Malý zázrak na Boží hod válečný (2016)

18.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Probudila mě střelba. Posadil jsem se a zaposlouchal. Nebyl to ten typický rychlý rachot automatických, útočných pušek, ale o něco pomalejší dunění těžkého kulometu, schopného několika ranami totálně zničit auto. Zvuk se naštěstí nesl z velké dálky. To už jsem se za tři měsíce obléhání naučil rozpoznat.

Uklidnil jsem se tedy a opět se opřel o starý trám, podpírající strop temného sklepa. Než jsem zase zavřel oči, zapnul jsem malou baterku a zkontroloval obě děti.

Honzík i Maruška klidně dřímali. Ten pohled mě zahřál u srdce, zároveň však i rozesmutnil. Povzdechl jsem si, pevně sevřel svoji stařičkou osmapadesátku a zavřel oči.

Toho, že bych znovu usnul, jsem se nebál. Strach a obezřetnost mě naučili probudit se okamžitě při jakémkoliv podezřelém zvuku. Samopal byl vždy odjištěný, nezdržovalo by mě ani míření, protože nepřátelé mohli přijít jen z jednoho směru. Otlučenými plechovými dveřmi. Stačilo tedy jen reflexivně zvednout hlaveň požadovaným směrem a zmáčknout spoušť.

Vzpomínám si na začátek obléhání Pardubic. Prvních čtrnáct dní jsem spal dohromady snad dvacet čtyři hodin. Člověk byl v takovém stresu, neustále utíkal před leteckými bombami, raketami nebo postupem pěchoty, že ani neměl na spánek pomyšlení. Až když na jeden den zavládlo mezi oběma vojsky příměří, jsem padl zmoženě na zem a okamžitě usnul. Prý jsem spal dvanáct hodin v kuse. Ani se nedivím.

Sotva jsem zabral, ozvalo se zaklepání na dveře. Třikrát rychle, třikrát krátce. Dohodnuté znamení, že se někdo od nás vrací.

Vstal jsem a tiše došel ke dveřím. Jednou rukou jsem chytil kliku a pomalu otvíral, druhou jsem svíral rukojeť samopalu a mířil před sebe. Pokud se před hlavní objeví někdo jiný než našinec, nestihne se v temnotě sklepa ani rozhlédnout. Zabil bych ho bez ohledu na to, že by to obě děti probudilo a způsobilo jim další (kdoví, kolikátý už) šok.

Naštěstí to byl Peťan, jeden z našich. Spatřil mou ustaranou tvář a zakřenil se.

"Táta je doma, mámo!" zašeptal. "Co dětičky?"

"Hotoví andílci," zabručel jsem podrážděně. Už mě ty jeho narážky a (ne)vtipné připomínky ohledně toho, že on jediný má koule na to být chlap a já jsem jen kvočna, co hlídá děti, vážně začínaly štvát. I když to možná začínala být pravda. Vždyť jak je to dlouho, co jsme je našli v lesíku nedaleko dostihové dráhy, ztracené, zmatené a ubrečené? Čtrnáct dní? Od té doby jsem se od nich nehnul ani na krok. Ani bych se nedivil, kdyby mi zničehonic narostly křídla, zobák a peří.

"Ostatní se ještě nevrátili?" zajímal se můj společník.

"Ne," odvětil jsem. "Počítám, že se objeví až ráno."

"Jdu dát chrupku," oznámil mi Peťan. Svoji loveckou Zastavu opřel o zeď, ze zad sundal plátěný batoh a hodil mi ho.

"V batohu je jídlo pro prcky. Až se vzbudí, nakrm je. Dobrou, mamko."

Lehl si na molitanovou karimatku, přikryl se teplou dekou a otočil se zády ke mně.

"Jsem Alex," zašeptal jsem naštvaně. A opožděně.

Peťan nereagoval. Spal.

"Sakra!" ulevil jsem si, posadil se na své místo a hleděl na dveře.

*

To, co bychom mohli nazvat Třetí světovou válkou, začalo zhruba před dvěma lety. Těžko říct, která ze stran ji vyprovokovala. Jestli Američané a jejich (euro)spojenci, nebo Rusové.

Zprávy z nezajímavých a nekonečných válek kdesi na Středním východě začaly nahrazovat čím dál silnější a brutálnější atentáty ve velkých městech západní Evropy. Pár uvědomělých lidí zavčas uteklo, většina z nás však bláhově doufala, že to přejde, a že nakonec zase bude klid. Já byl jedním z nich.

No, spletli jsme se.

Celkem tolerantního ruského prezidenta Putina nahradil jeho agresivnější nástupce, příznivec nekompromisního prosazování národních zájmů. Patrně mu došla trpělivost s neustálými sankcemi a slovními útoky ze strany NATO a USA, a rozhodl se jim dát lekci. Jestli tím jen nahrál západním válkychtivým generálům, zůstane už pouhou domněnkou.

Stačilo pár "omylem" sestřelených letadel, jeden potopený křižník, a válka byla na světě.

Skoro osmdesát let po poslední válce začala opět v Normandii přistávat spojenecká vojska. Místo osvobozování Evropy však zamířila přímo na východ, k ruským hranicím.

Dokud se bojovalo daleko od našich domovů, byli jsme klidní. Vždyť kdo by dokázal vzdorovat moderní armádě USA a jejich spojenců?

Zdá se, že Rusové ano.

Nezměrnou brutalitou a lhostejností k vlastním životům (známou z poslední velké války) zatlačovali spojenecké jednotky zpět. Některé východoevropské země využily příležitosti a přidaly se k Rusům. Jejich armády sevřely vojska NATO do kleští a rozprášily je do všech světových stran.

Byl to pro nás šok, ale pořád to bylo stovky kilometrů od našich domovů, a my byli tak otupělí sliby politiků a jimi placenou mediální propagandou, že jsme se zase brzy uklidnili. Ti chytřejší z nás už ale začali balit a potichu se vytrácet na Západ. Smáli jsme se jim a nadávali do posránků.

No, teď se zřejmě smějí oni nám.

Nebo s námi soucítí.

Polsko, historický rival Rusů, se odmítlo podřídit ruskými médii proklamované panslovanské říši, jíž se potomci Varjagů rozhodli vytvořit, a vyslal na své východní hranice velkou, avšak špatně vyzbrojenou armádu. Přesto však hrdí pšonci dokázali odolávat dlouho a celkem i účinně.

Ukrajinu, dlouhá léta sužovanou občanskou válkou, smetli Rusové s prstem v nose. Vtipkovali jsme, že se jí prohnali tak rychle proto, aby se tam nemuseli zbytečně dlouho zdržovat, a že jednotky, které měly za úkol okupovanou Ukrajinu hlídat, dostaly tento úkol za trest.

Po předchozím debaklu vojsk NATO a jejich stažením z celé východní poloviny EU, nás naši vládní činitelé neustále vyzývali k zachování klidu. V Německu a Rakousku se prý shromažďují mohutné jednotky, připravené zahnat Rusy až na Sibiř.

Byli jsme skeptičtí, vždyť už několikrát nás západní velmoci odepsaly, tak proč by to tentokrát mělo být jinak?

Kupodivu však bylo. Jestli kvůli tlaku západní veřejnosti, která nás nechtěla nechat (zase) ve štychu, nebo si evropští pantáti konečně uvědomili strategický význam naší malé zemičky, to nás zase tak moc nezajímalo. Hlavně, že nám přišli konečně na pomoc.

Východní hranice Českého státu byly obsazeny armádou NATO, neoficiálně se naší zemi začalo říkat Pevnost ČR. Pokud padne ona, padne i zbytek Evropy.

Dokud boje probíhaly na slovensko-české hranici, stály naše politické elity hrdě za námi. Jakmile však Rusové prolomili obranu a zamířili do vnitrozemí, sbalili si kufry a nestydatě utekli na Západ.

Ne však všichni.

Někteří, většinou opoziční politici, zůstali a pokusili se z nastalé situace vytěžit maximum. I kdyby zůstali z nezištných důvodů a jako hrdí vlastenci se postavili do čela obrany, stejně by se proti nim hněv nás, mrzké lůzy, obrátil.

Některé doslova roztrhal dav vyděšených, hladových a zmatených spoluobčanů, jednoho či dva našli v jejich honosných vilách zavražděné. Byla však válka a tyhle zločiny nikoho netrápily. Pokud ano, nechal si to prozřetelně pro sebe. Lidé si potřebovali vybít vztek na nějakých vinících a na ozbrojené vojáky si samozřejmě netroufli.

Fronta, nebo, jak jsme jí lidově říkali čára, se pomalu přibližovala až k Pardubicím. Kdo mohl, ten utekl. Z kdysi devadesátitisícového krajského města se za pár dní stalo město duchů.

Někteří, jako já, zůstali. Buď nestihli zmizet, než město obklíčili Rusové, anebo nechtěli odejít. Kam by taky šli? Zdálo se, že vojenskou mašinérii nového panslovanského superstátu nezastaví ani Atlantský oceán. Spolu s námi zde také uvízly stovky vojáků NATO.

"Jako u Stalingradu," komentoval tuto situaci jeden můj (dnes už mrtvý) známý.

Ne všichni se však snažili dostat z pardubické pasti ven.

Několik odvážlivců, nebo možná bláznů, se pokusilo dostat do města. Ať už proto, aby si vyzvedli nějakou cennost, kterou zde ve spěchu zapomněli, nebo se pokusili dostat ven svého blízkého, který zde uvízl.

Některé případy skončily dobře. Třeba Jan a Zdenka Hňoupkovi, postarší pár z Pardubiček. On byl v době útoku na město na cestě od příbuzných, ale nestihl se vrátit dřív, než bylo město zcela uzavřeno. Přestože byl už pár let v důchodu, dokázal se dostat dovnitř a najít svoji ženu, která uvízla spolu s několika dalšími pracovníky v podzemí továrny na výrobu elektronických součástek. Nejen, že ji dostal ven z továrny, ale i z města. Naše skupina jim v tom pomohla, ale největší díl práce stejně odvedl ten dvaašedesátiletý, oddaný důchodce.

Nebo manželé Mularčíkovi s dětmi, odhodlaní chránit své ratolesti za každou cenu, Michal Novotný, poťouchlý puberťák, který si snad ani neuvědomoval, že se ocitl uprostřed války, dokonce i Jan Hlaváč, můj bývalý šéf, kterého jsem neměl nikdy v lásce a ještě před pár lety bych ho nechal napospas osudu.

Vždycky, když jsme někoho z nich pomohli dostat z města, zachránili jsme i část sebe. A to pro nás bylo důležitější, než jejich díky.

Jiné případy byly ovšem nešťastné, jako jeden mladý pár, který se chtěl dostat ven přes Labe (i když jsme je od toho odrazovali), ale zhruba v polovině řeky dostala dívka křeč do nohy a začala se topit. Mladík se ji pokusil zachránit, ale nakonec se stalo Labe jejich společným hrobem.

Tímto jsem vlastně tak trochu vysvětlil, proč zde zůstávám já. Spolu s dalšími (Peťan a spol.) jsme se rozhodli dobrovolně zůstat a pomáhat těm, kteří měli tu smůlu a nedokázali včas uprchnout.

Věřte mi, že je jich zde ještě víc než dost.

*

Mluvit o tom, co nás vedlo k tomu, abychom zůstali, když jsme mohli krásně zmizet někam, kde se ještě nebojovalo, bylo v naší skupině tabu. Byla to každého věc. Důležité bylo jen to, kolik lidí se nám podařilo vyvést z tohoto pekla ven. Do dnešního dne to bylo dvacet šest. Za tři měsíce docela slušný výkon.

Naše skupina měla pět členů. Kromě mě a Peťana to byla Vlasta, Marek a Tonda. Ještě před čtrnácti dny k nám patřil i Pavel, osmapadesátiletý školník, ale byl příliš prchlivý a málo opatrný.

Přišli jsme o něj při jedné z našich výprav. Skrývali jsme se v přízemí jednoho z velkých domů a čekali, než skončí přestřelka mezi Rusy a Američany. Když naši začali ustupovat, jeden po druhém padající pod neúprosnou palbou Rusů, Pavel to nevydržel a vzteky bez sebe vyrazil z úkrytu. Sám proti celé četě nepřátel. Neozbrojený.

Smrt má očividně smysl pro humor.

Rusové totiž při pohledu na malého, zavalitého mužíka, ženoucího se k nim se zdviženou pěstí a zběsilým řevem výherce miliardového jackpotu, ztuhli a překvapeně na něj zírali. Nestříleli, když se Pavel zastavil u mrtvého Američana a ze země zdvihl jeho automat. Nestříleli ani, když se zoufale snažil vypálit z prázdné zbraně.

Ani nemuseli. Pavla nezabil nepřítel, ale jeho zdraví.

Jak Rusové, tak my jsme sledovali, jak se ten odvážný a hloupý hrdina chytá za srdce a s bolestí zkřivenou tváří padá k zemi.

Jeden z nepřátelských vojáků k němu došel a strčil do něj botou. Nepohnul se. Rusové odešli a my taky.

Toho samého dne jsme našli Honzíka a Marušku. Tak se samozřejmě nejmenují, ale jelikož mladší chlapec vůbec nekomunikuje a holčička se zmůže jen na jednoslovné věty (na otázku, jak se jmenují, nám neodpověděla), dali jsme jim jména po dětech z pohádky, jež se ztratily v lese.

Doufali jsme, že je co nejdřív propašujeme ven, ale boje byly poslední dobou tak silné, že to ani nešlo. Nechali jsme si je, dokud se nenaskytne vhodná příležitost. Snažili jsme se věřit, že tam venku na ně čekají vystrašení rodiče, že se z nich nestanou váleční sirotci.

Jediné pozitivum na této válce bylo její humánnost. Pryč byly naštěstí doby, kdy se nad evropskými městy rojily stovky bombardérů a jediným úderem likvidovaly desetitisíce nevinných životů.

Samozřejmě, civilisté umírali, tomu se nedalo zabránit, ale pořád to bylo z celkovém počtu obětí tohoto konfliktu nepatrné procento.

Obě strany se snažily snížit počty civilních obětí na minimum, ať už z jakýchkoliv důvodů. Dokud proti sobě bojovali profesionální vojáci, mohli jsme si být jistí, že zastaví palbu, pokud bude mezi nimi probíhat neozbrojený člověk.

Horší to bylo s dobrovolníky, zvláště s ukrajinskými nacionalistickými gardami. Říct o nich, že se chovali jako zvířata, byla by to urážka veškeré fauny. Ani nebudu popisovat zvěrstva, jichž jsem byl z jejich strany svědkem.

Naštěstí boží mlýny melou. V případě války i celkem rychle.

Skupinu ukrajinských neobanderovců přistihli jejich ruští spojenci při jedné obzvlášť nechutné akci, kdy chytili mladý pár, ženu několikrát znásilnili a pak podřezali, muže pověsili za nohy a po částech ho stáhli z kůže.

Ukrajinští "hrdinové" byli odzbrojeni, postaveni ke zdi a bez milosti popraveni. Cítil jsem jisté uspokojení a vůbec mi to nebylo trapné.

Válka má mnoho tváří, ale jen málo z nich nenosí masku smrti.

*

Ještě před svítáním vyrazil Peťan ven. Řekl mi, že se brzy vrátí a proto jsem si myslel, že je to on, kdo vydává hlasité, rychlé kroky, nesoucí se podzemními chodbami rozlehlého sklepení.

Děti ještě spaly, ale Honzík se už začínal vrtět, což znamenalo, že se brzy probudí. V duchu jsem mu přál, aby ještě spal a neprobudil se. Občas se totiž stávalo, že si uvědomil, kde je a že je bez rodičů, a rozplakal se. Pokud by se ukázalo, že tím venku není nikdo z naší skupiny, nechtěl jsem na nás upoutávat pozornost.

Srdce mi poskočilo až do krku, když jsem zaslechl, jak ten člověk venku naráží do dveří podél chodby. Tohle by nikdo z nás nedělal! Je jasné, že je to někdo cizí!

Potichu jsem se přemístil k dětem a opatrně je probudil. Maruška na mě rozespale zírala, Honzík si protíral oči a rozmrzele mručel.

"Teď buďte ticho, děti," upozornil jsem je a naznačil jim, aby mě následovaly.

U jedné ze zdí stála obyčejná plechová skříňka, jakých jsou v továrnách tisíce. Co nejtišeji jsem ji odsunul a pokynul dětem, aby vlezli do díry, která za nimi byla. Ta vedla do vedlejšího sklepa. Nám dospělým byla k ničemu, nikdo z nás by se jí neprotáhl, ale pro obě děti byla jako dělaná.

"Nechci," zakňučela vystrašeně Maruška.

"Neboj se," usmál jsem se povzbudivě a pohladil ji po hnědých vlasech. "Jen se na chvíli schováte na druhé straně, dokud si vás nevyzvednu."

Honzík chytil svoji sestru kolem pasu a podezřívavě si mě prohlížel. Nedivil bych se, kdyby mě nyní viděl jako hrůzného čerta, snažícího se je dostat lstí do pekla. I tak jsem ho chápal.

"Necháš nás tady."

Bylo to poprvé, co ta malá dívenka řekla něco tak dlouhého. Musel jsem jednat rychle, takže jsem ani neměl čas na to být překvapený, natož se z toho radovat. Skoro jsem si zavařil mozek, abych přemluvil dvě vyděšené dětské duše, aby mě poslechly.

"Buďte potichu," vysvětlil jsem jim, když lezly na druhou stranu "a za chvíli budeme zase spolu. Slibuju."

Vypadalo to, že mi děti uvěřily, protože zmlkly a s vážnými obličeji mě sledovaly. Kývl jsem a vrátil skříň zpátky. Sám jsem si zalezl do staré dubové skříně kousek od dveří. Bylo to hloupá skrývačka, ale nikam jinam bych se stejně nevešel. Odjistil jsem samopal, protože jsem nebyl naivní, aby mi nedošlo, že to bude první místo, kam se vojáci podívají. I když jsem se modlil, aby právě to neudělali.

Se zatajeným dechem jsem poslouchal, jak kdosi naráží do dveří. Překvapilo mě, že vydržely pět opravdu silných nárazů. Dveře totiž nevypadaly tak pevně.

Když se rozletěly, pevněji jsem sevřel svoji zbraň, připravený poprvé někoho v životě zabít. Naslouchal jsem krokům neznámého a v duchu si představoval, kde v místnosti se asi zrovna nachází. Buď za to mohla moje až přehnaná obrazotvornost, nebo se vetřelec právě zastavil u skříně, kde jsem byl schovaný?

Odpověď přišla vzápětí.

Dveře skříně se rozletěly a já pohlédl do zadýchané tváře mladého ruského vojáka. Moje přítomnost ho očividně vystrašila, protože vytřeštil oči a vykřikl leknutím.

Zírali jsme na sebe několik dlouhých vteřin, dokud jsem si neuvědomil, že jsme ani jeden nepoužili svoji zbraň. To mohlo něco znamenat.

Risknul jsem to a rozpřáhl ruce. Samopal jsem držel za hlaveň jen dvěma prsty, abych mu dokázal, že nemám nepřátelské úmysly.

Voják střídavě hleděl ke dveřím a na mě, nervozita a nerozhodnost na něm byly patrné. Pak, aniž jsem mohl jakkoliv reagovat, vlezl ke mně do skříně a zavřel za sebou. Skříň byla sotva tak velká, abych se do ní vešel já, natož my oba. Ruku se samopalem jsem měl najednou přimáčknutou ke stěně, z druhé strany mě do žeber tlačil Rusův automat. Slyšel jsem jeho vystrašený, zrychlený dech a uvědomil si, že si ke mně nevlezl jen proto, že by trpěl agorafobií.

Někdo ho pronásledoval.

Samozřejmě, že to museli být Američané, nebo někdo z jejich spojenců. To mi však útěchu nepřineslo, ačkoliv se jednalo o naše osvoboditele. Pokud by mě totiž našli spolu s Rusem, byl bych označen jako kolaborant a zastřelen dřív, než bych stihl vysvětlit, že se jedná o omyl.

To samé by se stalo i v opačném případě, a proto si naše skupina držela od všech uniforem náležitý odstup. Nechtěli jsme bojovat, jen pomáhat těm, kteří kvůli válce trpěli.

Mačkali jsme se s vojákem k sobě a závodili o to, kdo rychleji vydýchá vzduch uvnitř. Trhli jsme sebou ve stejnou chvíli, kdy jsme zvenčí zaslechli dupot několika párů vojenských bot a rozkazy v angličtině. Mohl jsem se jen domýšlet, že Američané právě teď prohledávají sklepení a brzy se jistě objeví i tady.

Nebyl jsem naivní a Rus určitě taky ne, takže mi bylo jasné, že je jen otázkou času, než nás tady spolu najdou. Neuměl jsem rusky a tak jsem se s ním nemohl domluvit na dalších krocích. Mohl jsem jen doufat, že se chce z tohoto srabu dostat stejně jako já.

Když se tak stalo, proměnili jsme se s Ivanem (jak jsem vojáka v duchu pojmenoval) v mramorové sochy a skoro ani nedýchali. Přemítal jsem nad duševním rozpoložením Američanů ve sklepě. Pokud jim Ivan zabil v boji kamaráda, jsou naštvaní a nebudou váhat rozstřílet jejich úkryt, aniž by se obtěžovali zjišťovat, jestli je tam uprchlík sám. Pokud jde jen o rutinní hlídku, která na Rusa narazila náhodou a nyní ho pronásleduje pouze proto, aby ho zajala, dají nám šanci vylézt a vzdát se.

Ne že bych se bál smrti, to bych byl mezi těmi, kdo opustili město včas, ale stejně se mi ještě umřít nechtělo. Ve svých představách, zřejmě bláhových, jsem hrdinsky vypustil duši na volném prostranství, nejlépe na kopci, se zbraní v ruce a obklopený desítkami pobitých nepřátel. Je to hloupé, já vím, ale pořád by to bylo lepší, než zemřít uvězněný v dubové rakvi, neschopen se bránit, namačkaný na zpoceného a stejně vystrašeného vojáka, pocházejícího z nějaké malé řiti uprostřed Ruska, a neschopného porozumět posledním slovům, která na tomto světě vyřknu.

Jak už to tak bývá, i zarytý ateista nakonec najde cestu k Bohu, jakmile mu jde o život. Nikdy předtím jsem se nemodlil, ani nevím, jak modlitba vlastně vypadá nebo ke komu se modlit, přesto jsem to zkusil. Doufal jsem, že je Bůh opravdu milující bytost a nechá mě ještě nějaký čas naživu, obzvlášť když přihlédne k tomu, kolik jsem pomohl zachránit lidí.

Nevím, jestli právě tohle zapůsobilo, ale nakonec nás neobjevili. Bylo to šílené, protože jediné místo, kde se mohl prchající Rus ukrýt, bylo tak nápadně na očích, že by ho přehlédl jen hlupák.

Ozvalo se: "Čistý!" v angličtině, následované dusotem vzdalujících se nohou.

Spolu s Ivanem jsme si v tu samou chvíli hlasitě oddechli. Prstem jsem mu naznačil, aby byl zticha, a pomalu jsem otevřel dveře skříně. V duchu jsem zaklel, když ta starožitnost zavrzala jako v nějakém starém hororu. Chvíli jsem čekal, ale patrně už zde nebyl nikdo, kdo by ten zvuk slyšel.

Vylezl jsem ven, následovaný Rusem. Obrátil jsem se ke dveřím, abych zjistil, jestli půjdou ještě zavřít.

Zjistil jsem, že zírám do hlavně automatické pušky.

*

Ti parchanti s námi pěkně vyběhli! Předstírali, že odcházejí a přitom stáli opodál a čekali, až vylezeme ven. Já věděl, že jsem prohrál, ale Ivan se nechtěl jen tak vzdát. Stál jsem k němu zády, ale došlo mi, že se chystá střílet. Ne že by mi to vadilo, jestli je to baví, tak ať se pozabíjejí, ale stál jsem uprostřed potencionální přestřelky a to mi narušovalo plány dožít se vysokého věku. Udělal jsem proto to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Vší silou jsem do Rusa vrazil a vyvedl ho z rovnováhy. Otočil jsem se a, ještě než dopadl na zem, mu vyškubl pušku.

Nyní jsem byl otočený zády k Američanům, přesto jsem ale cítil, jak mi míří na záda a chystají se střílet. Rychle jsem proto odhodil Ivanovu zbraň a zvedl ruce nad hlavu.

Toto gesto, spolu s tím, jak jsem odzbrojil Rusa, Američany zjevně trochu uklidnilo. Poručili mi, abych se rukama opřel o nejbližší zeď. Učinil jsem tak a očkem mrknul po Ivanovi, který ležel na zemi a tvářil se překvapeně a ublíženě. Dřív bych se cítil provinile, ale v poslední době bych pocity, které mě chvilkově ovládly, spočítal na prstech jedné ruky.

Jakmile donutili Ivana vstát, tlačili nás oba ven ze sklepa. Měl jsem sice strach, ale víc o děti, které tam zůstaly, než o sebe. Doufal jsem, že se sem Peťan, nebo někdo jiný ze skupiny, brzy vrátí, a dovtípí se, co se stalo.

Dostali jsme se zhruba do poloviny chodby, když se venku na ulici začalo střílet. Několikrát námi otřásl nedaleký výbuch granátu. Celá skupina se přikrčila. Malými okénky vysoko nad našimi hlavami sem pronikal nejen hluk, ale i prach, sklo a občas nějaká střepina.

Zazněly rozkazy v angličtině a tři z pěti amerických vojáků vyrazili vpřed. Zůstali dva, jeden před námi, druhý vzadu. Ivan sebou nepatrně trhnul, když zvenčí zaslechl, stejně jako já, hlasy ve své mateřštině. Nevím, jestli je zaslechl i náš doprovod, ale upozorňovat jsem je na to nechtěl. A ani jsem nemusel.

Vojáci, kteří běželi dlouhou chodbou ke schodům, vedoucím ke sklepení, objevili Rusy jako první. Tedy, bylo to spíš naopak.

První dva muži padli pod soustředěnou palbou shora, třetí se pokusil utéct, ale kulky si našly po pár metrech i jeho. Zatím Američan před námi vyběhl vpřed a přitom střílel do míst, kde předpokládal, že se brzy objeví nepřátelští střelci, ten vzadu nám poručil, abychom si lehli na zem. Já poslechl ochotně, už jsem viděl, jakou škodu dokáže napáchat odražená či zbloudilá kulka. Ivan se však vzpouzel. Otočil se na Američana a začal mu ve svém jazyce něco naléhavě vysvětlovat.

"Drž hubu a lehni si!" nařizoval mu stále nervóznější Američan.

"Poslechni ho!" přidal jsem se i já se svou češtinou.

Ivanova argumentace byla stále naléhavější a zlostnější. Vyhrožoval vojákovi pěstí a zahrnoval ho nadávkami. Mít u sebe nějaké peníze, vsadil bych je na to, že ho Američan brzy zastřelí.

Asi by se tak i stalo, ale ve chvíli, kdy došla Američanovi trpělivost a on namířil hlaveň automatu na Ivanovu hruď, zasáhla vůle boží, která měla očividně s hloupým Rusem své plány. Vůle boží v podobě rakety, hodně velké rakety, které se v trase ocitl právě náš dům.

Celá budova se otřásla, jako by do ní narazila obří pěst. Měl jsem nejasné tušení, že to není všechno. Když jsem viděl dům poprvé, divil jsem se, jak je možné, že ještě nespadl. Vypadal, jako by měl za sebou bombardování z obou světových válek.

Zaslechli jsme podivné, hlasité křupnutí a zvedli jsme hlavy. Po celé délce stropu se táhla prasklina, z níž se místy sypala omítka. Kdosi z mých společníků si hlasitě oddechl a právě v tu chvíli část stropu nad námi poklesla. Sice jen o kousek, ale i to stačilo, abych si skoro nadělal do kalhot.

Neumím číst myšlenky, ale vsadím se, že jsme všichni mysleli na to samé: jen ať to vydrží.

Nevím, jestli to bylo tím, že bůh vyčerpal svou denní dávku zázraků, nebo naše kolektivní vůle nebyla dostatečně silná, aby zadržela tuny sutin.

Jediné štěstí bylo, že se strop nezhroutil ihned. Několik velkých kusů stropu dopadlo před i za nás. Američan s Rusem zapomněli na nepřátelství a svorně se rozhodli zachránit si život. Šel bych s nimi, kdybych nevěděl, že jsou ve sklepě děti.

Pokusil jsem se prodrat kolem Američana, ale ten mě chytil za loket a táhl pryč. Možná, že jemu bych se vysmekl, ale když se k němu přidal i Ivan, byl můj boj marný.

"Pusťte mě!" křičel jsem. "Jsou tam malé děti! Musíme je dostat ven, než to spadne, jinak tam zůstanou!"

I kdyby mi rozuměli, zřejmě by nic nezmohli. Bylo to buď já, nebo nikdo. Zvláštní. Ještě před chvílí se chtěli pozabíjet a nyní se rozhodli společně zachránit jednoho obyčejného civila. K uzoufání.

"Zůstaňte tam!" křikl jsem směrem ke sklepu a doufal, že mě děti uslyší. "Přijdu si pro vás!"

Americký voják, který pálil po Rusech, byl také mrtvý. Ani jsem si v tom zmatku nevšiml, kdy ho zasáhli. Jeho nepřátelé však ze schodiště zmizeli, takže jsme se mohli dostat rychle a bez rizika ven.

Sotva jsme se dostali na ulici, pravá polovina přední strany domu se sesula s ohromujícím rachotem k zemi. Obrovský oblak prachu se roznesl po ulici a ještě dlouho trvalo, než se usadil a my mohli spatřit scénu naprosté zkázy.

Naivka ve mně věřil, že děti ten sesuv přežili, druhá půlka, ta hnusně realistická, říkala, že tohle nemohl nikdo přežít. Jenže dokud neuvidím jejich mrtvá těla, nehodlám se vzdát. Rozeběhl jsem se k domu a začal se probírat sutinami. Bohužel, většina kusů byla nad mé síly. Těch pár, které šly uzvednout, neubraly z hromady skoro nic. Došlo mi, že takhle se nikam nedostanu.

Jako by toho nebylo málo, začali se objevovat první ruští vojáci. Američan, jediný, který zde zbyl, zoufale - přesto stále profesionálně - mířil zbraní z jednoho příchozího na druhého. Nevystřelil však a to mu pravděpodobně zachránilo život. Rusové ho totiž očividně nehodlali zabít. Byli si jisti svou početní převahou a tak ho lámanou angličtinou vyzvali, aby se vzdal. Jestli to byl znak milosrdenství, touhy po zajatci nebo už měli zkrátka pro dnešek dost bojů, to věděli jen oni. Mě to nezajímalo.

Američan se nakonec vzdal. Jeho touha po zabíjení nepřátel nemohla být větší než chuť po životě. Pomohl k tomu i Ivan, který se ho posunky a pár slovy v angličtině, které znal, pokoušel přesvědčit, že to nemá smysl.

Zatímco Rusové odzbrojovali amerického vojáka, přistoupil ke mně Ivan s úmyslem zjistit, co vězí za mým počínáním.

"Děti! Zůstaly tam děti!" vysvětloval jsem mu. Protože jsem věděl, že mi asi nebude rozumět, rukama jsem mu naznačil jejich výšku. Po chvíli tápání se jeho tvář rozjasnila pochopením. Ihned na to se však zamračil, když si uvědomil, jaká ztráta mě postihla.

"Tvoje děti?" zeptal se mě rusky.

Zprvu jsem chtěl zavrtět hlavou, ale došlo mi, že pokud ho budu moci přesvědčit, aby mi pomohl, bude lepší, když si to bude myslet. Proto jsem přikývl.

Ivan mě chvíli nerozhodně sledoval a pak se připojil. Společně jsme mohli odhazovat i těžší kusy zdiva. Přesto to bylo pořád jako plivnutí do moře.

V jednu chvíli Ivan odběhl a já myslel, že to vzdal. Za chvíli se však vrátil s několika svými krajany, kterým vše vysvětlil. Nabídli se, že pomohou. Ivan mi naznačil, že i oni mají doma děti. Jejich velitel a další Rus přitom hlídali zajatce a sledovali přitom okolí.

V osmi lidech to šlo už lépe, ale pořád pomalu. Bez těžké techniky bylo odstranění těch největších kusů nemožné. Navíc se od severu blížila silná střelba. Pomáhající Rusové byli kvůli tomu čím dál nervóznější a každou chvíli se otáčeli. Bylo mi jasné, že se nakonec budou muset stáhnout.

"Nestřílejte!" ozvalo se náhle odkudsi z ulice.

Všichni jsme ztuhli, Rusové sundali automaty a hledali původce toho výkřiku.

Z vchodových dveří jednoho domu na druhé straně ulice vyšel Peťan s rukama nad hlavou. Pomalu mířil k nám, následovaný Vlastou, Markem a Tondou. Nikdo z nich nebyl ozbrojený, svoje zbraně nechali prozřetelně někde ukryté. Vysvětlil jsem Ivanovi, že jsou to moji přátelé. Rus to vysvětlil veliteli skupiny a ten je nechal přijít blíž.

Navzdory věčně hranému chlapáctví jsme se s Peťanem objali. Rychle jsem ze sebe vysypal, co se tady v posledních hodinách stalo. Moji přátelé neváhali a vrhli se do práce. Při odklízení trosek mi Peťan oznámil, že se od severu blíží silné jednotky spojenců. Přestože jsem to očekával, stejně mi to zkazilo náladu.

Když už boje zuřili jen o pár ulic dál, ruský velitel odvolal své muže. Ivan mi podal ruku a omluvně se na mě podíval. Chápal jsem ho, ale přesto jsem byl mrzutý.

Jednotka se začala stahovat a my pokračovali v práci. Rusové neodešli daleko, když jsem zaslechl, jak o něčem vzrušeně debatují. Ohlédl jsem se a spatřil Ivana, velitele skupiny a amerického zajatce, jak se spolu dohadují. Rusové, na rozdíl ode mě, uměli anglicky, takže pro ně nebyl problém se s vojákem domluvit.

Ruský velitel trpělivě naslouchal Američanovi a pak přikývl. Zavolal radistu, který zajatci podal vysílačku a sám na ní něco nastavoval. Američan pak začal hlasitě mluvit do mikrofonu. Slyšel jsem, jak mu kdosi na druhé straně odpovídá, ale i kdybych uměl anglicky, nerozuměl bych tomu. Američan dlouho přikyvoval a rozhovor následně ukončil.

Ještě chvíli debatovali s velitelem, načež se celá skupina vrátila k nám. Překvapeně jsme na ně zírali.

Američan se nás zeptal, jestli někdo mluví anglicky. Vlasta přikývla a dala se s ním do hovoru, přitom nám ostatním překládala: "Říká, že mluvil s velitelem jednotek, které se k nám blíží. I když nemluví naší řečí, pochopil, o co se tu snažíme. Vysvětlil to svému nadřízenému a požádal ho, aby na nějakou dobu pozastavil útok, abychom mohli dostat děti ven."

"Podařilo se?" zeptal se Peťan.

"Ano," přikývla Vlasta. "Velitel mu dal ale lhůtu dvaceti čtyř hodiny. Déle postup zadržovat nemůže."

"Takže se nebudeme zdržovat," houkl Peťan a vrátil se k hromadě suti. Vydali jsme se za ním. Americký voják se k nám přidal a já ho kývnutím přivítal. Představil se mi jako Ian Smith. Všiml jsem si, že se dal do spolku s Ivanem (ten se nám představil jako Vasilij), s kterým je spojovalo jakési neviditelné pouto.

Byla nás slušná skupina a práce nám šla od ruky, ale mnozí z nás pochybovali, jestli to stihneme, než nám vyprší lhůta daná americkým velitelem.

*

Další problém nastal, když se začalo stmívat a my špatně viděli, kam šlapeme. Naštěstí nám opět pomohl Ian. Se záhadným úsměvem odběhl za radistou a opět se spojil se svými lidmi.

Asi za půl hodiny k nám s rachotem přijel americký pásový obrněnec se silným reflektorem na trupu. Naši ruští pomocníci ho sice sledovali s nedůvěrou, ale nic nenamítali. Obsluha obrněnce najela k domu a rozsvítila reflektor, díky němuž jsme měli více světla, než za dne. My pokračovali v práci.

*

Nevím, jak se ta zpráva roznesla, ale během několika následujících hodin se k nám přidávali další pomocníci. Ať už z řad Rusů nebo Američanů, tak i obyvatel Pardubic, kteří ještě zůstávali ve městě a nyní se nám rozhodli pomoci. Sehnali jsme ještě několik osvětlení, lopat, krumpáčů a kbelíků, lidé odváželi sutiny v kolečkách nebo na dvoukolácích, jeden u civilistů dokonce sehnal stařičkou nákladní tatru. Problém s opravdu velkými, několik set kilovými kusy, vyřešil Toník, který přijel s traktorem a dlouhým, silným řetězem. Těžké kusy jsme omotali a opatrně odtáhli pryč.

Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme se dostali dovnitř. Plechové dveře od našeho úkrytu se při zhroucení zavřely. Sice to znamenalo, že měly děti omezený přísun kyslíku, zároveň je však dveře ochránily od prachu, který by jinak zaplnil celou místnost.

Já, Peťan, Ian a Vasilij jsme slezli dolů a po troše námahy dveře odstranili. S úlevou jsme zjistili, že strop nad sklepem vydržel. S baterkami jsme propátrali místnost, ale děti zde nebyly. Neomylně jsem proto zamířil k plechové skříňce, která teď ležela převrácená přes díru ve zdi. Odhodili jsme ji a posvítili dovnitř.

"Honzíku? Maruško?" zavolal jsem s úzkostí v hlase.

Nastal okamžik pravdy, při kterém jsme skoro zapomněli dýchat.

Uběhla asi minuta a v díře se nic nepohnulo. Cítil jsem, že mi někdo položil ruku na rameno. Odbyl jsem toto utišující gesto se zavrčením. Nechtěl jsem uvěřit tomu, že by po tom všem měl náš příběh skončit smutně.

Po další minutě jsme zaslechli jakýsi šramot. Jiskřička naděje v mém srdci opět začala rozhořívat, a když se v díře, osvětlené kužely baterek, objevil šedivý, prachem pokrytý obličej Marušky, vzplanulo plným jasem.

Zajásali jsme, čímž jsme děvče trochu poplašili. Rychle jsem ji popadl a vytáhl ven. Honzíka, který se objevil za svou sestrou, popadl Peťan. Rychle jsme s nimi opustili sklep, pro případ, že by se chtěl stále ještě zhroutit. Nad otvorem, kterým jsme se dostali dovnitř, už čekali vojáci, kterým jsme sourozence podali. Další pomohli vylézt i nám.

Když se rozneslo, že se děti podařilo zachránit, propukli lidé v jásot. Za těch několik hodin, kdy se podíleli na vyprošťování, se dokonale promíchali, a proto se nyní plácali po zádech Američané s Rusy a objímali Češi s vojáky obou mocností. Nikomu v té vzácné chvíli nepřišlo, že jsou vlastně na bojišti s nepřáteli.

Přítomné ženy se dětí ujaly, omyly je od té nejhorší špíny a daly jim napít. Jeden z amerických vojáků někde sehnal dvě teplé deky a dal je Vlastě, která do nich sourozence zabalila.

Došel jsem k nim a poklekl.

"Teď už budete v pořádku," řekl jsem jim.

"Už nás neopouštěj," vyčetla mi Maruška.

"Neopustím vás," slíbil jsem jí a hodlal to dodržet, i kdybych měl obětovat vlastní život, "dokud vás nedostanu k rodičům."

Honzík zvedl hlavu a zahleděl se kamsi nahoru, do míst, které osvětloval jeden z mobilních reflektorů.

"Sněží," řekl a ukázal na několik osamělých vloček, snášejících se k zemi. Podíval jsem se tím směrem a sledoval jejich křivolaký pohyb. Až po hodně dlouhé chvíli jsem si uvědomil, že je to poprvé, co jsem chlapce slyšel mluvit. Široce jsem se usmál a pohlédl na Marušku. Její pohled naznačoval, abych to přijal, ale nijak neřešil. Já, dospělý chlap, jsem se radou té malé holčičky řídil, jako by to byla psycholožka s dlouholetou praxí.

Vstal jsem, abych si protáhl ztuhlá kolena. Přišel ke mně Peťan s lahví rumu. Nikdy mi nechutnal, ale teď jsem si dal a ani jsem se po něm nešklebil. Vrátil jsem mu láhev a společně jsme sledovali dění kolem nás. Lidé popíjeli, bavili se a smáli. Nepřátelští vojáci využili možnosti a sdružovali se, aby si ukázali fotky svých žen a dětí, smáli se vtipným historkám a žasli nad tím, že mají společné záliby. Možná, že v tu chvíli pochopili, že všichni vojáci jsou vlastně bratři, bez ohledu na to, za jakou stranu válčí.

"Nikdy bych nevěřil, že něco takového uvidím," řekl jsem mu.

"Já taky ne," přitakal Peťan. "Jen o pár hodin dřív a mohl to být vánoční zázrak."

"Hm?"

"Včera byly Vánoce," vysvětloval mi.

"Vážně?"

Podíval se na hodinky, které ukazovaly půl třetí ráno.

"Jo, už dvě a půl hodiny je po nich. Dnes už je boží hod vánoční."

Povzdychl jsem si. "I tak je to pěkné."

Myslím, že jsem nebyl jediný, kdo si vzpomněl na událost před více než sto lety, kdy se vojáci dvou nepřátelských táborů postavili vůli těch, kteří je poslali, aby se navzájem zmasakrovali, a na několik dní se stali přáteli. Možná, že kdyby tenkrát vydrželi a nenechali se zviklat k pokračování nesmyslného zabíjení, nemusela by být válka ani dnes. Ještě asi musíme ujít dlouhou cestu, než pochopíme, že bez válek se dají problémy taky řešit.

Zaslechli jsme blížící se vrtulník. Američané ho sem poslali po dohodě s Rusy, aby děti evakuovali. Bez ohledu na to, že to udělali jen proto, aby se před veřejností ukázali v dobrém světle a využili to pro svou propagandu, jsem jim byl vděčný.

Rád bych věřil tomu, že tento krásný stav vydrží dlouho, ale naivitu jsem pohřbil v prvních dnech této války. Jakmile náš vrtulník vzlétne, boj začne nanovo. I tak se o tomto novodobém zázraku, třebaže malém, bude mluvit všude. Z mého rodného města se tato zpráva ponese do všech koutů válkou zasaženého světa - a třeba se někde inspirují k něčemu podobnému. A až by jich bylo tolik, že by neměl kdo bojovat, bylo by po válce.

Teď se to zdá jako hloupost, ale jednou...