Nevhodný (2015)

18.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Narodit se do světa, ve kterém Kevin Arnold žil, nebylo vůbec záviděníhodné. Před padesáti lety zničila Třetí světová válka většinu planety a zahubila vše živé, tedy až na hrstku přeživších, jejichž zesláblá a vyčerpaná bedra tížila odpovědnost za přežití lidstva. Lidství, tak jak jsme ho znali, zemřelo spolu se starou Zemí. V novém světě se zrodila civilizace, kde soucit a láska k bližnímu byly slabostí a tudíž i přítěží. Veškeré spory mezi národy, rasami či náboženstvími byly zapomenuty. Nyní byla jen jedna Společnost, jeden Národ a žádné náboženství. Víra v jakéhokoliv boha byla klasifikována jako přežitek a koule na nohou lidstva a proto byla zakázána. Byly vytvořeny nové zákony, jejichž dodržování se přísně hlídalo a jejich porušování bylo krutě trestáno. Člověk jako individuální jedinec neměl žádnou cenu. Důležitá byla pouze Společnost. Neexistovala práva, pouze povinnosti.

Kevin o svém nedůležitém postavení ve Společnosti nikdy ani v nejmenším nezapochyboval. Od malička byl rodiči i mentory vychováván k bezmezné oddanosti Národu a odevzdanosti Určení. Rád by se stal Vyvoleným, asi jako každý chlapec a dívka v jeho okolí. Stát se nedílnou součástí ohromného soukolí, udržujícího v chodu celou Společnost, bylo snem každého člověka, jehož čekalo Určení.

Stejně jako každý rok, tak i letos se v přesně určený den sešli všichni mladí, kteří dosáhli věku dvaceti let, před mohutnou a vysokou budovou z černého skla, centrálou Společnosti v Kolonii 01, ležící na území bývalých Spojených států amerických. Každý z čekatelů se brzy ráno, ještě před svítáním, oblékl do tradičního šedého overalu, rozloučil se svými nejbližšími, které, ať dopadne Určení jakkoliv, už nikdy neuvidí a vydal se na cestu. Výjimku měly pouze páry, které se rozhodly zplodit dítě ještě před Určením a využívat výhod, které z této uměle kontrolované reprodukce určené k nutnému zachování lidského rodu vyplývají.

Přesně v 08:00 se otevřely troje prosklené dveře a uvolnily cestu do nitra budovy stovkám vzrušených, ale tichých čekatelů. Kevin byl někde uprostřed tohoto přízračného procesí. Po celou tu dobu pomalého postupu vpřed nezaslechl jediný hlas. Dokonce ani ten nejtišší šepot někoho z nejbližšího okolí.

V přízemí budovy, sterilně bílé, byla recepce. Muži a ženy v černém stáli za přepážkou, vítali nově příchozí, ťukali jejich osobní data do počítačů a předávali jim béžové složky, s nimiž čekatelé postupovali dál.

Ani Kevin se této proceduře nevyhnul. Nahlásil sympaticky vyhlížející blondýnce své jméno, adresu trvalého bydliště a předložil svoji ID kartu. Blondýnka si chvíli zapisovala něco do svého počítače a pak mu s milým úsměvem předala béžovou složku. Kevin se vydal dál.

Kousek od recepce se dav, za dozoru Strážců, rozděloval do sedmi proudů, které mizely v sedmi samootevíracích dveřích. Pár kroků před nimi ho zaplavila nejistota, ale obrnil se a rychle potlačil tento nepříjemný pocit. S nově nabuzeným odhodláním vstoupil dovnitř.

Kontrolní procedury netrvaly dlouho, zato jich bylo mnoho. U některých odpovídal na otázky, jinde zase stál nahý a nechal se prohlížet jak lidmi, tak i všemožnými přístroji.

Už v přízemí a také při putování útrobami centrály zaslechl v rozhovoru zaměstnanců Společnosti jednu a tu samou frázi.

Práce je málo, ale masa bude vždycky dost.

Nechápal, co to znamená, ale byl si jistý, že se to v případě pozitivního Určení dozví. A možná i v opačném případě.

Na sklonku dne předstoupil před Výbor. Zde sedm mužů a žen určilo, jestli je daný jedinec schopen vykonávat funkci Vyvoleného či nikoliv.

Posadili ho do křesla. S bázní sledoval unavené, ale přísné obličeje hodnotících. Doktor, který stál opodál, k němu přistoupil a bez varování mu vstříkl injekční pistolí nějaké sérum do paže. Brzy se Kevin cítil otupělý, ale na příval otázek, jimiž ho Výbor zasypal, odpovídal jasně, bez zaváhání a hlavně popravdě.

Po deseti minutách ho předseda Výboru propustil. Kevin vyšel na chodbu, kde ho Strážce nasměroval do dlouhé, krokem postupující fronty. V ní měl dost času, aby se z omámení probral.

Dorazil až do místa, kde se chodba rozdělovala. Stál tam úředník v černém s tabletem v ruce a posílal čekatele jednou nebo druhou cestou.

"Jméno!" vyštěkl úředník, aniž by vzhlédl od displeje.

"Kevin Arnold!" zahlásil se poslušně mladík.

Postarší muž naťukal jeho jméno do tabletu a vyčkával, než se mu zobrazí hodnocení.

Toto byla Kevinova velká chvíle a on doufal, že nezklamal. Přeci jen se na tento den poctivě připravoval celý život. Byl jen pár kroků od cíle a to by bylo, aby...

"Nevhodný!"

To jediné slovo ho zasáhlo jako blesk. Popravdě, byl s touto možností seznámen, ale nečekal, že by právě on neprošel.

Mohl předstírat, že se přeslechl, mohl to rozhodnutí ignorovat, ale věděl, že by to bylo zbytečné.

Úředník ukázal Kevinovi chodbu po jeho levé ruce a on se jí poslušně vydal. Na jejím konci prošel samootevíracími dveřmi a ocitl se v další, tentokrát o hodně kratší chodbě. Podél stěn stáli čtyři příslušníci Strážců. Na konci této chodby byly rudé dveře. Když jimi procházel, na krátký okamžik zapřemýšlel nad barvou dveří na druhé straně.

Ocitl se ve veliké hale, plné hučících strojů. Všude, kam se podíval, byly pojízdné pásy, na nichž byly zavěšeny nekonečné řady poloprůhledných pytlů, obsahujících temné siluety pokroucených lidských těl.

Deset metrů před ním stál mohutný hromotluk v zakrvácené, kožené zástěře, do půl pasu nahý, v rukou svírající velikou palici. Trpělivě na něj čekal.

Kevin vykročil. Nebál se, ač hleděl smrti do tváře. Zklamání bylo příliš veliké, než aby s ním byl schopen a hlavně ochoten dál žít. Poslušně poklekl před řezníkem a sklonil hlavu. Hleděl na podlahu a v duchu si pomyslel, že ač nevhodný, přeci jen bude Společnosti k užitku.

Práce je málo, ale masa bude vždycky dost.

Nyní již věděl, co to znamená.