Osamělí vlci (2014)

17.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Šílený řev se ozval znovu, ale to už Tomáš na nic nečekal. Nechal ležet Buldokovo tělo tam, kde bylo a nyní už sám utíkal pryč, daleko od toho prokletého místa. Běžel podél trnitého, živého plotu, věda, že by jím nestihl proběhnout. Musel se pokusit odtud dostat jinudy. Pokud ho opustí štěstí, které ho doposud provázelo, přidá se jeho mrtvola k Buldokovi, Jannie a Lišákovi, a patrně i k Petře a Richardovi.

Běžel pořád dál, občas zakopl o vystouplý kořen stromu a upadl, ale pokaždé se dokázal znovu postavit na nohy a pokračovat.

To strach mu dodával sílu a za to se Tomáš vůbec nestyděl. Navíc na to neměl ani čas myslet. A i kdyby ano, kašlal by na to. Bylo by mu jedno, co si o něm lidé pomyslí, hlavně, že by se dostal do bezpečí.

Vždy si myslel, že strach je něco hloupého, zbytečného nebo neužitečného, ale teď byl rád, že ho vůbec měl, neboť věděl, že bez něj by byl teď stejně mrtvý jako Buldok, který se nikdy ničeho nebál. Kdyby mu víc strachu dodalo větší množství energie, nechal by si ho okamžitě píchnout dvojitou dávku. Anebo ještě lépe, rovnou koňskou dávku.

Strach je dobrý. Strach je teď to nejlepší, co mám, říkal si v duchu, zatímco probíhal mezi stromy, které nezajímal ani on, ani to, co ho honilo a už vůbec ne nějaký strach. Bylo jim to jedno. Jen tam stály a mlčely.

A čekaly.

Na co, to vědí jen ony samy.

On sám už věděl, co musí udělat. Pokud se nedostane do města a nevaruje obyvatele před tím netvorem, který zde žije, bude smrt jeho přátel zbytečná.

Věděl, že už ničím životy ostatních nevrátí, ale snad se mu podaří včasným varováním zachránit životy těch, kteří by se mohli stát jeho příštími oběťmi. Krev jeho přátel, těch, kteří mu věřili, bude na jeho rukou spočívat až do jeho smrti. Teď ovšem vzniká otázka, jak dlouho ještě do ní má.

V běhu se krátce ohlédl, jen aby se dozvěděl, zdali ho to ještě pronásleduje, a v tom okamžiku se udály dvě věci naráz.

Uvědomil si, že za ním nikdo neběží. Ta druhá byla, že zrovna v tom samém okamžiku znovu zakopl o další kořen a rozplácl se, jak dlouhý, tak široký na zemi. Do obličeje se mu zabodlo jehličí a do nosu a úst mu vnikla měkká hlína.

Začal se dusit a snažil se jí co nejrychleji zbavit. Prsty si ji vytahoval z úst a přitom potlačoval nutkání zvracet. Když se mu to podařilo a ústa a nos si vyčistil jakžtakž dostatečně, vrávoravě se postavil na nohy, přidržujíc se kmene borovice.

Znovu se rozhlédl, ale po tom nebylo ani stopy. Nikde se nic nepohnulo - v této části lesa jako by se zastavil čas. Tomáš si najednou připadal opuštěnější než kdy před tím.

Opravdu jsem mu utekl? Nebo je někde okolo, sleduje mě a čeká? Co se sakra děje?

Příval jeho vlastních otázek ho zasypal jako lavina z horského masívu. Smetl je jako prach z nábytku, neboť teď nebyl právě ten nejlepší okamžik o tomto přemýšlet. Byl čas jednat.

Rozhodl se utíkat dál, pryč z lesa a pokusit se najít nějakou pomoc. Třeba armádu s tanky a stíhačkami, aby celý ten jeho odporný, slizký brloh vyhodili do povětří. I s tím samozřejmě.

Spíš tady ale umřu.

Uvědomil si to, když za sebou, velmi blízko, zaslechl zlověstné zavrčení. Nasucho polkl a pomalu se otočil.

Neměl sílu křičet, nemohl se vůbec pohnout. Byl jako v tranzu a tak jen ztuhle zíral na to, co se před ním tyčilo. Ani si vůbec neuvědomil, jak mu horká moč stéká po nohách a vsakuje se mu do kalhot.

Mozek mu doslova vypnul a jediné, co z jeho těla jakžtakž ještě vnímalo, byly oči. Oči, které sledovaly, jak se k nim blíží, obrovská, hnusná ruka sevřená v pěst.

Ten pohyb následovala prudká rána mezi oči, která Tomáše doslova vyhodila do vzduchu a nechala ho dopadnout na lesní půdu.

Tomáš byl už v bezvědomí, když ho ta ruka, která ho omráčila, uchopila za nohu a táhla ho po zemi, dál od okraje lesa, do hlubin šílenství, strachu, bezmoci.

*

O NĚKOLIK DNÍ dříve

Bylo by krásný mít na světě někoho, koho bych mohl milovat, věřit mu, kdo by byl se mnou i kdybych byl úplně na dně, na koho bych se mohl spolehnout i v těch nejhorších chvílích, kdy by se na mě všichni ostatní vykašlali.

Tyto myšlenky pronásledovaly Tomáše Ševčíka poslední dobou čím dál tím víc. Táhlo mu už pomalu na dvacet a i když měl problémy, se kterými se jen těžko vyrovnával, nejvíc ho trápil jen jeden.

Neměl holku.

Spousta lidí by se tomu nejspíš jen zasmála, někteří by mu na to odpověděli něco jako: "vždyť seš ještě mladej, času máš dost" nebo: "buď rád, aspoň si můžeš ještě svobodně užívat".

On skutečně už pár takových frází slyšel, jenže teď už jich měl plné zuby a rozhodně mu jeho trápení ani v nejmenším neusnadňovaly.

Kdyby se ho někdo zeptal, proč si vlastně nějakou nenašel, odpověděl by, že neví. A on opravdu nevěděl, neboť donedávna o takových věcech ani nepřemýšlel. Bylo mu jedno, jestli takové pocity jako láska existují a rozhodně je nepovažoval za tak důležité, jako přátelství a soudržnost ve skupině, která se stala jeho druhou rodinou.

Ta skupina, dalo by se říct, že spíš parta si říkala Osamělí Vlci a on byl jejich něco jako vůdce, už nějaké tři čtyři roky. Nikdo z nich vlastně ani neví, kdy se dali opravdu dohromady.

Byla to směsice mladých lidí, kteří většinou nikam nezapadali, jejich okolí jimi opovrhovalo, nenávidělo nebo je, v nejlepším případě, považovalo za neexistující. Lidé, kteří byli se svými současnými pozicemi ve společnosti velice nespokojeni, zkrátka individua, která by se svými pocity křivdy a nespravedlivého ublížení stala v kterékoliv zemi jádrem odporu, revoluce či nepokojů proti vládnoucímu systému.

Tito mladí lidé však o takových možnostech ani nepřemýšleli. Chtěli žít, užívat si (aspoň trochu) a netoužili potom, aby jim někdo do jejich životů jakkoliv zasahoval. Z těchto lidí by se nikdy nestali otroci, sluhové či ponížení zastánci (byť sebelepších) názorů kdejakého, mamonem oslepeného patolízala v politickém světě.

Tito mladí vyvrženci, na rozdíl od kdejakých zhýčkaných blbečků, parazitujících na kontech svých bohatých rodičů, věděli, co je to hrdost, čest, přátelství a také už všichni poznali co je to bolest, ať už fyzická nebo ta v srdci. Věděli co je to nenávist, neboť každý z nich už byl touto chorobou nakažen od svého útlého dětství, díky zlobě a nepřátelství svého okolí.

Kdo by se pokusil nahlédnout do jejich myslí, našel by v nich nepřehledný zmatek, jaký vládne na každém arabském tržišti. Všichni se jim snaží něco nabídnout, ať už svoji teorii, pravdu nebo přesvědčení, ale oni nic z toho nepřijmou, neboť mají strach z toho, jak by to mohlo ovlivnit další postup jich samotných. A hlavně, jak by to mohlo zapůsobit na jejich myšlení, doposud svobodné a nezávislé.

Jsou moc mladí na to, aby pochopili co je pro ně správné, ale už dost staří na to, aby nemuseli přijímat jakýkoliv nesmysl vypuštěný z úst sebelepšího kritika. Ostatně, jak mezi sebou říkají, život sám je nejlepším kritikem.

Zuří, když se je někdo nebo něco snaží ovlivnit, ale nevidí, že se svým, mnohdy až velmi nebezpečným, impulsivním chováním ovlivňují sami a to velmi nesmyslně.

A tak měli pořád nějaký průšvih.

A Tomáš neměl holku.

Nešlo o to, že by ji neměl momentálně. On ji neměl nikdy. Byl panic. Ať už sexuální nebo citový. Nespal s žádnou, nelíbal se s žádnou, nechtěl žádnou. Tedy až doposud.

Něco se v jeho myšlení změnilo a on už najednou přehodnocoval priority, kterých se po celý život držel. Nechtěl svoji partu opustit. Byli pro něj vším a doufal, že to tak zůstane i nadále.

Jenže i přes to, jak pevným poutem byli spoutáni, nemohl (nebo snad nechtěl) se jim svěřovat s těmi nejniternějšími pocity, se svým trápením, svými myšlenkami. Kdoví proč si myslel, že právě milující osoba opačného pohlaví by tento jeho problém vyřešila.

Jeho parta mu v tom pomoci nemohla, protože, za a) nevěděli o tom (Tomáš jim nalhal, že o panictví přišel před lety), za b) i kdyby ano, nedokázali by mu v tom stejně pomoct, protože o takových problémech nevěděli sami nic.

Každý z nic přišel o panictví (panenství) nejpozději do osmnáctého roku, dokonce i Buldok (představa stokilového obra natřásajícího své sádlo nad sténající dívkou posunovala Tomášův žaludek nebezpečně blízko krku), tudíž ani jeden z nich nemohl vědět, jakou radu dát dvacetiletému panicovi, který se navíc ještě zamiloval do holky, pro kterou byla představa ideálního partnera (jak řekl Richard): "Modrookej blonďák s velkým ptákem a tučným kontem, s věčnou chutí šoustat!"

Ať už se Richard vyjádřil jakkoliv nevybíravě, Tomáš věděl, že má pravdu. A tak se trápil dál.

Přitom neměl proč. Byl pohledný, a kdyby chtěl a uměl to, našel by si tucet dívek, s kterými by byl šťastný. Nebo by si to alespoň myslel.

Jediný živý člověk, který věděl o jeho trápení, byl jeho strýc Aleš, slovy Tomášova otce: "ten věčně ožralej mizera, kterej se od rána do večera válí v hospodě! Za celej život neudělal nic pořádnýho, podělal, co mohl a ještě si myslí, že se s ním naše rodina potáhne s rakví do hrobu! Ale jakože je Bůh nade mnou, ten ví, že já mu na pohřeb nikdy nepůjdu!"

Strýc Aleš byl bratr Tomášovy matky a její jediný žijící příbuzný. Tomášova matka zemřela při tragické autonehodě rok poté, co se narodil. Jeho otec přežil, ale zůstala mu po té osudné noci nehezká vzpomínka v podobě kulhající nohy a častých bolestí zad. Nezůstal však dlouho sám. Po třech letech si našel novou ženu, kterou si vzal a zplodil s ní Tomášova nevlastního bratra Antonína, všemi přezdívaného Tony. Letos oslavil patnácté narozeniny. Tomáš ho měl rád a svoji nevlastní matku taky.

Otec o své bývalé ženě moc nemluvil, a Tomáš ho nijak nepřemlouval. Byl už ve věku, kdy chápal, jakou bolest mu to musí přinášet. Jediná památka na matku byl tenký stříbrný řetízek s křížkem, který až do své smrti nosila.

O strýci Alešovi se v rodině vůbec nemluvilo, když už tak jenom pohrdavě a urážlivě a kdykoliv se o něm před svým otcem zmínil, vyvolal tím jen další dlouhé kázání na téma: proč by se s ním neměl stýkat.

Jenže to Tomáš dělal. Mluvil s ním (jako jediný z rodiny), občas s ním zašel na pivo do hospody nebo mu pomohl naštípat dříví do kamen (lesáci mu povolili každý rok pokácet pár stromků, snad z lítosti nebo proto, že k nim kdysi patřil) a i když o tom všem jeho otec věděl, nemohl s tím nic dělat. Tomáš byl dospělý a měl svého strýce (jako jediný z rodiny) opravdu rád. Nezájem a zlost ze strany rodiny však nechápal.

S jeho problémy mu však ani strýc pomoct nedokázal (i když se po těch čtrnácti pivech a dvou velkých rumech opravdu snažil, to mu musel Tomáš přiznat). Nakonec z něj vyšlo něco, čemu se mohl i přes svoji tíživou situaci tak leda zasmát.

Strýc mu řekl: "Chlapi šukaj, impotenti plakaj! Ty seš chlap tak šukej!" Pak už jen dodal: "A pořádně!", a usnul s hlavou na stole.

Bylo mu jasné, že nic jiného z něj dnes a možná že už nikdy, na tohle téma, nedostane.

To byl zkrátka on. Celý život, co ho Tomáš znal, byl věčně naložený v lihu. Někdy měl sice slabé chvilky, kdy vypadal jako docela normální postarší muž, ale většinou jen chlastal, jakoby si tím mohl prodloužit život anebo vrátit ztracené mládí, a byl tak namol, že by ani nepoznal rozdíl mezi slivovicí a ředidlem.

Tomáš pochyboval, že by v tom strýc vůbec nějaký rozdíl hledal.

"Teče to, takže se to dá pít!" byla vždy jeho slova.

Tomáš si byl jistý, že v jeho životě musela nastat změna, která ho donutila totálně si zničit život. Nevěřil, že by byl takový bezohledný notorik odjakživa.

Rozhodl se, že tomu jednou přijde na kloub.

*

Tomáš a jeho parta žili ve Faustovicích. Vesnice ležela na úpatí Železných hor, na pomezí Pardubického a Středočeského kraje. Počet obyvatel nikdy nepřesáhl tři sta, takže pro mnoho měšťáků z Kutné Hory, Čáslavi nebo Heřmanova Městce, v jejichž pomyslném středu vesnice ležela, to byla ona typická prdel světa, kterou bůh zatratil a ďábel si s ní nechtěl špinit ruce.

Průměrný věk obyvatel byl přes čtyřicet let. Mladých zde bylo málo. Většina z nich se krátce po dosažení plnoletosti odstěhovala do jednoho z větších měst v okolí. I když v posledních pár letech se sem nastěhovalo několik mladých rodin z měst, pro které byl život na vesnici vítanou změnou.

Z Osamělých Vlků byl Buldok jediný, kdo pracoval přímo ve Faustovicích jako traktorista a údržbář v místním zemědělském družstvu, stejně jako jeho otec a jeho děd. Byl zde spokojený, nikdo na něj neměl přehnané nároky - dělal jen to, co ho vlastně bavilo už od malička. Vrtat se v motorech a lítat s traktorem po poli. Jeho inteligence nebyla sice nijak oslnivá, ale vyloženě hloupý nebyl. Možná to bylo tím, že k životu ani moc inteligence nepotřeboval. V práci dělal vše automaticky, v osobním životě se nepotřeboval projevovat jako chytrák. Vždycky si vystačil jen se svojí sílou. Občas se naštval, když si z něj Lišák nebo Richard utahovali, ale věděl, že to nemyslí zase tak vážně. Ostatní ho brali takového, jakým byl a s tímto stavem byl naprosto spokojený. Kdykoliv vyrazili Vlci za zábavou do nějakého města, mohli se spolehnout na to, že je v případě potřeby ochrání. V okruhu padesáti kilometrů měl již svoji pověst těžko porazitelného a nebezpečného soupeře. Na rozdíl od mnoha jiných nezneužíval svoji sílu proti slabším. Nikdy neútočil jako první.

Jediné, co ho dokázalo dostat na kolena, byl alkohol. Snesl toho dost, ale jelikož neznal míru, skončil většinou s hlavou na stole nebo pod stolem. I tak potom ale dokázal rozdávat rány stejně přesně jako za střízliva.

O panictví přišel s o deset let starší dojičkou z družstva jednoho letního odpoledne za garážemi. Kdovíjakým způsobem se to dozvěděl její manžel, ale jelikož znal Buldoka, nejprve si dal půl flašky slivovice na kuráž, než si to s ním šel vyřídit. K bitce však nedošlo, protože si zhrzený a totálně opilý manžel cestou k Buldokovi rozbil hlavu. Celý případ vyšuměl do ztracena, protože ředitel družstva nehodlal tolerovat jakékoliv vnitřní neshody, sebral všem třem prémie a pohrozil jim vyhazovem.

Zhrzený manžel měl z ostudy kabát, jeho nevěrná žena monokl pod okem a Buldok získal ponaučení, aby si dával na vdané ženy velký pozor. I když svým přátelům řekl, že ta zkušenost za trochu problémů stála.

Doteď to byl pro obtloustlého a ne příliš hezkého Buldoka jediný zářez, ale mladý traktorista byl sám se sebou spokojený a věřil, že jeho čas ještě přijde.

Buldok byl nejstarším členem Vlků, letos oslaví jednadvacet let. O dva měsíce mladší byla pohledná a štíhlá černovláska jménem Petra. Jak jí nazval Lišák: Sexuální symbol Faustovic.

Pracovala v jednom nočním, erotickém podniku v Čáslavi jako barmanka. Možná že právě díky této práci a také tomu, že přišla o panenství totálně opilá v patnácti na diskotéce s naprosto cizím klukem, který se jí navíc už nikdy neozval, nespala s každým na potkání a nebyla tou pračkou na čuráky, za jakou ji považoval každý, kdo ji viděl, ale neznal.

V práci za barem to byla oslnivě krásná, luxusně oblečená a namalovaná profesionálka rozdávající drinky a úsměvy na požádání.

Doma to byla obyčejná holka, která ráda chodila v teplácích a vytahaném triku po bratrovi. Pila pivo, vykládala sprosté vtipy, hrála videohry a totálně nesnášela romantické filmy.

Bydlela u babičky. Její rodiče se rozvedli před pěti lety. Matka se odstěhovala do Prahy za svým milencem, otec byl jako řidič kamionu neustále na cestách a prakticky neměl ani kde bydlet, neboť musel společný byt v Pardubicích po rozvodu prodat, aby mohl manželku vyplatit. Než aby žila se svým otcem jako poloviční vyvrhel nebo s matkou, kterou nenáviděla, protože jí zničila dětství, raději se odstěhovala za otcovou matkou do Faustovic.

I když ji ostatní Vlci znali až moc dobře, každý to na ni aspoň jednou zkusil. Všichni až na Tomáše.

Odmítla každého z nich.

Toužila po rodině a klidném životě, nejlépe zde ve Faustovicích, které se jí pro takový styl života zdály ideální. Věděla však, že by s nikým z přátel nikdy takové štěstí neměla.

I když...

Po Tomášovi následovali Richard a Jannie. Byli sourozenci. Jemu bylo dvacet a jí devatenáct. Jako pravý bratr a sestra se neustále hádali, i když většinou tak jenom ze zvyku než proto, že by mezi sebou měli nějakou skutečnou rozepři. Možná to bylo tím, že se i jejich rodiče neustále hádali.

Oba byli hnědovlasí, Jannie měla k tomu ofinu obarvenou do fialova. V davu by se ztratili, až tak byli průměrní, stejně jako jejich vlastnosti i znalosti.

Posledním a nejmladším Vlkem byl Lišák. Brýlatý hubeňour s věčně rozcuchanými blond vlasy a rošťáckým úsměvem. Nedávno oslavil osmnácté narozeniny, na nichž se oslavenec zpil přímo do bezvědomí, a musela pro něj dojet sanitka. Byl z toho velký průšvih. Lišák nikdy předtím nepil, tak si asi myslel, že když už může, tak to musí rozjet pořádně.

Později se ve slabé chvilce svěřil, že si to na narozeninách rozdal s Jannie. Oba byli sice namol a za střízliva by se k sobě přiblížili sotva na metr, ale jak se říká: co je doma, to se počítá.

Následně vyšlo najevo, že to pro oba dva aktéry bylo ono poprvé.

Kdo byla Richardova první, nikdo nevěděl a on to nikomu prozradit nechtěl.

Tohle tedy byli Osamělí Vlci.

Tomášovi nejlepší přátelé a jeho druhá rodina.

*

Se začátkem léta začali Vlci plánovat společnou dovolenou. Vloni se jim vydařila. Zaplatili si tehdy týdenní pobyt v autokempu Konopáč nedaleko Heřmanova Městce. Letos se po dlouhé poradě shodli na jednom menším kempu v blízkosti Plumlovské přehrady. Richard s Jannie tam před pár lety byli s rodiči a dost si to chválili.

Petra tam zavolala s předstihem a objednala chatku pro šest lidí. Buldok dal do kupy svoji Felicii kombi, do které se sice vejde jen pět lidí, ale Petra, která si bude muset odsloužit ještě jednu neplánovanou noční směnu, přijede autobusem hned druhý den ráno.

Každý se připravoval po svém. Lišák si ke svým věcem přibalil flašku slivovice a pár kondomů (co kdyby), Petra s Jannie svoje nejlepší šaty a plavky, Richard si nachystal pořádnou zásobu cigaret...

Ještě před odjezdem si každý potvrdil volno, aby náhodou nedošlo k nemilé situaci, kdy někdo z nich bude muset dovolenou odříct.

V neděli odpoledne se všichni sešli před Buldokovou garáží. Buldok byl sehnutý u motoru a cosi v něm ještě kontroloval. Každý měl sebou batoh a minimálně dvě další tašky. Do kufru se to však vlezlo bez problémů.

Rozloučili se s Petrou, která asi za hodinu odjížděla do práce, nasedli a vyjeli. Až později si Tomáš uvědomil, že neřekl svému strýci o dovolené. Ale snad se nic nestane. Vysvětlí mu to, až se vrátí.

*

Cesta probíhala bez problémů. Buldok byl svědomitý řidič a zbytečně se nepředváděl. Tomáš seděl na místě spolujezdce a sledoval ubíhající krajinu. Buldok se věnoval řízení a Richard s Jannie se hádali kvůli okénku, které si on otevřel kvůli cigaretě a jí byl vítr, fičící dovnitř nepříjemný. Lišák s pročítal nějaký počítačový časopis.

"Za jak dlouho tam budeme?" zeptal se Tomáš a obrátil hlavu k Richardovi. Spíše než ze zvědavosti, ptal se hlavně proto, aby zlomil tu mlčenlivou kletbu, jež nad nimi (krom soukromé hádky sourozenců) visela déle jak půl hodiny.

"Dlouho už ne," odvětil Richard a strčil prstem do sestry, která se na něj šklebila. "Mám dojem, že odtud to bude už jen tak slabá půlhodinka. Plus mínus pár minut, samozřejmě."

"Aha," přikývl Tomáš a otočil se zpět. Zásoba možných témat rozhovoru byla vyčerpána.

"Zahoď už toho smraďocha," požádal, zcela nekompromisně, Richarda Buldok s očima zaměřenýma do zpětného zrcátka.

"Jo, blbečku," přidala se jeho sestra a vyplázla na něj jazyk.

"Hned, hned," sliboval Richard a rychle si potáhl několikrát za sebou, div se nerozkašlal. Cigareta sice nebyla ještě úplně vykouřená, přesto letěla s páně Richardova tichým povzdechem z okna ven.

"Že se na to kouření radši nevykašleš," divil se Buldok. "Co z toho máš? Akorát tak rakovinu plic a prachy v prdeli."

"Co ty víš," mávnul nad jeho úvahou Richard.

"Má pravdu," souhlasila s Buldokem Jannie. Podle ní měl však pravdu kdokoliv, kdo nesouhlasil s jejím bratrem.

"Ty aby ses nepřidala," zamumlal rozmrzele Richard.

"Ale no tak, bráško," naoko ho konejšila sestra. "Kdopak se nám to zlobí? Že ti máma zapomněla před odjezdem vyměnit plíny?"

Buldok se hlasitě zasmál a Tomáš se musel chtě nechtě přidat. Lišák se usmíval, ale kdoví, jestli kvůli tomu, jak Jannie napodobovala starostlivou péči matky o miminko, nebo si přečetl něco vtipného ve svém časopise.

Sourozenci se ještě tak čtvrt hodiny hecovali a poskytli tak ostatním zábavu, díky níž jim cesta ubíhala rychleji.

Když míjeli ceduli s nápisem Plumlov, téměř všichni zajásali úlevou. I když několikrát stavěli, aby si odskočili, protáhli nohy a odlehčili otlačeným pozadím, to, že jsou téměř v cíli, je rozradostnilo.

Vjeli do města a rozhlíželi se kolem. Když míjeli místní zámek, poznamenala Jannie, že ho musí určitě navštívit. Tenkrát se do něj nedostali, sama už ani nevěděla proč.

Ostatní souhlasili, ale za pár minut už ani nevěděli, o čem vlastně mluvila.

Pokochali se pohledem na Podhradský rybník a Tomáš se skoro lekl, když Jannie nadšeně vykřikla a ukázala před sebe.

"Tam je ten kemp," zvolala a šermovala před Tomášovýma očima štíhlou rukou.

Kemp Muréna ležel hned u rybníku. Skutečně nebyl moc velký, ale o to právě Vlkům šlo. Stejně tak jako neměli rádi velká města, nechtěli ani trávit dovolenou na místě, kde pro samého dovolenkáře nevidíte ani půdu pod nohama.

Vjeli otevřenou bránou a zastavili u domu správce kempu. Tomáš vylezl z auta, řekl ostatním, ať počkají a vydal se za postarším mužem v plátěných kraťasech a šedém triku, stojícím opodál.

Představil se jako inženýr Vávra, správce kempu. Vřele se usmíval a Tomášovi připadal jako příjemný člověk. Předal mu listy, potvrzující, že si pobyt zaplatili přes internet. Vávra ho pozval do domku, kde podepsal nějaké papíry, týkající se pravidel v kempu, hmotné zodpovědnosti za případné škody a hrst dalších.

Probrali ještě nějaké podrobnosti, pak mu popřál příjemný pobyt a vysvětlil mu, kde leží jejich chata. Doprovodil Tomáše ven a krátce mu zamával.

Tomáš nasedl do auta a ukázal Buldokovi kudy jet. Až k chatkám vedla asfaltová cesta, ale tam budou moci jen zastavit, aby vyložili své věci a nemuseli je tahat přes celý kemp.

Poté, co tak učinili, odjel Buldok na parkoviště, kde zanechal svůj vůz.

*

Jannie musela využít slunečného počasí a oblékla si svoje modré, dvoudílné plavky. Neměla sice tak dokonalou postavu jako Petra, i přesto se ale neměla za co stydět. Tomáš si všiml obdivných pohledů kolem procházejících mužů, když si Jannie rozložila opalovací lehátko a uvelebila se na něm.

"Jen ať si na ni něco zkusí," vrčel nespokojeně Richard. "Narvu jim ty jejich chtivý ptáky do prdelí!"

Seděl ve stínu na verandě vedle Lišáka, který si hřál na klíně notebook a díky Wi-Fi v areálu surfoval po internetu.

"Snad jsme tady, abysme si užili, ne?" rýpnul si Lišák do Richarda. "A tím užili, myslím užili."

"Ty mě taky moc neštvi," pohrozil mu Richard otráveně. "A zahoď ten elektronickej krám do hajzlu! To si mohl rovnou zůstat zalezlej doma, ne?"

"To ty taky," odvětil nepřítomně Lišák a ani nevzhlédl od notebooku. "Ty a tvoje cigára."

"Kašlu na tebe!" mávnul rukou Richard a vstal, aby si protáhl záda.

"A ty se tam nevystavuj jako nějaká modelka!" zavolal na sestru. Její odpovědí byl vztyčený prostředník.

"To je teda dovolená," zabručel nakvašeně Richard.

Pak si všiml dvou vzdálených postav, mířících jejich směrem.

"Buldok a Tomáš se vracejí!" houkl na ostatní.

Lišák se nedonutil odtrhnout zrak od svého elektronického miláčka, zato Jannie alespoň pozvednout hlavu a krátce pohlédnout směrem, kam ukazoval její bratr.

Oba navrátilci došli až k chatce. Buldok z legrace nalil Jannie na břicho trochu ledové vody z plastové lahve, kterou měl sebou. Dívka zapištěla a začala mu nadávat. Buldok zahodil láhev a se smíchem jí začal lechtat.

"Jako malí," vrhl zachmuřený pohled na svou sestru a jejího trapitele Richard.

Tomáš se usmál.

"Jen je nech," poradil mu. "A užívej si taky, mrzoute."

Poplácal Richarda přátelsky po zádech a posadil se na dřevěné schodky.

"Co novýho ve světě?" houkl směrem k Lišákovi. Ten byl tak zaujatý čímsi v notebooku, že ani neodpověděl. Tomáš se vědoucně usmál a mávnul nad tím rukou.

"Ve světě?" otázal se Richard a sedl si vedle Tomáše. "Lišák buď sjíždí porno, nebo si píše s nějakou roštěnkou!"

"A co mám tady dělat?" hájil se Lišák, který konečně odložil notebook a začal se věnovat svým přátelům.

"Jediná holka je tady Jannie. Jestli mi ji necháš, tak se rád zabavím jinak."

"Zapomeň!" zpražil ho Richard. "Ta je na takový jako ty zrovna zvědavá."

Richard jako jediný netušil o romanci, jež se odehrála na Lišákových narozeninách, čemuž nejmladší člen Vlků vděčil za to, že má všechny kosti v těle celé. Richard byl neuvěřitelně žárlivý, co se týkalo jeho sestry. Ostatní Vlci to však brali a nerýpali se v tom. Jannie pro ně stejně byla jen kamarádka, a kdoví, jestli by mezi Lišákem a ní k něčemu došlo, kdyby neměli mysl zatemněnou alkoholem.

"Tak jak to tady vypadá?" zajímal se Richard. Před hodinou vyrazili Tomáš s Buldokem do Plumlova, aby město obhlídli a zjistili, jestli je zde nějaké místo, kam by případně mohli večer vyrazit.

"Je tady pár baru a hospod," vysvětloval Tomáš, "který mají otevřený i v týdnu. Pár restaurací, podle místních tam vaří dobře. Doporučili mi i jeden taneční klub, ale ten je otevřenej jen o víkendu, takže to ty naše dvě trsalky budou muset vydržet. Myslím, že se tady nudit nebudeme."

"Snad ne," přitakal Richard. "To sme mohli jinak zůstat doma."

"To jo."

"Takže co dneska podnikneme?"

Tomáš pokrčil rameny. "Mohli bysme zajít do nějaký restaurace na večeři a pak někam na pár piv."

"Prej piv!" ozval se Buldok, stojící náhle před nimi. "To sme mohli zůstat ve Faustovicích a pít ty naše hnusný chcanky!"

"Vodu pít nebudu!" ohradil se Richard.

"To po tobě nikdo nechce," řekl mu Buldok. "Když už jsme na dovolené, tak prolijeme hrdlem nějaký pořádný a drahý pití, no ne?"

"Na tom něco bude," připustil neochotně Richard a pohlédl na Tomáše. Ten se však zatvářil silně odmítavě.

"Se mnou nepočítejte," řekl svým přátelům. "Já už s pitím končím."

"Ale no tak, to nemůžeš," přemlouval ho Richard, zatímco Buldok na Tomáše zíral s otevřenou pusou.

"Ale můžu. A chci."

"Nebuď blbej. Takhle si to neužiješ."

"Má pravdu," přimlouval se Buldok. "Navíc to stejně nevydržíš."

Tomáš se usmál. Buldokovo hecování na něj nepůsobilo.

Tomášova náhlá abstinace byla tématem ještě další půlhodinu. Zapojili se do ní všichni Vlci. Jannie a Lišák však byli na Tomášově straně.

Nakonec rozpor vyšuměl do ztracena. Všichni už měli celkem hlad, a tak se převlékli a vyrazili do města. Vyhlédli si útulnou restauraci se zahrádkou, ve které se ještě v tuto dobu dalo posedět a dokonce se i najíst.

Po večeři ještě chvíli poseděli a pak se na Jannienu žádost vydali do baru, který ležel kousek od restaurace v jedné zapadlé uličce.

Mnoho lidí tam ještě nebylo, proto nebyl problém si vybrat jeden volný box. Atmosféra v baru byla příjemná, stejně tak jako obsluha v podobě štíhlé blonďaté dívky, která se na ně mile usmívala. Z reproduktorů na stěnách hrála zeslabená taneční hudba z jukeboxu.

Richard s Buldokem si dali pivo, i přes ty chvástavé řeči v kempu. Dohodli se však, že pivo si dají jen na rozjezd, pak začnou s něčím co je, jak sami říkají, na úrovni.

Jannie si objednala Amaretto Choco cream, Lišák vodku s džusem a Tomáš colu. Domluvy jeho přátel, aby si dal něco alkoholického, ignoroval.

"Ty seš ale suchar," zhodnotil ho Richard. "Vůbec s tebou není žádná sranda."

"Nech toho," zastal se Tomáše Lišák. "Není s ním sranda ani, když je opilej."

Všichni se zasmáli a pokračovali v zábavě. Nikdo už se nesnažil Tomáše opít. On sám však později uznal, že se nebaví tak, jako ostatní, a začal se cítit jako černá ovce, která brzdí zábavu ostatním. Jenže k tomu měl dobrý důvod.

Ty sny. Nebo spíš noční můry. Pokaždé, když se opiju. Děs! Znovu už ne!

Jenže když budu jen trochu popíjet, jen malinko - abych je uspokojil, a trochu i sám sebe. To snad můžu, ne? Jedno pivo? Dobře. Tak jen jedno.

Za téměř bouřlivého jásotu ostatních si objednal pivo. Předsevzal si, že to bude taky to jediné, které si dnes dá.

*

Procházel nočním lesem. Měsíc byl v úplňku a sluneční paprsky, odrážející se od jeho kulaté plochy krásně osvětlovaly okolní krajinu.

Někam kráčel. Něco hledal. Neměl strach. Byl zvědavý. Věděl, že je to jen sen. Tak jako stokrát předtím. Jenže nyní cítil, že cíl této podivuhodné cesty má již na dosah.

Nesmí polevit. Nesmí se nechat zlákat sejít z cesty, tak jako mnohokrát předtím.

Kráčel dlouho. Ve snu čas neběží tak jako ve skutečném životě a proto ta doba mohla být dlouhá jako lidský život, stejně tak jako pár vteřin.

Nakonec se dočkal. Opět to spatřil. Slabá bílá záře daleko od něj. Tentokrát si ji nenechá zmizet. Zrychlil.

Světlo se začalo vzdalovat. Už zase! Rozeběhl se. Nepodivoval se nad tím, že dokáže ve tmě a v lese perfektně běžet, aniž by do něčeho narazil nebo zakopl.

Pokaždé, když měl pocit, že je blízko, poskočilo bílé světlo o kus dál, jako by si s ním hrálo.

Matně si uvědomil, že v žádném předchozím snu ještě tak daleko nebyl. Že by tomu přeci jen dnes přišel na kloub?

Náhle, zničehonic, se ocitl na malé lesní mýtině. Uprostřed ní stála - chýše? Primitivní chalupa? Těžko to popsat. Vypadala jako splácaná ze všeho, co se dalo v lese najít. Z větví, stromů, jehličí a keřů. V něčem podobném možná žili dávní předkové.

Okna to zjevně nemělo, pokud nebyly na druhé straně.

Tajemné světlo mířilo k chýši. Prošlo pevnou stěnou, jako by tam ani nebyla, a zmizelo. Přiběhl k chýši a běžně si ji prohlédl. Nezajímala ho ani tak ona, jako to, co bylo uvnitř.

Obešel celou chýši dokola, ale žádný vchod, ani nic, co by se mu podobalo, nenašel. Vrátil se k místu, kde zmizelo světlo. Dotknul se stěny a...

...byl uvnitř. Chýše se zevnitř zdála prostornější. A byla naprosto prázdná. Ani postel, ani stůl či židle, žádná skříň ani nic podobného.

Velice pomalu se otáčel, aby prozkoumal každý kout.

Náhle za sebou něco zaslechl.

Byl to dech. Těžký, sípavý, připomínající mu umírajícího člověka.

Otočil se a spatřil mohutnou, nelidskou postavu.

Chtěl zaječet, ale nemohl. Strach mu zablokoval hlasivky.

Netvorova ruka se po něm natáhla...

S leknutím se probudil a rychle se posadil. Tento prudký pohyb mu však neudělal vůbec dobře. Roztočila se mu hlava a žaludek se mu odměnil tím, že ho donutil vyzvracet veškerý obsah včerejší noční pitky.

Zase ten sen. Ne sen, noční můra. Tentokrát se však dostal daleko. Dalo by se říct, že až tam, kam měl ve snu dojít. Něco hledal. To něco ho na toto místo lákalo roky. A pokaždé vždy jen když se opil. Nebylo to zajímavé. Bylo to téměř děsivé. Nevěděl o nikom, komu by se zdál ten samý sen tak dlouho.

Tomáš se chytil za rozpálené čelo a s přivřenýma očima se rozhlédl kolem sebe. Nepředpokládal, že by se po včerejšku probudil ve své posteli, ale v lese?

Všude kam se podíval, byly stromy, tyčící se vysoko nad ním. Táhly se do nekonečna. Nikde nebyla vidět žádná volná plocha v podobě zemědělských polí nebo vodních ploch. Zkrátka nic, co by mu pomohlo určit pozici.

Nepanikařil. Stačilo vzít mobil a zavolat přátelům.

Kapsa, kde nosil telefon, byla prázdná. Doslova ho bodlo strachy u srdce. Rychle se rozhlédl kolem sebe, prohmatal zem, jestli neleží někde mezi listím a jehličím, ale nikde nic nebylo.

Vyskočil na nohy zmateně běhal kolem místa, kde se probudil a hledal svůj mobil. Marně.

Zvětšil okruh pátrání. Marně.

Běhal po lese sem a tam, jako blázen. Marně.

Marně. Marně. Marně!

Zastavil se a rozrušeně se rozhlížel kolem sebe. Tentokrát ne aby hledal cestu z lesa, nýbrž aby zaměstnal tělo, zatímco mozek usilovně přemýšlel.

Musíš se uklidnit! Nic se vlastně nestalo. Jenom ses ožral jako dobytek a probudil ses mimo kemp. Ten může být klidně kousek odtud. Vždyť jsi byl namol! Nemohls dojít nikam daleko!

A kdoví. Třeba tě sem dotáhli Vlci a teď se někde skrývají a smějí se ti. Hahaha! Děsná sranda.

"Jestli jste to na mě narafičili," zvolal hlasitě, "tak koukejte vylízt! Už mě to nebaví! A navíc to není legrace! Slyšíte?"

Už když ta slova vypouštěl z úst, věděl, jak je to hloupé. V širokém okolí nebyl žádný úkryt, který by schoval čtyři dospělé lidi (o Buldokovi ani nemluvě).

Poražen vlastní hloupostí se posadil na zem a prsty si promnul spánky. Pokusil si vzpomenout na události, které ho přivedly až sem.

Dal jsem si pivo. Jedno? Asi ne. To bych nebyl tady s pořádnou dírou v paměti. Musel sem si jich dát víc. Kolik? Deset, dvacet? Na tom vlastně nezáleží. Klidně sem mohl jet i ve tvrdým. Richard, ten parchant, mi určitě lil vodky do piva! Za to ho přerazím!

Dobře, takže sem se ožral, ale co bylo potom? Přece by mě nenechali jít samotnýho do lesa! Tak blbí nejsou.

Takže sem jim zase musel zmizet. Sakra! Já je varoval, že nebudu pít! Tak proč sem kurva chlastal? Sem debil nepoučitelnej!

Musím se odtud dostat! Nebudu sedět na prdeli a čekat, než mě sežerou vlci.

Levá ruka ho začal svědit. Zvedl ji před obličej, zaostřil zrak a na hřbetu spatřil maličkého černého mravence.

Nebo mravenci, doplnil seznam tvorů, kteří by ho v tomto lese mohli eliminovat.

Rozhodnut najít cestu z lesa za každou cenu, vstal a vydal se prvním směrem, který ho napadl. Jednou se pokusil zorientovat podle Slunce, ale jediné, čeho tím dosáhl, bylo protivné oslepení a mžitky před očima.

Netrvalo mu dlouho, aby zjistil, že se ztratil. Byl ztracený již několik hodin. Věřil tomu, že ho už Vlci začali dávno hledat.

Říkal si, že by měl zůstat na místě a čekat. Nebo ještě lépe - vrátit se na místo, kde se probral a tam vyčkat na záchranu. Druhá možnost se mu zdála pravděpodobnější. Kazil ji jen fakt, že už netušil, kde to bylo.

Neměl prakticky na vybranou. Tedy měl, ale ani jedna z těch možností by mu nepomohla. Rozhodl se proto jít dál. Pokud měl štěstí, šel tím správným směrem, i když šance nebyla moc velká.

Smolař Tomáš by se z lesa nedostal nikdy, ani kdyby měl kompas, mapu nebo GPS.

Po nějaké době už přestal hledat cestu a místo toho se jen tak kochal přírodou. Pomyslel si, že nebýt zde ztracený, bylo by tu být i pěkně. Mohl by tu sbírat houby nebo borůvky, zkoumat stopy lesní zvěře (pokud by na ně narazil), a kdoví co ještě.

Tomáš nebyl nikdy pozorný, co se týče sledování svého okolí. Proto si nejdříve ničeho nevšiml. Les byl pro něj vždy jen velký shluk stromů, nic víc. I když to měl z domova do nejbližšího lesa, co by kamenem dohodil, necítil potřebu tam chodit.

Byl to spíše jakýsi podvědomý pocit, než jasné poznání. Místo, kterým právě procházel, mu připadalo jaksi povědomé. Musela to být hloupost, protože zde nikdy předtím nebyl. Ale přesto...

Došel až k místu, kde začínalo husté trnité křoví, táhnoucí se po celé šíři. Pokusit se jím projít znamenalo dlouhou a bolestivou trasu, u které nemusel být zaručen pozitivní výsledek. Klidně mohl být na druhé straně strmý sráz nebo bažina.

Co tím ale ztratím, zeptal se sám sebe. Možná, že za tím křovím je cesta ven. A i kdyby nebyla, hůř už na tom nebudu.

Prošel podél trnité stěny a pokusil se najít místo, kde nejsou trnité větve tak husté. Poté se opatrnými pohyby pokusil projít.

Samozřejmě, že to nešlo lehce, ale to ani nečekal. Že to bude mnohem těžší, než doufal, ho ani nenapadlo. První bolestivé škrábance na sebe nedaly čekat. Tomáš klel a sykal bolestí zároveň. Ale dral se dál.

Jelikož bylo křoví o něco vyšší než Tomáš, nebylo vůbec jisté, kde končí. Tomáš si připadal jako Ježíš cestou na Golgotu. Jen s tím rozdílem, že jeho trnovou korunou byl okolní svět.

Odměnou za toto zdánlivě nekonečné martyrium mu byl asi po čtvrt hodině na konec trnové hradby. K jeho velkému zklamání však nenašel cestu ven ani žádný pohádkový hrad. Jen tu stejnou krajinu jako předtím.

"Tak to je v háji!"

Ne že by si byl jistý, že na druhé straně křoví byla cesta ke svobodě ze zeleného zajetí, ale přeci jen malá jiskřička naděje, že tomu tak bude, v něm doutnala. A nyní zcela vyhasla.

"Ale co, vždyť je to už jedno" řekl si a prostě se vydal dál. Přitom si představoval, jak se zde pod tíhou měsíců samoty a procesu odcivilizování mění v divoké zvíře.

Nevěděl proč, ale musel se těm představám zasmát. Smál se tak hlasitě, až se sám sebe lekl. Zarazil se a rozhlédl se kolem. Až poté si uvědomil to podivné ticho. Netušil sice, jaké zvuky les normálně vydává, ale očekával aspoň nějakou slabou koncentraci hluku.

Tady však nic. Jakoby bůh na svém ovladači náhle zmáčkl tlačítko mute. Aby potlačil tuto nepříjemnou absenci, začal si pohvizdovat. Brzy ho to však přestalo bavit a tak toho nechal.

Šel dál potichu. Čím dál častěji musel odhrnovat nízko visící větve, které se, stejně jako předtím křoví, snažily zabránit mu v postupu. Stromy se zde jakoby namačkaly na sebe, aby poutníkovi znesnadnili cestu.

Když překonal i tuto překážku, očekával další úsek tohoto nekonečného lesa. Netřeba však popisovat míru jeho překvapení, když se před ním objevila rozlehlá mýtina, neudržovaná a plná pařezů a také několika padlých stromů.

Celé místo působilo dojmem, že se zde prohnalo opravdu silné tornádo.

Tomáš měl najednou pocit podobný deja vu. Myšlenka, že zde už někdy byl, se zdála o něco pravděpodobnější. Ten podivný pocit byl nyní intenzivní a sílil každou další vteřinou.

Vrcholu dosáhl v okamžiku, kdy se mu pohled na mýtinu slil do jednoho obrazu spolu s výjevem z trapitelských nočních můr.

Musel se opřít o kmen nejbližšího stromu, aby se udržel na nohou.

Znám to tady! Chodím sem ve snech! To je neuvěřitelný! Nemožný!

Na mýtinu nevstoupil. Ať to považoval za nemožné, jak chtěl, bál se vejít.

Moment! Něco tady chybí! Ta divná chýše! Bez ní to nedává smysl!

Rozhlížel se, ale nic podobné tomu pravěkému obydlí nespatřil. Mohl si oddychnout a začít uvažovat o návštěvě psychologa. Přeci jen to pro něj bude lepší, než kdyby zjistil, že ty sny jsou tvořené skutečností.

Chystal se mýtinu obejít, ale ještě jednou se raději rozhlédl. Ne, nebyla tam. Na druhé straně mýtiny byla sice půda v okruhu asi tří metrů vyvýšená a tvořila tak jakýsi miniaturní kopeček, ale to bylo vše.

Vydal se po levém okraji mýtiny, který se zdál kratší než pravý. Přitom neustále sledoval ono zpustošené místo uprostřed lesa. Nelíbilo se mu. Přitom měl nepochopitelný pocit, že se ani on nelíbí jemu.

Dejte mi sirky a kopu malých stromků na zasazení a uvidíte jak...

Země mu zničehonic zmizela pod nohama a on se propadl. Duchaplně se přitom stihl zachytit silné, ale pružné větve, která se mu objevila před očima a zachránila ho od nejhoršího.

S velkou námahou se vyškrábal na okraj díry a posadil se. Nějakou chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval z úleku. Až pak se teprve podíval, do čeho málem spadl.

Díra v zemi měla asi metr a půl v průměru. Tomáš klekl na kolena a pokusil se prohlédnout tmou, která uvnitř panovala. Marně.

Kdoví, jak byla hluboká. To se Tomáš ani neodvažoval domýšlet. Možná, že končila až v Číně. Vyletěl by na druhé straně zeměkoule a po zbytek života by buď otročil na rýžových polích, nebo by mu v blázinci vymývali mozek komunistickými ideologiemi.

Navzdory svému přesvědčení držet se od čehokoliv podezřelého a nebezpečného co nejdál, si lehl na břicho a s rukama pevně držícíma se okraje, se nahnul dovnitř.

Ucítil slabý závan větru. To znamenalo, že je to tunel, který musí být průchozí.

První, co ho napadlo, že je to pozůstatek partyzánské aktivity během druhé světové války. Nebo skrýš pro diverzanty a nepřátele socialistického zřízení tehdejší totalitní vlády.

Ani se neodvažoval připustit si možnost, že tuto díru vyhloubilo jakési neznámé zvíře. Muselo by být obrovské!

Zničehonic zasáhl jeho nos odporný puch. Jako by mu někdo, kdo si nikdy nečistil zuby a jedl jen zkažené jídlo a mrtvoly (Buldok by řekl: a hovna) dýchnul do tváře.

Tomášovi se z toho nelidského zápachu zvedl žaludek. Vystrčil hlavu z díry a zhluboka se nalokal čerstvého vzduchu.

Rozhodnut být od této pasti na nepozorné turisty co nejdále se postavil na nohy a o krok ucouvl. Přesto se dál do toho temného otvoru díval. Byl jako zhypnotizovaný. Zdálo se mu, že se díra zvětšuje. Chtěl ustoupit, aby ho nepohltila, ale nemohl se hnout z místa.

Už věděl, co to je.

Vstup do pekla.

Věděl, že musí utéct co nejdál, ale nešlo to. Představoval si, že mu sama země spoutala nohy. Že po kotníky vězí v pevném sevření lesní půdy, která je ve spolku s ďáblem, číhajícím tam dole.

Pak ale zaslechl něco, co ho vysvobodilo. Zděšení, které ho náhle ovládlo, zlomilo ono zakletí, které ho zdržovalo na tomto prokletém místě.

V díře někdo dýchal!

Tomášovi se při tak známém, ale přitom děsuplném zvuku zježily vlasy a jeho tělem projela studená vlna.

Na nic nečekal a utíkal pryč. Srdce mu bušilo tak rychle a prudce, až měl dojem, že mu snad pukne. Neřešil, že utíká tím samým směrem, odkud sem přišel. Hlavně se chtěl dostat co nejdál od tohoto místa.

Hradbou z větví proběhl tak snadno, jakoby tam ani nebyla. U trnitého křoví na chvíli zpomalil. Pak si však připomněl ten šílený zvuk z nitra tunelu a opět zrychlil. Nedbal na bolestivé škrábance, které se mu zarývaly do těla.

Poté, co pokořil křoví, pokračoval dál. Běžel, dokud mu stačil dech a unesly ho nohy. Dvakrát si už myslel, že to šílené tempo nevydrží a padne. Pokaždé v sobě ale objevil skryté zásoby, které mu dodaly sílu běžet.

Potřetí už se tak nestalo. Tomáš byl absolutně vyčerpaný. Naštěstí si uvědomoval, že ho od mýtiny dělí nejméně polovina lesa. Proto zpomalil a nakonec se zastavil.

Nohy a plíce ho nepředstavitelně bolely. Jeho žízeň by zřejmě neuhasila ani Plumlovská přehrada.

Otočil se, aby se ujistil, že za ním nikdo neběží.

Vzápětí ho čísi mohutné ruce chytily za ramena.

*

Pod obraz zpitý strýc Aleš vyspával kocovinu ve své maringotce na okraji vesnice. Opouštěl ji jen ze dvou důvodů: aby si přivydělal na jídlo a hlavně na alkohol, nebo aby si zašel do hospody pro svoji denní dávku spásného chlastu.

Když se probudil, posadil se a chvíli zmateně mžoural očima po místnosti. Pak si uvědomil kdo je a kde je. Tohle se mu stávalo poslední dobou často. Byly to varovné náznaky, kterých ale Aleš nedbal. Ani je nepotřeboval k tomu, aby věděl, že je na tom špatně. Jenže neměl už co ztratit. Jen svůj život, který beztak za nic nestál. Nebýt Tomáše, už by tady možná nebyl.

Jenže Tomáš se už dva dny neukázal. Nevěřil, že by se mu něco stalo. Možná jen na něj neměl čas. Ostatně, měl své přátele, svůj život a svou - rodinu.

Snad poprvé zalitoval, že si nepořídil mobilní telefon, i když mu ho jeho synovec několikrát doporučoval. Mohl by mu zavolat a - co vlastně? Tomáš nebyl povinen ho každý den navštěvovat. Dělal to, snad, proto, že spolu vycházeli a měli se svým způsobem rádi. Jen doufal, že to nedělá z lítosti. To by Aleše velmi mrzelo.

Rozhodl se, že ještě počká. Určitě nejde o nic, z čeho by si měl dělat starosti.

Ještě ten samý den zamířil do faustovického obchůdku se smíšeným zbožím v budově bývalé Jednoty a koupil si láhev tuzemského rumu.

Večer se opil a usnul.

Zdál se mu až nezdravě živý sen. Viděl v něm Tomáše. Viděl ho na jakési strašidelné mýtině. A viděl to, co se k němu zezadu nepozorovaně blížilo. Chtěl ho varovat, ale nestihl to.

S výkřikem se probudil.

Vyhlédl ze špinavého okna maringotky. Venku se již pomalu rozednívalo.

Zbrocený potem se otřel do nevábného ručníku a rychle se oblékl. Věděl, že tím, co teď udělá, riskuje mnoho, ale Tomášovo bezpečí mu za to stálo.

Vyrazil k domu, kde bydlel Tomášův otec.

*

Tomáš měl v tu chvíli pocit, že se mu zastavilo srdce. Věřil, že si pro něj přišel jakýsi netvor z tunelu. Když však za sebou zaslechl potlačovaný smích, otrnulo mu a ze sevření, které náhle povolilo, se vymanil.

Otočil se a spatřil celou partu, dokonce i Petru. Pobaveně se usmívala a oči jí zářily radostí, že ho vidí.

Ruce, které ho málem stáhly do temnot, patřily samozřejmě Buldokovi. Smál se spolu s ostatními.

"Vy jste ale pitomci," obořil se na ně Tomáš. Pak se ale začal smát také. Když se však jeho smích začal blížit hysterii, donutil se přestat.

"Ani nevíš," objal ho Buldok, "jak rádi tě vidíme, ty vole!"

"Nahnals nám strach," přidal se Richard.

"A pořádnej!" dodala Jannie.

"A to ani nevíte, jakej strach jsem měl já," řekl jim Tomáš.

Petra se prodrala mezi Vlky a pevně ho objala. Přitom ho lehce políbila na tvář.

"Ráda tě vidím, Tome," zašeptala mu do ucha.

Tomáš vždycky špatně skrýval rozpaky a ani tato chvíle nebyla výjimkou.

"Já tebe taky, Peťo," vysoukal ze sebe neohrabaně.

Nesměle na sebe koukali, dokud je nevysvobodil Buldok.

"A kde ses vlastně toulal?"

"Sám nevím," přiznal popravdě Tomáš. "Asi sem si jen tak prošel polovinu lesa a čekal, kdy se objevíte. Co vám vlastně tak dlouho trvalo?"

"Nejsme tak nezodpovědní jako ty," rýpl si do něj Richard. "Nejdřív jsme museli sehnat někoho, kdo se tady vyzná. Tady pana Komárka."

Až teprve teď si Tomáš všiml, že za Vlky stojí menší, asi šedesátiletý muž v maskáčovém oblečení.

Typický zálesák, zhodnotil ho Tomáš na první pohled.

Pan Komárek předstoupil před Tomáše a potřásl si s ním rukou.

"Neměl by ses toulat v cizím lese sám, chlapče," vyčetl mu. Hlas měl tichý jako někdo, kdo je zvyklý chodit do lesa a nedělat tam zbytečný hluk.

Tomáš věděl, že má pravdu, ale na druhou stranu neznal všechny okolnosti, které ho sem zavedly. Jelikož se s nimi nehodlal svěřovat cizímu člověku, nechal to být.

"Děkuju," řekl místo toho. "Bez vás bych se odtud dostal jen těžko."

Komárek pokrčil rameny. "Třeba ano. Není to zase tak velký les."

"Pro mě teda jo," prohlásil Tomáš a omluvně se usmál.

"Dneska jsi měl štěstí. Raději ale půjdeme, než nás zastihne noc. To bych tady nechtěl být ani já."

Tomáš uvažoval, jestli tím nenaráží na tajemnou mýtinu. Mohl by se ho zeptat, ale nechtěl riskovat.

"Jak jste vlastně věděli, že budu tady?" zeptal se Richarda.

"Nevěděli. Ale bylo to jediný místo, kde nás napadlo hledat."

"A kdybyste mě nenašli?"

Richard se na okamžik odmlčel.

"Asi bysme museli zavolat potápěče. To by byla druhá možnost. Ale tu jsme si nechtěli připustit."

Tomáš mlčky přikývl.

Vydali se do kempu. Komárek je vedl rychlým a rázným krokem. Na tak starého muže měl ještě mnoho energie. Vlci měli co dělat, aby mu stačili.

Před kempem se Buldok pokusil zálesákovi podstrčit nějaké peníze, ale ten striktně odmítl. Proto mu všichni alespoň poděkovali, a slíbili mu panáka, až se někde ve městě potkají.

Komárek se pouze pousmál a zamával jim.

Tomáš šel spát bez večeře. Ani nečekal, až zapadne slunce. Byl rád, že je zase zpátky v bezpečí. Pryč z lesa. Daleko od...

Rozhodl se na tuto nepříjemnou událost co nejdříve zapomenout. Zítra si užije parádní den s přáteli. S tímto odhodláním usnul.

*

Tomáš se probudil uprostřed noci. Chtěl se podívat na mobil kolik je hodin, ale uvědomil si, že ho ztratil někde v lese. Byla to hloupá ztráta. Ale dala se nahradit.

Pokusil se znovu usnout, ale nedařilo se mu. Zřejmě byl už dost vyspalý. Jenže co dělat?

Zaposlouchal se do nočního ticha. Slyšel chrápat Buldoka a ještě někoho, komu tiché chrápání nedokázal přisoudit. Richard funěl, někdo se neklidně převaloval.

Kousek od jeho postele bylo okno, kterým dovnitř pronikala měsíční záře a vytvářela na podlaze stříbrný obdélník, rozdělený na dvě poloviny tmavou příčkou.

Sledoval ho a nedokázal zastavit svou představivost, která mu do hlavy vysílala představy o tom, co se za ním skrývá.

Náhle zaslechl slabé vrznutí prkenné podlahy!

Zadržel dech a zpozorněl.

Nic.

Mohl to být pouze důsledek jeho představivosti. Určitě ano. Už mu to leze na mozek. Beztak si jen...

Zase!

Tentokrát si byl jistý, že se mu to nezdálo.

Někdo kráčel místností.

Třetí krok zaskřípal kousek od něj.

Šlo to k němu.

Chtěl se otočit, ale nedokázal to. Mohl začít křičet, ale také to (kdoví proč) neudělal.

Jen se třásl strachy a čekal.

Čtvrtý krok zazněl přímo u jeho postele. Onen záhadný návštěvník stál přímo u něj. Tomáš doslova cítil jeho přítomnost.

Pevně sevřel matčin křížek v dlani a hledal v hlavě ta správná slova modlitby. Byl ateista, takže si mohl pouze domýšlet, jestli je v duchu vyslovuje správně.

A pak to zaslechl.

Dlouhý, sípavý výdech.

Mezi nohama mu začalo cukat. Málem se strachy pomočil, ale dokázal se, až na uniknuvších pár kapek, ovládnout.

Malý křížek v dlani téměř necítil, ale i tak se mu zdálo, že zničehonic začíná žhnout. Žár sílil, ale kupodivu nepálil.

A pak to přestalo.

Křížek byl znovu chladný a strach, stejně jako pocit, že za ním někdo stojí, zmizel.

Zaslechl ještě slabé vrznutí kdesi na druhém konci místnosti a to bylo vše.

Tomáš několik minut ležel a dýchal. Na víc se nezmohl.

Když se ujistil, nebo spíše přesvědčil sám sebe, že už mu nic nehrozí, smutně si povzdychl a otočil se na bok. V této poloze se mu nejlépe usínalo a on doufal, že se mu to podaří i teď.

Asi se mi to jen zdálo, snažil se namluvit si. Už nevím, čemu věřit. Všechno je to takový...

"Baf!"

Tomáš sebou cukl, ale uklidnil se, když spatřil Petřinu usměvavou tvář.

"Lekl ses?" zazubila se.

Němě přikývl.

"Tak promiň," zašeptala. "Nemůžu usnout a koukám, že ani ty ne. Můžu si k tobě lehnout? Můžeme si třeba povídat, hm?"

Tomáš chtěl nejdřív odmítnout, ale uvědomil si, že by mu bylo opravdu lépe, kdyby měl teď u sebe někoho jako ona.

"Tak pojď," vyzval ji a poodhrnul deku.

Petra bleskurychle vlezla pod deku a zachumlala se do ní. Tomášovi věnovala jeden ze svých zářivých úsměvů.

"Děkuju, Tome."

"V pohodě."

Dlouho jen mlčeli a poslouchali svůj dech.

"Mám strach. Mohl bys mě obejmout?"

Nevěděl jak to udělat správně, ale udělal to. Neohrabaně a stydlivě. Petra v jeho náručí spokojeně zavrněla. Tomáš si nenápadně přivoněl k jejím vlasům. Voněly krásně a on byl na chvíli omámený.

"Tome?"

"Hm?"

"Tys ještě s žádnou holkou nespal, že?"

"Cože?" vyhrkl. Neptal se proto, že by neslyšel. Jen potřeboval získat trochu času, aby si rozmyslel odpověď.

"Jsi panic?" zeptala se na rovinu.

"No, teda, já..."

"To je v pořádku," uklidňovala ho. "Není to nic, za co by ses měl stydět."

"Opravdu?" pochyboval Tomáš.

"Já chápu, proč jsi tvrdil opak. Je to ten váš divnej chlapskej svět a jeho pravidla. Se mnou ale můžeš mluvit na rovinu. Smát se ti nebudu. Navíc ti můžu pomoct."

Tomáš neměl náladu na svěřování, tím spíš na pomoc, o kterou nestojí. Přesto se ale odvážil zeptat, jakou pomoc má Petra na mysli.

Ta však, místo odpovědi, uchopila pod dekou jeho ruku a sunula ji dolů. Tomáš ucítil její stehno na svém. Byl nervózní a tak trochu se bál, ale nechal jí, ať udělá to, co má v plánu.

Tomášova ruka sjela po spodním okraji trička a spočinula na hladké látce jejího spodního prádla. Petra uchopila jeho prsty a zručně je vsunula pod kalhotky.

Tomášovy prsty přejely přes kratičké ostré chloupky na Venušině pahorku a pokračovaly dál, teď už však o vlastní vůli. Tomáše vzrušilo, jak byla Petřina kundička horká a vlhká touhou. Ukazovákem začal opatrně přejíždět přes poštěváček a skrze tmu se snažil rozeznat výraz Petřiny tváře. Nakonec se však spokojil s tím, jak zabořila obličej do jeho krku a tlumeně sténala.

Sjel níž a strčil jí prst dovnitř. Petra ho začala líbat na krku. Sehnul hlavu a políbil ji na rty. Ona mu polibek oplatila, rukou ho chytila za tvář a přitiskla své rty na jeho. Proplétali své jazyky ve vášnivém polibku, který je nedokázal nasytit.

Tomáš ani nezaregistroval, že mu Petra vsunula ruku do trenek a chytila jeho penis. Jemně ho stiskla a i přes jeho jazyk v ústech se pousmála.

Byl připravený.

Začala mu ho pomalu honit. Cítila, jak je nadržený, a nechtěla, aby vystříkl předčasně. Dnešní noc si chtěla užít nejen ona, ale chtěla, aby se to líbilo hlavně jemu.

Už dlouho do něj byla zamilovaná, ale až dnes se odhodlala k tomu, aby učinila první krok. Snad jí k tomu dohnalo to, co se dnes stalo. Uvědomila si, že je zbytečné a možná i nebezpečné dále čekat. Tomáše viděla jako roztomilé trdlo, které se ale pod správným vedením může stát báječným mužem.

Tomáš jí začal stahovat kalhotky, ale ona ho zarazila.

"Ne, tady ne," zašeptala. "Půjdeme ven. Chci se přitom dívat na hvězdy."

Na jeho zmatený výraz odpověděla provokativním úsměvem.

"Vezmi deku a pojď za mnou."

Vstala z postele a vyrazila ke dveřím. Potichu otevřela a zmizela. Tomáš několik vteřin zmateně sledoval otevřené dveře, načež vstal, sebral deku, rychle obul tenisky a jen v trenkách vyšel z chaty.

Venku bylo příjemně. Ani teplo, ani zima. Rozhlédl se a spatřil Petřinu siluetu, mířící k plotu na okraji kempu. Tam se zastavila, otočila a rukou ho pobídla, aby si pospíšil.

Tomáš přidal do kroku. Chtěl být co nejdřív u ní a milovat se.

Dělila je od sebe asi polovina vzdálenosti, když Tomáše náhle začalo pálit na hrudi. Nejdřív si jen myslel, že ho spaluje touha po Petře. Vnitřní žár však sílil a to už měl obavu, jestli na něj náhodou nejde infarkt.

Náhle si něco uvědomil. Sklonil hlavu a pohlédl na zářící křížek.

Pohltil ho takový zvláštní a nepříjemný pocit. Pohlédl na Petru, která tam na něj stále čekala. Nezdálo se, že by byla...

A pak to zahlédl. Byl to spíš stín než hmotná bytost. Vynořil se za Petrou a převyšoval ji nejméně o půl metru. Hotový obr. Jednou dlouhou rukou chytil dívku kolem pasu, druhou jí ucpal ústa. Tomáš nestihl ani vykřiknout. Záhadný tvor Petru nadzvedl tak, až jí nohy visely ve vzduchu a couval do lesa.

Tomáš překonal všechen strach, který se v něm nahromadil a rozeběhl se k plotu. Petra i jeho únosce mu mezitím zmizeli z dohledu. Jediné, co po nich zůstalo, byl rozervaný plot v místě, kudy zmizeli z kempu.

Tomáš padl na kolena a zoufale zanaříkal. Tohle nebyl sen, ani nějaká bláznivá představa. Tohle byla skutečnost! Nebyla to už jen jeho soukromá psychologická válka se sebou samým. Petra byla v nebezpečí, a i když stále netušil, oč jde, věděl, že je to jeho vina.

Nebude už dál otálet. Musí něco udělat a to hned teď. Vstal a utíkal zpět do chaty. Rozrazil dveře a rozsvítil, čímž vyvolal nemilou odezvu probuzených spáčů.

"Vstávejte, rychle! Musíte mi pomoct!"

Jako první se probral Buldok. Posadil se a s přivřenýma očima mžoural po Tomášovi.

"Co se děje?" zeptal se ho.

"Petra!" vyhrkl, zatímco si oblékal kraťasy. "Někdo jí unesl!"

Musel se ovládnout, aby neřekl něco, protože si vážně nebyl jistý, co viděl.

"Cože?" vykřikl Buldok a vyletěl z postele. "Jak se to stalo? A kdo?"

"Povím vám to cestou! Teď není čas na vysvětlování!"

"Co se stalo?" začali se vyptávat i další Vlci, násilně probuzení a zmatení.

"Slyšeli jste!" vykřikl Buldok a začal se také oblékat. "Není čas vysvětlovat! Tak zvedněte ty svoje prdele a jdeme!"

"A kam?" zeptal se ještě se zavřenýma očima Lišák.

"Do lesa," odvětil Tomáš a vyběhl ven.

"Počkej!" zavolal za ním Buldok. "Potřebujeme baterky! Je tam hovno vidět!"

"Vždyť jsme v lese byli celej den," zívl na protest Lišák, ale vstal a přidal se k ostatním, kteří se již chystali na cestu.

*

Díky duchapřítomnosti Jannie se jim povedlo získat dvě baterky, kterými si mohli posvítit na cestu. Jednu si zabalila sebou, co kdyby náhodou... Druhá byla v krabici ve skříni, spolu s dalšími nezbytnými věcmi, které by kempaři potřebovali v případě náhlé nouze. Ona jediná věděla o baterce, jakož i o celé krabici, neboť ostatní se o to zkrátka nezajímali.

Jednu baterku dostal Tomáš, druhou Buldok. Utíkali k místu, kde byl roztrhaný plot. Tam se na chvíli zastavili a Tomáš jim konečně převyprávěl, co se před několika minutami stalo.

Okamžitě se začali dohadovat, co udělat. Jannie chtěla utíkat pro pomoc, zburcovat správce a zavolat policii. Buldok a Richard jí oponovali tím, že než přijedou, může být pozdě, i když netušili, k čemu by bylo pozdě. Tu nejhorší možnost si však připouštět nechtěli.

Nakonec rozhodl Tomáš.

"Kdo chce" obrátil se k Jannie, "může jít pro policajty. Já jdu dál."

"A co když je ozbrojený?" otázala se Jannie. "Umlátíš ho baterkou?"

"Má pravdu, Tome," přidal se Lišák. "Vůbec nevíme, co je to za hajzla. Třeba má bouchačku. Nechtělo by se mi..."

"Co!" vykřikl popuzeně Tomáš. "Zemřít pro Petru? Je jedna z nás! Jestli se bojíš, tak se vrať! Je mi to u prdele! Já jdu!"

Nečekal na ostatní a zmizel dírou v plotě v lese. Buldok si změřil své přátele a následoval ho.

"Do prdele práce!" zaklel Richard a rozběhl se za nimi.

Lišák s Jannie se po sobě podívali. Ani jeden z nich nedokázal ve tváři toho druhého nic vyčíst.

"Co myslíš?" ozvala se Jannie. "Půjdeme?"

Lišák si sundal brýle a opatrně si je očistil o lem trička. Poté si je opět nasadil.

"Vůbec se nechováme racionálně," zamumlal podrážděně. "A zřejmě kvůli tomu všichni umřeme. Alespoň tak to ve většině filmů chodí. Jedinej, kdo přežije, bude Tom s Petrou, jako správní hrdinové. My jsme jen křoví, takže to nebudeme protahovat. Pro tebe bych udělal to samý, a nejen proto, že patříš mezi Vlky."

Pokud to bylo vyznání lásky, bylo tak neohrabané jako neandrtálec na výstavě porcelánových figurek, ale Jannie to stačilo. Věděla, že by z Lišáka nic lepšího nevytáhla. Proto se nahnula a políbila ho.

"Ty můj hrdino," zašeptala mu něžně do ucha. "Však my to přežijeme."

Oba se usmáli. A pak se rozeběhli vstříc svému osudu.

*

Jako první zemřel Richard. Jako jediný Vlk, který kouřil, měl děsnou kondičku, a proto již od začátku pronásledování zaostával. Zdálo se mu, jakoby Tomáš věděl, kam běžet, protože ani na okamžik nezastavil a nezapochyboval o směru, kudy běžet. Když Richard dorazil jako poslední k hradbě z trní, ostatní už byli nejméně v polovině doslova trnité cesty. Nešťastný z toho, co ho čeká, se vrhnul vpřed. Nadával a fňukal nad příšernou bolestí, která se mu s každým trnem zabodávala do těla. Měl příšernou chuť si zapálit, ale křoví ho obklopovalo tak dokonale, že si ani nedokázal rukou sáhnout do kapsy pro krabičku cigaret.

Snažil se drát dopředu za každou cenu, ale nakonec to musel vzdát. Uvízl zde. Pokusil se pohnout nohou, ale několik šlahounů měl omotaných kolem obou nohou.

Pozdě si uvědomil, že ho křoví zajalo. Znělo to jako nesmysl, ale bylo to tak. Pokusil se trhnutím vysvobodit, ale neudržel rovnováhu a za děsivého praskotu se zřítil k zemi. Šlahouny se po něm okamžitě lačně vrhly. Omotaly se mu kolem nohou, rukou, trupu a krku. A začaly se utahovat.

Pokusil se vykřiknout, ale jeden z trnitých hadů mu okamžitě vnikl do úst a výkřik zadusil v zárodku. Richard začal chroptět. Trny mu drásaly vnitřek těla, stále hlouběji.

Pak se ozvalo ohavné křupnutí a Richard ztuhl.

Byl mrtvý.

*

"Kde se zase fláká?"

Otázka, která vyšla z Jannieniných úst patřila Lišákovi. Samozřejmě, že myslela svého bratra. Ještě před chvílí ho viděla, jak za nimi vběhl do křoví. Pak už nic.

"Asi se tam někde zasekl" uklidňoval ji mladík a pro jistotu jí pevně stiskl ruku. Jannie se na něj vděčně usmála.

"Určitě nás dožene, neboj."

Dohnali Tomáše s Buldokem, kteří se sklonění prodírali hustou, téměř neprostupnou vrstvou větví obsypaných jehličím. Obě baterky měly zhasnuté.

S velkým úsilím je následovali a našli je skrčené na okraji ošklivé mýtiny.

"Určitě je někde tady," řekl Tomáš. Šeptal a v jeho hlase byl poznat náznak strachu.

"Víš to jistě?" zeptala se Jannie. Nějak se jí to nezdálo. Proč zrovna tady? Je to sice podivné místo, ale jen kvůli tomu to nemusí být pravda.

Tomáš si povzdychl. Bylo mu jasné, že musí s pravdou ven. Nechtěl už dál lhát svým nejlepším přátelům. Proto jim vše pověděl. O snech, o tom, jak se probral a dostal se sem. O tom, že asi ví, kdo a kam unesl Petru. Pouze netušil proč.

Podíval se po svých přátelích. Nezdálo se, že by mu věřili. Ani se jim nedivil. On sám by byl na pochybách, jestli mu náhodou nehrabe.

"Seš si opravdu jistej, že bude někde tady?" zeptal se po chvíli Buldok.

Tomáš mlčky přikývl.

"Tak ji najdeme a zachráníme," rozhodl se jeho veliký přítel.

Lišák s Jannie souhlasili. A...

"Kde je Richard?" rozhlédl se kolem Tomáš.

Lišák a Jannie na sebe pohlédli, jako by si teprve teď uvědomili nepřítomnost jejich kamaráda a bratra.

"My nevíme," přiznal zahanbeně Lišák.

"Mysleli jsme, že se jen někde zdržel," dodala Jannie s obavou v hlase.

"A to jste ho nehledali?" nechápal Buldok.

"Spěchali jsme," hájila se Jannie. "Neměli jsme čas..."

"To je v prdeli!" zaklel Buldok. "Hledáme Petru a teď se nám ztratí další Vlk!"

"Co budeme dělat?" zeptal se Lišák.

Buldok se zamyslel. Pak pohlédl na Tomáše a očima ho vyzval, aby se vyjádřil.

"Nenechám Petru na holičkách," oznámil nekompromisně Tomáš.

Jannie otevřela ústa, aby protestovala, ale on jí nenechal mluvit.

"Ale nechci, aby tady Richard bloudil sám. A kdoví, na co tady může narazit. Proto se rozdělíme."

Podal Jannie svoji baterku.

"Ty a Lišák se vrátíte a budete ho hledat. Já s Buldokem budeme pátrat po Petře."

"Chceš se rozdělit?" zeptal se Lišák. "Nevíš, proti čemu jdete. Budete potřebovat..."

"Pokud toho magora nezvládneme my dva," odsekl podrážděně Tomáš, "nebudeš nám ty nic platnej."

Lišák se cítil uraženě, ale mlčel. A možná, že má pravdu. Raději půjde s Jannie.

"Jdeme," vyzval ji a pomohl jí vstát.

"Tu baterku rozsviťte až kus odtud," upozornil je Buldok. "Ať vás ten parchant nevidí!"

"Jasně," zamumlal Lišák, aniž by se otočil.

"A co my?" zeptal se Buldok Tomáše, když jejich přátelé zmizeli.

"Seš si jistej, že je fakt tady? Nějak se mi to nelíbí. Kam by ji schoval?"

"Věř mi," upřel na něj pohled Tomáš. "Pojď se mnou. Ukážu ti cestu."

Buldok se zamračil, ale následoval ho. Bylo těžké věřit příteli, když se najednou chová tak podivně.

*

"Richarde!"

Lišák s Jannie se vraceli stejným směrem, kterým přišli a volali Richarda. Marně. Baterka v Lišákových rukou byla téměř zbytečná. I s ní byli příliš nezkušení na hledání stop v lese. Nebo kdekoliv.

Ještě před chvílí doufali, že na něj někde poblíž narazí, jak si vychutnává cigárko a směje se jim za zády, nebo aspoň zmateně bloudí kolem a třese se strachy.

Jenže teď už si to nemysleli.

Pokud se nevrátil do kempu, což bylo velmi nepravděpodobné, muselo se mu něco stát. Oba to věděli, ale nahlas to ještě nikdo nevyslovil. Báli se, že by tím na něj mohli opravdu přivolat nějaké nebezpečí.

"Kde může jen být?" otočil se Lišák k Jannie.

"To nevím, ale mám o něj opravdu strach. Je to sice blbec, ale můj brácha."

"Však já vím," objal ji chlácholivě Lišák. V jeho náručí se Jannie rozplakala.

Došli až k trnitému porostu, který jim tak zle bránil v cestě a tam se zastavili.

"Dál už asi nebude," řekl Lišák. "Slyšel jsem ho nadávat, když se tímhle svinstvem prodíral. Ten by se tudy jen tak nevracel."

"Asi jo," špitla Jannie a otřela si slzy z tváře. "Takže je někde tady kolem. Ale kde? Můžeme to prohledávat až do rána."

Lišák vytáhl mobil a podíval se na displej. Bylo teprve půl druhé. Do rána ještě času dost.

Všiml si taky, že zde nemá signál. Pokud by chtěl volat pro pomoc, měl by smůlu. Řekl to Jannie.

"Nějak se nám to zvrtlo," zamračila se. "Měli jsme se na tu krávu vykašlat!"

"Tak o ní nemluv!" napomenul ji Lišák. "Petra je jedna z nás!"

"Jedna z nás," vyprskla Jannie posměšně. "A co to vlastně znamená - z nás?"

"Jak to myslíš?" nechápal Lišák.

"Nijak. To je jedno. Nech to být."

Typická ženská, povzdechl si Lišák rozhořčeně.

"Pojď, půjdeme tudy!" vyrazila Jannie směrem na sever. "Někudy jít musíme, tak proč ne zrovna tudy?"

"Počkej, Jannie!" zavolal za ní Lišák.

"A na co?" zvolala, aniž by se zastavila.

"Musím ti něco říct!" naléhal Lišák.

Jannie se zastavila, ale neotočila.

"A co?"

"Jde o nás dva," začal Lišák. "Vím, že tohle není vhodná doba, ale..."

"Máš pravdu," odsekla dívka otráveně. "Není to vhodná doba!"

"Ale..."

"Nech toho, Lišáku. Vím, kam míříš. Jenže, víš... no. Není to jednoduchý, ale..."

Zhluboka se nadechla a otočila se k Lišákovi čelem, aby mu to, co měla na srdci, mohla říct do očí.

"Hele, já..."

To, co však spatřila, jí doslova vyrazilo dech. A proto nemohla křičet.

Lišák stál před ní, mírně nahnutý doprava. Jeho tvář měla nepřítomný výraz, brýle měl nakřivo. V očích měl prázdnotu.

To, co jí tak dokonale vyděsilo, však stálo za Lišákem. Bylo to o několik hlav vyšší než její přítel, a mnohem mohutnější. Patrně to drželo v rukou druhý konec dlouhého a silného klacku, jehož ostrý konec trčel Lišákovi z hrudi a přidržoval ho tak ve vzpřímené poloze.

Lišákův vrah trhnul primitivním kopím a vyškubl ho z mrtvého těla, jež se skácelo k zemi.

Tehdy si Jannie mohla prohlédnout celé tělo tvora, jenž jí zabil přítele. Nohy se jí roztřásly a hrozily, že vypoví službu. I kdyby je však ovládala, neměla by šanci utéct.

To zřejmě věděl i ten netvor, proto si vychutnával chvíli, než se po ní vrhne.

Když tak učinil, nestačila Jannie ani vykřiknout.

*

"Tak to je ono," ukázal Tomáš na díru v zemi.

Dalo mu dost práce jí v té tmě najít. Prchal odtud vystrašený a vzpomínky na toto místo mu připadaly matoucí a jako by skryté v mlze. Díru nakonec našel prakticky náhodou, když do ní téměř spadl.

Buldok poklekl na kolena a baterkou si posvítil dovnitř. Díra nebyla nijak hluboká, asi metr a půl. Dalo se snadno zahlédnout nejen dno, ale i tunel, jenž na díru navazoval.

"Takže tudy?" otázal se celkem zbytečně Buldok.

Tomáš přikývl.

"Dobře. Ale kam nás to zavede? K Petře?"

Opět se Buldokovi dostalo mlčenlivého přikývnutí.

Obr se nadechl a skočil nohama napřed do díry. Tomáš chvíli vyčkal a skočil za ním.

Tunel nebyl nijak široký. Mohli jít přikrčení nebo se plazit po kolenou. Vybrali si druhou možnost.

První šel Buldok. V jedné ruce držel baterku, jejíž světlo bláznivě pobíhalo po stěně tunelu. Před každým ohybem se Buldok zastavil, aby se opatrně podíval, co se za ním skrývá, a téměř pokaždé mu Tomáš narazil obličejem do zadku.

I nyní se Buldok zastavil a baterkou se rozhlížel kolem sebe.

"Co se děje?" zeptal se Tomáš, který, krom přítelova pozadí neviděl téměř nic.

"Cesta se rozděluje," odpověděl Buldok. "Kudy teď?"

"Nevidíš něco, co by nám pomohlo?"

"Ani hovno, kamaráde."

K čertu! Jsme v háji! Kudy teď? Je to jen padesát na padesát, ale s mým štěstím půjdeme špatným směrem a skončíme kdoví kde!

"Tak co, Tome? Kudy?"

"Nevím brácho."

Buldok se na chvíli odmlčel. Patrně o čemsi přemýšlel.

"Napadá mě jen jedna možnost," řekl pak. "Rozdělíme se."

Tomáš se zamyslel. Nedokázal si představit, že by v případě správné volby narazil na únosce a musel se mu bránit bez Buldoka. Přeci jen s ním měl mnohem větší šance ho porazit.

Jenže tu byla také možnost, že na něj narazí Buldok. A ten by si s ním snad dokázal poradit. Tomáš si vlastně ani jiný výsledek nepředstavoval. Buldok byl vždy pro něj ztělesněním živé síly a velikosti. Představa, že by ho únosce Petry porazil, mu připadala nemožná.

A to rozhodlo.

"Dobře, rozdělíme se," oznámil Buldokovi. "Vyber si směr. Já půjdu tím druhým."

Buldok váhal, ale nakonec se vydal doleva. Snad to souviselo s tím, že byl levák.

"Počkej!" zastavil se zničehonic Buldok. "Víš, že to znamená, že jeden z nás bude muset jít po tmě?"

Tohle Tomášovi nedošlo. Ten, kdo půjde ve tmě, bude v nevýhodě. Ale zase na druhou stranu ho světlo baterky neprozradí.

Dilema za něj vyřešil Buldok.

"Na, vezmi si ten krám," natáhl ruku za sebe, "Už mě sere se s ní tahat. Zavazí mi a to světlo si stejně svítí tam, kam chce."

Tomáš se podivil nad vlastní vděčností, když si baterku přebíral.

"Hodně štěstí," houkl na něj Buldok a vydal se svým směrem.

Až když mu zmizel z očí, uvědomil si Tomáš, že mu tím světlem vlastně jeho přítel poskytl větší šanci, než bude mít on sám.

Necítil se po tom moc dobře.

Pokračoval však dál. Prošel ještě několik zatáček, než se ocitl na konci tunelu. Vysoukal se z něj ven a stanul v jakémsi podzemním sále, táhnoucím se dál než mohl vidět. Strop byl asi dva metry nad jeho hlavou. Jen díky osekaným silným kmenům, podpírajícím celý tento výtvor se ještě pod svou nezměrnou vahou nezřítil.

Celý prostor byl osvícený podivnou, slabou a nazelenalou září. O chvíli později zjistil, že vychází ze zelenočerné horniny prorůstající stěnami. Světla poskytoval poskrovnu, díky němu ale mohl šetřit baterku.

Tomáš projel baterkou celý perimetr, ale nic podezřelého nenašel. Prozkoumávat toto místo se mu nechtělo, ale pokud měl zachránit Petru, nezbývalo mu nic jiného. Pokud někde byla, tak s největší pravděpodobností zde.

Vypnul baterku a váhavými kroky se vydal napříč sálem (stále nevěděl, jak jinak toto děsuplné, ponuré místo nazvat). Když narazil na první z mnoha hromádek zvířecích kostí, otřásl se odporem. Dušoval se, že to mohlo být horší. Mohly to být lidské kosti.

Čím dál více se začal zajímat o to, kdo je ten maniak, který unesl Petru a odtáhl ji na toho hrozné místo.

Žádný člověk by tady přece nemohl žít. Žádný psychicky zdravý člověk, opravil se.

Prohledal celý sál, ale po Petře ani památky. Zato si všiml několika dalších tunelů. To znamenalo, že pátrání nemusí být ani zdaleka u konce. Jenže tím se šance na to, že Petru najde, očividně snižuje.

Musel si vybrat jeden z tunelů a tam začít. Ale který? Prošel se podél stěny, v které bylo šest vstupů do tunelů. U jednoho se zastavil a přemýšlel, jestli ho má vyzkoušet.

Nakonec si řekl, že je to stejně jedno. Nachystal se do něj vlézt, když v tom zaslechl podezřelý šramot z tunelu vedle.

Mohl zůstat skrytý v tunelu, který si vybral, nebo jít dál. Jenže on si vybral jinou možnost. Jednalo se prakticky o sebevraždu, pokud se k němu právě blíží Petřin únosce. Mohla to však být sama Petra, které se podařilo uniknout.

Vylezl z tunelu a schoval se za jeden z nejbližších sloupů, tak aby dobře viděl toho, kdo vyleze z tunelu.

Zvuk se blížil. Slabé zašramocení téměř u ústí tunelu vyvolalo lavinu malinkých kamínků, které se vysypaly na podlahu.

Tomáš potlačil touhu vyběhnout a s křikem posvítit příchozímu do obličeje.

Už se mu podařilo rozeznat postavu, plazící se tunelem. Když vylezla z tunelu a napřímila se, nemohl Tomáš uvěřit svým očím.

*

"Jannie!"

Dívka byla celá nahá, špinavá a od krve. Těžko říct jestli do vlastní nebo od cizí. Jakmile zaslechla svoje jméno, škubla sebou a skrčila se. Třásla se strachy a hlavu si kryla rukama.

Tomáš vyběhl z úkrytu, sehnul se k ní a pevně ji objal.

"To jsem já, Tomáš!" uklidňoval ji šeptem. "Už je to v pořádku! Jsem u tebe!"

Chvíli jí trvalo, než pochopila kdo je a co jí říká. Opatrně odtáhla ruce a očima plnýma slz na něj vyděšeně pohlédla.

"T... t... to jsi ty?" pokusila se ze sebe vykoktat.

"Ano, já. Co se stalo? Jak ses sem dostala? Co je s Lišákem?"

Při vzpomínce na svého přítele se Jannie štkavě rozplakala. Dlouhé minuty nebyla k utišení. Až poté se jí s obtížemi podařilo vysvětlit, co je s Lišákem.

"Zabil ho. Jen tak. Probodl ho nějakým klackem. A pak se vrhl na mě. Odtáhl mě sem dolů a... a..."

Znovu se rozplakala. Tomáš trpělivě čekal, než jí to přejde, vědom si toho, že moc času nemají.

"Co ti udělal?" zeptal se jí, když si otřela tvář a zadívala se do tmy.

Otřásla se odporem, jako by si právě vybavila něco odpudivého.

"Znásilňoval mě. Celou dobu. Šíleně to bolelo. Nejen tam dole. Jako by mi znásilňoval i mou duši. Bylo to příšerný!"

Tomáš si ani v nejhorších snech nedokázal představit, jak se Jannie musela cítit a proto si odpustil ty trapné fráze typu: chápu tě. Místo toho ji raději pevně objal. Jannie se k němu přitiskla a zabořila mu obličej do hrudi. Po chvíli ho začala rukama hladit po zádech. To se Tomášovi zdálo podivné, ale připsal to stresu z právě prožitého zážitku.

Když mu zajela rukama pod triko, měl chuť se odtrhnout, ale vydržel to. Polibky na krk se mu už však zdály až moc. Zkusil se od ní odtáhnout, ale držela se pevně. Její prsty se přemístily dopředu, hladily jeho břicho a hruď.

Náhle ucítil krátkou bolest na krku. Zmateně pohlédl na Jannie, která se od něj najednou odtáhla. V ruce cosi držela. Tomáš měl tušení, co to asi je.

Ve chvíli, kdy si sáhl na hruď, zvedla pěst, z níž visel kousek jeho řetízku.

"Proč?" zmohl se jen na to jedno slovo.

"Je mi to líto, Tome," zašeptala plačtivě. "Slíbil mi, že mě nechá jít."

"Ale..."

Jannie se rychle ohlédla, jako by zaslechla něco, co on ne.

"Musíš utéct!"

Zvedla se a vklouzla do jednoho z tunelů.

"Počkej!" zavolal Tomáš, ale Jannie byla již pryč.

Můj bože! Musela se zbláznit! Co za šílence jí mohl udělat něco takovýho?

Náhle nevěděl, co dělat. Má se vydat hledat Jannie, dál pokračovat v pátrání po Petře nebo utéct?

Odpověď přišla vzápětí. Z tunelu, kde zmizela Jannie se ozval krátký a bolestivý výkřik. Bezpochyby patřil Jannie.

Tomáš už na nic nečekal a dal se na útěk. Vrhl se do tunelu, kterým se sem dostal a plazil se co nejrychleji pryč. Neustále ho tísnil pocit, že je mu ten šílenec v patách a čím dál víc se přibližuje.

Zcela vystrašený se na prvním rozcestí vydal špatným směrem. Pozdě si to uvědomil. Vracet se nehodlal, proto se musel spolehnout jen na instinkt a hlavně na náhodu.

Štěstí však v tu chvíli stálo při něm. Dostal se na povrch, i když na zcela jiném místě, než když sestupovali dolů.

Buldok!, vzpomněl si náhle na svého přítele. Kde asi je? Teď by ses mi hodil, kámo. Doufám, že seš v pořádku!

Přeběhl mýtinu a vběhl do lesa. Teď už se nemusel ukrývat, proto opět zapnul baterku. V kuželu jejího světla po několika minutách spatřil trnitou hradbu křoví. Několik metrů před ní zpomalil a nakonec zastavil.

Váhal jen několik vteřin, poté se vrhl do křoví. Sotva se však několik prvních trnů zabodlo do jeho kůže, jakási ohromná síla ho chytila za krk a mrštila s ním zpět.

Tomáš proletěl vzduchem a tvrdě dopadl na zem o kus dál. S vyraženým dechem se posadil a zhluboka se nalokal čerstvého duchu, aby naplnil svoje plíce.

Pak si teprve všiml vysoké postavy, kráčející k němu. V jedné ruce držela něco jako dřevěné kopí, nebo oštěp.

Tomáš udělal stejnou chybu, jako každý hrdina z hororu. Místo toho, aby vstal a pokusil se utéct, začal v sedě couvat, dokud nenarazil na kmen stromu. Lovec mezitím došel až ke své kořisti.

Tomáš očekával nějaký proslov, který mu zdůvodní, proč se tohle všechno děje a jakou roli v tom hraje on sám.

Jenže tohle jeho pronásledovatel zjevně neměl v plánu. Zastavil se krok před Tomášem a bez řečí napřáhl kopí k úderu.

Tomáš si instinktivně kryl obličej. Doufal, že to bude rychlé a co nejméně bolestivé. Mít více času, překvapeně by si uvědomil, že ho vůbec neprovázejí ty pocity, o kterých si myslel, že vyplují na povrch právě v takových situacích.

Myslel jen na to, že zemře.

Zleva se náhle přiřítil mohutný stín a srazil zabijáka stranou.

Tomáš slyšel pád dvou těl a tlumené klení. Odtáhl ruku a pohlédl na dvě postavy, válející se po zemi zaklesnuti do sebe.

"Utíkej, Tome!"

Teď už Tomáš věděl, že mu Buldok přišel na pomoc. Přetlačil svého soupeře a posadil se na něj. Velkými pěstmi do něj bušil jako kovář kladivem do kovadliny.

Tomáš vstal a rychle hodnotil situaci. Má utéct nebo se pokusit pomoct Buldokovi? Možná, že ve dvou by se jim ho povedlo porazit?

Rozhodl se pomoci příteli. Už jen proto, že u Petry a Jannie se mu to nepodařilo. Snad aspoň jednou to vyjde.

Rozeběhl se k bojující dvojici. V půli cesty do čehosi kopl, až to poodlétlo kousek před něj. Byla to zbraň jejich protivníka. Zvedl ji ze země. Těch několik zbývajících metrů překonal velice rychle.

Nemohl se však k protivníkovi dostat, protože na něm stále klečel Buldok a bušil do něj.

Alespoň tak to bylo, když se k nim přiblížil. Jejich soupeře už zřejmě přestalo bavit dělat boxovací pytel, a jedním jediným úderem do obličeje ze sebe sundal Buldoka. Ten se svalil omráčený mezi Tomáše a protivníka.

Tomáš se zastavil v půli kroku, otřesený tím, jak lehce byl Buldok poražen.

Soupeř se zvedl na nohy a učinil krok k Tomášovi. Ten neváhal a mrštil po něm jeho vlastní kopí. Lovec ho však v letu zachytil. Nebyl to pro něj žádný problém - Tomáš byl mizerný vrhač a bylo to stejné, jako by mu to kopí prostě jen podal.

Lovec přišlápl Buldokovu hruď a namířil na něj kopí. Buldok se probral a pohlédl na svého soupeře. Pochopil, co ho čeká. Otevřel ústa, aby z nich naposledy proklel svého vraha, ale ten mu nedal šanci.

Vrazil mu do úst špičatý konec své hole.

"Ne!" vykřikl Tomáš.

Smrt jeho přítele jím otřásla. Nikdy nic takového neviděl a ani nedoufal, že uvidí.

To však nebylo vše.

Buldokův vrah dupl na jeho mrtvolu, rozpřáhl paže a zařval tak, že z toho Tomášovi zalehlo v uších. Byl to zuřivý výkřik vítězství lovce nad kořistí, a když dozněl, bylo Tomášovi konečně jasné, že ten tvor nemůže být člověk.

Šílený řev se ozval znovu, ale to už Tomáš na nic nečekal. Nechal ležet Buldokovo tělo tam, kde bylo a nyní už sám utíkal pryč, daleko od toho prokletého místa. Pokud ho opustí štěstí, které ho doposud provázelo, přidá se jeho mrtvola k Jannie a Lišákovi, a patrně i k Petře a Richardovi - a nyní i k Buldokovi...

*

Probral se a zjistil, že visí hlavou dolů. Byl zpátky pod zemí, ale v jiném sále. Byl sice téměř stejný jako ten, ve kterém našel Jannie, ale byl mnohem menší a vedl sem pouze jeden tunel.

Cesta na svobodu.

Tomáš se pokusil podívat za sebe, ale provazy - nebo to, čím byl přivázaný k stropu, mu v tomto pokusu zamezily. Zkusil natočit hlavu, ale jediné, co viděl, byly jakési nezřetelné tvary.

A druhý tunel.

Bylo mu jasné, že tentokrát se odtud nedostane. Musel se začít smiřovat s tím, že tady zemře. Pravděpodobně krutou smrtí. Proč jinak by si ho sem ten netvor odtáhl? Zřejmě si ho chce vychutnat za to, jak mu působil problémy a nenechal se zabít už na začátku.

Tomáš by se se smrtí dokázal smířit. Ne však s tím, že umře bez odpovědi.

Pořád mu to nedávalo smysl. Ty sny, návštěva v chatě a jakou roli v tom on hraje.

Nedokázal se zbavit dojmu, že tohle divadlo bylo naplánované. Tomáš sem měl dorazit, měl jít zachránit Petru a dostat se do pasti.

A v posledním dějství stačí už jen jediné: zemřít.

Takovou radost mu však neudělá. Bude se bránit, dokud bude moct. I když mu bylo jasné, že nemá sebemenší šanci.

Snad to udělá jen pro lepší pocit, že svůj život neprodal lacino.

Z depresivních úvah o tom, jakou smrtí pravděpodobně zemře, ho vyrušily známé zvuky.

Jde sem.

Určitě to musí být on. Všichni ostatní, kdo věděli o tomto místě, byli mrtví.

A pak ho zahlédl.

Z tunelu nejdřív vykoukly jeho ruce. Svalnaté, chlupaté a pětiprsté, s černými ostrými drápy, za jaké by se nemusel stydět žádný medvěd.

Jen ta barva kůže byla podivná. Zdálo se mu to, nebo měnila barvu jako chameleon? Možná to byla jen hra barev, ale Tomášovi připadalo, že je chvíli černá, pak hnědá, potom zelená.

Po pár vteřinách se objevila hlava.

A Tomáše přešla chuť se jakkoliv bránit.

Nevyděsilo ho ani tak to, jaký měla tvar. Spíš to, že prakticky žádný neměla. Alespoň ne takový, jaký by se dal popsat, a hlavně pochopit.

Tak jako se měnila barva netvorovy kůže, měnil se i tvar jeho bezvlasé hlavy. Celý ten proces neustálé proměny byl odpuzující.

Jediné, co z obličeje zůstávalo na místě, byla kulatá bezretá ústa, plná malých, ale nepochybně ostrých zubů. Nosu ani uší si Tomáš nevšiml. Zato oči, černé a kulaté (tak nelidské), ty byly všude. Mizely a objevovaly se po celé hlavě.

Netvor pohlédl na Tomáše a vydal ze svých odporných úst zvuk, jaký by nikdo nedokázal napodobit.

Vylezl z tunelu a ukázal se Tomášovi v celé své odpudivé kráse.

Byl abnormálně vysoký, více než dva metry. A šíleně hubený. Tak, že se mu daly krásně spočítat žebra. A bylo jich rozhodně víc než dvanáct párů. Možná to bylo tím, že nebyla tak silná jako ta lidská.

Pokožka nebyla stejná jako u lidí, byla spíš zvířecí. Štětiny, rašící z ní, byly krátké a silné, a chvěly se.

Netvor na sobě neměl žádné oblečení, tudíž bylo možné spatřit jeho pohlavní orgán. A věru, nebylo o co stát. Tomáš se tu ohavnost zdráhal nazývat penis.

Jeho úd měl podobný tvar tomu lidskému, jen s rozdílem velikosti a také tím, že se zužoval do špičky, podobné tomu příslovečnému kopí lásky, jak penis nazývají básníci a romanopisci.

I on byl pokrytý štětinami, kratšími, ale o to hustšími. Kolem něj se svíjely desítky tenkých chapadélek, omotávaly se kolem něj, laskaly ho a hladily.

Tahle nechutnost nemůže pocházet ani z pekla, pomyslel si Tomáš zhnuseně. Pomyšlení, že něco takového může žít v tak těsné blízkosti lidí, dosud nepovšimnuto, jím silně otřáslo.

Netvor kráčel přímo k Tomášovi. Jeho dlouhé nohy ho k němu zanesly rychle. Kousek před ním se zastavil. Stál blízko a Tomáš, jehož obličej byl přímo proti jeho penisu (?). Raději zavřel oči a snažil se nepředstavovat si, co s ním bude dělat.

Zaslechl trhavý zvuk a pak ucítil, jak z něj netvor strhává triko a hází jej na zem. To samé chtěl patrně udělat i s kalhotami, ale něco jej vyrušilo.

"Stůj!" hlas jako hrom práskl síní a donutil netvora otočit se. Tomáš překvapeně otevřel oči. Nečekal, že by zde ještě kdy spatřil jinou lidskou bytost. A živou.

Když spatřil majitele toho hlasu, nemohl uvěřit svým očím.

Byl to strýc Aleš!

Byl špinavý, zadýchaný a zpocený - ale odhodlaný zabránit tomu, co jeho synovce čekalo.

Netvor vydal nenávistný zvuk, podobný kočičímu zasyčení. Tomáše z toho tónu napadlo, že jeho strýce zná. Znělo to, jako by zasyčel: Ty!

Strýc Aleš, s rukama za zády, pomalu kráčel k netvorovi. Ten se před ním sice na okamžik stáhnul, ale pak zničehonic zaútočil.

Aleš se zastavil, ale na útěk se nedal. Dal ruce před sebe a v nich držel velký dřevěný kříž. Netvor se zarazil na místě a zděšeně vřísknul. Aleš opět kráčel vpřed. Netvor o každý jeden jeho krok o jeden svůj ustoupil. Byla to jakási podivná hra, něco jako šachy. Aleš ukročil doleva, netvor doprava. Aleš učinil dva kroky vpřed, netvor dva vzad. A tak dále, dokud zplozenec kdovíjakého pekla nenarazil na stěnu. Krátce pohlédl za sebe a spatřil spásný tunel.

Vrhl ještě jeden pohled plný nenávisti na Aleše a zmizel v něm. Během zbabělého úprku zběsile řval, syčel a ječel dohromady.

Aleš si zastrčil kříž za opasek a rozeběhl se k Tomášovi. Chytil ho za ruce a řekl: "Drž se pevně!"

Začal tahat mladíkovo tělo co nejdál od jeho nohou. Tomáš visel v pětačtyřiceti stupňovém úhlu a měl pocit, že se za okamžik rozpůlí. Nakonec to však jeho pouta vzdala jako první.

S odporným trhnutím povolila a Tomáš spadl na zem. Aleš se svalil kousek před ním.

"Rychle! Vstávej!" povzbuzoval svého synovce. "Musíme odsaď vypadnout! Brzo se vrátí a bude ještě nasranější!"

"Jak jsi mě našel?"

"Tvůj otec mi řekl, kam jste jeli!"

"Myslím, jak jsi mě našel tady?!"

"Teď ne!" odbyl Tomáše zostra. "Později!"

Postrčil mladíka k tunelu, kterým sem přišel nejdřív netvor a poté i on, přičemž ostražitě sledoval druhý otvor. Nezdálo se však, že by se chtěl pekelník tak brzy vracet.

Tomáš už lezl do tunelu, když v tom se náhle a bez rozmyslu otočil. Sám ani nevěděl, proč to udělal. Byl to snad nějaký ten intuitivní pohyb, kterých děláme denně bezpočet a ani se nad nimi nepozastavujeme.

Tomáš by se však za to co udělal, nejraději profackoval. Nebo ještě lépe - vrátil čas a neudělal to.

To, co zahlédl za místem, kde visel hlavou dolů, ho málem připravilo o rozum. A možná, že skutečně připravilo, protože od té chvíle už byl někým jiným.

Viseli tam všichni, až na Petru

Buldok, Lišák, Richard a Jannie.

Hlavou dolů.

A stažení z kůže.

Takový byl tedy Tomášův osud. Měl skončit stejně jako jeho nejlepší přátelé. Stažený z kůže a vyvržený, jako králík.

Neměl čas zkoumat detaily, a popravdě ani nechtěl. Strýc ho násilím vstrčil do tunelu a nutil ho co nejrychleji pokračovat vpřed.

On sám, poté co vlezl na okraj tunelu, zarazil krucifix do země. Touto cestou je netvor následovat nebude.

Existuje však spousta jiných cest.

*

Tunelem se plazili až nesnesitelně dlouho. Naštěstí se však nikde nerozbočoval a dokonce se zdálo, že je ani netvor nepronásleduje.

I když tedy zdání klame, ale...

Když už si myslel, že je ten tunel nekonečný, vylezli z něj ven. Tunel ústil v lese nedaleko kempu Muréna. Tomáše napadlo, jestli právě tímto tunelem neunesl netvor Petru.

Vyčkal pár vteřin, než se dostane na povrch i jeho strýc. Jakmile se tak stalo, vrhl na něj tázavý pohled. Strýc ho nesmlouvavě postrčil se slovy: "Ještě nemáme vyhráno! Tak padej!"

"Počkej!" zastavil ho Tomáš. "Zůstala tam moje kamarádka! Musíme jí pomoct!"

"Nikdo živej už tam není!" oponoval jeho strýc.

"Jak to můžeš vědět?!"

"Vždyť jsi tu zrůdu sám viděl! Myslíš, že proti ní něco zmůžeme?!"

"Tak zavoláme policajty! Ti už jí zachrání!"

Strýc se hystericky zasmál.

"Ty si myslíš, že ti uvěří? Že tvý kámoše unesl a zabil nějakej démon z podsvětí? Vysmějou se ti a zavřou tě do blázince! A mě s tebou!"

"Ale..."

"Buď rád, že se mi povedlo zachránit aspoň tebe! Tak mě neser a padej!"

Tomáš se chtě nechtě musel dát na útěk. Chtěl zamířit ke kempu, ale strýc ho nasměroval pryč od něj.

"Tam ne," vysvětloval mu. "Vím o lepším místě, kde nás nebude moct ohrozit. Pojď za mnou."

Proběhli kolem kempu, kde se Tomášovi podařilo zahlédnout jejich chatu.

Nikdy už nebude nic jako dřív, uvědomil si smutně.

Běželi jen pár minut, než se objevili na polní cestě. Asi sto metrů před nimi stálo zaparkované auto - červená škoda 120 (opravdový veterán). Těžko pochopit, kde ho jeho strýc vzal.

Nejdříve si Tomáš myslel, že je to auto nějakého jeho známého, který čeká uvnitř, ale když strýc vytáhl z kapsy kalhot klíče a odemknul dveře u řidiče, věděl, která bije.

Ne, že by ho to nepřekvapilo, ale ukázalo se, že jeho strýc patrně není tím, za koho se celý Tomášův život vydává.

"Nečum a nastup si!" zařval na něj strýc skrze otevřené okénko.

Některý věci se ale nezmění, pochopil Tomáš.

Poslechl a nastoupil. Strýc mezitím nastartoval auto. Jakmile za sebou Tomáš zavřel dveře, dupl na plyn a auto vystřelilo vpřed, zanechávajíc za sebou dlouhou prašnou stopu.

Do města to nebylo ani pět minut rychlou jízdou. Některé ulice, kterými projížděli, si Tomáš pamatoval ze dne, kdy sem přijeli.

Chvíli to vypadalo, že chce jeho strýc vyjet z města, ale na jedné křižovatce zabočil doprava a úzkou ulicí, lemovanou rodinnými domky dojel až k místnímu kostelu Nejsvětější trojice.

Zaparkoval v ulici, asi sto metrů od kostela. Vystoupili z auta a strýc si začal rozepínat košili. Sundal si ji (pod ní měl propocené triko s dlouhými rukávy) a podal ji Tomášovi. Ten si až teď uvědomil, že je od pasu nahoru nahý. S vděkem si ji oblékl.

"Pojď, chlapče," vyzval Tomáše a ukázal na nedaleký kostel. "Tam budeme v bezpečí."

Tomášovi nezbylo nic jiného, než mu věřit. Rozeběhl se za strýcem, a i když byl o mnoho let mladší, měl co dělat, aby mu stačil.

Doběhli k nízké zídce, chránící kostel. Podél ní běželi jen asi minutu, než se dostali k brance. Tomáš doufal, že nebude zamčená.

Naštěstí nebyla.

Vběhli dovnitř a zamířili přímo k vratům. Tam strýc Tomáše zarazil.

"Do příbytku božího nemůžeš jen tak vpadnout," pokusil se mu vysvětlit. Poté zvolna došel ke dveřím a otevřel. Tomáš ho po chvíli váhání následoval.

Vevnitř panovalo příjemné přítmí a chládek. Oba dva prošli řadou lavic a posadili se do té nejpřednější.

Teprve tam se strýc Aleš uvolnil a pohodlně se opřel. Zato Tomáš seděl jako na trní.

"Vychutnej si ten pocit," poradil mu strýc.

"Jaký pocit?" nechápal Tomáš.

"Pocit klidu."

"Ale..."

Strýc ho zpražil tvrdým pohledem. Ten však skoro ihned zmizel, nahrazený soucitem.

"Vím, čím sis prošel," řekl Tomášovi tiše. "Vím, že seš zmatený a vím, že budeš chtít odpovědi. Dostaneš je."

Tomáš se už nadechoval k příkré odpovědi, ale Strýc ho rukou zarazil.

"Dej mi jen vteřinku," požádal rozrušeného mladíka. "Nebyl jsem zde od... mnoho let."

Tomáš se opřel o opěradlo stejně jako jeho strýc a pokusil se zklidnit. Srdce mu však i přesto bušilo tak rychle a prudce, až měl pocit, že mu skrze strýcovu půjčenou košili vystřelí ven.

Ač nechtěl, nemohl přestat myslet na Vlky, které nechal ležet tam v lese a sám potupně utekl. Nechal je tam, mrtvé a stažené z kůže, visící hlavou dolů jako nějaký dobytek.

Bože! Toho pohledu se nikdy nezbavím!

A co Petra? Mezi mrtvými nebyla. Je možné, že je ještě naživu? Nebo její mrtvolu pohodil někde v lese? Co když ji mohl stále ještě zachránit? Místo toho si tady sedí pěkně v bezpečí a...

Uvědomil si, že jeho strýc mluví.

"...a mě bylo v té době tolik, co teď tobě. Možná jsem byl o rok dva starší. Není to důležitý, stejně jako důvod, proč jsem chtěl být knězem."

"Tys byl...," nedokázal uvěřit Tomáš.

"Jo. Šest let jsem studoval, než mě vysvětili. Tohle město bylo mou první a poslední štací. Lidé zde byli dobří a laskaví a já si myslel, že jsem se dostal na nejlepší místo na světě. Pak přišla revoluce a všechno se začalo tak nějak měnit k horšímu. Jako by lidé jen čekali na tu chvíli, kdy získají svobodu, která jim umožní páchat hříchy, o kterých by každý správný kněz nechtěl ani slyšet. Jednoho dne, v neděli, jsem se od svých oveček dozvěděl o třech dívkách, které se předchozí noc nevrátily ze zábavy. Policajti si patrně nehodlali kazit tak pěknej den a tak rodičům namluvili kecy o dvaceti čtyř hodinové lhůtě, po kterou jsou nuceni čekat, než zahájí pátrání.

Místní ale nechtěli čekat a tak jsme je začali hledat. Druhý den se k nám připojila policie. Ani po týdnu jsme nenašli ani ty dívky, ani nic, co by nás přivedlo na jejich stopu.

Kdyby se to stalo před revolucí, řekli bychom si, že zkrátka utekly za hranice, ale teď?"

"Našli jste je nakonec?" zeptal se Tomáš, kterého ten příběh konečně začal zajímat.

Strýcův pohled mu řekl, aby počkal s otázkami a nechal ho mluvit.

"Nakonec to jeden po druhém začali vzdávat," pokračoval strýc. "Jediní, kdo vytrvali, byli rodiče těch dívek. A já. Ne, že bych spolu s nimi chodil po okolí a volal jejich jména. Na to jsem měl až moc práce. Poskytoval jsem jim však psychickou oporu, stejně tak i duchovní.

Po měsíci jsme to však vzdali všichni. Museli jsme se smířit s tím, že jsou dívky pravděpodobně mrtvé. Případ sice vyšetřovali policajti, ale sám asi víš, kolik úsilí tomu opravdu věnovali.

Půl roku po jejich zmizení jsem se procházel po lese. Ne v tom, kde jsem tě našel. V tom na východ od města. Bylo brzo ráno a nikde nebyli ani houbaři. Přesto jsem měl pocit, že tam nejsem sám. A taky že nebyl.

Sledovala mě. Nevím, jak dlouho. Chtěla mít jistotu, že jí neublížím. Pak se mi ukázala.

Byla to jedna z těch dívek. Byla nahá a špinavá, ale jinak v pořádku. Rozeběhla se ke mně, ale po pár krocích spadla v bezvědomí k zemi. Hned jsem k ní přiběhl a - no, zkrátka jsem se o ni postaral. Odnesl jsem ji do města, kde jsme zavolali sanitku, která ji odvezla do nemocnice.

Jako její zachránce, a kněz k tomu, jsem k ní měl volnej přístup. Byla však v šoku a nedokázala ze sebe dostat ani slovo o tom, co se s ní během těch dlouhých měsíců dělo.

Začal jsem k ní chodit čím dál častěji. Moje společnost jí, zdá se, vyhovovala, ale ani já jsem jí nedokázal pomoci potlačit děsivý vzpomínky a pomoct jí znovu mluvit. Navíc se blížil její významný den. Den, kdy měla porodit dítě."

"Byla těhotná?" otázal se Tomáš.

"Jo," přikývl strýc. "Jenže problém byl v tom, že když zmizela, tak těhotná ještě nebyla. Alespoň mi to tvrdili její rodiče. Byla to počestná holka, která by se jen tak s někým nevyspala. A i kdyby ano a vznikl z toho takovej závazek, určitě by jim o tom řekla."

"Takže," začal Tomáš, ale jelikož jeho strýc věděl, co chce říct, přikývl a mladík dál nemusel pokračovat.

"Otěhotněla během té doby, co byla pryč. Pár dní před plánovaným porodem však zmizela z nemocnice. Její matka mi volala a zoufale mě žádala o pomoc. Samozřejmě, že sem neodmítl. Pátrali jsme po ní celou noc. Nakonec jsem jí našel, jak kráčí po poli k tomu lesu, kde jsi byl i ty. Běžel jsem za ní a volal její jméno, ale ani nezastavila. Zmizela v lese a já tam vběhl za ní. Dohonil jsem jí až na jedné mýtině."

V ten okamžik strýc přestal a pátravě se zadíval na svého synovce. Tomáš na něj pohlédl s vyděšeným výrazem a otázkou na rtech, kterou však ze strachu nevyslovil.

Ani nemusel.

"Jo, na té mýtině," řekl strýc. "Právě lezla do jakýsi díry, tak jsem se tam vrhnul za ní. Bylo to hotový podzemní bludiště, ale nějak se mi povedlo jít stejným směrem jako ona.

Objevil jsem ji v nějaký hnusný místnosti plný podivnýho zelenýho světla. Jen tak tam stála a patrně na něco čekala. Nebo na někoho.

A on přišel. Vlastně ne on, to bych mu přiznal něco z lidskosti. Ale on nebyl člověk. Nebyl ani z tohohle světa. Aspoň doufám. To ty ale sám víš.

Byl to ďábel. Skutečnej, nepopíratelnej sluha zla."

To máš pravdu, souhlasil s ním v duchu Tomáš.

"Proč se tam ale vracela?" snažil se pochopit mladík.

Vypadalo to, že se strýc zdráhá odpovědět. Po mlčenlivém nátlaku ze strany svého synovce však odpověděl.

"Přišla mu tam porodit jeho syna."

Tomášovi dost dlouho trvalo, než to pochopil. Pak se otřásl odporem.

"Pane bože!" vydechl znechuceně. "To musela být děsná zrůda, to jejich dítě."

"Mýlíš se," zesmutněl náhle strýc. "Narodil se jí zdravý lidský chlapec. Žádné geny po otci to nezískalo."

"Jak to?"

Strýc pokrčil rameny. "To nevím. Ale jsem rád, že tomu tak bylo."

Tomáš s ním musel souhlasit. Vědomí toho, že by zde žily stvůry dvě, by mu na klidu rozhodně nepřidal.

"Moment!" zarazil se, když si uvědomil, že se nedozvěděl všechno.

"Co se stalo před porodem? Když jste vlezli do jeho doupěte a on se tam objevil?"

"Popravdě ani nevím," přiznal neochotně strýc. "Celý se to odehrálo jako ve snu. Strašně rychle a nesmyslně. Alespoň tak si to pamatuje můj mozek. Myslím, že jsem s tím bojoval. A podařilo se mi to zahnat."

"A pak?" naléhal Tomáš.

"Povedlo se mi ji probrat a společně jsme utekli."

"To ale není všechno. Nemůže být!"

"To víš, že ne," přisvědčil strýc. "Pronásledovalo nás to. Měli jsme slušnej náskok, ale pak na ni přišly porodní bolesti. Stačili jsme vyběhnout z lesa. Doběhlo to na hranici lesa, ale dál už to prostě nešlo. Tam jsem zjistil, že se to, díkybohu, bojí kříže, u kterýho jsme našli útočiště. Proto sem si jistej, že je to démon z pekel. A proto sem si dnes jeden sebou vzal. Asi ti to nepřijde jako dokonalý vysvětlení, ale lepší nemám.

No a tam, na pomezí lesa a pole, pod křížem u cesty porodila, jak už jsem říkal zdravýho syna."

"Pořád čekám, jakou to má spojitost se mnou," odsekl netrpělivě Tomáš. "Jak jsi věděl, že jsem ve stejným průseru jako ty tenkrát? Proč se mi zdály sny o tom všem?"

"Když jsem se postaral o matku i dítě," pokračoval ve vyprávění dál, jako by otázky svého synovce neslyšel, "rozhodli jsme se utéct. Daleko od tohoto města, od lidí, kteří nás znají. Co nejdál od té zrůdy. Čím dál jsme byli, tím líp na tom byla. Začala zase mluvit. Jednoho večera mi vyprávěla o tom, co zažila. A nebylo to nic hezkýho. To s nimi dokonce komunikovalo. Řeklo jim to, že je potřebuje, aby mu porodily nástupce. Celé dny a noci je znásilňoval, dokud se neujistil, že jsou všechny tři těhotný. Jedné noci se však neukázal, ani té další. Ta dívka se rozhodla utýct, ale její dvě kamarádky na to měly až příliš velký strach. Navíc je jakýmsi způsobem ovlivňoval a měnil jim mysl.

Jí se to však povedlo a nakonec se, s mojí pomocí, dostala z jeho zhoubnýho vlivu. Vybrali jsme si jednu malou vesničku a tam se usadili. Jmenuje se Faustovice."

Tomášovi začalo pomalu docházet, kam jeho strýc směřuje a vůbec se mu to nelíbilo.

"Jak jste pojmenovali to dítě?" zeptal se, ne kvůli zvědavosti, ale aby si potvrdil hroznou domněnku.

"Tomáš."

Kostel se pohroužil do ticha. Jeho jediní dva dočasní obyvatelé na sebe upozorňovali pouze dýcháním.

"Takže...," začal Tomáš a jeho strýc přikývl.

"Řekni to!" vykřikl náhle Tomáš.

"To dítě jsi ty," vysoukal ze sebe strýc. "Tvou matku jsem tenkrát našel v lese a zachránil. Dvakrát."

Tomáš nikdy neměl rád noční můry, které ho dlouho trápily. Ale teď si přál, aby celé tohle byla jen jedna z nich a on se mohl probudit do normálního světa bez hrozivých nestvůr, mrtvých přátel a dávných rodinných tajemství.

Nedokázal si přiznat, že ta zrůda je jeho otcem. Že on sám je, i když vypadá jako člověk, polovičním netvorem.

Zavřel oči a po chvíli je zase otevřel.

Byl pořád v kostele.

"To ne!" zašeptal nešťastně.

Jeho strýc ho nechal, ať se s tím popere. Nemohl mu říct nic, čím by mu ulevil.

"Takže můj otec není mým pravým otcem?" chtěl si po několika tichých minutách ujasnit svůj úděl Tomáš.

"Není," odpověděl strýc. "Seznámil se s tvou matkou a zamilovali se do sebe. O její minulosti nevěděl nic. Musel jsem mu namluvit, že jsem její bratr, aby mu nebylo podezřelý, že se kolem ní tak často motám. Miloval i tebe, i když jsi nebyl z jeho krve. Vzali se a rok spolu byli šťastní. Pak přišla ta nehoda."

"Byla to skutečně nehoda?" zapochyboval Tomáš.

"Asi jo. Nepřišlo se na cizí zavinění a tvůj otec mi řekl, že si v zatáčce zkrátka spletl plyn s brzdou."

"Proč mi ale neřekl, že nejsem jeho?" nemohl pochopit Tomáš.

"Měl tě rád," pokusil se mu vysvětlit strýc. "Kromě mě byl on jediný člověk, kterýho jsi měl. Co na tom, že nejsi jeho vlastní? Jak se říká, otec je ten kdo tě vychová, ne ten kdo tě stvořil."

Takové vysvětlení se Tomášovi zdálo až moc jednoduché, ale musel uznat, že dávalo smysl a byl za něj rád.

Mnoho věcí mu teď začalo dávat smysl. Třeba ty sny. Nezdálo se to možné, ale zřejmě se ta událost, kterou prožila jeho matka (a on vlastně taky) při útěku z nemocnice otiskla do něj, když jí ještě plaval v děloze, spojený s ní pupeční šňůrou, a později se mu připomínala ve snech.

"Co teď budeme dělat?" zeptal se svého strýce.

Celý jeho normální život pravděpodobně skončil a on si teď bude muset zvolit novou cestu.

"Máš jen jedinou možnost," oznámil mu strýc.

"Vím, co máš na mysli," řekl Tomáš. "Utéct a schovávat se jako ty s mámou."

"Jo."

"Copak to nejde jinak?" nechtěl se smířit se svým osudem Tomáš.

"Bojím se, že ne."

"Vždyť jsi říkal, že se bojí křížů! Tak prostě kolem toho lesa postavíme další, aby se už nikdy nedostal ven!"

"A vsadil bys na to všechno, co máš?" zeptal se pochybovačně strýc.

Tomáš po chvíli sklonil odevzdaně hlavu.

"To je v prdeli!" musel si ulevit.

"Líp bych to neřekl," pousmál se křečovitě strýc.

"Co můj otec?"

"Bude se s tím muset smířit. Tak jako rodiče tvé matky a těch druhých dívek. Pravda by je neuspokojila a mohli by se kvůli ní dostat do nebezpečí."

"To ale není fér!" vyhrkl Tomáš. "Takhle ta zrůda vyhraje. Najde si další holku, kterou... můj bože! Petra!"

"Prosím tě!" otočil se na strýce. "Řekni mi, že to není pravda! Že ona nebude muset..."

"Nemůžeš ji zachránit!" chytil Aleš svého synovce za ramena a stiskl. Tomáš se bolestivě zašklebil a pokusil se vymanit.

"Nepůjde to! Už ne! Dává si už pozor! Jestli tam půjdeš, tak se už nevrátíš! To už nemáš úctu ani k vlastnímu životu?!"

"Ale ona..."

"Ona už je prakticky mrtvá! Pochop to! On chce potomka, ale takovýho jako je on! Až mu porodí lidský dítě, tak ji pravděpodobně zabije a půjde si najít jinou!"

"Přece musí existovat nějaký způsob!" nevzdával se Tomáš.

"Neexistuje! Už jsem ti to říkal! Nikdo ti neuvěří! A i kdyby ano, tak kam je chceš zavést? Do lesa? Pod zem? Zmizí a najde si jiný místo, kde bude dál ohrožovat lidi! Tak už to konečně pochop!"

Tomáš nechtěl chápat. Chtěl něco udělat. Měl neodbytný pocit viny a nechtěl ho nechat, aby se mu po zbytek života usídlil v mysli a připomínal se mu pokaždé, když si vzpomene na to, co se zde odehrálo.

Ve skrytu duše však věděl, že má jeho strýc pravdu.

Nezmůže s tím nic. Není hrdina. Je jen obyčejný člověk. Slabý a zranitelný.

Pak si vzpomněl, kdo je jeho skutečným otcem.

Ne, nejsem člověk. Jsem mutant. Zrůda. Půlčlověk. Ať si strýc říká, co chce, tohle dědictví si v sobě ponesu, ať už uvěřím čemukoliv.

"Dobře" řekl svému strýci a v očích měl slzy. "Udělám, co mi řekneš. Ale vysvětli mi ještě jednu věc. Proč jsi mě neopustil ty? Obzvlášť když ani ty nepatříš do mojí skutečné rodiny?"

Strýc Aleš cítil, jak mu proti své vůli vlhnou oči.

"Znám tě od narození. Byl jsi pro mě víc synem, než pro tvýho lidskýho otce. Navíc, ty jedinej jsi mě nezavrhl, když jsem po smrti tvé matky propadl alkoholu. Už jako malej prcek jsi svýho otce neúnavně otravoval, abys mě mohl navštěvovat. Myslíš, že bych tě mohl jen tak opustit?"

Tomáš si smutně povzdechl.

"Můj život už nemůže být horší. Přesto jsem ale rád, že tím, čím budu muset projít, projdu s tebou po boku."

Strýc Aleš se usmál a otřel si slzy z očí.

"Tak pojď chlapče, jdeme se porvat se světem."

Objal svého synovce kolem ramen a společně opouštěli nejen kostel, ale i své dosavadní životy.