zelených očí.