O spící krásce a zamilovaném princi (2009)

16.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub

Temná noc končila svoji vládu, unavený Měsíc šel spát a probouzející se Slunce, pomalu šplhající nad obzor, pohladilo svými zářícími prsty zemi pod sebou.

Na hlavním nádvoří královského sídelního hradu panoval čilý ruch, velice nezvyklý v tuto brzkou, raní dobu. I Slunce se podivilo, cože se to vlastně tam dole děje a zvědavě se v tom místě rozhlédlo.

V tlumeném svitu pochodní pobíhaly po nádvoří desítky čeledínů, sloužících, štolbů i strážných a připravovali nevelkou výpravu, chystající se na dalekou a nebezpečnou cestu.

Uprostřed nádvoří postávala pětice koní, vzrušeně hrabajíc kopyty po kočičích hlavách. Jejich jezdci se navenek tvářili klidně a vyrovnaně, ale uvnitř byli napjatí jako struny loutny.

Kdo ví, kam až nás tato pouť dovede, říkali si v duchu.

Když Slunce zcela vystoupalo nad vrcholky vzdálených hor, a zaplnilo svým jasným světlem celou širou zem, lidé pozhasínali louče a svíce, neboť je již nepotřebovali.

Právě v té samé chvíli začal sestupovat ze schodů z hradu tichý průvod.

V čele kráčel samotný král, zamračený a nedůvěřivý v cíl cesty celé výpravy. Po boku mu důstojně kráčela královna. Tichá, skromná, vzor ctnosti, a ve všech ohledech báječná žena, milující matka a oddaná manželka.

O krok za nimi hrdě vykračoval jejich syn, jediné dítě a budoucí následník trůnu, o čemž nyní oba zachmuření rodiče silně pochybovali, neboť i když svého syna velice milovali, rozum jim říkal, že je to možná již naposledy, co své dítě vidí živé.

Princ byl mladý, krásný a spanilý. Nejednu dívku polilo vzrušující horko, když na ni tento mladík vrhal jednu lichotku za druhou, a sváděl je k večerním setkáním za stájemi. Princ byl silným magnetem na dívčí srdce a neodolatelným svůdníkem.

Nežli ho urazit, raději tvrdit opak, jenže pravdou stále zůstává, že dokázal být až neuvěřitelně naivní a zaslepený.

Celé dny a večery, někdy i noci, ležel v knihách a jedním dechem hltal poutavé příběhy o hrdinech, jejichž boj se zlými netvory a draky jim vynesl slávu, moc, obdiv, přátelství vládců a neutuchající obdiv a lásku mnoha dívek.

V jedné knize autor napsal: "vyměň pero za meč, odhoď zbabělost a pozdvihni odvahu, na každého takového reka čeká bohatství, sláva a láska zachráněné princezny."

Když je navštívil starý bard, který jim na oplátku za trochu jídla vyprávěl příběh o zakleté spící panně, jež čeká na svého urozeného zachránce, stačilo to princi na to, aby propadl romantickému šílenství.

Ta zakletá princezna byla cíl, který si vymínil dobýt.

Princ došel k oněm pěti jezdcům a pozdravil se s nimi. Všichni to byli jeho nejlepší přátelé. Byli to synové nejpřednějších šlechticů v království. V den princových patnáctých narozenin si všech šest stvrdilo krvavou přísahou bratrství. Stáli vždy při sobě a ani teď se neváhali vydat s princem na nebezpečnou cestu.

Všichni byli vyzbrojeni meči a štíty, které měli zavěšeny na zádech. Na opasku měl pak každý přivěšený váček se zlatými mincemi. U sedla měli přikrývky a pláště. Na dvou nákladních koních byly umístěny potraviny, kuchyňské náčiní a další věci.

Jakmile dovedl podkoní princova bílého hřebce, rozloučil se vřele princ s rodiči, nasedl na koně, zamával všem okolo a vydal povel k odjezdu. Malá karavana se rozjela směrem k bráně.

Dva zpola ospalí strážci bránu otevřeli a sledovali jezdce, opouštějící hrad. Všimli si princova nadšení a jeden z nich přemýšlel, jak dlouho mu asi vydrží.

Beztak bude do večeře zpátky, zamumlal si pod vousy a postavil se do pozoru, když k bráně dorazil průvod v čele s královským párem.

Všichni tiše sledovali jezdce, dokud jim nezmizeli za horizontem. Poté se začali po skupinkách trousit zpět do hradu.

Nikdo netušil, zdali se s princem ještě kdy setkají.

*

Zpočátku jejich cesta probíhala poklidně. Princ si možná ani žádné problémy nechtěl připustit. Projížděli zemí, kterou znali a milovali. Lidé, které míjeli, je zdravili a mávali jim. Každý v království věděl o princově dobrodružné výpravě a přáli mu mnoho štěstí, i když někteří zlí jazykové tvrdili, že je to celé bláznovství a ostuda pro celou zem.

První noc přespali v lese. Princ si usmyslel, že bude držet první hlídku. Přecenil však své síly a po několika málo hodinách bdění usnul spánkem spravedlivých.

Snad by spal až do rána, kdyby ho neprobudil nezvyklý povyk. Otevřel oči, vyskočil na nohy a rozhlížel se po zdroji, jenž ho vytáhl z říše snů.

Pár kroků od něj sváděli čtyři jeho přátelé nerovný boj s obrovským lesním medvědem. Pátý muž ležel roztrhaný mezi nimi a medvědem. Zatímco zděšený princ vytahoval meč a chopil se štítu, jeden ze společníků proklouzl mezi medvědovými smrtícími drápy a zanořil mu svůj meč až po jílec do boku. Medvěd hlasitě zařval a ohnal se po muži. Ten však hbitým skokem uhnul a sekl zvíře do nechráněných zad. Medvěd zařval znovu, tentokrát však již naposledy. Ještě chvíli se pohupoval na místě a právě když princ doběhl k ostatním, medvěd zavrávoral a padl k zemi.

Muži kolem prince vítězně vykřikli, ale princ jen zdrceně hleděl na tělo svého druha, jenž kvůli jeho neopatrnosti zemřel.

Ráno padlého přítele pohřbili a pomodlili se za něj. Nikdo sice otevřeně nedával princi za vinu následky včerejší noci, přesto v jejich pohledech cítil princ skryté výčitky.

Vydali se opět na cestu. Většinu dne projeli mlčky. Princ jel v čele výpravy. Neustále měl pocit, že ho zezadu spalují pronikavé pohledy jeho druhů.

Již tak brzy začali pochybovat o správnosti cesty, zazoufal si princ.

K večeru druhého dne dorazili do starého mlýna. Mlynářka, která se o něj starala, byla ženou postarší, bodrou a veselou. Přivítala prince a jeho doprovod s vřelým úsměvem a nabídla jim pohostinství a nocleh. Všichni s díky přijali.

Po chutné večeři, kterou jim mlynářka přichystala, se uložili v jednom z vedlejších pokojů a bez obav, že by se mohlo opakovat neštěstí z minulého dne, usnuli. Kolem půlnoci prince probudily zlé sny. Odkryl pokrývku a posadil se. Hřbetem ruky si otřel orosené čelo a rozhlédl se kolem sebe po svých druzích. Tři z nich spali, ale čtvrtý...

Princ vyvalil oči a se zatajeným dechem sledoval zcela nahou mlynářku, sedící na čtvrtém druhovi. Mírně se na něm pohupovala a celé její mohutné tělo se lesklo potem. Oba dva tiše vzdychali. Mlynářka se k němu sehnula a začala ho líbat na krku.

Princ považoval za neslušné být svědkem tohoto styku a tak se rozhodl raději znovu usnout. Nebo se o to alespoň pokusit. Už si lehal, když v tom si všiml, že jeho druh tlumeně zachroptěl. Zvedl se na loktech a zaostřil na mlynářku. Neustále se ukájela na jeho příteli, jenže on se nyní nehýbal. Jeho ruka bezvládně visela z postele.

Princ pojal podezření, které se mu zarylo do mozku, a on mu musel přijít na kloub. Potichu vstal a uchopil pochvu s mečem. Raději ho nevytahoval, neboť hluk mohl mlynářku vyrušit. I když se zdálo, že ona nyní nevnímá nic než svoji rozkoš.

Po špičkách se plížil k mlynářce, meč přichystaný v okamžiku tasit. Krev mu však ztuhla v žilách po tom, co spatřil. Žena jeho přítele nelíbala, nýbrž mu rozsápala hrdlo a nyní polykala jeho horkou krev.

Princ přidušeně vykřikl. Mlynářka pozvedla hlavu, ústa rudá, z brady jí stékaly kapky krve a dopadaly na zemi. Divoce se zašklebila a odhalila tak dva dlouhé masivní špičáky.

Princovo srdce spadlo málem až do kalhot. Uchopil jílec meče, ale strach mu ochromil údy.

Mlynářka vstala a pomalu se blížila k vyděšenému princi. Její škodolibý úsměv nevěstil nic dobrého. Princ začal ustupovat, ale bylo mu jasné, že před tou upíří ženou nemá žádnou šanci uniknout.

Náhle zaregistroval za mlynářčinou postavou nezřetelný pohyb. Snažil se tam nedívat přímo, aby na to upíří ženu neupozornil. Nasucho polknul a cítil, že jeho močový měchýř nemá daleko k vyprázdnění.

Mlynářka byla již na dva kroky od prince, když se po něm vrhla. Princ překonal strach natolik, aby napůl tasil meč, ale dál se nedostal. Zavřel oči v očekávání kruté a bolestivé smrti. Ta však nepřišla.

Princ opatrně otevřel oči a hleděl na ženu, která na něj překvapeně poulila oči, ale jinak se nehýbala. Princ sklonil zrak a spatřil ostří meče, jež vyčuhovalo z její hrudi. Vzápětí z jejího těla ostří vyjelo a mlynářka se pokusila ihned zaútočit.

Princ vykřikl.

Ostří meče se zalesklo ve vzduchu a uťalo mlynářce hlavu. Ta dopadla na zemi a stále na prince valila zkrvavené oči. Její těžké tělo zadunělo o zem.

Za ním stál jeden z jeho druhů, držíc v ruce zkrvavený meč.

Princovi se úlevou podlomila kolena a on se sesul vedle mrtvoly. Těžce oddychoval, srdce mu divoce bušilo. Jeho druh mezitím zkontroloval, zdali je upíří mlynářka skutečně mrtvá

Mezitím, co se princ vzpamatovával, ostatní pohřbili venku za mlýnem tělo svého druha a bezhlavou mrtvolu mlynářky spálili na hranici.

Ještě v noci opustili mlýn a vydali se opět na cestu. Princ byl zkroušený, neboť si vůbec nepředstavoval, že jeho slavná cesta za dobrodružstvím a láskou bude tak těžká.

Několik dalších týdnů putovali bez problémů, až nakonec dorazili k pobřeží, kde si najali loď a zamířili na druhou stranu moře, kde ležela země zakleté princezny.

V půlce plavby se zvedla ohromná bouře, která pohazovala lodí, jakoby byla z papíru. Princ ležel ve své kajutě a zvracel do kbelíku. Byl bledý jako Měsíc, jenž celou tuto scenérii osvětloval svým strašidelným svitem.

Na palubě se mezitím členové posádky spolu s princovými zbylými druhy snažili upevnit lana a svinout plachty. Jeden z princových společníků na něj volal, aby jim pomohl, ale jemu bylo tak zle a bál se, že se utopí, že raději ani nevylézal.

Když zaslechl praskání dřeva, zděsil se a vrávoravě vyběhl z kajuty a vydal se po schodech na palubu. Prudký náraz však vrhnul jeho tělo ze schodů dolů. Princ se udeřil do hlavy a ztratil vědomí.

*

Když se princovi vědomí opět vrátilo, probudil se na pláži, tělo mu smáčel příliv a ústa měl plná slaného písku. Pracně se po kolenou odplazil z dostatečné vzdálenosti od moře a tam se teprve zhroutil, zavřel oči a ztěžka oddychoval. Po chvíli ho zaclonil stín. Otevřel oči a hleděl na své dva společníky. Vyčerpaně se posadili vedle něj a vyprávěli mu, jak se snažili dostat z potápějící se lodi a jejich třetí druh zahynul pod padajícím stožárem. Zatímco jeden z nich bojoval o holý život ve vlnách, druhý se vrátil pro prince a dostal ho z lodi pryč. V zuřící bouři se mu však princ ztratil, ale nyní se opět shledali, což alespoň trochu zmírnilo ztrátu nad padlým druhem.

Nyní jsme zbyli jen tři, uvědomil si princ.

Polovina z naší výpravy již padla a to ještě nejsme zdaleka na konci cesty. Jsem si ovšem jistý, že ona za to stojí

Nehoda je připravila nejen o jednoho z druhů, ale rovněž i o koně, peníze, zbraně a všechny zásoby. Navíc, nikdo z nich neměl ani zdání, jak daleko je to ještě k hradu z růží. Cesta zpět nebyla v žádném případě možná, i kdyby se pro tuto možnost rozhodli. Proto se raději vydali do vnitrozemí, v naději, že narazí na nějaké obydlí, kde by jim dobří lidé poskytli stravu, přístřeší a čisté šaty.

Putovali pustým a temným lesem, kde nebylo jiného živého tvora než jich. Živili se lesními plody, což byla jediná strava, která se jim nabízela.

Druhého dne dorazili k cíli.

Hrad se tyčil na vysokém kopci, obklopen mohutnými hradbami. Princ a jeho druhové přešli padací most a zastavili u vysoké brány. Panty byly věkem už zrezlé, a tudíž stačilo několikrát silně zatlačit a samy se zřítily do prachu. Vešli na rozlehlé prostranství, úplně prázdné, kromě všudypřítomného ticha.

"Měli bychom se rozdělit a pátrat samostatně" navrhl princi jeden ze společníků. Princi nebylo po chuti rozdělovat své síly, ale doufal, že ho již nemůže nic zaskočit, neboť si během předchozích týdnů prožil pravé peklo.

Ale Ona za to jistě stála. Pevně v to věřil, neboť to bylo jediné světlo v jeho nitru, které ho posilňovalo po celu tu dobu.

Ještě chvíli spolu ti tři postáli a promlouvali mezi sebou a pak se rozešli třemi různými směry. Princ, vedený legendami, se vydal ke dveřím, jež byly nejblíže a navíc byly jako jediné otevřené a vešel dovnitř. Tam panovala naprostá tma, a tudíž strávil chvíli tím, než rozkřesal oheň a zapálil pochodeň, která byla zavěšena na zdi vedle něj.

S pochodní v ruce se vydal po opuštěných a temných chodbách hradu. Nějakou dobu měl pocit, že se ztratil, ovšem jen do té doby, než se ocitl v nevelkém sále, ve tvaru čtverce, z jehož každé strany vedly jedny dveře. Jedněmi právě přišel, ale co je za těmi ostatními netušil.

Chvíli uvažoval, co udělá v příštích okamžicích, ale jediné, co ho napadlo, bylo rozdělat oheň v ohništi uprostřed místnosti. Naházel na oheň nějaké židle a kusy jiného nábytku, posadil se a čekal.

Nemusel čekat dlouho. Asi za deset minut se jedny z dveří otevřely a v nich se zjevil jeden z jeho druhů. Na obou dvou bylo jasně vidět, jak jsou rádi, že jeden druhého vidí. Princův druh se posadil vedle něj. Povídali si, když v tom se otevřely třetí dveře a v nich stál druhý princův přítel. Došel k nim a společně zvažovali další kroky. Když zjistili, že čtvrté dveře jsou zamčené, přemýšleli dál. Nakonec se shodli na tom, že bude lepší, když budou v pátrání pokračovat až ráno, kdy bude v hradě přeci jen více světla.

Každý z nich si vybral místo u ohniště, kde se uložili ke spánku.

Sotva princ usnul, zdál se mu podivný a děsivý sen. Seděl u ohniště, když v tom e rozevřely čtvrté dveře a v nich se objevil hrůzu nahánějící démon, který se na něj zlověstně usmíval a přitom kráčel přímo k němu. Princ byl ochromený strachem a proto se ani nepohnul.

Když byl démon u něj, zahleděl se princi přímo do očí.

Přišel sis pro ni?

Princ zaslechl démonův hlas, ale jeho rty se přitom ani nepohnuly. Démonovu tvář stále hyzdil ten jeho zlověstný úsměv.

Ano, odpověděl princ tiše a téměř pokorně.

Toužíš po ní?

Ano.

Mohu ti pomoci. Dostanu tě k ní. Jenže to mě bude stát spoustu sil...a já jsem přitom tak hladový.

Princ se zamračil. Nechápal, kam démon míří. Má mu snad dát jejich poslední jídlo? Pochyboval, že by to démona alespoň na chvíli zbavilo jeho hladu. Slabý hlásek v jeho hlavě mu našeptával krutou pravdu. Princ se jí však snažil vytlačit ven, pryč z hlavy.

Když démon přikývl a ještě více roztáhl svůj úsměv, princ nasucho polknul a zachvěl se.

To nemohu udělat. Jsou to mí přátelé, protestoval.

Démon pokrčil rameny a jeho úsměv zmizel.

Jak chceš. Tohle byla jediná možnost, jak se k ní dostat. Zřejmě po ní netoužíš natolik, abys pro ni něco obětoval.

Tak to není!, ohradil se princ rozhořčeně.

Ne? Tak mi to dokaž a já ti otevřu cestu, ušklíbl se démon.

Princ si odevzdaně povzdychl.

Dobrá, vyber si. Jeden je tvůj.

Démon se šíleně zasmál a vrhl se na prince. Chytil ho za ramena a cloumal s ním...

...dokud se neprobudil a nezíral do tváře svého druha.

Ten, když zjistil, že je při vědomí, ukázal nalevo od něj, kde byl jejich společník.

Byl. Ale není.

Místo toho se od toho místa táhla krvavá čára směrem ke čtvrtým dveřím.

Prince polilo horko a vyschlo mu v krku. Byl to sen nebo skutečnost. Nebyl schopen rozeznat, zdali se mu to jen zdálo, nebo ho očarovaly nějaká temná kouzla. Prohledali síň i okolní chodby, ale na žádné další stopy nenarazili. Princ povědomě došel k tajemným dveřím a zkusmo stiskl kliku. Nebyl ani moc překvapený, když dveře povolily a lehce se pootevřely. Jeho poslední druh se postavil vedle něj a vytasil meč. Princ měl ovšem nejasnou předtuchu, že za nimi nečeká nic, co by je mohlo ohrozit.

Prozatím.

Princ otevřel dveře dokořán a vstoupil, následovaný svým druhem, do dalšího sálu, který jakoby z oka vypadl tomu, který právě opustili. Až na to, že zde byly jen jedny dveře, naproti těm, kterými vešli. Přešli sál a princ, marně doufajíc, že tyto budou odemčené, zklamal se, neboť i tyto byly zamčené.

Bude snad muset i tyto dveře otevřít něčí krví?

Se strachem pohlédl na svého posledního přítele, který se ostražitě rozhlížel kolem. Neměl ani ponětí o tom, co ho čeká.

Nebo snad ano?

A čeká ho vůbec něco?

Princ si byl více než jistý, že i dnešní noc poteče krev.

Čekání do večera bylo pro prince nekonečné mučení. Seděl opřený o stěnu a jeho prázdný výraz byl upřený na dveře, které ho dovedou dál, blíž k jeho vysněné lásce. Přinutil se od nich odvrátit zrak a raději sledoval plápolající plameny ohně. Pohled to byl až hypnotizující. Brzy ho ovšem začaly pálit oči, pročež si je promnul, a když i to nepomáhalo, zavřel je. Jeho mysl tu chvíli počítala na okamžik, ale když je znovu otevřel, zíral do démonovy tváře.

Usnul snad? Ne, tohle není sen.

V panice se porozhlédl po svém druhovi. Ten však v klidu spal, přikrytý svojí dekou. Počáteční úlevu však vzápětí vystřídala ostražitost.

Co chceš? Přišel sis pro další život?

Samozřejmě. Nebo si myslíš, že je to tak jednoduché?

To ne, jen jsem si myslel že...

Co? Snad ne to, že ji dostaneš zadarmo? To bys mě opravdu zklamal.

Jenže on je nevinný! Celou cestu mě věrně následoval. Stejně tak i ostatní. Položili život, abych se sem dostal. Nemohu ho jen tak obětovat!

Vážně? Podívej se na něj, jak klidně spí. A víš proč?

Princ zavrtěl hlavou.

Protože má už vše spočítané! Ty nejsi opravdový princ. Jsi jen ubožák, který se schovává za královský titul! To on za tebe celou tu dobu nasazoval krk. Zabil medvěda, který vás napadl, setnul hlavu té krvežíznivé mlynářce, zachránil tě v bouři před utonutím. Vážně si myslíš, že tě nechá, abys slíznul smetanu, a on se spokojí s okoralým chlebem?

To by nikdy neudělal!!!

Ale udělal. Ve spánku tě zabije, osvobodí princeznu a bude žít šťastně až do smrti. Jsi naivní, mladý princi, a přes ten závoj naivity nevidíš věci takové, jaké ve skutečnosti jsou!

Ne... to ne...

Démon dál nic neříkal, neboť věděl, že se mu podařilo princovu mysl alespoň zčásti nahlodat. Odstoupil od prince a pomalu kráčel ke dveřím, které vedly do věže...a k princezně. U nich se ještě zastavil a ohlédl se po princi.

Dělej, jak chceš. Pokud mi nevěříš, zítra ráno uvěříš. Až se setkáme v pekle.

S těmito slovy prošel dveřmi, jakoby tam snad ani nebyly a zmizel.

Prince způsob jeho odchodu nijak nepřekvapil. Veškeré jeho myšlenky se upnuly pouze k jedinému.

Má snad démon pravdu? Nebo se ho jen snaží zmást? Jenže ty jeho řeči ve skutečnosti nezněly jako lži. Zdály se smysluplné. Koneckonců, on by možná udělal to samé. Ale co má dělat? Nechat to být a riskovat, že zemře? Horší než smrt pro něj byla myšlenka na to, že jeho princeznu bude mít někdo jiný. A to nemohl riskovat!

Rozhodl se.

Pomalu vstal, a tiše přešel až ke spícímu druhovi. Poklekl u něj a z pochvy u pasu vytáhl dýku. Rychlostí blesku přehodil přes jeho hlavu přikrývku a začal do něj bodat. Bodal dlouho, snad se bál aby se jeho druh nakonec ještě nezvedl a nezabil ho.

To se však nestalo. Pokrývka ztmavla krví a tělo pod ní nejevilo žádné známky života.

Princ, celý udýchaný, se svalil vedle mrtvoly. Ještě dlouho mu trvalo, než se dokázal posadit, a i potom se mu motala hlava a trápilo ho nutkání vyvrátit obsah svého žaludku. Celý otřesený se postavil a potácivě zamířil k zamčeným dveřím. Bez rozmyslu uchopil kliku a otevřel.

*

Vystoupal po točitých schodech až na vrchol věže, kde se zastavil před dveřmi do pokoje princezny. Snažil se zklidnit dech a předstírat zdání alespoň trochy vznešenosti. Když nabyl dojmu, že lepší to už nebude, odkašlal si a otevřel dveře.

Místnost nebyla moc velká. Byla tak akorát velká, aby mohla bez problémů sloužit účelům jedné osoby. Ta osoba se nacházela přímo před ním. Ležela ve velkém loži s nebesy, jež zakrývaly průsvitné závoje. I přes ně však princ rozeznával štíhlou postavu.

Stačilo pár kroků, rukou odhrnout závoj a již hleděl do tváře té nejkrásnější dívky na celém světě. Žádná slova nemohla nikdy vyjádřit nic tak nádherného, jako byla ona. Vypadala, jakoby spala, až na to, že hrudník se jí vůbec nehýbal.

Princi by se v té chvíli krve nedořezal, když si uvědomil, že možná přišel pozdě a spící kráska je snad již mrtvá. Nehodlal se však vzdát, když byl již u cíle a proto udělal jediné, co ho v té chvíli napadlo. Sehnul se k jejím rtům a políbil ji.

Odtáhl se od ní a čekal. Když už se čekání zdálo nekonečné, princi náhle radostí poskočilo srdce, neboť princezna otevřela oči a usmála se na něj.

Ach, má lásko, vykřikl princ, poklekl u lůžka a uchopil její drobné bíle ruce. Stále beze slova, se princezna posadila a se zájmem sledovala svého zachránce. Ten, nevěda co říct, snažil se ze sebe vysoukat alespoň jediné rozumné slovo, ale jeho radost byla tak veliká, že se nezmohl ani na jedno. Dívka jeho snahu přerušila prstem, kterým se dotkla jeho rtů a naklonila se k němu. Princ jí vyšel vstříc a oba se dlouze políbili.

Děkuji ti, můj pane, promluvila. Její hlas hladil jako samet a hřál stejně jako teplé sluneční paprsky.

Nemáte zač, má paní. Byla to moje povinnost. Udělal bych to znovu. Udělal bych pro vás cokoliv...

Opravdu? Zdálo se, že toto vzbudilo v princezně zájem.

Ano. Cokoliv, přisvědčil princ hrdě.

Položil byste za mne i svůj život, rytíři?

Ovšem. Bez váhání.

To ráda slyším. Náhle bylo znát v jejím hlase cosi cizího. Cosi, co rozhodně nepatří do úst právě vysvobozené dívky.

Princ svraštil obočí, neboť cosi uvnitř něj ho varovalo, že něco zde není v pořádku. Než však stačil jakkoliv zareagovat, princezna náhle vstala z postele a rozpřáhla ruce. Jako na povel se zdivo začalo drolit a ze vzniklých děr vystřelily dlouhé šlahouny planých růží a omotaly se princi kolem obou zápěstí. Ten se jich snažil zbavit, ale čím více sebou škubal, tím více se mu zařezávaly do zápěstí. Nakonec se mu však podařilo jednu ruku vyprostit, ovšem za cenu velké rány na ruce a příšerné bolesti, ale ihned toho využil k tomu, aby vytáhl dýku, s jejíž pomocí odřízl i šlahoun na druhé ruce. Náhle osvobozený, se s šíleným vztekem vrhnul na princeznu, která však dále stála bez hnutí a strnule zírala do prázdna.

Vší silou princ udeřil dýkou do srdce princezny. Jenže to se mu nezdařilo. Pár centimetrů od jejího hrudníku se jeho ruka zastavila, opět obtočená dalším šlahounem, za kterým následovala spousta dalších. Dokonce i ze spár kamenné podlahy rašily šlahouny s cílem zbavit prince posledních zbytků odporu. Když už byl princ zcela obalen tenkými živými provazy, pochopil, že je konec.

S divoce planoucím zrakem sledoval princeznu, jak se k němu se zlomyslným úsměvem blíží. Naklonila se k němu, jakoby ho chtěla znovu políbit. Místo vzrušujícího polibku však prince čekalo něco jiného. Z princezniných, dokořán otevřených úst vyletěl svazek několika divokých lián a vnořil se bezbrannému princi do útrob.

Bolest to byla tak nesnesitelná, že donutila prince z posledních sil křičet o pomoc. Nikde okolo však nebyl nikdo živý, aby ho vyslyšel.

Život z prince odcházel, vysáván krvežíznivou princeznou, která si tak pomocí těchto obětí uchovávala věčné mládí.

Snad to byl klam, nebo poslední záchvěv soudnosti, ale předtím, než se princovo tělo zhroutilo samo do sebe, zcela zbavené životodárných tekutin, spatřil kousek za princeznou postavu, zpola schovanou za závoji, jež se velmi nápadně podobala bardovi, který mu kdysi dávno, snad před tisícem let, vyprávěl příběh o spící krásce, čekající na odvážného hrdinu, jenž ji zbaví prokletí.

Žít o chvíli déle, snad by se tomu princ zasmál.

*

O pár let později, v jiné zemi, v jiném zámku, daleko od hradu s růžemi, se konala hostina na počest osmnáctých narozenin mladého prince. Hodovní síň byla plná jeho přátel a příbuzných. Přítomen byl i starý bard, jenž právě všechny bavil svými písněmi. Ta poslední byla o zakleté spící panně, jež je uvězněna v temném hradě daleko odtud.

Ač se bard věnoval všem, po očku tajně hleděl na mladého prince. Když se v princových očích objevil onen zasněný, blažený výraz, bard se pousmál. Jeho paní na něj bude opět pyšná.

*

Když starý bard opouštěl hrad, od hostitelů bohatě zásobený jídlem a pitím, dokonce i několika zlatými mincemi, snad z nostalgie nebo senility zavzpomínal na svůj minulý život, předtím, než začal sloužit své paní.

I on kdysi býval mladým a naivním princem, který se vydal osvobodit spící pannu. Jenže on byl první a ona ho nechala žít, ovšem pouze pod podmínkou, že ji bude zásobovat mladým masem. Souhlasil, neboť nechtěl zemřít.

Dnes, po dlouhé době - již ani netušil, kolik mu je vlastně let, by se možná rozhodl jinak. Anebo taky ne.

Pořád tajně doufal, že mu princezna za jeho věrné služby jednoho dne vrátí mládí a stane se jeho ženou.

No, je to sice naivní, ale co!

V pohádkách se může stát cokoliv.