Klepy klep! (2015)

18.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Kdybych se zeptal Pavla Friče na to, co si myslí o sobě a o svém životě, ještě před necelým měsícem by se pravděpodobně zasmál, ledabyle mávl rukou a řekl by: "Ale jo, docela dobrý. Taky proč ne, že? Jsem spokojenej, nic mi nechybí, peněz mám dost, jsem mladej a holky po mě pořád letí."

O týden později by jeho pohled na svět už nebyl tak optimistický.

"No, já ti nevím. Je to zvláštní. Mám takovej divnej pocit... Víš co, nech to radši být. Nemám náladu se bavit."

Po dalším týdnu by to bylo ještě horší.

"Nech mě na pokoji! Co se staráš? Nepleť se mi do cesty!"

Před třemi dny...

*

S Pavlem jsem se seznámil před více než rokem, když k nám do firmy jako dvacetiletý nastoupil. Já byl o víc než deset let starší, a on ke mně z nějakého důvodu vzhlížel. Aspoň zpočátku.

Hned první den jsem mu vysvětlil pravidla, jaká v našem oddělení platila, a že by se mu nelíbilo, kdyby je porušil. Pasoval jsem se do vůdčí role naší malé smečky, a on mě, jako nedorostlé štěně, tak i bral.

O měsíc později se však z ostýchavého, učenlivého a tiše naslouchajícího mladíka stal zkušený, přidrzlý a zatraceně sebevědomý harcovník.

Tykal si i s kolegy, kteří to měli za pár do důchodu, dělal sexistické narážky na mladé, nezadané kolegyně, a šířil nesmyslná moudra o životě.

Jsem tolerantní člověk, ale stejně jsem si ho musel občas vzít stranou a varovat ho, aby se mírnil, jinak z toho vyvodím důsledky. Jsem o třicet kilo těžší a stejný počet centimetrů vyšší, což byly dost pádné argumenty k tomu, aby mým žádostem pokaždé vyhověl. Vždy ale jen na chvíli. Jako by jeho mozkový software přes noc prodělal reset systému a vymazal všechny uložené informace.

Kolegové mě nabádali, abych k němu nebyl zase tak přísný, vždyť já byl přece v jeho letech stejný (to tedy kategoricky odmítám), a vždyť vlastně nedělá nic špatného, tak ho nechej, ať se vyblbne.

Víte, nejsem žádný zapšklý morous, který by při sprostém vtipu obracel oči v sloup, nebo si klepal na čelo pokaždé, když se někdo chová dětinsky, ale nemám rád, když se lidé snaží omlouvat něčí neschopnost. V tomto případě tedy neschopnost přijmout zodpovědnost, dodržovat jasně stanovená společenská pravidla, a vlastně taky neschopnost chovat se jako dospělý.

Ale budiž, byl, jaký byl. Proto o něm nevyprávím. Vlastně bych o něm neměl ani mluvit v minulém čase, protože stále žije, i když...

Ačkoliv zrovna nepatřil mezi moje oblíbence, takový osud si určitě nezasloužil.

Jak už jsem se zmínil na začátku, poznal jsem Pavla jako energického, pozitivně naladěného jedince, který svůj sebevědomý škleb nesundal z obličeje snad ani ve spánku. Pokud se neusmíval, neculil nebo rozverně nešklebil, tak se smál na celé kolo. Pro většinu lidí je toto chování jen bariérou, za kterou se skrývají i se svými problémy, u Pavla to však vypadalo, že je skutečně takový.

Postupem času jsem si na něj zvykl. Musel jsem. Nevypadalo to, že by chtěl sám odejít. A žádný větší průser, za který by ho propustili, taky neudělal. Ještě, že odejdu do důchodu jako první.

Časem jsem si na Pavla zvykl. Na jeho všude slyšitelný smích, nejapné poznámky, nebo pravidelnou absenci, kdykoliv jsem ho potřeboval.

Na druhou stranu, jeho příliš živá nátura naši ospalou společnost alespoň trochu probudila. Navíc jsem, díky jeho přístupu, i já nabyl pocitu, že jsem o pár let omládl.

Proto jsem si nemohl nevšimnout, když se jeho chování ze dne na den změnilo.

Začalo to před měsícem, na počátku pracovního týdne. Nejdřív jsem si myslel, že je to den, stejný jako ty předtím. Dokud mi zhruba v polovině směny nedošlo, že jsem ještě neviděl Pavla. Vždycky se totiž kolem mě motal, hlavně ve chvíli, kdy jsem ho vůbec nepotřeboval vidět, dýchal mi na záda, pletl se pod nohy, nebo mě obšťastňoval svými hlubokomyslnými myšlenkami a bláznivými, víkendovými zážitky.

Zašel jsem za kolegy, kteří mi řekli, že Pavel dnes nepřišel. Prý volal, že mu není dobře, a že si bere dovolenou. Pokrčil jsem rameny a dál se o to nezajímal.

Druhý den, když se Pavel v práci objevil, jsem se ho zeptal, aniž by mě to skutečně zajímalo, proč nepřišel.

"Nebylo mi dobře," odvětil neurčitě. Vypadal unaveně a jeho vždy přítomný úsměv byl pryč. Napadlo mě, že je asi nemocný - chřipka nebo nachlazení. Nechal jsem to být.

Třetí den ovšem zase nepřišel. Měl jsem na něj číslo, tak jsem mu zavolal. Zvedl mi to, ale jen něco ospale zamumlal a zavěsil.

Nějak se mi to nelíbilo. Zašel jsem za vedoucím, který mi slíbil, že si s Pavlem promluví.

Čtvrtý den se drzý mládeneček zase objevil. Tento popis už však na něj neseděl. Byl bledý a zamlklý. Vypadal ještě hůř než předtím. Přesto jsem si do něj rýpl.

"Máš teď nějakou novou smlouvu s firmou, že budeš chodit jen obden?"

Neodpověděl. Skoro to vypadalo, jako by mě ani neslyšel. Všímal si jen své práce, a to jen zpola. Když jsem ho zpovzdálí chvíli sledoval, několikrát mu klesla hlava, jako by na něj přišel mikro spánek. Při tom posledním se mu málem namotal rukáv pracovní blůzy do stroje. Ještě, že jsem rychle udeřil do nouzového tlačítka a mašinu vypnul. Ani jsem si nechtěl představovat, co by se jinak stalo.

Pavel vytáhl pomačkaný konec rukávu a tupě na něj civěl.

"Ty vole, co blbneš!" vyjel jsem na něj ostře.

Podíval se na mě krvavýma, ospalýma očima, otevřel pusu, ale zase ji zavřel. Obešel mě, jako bych tam ani nestál, odblokoval nouzové tlačítko a vrátil se na své místo. Pokračoval dál v činnosti, jako by se nic nestalo.

Zíral jsem na něj s otevřenou pusou. Zbláznil se on, nebo snad já? Rychle jsem k němu doběhl a odstrčil ho.

"Co je s tebou?" okřikl jsem ho. "Vypadáš, jako bys před pár dny umřel, ale nechtěl si to připustit!"

"Nic mi není," zamumlal ospale.

"To vidím! Jestli se po nocích opíjíš, a kvůli tomu tady chodíš jako tělo bez duše, tak se na to koukej vykašlat, jinak tě odtud vykopnu tak rychle, že tě prdel začne bolet až na pracáku!"

"Nic mi není," zopakoval jako robot Pavel.

Nehodlal jsem se s ním hádat. Zašel jsem za vedoucím a upozornil ho na Pavlův nezvyklý stav. Znovu mi slíbil, že si s ním promluví. Když jsem odcházel z kanceláře, věděl jsem, že to neudělá.

Nerad jsem se pletl do cizích záležitostí, ale bylo mi jasné, že pokud si s Pavlem nepromluvím já, neudělá to nikdo. A to, že má Pavel problémy, mi bylo nad slunce jasné.

Počkal jsem na konec směny a venku si ho odchytl. Kupodivu neprotestoval, když jsem se zařadil vedle něj.

"Trápí tě něco?"

Tentokrát mě to opravdu zajímalo. Proč se to změnilo, jsem si ale nedokázal vysvětlit.

"Nic mi není."

V duchu jsem zaklel, protože mě tahle fráze už vážně štvala.

"Nevěřím ti!" vyhrkl jsem podrážděně.

"To je tvůj problém," řekl a poprvé se na mě zpříma podíval. Oči měl oteklé a zarudlé. Takový pohled mi nedělá dobře a tak jsem se odvrátil.

"Hele," začal jsem smířlivěji, "jestli máš nějaký problém, mohl bych ti pomoct."

Zastavil se a sklonil hlavu. Už jsem si začínal myslet, že dostal rozum. Přátelsky jsem mu položil ruku na rameno. To jsem ale neměl dělat.

Ucukl, jako by se ho dotkla smrt, a doslova odskočil.

"Nesahej na mě!" zařval. "Nech mě na pokoji! Táhni do háje!"

Ohromeně jsem zůstal stát, zatímco Pavel rychle odcházel. Neměl jsem ani chuť ho dohnat, a poslat do...

V tomto místě trochu zestručním své vyprávění, jinak bych akorát dosáhl toho, že se budu několikrát opakovat.

Pavel byl na tom čím dál hůř. Čekali jsme, kdy se zhroutí úplně a skončí v blázinci. Chtěli jsme mu pomoct, ale nemohli jsme nic dělat, protože nám bylo jasné, že by ji nepřijal.

Bezmocně jsme sledovali, jak se z nějakého důvodu ničí, a pomalu sklouzává až na samé dno. Veřejným tajemstvím bylo, že se ho chystají propustit, ale nikdo z nás neměl odvahu ani chuť mu o tom říct.

Když dva dny po sobě nepřišel, začali jsme se chystat mávat kapesníky a volat sbohem Pájo. Bylo nám jasné, že takovou absenci vedení tolerovat nebude.

*

Věřil jsem tomu, že už ho nikdy neuvidím. Proto mě velmi překvapilo, když u mě doma, v sobotu večer před třemi dny, zazvonil. Bylo už po osmé, což byl čas, kdy jsem se pravidelně natáhl u televize, půl hodiny poté usnul, a v noci se probudil jen proto, abych se přesunul do ložnice. Život po třicítce si vybíral svoji daň.

Pavel se hrbil přede dveřmi, třásl se zimou (byl listopad), a zoufale mi hleděl do očí. Vypadal vážně zanedbaně, co se týkalo pomačkaného oblečení a strniště na kdysi hladkých tvářích. Vlasy měl rozcuchané, oči oteklé a unavené. Připadal mi tak o deset let starší.

Měl jsem z jeho přítomnosti divný, skoro nepříjemný pocit. Určitě nepřišel si jen tak popovídat.

"A-a-ahoj," vysoukal ze sebe. "Mohl bych jít dál?"

Jeho hlas byl stejně zanedbaný a přestárlý (a skoro děsivý), jako on sám.

Chtěl jsem říct jasné ne, ale moje slušné vychování mi to nedovolilo. Škoda, že stejnou výchovou neprošel i Pavel. Věděl by tak, že otravovat lidi po určité večerní hodině je nemístné.

"Tak pojď," zabručel jsem neochotně a ustoupil. Pavel vděčně vpadl dovnitř. Jakmile jsem zavřel dveře, sesunul se k zemi.

Chvíli jsem ho sledoval, než jsem promluvil.

"Myslím, že mi dlužíš vysvětlení."

Pavel zvedl hlavu a dlouze na mě zíral. Potom odevzdaně přikývl. Patrně si uvědomil, že už mi došla trpělivost, a že ho můžu bez rozpaků vyhodit ven z bytu.

Zašli jsme do kuchyně. Pavel se posadil ke stolu, já mu mezitím uvařil kávu. Cítil jsem z něj alkohol, ale tak nějak jsem věděl, že to není ta příčina bídného stavu jeho duše.

"Tak povídej," postavil jsem před něj kouřící hrnek.

Pavel do sebe nalil celý obsah na jeden lok. Čekal jsem, že mu horká tekutina spálí jazyk a on zařve bolestí, ale nic takového se nestalo.

Posadil jsem se ke stolu a vyčkával. Věděl jsem, jak těžko se o takových věcech mluví. Lidé většinou nevědí, jak začít.

"Nevím, jak začít," potvrdil mi má slova Pavel, a já potlačil nutkání se usmát.

"Máš čas si to promyslet," nabídl jsem mu pomocnou ruku.

Pavel vděčně přikývl, ale pak se zamračil.

"Stejně mi neuvěříš."

"Proč ne?" vyzvídal jsem, aniž bych jeho obvinění vyvracel. Ostatně, nevěděl jsem, jestli to, co mi chce říct, nakonec nebude nějaká neuvěřitelná hloupost.

"Je to šílený," povzdechl si. "Už několik týdnů jsem vůbec nespal. Aspoň ne v noci. Jsem úplně mimo."

"Co prášky na spaní?" nadhodil jsem.

"O to nejde," mávl rukou Pavel. "Spal bych, až bych brečel. Vlastně několikrát jsem už kvůli tomu brečel. Nestydím se to přiznat. To by nevydržel nikdo."

"Ale co?" nechápal jsem.

Pavel se přikrčil, tajemně se rozhlédl kolem sebe, a pak mi konečně odpověděl.

"Začalo to najednou asi před měsícem. Po práci jsem zašel s přáteli na pár piv, ale protáhlo se to. Domů jsem se dostal kolem půlnoci. Byl jsem pořádně namol a tak jsem šel hned spát. Nevím, jak dlouho jsem spal, nebo jestli jsem vůbec stihl usnout, ale probral mě divnej zvuk. Byl jsem mimo a myslel jsem, že mám prostě halucinace, tak sem na to nedbal, ale tu noc se to ozvalo ještě několikrát. Ráno jsem to ale bral jako opileckou fantasmagorii. Už jen proto, že další noc se to neopakovalo."

Nadechl jsem se k otázce, ale Pavel pokračoval.

"Jenže tu následující noc to přišlo znovu. Tentokrát jsem byl ale střízlivej a taky dost podělanej. Do rána jsem se klepal strachy pod peřinou. Nohy jsem měl dřevěný a úplně nefunkční. Když se mi nakonec podařilo vylézt, vyrazil jsem do nejbližšího nonstopu a pořádně se ožral. Ani nevíš, jak nerad jsem se večer vracel domů. Hrůzou jsem nemohl usnout, a jako na potvoru to zrovna nepřišlo. A druhej den taky ne. Začal jsem si myslet, že to přestalo, ale, jako by se mi to chtělo vysmívat, další noc mě to zase vyděsilo. Už z toho blázním. Jsem totálně mimo, nevím, co je skutečnost a co jen výmysl. Jestli to neskončí..."

Pavel se pořádně rozjel, a ke konci už ze sebe sypal slova jako kulomet, takže jsem mu skoro nerozuměl. Musel jsem ho zastavit, aby mi tady nezkolaboval.

"Uklidni se," chytil jsem ho za rameno. "A vysvětli mi už konečně, co se ti vlastně stalo!"

Pavel se znovu přikrčil a tím nejtišším hlasem pravil: "Někdo mi v noci klepe na okno!"

Mlčky jsem na něj zíral a zpracovával tu informaci. Nevěděl jsem, jak reagovat. Vysmát jsem se mu nechtěl, i když šlo očividně o faktickou hloupost. Než učiním nějaké závěry, rozhodl jsem se toho zjistit víc.

"Kdo, nebo proč, by to dělal?"

Pokrčil rameny.

"To nevím, a to je na tom to nejhorší. Kdybych věděl, kdo za tím stojí, mohl bych s tím nějak bojovat. Ale takhle..."

"Máš nějaké nepřátele?" zeptal jsem se celkem zbytečně. Kdybych nebyl líný nenávidět, byl bych jedním z nich.

Pavel se poprvé usmál.

"Vždyť mě znáš. Dobře vím, že svým chováním štvu hodně lidí. Určitě i tebe."

Nevyvracel jsem mu to. Nechtěl jsem mu lhát a dělat ze sebe pitomce. Raději jsem se soustředil na jeho problém.

"A proč ses vlastně ani jednou nepodíval, kdo to je? Stačilo roztáhnout závěsy a..."

"Mám rolety," opravil mě automaticky Pavel.

"Hm, tak dobře. Stačilo rozevřít rolety a podívat se, ne?"

"Ale ty tomu nerozumíš!" naléhal na mě.

"Čemu zase nerozumím?" povzdechl jsem si znaveně.

"Bydlím ve čtvrtým patře. Nade mnou je střecha a pode mnou prázdnej byt na prodej!"

Na to jsem neměl co říct. Na chvíli jsem měl pocit, že si ze mě jen dělá legraci, ale když jsem ho chvíli pozoroval, pochopil jsem, že on tomu věří. Jenže já k tomu měl daleko.

Navíc mi v hlavě vrtal červík pochybnosti, že za mnou nepřišel jen proto, aby si vylil srdce.

"Proč jsi vlastně tady?" zeptal jsem se s mírnou obavou. Čekal jsem kdovíco; abych s ním šel domů a vymítal ďábla nebo poltergeista, nebo u něj přespal, aby mě přesvědčil o své pravdomluvnosti. Tím, co řekl, mě ale docela překvapil.

"Nemohl bych u tebe přespat? Aspoň jednu noc?"

Mírně jsem se odtáhl. Ten jeho zoufalý pohled spolu s prapodivným odůvodněním této žádosti mě nutil podívat se na tento problém z jiného úhlu. A to, že mě v noci buď znásilní a zabije, nebo zabije a pak znásilní.

"No, já ti nevím," začal jsem opatrně, ale Pavel mi ihned skočil do řeči.

"Prosím! Jen jednu noc!"

Chytil mě za ruku a já sebou nepatrně trhnul.

"Jen jednu noc," zopakoval.

Povzdychl jsem si. Ne proto, že už by mě jeho neodbytný přístup začal unavovat, ale protože jsem věděl, jak se rozhodnu.

"Tak dobře," kapituloval jsem. "Ale vážně jen na jednu noc."

"Díky! Děkuju moc!"

Musel jsem ho usměrnit, aby se mi nevrhl kolem krku. Odvedl jsem ho do obýváku, kde jsem mu ustlal na gauči. Lehl si a ještě než jsem zhasl a odešel, už spal.

Ještě jsem se několikrát potichu podíval, jak na tom je, jenže nic nenormálního jsem neviděl. Přesně, jak jsem předpokládal.

S rozhodnutím, že ho hned ráno vyhodím, a už mu na ty jeho hlouposti nenaletím, jsem šel spát.

*

"Vstávej, ospalče!"

Probudit Pavla mi trvalo několik minut. Spal jako zabitý. Kdybych neviděl, jak se mu pod dekou zvedá hruď, možná bych si to i myslel.

Když už jsem zvažoval, že ho buď shodím z gauče, nebo poliju studenou vodou, trhnul sebou a otevřel oči. Spokojeně se na mě usmál a posadil se.

"Tak dobře jsem se už dlouho nevypsal," svěřil se mi s blaženým výrazem. "Ještě jednou díky."

"Hm," opáčil jsem neurčitě.

"Co takhle snídaně?" nadhodil Pavel.

No jasně, pomyslel jsem si. Podám prst, vezme ruku.

"Samozřejmě," přikývl jsem. "Já se jdu najíst do kuchyně. Ty se nakrm kdekoliv jinde. Hlavně mimo můj byt."

"Co se děje?" nechápal Pavel.

"Nic," odsekl jsem. "Obleč se a vypadni! Pitomce si dělej z někoho jinýho!"

"Ale já ti nelhal!"

Nehodlal jsem se s ním hádat. Kývl jsem hlavou, aby odešel. Zkoušel na mě ublížené pohledy, ale já tentokrát odolal. Už jsem měl dost lidí, kteří mě využívali.

Bez rozloučení jsem za Pavlem zavřel dveře a šel se v klidu nasnídat. Jídlo mi však nechutnalo. Měl jsem špatný pocit z toho, jak jsem Pavla nevybíravě vyrazil. Možná jsem s ním neměl tak hrubě zacházet.

No jistě, nejsem přece bezcitný Terminátor. Vždycky, když se na někoho rozčílím, nakonec z toho mám pocit viny. Teď abych se mu ještě omlouval. Sakra!

Ale udělám to až zítra, nebudu si přece kazit neděli. Už tak nestojí za nic!

*

V pondělí jsem se do práce výjimečně těšil. Chtěl jsem si s Pavlem promluvit a mít konečně klid v duši.

To, že jsem v práci na Pavla nenarazil, mě, na rozdíl od předchozích absencí, překvapilo. Myslel jsem totiž, že už ho to přešlo. Že jestli to dělal kvůli mně, tak toho po včerejšku nechá. Že jsem mu dal jasně najevo, co si o tom jeho hloupém nápadu myslím.

Nějak jsem věděl (nebo si aspoň myslel), že za jeho dnešní nepřítomnost můžu já. Proto jsem udělal to, co jsem udělal.

Sebral jsem se a vydal k němu domů.

Kéž bych to nedělal, protože to, co jsem tam viděl, do smrti nevymažu z hlavy.

Věděl jsem sice, kde Pavel bydlí, ale už ne, jak se dostat dovnitř. Klepal jsem a zvonil, ale nikdo mi neotevřel. Bál jsem se toho nejhoršího.

Naštěstí šla po schodech nahoru jedna postarší paní, zvědavě na mě koukala, a mířila ke dveřím naproti těm Pavlovým. Ještě než jsem stačil jakkoliv popřemýšlet o tom, co dělám, vydal jsem se k ní.

"Promiňte," oslovil jsem ji a snažil se vypadat mile. "Nevíte, jestli je Pavel Frič doma? Potřebuju s ním nutně mluvit. Navíc myslím, že má nějaký problém a chci se přesvědčit, že mu nic není."

Nezdálo se, že by mi věřila. Naštěstí to nebyla jedna z těch, co před vámi s vyděšeným výrazem uteče, nebo předstírá, že neexistujete.

"Nevím, jestli je doma," odvětila opatrně. "Ale asi ne, když vám neotvírá. I když, u něj nikdy nevíte. Poslední dobou se choval velmi divně."

O tom mi povídejte.

Zkusil jsem to jinak.

"Jsem jeho kolega z práce. Dneska nepřišel do práce, a i když to není poprvé, myslím, že tentokrát může mít opravdu nějaký problém."

"Proč nezavoláte policii?"

Dobrý postřeh, madam.

Co jsem jí měl odpovědět? Že si nejsem natolik jistý, abych ze sebe nakonec neudělal pitomce? Navzdory tomu divnému pocitu, který mě od rána ovládá, mohl Pavel klidně vyspávat opici. Nebo nemusel být ani doma.

Nakonec jsem zvolil, snad, diplomatickou odpověď.

"Dokud nebudu muset, nechci je do toho zatahovat."

Paní si mě chvíli podezřívavě měřila, a potom přikývla.

"Počkejte chvíli, přivedu manžela."

Přikývl jsem a doufal, že je její manžel aspoň domovník, který má náhradní klíče.

Ani ne za pět minut vylezl ven proplešatělý pán v trenýrkách a šedém tričku. Zíval a mnul si oči.

"Pepa má po noční," ozvala se za jeho zády paní, "ale uvolil se, že vám pomůže."

"Co pro vás můžu udělat?" houkl na mě Pepa.

"Dostat mě dovnitř."

"Hm," zabručel soused a zase zmizel v bytě. Hned byl však zpátky, a to navíc s brašnou.

Pepa sice nebyl domovník s náhradními klíči, ale zato byl zámečník. Šikovný zámečník. Klekl si ke klice a se šroubovákem v ruce se pustil do práce.

Brzy byl hotov. Pootevřel dveře, ale když jsem chtěl vejít, postavil se mi do cesty.

"Je vám jasný, že musíme jít s vámi?" dal mi najevo svoji nedůvěru. "To víte, kdyby náhodou."

Přikývl jsem. A možná, že jsem byl vlastně rád. Pořád ještě jsem netušil, co najdu uvnitř. Navíc jsem si všiml, že Pepa drží šroubovák pořád v ruce. Ne jako pracovní nástroj, ale zbraň.

Společně jsme vešli dovnitř. Já první, za mnou Pepa, v závěsu za ním jeho manželka. Nejdřív jsme prohlédli obývací pokoj, potom kuchyň. Prázdno.

Před zavřenými dveřmi do ložnice jsem na chvíli zaváhal. Sevřel jsem kliku a nadechl se.

Rozevřel jsem plně dveře a vstoupil dovnitř. Pavel seděl na zemi vedle postele, zády k nám. Rukama si kryl hlavu a v pravidelném rytmu se pohupoval. Otřásl jsem se, i když mi nebyla zima.

"Pavle, jsi v pořádku?"

Pohupování přestalo, oslovený ztuhl. Pak se Pavel narovnal, sundal si ruce a otočil se tváří k nám.

Zalapal jsem po dechu, zatímco sousedka někde mimo mé zorné pole vyjekla zděšením. Pepa jen zahučel kurvadoprdele!

Málem jsem Pavla nepoznal. Jeho blond vlasy byly nyní děsivě bílé a nepřirozeně dlouhé. Pokud jsem předtím tvrdil, jak moc zestárl, nebylo to nic v souvislosti s tím, jak staře a hrůzně pokrouceně jeho tvář vypadala nyní.

Nejhorší však na něm byly jeho oči. Oči a úsměv.

Nikdy jsem neviděl šíleného člověka, přesto jsem si však byl jistý, že Pavel zešílel.

Kulil na mě oči, šklebil se jako praštěný klaun, po bradě mu stékala slina. Zvedl ruku a prsty, pokřivenými do jakéhosi pařátu, ukázal k oknu. Pohlédl jsem na něj a uviděl roztažené rolety.

"Byl tam," zaskřehotal. "Byl tam!"

Pochopil jsem, proč zněl jeho hlas vyčítavě. Vinil mě z toho, že jsem mu nevěřil. A aby mě přesvědčil, udělal to, co jsem mu poradil.

Musel jsem ven. Pryč odtud.

Couvl jsem a narazil do Pepy. Zaklel, ale uhnul mi z cesty. Ještě než jsem zmizel z pokoje, naposledy jsem se podíval na Pavla. Neměl jsem to dělat. Ten jeho šílený výraz už z hlavy nevymažu.

Schody jsem bral po dvou. Venku jsem se zastavil a dlouho vydýchával. Myslel jsem, že se vrátím do práce, ale v půli cesty tam jsem se otočil a zamířil do nejbližší hospody. Opil jsem se poprvé po deseti letech. Ožralý a zlámaný jako sirky v kapse kaskadéra jsem padl do postele a okamžitě usnul.

Noc to byla plná divokých nočních můr, a s tím spojené časté buzení. Chvílemi jsem ani netušil, jestli jsem vzhůru nebo spím. Při jednom takovém stavu jsem měl pocit, že mi někdo klepe na okno. Ale to se mi asi jen zdálo.

Aspoň doufám.