Medvídek (2006)

16.01.2018


stáhnout doc


Pětatřicetiletý Jakub Hanák, rodák z České Třebové, stál na ulici, před panelovým bytem, kde spolu s manželkou Ivou a desetiletou dcerkou Janou sdílel byt 2+1 v třetím poschodí. Postával u kontejneru na smíšený odpad, v ruce držel prázdný odpadkový koš a zachmuřeně sledoval scénu, odehrávající se o několik desítek metrů dál. Dva zřízenci místní pohřební služby, odění ve smuteční černi, právě vynášeli vchodovými dveřmi sousedního domu černou rakev a mířili ke služebnímu vozu, zaparkovanému u chodníku. Jakub věděl, že ponesou ještě jednu, menší rakev.

Místní tamtamy roznesly tuto tragickou novinu ústy zděšených, překvapených, ale stále zvědavých ženských po celém sídlišti až neuvěřitelně rychle.

Kolem pohřebního vozu postávalo několik zvědavých čumilů, "velmi nenápadně" sledujících přenos rakve, jakoby očekávali, že se víko dřevěného pouzdra otevře, vyskočí z něj oživlá mrtvola a začne na jejich přání tancovat.

Jakubovi to připadalo trapné. Vzápětí si však uvědomil, že i on tu tak podobně postává. Raději se sebral a šel domů. Jeho žena ho určitě bude mít raději u sebe. Navíc, pokud bude chtít vědět nějaké nechutné podrobnosti nebo novinky o tom hrůzném činu, mohl se zeptat někoho ze sousedství, těsně blízkého sousedství - kurva, mohl to být někdo z mojí rodiny!

Než vstoupil do domu, ještě naposledy se otočil a podíval se, jak zřízenci nakládají rakev do auta. Zlé věci se stávají a on byl rád, že se to tentokrát opět netýkalo jeho rodiny.

*

V noci z neděle na pondělí 23 června, těsně před půlnocí, zaslechlo několik lidí z jednoho panelového domu na sídlišti poblíž nového náměstí v České Třebové křik hádky a tříštivý zvuk rozbíjeného skla. Pár z nich jen hlasitě zanadávalo, ale dál se o to nezajímali. Tyto výlevy zlosti dvou manželů bývají na denním (samozřejmě i na nočním) pořádku v každém městě. Místo toho se raději snažili spát. Začínal další pracovní týden a mnozí z nich brzy ráno vstávali do práce.

Manželé Koneční, z jejichž bytu se hlasité zvuky ozývaly, nebyli u svých sousedů nijak moc oblíbení. Díky hádkám, které probíhaly hlavně v pozdních nočních hodinách, díky jejich liknavému přístupu k povinnostem v domě, kvůli jejich povýšenému chování vůči ostatním obyvatelům. Otevřená nenávist mezi manželi Konečnými a ostatními lidmi z domu zatím nepanovala, ale pohár lidské trpělivosti není bezedný. A jak se všeobecně vědělo, pohár trpělivosti Michala Konečného, devětadvacetiletého průvodčího motorového osobního vlaku jezdícího ve směru Česká Třebová-Chornice byl velikosti kelímku od jogurtu. Jeho denní program obsahoval zaměstnání, hospodu a v následném podroušeném stavu cestu domů a hádku se svojí ženou Ludmilou. Na svého desetiletého syna Jirku přitom ohledy nebral ani jeden z rodičů. Tiše trpěl nechápavou nevraživost své matky i otce, uzavíral se čím dál častěji do sebe, nenáviděl sebe, své rodiče i okolí.

Muselo to zákonitě jednou přijít, říkají si nyní lidé. Ale až takhle? To nikdo nečekal.

První, kdo si všiml něčeho podivného, byl soused Konečných, důchodce František Horáček. Od té neděle, kdy se naposledy pohádali, uplynuly tři dny a on nezaslechl ani jedno slovo hádky nebo rozbíjeného nádobí. Zpočátku byl jen rád, že je konečně klid, ale počáteční úlevu brzy vystřídalo podezření.

Nejen, že je vůbec neslyšel, ale najednou je vůbec ani nepotkával. Odstěhovali se? Odjeli na dovolenou? Nebo se jen prostě míjeli? Tři dny za sebou? A nejen s ním? Promluvil si s ostatními sousedy, ale i nikdo z nich je už delší dobu neviděl.

Čtvrtý den, když šel ráno do samoobsluhy, ucítil před jejich dveřmi podivný zápach. Bylo sedm hodin, Ludmila Konečná chodila do práce až na osm. Mezitím připravila syna a o půl osmé ho doprovázela do školy. Tudíž musela být ještě doma. Důchodce se odhodlal a zazvonil. Co kdyby...

Zvonil asi pět minut, ale nikdo neotvíral. To už byl Horáček rozhodnutý. Vrátil se domů a z pevné linky zavolal policii. Ti přijeli do deseti minut. Poté co na jejich volání, bušení do dveří a neustálého zvonění nikdo neotvíral, rozhodl se strážník Němec vyrazit dveře. Spolu se svým kolegou a v těsném závěsu s Horáčkem vstoupili do bytu. Za minutu vyběhl policista na chodbu, bledý a roztřesený, zlomil se v pase, začal na sucho dávit, ale nepozvracel se.

Tak na tohle ho žádný tvrdý policejní výcvik nepřipravil.

*

Oficiální policejní zpráva zněla, že byla Ludmila Konečná i se svým synem Jiřím brutálně zavražděna manželem Michalem. Ten z místa činu následně uprchl a skrývá se na neznámém místě. Ihned po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání.

*

"To je ale hrůza, co se dnes děje," řekla svému manželovi, jakmile se vrátil zvenku, Iva Hanákova, drobná, štíhlá blondýnka s velkýma modrýma očima. Podívala se na svého manžela, zdali nějak zareaguje, ale on jen položil v kuchyni na zem odpadkový koš a unaveně si sedl v jídelně ke stolu. Z kapsy kalhot vytáhl balíček Startek, jednu si vytáhl a zapálil si. Vyfoukl kouř, přitáhl si blíž popelník a cigaretu do něj položil. Zahýbal hlavou, aby si protáhl krční svaly a pak se zadíval na svoji ženu, jakoby ji viděl poprvé.

"Cože? Co jsi to říkala? Promiň, neposlouchal jsem tě."

Iva, lehce podrážděná z toho, že jí manžel nevěnoval pozornost, mu svá slova zopakovala.

"To ano, " souhlasil s ní Jakub. Vzal si cigaretu a potáhl si.

"Měl bys přestat, miláčku," řekla mu starostlivě Iva. "Nebo to kouření aspoň trochu omezit."

Jakub po ní střelil pohledem, ale naštěstí se rychle uklidnil a ledovým hlasem jí řekl:

"Je to můj jediný zlozvyk, jinak žiju celkem zdravě, tak mi aspoň to kouření nech, ano? Navíc za den vykouřím tak maximálně deset cigaret a to není moc. Ty jsi taky dřív kouřila, pamatuješ?"

"To ano," připustila Iva, ale vzápětí se ohradila. "Jenže je to už skoro deset let co nekouřím. Sotva jsem zjistila, že čekáme dítě, okamžitě jsem přestala. Kvůli Janičce, Jakube."

Jakub přikývl. Svou ženu miloval, ale připustil, že mu občas pěkně leze na nervy se svojí až někdy přehnanou starostlivostí a péčí. Obzvlášť ve chvílích, kdy se k němu chová, jakoby byl malý nezodpovědný kluk.

"Dobře, dobře. Zkusím přestat." Jednou. Kdoví kdy. Možná. Ale spíš ne.

Kouřil už dvacet let. Po takové době se jen těžko přestává. To věděl každý, kdo byl tak dlouho jako on závislý na nikotinu.

Iva na něj pochybovačně pohlédla, ale pak raději odešla do kuchyně připravit oběd.

Bylo jedenáct hodin a Jakub byl zvyklý obědvat přesně ve dvanáct, Stihne to jen taktak. To je dobře, nechtěla by ho zase naštvat.

Jakub mezitím zavolal mobilem do práce a na něčem se domlouval se svým kolegou. Iva ho dobře slyšela, ale stejně těm jejich podivným termínům vůbec nerozuměla. Dobře však rozuměla tomu, když na ní minulý týden řval kurvo a praštil jí pěstí do obličeje. Ještě že ten make-up zakryl to nejhorší. To by ještě určitě zvětšilo tu ostudu, kterou nyní po domě měli.

Opatrně se zadívala na manžela a modlila se, aby mu ten oběd chutnal. Seznámili se na škole. Oba studovali stejný obor, práva. Nejdřív se jen tak nenápadně oťukávali a po půl roce spolu začali chodit.

Nebyla to žádná nepřekonatelná nesmrtelná láska. Milovali se a chtěli být spolu. Nikdo by o nich nikdy nenapsal žádný velkolepý romantický scénář, podle kterého by se natočil ještě velkolepější romantičtější film. Po ukončení závěrečnými zkouškami, kdy z nich opadla tíha několikaletých studií, si naplánovali, že se vezmou a společně založí soukromou advokátní kancelář.

Možná by se jim to povedlo, kdyby však Iva znenadání neotěhotněla, čímž jejich plány na budování společné kariéry vzaly za své. Následovala svatba.

Nestěžovali si. Měli z malé Jany radost, kterou by jim nemohlo vynahradit nic jiného. Zatímco byla Iva na mateřské a starala se o dceru, Jakub si sehnal dobře placené místo v jedné právnické agentuře v Ústí nad Orlicí. Nebylo to sice to jeho vlastní, ale věděl, že mohl skončit o dost hůř. S malým dítětem byla dobrá každá koruna.

Iva byla doma, dokud Jana nezačala chodit do školy. Potom si začala shánět práci. Stala se překladatelkou. Na škole jí šly dobře cizí jazyky, tak proč nevyužít takovou nabídku?

Se svými platy nemuseli žít skromně, ale rozhazovat také nemohli. Byla to další z mnoha průměrných českých rodin. Elektrické spotřebiče si brali na splátky a šetřili každou korunu. Jednou za dva roky si mohli dovolit čtrnáctidenní dovolenou u moře v Itálii nebo v Chorvatsku. Tři roky po svatbě si pořídili ojetou Škodu 120. Do té doby jezdil Jakub do práce vlakem. Vloni ji vyměnili za Felicii Combi.

Jejich manželství mezitím neprošlo žádnou závažnou krizí. Občas na sebe vrčeli, ale to bylo v jejich letech celkem normální. Až do minulého týdne. Jakub si minulý pátek vyrazil s přáteli z firmy do baru. Dám si jedno, dvě a brzy jsem doma. Slibuju.

Domů se opravdu vrátil. Jenže až o půl čtvrté, ožralej jako hovado, tak ho popsala jedna sousedka, která ho spatřila, když chtěla zjistit, který dobytek tak pozdě ruší noční klid v domě. Iva ho rychle zatáhla do bytu, zděšená představou o vlastní pověsti. Za takové nechutné výstřelky mužů mohou přece jen jejich vlastní ženy.

Nikdy ho neviděla v takovém stavu. Páchnul alkoholem a vypadal jako ten nejposlednější ožrala. Snažila se ho dostat do koupelny, ale bylo to stejné jako nacpat pětisetkilového grizzlyho do klece na papoušky. Po nesmírné snaze se jí to ale nakonec povedlo. Posadila ho na okraj vany a snažila se vysvléct z oblečení. Přitom se snažila nepozvracet z pachu potu a alkoholu, který okamžitě zaplnil celou místnost. Jakub jen seděl a mumlal si nesmysly, kterým nerozuměla.

Zničehonic zvedl hlavu a zadíval se Ivě přímo do očí. Tu ten pohled docela vyvedl z míry.

"Chci si zašukat, pojď, dáme si to rovnou tady."

Iva byla šokovaná tím, co právě slyšela. Zakroutila hlavou.

"Ne, dnes už ne. Podívej se na sebe, jak vypadáš. Takhle to ne..."

Než to stačila doříct, z boku jí do tváře zasáhla Jakubova pěst. Odletěla stranou a hlavou se udeřila o umývadlo. Ležela na zemi, sténala a noční košili měla vyhrnutou tak, že jí byly vidět její opálené nohy a obnažené pozadí.

Neměla kalhotky! To v Jakubovi vyvolalo takovou vlnu chtíče, že se už neudržel. Svalil se na ni, roztáhl jí nohy a jednou rukou si rozepnul poklopec. Iva neprotestovala. Bylo jí jasné, že tohle musí vytrpět. Nevěděla, čeho by byl její muž schopný, kdyby mu odporovala.

Tekly jí slzy, když jí manžel roztáhl půlky a hrubě jí ho narval do análu. Tato bolest však nebyla tak velká jako ta, kterou měla po zbytek života v srdci.

Celou tu dobu, kdy do ní přirážel, snášela jeho hnusné chování, i to jak jí snad tisíckrát nazval kurvou.

A přitom byl Jakub jejím prvním a jediným mužem.

*

Od té doby se alkoholu ani nedotkl. Celý následující týden se jí ustavičně omlouval. Nosil jí květiny, dárky, přísliby toho, že se nic takového už nikdy nebude opakovat.

Nakonec podlehla jeho slibům, uvěřila mu a odpustila.

Byla si však jistá, že kdyby to udělal znovu, okamžitě a bez lítosti by ho opustila. I s Janou.

Byla ráda, že ta měla tu noc velmi tvrdé spaní a nic jí neprobudilo.

Když ležela v koupelně na zemi, snažila se být zticha právě kvůli ní - a samozřejmě také kvůli vlastní hrdosti.

Od té noci bylo vše zase v pořádku. Po nějaké době to začali oba brát jako onu příslovečnou výjimku, která potvrzovala jejich jinak šťastný a bezproblémový život.

Přesto jí však tíživé myšlenky a jizva na srdci zůstaly. Hořká zrada a bolest způsobená mužem, kterého miluje, nikdy z ženy nezmizí. Dříme v jejím nitru jako pohádkový drak hlídající bájný poklad.

*

Asi týden po masakru v jejich sousedství dostal Jakub nápad. Vyjít si na procházku do lesa. Obě nejdůležitější ženy jeho života nadšeně souhlasily. Byla sobota, oba měli volno. Po obědě se převlékli a vydali se na cestu. Jakub sebou vzal proutěný košík a nůž na houby, Iva měla na zádech batoh a v něm svačinu a pití. Před nimi si vykračovala malá Jana a pyšně nesla malou bandasku na borůvky.

V lese bylo krásně. Dýchali čerstvý vzduch, svítilo slunce.

Zatímco jejich dcera pobíhala kolem nich a nadšeně sbírala borůvky, občas si některou z nich strčila do úst, takže za chvíli vypadala jako šmoula, oba její rodiče se pomalu procházeli kousek od ní, drželi se za ruce a povídali si.

"Je mi hezky, miláčku," usmívala se Iva zamilovaně a se zadívala na Jakuba.

"To jsem rád," odpověděl její muž a úsměv jí nervózně oplatil.

Chvíli se díval na svoji dceru, potom se zastavil a obrátil se na Ivu. Tvářil se vážně.

Ivě zmizel úsměv z tváře. Než se ho stačila zeptat, co ho trápí, odpověděl jí sám.

"Víš... já... pořád mě trápí...," nemohl to ze sebe dostat, i když tušil, že Iva ví, o čem chce mluvit.

Věděla to. Položila mu ukazováček na rty.

"Už o tom nemluv, prosím. Je to za námi a já jsem ráda, že jsme to nakonec přestáli."

Políbila ho na tvář. Tentokrát se Jakub usmál upřímně. Tohle potřeboval slyšet. Pohladil ji po tváři a objal.

Idylickou chvilku však náhle přerušil třesk výstřelu. Oba dva sebou cukli a naráz se otočili na svoji dceru. Ta stála pár metrů od nich a s překvapeným a trochu ustrašeným pohledem na ně zírala.

Vzápětí se ozvaly varovné výkřiky, vyzývající k zastavení. Když zazněl druhý výstřel, Iva se k ní okamžitě rozeběhla, s Jakubem těsně v patách. Doběhli k ní společně. Iva ji objala a tichými slovy uklidňovala. Jakub stál opatrovnicky kolem své rodiny a obezřetně se rozhlížel kolem sebe.

Výstřel nezazněl nijak daleko a na to, aby se tento zvuk dal připsat výstřelu z myslivecké pušky, by nesměl Jakub strávit dva roky na vojně. Velmi jasně poznal výstřel z malorážky, z které stříleli tenkrát jeho nadřízení.

Nemusel být inteligent na to, aby poznal, kdo, a hlavně po kom střílí.

Policisté versus vrah Michal Konečný.

Kurva! Mělo mě to napadnout! Jak jsem mohl být tak neopatrný?

Pozdě bycha honit. Jakub nevěděl co dělat. Pokud by se snažili zmizet, mohli na ně kdykoliv narazit. Jenže kdyby zde zůstali a modlili se, aby ta honička co nejrychleji skončila, mohlo se stát, že se k nim pronásledovaný i pronásledovatelé dostanou tak jako tak.

Ještě než zazněl třetí výstřel, všechny vyděsil vrahův šílený, ochromující řev - Jakubovi se zdálo, jakoby se otřásla sama nebesa, při čemž se malá Jana, celá vyděšená, rozbrečela, ale Jakubovi bylo, nevěděl proč, jasné, že je konec.

Přesto v této části, jinak klidného a tichého lesa, setrvali ještě další hodinu, než se odvážili jít domů.

*

Domů dorazili celí unavení, vyděšení, ale živí. Iva dala svoji dcerku okamžitě do postele a ta za chvíli spala jako nemluvně.

Bože! Tak malá a už musela zažít takový šok a hrůzu. Iva se ještě teď pořádně třásla. Kdyby se komukoliv z její rodiny v tom lese něco stalo, zbláznila by se.

Napříště si slíbila, že si musí dávat velký pozor, aby se již nic takového neopakovalo. Dnes měli štěstí, ale to se nikoho nedrží věčně.

Vstala z postele a opatrně za sebou zavřela dveře do pokoje. Manžela našla opět sedět v kuchyni a kouřit. Tentokrát raději mlčela. Uvědomila si, že on je z toho všeho víc nervózní než ona. Došla k němu a pohladila ho po vlasech.

Jakub sebou cukl, jakoby dostal ránu elektrickým proudem. Iva se od něj s leknutím odtáhla, ale to už on típal cigaretu a otáčel se k ní.

"Je to moje vina," konstatoval suše, bez jakýchkoliv známek emocí.

Iva nejdřív nevěděla jak zareagovat, nakonec se k němu přiblížila a objala ho.

"Není to tvoje vina, miláčku," konejšila ho, ale najednou si s hrůzou uvědomila, že ona sama tomu zrovna moc nevěří.

To snad ne! Zrovna teď nepotřebuju obviňovat svého manžela z něčeho, co snad nezavinil...Snad? Bože, to ne!

Pomalu ho pustila a pod záminkou, že jde zkontrolovat malou, odešla.

Jakub seděl v kuchyni a byl zahloubaný sám do sebe.

Iva ležela v Janině pokoji, objímala ji, a když se konečně odhodlala vrátit do kuchyně, již se stmívalo a její manžel tam pořád nehnutě seděl.

Tu noc se poprvé od okamžiku, kdy jí znásilnil, milovali, ale nebylo v tom nic jiného než chuť ukojit své touhy a na chvíli se odreagovat. Žádné city.

*

Tři dny po dopadení Michala Konečného, se Jakub vracel z práce. Před domem postávaly dvě jejich staré sousedky, o čemsi živě diskutovaly a po očku sledovaly asi padesátiletou ženu, která vynášela plné igelitky různých věcí, které vyhazovala do kontejneru. Jakub kolem ní prošel, pozdravil ji, ale ona si ho ani nevšimla. Dál systematicky házela odpad (odpad? Vždyť šlo o samé stále funkční věci z domácnosti, podivil se, ale nijak zvlášť se tím nezaobíral) a Jakub jakoby pro ni v té chvíli ani neexistoval.

Zato obě sousedky ho i přes, pro ně jistě vzrušující, debatu, zaregistrovaly a s vřelými úsměvy, odhalujícími falešné zuby slušně pozdravily.

Ještě než vešel do domu, ohlédl se po té neznámé ženě. Byla bledá, měla zarudlé oči, tvář plnou vrásek. Zvedla hlavu a podívala se na něj. V očích se jí zračil nevýslovný smutek.

Jakub za sebou zavřel prosklené domovní dveře a vydal se po schodech nahoru. Asi v půli cesty se minul s pomenším, skoro již plešatým, staříkem, který nesl v náručí krabici. Když kolem něj procházel, koutkem oka zaregistroval, že je plná dětských hraček a knížek.

Teď už mu konečně došlo, kdo jsou ti dva staří lidé zač. Zdálo se mu, že už je tu jednou kdysi viděl. Byli to rodiče zesnulé (brutálně zavražděné, na to nezapomeň) Ludmily Konečné. Tenkrát, asi před rokem, se s nimi setkali v cukrárně na starém náměstí.

Nenápadně se otočil a pozoroval ho, dokud mu nezmizel z očí.

Sleduješ ho, jakoby to byl jeden z podivných exemplářů P. T. Barnuma! Trochu úcty, hyeno!

Jakub se nervózně ohlédl, jestli ho někdo nesleduje, ale chodba byla naštěstí prázdná. Tedy ne tak docela. Dva schody před ním ležel na zemi malý umělohmotný medvídek s kroužkem na klíče. Musel zřejmě vypadnout tomu starci z krabice. Ale že by si toho nevšiml?

Zvedl ho ze země, chvíli si ho prohlížel, chtěl se otočit a zavolat na starce, ale ihned si uvědomil, že ten už je určitě venku.

Co s ním?

Jakub byl unavený na to, aby se s touto cetkou vláčel dolů a zase nahoru, navíc jen proto, aby ji viděl letět do odpadu. Ale mohl by si ji nechat a přidělat si na ni klíče od auta. Věčně je někde hledal, a ten přívěšek byl zářivě oranžový, takže by ho hned našel.

Strčil si ho do kapsy. Jako krádež to nebral, neboť na co by byl mrtvému.

Něco ve svědomí mu našeptávalo, že už je skutečně blízko lidskému hyenismu, ale tuto myšlenku odvál vítr, jakmile vešel do bytu, kde na něj čekala milovaná žena a voňavý oběd.

*

Čas je dobrý léčitel. Měsíc po té hrůzné události se vše vrátilo do starých kolejí. O tragédii v rodině Konečných se už moc nemluvilo. Každý v domě se s tím vyrovnal po svém.

V rodině Jakuba a Ivy se toho moc nezměnilo. Za čtrnáct dní měli odcestovat spolu s Ivinými rodiči na dovolenou do Bulharska, kteří jim i tu cestu zaplatili, jako dárek k jejich desátému výročí svatby.

Deset let. To uteklo tak rychle?

Jakub se vracel autem z práce a přemýšlel, jaký dárek by měl své ženě dát k výročí. Asi kilometr od České Třebové projížděl kolem dopravní nehody. Tmavě modrý Pasat narvaný v kamionu. Stačil mu krátký zběžný pohled na sešrotovaný vrak osobního auta, aby si uvědomil, že posádka vozu to má již za sebou.

Dotknul se oranžového medvídka, který se rytmicky pohupoval a lehce se usmál.

Ještěže tě mám. S tebou se mi nic takového stát nemůže.

Skoro láskyplně ho pohladil. Měl ho rád, tenhle svůj talisman pro štěstí. Zjistil, že od té doby, co ho má, jakoby se jeho život změnil. Všechno bylo najednou lepší, krásnější, srozumitelnější. Nedal na něj dopustit, všude ho bral sebou, hlídal si ho jako oko v hlavě.

Věděl moc dobře, jak se na něj Iva odměřeně dívá a v duchu si určitě klepe na čelo, když ho přistihne, jak si spolu (on a Méďa) potichu povídají, ale jemu to bylo jedno. A Méďovi to bylo jedno taky.

Ať si Iva najde svůj vlastní talisman. On s ní svoje malé štěstí sdílet nehodlá. Méďa je jen jeho...

Jakub se zamračil.

O čem jsem to teď vlastně přemýšlel? Sakra, to už stárnu a ztrácím paměť?

Promnul si oči a tento svůj výpadek paměti připsal únavě.

Ostatně jako vždy.

A malý oranžový medvídek jakoby se zašklebil.

*

Jana byla sama doma. Máma šla do samoobsluhy nakoupit (budu za chvíli doma, miláčku), a táta je u souseda a o něčem debatují. Ona se dívala na televizi, ale už jí to přestalo bavit. Chodila po bytě a přemýšlela, co by provedla. Samozřejmě, že neměla v úmyslu provést něco zlého, protože to by na ni rodiče začali křičet, a ona neměla ráda, když na ni někdo křičel.

V kuchyni si sedla na židli, opřela se lokty o stůl, podepřela si bradu a znuděně zírala z okna.

Kdybych aspoň mohla jít ven a hrát si s Pavlíkem, když máme ty prázdniny.

Pavel Strouhal byl její stejně starý spolužák, který bydlel hned v domě naproti nim.

Očima zavadila o tátovy klíče položené na stole. Medvídek se jí líbil, ale táta jí ho nechtěl dát, prý proto, že by jí nebyl k ničemu, měla spoustu jiných hraček a stejně by jí po chvíli omrzel, nebo by ho někde ztratila.

Bylo to možné, ale Jana o takových věcech stejně nepřemýšlela. Vzala ho do ruky a prohlížela si ho. Medvídek se usmíval, a aniž by si to uvědomila, začala se usmívat také.

Bouchly dveře a Jana věděla, že se vrátila máma z nákupu. Děti jsou velmi impulzivní a spoustu věcí dělají, aniž by věděli proč, nebo by přemýšleli o možných následcích. Jana rychle sundala kroužek s klíči a strčila si medvídka do kapsy kalhot.

Iva mezitím vešla do kuchyně, plné ruce igelitových tašek s potravinami. Jana vstala od stolu a nadšeně ji objala.

"Mami, mami, můžu jít ven?" prosila a objímala matku. Ta, udýchaná z těžkého výstupu do schodů jen zadýchaně přikývla a než se zmohla na to, zeptat se kam ven, byla už její dcera pryč. Usmála se a začala vytahovat nákup z tašek.

*

Když Jakub zjistil, že na stole leží jen klíče, začal se vztekat. Jeho žena na něj nechápavě zírala.

"Kde je! Kde je!" opakoval neustále dokola a obracel byt naruby.

"Nevím, o čem mluvíš, lásko. Možná, že kdyby ses na chvíli uklidnil..."

V tu chvíli dostala takovou ránu přímo do obličeje, až se jí zatmělo před očima. Z rozbitého nosu jí začala téct krev. Ani tak necítila bolest, jako spíše šok z toho, co se právě odehrálo. Jakub na ni zíral, ale v jeho očích nevyčetla ani špetku lítosti, studu nebo úleku. Jen šílenou touhu najít svoji hloupou hračku.

Tak dost! To je konec! Definitivní!

"Opouštím tě, ty hajzle!" zasyčela na něj jako podrážděná zmije.

"Ty se nikdy nezměníš! Neměla jsem ti dávat šanci! Ale teď je konec. Jsi cvok! Už tě nikdy nechci vidět!" plivala na něj jedovatá slova, jakoby ho s nimi chtěla uštknout.

Na okamžik jakoby v jeho očích zahlédla procitnutí a uvědomění si všeho, co se kolem odehrává. Ale jen na okamžik. Jakmile se znovu zakalily šílenstvím, na nic nečekala a vyrazila pryč. Bláhově si však myslela, že ji nechá jen tak odejít.

Když ho míjela, chytil ji za vlasy a trhl s ní k zemi. Bolestivě vykřikla a svalila se na koberec. Uhodila se do hlavy a omámeně sledovala, jak se nad ní Jakub sklání a hrozí jí prstem.

"Neodejdeš, dokud ti to nedovolím a dokud mi ho nevrátíš!" zaječel na ni a vrazil jí facku. Ani jí nebolela. Už jí to bylo jedno. Chtěla jen odtud co nejrychleji pryč. Převalila se na břicho a snažila se plazit ke dveřím.

Jakub ji pobaveně sledoval, ale po chvíli ho to přestalo bavit. Vší silou ji kopnul do hlavy a ona omdlela. Bylo to tak pro ni dobře, když se Jakub vrátil od kuchyňské linky s velkým porcovacím nožem a začal pracovat.

*

Jana zamávala Pavlíkovi, který jí pozdrav z okna svého pokoje opětoval, a spokojeně se vydala domů, zatímco lízala zmrzlinu, kterou vyměnila za tátova medvídka na klíče. Snad se táta tak zlobit nebude, když mu dá taky líznout. Byla dobrá, vanilková. Tu měla nejraději.

Vyběhla schody a u dveří jejich bytu zazvonila. Z horního patra právě pomalu scházel starý pan Horáček. Pozdravili se a usmáli se na sebe. Chtěla se ho zrovna zeptat, jestli opět přijede na prázdniny jeho vnučka Karolína, v tom se ale pootevřely dveře a v nich stál její otec.

Přerývaným dechem pozdravil Horáčka, chytil dceru za ruku a vtáhl ji dovnitř. Horáček ještě zaslechl, jak zamyká dveře.

Ve svém věku sedmdesáti let byl možná nahluchlý a špatně viděl, ale senilita ho rozhodně ještě nepohltila. Nebyl hloupý, a když zahlédl na ruce Janina otce, která ji vtáhla do dveří, krev, bylo mu jasné, že se děje něco zlého.

Otočil se a znovu se vydal na namáhavou cestu až do posledního patra, kde měl svůj byt. Tam zvedl telefonní sluchátko a jako předtím, znovu vytočil číslo městské policie.

*

Snad hra osudu, ten den konal službu opět strážník Němec, který zrovna zaškoloval nováčka na jejich oddělení. Když přišlo oznámení o podezření z trestné činnosti v té samé oblasti jako tenkrát, Němcovi se zježily chlupy na zátylku.

Že by snad... znovu? To snad ne. To by byla hrůza.

Ještě dodnes ho občas trápily zlé noční můry. Na ten pohled, kdy vešli do bytu Konečných, nikdy v životě nezapomene.

Povzdychl si a nasadil čepici. Snad to tentokrát bude něco obyčejného jako sousedské neshody.

Když dojeli služební Felicii před ten nechvalně známý dům, čekal již na ně opět ten samý stařec jako předtím. Němec měl neblahé tušení, že o nic obyčejného nepůjde ani tentokrát.

Ten dědek snad ty problémy přitahuje.

Vystoupili z auta a vydali se k němu. Vyšel jim naproti a ještě než byl u nich, začal ze sebe chrlit slova. Němec ho pohybem ruky zarazil a přinutil ho, aby mu vše zopakoval, tentokrát pomalu a jasně. Když Horáček domluvil, jeho podezření se potvrdilo. Pokynul mu, aby je doprovodil.

Před bytem Hanákových se zastavili a on se zhluboka nadechl.

Dobře, jdeme na to.

Krátce zazvonil. Chvíli čekali, ale nikdo neotvíral. Zazvonil podruhé, tentokrát o něco déle. Výsledek byl však stejný. Dveře zůstaly zavřené. Ohlédl se po Horáčkovi, ale ten mu nijak nepomohl. Napjatě ho sledoval a čekal, co udělá.

Bezva, takže jako minule.

"Tady městská policie," zavolal. "Otevřete prosím dveře, nebo je budeme nuceni vyrazit!"

I když mu bylo jasné, že žádná odezva nepřijde, svoji výzvu zopakoval ještě jednou. Jak předpokládal, dveře se neotevřely.

Otočil se na Horáčka a svého nového kolegu.

"Zajděte za domovníkem a sežeňte náhradní klíče."

Než se vrátili spolu s domovníkem, snažil se mezitím potlačit svoji narůstající nervozitu. Nechal domovníka odemknout dveře a jako první vešel dovnitř. Ruku měl položenou na pouzdře osobní zbraně.

Prošli předsíní, Němec opatrně sevřel kliku od prosklených dveří, vedoucích do dalšího pokoje a otevřel. Na pohled, který je vzápětí vyděsil, je nemohl nikdy nikdo připravit.

Po celém pokoji se válely kusy rozřezaných těl, po stěnách, na koberci, na nábytku, všude byla čerstvá krev. Nejhorší pohled se jim však naskytl na samotného Jakuba.

Seděl uprostřed té hrůzy na koberci a hladil svoji dceru po vlasech. Kolébal se, z očí mu tekly slzy, ale usmíval se.

Němcův kolega se zlomil v pase a začal zvracet. Horáček se chytil za srdce, opřel se o zeď a tiše se sesul k zemi. Toho všeho si však strážník Němec nevšímal. Jako hypnotizovaný hleděl na Jakuba Hanáka, jak objímá hlavu své dcery, jen hlavu, neboť zbytek jejího malého tělíčka byl rozházený kolem dokola. Jakoby toho nebylo dost, do jejího nosu jí vlastní otec narval kroužek s klíči.

To už bylo na strážníka Němce dost. Roztřesenou rukou vytáhl pistoli z pouzdra, odjistil ji a, stále ještě roztřesený ji namířil na Jakubovu hlavu.

Ten nic nevnímal. Jen dokola opakoval jedno a to samé slovo: " Méďo."

Ten muž byl šílený, o tom nebylo pochyb.

Z Němce tekl pot proudem. Zaslepoval mu oči, vše měl rozmazané, ale on už byl pevně rozhodnutý. Snad do něj vstoupila část toho šílenství, které vířilo všude kolem něj, že mu na ničem jiném nezáleželo, než sprovodit tuto zrůdu ze světa.

Ukazováček pomalu tiskl spoušť, až dosáhl nejvyšší možné hranice, odkud se již nedá nic vrátit. Pokojem zazněl výstřel.

Němec se zhroutil na nejbližší křeslo a těžce oddychoval. Byl rozhodnutý, že tohle je poslední den jeho policejní služby.

*

Sotva se vzpamatovali z jedné hrůzy, čekala obyvatele sídliště druhá. Nikdo to nechápal. Dva krvavé masakry během několika měsíců v jednom domě, to se nedá rozhodně považovat za náhodu. Ale každý měl svůj vlastní život a tak neměl moc času věnovat se tomu.

Malý Pavlík si hrál ve svém pokoji a jeho rodiče se dívali v obývacím pokoji na televizi. Když zrovna začala reklama, zvedla se jeho matka, dvaatřicetiletá Lenka a šla zkontrolovat synka.

Ten seděl na své posteli a hrál si s oranžovým medvídkem. Vůbec nezlobil, za což byla Lenka ráda. Dnes byl přímo idylický den.

Sedla si vedle něj a pohladila ho po vlasech.

"Kde jsi vzal tu hračku?" zeptala se ho. "Můžeš si na něj připnout svoje klíče, abys je zase neztratil."

"To mám od Janičky Hanákové. Vyměnil jsem to za zmrzlinu." Odpověděl, aniž by se na ni podíval, a tudíž nespatřil, jak jeho matka zbledla.

Vytrhla přívěšek překvapenému Pavlíkovi z ruky, vstala, máchla rukou, v které ho držela směrem k synovi, jakoby mu chtěla něco říct, ale pak si to zřejmě na poslední chvíli rozmyslela a vyletěla z pokoje.

Hodila ji na stůl, před manžela, který jen pozdvihl obočí a tázavě se na ni podíval. Když mu vysvětlila, od koho to jejich syn má, chápavě přikývl. Vzal medvídka do ruky a prohlížel si ho.

Docela pěkný. Je škoda ho vyhodit jen kvůli...Nechám si ho na klíče.

Strčil si ho do kapsy od flanelové košile a dál na něj nemyslel. Objal svoji ženu, která se opět posadila vedle něj, a oba spokojeně dál sledovali zábavný pořad v televizi.

Ukrytý v kapse, tak aby ho nikdo neviděl, se medvídek zlomyslně zašklebil.