Luciferovo žezlo (2014)

17.01.2018


stáhnou doc

stáhnout epub


Povídá se, že čert nikdy nespí. Pravdou však je, že i oni si rádi schrupnou, když mají tu možnost.

Řeknete si: no a? Je na tom něco podivného? Každý přece musí spát.

Jistě, pokud ovšem nejste čert, hlídající hranice pekla. Občas se totiž stává, že se nějaký odsouzený a zmučený hříšník pokusí utéct ještě předtím, než jeho hmotné tělo shoří v plamenech pekelných a jeho hříšná duše navždy uvízne v pekle.

Oním čertem, který měl právě tu noc hlídku, byl Jeremiáš. Tlusté, ospalé, hloupé a věčně hladové čertisko, jež i zadarmo bylo drahé. Sám Lucifer mu již několikrát pohrozil přísným trestem, pokud ho ještě jednou nachytá, jak ve službě chrápe, ale Jeremiáš si hold nedal říct.

Kdyby jen tušil, jaký sled neblahých událostí svoji slabostí pro spánek spustí, nikdy by už nezamhouřil oko ani napůl.

Bohužel pro něj, stal se tohoto příběhu první obětí.

*

"Jak dlouho už zde leží?!"

Majitelem tohoto přísného hlasu, jenž se rozlehl jeskyní, nebyl nikdo jiný než sám vládce pekel, Lucifer. Skupinka čertů, stojících poblíž, se vystrašeně krčila. Byli připraveni ihned zbaběle utéct, jakmile by se ukázalo, že má jejich pán chuť trestat. A oni věděli, že za tohle určitě někdo zaplatí.

"Ne-ne-nevím, Vaše pekelnosti," vykoktal ze sebe starý čert Pobočník. "U-u-už byl mrtvý, když ho našli."

Lucifer hleděl na mrtvolu tlustého čerta a vztekle cenil zuby. Ruka, držící bič, ho začínala svrbět. Už dlouho neměl takovou zlost nad porušováním prastarých pravidel. Nejraději by všechny okolo zmrskal, až by z nich chlupy lítaly, ale vztek ho ještě neovládl natolik, aby nepochopil, že by si tím nijak nepomohl.

Přitáhl si k sobě Pobočníka, naklonil se k němu tak blízko, aby jeho slova slyšel jen on sám, a zeptal se ho, kdo utekl. Pobočník mu to vystrašeně zašeptal do ucha a instinktivně se pokusil odtáhnout, ale ruka v černé rukavici svírala jeho rameno velikou silou.

Kníže pekel temně zavrčel; jeho černé oči jiskřily pomstou, když rozmotával dlouhý bič. Čerti zaúpěli a dali se na útěk. Jediný Pobočník měl dost rozumu, aby ze sebe nedělal cíl a plácnul sebou k zemi. Při prásknutí sebou trhl a rukama si zakryl hlavu.

Nešťastný čert, jehož si bič vybral jako svoji oběť, vykřikl, když se mu černá kůže jako had omotala kolem krku. Lucifer trhnul rukou a čert padl pozpátku na zem. Vládce pekla uvolnil bič a pomalu ho smotával, přičemž kráčel k ležícímu poddanému. Sotva byl u něj, prudce ho nakopl do žaludku. Odplivl si a dál si ho nevšímal.

"Pobočníku, ke mně!" zahřměl jeho hlas. Oslovený rychle vstal a přicupital ke svému pánovi.

"Pošleš ty nejlepší čerty, aby je chytili a přivedli zpět. Pokud zklamou, zklamal jsi i ty. V tom případě očekávej přísný trest! Peklo není holubník, to si pamatuj!"

"Jak poroučíte, Nejtemnější z temných," klaněl se téměř až k zemi Pobočník a pozpátku couval pryč od pekelného knížete.

Lucifer po něm střelil pohrdavým pohledem a vydal se do svých komnat. Jeho rudý plášť za ním vlál jako pekelný praporec.

*

Čertova skála byla odjakživa místem, o kterém kolovaly jen ty nejtemnější historky, a kterému se každý soudný člověk zdaleka vyhýbal. Pověst o kupci, který přímo u Čertovy skály přespal a ráno ho našli nejen mrtvého, ale i předčasně zestárlého s vlasy bílými, jako měli ti nejstarší kmeti, ačkoliv šlo o muže v nejlepším věku, znalo v okolí každé dítě.

Není tomu dlouho, co zde vojáci naháněli dva zběhy, o kterých se tvrdilo, že našli úkryt přímo v samotné skále. Od té doby však bylo okolí opět klidným a tichým místem.

Vašík Kudrna objímal hubenýma rukama kmen borovice a vykulenýma očima pozoroval masivní skalisko, které teď v noci působilo ještě zlověstněji. Nejistě pohlédl na Tondu Vávru, vůdce vesnické party ze Lhoty, ke které se chtěl chlapec přidat. Třináctiletý čahoun Tonda na něj posměšně kývl a ukázal nahoru ke skále.

"Tak co, srabe?" vyzval Vašíka. "Máš dost odvahy nebo utečeš jako zajíc? Jestli chceš patřit k nám, tak mazej a bez šátku se nevracej!"

Vašík pohlédl na ostatní chlapce z dědiny a z jejich pohledu se dalo jasně vyčíst, jak jsou rádi, že už mají tento přijímací rituál za sebou.

"Nebojím se!" vystrčil bojovně bradu a napřímil se.

Tonda se zašklebil. "Tak jdi!"

"Však už jdu," zabručel Vašík a pomalu se vydal vzhůru.

Každých pár metrů se otáčel a díval se, jestli na něj kluci stále čekají. Čím blíže skále byl, tím ho počáteční odvaha opouštěla. Zhruba v polovině strmé cesty si uvědomil, že má strach. Začal přemýšlet nad tím, jestli mu členství v partě vůbec za tohle riziko stojí. Jakási malá, odvážná část jeho já, jež se v něm doposud držela, mu naznačila, jak blízko cíli už je a že by to neměl vzdávat.

Celý zadýchaný naposledy pohlédl do míst, kde se ukrývali jeho vrstevníci a odhodlaně pokračoval. Během pár minut byl na místě. Najít šátek mu nějakou chvíli trvalo, ale nakonec ho úspěšně sundal z větve, kam ho odpoledne přivázal Tonda.

Už se chtěl vydat zpátky dolů, ale na poslední chvíli se zastavil. Ohlédl se ke skále na puklinu, která tento přírodní masiv prakticky rozdělovala vejpůl.

Tak tohle je prý jeden ze vstupů do pekla, a právě tudy se do něj dostali ti uprchlí zběhové. Údajně.

Vašíkovi už bylo deset let a na takové povídačky nevěřil. Jeho víra, nebo spíše nevíra na tyto nadpřirozené zkazky však nebyla dostatečně silná, jinak by se mu nyní netřásla kolena a neježily vlasy.

Strach bylo něco, čeho by se rád zbavil. Při pohledu na tu pekelnou bránu ho napadlo, že by se strachu navždy zbavil, kdyby udělal něco nebojácného, něco v jeho očích velmi odvážného.

Pod halenou nahmatal kousek křídy, kterou nedávno sebral učiteli z jednotřídky ve Lhotě. Odhodlaně vyrazil ke skále. Musel našlapovat opatrně. Terén této části lesa byl příliš strmý na bezstarostné procházení; navíc mu půda pod nohama klouzala. Nerad by sjel po zadku až dolů k Tondovi. To by byla ostuda!

Byl na krok od skály. Natáhl ruku a chytil se stěny. Opatrně procházel kolem ní, dokud nenarazil na hladké, dost velké místo. Vytáhl křídu a začal do masivu psát svoje jméno.

Dopisoval poslední písmeno křestního jména, když mu podjela noha a on upadl. Prsty zaryl do měkké půdy a jen taktak se udržel. Křída mu ovšem vypadla z ruky. Poslepu hmatal kolem sebe, a když už si myslel, že jí navždy ztratil, prsty se sevřely kolem ní. Vítězně zajásal a narovnal se.

Zjistil, že hledí do tváře čerta.

*

Dostat se z pekla pro ně bylo nejtěžší zkouškou, jakou ve svých životech museli podstoupit. Jakmile prošli, díky tajenému heslu, ven do lidského světa, a již je netísnily sevřené stěny Čertovy skály a nedusil chorobný, prohnilý zápach podsvětí a všudypřítomné síry, první, co chtěl udělat, bylo pořádně se nalokat čerstvého vzduchu.

S otevřenými ústy, připraven k nádechu však strnul a hleděl do očí na smrt vyděšeného chlapce. Sám měl co dělat, aby se leknutím nepokálel. Nikoho zde nečekal a už vůbec ne takového prcka; navíc teď hluboko v noci.

Sotva chlapec otevřel ústa k výkřiku, vyrazil a zacpal mu je dlaní. Obrátil ho zády k sobě a přitiskl si ho k tělu.

"Zakřič, a je to to poslední, co v tomto životě uděláš!" zasyčel mu varovně do ucha. "Rozumíš?"

Chlapec po chvíli váhání přikývl. Teď už věděl, že dotyčný není čert, ale prachobyčejný lidský smrtelník. Úlevu mu to však nepřineslo žádnou. Místo toho přemýšlel, jestli by se mu podařilo utéct.

Možná, že kdybych ho kopl do lýtka, tak by mě pustil a já bych utekl. Jako nápad to neznělo špatně, ale plánovat ho a následně pak realizovat, byly dvě naprosto odlišné věci.

"Co je to za usmrkance!" zahřměl cizí hlas kdesi blízko za nimi. Muž se otočil i s chlapcem, a oběma se tak naskytl pohled na vysokého, statného a i když již starého, jistě však stále nebezpečného vojáka.

Na sobě měl světle modrý kabát, bílé kalhoty a vestu; na nohách vysoké, černé jezdecké boty. Zbraň žádnou neměl, ale na takového pulce, kterého držel jeho kumpán v zajetí, jí ani nepotřeboval.

Stejně jako muž, jenž ho držel, měl i voják šaty špinavé a potrhané; oba dva byli špinaví, zarostlí a pohmoždění. Snad proto si toho prvního spletl s čertem.

Ten voják má na sobě důstojnickou uniformu knížecího vojska, uvědomil si chlapec náhle. A ten druhý bude, podle honosného šatu, určitě někdo významný a bohatý. Proč by se zrovna tihle dva motali u Čertovy skály zrovna v tuto pozdní hodinu; navíc tak zřízení? Něco tady nehraje!

"Co s tím spratkem uděláme?" vytrhl chlapce z úvah vojákův hrubý hlas. "Zbavíme se ho!"

Klučinovi se v tu chvíli málem zastavilo srdce. Nechtěl uvěřit, že by jeho krátký život skončil právě takhle tragicky. Ani nedýchal, když čekal na fintilovu odpověď. Ten si s ní dal načas.

"Hmmm. Myslím, že by nebylo vhodné, abychom likvidovali své budoucí poddané. Navíc, tenhle malý čipera nám určitě slíbí, že o nás nikomu nepoví. Je to tak, příteli?"

Chlapec horlivě přikyvoval. Slíbil by cokoliv, jen aby se odtud dostal živý a zdravý.

"Výborně," pochválil ho fintil. "A teď upaluj domů, a urychleně zapomeň na to, co jsi tady dnes viděl. Jinak si pro tebe přijdeme!"

Kluk na nic nečekal a za bujarého smíchu obou ničemů utíkal ze svahu dolů.

"Co my teď?" zeptal se voják.

"Nejdřív se musíme dostat co nejdál odtud," oznámil mu jeho kumpán. "Dřív, než si uvědomí, že jsme pryč. Potom se rozdělíme a..."

"Doufám, že mě nechcete oblafnout!" zahřměl voják.

"Žádný strach, příteli," chlácholil ho fintil. "V našem plánu jste stejně důležitý jako já. Potřebuji vás."

"No, jen aby," zabručel nedůvěřivě voják. "Co potom?"

"Na nějaký čas se ukryjeme. Budou po nás pátrat, ale po nějaké době to buď vzdají, nebo omezí. No, a potom uskutečníme náš plán. Naši pomstu."

Jakmile voják vstřebal tyto informace, zazubil se jako vlk. Pak se potichu zasmál. Fintilovi ten zvuk nepříjemně skřípal v uších. Přesto natáhl ruku a počkal, až mu ji voják stihne.

"Hodně štěstí, příteli."

"I vám, příteli," kývl hlavou voják.

Hned nato se oba rozdělili a každý vyrazil jiným směrem. Hlavně co nejdál od Čertovy skály.

*

O Rok Později

*

Kulka hvízdla těsně kolem jeho pravého ucha, ale kníže Petr I. se ani nepohnul. Dál klidně sledoval dalekohledem bitevní pole ze sedla svého grošáka. Jeho velitelé se však neklidně ošívali, a nechápali, proč musí být tak blízko boje.

Mladý kníže sklonil dalekohled a zaklapl ho.

"Dá-li bůh, pánové," oznámil velitelům, "bude tohle poslední bitva. Pak snad nastane v této zemi konečně klid a mír."

Několik dalších kulek prosvištělo kolem nich a potrhalo listí nebo se zarazilo do kmenů stromů na okraji lesíka, kde měl kníže své stanoviště.

"Zdá se, můj pane," ukázal generál Hradecký před sebe, "že naši muži ustupují. To není příznivá situace."

Kníže Petr mu, ač nerad, musel dát za pravdu. Nicméně se nezdálo, že by ho tento fakt kdovíjak rmoutil.

"Jistě, generále," přikývl mladý pán. "My však neustoupíme. Ukážeme našim chlapcům, že i my umíme bojovat. Ostatně, jsme přece také vojáci."

"Jistě, pane," zabručel neochotně generál. Hledal podporu mezi ostatními veliteli, ale ti se raději dívali někam jinam. Zřejmě jim přišlo lepší raději padnout v bitvě než přiznat zbabělost.

Kníže tasil šavli.

"Vpřed, pánové!"

Družina vytáhla zbraně a za nepříliš věrohodného pokřiku následovala svého pána. Projeli mezi polorozpadlými řadami vojáků ve světle modrých uniformách, chystajících se každou chvíli dát na bezhlavý útěk. Jakmile však zahlédli své vůdce, jak se řítí na nepřítele, dodali si odvahy, pozvedli praporce a standarty a rozběhli se za bouřlivého jásotu vpřed.

Jízda vnikla do nepřátelských vojů. Šavle dopadaly na hnědě oděné pěšáky, roztínaly jim hlavy, utínaly ruce a probodávaly hrudníky. Kníže Petr se činil, ačkoliv jinak zabíjení nemiloval. Věděl však, že čím víc nepřátel dnes pobije, tím méně se jich příště bude chtít vrátit a napadnout jeho zemi.

Občas vrhl rychlý pohled na své velitele, jen aby se ujistil, že i oni dávají svým zbraním řádně napít krve. Připomněl si, aby i je po bitvě odměnil alespoň slovem chvály.

Do boje se opět zapojili i Petrovi pěšáci. S nasazenými bajonety se vyřítili na své protivníky. Jejich bajonety pronikaly do očí, krků a břich; trhaly, bodaly a páraly. Pažbami drtili lebky, nosy a hrtany; kousali, škrtili a bili pěstmi do obličejů. Bojový zápal posedl celé Petrovo vojsko, dokonce i jeho samého.

Opilý bojem a touhou po krvi pronikl hluboko do řad nepřátel a rozdával rány na všechny strany. Pěšáci nepřítele se před ním rozestupovali, aby byli co nejdál od jeho vražedného běsnění. Jako rudé moře před Mojžíšem, rozestoupili se oni před knížetem. Na konci této řeže však nebyla země zaslíbená, nýbrž mladý, sotva patnáctiletý bubeník. Na čele měl šrám, jednu paličku v ruce, druhou ztracenou, veliké a stále dětsky nevinné oči.

Petrova ztemnělá mysl však viděla pouze dalšího nepřítele.

Přicválal s koněm až těsně k chlapci, napřáhl se k úderu, čímž začal odpočítávat poslední vteřiny bubeníkova života.

"Utíkají!" zvolal kdosi po Petrově pravici. "Ti zbabělci utíkají!"

Onen člověk, který jako první začal křičet, zachránil mladému bubeníkovi život. Kníže to zvolání zaslechl také a rudá mlha z jeho očí jako by kouzlem náhle opadla. Opatrně sklonil šavli a se zmatkem v očích pohlédl na mladíka, kterého chtěl ještě před chvílí zabít. Ten se stále ještě nepohnul, strachem přikovaný na místě. Kdyby ho sebou nestrhl utíkající dav jeho krajanů, stál by tam patrně dodnes.

Kníže se rozhlédl kolem sebe. Po celém bojišti byla situace stejná. Nepřátelé prchali a Petrovi muži je pronásledovali, některé stříleli či bodali do zad, jiné nechali za hlasitého posměchu utíkat.

Zatímco všichni kolem knížete jásali a provolávali mu slávu, on sám slezl z koně, padl na kolena a rozplakal se. Plakal štěstím, neboť jeho země byla již konečně svobodná a v bezpečí.

*

Slavilo se dlouho do noci. Tábor nechal kníže Petr vybudovat na louce u hranic s lesem, nedaleko místa bitvy. Stany s raněnými nechal postavit o kus dál, aby svým sténáním nenarušovali morálku těch, kteří měli dnes více štěstí, a také naopak. Aby ti, kteří mohli slavit, nezvyšovali deprese mužů, kteří dnes bojovali stejně odvážně, přesto na ně zkrátka přišla řada, a ta zubatá s kosou si jich ještě dnes v noci několik vezme sebou.

Taková však je válka. Bere všem a nevrací nic, než zkázu, marnost, bolest a utrpení.

Nyní však toho všeho byl konec a kníže Petr nařídil, aby se jeho vojáci po dlouhých měsících bojů opět začali bavit.

Kolona povozů, naplněných sudy s pivem, kusy soleného vepřového a čerstvé zeleniny, a hlavně markytánek, dorazily k večeru a za hlasitého jásotu vjely do tábora, kde okamžitě nastalo rozdělování.

Stejně jako tato oslava, tak i celá válka stála spoustu peněz, a popravdě, knížecí pokladna prakticky zela prázdnotou, ale kníže Petr věděl, že si to může dovolit, neboť nyní, když byli všichni nepřátelé vyhnáni, dojde k obnově země, a jídla i všeho ostatního bude opět dostatek.

Kníže neměl chuť slavit; byl unavený a chtěl být chvíli o samotě. Silnému naléhání svých mužů však nakonec neodolal, a alespoň několik korbelů piva s nimi prolil hrdlem. Poté se, i když nemusel, omluvil a odešel do svého stanu uprostřed tábora.

Odepjal opasek s šavlí, svlékl kabátec a svalil se na nepohodlné lehátko. Neusnul však hned. Jako každou noc po bitvě nebo po jiné, stejně unavující a stresující události ještě přemýšlel.

Vzpomínal na ty dávné časy, kdy byl malým, chudým a obyčejným chlapcem, pomáhající svému otci v mlýně. Vzpomínal na časy, kdy dospěl a stal se mužem, kdy jeho otec pojal za choť zlou a hamižnou macechu a brzy na to opustil tento svět. Připomněl si krutým osudem vedenou cestu na doživotí ve věznici, z níž byl zachráněn jen proto, aby byl násilně naverbován do knížecího vojska, kde trpěl šikanou a ústrky. S trpkým úsměvem si vybavil naivní lásku k dceři starého knížete, která ho nikdy nemilovala.

Vzpomínal však i na ty krásné chvíle, neboť každá mince má vždy dvě strany. Nemohl si nepřipomenout okamžik, kdy si uvědomil, že vlastně miluje mladší sestru marnotratné princezny, tak jako ona jeho. Stejně tak musí věnovat vzpomínku na babičku, moudrou a milující, bohužel však příliš starou na to, aby s ní mohl nadále sdílet plody svého štěstí. Kéž je jí země lehká.

Neposlední v řadě, stejně důležitý jako ti předchozí, byl Janek. Mladý, dobrácký čert, bez něhož by kníže Petr nebyl dnes tam, kde je. Ačkoliv ho od posledního dobrodružství neviděl, spojovalo je pouto nejpevnějšího přátelství, které čas ani odloučení nikdy neoslabí.

To vše byla minulost, ať již dobrá či ne. Prošel dlouhou cestu, než stanul na knížecím stolci. Po právu nebo ne, důležité bylo, jak toho využil. Věřil tomu, že je vládcem silným a spravedlivým, což je dobré i pro jeho lid a jeho zem.

To co bylo, je pryč. Mlynář Petr Máchal je mrtev.

Ať žije kníže Petr I.!

*

Poslední dozvuky bujaré oslavy utichaly, a většina tábora ulehla ke spánku. Několik osamělých mužů ještě posedávalo u ohnišť, pilo pivo nebo víno, zíralo do ohně a mlčky vzpomínalo.

Po obvodu tábora chodili strážní, a i když dávali pečlivý pozor, aby se dovnitř nedostal nikdo nepovolaný, někdo jejich bedlivému zraku přeci jen unikl.

Ačkoliv to bylo zhola nemožné, ten dotyčný seděl v sedle černého koně, který při chůzi táborem nevydal sebemenší zvuk. Těch pár ponocujících si navíc ničeho nevšimlo, ani když je oř a jeho jezdec, zahalený v černém plášti s kápí na hlavě, minuli sotva o vlásek.

Nikým nezpozorováni dojeli až ke stanu knížete Petra. Jezdec slezl z koně a vydal se dovnitř. Dva strážní s píkami stáli v pozoru a jako v tranzu zírali před sebe. Postavy, procházející mezi nimi si ani nevšimli.

Ve stanu panovala naprostá tma, zahalená postava však kráčela jistě, aniž by cestou do něčeho narazila. Zastavila u lehátka a tam nehybně vyčkávala. Kníže měl neklidné spaní, převaloval se a mumlal nesrozumitelná slova. Bylo jen otázkou času, kdy se probudí.

Když se tak stalo, a on napůl otevřel oči, cizího vetřelce spíše vytušil, nežli opravdu zahlédl. V té tmě by to také bylo obdivuhodné, a kníže Petr zrak jako kočka rozhodně neměl.

Se zaklením se překulil na opačnou stranu lehátka. Vstal a už držel v ruce první věc, použitelnou jako zbraň. Sedátko.

Návštěvník se po celou tu dobu ani nepohnul. Až když se kníže chystal k útoku, zvedl ruku, luskl prsty a pronesl jakési tajemné cizí slovo. Knot petrolejové lampy, stojící na stole, se rozhořel sám od sebe. Světlo plamene ozářilo vnitřek stanu.

Při pohledu na zmateného a rozespalého knížete se začal návštěvník tiše smát. Byl to pobavený, zvonivý smích mladé ženy. Kníže překvapeně sklonil sedátko. Ten smích poznával, i když ho už více než rok neslyšel.

Žena si sundala kápi a odhalila tak svou bledou tvář, kontrastující s plnými, rudými rty a složitě sčesanými černými vlasy.

"Angelíno!" vydechl ohromeně mladý muž. "Co ty..."

"Překvapený?" usmála se žena. "Nebo snad vyděšený?"

"Vyděšený? To ne. Proč?"

Pekelná kněžna vrhla krátký, ale významný pohled na sedátko, jež kníže stále držel v ruce. Ten ho, poněkud neomaleně, postavil na zem a pokynul princezně.

"Galantní jako vždy," zamrkala na něj koketně a posadila se. Petr si sedl zpět na lehátko. Angelína se na něj blahosklonně usmívala jako nějaká svatá, ale neřekla zatím ani slovo. Vypadalo to, jako by si ho prohlížela; hodnotila ho, jak se za ten rok změnil. Podle jejího výrazu byla s tím, co viděla, spokojená.

Aby prolomil ticho, zeptal se kníže na to první, co ho napadlo: "Jak ses sem vlastně dostala, aniž by tě kdokoliv zahlédl?"

"Zapomněl jsi, kdo je můj manžel?" odpověděla mu otázkou Angelína. "Naučil mě pár triků, abych se neztratila, pokud se znovu někdy podívám do tohoto světa."

"Aha," bylo jediné, co na to mohl říct. "Jak se ti tam vlastně žije?"

"Zvykla jsem si," pokrčila rameny kněžna. Její oči však říkaly něco jiného. Kníže chápavě přikývl.

"Proč jsi vlastně přišla?" zajímal se Petr. "Očekávali jsme tě na pohřbu tvého otce, ale když ses neukázala, mysleli jsme, že už po vnějším světě netoužíš."

"A na to jste přišli jak?" pozvedla Angelína tázavě obočí.

"No, Lucifer slíbil, že ti dá vše, co potřebuješ."

"Jak můžete vědět, po čem vlastně toužím," povzdechla si kněžna, "když to ani sama žena neví."

Kníže bezmocně rozhodil rukama. "Nebyl to můj nápad. Nemohl jsem nic dělat."

"Anebo jsi ani nechtěl?"

"Jak to myslíš!" Kníže vstal a tvářil se uraženě. Angelíně se ho však podařilo uchlácholit a usadit zpět.

"Proč jsi tedy zde?" zeptal se, když se uklidnil.

"Potřebuji tvoji pomoc," řekla mu Angelína na rovinu.

Petr se zamračil. "Co se stalo? Pokud je to něco, s čím si ani Pán pekel neporadí, k čemu bych mu byl dobrý já?"

Tentokrát to byla ona, kdo bezradně rozhodil rukama. "Protože nikoho lepšího nemáme. Navíc se tě ten problém úzce týká."

"Proč si ten problém nevyřeší Lucifer sám?" rýpl si trochu uštěpačně Petr. "Není snad nejmocnější bytostí na Zemi? Samozřejmě hned po Bohu?"

"Samozřejmě, že je," přitakala kněžna trpce.

"Takže? O co tedy jde?"

"Řeknu ti to jen v případě, že mi slíbíš pomoc," vyložila mu svou podmínku Angelína. "Jinak odejdu a budu hledat jinde."

"Každý určitě pomůže překrásné královně pekel," zasmál se Petr.

"Tu královnu jste ze mě udělali vy!" odsekla Angelína podrážděně. "Nicméně děkuji za lichotku."

"Nechme toho škádlení," navrhl již vážně Petr, "a řekni mi, co po mě chceš. Slibuji ti, pokud to bude v mé moci, tak ti pomůžu, švagrová."

Angelína váhala, ale jen chvíli. Zřejmě jí došlo, že jí nikdo, díky její nezáviděníhodné pozici, nepomůže. A pokud byl Petr jediná volba, bude mu muset začít důvěřovat.

"Dobře tedy," rozhodla se. "Zhruba před rokem přivedli do pekla dva hříšníky. Čekalo je opravdu dlouhé a bolestivé utrpení. A protože tedy neměli co ztratit, rozhodli se zkusit to, co mnozí před nimi, ale jen jim se to povedlo. Utéct z pekla."

"To je přeci nemožné!" protestoval hlasitě Petr. "Sám jsem tam byl a vím, že se odtud dostat nedá. Tedy pokud..."

Ztichl a tázavě pohlédl na kněžnu. Její oči mluvily za vše.

"Tedy pokud jim někdo nepomohl," dokončil větu, jež se mu vzpříčila na jazyku, neboť nemohl uvěřit, že by se tak opravdu stalo.

"To není možné!" zašeptal ohromeně, načež si odkašlal a pokračoval již normálním hlasem. "A co Lucifer? Jak to mohl dopustit? Proč jste je ještě nechytili? Neříkej mi, že jste za celou tu dobu nezjistili, kde se ukrývají."

Ženina tvář zesmutněla, když mu vyložila celou pravdu.

"Můj manžel už s tím bohužel nemůže udělat zhola nic. A ano, nakonec jsme zjistili, kde jsou. To ostatně nebylo nijak těžké. Oni se totiž nakonec vrátili."

"Tomu nerozumím," přiznal Petr.

"Slyšel jsi někdy o Luciferově žezle?" zeptala se ho. Aniž by čekala na odpověď, pokračovala: "Samozřejmě, že ne. O něm neví nikdo. Jen Lucifer, já a snad i pár výše postavených čertů. Kdysi dávno, když ještě peklo a sami lidé byli velmi mladí, vládl Lucifer pomocí toho žezla zástupům svých čertů, kteří byli divocí, nezvladatelní a věčně hladoví po lidských duších. Jen díky němu udržel svoji moc a také peklo pod zemí. Tak jako se postupně měnili lidé, měnili se i čerti. Postupem času se stali těmi, které si pamatuješ z návštěvy pekla. Líní, nepříliš chytří, ale hlavně oddaní svému pánu. Žezla tak již nebylo potřeba. Bylo ukryto na tajném místě a zůstala z něj jen věčná upomínka na dávné časy. Kde leží, ví jen můj manžel. To kdyby se vrátila dávná čertí povaha a oni se ho pokusili svrhnout."

"Takže to žezlo ovládá čerty?" zeptal se se zájmem kníže.

"Ano."

"A jakou tedy má souvislost s těmi uprchlíky?"

Angelína se kousla do rtu a odvrátila pohled. Petr si to gesto vyložil správně a jeho oči zaplály poznáním.

"Chceš říct, že..."

"Ano," přikývla kněžna. "Ti dva ho získali a nyní ovládají všechny čerty."

"Takže..."

"Peklo má nové vládce."

"A co Janek?" nedokázal se kníže nezeptat na svého přítele s rohy a ocasem.

"O něm později," odvětila kněžna tajuplně. "Takže? Pomůžeš nám?"

Kníže dlouho zíral do jejich krásných očí, a když už to vypadalo, že se v nich dočista ztratil, tak pokrčil rameny.

"Není snad jedno, kdo je vládcem pekla? Proč bysme se my, smrtelníci, měli starat o to, kdo nás bude po smrti napichovat vidlemi a vařit v kotli?"

"Jedno by vám to být nemělo!" odsekla vztekle. "A už vůbec ne tobě! Tvoje zem bude první na řadě, až ti dva vyjdou z Čertovy skály s armádou pekelníků!"

"Myslíš té tlupy nemehel a lenochů?" neodpustil si rýpnutí kníže. "Ty umlátíme čepicemi! Haha!"

"Jen si nemysli!" varovala ho Angelína, nyní již stojící, plášť odhalující temně rudé šaty a až nebezpečně přeplněný dekolt. "Ty budeš první, koho si vezmou do parády!"

"Mě?" zarazil se kníže. "Proč mě? Kdo to vlastně je?"

Angelína se napůl vítězně a napůl škodolibě usmála, protože na tuto chvíli čekala celou dobu. Toužila vidět jeho tvář, až zjistí, koho si proti sobě poštval.

"Tvoje dobré přátele," zašeptala líbezně, jako by ho těmi slovy chtěla svádět. Pro větší efekt se k němu naklonila, vědoma si toho, že má kníže velice dobrý pohled na její bujné přednosti.

"To ty jsi je do pekla dostal, a oni se ti teď touží pomstít."

Petr již věděl, koho Angelína myslí. Chtěl jí zarazit, jako by chtěl uvěřit tomu, že když ta dvě slova neuslyší, tak to nebude pravda. Jenže to nedokázal.

"Správce a Kaprál."

*

Petrovi se zatočila hlava. Kdyby neseděl, jeho nohy by ho dozajista neudržely a on by se zcela negentlemansky skácel k zemi. Před očima se mu objevily mžitky a jen díky rychlému mrkání se jich zbavil.

"Jsi si jistá, že jsou to oni?" zeptal se zcela zbytečně.

Angelína přikývla. "Tak moc, jak jen si můžu být jistá. Viděla jsem je na vlastní oči, když v čele tlupy očarovaných čertů vtrhli do trůnního sálu a pokusili se pomocí žezla omámit i mého manžela."

"Pane bože!" vydechl Petr. "Takže Lucifer je také v jejich moci?"

"Ano. Je jejich zajatcem. Naštěstí dost cenným na to, aby se ho zbavili."

"Jak jsi jim unikla?"

"Měla jsem štěstí," pokrčila rameny. "Ale co na tom? Já jsem na útěku a můj muž je zajatcem ve vlastním království."

"Nezáviděníhodná pozice," zamumlal Petr.

"Nezáviděníhodná pro každého vládce, Petře," upozornila ho Angelína. "Nechceš snad skončit jako on."

"To rozhodně ne!" vyhrkl Petr a zdálo se, že jeho dřívější odvaha se mu opět vrátila.

"Tak co uděláš?" vyzvídala stále ještě trochu odtažitě princezna.

"Vezmu vojsko a zaútočím na peklo! Mí muži jsou připravení a stále ještě dychtiví po boji!"

Angelína našpulila rty. "Hm, to raději ne. Nepotřebuji, abys mi vraždil poddané, kteří ani netuší, k jaké podlosti byli vybráni. I kdyby se vám povedlo porazit čerty, ti dva by určitě měli dostatek času utéct a začít jinde znovu. Peklo totiž neleží jen pod Čertovou skálou, víš? Navíc, bez Luciferovy pomoci se do pekla nedostaneš a já pochybuji, že by byl rád, kdyby se mu v jeho sídle potulovaly stovky vojáků, které by patrně bylo stejně těžké odtamtud dostat."

Reakci na tu přímou narážku si kníže odpustil. Nechtěl se s ní hádat, už jen z toho důvodu, že v tom, co řekla, bylo malé zrnko pravdy. Navíc tušil, že ona má již plán pečlivě připravený. Jen ho do něj potřebuje šikovně vmanipulovat.

Ne! On jí sice nehodlá házet klacky pod nohy, ale ulehčovat jí to také nebude.

"Co tedy navrhuješ?" snažil se posunout rozhovor dál.

Angelíně zajiskřila malá světýlka v očích. Petr si uvědomil, jak je i přesto, že prakticky přišla o svoji říši a z manžela se stal zajatec, stále nebezpečně cílevědomá a odhodlaná.

"To, co ti teď navrhnu," začala bez otálení "je mnohem nebezpečnější, přesto to však má nejpravděpodobnější šanci na úspěch. Bude lepší, když se na cestu vydáš beze své armády. Přilákáš tak méně pozornosti a budeš mít větší naději dostat se do pekla nepozorovaně. Oni nebudou čekat, že se jim vydáš vstříc. Myslí si, že zalezeš do nějaké díry a budeš se třást strachy. Můžeš je tak překvapit, sebrat jim žezlo a vrátit ho Luciferovi, který odvolá kouzlo, poutající čerty."

"Mám jít proti těm dvěma a vojsku čertů sám?" vykřikl nevěřícně Petr.

"To jsem neřekla," usmála se tajemně Angelína. "Ale uvažuj. Pokud vezmeš ty svoje vojáčky sebou, tak se připrav na to, že pod Čertovou skálou vyroste nový hřbitov. To, co ti nabízím je šance uspět bez nutnosti krveprolití. Přemýšlej Petře. Budeš hrdina, zbavíš se dvou největších nepřátel a zavážeš si pána pekel. I jeho ženu."

Musel uznat, že její plán je opravdu lepší než ten jeho, ale jen pokud by nevymyslel lepší. V tíživé situaci, v jaké se ocitl, však nebyl schopen rozumně uvažovat. Tlačil ho čas, tlačila na něj - ač nenápadně, i Angelína. Nerad ustupoval ženě, navíc ženě tak chladnokrevné a vypočítavé, ale pokud chtěl uspět, musel se svěřit do jejích rukou.

"Dobrá tedy," souhlasil, a snažil se vypadat nenuceně. "Udělám to podle tebe, ale pamatuj, že moc velkou radost z toho nemám."

"O to víc mě toto maličké vítězství těší," poškádlila ho Angelína a v jejích očích zahrály opět ty dva neposedné ohníčky.

"Bude nejlepší," radila mu, "když se vydáš na cestu co nejdříve. Ještě teď v noci. Pokud mají v tvém táboře zvědy, nezjistí tvoji nepřítomnost dříve, než budeš mít pořádný náskok."

"Moji muži jsou mi oddaní!" ohradil se Petr. "Nejsou mezi nimi zrádci!"

"Doufejme, že se nemýlíš. Přesto vyjeď co nejdříve."

"A kam vlastně?"

"Víš, kde leží starý zatopený důl? Je tam tajný tunel vedoucí do pekla. Určitě ho najdeš, stačí být trochu chytrý. Z té strany vás určitě nebude nikdo očekávat."

"Dobře."

"Sbal si jen to nejnutnější, nasedni na koně a uháněj. Ach, to mi připomnělo; sežeň mi, prosím, nového koně. Ten, na kterém jsem přijela, je moc mladý a divoký."

"Samozřejmě," přikývl Petr. "Stráž!"

Do stanu vešel jeden z mužů, hlídajících venku. Chtěl se postavit do pozoru, ale všiml si ženy a ztuhl. Zmateně pohlédl na svého pána, který jen zavrtěl hlavou.

"Přiveď kněžně dobrého koně," nařídil vojákovi. "Ať je co nejdříve nachystaný před stanem. Nekoukej tak a mazej!"

Voják zasalutoval a vyběhl ze stanu. Ani jeden ze šlechticů nepochyboval, že se právě teď svěřuje svému druhovi. Jakoby na důkaz souznění se oba té myšlence zasmáli. Překvapeně na sebe pohlédli a usmáli se. Oba věděli, že toto jediné je z celého dnešního rozhovoru upřímné.

"Děkuji," kývla lehce hlavou kněžna. "Za vše. Toho mého neposedu si nechej. Má stejnou povahu jako ty. Budete se k sobě hodit."

"Beru to jako lichotku" uklonil se Petr.

"Ani jsem to jinak nemyslela," pronesla kněžna sladce a provokativně na něj mrkla. Kníže předstíral, že si toho nevšiml, ale zřetelně cítil, jak ho polilo horko. Ani po tak dlouhé době nemohl zapomenout na touhu, která ho kdysi spalovala.

"Mohu doufat v to, že mě doprovodíte k mému koni, galantní rytíři?" pronesla Angelína formální a zároveň lehce koketní frázi.

"Bude mi ctí, madam."

Společně v závěsu vyšli před stan, kde již určený voják držel za uzdu krásného bělouše, na rozdíl od svého černého kolegy, vzpínajícího se v rukou jiného vojáka, naprosto klidný.

Při pohledu na bělouše kněžna uznale přikývla. S napřaženou rukou Petra vyzvala, aby jí pomohl do sedla.

"Na viděnou, Petře," vyslala k němu vzdušný polibek Angelína a pobídla koně ke cvalu ještě dříve, než se s ní kníže mohl rozloučit.

"Ten kůň perfektně kontrastuje s její černou duší," ušklíbl se Petr. Nicméně musel připustit, že tomu běloušovi tak trochu závidí.

*

Kněžna Angelína již zmizela Petrovi z dohledu a on se odebral do stanu, aby si nachystal věci nutné na cestu.

"Můj pane!" zarazil ho výkřik vojáka ještě před tím, než mohl odhrnout plachtu. Zvědavě se ohlédl a spatřil muže, který ještě před chvílí držel kněžnina vraníka.

"Co se děje, vojáku?"

"Můj pane!" zvolal opět muž a neodpustil si krátkou úklonu. "Kůň té dámy je pryč! Zčistajasna zmizel! Není po něm ani stopy!"

Petr si vojáka podrobně prohlédl a pak pokýval hlavou. "Varovala mě, že je divoký. Nech to být a jdi si po svých. Ten kůň není důležitý. Třeba se ještě někde objeví."

"Ale vy to nechápete, pane! Ten kůň..."

Petr ho ale neposlouchal. Vešel do svého stanu. Na stůl, zaplněný mapami, položil nezbytnosti, o kterých si myslel, že je bude na cestě potřebovat. Chléb, slaninu a ovoce, čutoru s vodou a váček s penězi. Vše pak naskládal do vaku. Chtěl si přehodit popruh přes rameno, ale pak si uvědomil, že má na sobě oblečení, které ho činí dost nápadným.

Sundal vak a položil ho zpátky na stůl. Svlékl vojenský kabátec a pověsil ho na věšák. Z masivní truhly postavené vedle věšáku vytáhl obyčejnou bílou košili a civilní béžový kabát. Rychle se převlékl a pak si připnul opasek s šavlí, za nějž si navíc zastrčil pistoli.

"Někam se chystáš?"

Petr se, rychle jako blesk, otočil, ruku nataženou, a v ní pistoli, hlavní mířící na majitele hlasu, který ho vyrušil.

Někdo tam stál - a nestál.

Bylo to jako hledat stín ve tmě. Věděli jste, že tam je, jenže jste ho neviděli.

Petr mhouřil oči a snažil se proniknout temnotou. Nakonec se mu povedlo zahlédnout nejasný obrys vysoké postavy. Ta vystoupila na světlo a zhmotnila se tak do vysokého, štíhlého mladíka s kudrnatými černými vlasy a ostře řezanými obličejovými rysy. Zahalený byl do černého pláště, ukrývajícího celé tělo. Z vlasů mu vyrůstaly dva malé růžky. Byl to čert.

Vypadal jako ztělesněné zlo, dojem však kazil upřímný úsměv na mladistvé tváři.

"Janku!" vykřikl překvapeně Petr a sklonil pistoli. "Co ty tady děláš?"

Čert výmluvně rozpažil ruce. Kníže odložil zbraň a s dávným přítelem se vřele objal. Takto setrvali několik dlouhých vteřin. Poté si kníže čerta trochu odtáhl od těla, a aniž by ho pustil, si ho prohlížel.

"Nezměnil ses," zhodnotil ho s úsměvem. Pak ho náhle zasáhlo poznání.

"To ty jsi byl ten vraník, kterého mi tu zanechala Angelína! Málem bych zapomněl, že ti Lucifer vrátil tvoji starou hodnost. Takže mi tě poslala na pomoc?"

"Kdo jiný by ti měl krýt záda?" odvětil přátelsky Janek.

"To je svatá pravda," souhlasil Petr. "Bez tebe a Lucifera bych nebyl tam, kde jsem teď. Je jen správné, že se pokusím napravit to neštěstí, které vás zasáhlo."

"Věděl jsem, že se na tebe můžeme spolehnout," řekl čert. "Nevím o nikom jiném, kdo by nám mohl pomoci. Jde o hodně, Petře, ale to ti snad už kněžna sama vysvětlila."

Kníže vážně přikývl.

"Ano, jde o hodně. A navíc v tom mají prsty Správce s Kaprálem. Pomohl jsem ti je dostat do pekla, takže i na mě leží tíha za to, co se stalo. Ale teď, když jsme spolu, dáme vše opět do pořádku! Jako za starých časů!"

"Jako za starých časů."

"Jsem rád, že jsi tady, Janku."

"I já, příteli."

Petr přistoupil ke stolu, vytáhl pero z kalamáře a na čistý arch papíru v rychlosti napsal několik vět.

"To je vzkaz pro mé důstojníky," vysvětlil Jankovi vzápětí. "Obsahuje instrukce, kterými se budou řídit během mé nepřítomnosti. Nehodlám jim vysvětlovat cíl mé cesty, ani důvod, proč se na ni vydávám. Musí však vědět, že jsem v pořádku, aby je nenapadla nějaká hloupost. Jsou to vojáci, chápej."

Janek s úsměvem přikývl. Petr napsal ještě jeden dopis. Ten však zapečetil, aby si ho mohl přečíst pouze ten, komu je určen.

"Ten je pro Adélku. Je v očekávání a nechci jí způsobit zbytečné potíže, jež by ohrozily její zdraví."

Janek chápavě pokýval hlavou. Kníže si posadil na hlavu obyčejný třírohý klobouk. Ten honosný knížecí nechal ve stanu. Tasil šavli a jedním sekem rozpáral zadní stěnu stanu.

"Vezmeme to raději tudy. Už tak jsou mí muži vyjevení z návštěvy kněžny pekel, a kdyby ještě viděli tebe, bylo by to na ně moc. Navíc nechci, aby nás někdo viděl odjíždět. Vezmeme si koně z ohrady a potichu se vypaříme."

Oba dva prolezli dírou a zmizeli v noční temnotě.

*

Na cestě byli už druhý den. K zatopenému lomu to měli ještě nejméně další dva dny. Janek se změnil v mladého hejska v černém, aby nebudil zbytečnou pozornost. Oba dva tak vypadali jako obyčejní mladíci na cestě za povyražením. Projeli několik vesnic a jedno malé městečko, aniž by na sebe upozornili. V noci tábořili raději mimo osídlenou oblast a v hlídkách se pravidelně střídali.

Cesta probíhala poklidně a vůbec to nevypadalo, že se ti dva ženou vstříc největšímu nebezpečí, jež hrozí celému knížectví a možná i lidskému světu.

V poledne čtvrtého dne dorazili na břeh modrozeleného jezírka, nad nímž se tyčila vysoká pískovcová skála, zpola skrytá za řadami jehličnanů.

Sesedli a kníže se pokochal pohledem na tak krásnou přírodu. Kéž by ho sem zavedly mnohem lepší záležitosti; dokázal si představit, že by zde strávil několik dní odpočinku.

"Kde je ta tajná cesta?" otázal se Janka, který uvázal koně, zatímco jeho přítel pozoroval okolí. Čert ukázal na vodu a zašklebil se.

"Budeme se muset trochu namočit, pane kníže," hecoval Petra. Ten se však hlasitě zasmál a ihned si začal svlékat kabát.

"Snad jsi nezapomněl, kým jsem byl, Janku. To ty si raději dávej pozor. Ještě jsem neslyšel o čertovi, který by uměl plavat!"

"Vaše starost o moji osobu mě velice těší, kníže," uklonil se, až přehnaně zdvořile čert a shodil svůj černý kabát. "Uvidíme, kdo bude koho tahat poloutopeného z vody!"

S těmito slovy skočil do jezírka a zmizel pod hladinou. Petr si povzdechl a následoval ho. Voda byla čistá, nezkalená. Kulatý otvor ve skále našli brzy. Vpluli do něj a úzkým tunelem vyplavali do malé, temné jeskyně. Vylezli na břeh, promočení a zadýchaní. Zatímco kníže lapal po dechu, Janek se proměnil zpět do své čertovské podoby. Zahalil se do pláště a soustředil se. Za chvíli z něj začala syčet pára. Během pár okamžiků byl docela suchý.

"To by se mi také hodilo," poznamenal mokrý Petr.

"Chtěl bys snad kvůli tomu být čertem?"

"Hm. Asi ne," připustil po chvíli Petr. "Ale stejně je to chytrý trik."

"Nemusíme spěchat. Můžeme počkat, až ti uschne oblečení."

Petr nad tím mávl rukou. "Neberme ohledy na moje zdraví. Pokud náš plán nevyjde, nemusím si s nachlazením dělat starosti. Pojď, půjdeme dál."

Z jeskyně vedla uměle vytvořená chodba, sotva tak velká, aby se jí Petr s Jankem protáhli. Vzduch zde byl příjemně teplý, tak nepatřičný k tomuto místu, takže si byli jistí, že jdou správným směrem.

Během cesty se Petr zeptal, jak jeho přítel unikl mocnému kouzlu Luciferova žezla.

"Byl jsem na lovu," byla Jankova prostá odpověď.

"To bylo štěstí," řekl kníže a pak si uvědomil, co mu řekla Angelína. "Stejné jako měla tvá paní."

"To ano," přitakal Janek. "Narazil jsem na ni před Čertovou skálou a jen díky ní jsem nepadl do pasti. Řekla mi, co se stalo a pak jsme se hned vydali za tebou."

"Udělali jste dobře," pochválil ho Petr, ale neznělo to příliš upřímně. "Nikdo jiný by vám asi nepomohl."

Cesta pozvolna klesala stále níž, Petr měl brzy pocit, že už museli minout peklo a nyní míří do samotného středu Země. Nakonec však vylezli ve veliké, prostorné jeskyni, ozářené zlatorudými plameny, šlehajícími ze země.

Byli v pekle.

"Co budeme dělat teď?" zeptal se poněkud stísněně Janek. Nevypadalo to, že by byl z návratu domů nadšený. I když to nedal najevo, i jeho musely zasáhnout změny, jež se v pekle odehrály.

"Uděláme to, co vždycky. Vtrhneme tam a problém vyřešíme."

"Hm."

"Copak? Nelíbí se ti ten plán? Vždy nám to vyšlo, tak proč ne teď?"

Janek pokrčil rameny. "Nevím. Jen mám divný pocit, že jsme něco přehlédli. Že jsme to nedomysleli."

"Myslíš, že je to past?"

"Ano. Možná. Nevím."

"Pokud má Angelína pravdu, tak by si pro mě stejně jednou přišli. Navíc čekají, že se schovám na zámku a obklopím se armádou. Nenapadne je, že se jim vydám vstříc a pokusím se je porazit na jejich vlastním území. To by udělal jen hlupák."

"A co když..."

"Nech toho Janku. Stejně už je pozdě. Nehodlám se vracet. Raději mi ukaž cestu do trůnního sálu. Určitě budou tam."

"Jak myslíš," odvětil odevzdaně mladý čert. "Pojďme."

*

Cesta do trůnního sálu byla kratší, než si Petr představoval. Mnohem zajímavější však bylo, že nenarazili ani na jedinou čertí stráž. Peklo bez čertů bylo opravdu podivné místo.

Prošli poslední úzkou spojovací chodbou a ocitli se v srdci pekla. Petr si toto místo pamatoval z dob, kdy zde byl dobrovolným vězněm. Častokrát si ho Lucifer povolal a mluvil s ním o životě nahoře. Pán pekel sedával na svém kovovém trůně, Petr na zemi před ním a diskutovali.

Nedaleko trůnu stály pekelné váhy, které vážily hříšnou duši každého člověka, jenž se sem dostal. Za tu dobu, kterou zde Petr strávil, byl svědkem mnoha vážení, ale ani jednou neviděl, že by duše kteréhokoliv člověka nebyla hříchem zatížena natolik, aby mohl být vrácen zpět na svět.

Jenže ani zde nikdo nebyl. Trůn byl prázdný, na vahách nestál žádný hříšník a kolem se nepošklebovala banda čertů jeho utrpení. Petra napadlo, jestli neměl Janek nakonec pravdu. Co když je to nakonec opravdu past?

"Janku, mám pocit, že..."

Petr stihl sotva pootočit hlavou, když ho cosi těžkého udeřilo do hlavy a on se skácel v bezvědomí k zemi.

*

Probralo ho lehké poplácávání po tváři. Otevřel oči a okamžitě toho zalitoval. Kam až dohlédl, stáli ozbrojení čerti. Nehybní, mlčenliví, jejich oči rudě zářily. Tohle nebyly ty snadno vystrašitelné, celkem přátelské bytosti, jaké si pamatoval z dřívějška.

"Ach ne!" zaúpěl, když se mu podařilo zaostřit na postavu před ním. "Takže to byla přeci jen past!"

Odpovědí mu byl pobavený smích. Ženský smích.

"Překvapený?"

"Musím říct, že ano, Angelíno."

*

Petr visel hlavou dolů, nohy přivázané řetězem ke stropu jeskyně. Hučelo mu v uších a bolela ho hlava, jak mu natekla krev do hlavy. Pokud zde bude viset ještě nějakou dobu, patrně ztratí vědomí, což bude možná lepší vzhledem k tomu, co ho pravděpodobně v rukou Angelíny čeká.

Ta seděla na Luciferově trůnu, usmívala se a pozorovala ho. V rukou držela černou, kovovou věc, podobnou palcátu. Nepochyboval, že ví, co to je.

Angelína zachytila jeho pohled. Pohladila žezlo, vstala a šla ke knížeti.

"Ano, je to ono. Užitečná věcička. Ostatně, pohleď sám."

Máchla žezlem a všichni čerti v sále klekli na koleno. Angelína mezi nimi procházela a občas některého z nich pohladila po kudrnatých vlasech.

"Co jsi udělala s Jankem?"

Angelína jeho otázku ignorovala.

"Proč to vlastně děláš?"

Přestože byla tato otázka logicky očekávatelná, zatvářila se Angelína překvapeně.

"Proč, Petře? Ty bys to měl vědět stejně tak dobře jako já. Přece kvůli moci!"

Teď byla řada na knížeti, aby se tvářil překvapeně.

"Kvůli moci?" otázal se nechápavě. "Byla jsi vládkyně pekla, jakou větší moc bys chtěla?"

"Byla jsem manželkou vládce pekla!" opravila ho zlostně kněžna. "Byla jsem jeho majetkem, s kterým si dělal, co chtěl! Teprve teď mi peklo patří!"

"Tak to gratuluju," poznamenal Petr suše.

"Není k čemu," opáčila Angelína stejným tónem. "Rozhodně jsem to nedělala kvůli této díře. Moje ambice sahají mnohem dál, pokud sis nevšiml."

"Tak mi pověz, co je tvým cílem."

Angelína do visícího Petra lehce strčila, ale stačilo to k tomu, aby se rozhoupal. Poté se vrátila na trůn a posadila se.

"Nic menšího, než vláda nad celým světem."

Petr mlčel. Neměl, co by na to řekl. Popravdě tuhle odpověď vlastně očekával. Věděl, jak moc Angelína touží po moci a bohatství, ale nečekal, že by pro to byla ochotna riskovat tolik.

"Hodně štěstí. Svět je veliký. Obrovský!"

"Nepotřebuji štěstí. Stačí mi odhodlání, touha a síla. Všeho mám dostatek, pamatuješ?"

"Hm."

Petr měl mžitky před očima, tlak v hlavě začínal být nesnesitelný a kněžnin hlas slyšel jako by zdálky a slovům téměř nerozuměl. Angelína si zřejmě byla vědoma jeho stavu, a proto máchla žezlem jeho směrem. Z magického artefaktu vyšlehl rudý blesk a zasáhl řetěz. Ten se přetrhl a Petr tvrdě dopadl na zem, div si nezlámal vaz. Šílený tlak v hlavě však ustoupil a během chvilky se Petr cítil mnohem lépe. S malými obtížemi se postavil a hrdě vypjal hruď.

"Ať máš jakékoliv plány," řekl nahlas, "nepočítej s mou pomocí! Nikdy mě nepřemluvíš a nikdy mě nezlomíš!"

"Ale já tě nepotřebuji, milý Petříčku," odvětila Angelína sladce.

"Tak proč to divadlo?" nechápal mladý kníže. "Celé jsi to snad sehrála jen proto, aby ses mi mohla pochlubit?"

Angelína se nadechla k odpovědi, ale pak se zarazila.

"Vlastně ano," řekla nakonec. "Součástí mé výpravy za světovládou je i pomsta. Pomsta těm, kteří mi stáli v cestě, kteří mě zpomalovali, kteří mi vzali to, co bylo po právu mé!"

"Předpokládám, že jsem mezi nimi i já."

"Samozřejmě," usmála se vítězně Angelína. "Musím ovšem říct, že jsi mě trochu zklamal. Nečekala jsem, že mi padneš do pasti tak snadno. Zřejmě nejsi tak chytrý, jak jsem si o tobě myslela. Nu, není to nic, s čím bych se musela trápit. Člověk se občas plete."

"Co jsem ti vlastně udělal?" zeptal se nechápavě Petr. "Nejsem si vědom, že bych ti jakkoliv ublížil."

"Opravdu ne?" podivila se na oko Angelína. "Tak to jsi buď neuvěřitelně nadutý, nebo hloupý! Popíráš snad, že ses vloudil do naší rodiny, aby ses stal něčím víc než jen ošuntělým trhanem z mlýna? Popíráš, že jsi mě zaprodal Luciferovi, aby ses mě zbavil a měl tak snadnou cestu ke knížecímu titulu? A popíráš to, že pouze předstíráš, že miluješ tu malou chudinku, moji sestru Adélu, aby sis to postavení udržel?"

Petr si odevzdaně povzdychl. "Tvé utkvělé představě, že je celý svět proti tobě, nemohu konkurovat. I kdybych ti dal tisíc důkazů o tom, že nic z toho, z čeho mě obviňuješ, není pravda, nikdy mi neuvěříš. Dělej si se mnou, co chceš, ale Adélku z toho vynech!"

"Jistě, že jí neublížím. Je to přece má sestra. Stejně tak neublížím ani vašemu dítěti. Mám s nimi jiné plány."

"Jaké plány?" zpozorněl Petr. "Jak vlastně víš, že Adélka čeká dítě? Tvrdila jsi, že ses ven za celou tu dobu nepodívala."

"To je podružné," odbyla ho kněžna. "Co se týče tvé role v této hře, postačí už jen jediné. Musíš zemřít."

"Nežádáš zrovna málo."

"Správně. Nechci málo. Chci všechno."

"Nemusíš mě zabíjet. Můžu ti být užitečný i živý."

"Bohužel nikoliv," odmítla jeho návrh Angelína. "Ty jsi první a nejdůležitější překážka, kterou musím odstranit, abych se dostala dál. Jakmile zemřeš, donesu zprávu o tvé nešťastné smrti sestře. Bude ztrápená žalem a jistě se jí bude hodit moje pomoc. Nejen s vládou v zemi, ale i s tím malým mrnětem. Jelikož je moje sestra snadno zmanipulovatelná, nebude mi trvat dlouho, než na mě přenese veškerou zodpovědnost za chod knížectví. Sestra je jednoduchá a vládnout bez tebe chtít nebude. Ještě ráda se té zátěže zbaví. Až se znovu vdám za některého okolního knížete, porodím mu syna; a já věřím, že budu mít syna! Následníka, jakého tato zem potřebuje! Pokud se Adéle narodí dcera, výhodně jí provdám. Pokud syn, udělám to samé. Neboj, zle se mít nebudou. Z takto spojených knížectví vytvořím mocnou armádu, která - ve spojení s vojskem pekel, nebude mít konkurenci. Postupně sjednotím celou rozdrobenou zemi, pak celý kontinent a nakonec celý svět!"

"Jsi šílená!" pronesl Petr znechuceně.

Angelína pokrčila rameny. "I kdybych byla, je mi to jedno. Každý velký vůdce v historii musel být alespoň trochu šílený, jinak by neměl dost odvahy udělat to, co je nutné!"

"Tohle ti neprojde!"

"Proč ne?"

"Lidé ti to nedovolí! Nebudou chtít žít pod tvojí vládou!"

Angelína se krátce uchechtla. "Lidem je jedno, kdo jim vládne. Jestli buran, který se knížetem stal neprávem nebo ta, která na to má boží právo!"

Petr musel uznat, že má pravdu. Pro obyčejné lidi se prakticky nic nezmění. Poddaný zůstane poddaným, ať sedí na knížecím stolci kdokoliv. A on je jen světlou výjimkou.

"Dobře tedy," rezignoval Petr. "Tak to skonči. Nepřesvědčím tě o tom, že konáš špatně a k ničemu jinému ti dobrý nebudu."

"Moc tlacháš!" okřikla ho kněžna. "O tom, kdy zemřeš, rozhodnu já sama. Ale máš štěstí, tvůj konec jsem stejně naplánoval na tento okamžik. Nehodlám si držet nikoho, byť sebeužitečnějšího, pokud od něj hrozí, že mě zradí. Takže, ještě než opustím tuto smrdutou díru, postarám se o to, aby se odtud nedostal nikdo, kdo by mě mohl jakkoliv ohrozit."

Vstala z trůnu a stovka čertů povstala s ní. Petr věděl, že je konec. Rozhodl se pohlédnout smrti do tváře a vysmát se jí. Beze strachu, bez lítosti.

"Se dvěma z nich jsem se již vypořádala," ukázala na dva nejbližší čerty, kteří ihned odběhli.

"Nabídla jsem jim možnost stát mi po boku," pokračovala, "a ukrojit si tak nepatrný díl z mé velkorysosti. Vlastní kůže však pro ně nebyla cennější než jejich mrzký mamon. A tak..."

Jeskyní se náhle rozlehl rachot padajících řetězů. Petr vzhlédl a spatřil, jak se na něj z přírodního komínu přímo nad ním řítí dva objekty. Vedle Petra dopadla dvě lidská těla, stejně jako on předtím, spoutaná za nohy řetězy. Byla celá od krve. Až po chvíli si Petr uvědomil, že...

"...o svoji kůži přišli!"

...je Angelína nechala stáhnout zaživa z kůže.

*

Ačkoliv byli neuvěřitelně zmrzačení, dokázal v nich Petr poznat Správce i Kaprála; dva muže, jichž se bál víc než samotného pekla. A teď z nich zbyly jen dvě zakrvácené mrtvoly, bezduchá těla, vzbuzující snad již jedině lítost.

Angelína jim věnovala pouze krátký, opovržlivý pohled. "Jak jsi snad pochopil, to já jim pomohla k útěku. Měli mi přinést žezlo, což udělali. Jenže si troufli změnit dohodu a požadovali mnohem víc, než na kolik měli právo. Chtěli všechno. Mysleli si, že jsou chytřejší než já a na to doplatili. Proč se mračíš? Myslela jsem, že budeš mít z jejich smrti radost. Nebo jsi už zapomněl, jak se k tobě chovali?"

Petr hleděl zamračeně na dvě ubohé hromádky. Neměl je rád, vlastně je nenáviděl. Jenže takovou smrt nepřál nikomu. Pohlédl na kněžnu. V jejích očích nespatřil nic jiného, než zvrácené potěšení.

"Neměj strach," řekla mu. "Tebe takový krutý osud nečeká. Vždyť vlastně jen díky tobě se stanu vládkyní světa. Kdyby ses nevetřel do naší rodiny a nenechal mě odvést Luciferem, nikdy bych nedostala svou šanci."

"Jsi zrůda!" odplivl si Petr na zem.

"Zrůda?" Tato urážka Angelínu kupodivu nerozčílila. Dál mluvila jen šeptem, jako by se bála, že ta slova vyvolají nepříjemné vzpomínky. "To můj manžel je zrůda. Bral si mě každou noc. Byl jako zvíře. Nebral ohledy na moje potřeby ani na můj měsíční cyklus. Znásilňoval mě každou noc. Někdy i několikrát za sebou. Snad by se to dalo vydržet, kdyby tak činil v lidské podobě, ale ta bestie to dělala pokaždé jako čert. Pochybuji, že ty něco víš o anatomii čertů."

Vrátila se na trůn a posadila se. Bezděky se pohladila po břiše. Petrovi se dokonce zdálo, že spatřil na její tváři slzu. Že výraz její tváře zjihl.

"Je jen zázrak, že stále ještě mohu mít děti."

Její oči hleděly kamsi do neznáma. Vypadalo to, že je duchem nepřítomna. Trvalo to však krátce. Zřejmě si uvědomila kde a v jaké společnosti se nachází a nasadila opět svou známou masku tvrdosti.

"Na každého však dojde," pravila. "I na mého drahého manžela. Mám pro něj připravenou opravdovou specialitu, s jejíž přípravou mi pomohli zde přítomní zesnulí hlupáci. Jeho si však nechám na konec. Mám mu mnoho co vracet. Nyní je čas, abys i ty zaplatil."

Petr chtěl něco říct, ale nepustila ho ke slovu.

"Ptal ses po Jankovi. Zřejmě ti záleží na jeho bezpečí. Jak ironické, neboť to on se stane mým nástrojem pomsty a tvým katem."

Dala si chvíli načas, když zvolala: "Přiveďte ho!"

Čerti se postupně rozestupovali, jak se mezi nimi kdosi prodíral. Nakonec před Petra předstoupili dva čerti, držící mezi sebou vzpouzejícího se Janka. Petr si oddechl, že je jeho přítel nejen v pořádku, ale také proto, že není v moci stejného kouzla jako ostatní pekelníci.

Nešetrně hodili Janka na zem a vzápětí na to přistála vedle něj šavle. Petr poznal, že je to ta jeho.

"Vstaň Janku!" vyzvala mladého čerta Angelína. "Vstaň a vykonej svoji povinnost!"

Janek se skutečně postavil na nohy, ale šavli nechal ležet. Jeho obličej, plný vzdoru, dal kněžně jasnou odpověď. Přesto jí odpověděl i slovně: "I kdybys mě mučila, tak to neudělám! Udělej si špinavou práci sama!"

Angelína se dlouze nadechla a pak pomalu vydechla. Nečekaně se usmála, což u Petra i Janka vyvolalo podezření.

"Nevadí," pokrčila lehce rameny. "S touto odpovědí jsem vlastně počítala. I tak ovšem splníš můj rozkaz."

Ukázala na Janka žezlem a vykřikla jakési cizí slovo. Z žezla vyšlehl blesk a zasáhl čerta do prsou. Janek vykřikl bolestí a zhroutil se na zem. Chvíli ležel nehybně, ale pak se přeci jen začal opět zvedat. Petr se zaradoval, ale úsměv zmizel, jakmile spatřil čertovy oči. Byly rudé!

"Konej svoji povinnost!" vykřikla Angelína.

Janek se sehnul a sebral šavli. Vydal se k Petrovi, který začal ustupovat. Čerti za ním však do něj strčili a on si uvědomil, že je v pasti. Přesto se ještě nevzdával.

"Janku! Vzdoruj tomu! Dokážeš to, věřím ti! Zlom to kouzlo!"

Kníže doufal, že tam někde uvnitř ho Janek slyší a bojuje s mocí, jež ho svazuje. Když se však jeho přítel přiblížil téměř na dosah a pozvedl zbraň, vzaly jeho naděje za své.

"Ne!" vykřikl Petr, když Janek máchl šavlí, aby ukončil jeho život.

Náhle se však jeskyní rozlehl hlasitý výstřel. Kulka, která přiletěla kdoví odkud, zasáhla čepel šavle a odklonila ji právě včas. Janek pod nárazem zavrávoral a téměř upadl; šavli však nepustil.

Vchodem, kterým Petr s Jankem přišli, se dovnitř hrnul dav vojáků. Petrových vojáků! Ti první vždy na chvíli zastavili, pozvedli muškety a vystřelili. Před ně napochodovali další, vystřelili a tak se to opakovalo. Čerti, omámení kouzlem, padali k zemi a nijak se nebránili. Angelína poprvé ztratila svůj stoický klid a nyní s otevřenou pusou zírala na tu zkázu.

"Tys mě oklamal!" vykřikla na Petra.

Pak si uvědomila, co jí hrozí a konečně dala povel čertům.

"Zabijte je! Pobijte je do posledního! A hlavně, zabijte toho parchanta knížete!"

Čerti pozvedli svá kopí a pekelné vidle a s děsivým řevem zaútočili. Bohužel, první, kdo se pustil do Petra, byl Janek. Kníže se mu pokoušel v nastalém zmatku vyhýbat, ale párkrát ho jeho přítel přeci jen lehce zranil. Nakonec se mu povedlo zmizet v davu útočících čertů.

Dvě skupiny bojovníků se střetly a začaly se zabíjet. Vojáci pomocí šavlí a bodáků, čerti vidlemi, kopími a halapartnami. Jejich dlouhé zbraně však byly v tak stísněném prostoru a v takové tlačenici prakticky k ničemu. Proto přišly na řadu dýky, pěsti a zuby. Kdo padl k zemi, byl nemilosrdně ušlapán. Muži řvali, sténali, smáli se i plakali. A umírali.

Janek zmizel v davu, Angelína sledovala boj a zřejmě na něj v tuto chvíli zapomněla, proto Petr využil této příležitosti a zmizel v jedné z postranních chodeb.

Bitva dál pokračovala, ale Petr se o ni nestaral. Bude se umírat i bez jeho přičinění. Pokud se mu však podaří dokončit svůj plán, zastaví boj dřív, než skončí tím, že nebude mít kdo bojovat.

Peklo bylo skutečným bludištěm tunelů a chodeb, malých i velkých jeskyní, a jen díky tomu, že zde Petr kdysi strávil nějaký čas, vyznal se zde víc než dobře. Občas sice musel namáhat paměť a chvílemi i pochyboval, jestli jde správně, ale když vešel do malé jeskyně, osvětlené jen dvěma úzkými plameny, hořícími ze země, poznal, že našel to, co hledal.

*

Ačkoliv měli Petrovi vojáci zpočátku na své straně moment překvapení a také přesilu, nyní museli ustupovat. V obvyklé bitvě, jakých se během posledního roku zúčastnili několika desítek, by měli velice slušnou šanci na vítězství; zde však nebojovali proti obyčejným protivníkům. Čerti útočili mlčky, zběsile a beze strachu. Pod vlivem kouzla jim na životech nezáleželo a právě jejich lhostejnost k vlastnímu bytí naháněla vojákům největší strach.

Angelína byla bojem tak uchvácená, že si ani nevšimla Petrova návratu. Její armáda vítězila a ona si ten pocit naplno užívala. Až když Petr zakřičel její jméno, překvapeně se ohlédla. Kníže stál ve vchodu, kterým předtím utekl, na hranici světla a tmy.

"To jsi ty?" podivila se. "Myslela jsem, že jsi mrtvý. Málem bych na tebe zapomněla. To je neodpustitelná chyba. Trápit se tím ale nebudu; jen si na to dám příště větší pozor. Nemám čas vymýšlet rafinovaný druh popravy, takže tě zabiju hned teď a tady. Trochu přízemní, ale snad mi to odpustíš."

Z Angelínina žezla vyletěl rudý blesk a rychle mířil k Petrovi. Ten se ani nepohnul, až na poslední chvíli uskočil, takže ho smrtící blesk těsně minul a zmizel v temnotě za ním.

Angelína zaklela, a zatímco se Petr sbíral ze země, připravila se k dalšímu úderu. K němu však nedošlo. Kněžna zaraženě hleděla na pableskující rudou záři, vycházející z temnoty chodby.

Ze tmy vyšel sám Lucifer, tělo obklopené kroutícím se bleskem. Tvářil se pomstychtivě a nebylo se čemu divit. Jeho zrádná manželka na něj civěla s otevřenou pusou. Ihned se však opanovala a vyslala proti svému muži další blesk. Ten však splynul s tím prvním a neškodně obtáčel Luciferovo tělo. Angelína vystřelila potřetí, ovšem se stejným výsledkem.

Lucifer se zasmál a vydal se jí vstříc. Kněžnu zachvátila panika. Vyrazila k trůnu a sehnula se. V první chvíli to vypadalo, že se za ním chce bláhově ukrýt. Když se však opět narovnala a odstoupila od trůnu, držela v ruce pistoli. Petr si uvědomil, že to je ta, kterou si přinesl do pekla.

Namířila na manžela a ten strnul uprostřed kroku. Angelína si to přebrala jako gesto strachu a proto se ošklivě zašklebila. Lucifer zvedl pomalu ruce nad hlavu. Nevzdával se však.

Blesky se přemístily na jeho ruce a poté, co rychle tleskl, vyletěly vpřed. Zasáhly Angelínu, ale neublížily jí. Obtočily se kolem ní jako rudé zmije a následně po nohou sjely do země, kde zmizely. Překvapená a vystrašená kněžna si rychle prohlédla tělo, jestli na ní blesky nezanechaly nějaké následky. Byla však nezraněná. Ohromeně zírala do země, kde zmizely a ani jí nenapadlo použít pistoli, kterou stále držela, na blížícího se Lucifera. Když si ho nakonec všimla, bylo už pozdě. Vyrazil jí zbraň z ruky a chytil kolem pasu. Upřeně se jí díval do tváře a Angelína se nijak nebránila, když jí vášnivě políbil na rty. Poodstoupil několik kroků zpět, právě ve chvíli, kdy se země pod kněžnou otřásla. Angelína vystrašeně uskočila a zděšeně zírala na rozšiřující se prasklinu. Rozum ji nabádal k útěku, ale strach jí ochromil nohy.

Z pukliny se v tenkých proužcích vyvalil černý dým a při zemi zamířil ke kněžně. Ta teprve nyní začala poplašeně couvat. Po pár krocích však zakopla a upadla, přičemž upustila žezlo. Dým ji dohnal, a ačkoliv byl nehmotný, omotal se jí kolem nohou a začal ji táhnout k puklině. Kněžna zavřeštěla, jako by se jí dotkla sama smrt. A možná to tak bylo.

Prsty zaryla do půdy, ale nebylo jí to nic platné. Během krátké chvilky za děsivého jekotu zmizela v hlubinách země. Stěny pukliny se opět přirazily k sobě a prakticky nic nenasvědčovalo tomu, že tudy před okamžikem zmizela kněžna Angelína.

Lucifer, bez jakýchkoliv emocí, pozvedl žezlo. Pohlédl na Petra, který přikývl. Vládce pekel vyřkl zaklínadlo, špice žezla se krátce rozzářila a pak pohasla. Stejně tak i rudá záře v očích čertů. Ti ztuhli uprostřed pohybu a zmateně se rozhlíželi kolem sebe. Vojáci si všimli této změny a přestali bojovat. Pouze jeden z nich ještě v zápalu boje probodl ležícího čerta, ale i on se vzápětí zklidnil a stejně jako jeho druzi zůstal připravený opět bojovat, pokud by se toto ukázalo pouze jako past.

"Zpátky!" zavelel čertům jejich vládce. Pár pekelníků se překvapeně ohlédlo, a když spatřili svého pána, poslechli. Strhli tím i ostatní a brzy se tak mezi oběma skupinami utvořila dostatečná mezera.

Když se řadami čertů protlačil Lucifer spolu s Petrem, na mnoha tvářích vojáků se objevil úsměv. Kníže k nim zamířil se zvednutýma rukama.

"Je po všem, mládenci!" volal na ně. "Bitva skončila! Vydechněte si a odpočiňte. Bojovali jste statečně, ale toto již nejsou vaši nepřátelé!"

I když mnozí z vojáků přijali tuto zprávu s pochybami, spolehli se na slovo svého pána. I tak ale byli někteří z nich stále obezřetní. Trvalo hodnou chvíli, než i jim došla Petrova slova. Že už je skutečně po všem.

*

Stáli v jeskyni, kde Petr osvobodil Lucifera. Spolu s knížaty zde byl i generál Hradecký se dvěma vojáky jako Petrův doprovod. S Luciferem přišli dva čerti a Janek.

"Jsem ti vděčný, Petře," řekl Lucifer mladému knížeti. "Bez tvé pomoci by byl se mnou konec. A byl by to konec opravdu krutý. Jen se podívej!"

Lucifer kopl do dřevěné rakve, ležící nedaleko okovů, ke kterým byl po celou dobu věznění připoután. Petr pokynul svým mužům a ti sundali víko. Pán pekel si odplivl a jeho čerti vystrašeně ucouvli. Rakev byla plná peří!

"Dal jsem jí všechno!" vztekal se Lucifer. "A ona se mi takhle odvděčí! Dostala, co si zasloužila!"

"Jsem rád, že je pryč," řekl Petr. "Angelína byla opravdu nebezpečná a kdoví kam až by se svým šílenstvím zašla!"

"Skončilo to," mávl nad tím kníže pekel rukou. "Vrať se se svými muži na povrch a dál se věnuj svým záležitostem. Já si tady mezitím udělám pořádek!"

Lucifer se otočil k Petrovi zády, aby mu dal najevo, že nejen rozhovor, ale i celá ta nemilá událost skončila. Zamyšleně hleděl na rakev plnou peří a bezděčně hladil hlavici žezla. Možná že právě vymýšlel lepší způsob, jak tento artefakt ukrýt.

"Ještě ne!" přerušil tok jeho myšlenek Petr. Lucifer se překvapeně ohlédl.

"Cože? Co ještě chceš?"

Petr ukázal na žezlo. "Tohle."

Lucifer se nechápavě usmál. Pak však ihned zvážněl. "Co? Děláš si snad legraci? Zmiz, než tě za tvou drzost potrestám!"

"No jak myslíš," pokrčil rameny Petr. "Chtěl jsem to po dobrém, kvůli starým časům. Nedáváš mi na výběr. Generále!"

Generál Hradecký tasil šavli a přiložil její ostří Jankovi ke krku. Oba vojáci z Petrova doprovodu pozvedli muškety a namířili je na zmatené čerty. Ti okamžitě odhodili zbraně.

Petr pohlédl na svého přítele, ale setkal se pouze s němými výčitkami. Nedivil se. Nečekal, že by se Janek přidal na jeho stranu. Pokud se mu však nebude plést do cesty, tak ho nechá naživu.

"To žezlo!" obrátil svoji pozornost zpět k Luciferovi.

"Myslíš, že ti ho dobrovolně vydám!" vykřikl nevěřícně pán pekel. "Nikdy! Budeš ho muset vyrvat z mých chladných, mrtvých rukou!"

"Jak chceš," řekl Petr, vytáhl pistoli a střelil Lucifera do hrudi. Vládce pekel vykřikl, současně s ním i Janek, upustil žezlo a zavrávoral. Učinil pár kroků pozpátku, zakopl o kraj rakve a spadl do ní. Petr zahodil pistoli, zvedl víko rakve a přirazil ho na bednu. Zevnitř se ozýval strašlivý, bolestivý křik, který přinutil zblednout i jinak otrlého generála Hradeckého. Petr držel víko, dokud řev konečně neutichl. Pak se zvedl, ale do rakve se neodvážil podívat. Sebral ze země žezlo a potěžkal ho v ruce.

"Nechte ho, generále!" rozkázal Hradeckému. Voják spustil šavli, ale do pochvy ji pro jistotu nevrátil.

"Nedívej se tak na mě, Janku," řekl svému příteli Petr. "Sám víš, jací my lidé ve skutečnosti jsme. Zkažení, plní závisti a touhy po moci. Nic z toho, co jsem udělal, jsem nedělal pro dobro druhých, ale sám pro sebe. Každý sedlák z nemanic by chtěl být přinejmenším králem, a já bych měl být výjimkou? Proč? Každý si zaslouží jen to, co si vybojuje!"

"Věřil jsem, že jsi můj přítel," odvětil Janek smutně. "Věřil jsem, že ty jsi jeden z mála, kdo si posmrtný život v pekle nezaslouží, ale jak je vidět, spletl jsem se."

"Pořád tě mám za svého přítele," řekl zklamaně Petr. "Ale pokud to vidíš takhle..."

Petr nechal odvést zajaté čerty do trůnního sálu. Uprostřed sálu seděli odzbrojení čerti a v kruhu kolem nich hlídali s namířenými mušketami Petrovi vojáci. Pokud měl Janek ještě před chvílí nějaké pochyby, nyní si byl naprosto jistý Petrovou dobře naplánovanou zradou.

Mladý kníže předstoupil před zajatce, chvíli si je prohlížel a pak pravil: "Všichni mě znáte! A já znám většinu z vás! Když mi bylo nejhůř, poskytli jste mi domov a dokonce mi pomohli k tomu, abych se mohl vrátit tam nahoru a získat zpět to, co mi patřilo. Plus něco navíc. Když vás kněžna Angelína zotročila pomocí tohoto žezla, neváhal jsem a vydal se vás osvobodit. Nejen z její moci, ale hlavně z moci tohoto nástroje. Nevím, jak dlouho jste žili ve strachu před žezlem, ale nyní se již bát nemusíte. Pravda, zákeřně jsem zabil Lucifera, ale cožpak to byl pán, kterého jste poslouchali z jiného důvodu než ze strachu právě před tímto žezlem? To ono vám přineslo osud, jaký jste si nezvolili."

Petr počkal, dokud si čerti neuvědomí, o čem vlastně mluví. Všiml si, že Janek přemýšlí, což ho potěšilo. Pokud by se přidal on, přidají se i ostatní. Proto musel kout železo, dokud bylo žhavé.

"Nebudu vás unavovat vysvětlováním pohnutek, jež mě vedly k tomu, abych udělal, co jsem udělal. Raději vám řeknu, co vás čeká, pokud se přidáte ke mně. Svoboda a možnost žít na povrchu. Přísahejte mi věrnost a já vám slibuju, že žezlo zničím. Pomozte mi v boji s nepřáteli a budete moci žít svobodný život. Rozhodněte se sami, je to jen na vás."

Petr vyčkával několik minut. Většina čertů se mezi sebou tiše bavila, zbytek se rozhlížel kolem sebe a čekal na to, jak se celá situace vyvrbí.

Uběhlo pět minut, ale žádný z čertů se dobrovolně nepřihlásil. Janek, na kterého Petr nejvíc spoléhal, seděl se skloněnou hlavou, takže bylo těžké odhadnout jeho pocity. Nevypadalo to však, že by se k němu chtěl přidat. Odvrátil se proto od nich a zamířil ke generálu Hradeckému.

"Generále, budeme muset..."

"Pane," přerušil ho Hradecký a ukázal za knížete. Petr se otočil a spatřil Janka. Mladý čert přišel až k němu a naklonil hlavu k jeho uchu. Generál Hradecký položil ruku na šavli, ale Petr ho pohybem ruky zadržel.

"Mám jen jednu otázku," zašeptal Janek. "Kdybychom odmítli, donutil bys nás jít žezlem?"

Petr se mu dlouze zadíval do očí a pak řekl: "Ne."

Janek si ho měřil očima a snažil se poznat, jestli mluví pravdu. Nakonec se rozhodl, že ano. Přikývl a otočil se k čertům.

"Vstávejte! Jdeme do války!"

*

Z Čertovy skály vycházela dlouhá řada čertů a vojáků. Petr s generálem Hradeckým stáli u vchodu a potěšeně pozorovali pochodující vojsko.

"Myslíte, že to bude stačit?" zeptal se generál. "Máme sotva šedesát bojeschopných čertů. Ať už jsou to kdovíjací bojovníci, zdá se mi to málo."

"Bez obav," uklidňoval ho sebevědomě Petr. "Tohle je jen předvoj. Angelína mi tvrdila, že tohle není jediné peklo. Najdeme je a připojíme k naší armádě."

"Co když nebudou chtít?"

Petr neodpověděl, přesto generál věděl, co by řekl, kdyby promluvil.

"No," pokrčil rameny generál, "takže to ještě neskončilo. A co pak? Až to skončí? Až bude celý svět patřit nám, co potom?"

Mladý kníže znovu neodpověděl. Pouze se dlouze zadíval k nebesům.