Pád Bel-Giosu (2006)

16.01.2018


stáhnout doc


Další salva zapálených šípů vzlétla vstříc temnému nebi, kde ji vzápětí uchopila mocná ruka zemské přitažlivosti a jako tiché, ale nemilosrdné posly smrti je vrhla vstříc útočícím hordám krutých nepřátel. Tato salva si, stejně jako desítky předchozích, vyžádal mezi útočníky krvavou daň, ale zuřící masa nepříčetných tvorů se hnala dál, nedbaje na stovky svých spolubojovníků, kteří se v tomto válečném běsnění proměnili v hořící, ječící jehelníčky.

Dál létaly vzduchem šípy, muži umírali a smrt měla svůj den, ale zdi odunské pohraniční pevnosti Bel Gios doposud stály. Dokud je bude mít kdo bránit, nikdy nepadnou. To bylo heslo zoufalých obránců, kteří čelili obrovské přesile krutých nepřátel a moc dobře věděli, že zemřít v boji bude pro ně o hodně lepší, než padnout živí do spárů těchto tvorů zla.

Již třetí den se plnil příkop na severní straně pevnosti mrtvými útočníky a jejich hnilobný puch donutil každou chvíli někoho z obránců zvracet a nikdo z nich netušil, jak dlouho ještě budou schopni bránit pevnost, než je nekonečný proud nepřátel udolá.

Pevnost Bel Gios byla ze tří stran chráněna horami, jen severní strana, byla jedinou možnou přístupovou cestou a jak obránci, tak i útočníci věděli, že do pevnosti se jinou cestou dostat nedá - samozřejmě ani z pevnosti.

Už třetí noc vyčerpaní obránci hájili hradby pevnosti a vždy dokázali nepřítele odrazit, ale teď již bylo všem jasné, že dnešní noc se všechno rozhodne. Nepřítel nasadil všechny své síly do útoku a takové přesile obránci dlouho vzdorovat nedokáží.

"Cha, skřeti! Stovky jich pobiješ a tisíce je nahradí! Bael-Shan je zatrať!"

Vousatý hromotluk v potlučeném brnění zdobeném lebkami a ostny, který se tak hlasitě dovolával nejvyššího vládce podsvětí, nebyl nikdo jiný než kapitán stráže pevnosti, Rascall Paleski, přezdívaný Zuřivý Prcek.

Vojáci, kteří pod ním sloužili, ho milovali pro jeho věčně veselou náladu, ochotu s čímkoliv pomoci a neochvějnou statečnost s jakou se vrhal i do těch sebe marnějších bojů.

Říkalo se o něm, že je miláčkem bohů, dítě štěstěny, neporazitelný. Za dvaadvacet let, strávených bitvami nebyl ještě ani jednou poražen a to už svědčilo o mnohém.

I teď, když už dávno překročil čtyřicítku a stříbro v jeho vlasech a vousech začalo pomalu nahrazovat ryšavou barvu, díky níž tak v mládí připomínal víc než člověka, divokého parthského subaie, jeskynního medvěda, si dokázal pořád bez problémů zjednat respekt.

Jeho robustní postava byla plná památek na souboje, kterými prošel a vždy, když měl někdo zájem, dokázal hodiny vyprávět příběhy o každé jizvě, kterou v boji utržil. Nadšených posluchačů měl vždycky dost, neboť byl známý nejen v odunském království, ale i v zemích po celé Duodecadmii, kterou jako žoldák prošel snad stokrát. Nikdo o něm, kromě jeho slávy, nevěděl zhola nic, zda má rodinu, ani odkud vlastně pochází. To bylo na něm zřejmě to nejzáhadnější. Nepřipomínal nikoho ze všech národů a ras v celém Andalosu a přitom se zdálo, že má od každého trochu.

Rascall Paleski byl možná hodně tajemný muž, ale bojovat uměl skvěle a velet snad ještě lépe. Právě díky němu belgioští vojáci ještě drží pevnost.

Procházel se po hradbách, řval na lučištníky, ať lépe míří a neplýtvají šípy, vyháněl z hradeb každého, kdo tam byť jen sebenepatrněji překážel a chystal se chytnout baronova vystrašeného poslíčka, který ho věčně bombardoval baronovými hloupými dotazy a hodit ho přímo do náruče skřetů.

Rascall přímo nesnášel jakoukoliv formu politiky a byrokracie, která se pokaždé pletla do vojenských řádů a díky níž bylo již prohráno tolik bitev, které by se pod velení zkušeného válečníka mohlo změnit v drtivé vítězství.

Podíval se na vystrašeného úředníčka, který se krčil za jeho zády a zmateně něco blekotal, zatímco jeho pán, baron Flavius Martell, ležel pomočený strachy pod svojí bohatě zdobenou postelí někde uvnitř pevnosti.

Kdepak, pohraničí není pro takové napudrované ufňukance, jako jsou tihle dva. Rascall měl za poslední tři dny už mnohokrát chuť toho panáka s modrou krví vytáhnout na hradby a pokochat se pohledem na jeho strach. Vidět jeho zděšený obličej, když na něj letí stovky černých skřetích šípů, s vědomím, že i sebemenší škrábnutí pro něj, díky hrotům napuštěných jedem, bude znamenat příšerné, dlouhé a bolestivé umírání. Sledovat toho tlustého strašáka, jak zvrací při pohledu na useknutou hlavu svého spolubojovníka, kterému ještě před pár okamžiky říkal kamaráde.

Takoví lidé jako baron Flavius nikdy nepochopí krutost a nesmyslnost všech válek, které na jejich popud lidé jako Rascall musí vybojovat. V teple svého paláce, s prsatou milenkou po boku, se lehce rozhoduje o životech lidí, které při troše štěstí nikdy neuvidí.

Vyklonil se z hradeb a pozorně se zadíval na valící se masu skřetích útočníků. Nevnímal smrtící svist černých krátkých šípů, které mu prolétávaly kolem hlavy. Kdo tuto scénu mohl vidět na vlastní oči, bez váhání uvěřil legendám, které o něm kolují.

Mezi běžícími skřety zahlédl dlouhé dřevěné tyče s krátkými výstupky na bocích. Neměl čas je všechny počítat, ale odhadoval, že jich bude víc, než budou moci zvládnout.

"Mají žebříky!" zakřičel na muže okolo sebe. Malý úředník se tak lekl, že se málem zřítil na nádvoří.

"Dělejte, rychle! Doneste háky, vařící olej a naplňte kotle hořlavými tekutinami! Ať se přesune dvacet mužů k bráně; už brzy můžeme čekat její prolomení! Všichni na svá místa!"

Rascall si nedělal žádné falešné naděje. Věděl, že je tohle ten poslední útok, kterého se každý v pevnosti obával. Teď už každému nezbývalo nic jiného než se pokusit vzít sebou do podsvětí co nejvíce nepřátel. Nikdo v Bel Giosu nedoufal v milosrdenství nepřátel, protože skřeti milosrdenství neznali.

Rascall se už nadobro smířil s tím, že zde, v severních pustinách, daleko od srdce odunské země Sendaru, ještě dál od jeho skutečného domova a nekonečně mil vzdálený od svých nesplněných snů, skončí nejen jeho život nebo pověst neporaženého válečníka, ale i naděje celého civilizovaného světa na zničení všeho zla, které po celé věky ohrožuje křehké pouto míru, existující mezi všemi národy a rasami v zemích Andalosu.

Jeho muži, odění v bílorudých tunikách, v blyštivé zbroji a helmicích s černými chocholy, mu připadali pomalí, někteří se skoro loudali. Rascall to samozřejmě připsal vyčerpání z nepřetržitého boje, ale přesto si nemohl odpustit další pobídky a výkřiky na adresu svých unavených vojáků.

Sakra, jde nám přece o život!

Tichý hlásek ukrytý kdesi pod přilbou, ozdobenou orlími křídly, uvnitř jeho hlavy, mu však našeptával něco jiného.

Boj o život jste už dávno prohráli, Rascalle. Teď už vám jde o něco jiného. Vezmi sebou do Bael-Shanových horoucích pekel co nejvíce nepřátel, protože ty se do Fergalových síní nikdy nedostaneš!

Rascall zavrtěl hlavou, jako někdo, kdo dostal silnou ránu, zařval a pěstí, vsazenou do okovaných rukavic, se praštil do spánku.

"Mlč, zrůdo!" zavrčel a snažil se nevnímat toho našeptávače, skrytého kdesi ve své hlavě.

Ještě pilněji povzbuzoval belgioské bojovníky a jednomu z nich, který probíhal kolem něj, sebral z ruky dlouhý hák, kterým odstrčil první z žebříků, jež se již začaly vztyčovat.

"No tak, chlapi! Nevzdávejte to!" hulákal na okolostojící muže.

"Musíme vydržet! Brzo přijdou posily! Bojujte dál!"

Zastyděl se za tu nehoráznou lež, kterou vypustil z úst, ale jestli to aspoň trochu zvedne morálku, nemůže to už ničemu uškodit.

Samozřejmě věděl, že žádná pomoc nemůže dorazit, a i kdyby ano, tak jen proto, aby pohřbila jejich kosti do země.

Tohle nebyl obyčejný útok několika skřetích band na jednu z odunských pevností nebo pohraniční městečko tady na severu. V dálce se daly dost jasně rozpoznat tisíce hořících pochodní směřujících k pevnosti, kterou brání.

Rascalla napadlo, že podobně na tom musí být i ostatní pevnosti po celé Severní Linii. Z dvacet mil vzdálené Portally by jim jistě už dávno přišla na pomoc jízdní kavalérie barona LoFuerenta. Taková armáda nemůže projít bez povšimnutí.

Jediná spása, která by je mohla zachránit, byla až ve sto padesát mil dalekém Gartwickově Prstu, největší severní pevnosti, strážící jedinou možnou cestu ze severních provincií do srdce Oduny, průsmyk Zhouby Černého krále. Severní armáda, umístěná v pevnosti by mohla zvrátit neodvratně se blížící konec ve prospěch obránců, ale sto padesát mil je teď stejně daleko jako kdyby byla armáda na druhém konci Ambadosu.

Přesto by se musel po celý zbytek života proklínat, čehož ti stejně zbývá tak nanejvýš pár hodin (mlč, hade!) že se o to aspoň nepokusil.

Nebyl čas dlouho přemýšlet. Otočil se na prvního vojáka, který byl nedaleko něj a zrovna nasazoval šíp na tětivu. Rascall mu položil ruku na rameno a voják vzhlédl. I když bylo pod Rascallovým velením zhruba tři sta vojáků, tohoto mladého muže poznal bez problémů. Byl to mladý Irinas. Nejmladší člen belgioské jednotky. Devatenáctiletý vysoký mládenec, který pocházel z nějaké malé vesničky kdesi na východě Oduny, jejíž jméno snad nebylo ani na žádné z podrobných map v královském kartografickém oddělení v Sendaru. Irinas byl však na své rodiště tolik pyšný a neustále o něm vyprávěl, jako by tím chtěl ostatní přesvědčit, že těch pár zapadlých chaloupek nahuštěných blízko sebe, obklopených vysokými mlčícími stromy je stejně velkolepých, jako samotné hlavní město.

Irinas byl jedním z mnoha odunských mladíků, kteří se upsali náběrčímu do služeb královské armády. Cítil se povinován nasadit svůj život ve jménu krále, za svoji vlast, svůj národ a možná i tak trochu pro slávu. Sloužit ve slavné odunské armádě znamenalo pro Irinase tu nejvyšší poctu, jaké by chudý a nevzdělaný vesničan mohl dosáhnout. Tuto poctu několikanásobně zvýšila později skutečnost, že jeho velitelem se stal právě Rascall, slavný bojovník, jehož hrdinské skutky se opěvovaly i u něj doma.

Rascall by se pousmál, kdyby mu to tato situace dovolovala, když si zničehonic vzpomněl na událost, která se odehrála někdy před rokem, když byl mladý Irinas přijat do armády. Tehdy si všechny nováčky nechal nastoupit na hlavním nádvoří, před ubikacemi vojáků a jednoho po druhém si všechny nové rekruty prohlédl. Jednak aby mohl v případě pochyb kohokoliv z nich vyloučit (pohraničí bylo drsné a on potřeboval muže, na které se může opravdu spolehnout), i proto, aby si tváře svých nových podřízených co nejdříve vryl do paměti.

Díky své výšce stál Irinas v přední řadě jednotky. Byl druhý, koho si Rascall prohlížel. Když předstoupil před Irinase a ten si konečně uvědomil, kdo že to vlastně před ním stojí, zareagoval na tuto situaci jediným, pro něj možným způsobem. Omdlel.

Když se po chvíli Irinas probral, uvědomil si, že si právě podepsal vyhazov, ne-li přímo z armády, tak alespoň z pevnosti Bel Gios, což by bylo pro něj to nejhorší, co by se mu za jeho mladistvý život mohlo stát.

Rascall tenkrát nechápal, proč se tak rozhodl, ale Irinas směl zůstat. Stal se pomocníkem zásobovacího důstojníka a celé týdny trávil běháním z jednoho skladu do druhého, vypisováním inventárních seznamů a taháním jednoho pytle obilí za druhým na koňské povozy, ze sýpek na hlavní nádvoří.

Po prvním půlroce tvrdé dřiny, při níž si ani jednou nepostěžoval, ho Rascall, pečlivě ho sledujíc, navrhl na hodnost svobodníka.

Baron nad jeho žádostí jen kývnul a nijak ji nekomentoval. Ani nemohl, když měl plnou pusu ovocných koláčků, které si nechal naservírovat ke snídani. A přece by kvůli nějakému vojínovi nepřerušoval svůj ranní rituál.

Jakmile dostal Irinas svoji hodnost, při jejímž předávání málem omdlel podruhé, uvolnil ho Rascall z nekonečně nudné práce v zásobovacím oddělení a umístil ho do jedné z čet lučištníků.

Tenkrát Rascall věřil tomu, že ho mladý Irinas nezklame. I dnes tomu chtěl věřit.

Pohlédl mladíkovi do tváře a zahlédl v ní ničím neskrývaný, nefalšovaný strach. To je dobře, pomyslel si. I já se bojím, i když to před nimi nesmím dát najevo. Voják beze strachu je špatný voják.

Pocítil k tomuto mladému bojovníkovi obdiv, stejně jako ke každému vojákovi, který se doposud statečně držel zbraně a bojoval na těchto hradbách. Při pohledu na něj si Rascall nebyl jistý, jestli by teď Irinas, pokud by mu to mohlo být nabídnuto, dobrovolně opustil bitevní pole a uchýlil se do bezpečí své rodné vísky, jejíž jméno si Rascall nikdy nezapamatoval.

Ještě jednou se rozhlédl po celé délce hradebního ochozu, kde doposud muži sváděli marný, ale o to více hrdinský boj s nepřítelem, a najednou ho naplnila vlna tak silné otcovské pýchy, jakou by mohl pocítit jen skutečný otec ke svým vlastním synům. Měl co dělat, aby přemohl nutkání vypustit ze svého oka tu jedinou slzu, která se snažila dostat na svobodu.

Byl hrdý na to, že bude moct zemřít po boku takových udatných mužů.

Irinas se narovnal a tázavě pohlédl na svého milovaného velitele. Ten mu položil i druhou ruku na rameno a trochu s ním zacloumal, aby se mladík probral z válečného šílenství, které ho doposud obklopovalo. Potřeboval, aby ho Irinas co nejpečlivěji poslouchal.

"Vojáku,...Irinasi!" Mladík při zaslechnutí svého jména konečně zpozorněl. Rascall mezitím pokračoval.

"Na tvých bedrech teď leží velká zodpovědnost. Přišla chvíle, kdy konečně budeš moct dokázat mě, sobě, celé té zatracené armádě, která nás do tohohle srabu dostala, co v tobě vlastně vězí. Rozumíš mi?"

Irinas nejistě přikývl, avšak pomalu už začínal tušit, co mu chce jeho velitel sdělit. Chtěl se proti tomu ohradit, ale Rascall mu nedal šanci.

"Musíš se odtud dostat pryč a varovat velitele posádky v Gartwickově Prstu! Nikam jinam nesmíš! Po celé Severní Linii to vypadá úplně stejně jako tady! Tohle je válka chlapče!"

Irinas stále nevěřil tomu, co po něm Rascall požadoval. Ten ho mezitím otočil směrem k jižní zdi. Za ní se v záři tisíců ohňů rýsovaly vysoké vrcholy Orlích hor.

"Dostaneš se přes jižní hradby a poběžíš co nejrychleji k úpatí hor. Je to jen kousek, a když si pospíšíš, skřeti tě nebudou moct..."

Jeho další slova v zárodku přerušil hustý cákanec horké tekutiny, která mu potřísnila krk a polovinu obličeje. Rascall se vztekle otočil a podíval se na Irinase. Ten dál stál na místě a jeho pohled mu oplácel. Potom, jakoby chtěl něco říct, pootevřel ústa, ale z nich žádný zvuk nevyšel. Místo toho mu z očí kanuly slzy. Až potom si Rascall všiml černého opeřeného šípu, který vězel v Irinasově krku.

Irinas udělal vrávoravý krok dozadu a než ho Rascall stačil zachytit, zřítil se z hradeb přímo do masy nepřátel.

Zprvu překvapený Rascall teď přistoupil k okraji hradeb, sundal si omlácenou přilbu s orlími křídly a vztekle ji mrštil dolů, ve snaze alespoň jednoho z těch skřetích červů zasáhnout. Aniž by čekal na nějakou odezvu, zhroutil se na zem a hlavu si unaveně opřel o chladný kámen cimbuří.

Znal jsem ho jménem, ale to bylo jediný, co jsem o něm věděl. Sakra, vždyť to byl ještě mladej kluk. Teď by si měl užívat se svým děvčetem, pokud nějaký měl, a ne umírat.

*

Irinas děvče měl. Jmenovala se Armina a žila i se svojí matkou v chaloupce na kraji rodné vesnice. Té noci se probudila a jen taktak zadržela výkřik, který se jí dral z hrdla. Doufala, že nevzbudí matku, ale když ta po chvíli přišla do její komůrky, svěřila se jí Armina se zlou noční můrou, která ji před chvílí potrápila. Měla obavu o Irinase, vždyť za necelý měsíc by se měl vrátit domů na dovolenku, kterou si zajistil, díky vzorné službě, kterou konal pro pana krále, jen aby si mohli v klidu užít veselky, kterou si již od dětství plánovali a nyní, když měl Irinas ušetřené nějaké peníze se mohli konečně vzít a začít svoji nádhernou budoucnost, jen co si její milý odslouží potřebná léta v králově vojsku.

Matka jí nakonec uchlácholila, prý že dobrý bůh Ano na Irinase dohlédne a nepřipustí mu nic zlého. Armina nakonec usnula, ale přesto nebude mít klid, slíbila si, dokud nebude držet svoji lásku živou a zdravou ve svém náručí.

*

Slunce se již chystalo vyjít nad obzor, když Rascall, napínajíc svůj zrak, zahlédl v severních dálkách odlesk jakéhosi objektu nahoře na obloze. Nemusel být specialista na to, aby pochopil, co k nim právě míří. Sluneční paprsky se neodrážely od ničeho jiného než od lesklých dračích šupin.

Byli ještě dost daleko na to, aby odhadl jejich počet, ale z dřívějších zážitků moc dobře věděl, že na ty žalostné zbytky obránců by bohatě stačil jediný z toho prokletého ještěřího plemene. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že on jediný zatím ví o blížícím se nebezpečí. Skoro si oddychl.

To je dobře. Aspoň nezjistí, co je tak rychle poslalo do pekel.

Na neodbytný hlas, který ho již dlouhý čas obtěžoval, úplně zapomněl a o to větší bylo překvapení, když ho znovu zaslechl.

Ale copak, milý Rascalle? Snad to už nevzdáváš? Tak brzy?

Kdo jsi? Proč mi pořád špiníš život?

Kdepak, já ti to neprozradím. Jen tápej ve tmě, drahý příteli.

K Bael-Shanovi s tebou, ďáble!

Však se tam uvidíme. Do té doby...

Rascall zpozorněl právě včas, aby spatřil, jak jedna z hadích příšer nalétává na pevnost a v té nejvyšší rychlosti vypouští z pařátů obrovský kmen paleois, velikého smrku, rostoucího jen v Severních ledových pláních.

Cíl letícího projektilu si uvědomil Rascall vzápětí. Pár vteřin nato narazil kmen smrku obrovskou rychlostí do pevné brány a jakoby byla jen z papíru, ji roztříštil na kusy. Přitom rozdrtil desítky skřetů, nacházejících se v bezprostřední blízkosti brány, ale to zbylým stvůrám nebránilo v tom, aby se nevrhly volnou cestou přímo do pevnosti.

Rascall Paleski si povzdychl. Jeho štěstí si vzali zpátky bohové. On ho už nebude zřejmě potřebovat.

Jakmile se dostali skřeti dovnitř pevnosti, byl boj už prohraný. Rascall si to uvědomoval až moc dobře. Přesto se však v čele svých mužů vrhnul z ochozu na hlavní nádvoří, přímo do centra bojů muže proti muži. Svojí obouruční sekyrou kosil jednoho skřeta za druhým. Černá skřetí krev ho pokrývala od hlavy k patě, ruce ho bolely od neustálé námahy, přesto nepřestával.

Však já si už tu poctu dlít po smrti ve Fergalových síních nějak vybojuju! I kdybych musel pobít polovinu celé téhle zuřící smečky prašivých psů!

Máchal kolem sebe svojí těžkou zbraní a vždy alespoň jednoho z nich zasáhl. Netrvalo však dlouho a zbylí obránci začali ustupovat do druhého menšího nádvoří, za nímž byly jen dvoukřídlé dubové dveře a volná cesta do pevnostních ubikací. Dál už nemohou. Jsou v pasti. O to víc zvýšil své úsilí poslat co nejvíc skřetů jako dárek Bael-Shanovi.

*

Pevnost padla, uvědomil si Rascall, zatímco dorážel dalšího skřeta, který na něj zaútočil. Kolem něj byla již celá chodba před pokoji barona Flavia Martella posetá mrtvými těly zrůd.

Rascall byl poslední, kdo ještě bojoval. Kromě barona a toho jeho poskoka, kteří byli zamčení za ním, zřejmě v pevnosti nezůstal už nikdo živý.

Připraven prodat svůj život co nejdráže, pozvedl sekyru a čekal na dalšího protivníka. Skřeti se však stáhli a nejistě svoji oběť, která už přece měla být dávno mrtvá, pozorovali. Náhle se za jejich zády ozval nějaký hluk a všichni se naráz otočili. Dokonce i Rascall zpozorněl.

Z ohybu chodby vyšel ten největší skřet, jakého kdy Rascall viděl. Byl jen o pár centimetrů menší než on, a to Rascall nebyl žádný prcek, i když tak zněla jeho přezdívka.

Ještě pevněji sevřel topor válečné sekyry a připravil se na svůj poslední boj. Velký skřet však zjevně neměl chuť s Rascallem bojovat. Předstoupil před hlouček svých menších bratří a se zájmem si ho prohlížel. Celé jeho odporné tělo bylo ukryto do černé kožené zbroje a jeho skřetí hlava byla schována pod černou bronzovou přilbou s dvěma špičatými rohy, mířícími nahoru. Jen jeho špičaté uši z té přilby vyčuhovaly.

Když celá tato situace trvala již asi dvě minuty, a Rascall začal ztrácet svoji jindy nekonečnou trpělivost, rozhodl se jednat. Radši zemře teď v boji než později jako hlupák, chycený do pasti.

Připravil si zbraň. Zařval směrem ke skřetům svůj bojový pokřik a vyrazil. Všichni ti menší skřeti v hrůze ucouvli, ale jejich velký bratr zůstal klidně stát. Když byl od něj Rascall již jen pár metrů, jen tak ledabyle vytáhl odněkud krátkou kuši, namířil na běžícího válečníka a vystřelil. Rascall jen vytřeštil oči, ale vyhnout se smrtící střele už nedokázal. Šipka ho zasáhla do hrudi a prudký náraz ho odhodil zpět tam, odkud vyrazil.

Jakmile dopadl, již tak zůstal ležet. Velký skřet pomalu došel k nehybně ležícímu tělu a špičkou zablácené boty do něj rýpnul. Rascall se ani nepohnul.

"Je mrtvý!" zavolal na své spolubojovníky, kteří začali řvát a vrhli se vpřed, aby mrtvolu rozsekali na kusy.

Odněkud však zazněl hlasitý rozkaz a všichni skřeti se zastavili a se strachem v očích se otočili. Směrem k nim kráčela vysoká postava, mnohem vyšší než velký skřet, zahalená do černého pláště s kápí posazenou hluboko do čela, takže mu do obličeje vidět nebylo. Přesto se však nikdo nemohl splést. Byl to člověk. V ruce držel runami zdobenou hůl, do jejíhož vrcholu byl vsazen zářící diamant ve tvaru vejce. Klidně prošel mezi ztichlými skřety, kteří mu ihned uvolnili cestu a spolu s velkým skřetem vstoupili do baronových komnat, jejíž dveře se před ním zničehonic otevřely.

Po několika málo minutách se z pokojů začal ozývat nelidský baronův řev. Skřeti, stojící v chodbě, se raději přidali ke svým rabujícím spolubojovníkům a rychle zmizeli.

*

Po několika hodinách celá armáda odtáhla. Nechala za sebou vypálenou a pobořenou, kdysi hrdou pevnost Bel Gios. Pár hodin po nich, za doprovodu krákání ptačích mrchožroutů, vyšel branou pevnosti osamocený, krví zbrocený válečník. Z hrudi mu stále trčela skřetí šipka, ale on si jí vůbec nevšímal.

Vydal se směrem na jih, do pevnosti střežící jediný vstup do srdce odunský země. Do Gartwickova Prstu. Cesta to bude namáhavá a dlouhá, ale on věděl, že ji zvládne. Proto ho vyslal sám Fergal ze své říše a daroval mu jeho ztracený život.

A Rascall Paleski mu slíbil, že ho nezklame.

*

"I stalo se v roce sedmistém osmdesátém šestém, že vytáhlo do pole převeliké vojsko Temného pána, převalilo se přes nedozírné pláně Severních ledových plání a v touze plenit a zabíjet se vrhlo na opevněná hradiště, ale i na nechráněná městečka a chudé a bídné vísky v severních provinciích našeho skvostného a hrdého království. Leč, byť převeliká byla udatnost a odvaha našich věrných válečníků, té přesile hrůzných skřetů, goblinů, obrů a jiných nečistých plemen, jež nohou svou, obutou v okovaném železe pošpinila krásnou zem, již naši otcové pro nás vzali, odolat těmto zlým tvorům noci nemohli. Pro jejich čest a nehynoucí slávu ve Fergalových síních, nesmiřitelného boha války, však nutno dodati, že jejich oběť byla hrdinská a ku prospěchu jiných, kteří dostalivše takto více času ke spáse svých životů, mohli zbudovati obranu jinde a tlačit zlé odpornosti ze severských pekel zpět do jejich temných brlohů. Nejvíce však nutno chváliti udatné bojovníky z pevnosti Bel Gios. Ti nezalekli se ohromného počtu nepřátel a hrdinně bránili svého pána, své domovy, rodiny, svoji milovanou zem. A ta zaplakala a zachvěla se tak silně, když pocítila studená těla dopadající na její tvář, rudou krev, která jí zaslepovala oči, až mnozí netvoři se zalekli a zmateně utíkali. Zabolelo srdce nebeské matky Anarey, stvořitelky všech lidí, manželky otce mezi bohy, Tainerea, jehož srdce také zahořelo, i srdce všech ostatních bohů zahořela smutkem,

Žel, osud všech živých tvorů byl dán dříve, když první hvězdy zrodily se v širém nekonečnu Tmy, nikdo jej změnit nemůže, ani sami bohové, jejichž kolébka ležela mezi plápolajícími hvězdami.

Sic všechny životy položené v dobru nebudou nikdy zapomenuty, tito hrdinové padlí pro svoji vlast, přeci jen budou mírně povýšení nad ostatní. Svojí bezmeznou oddaností ukázali všemu lidu odunskému, ale i lidu všech zemí žijících ve svobodě, že i hrstka statečných mužů, byť čelí rozbouřenému moři krutých nepřátel, neodhodí svůj šat, svoji příslušnost k bohu, králi a vlasti, a i za cenu položení vlastního života brání se do posledního dechu, vysmívajíce se všemu nebezpečenství, jež se na ně valí ze všech stran.

Belgioští vlili do žil svých bratří ve zbroji odhodlanost, pevnost a nesmiřitelnost, tolik potřebnou k dalším bojům proti temnému zlu.

V Bel Giosu se strhla řež veliká a nemilosrdná, dobří mužové jeden po druhém podléhali smrti, ale ani jeden z nich necouvl. I v posledních okamžicích se rvali jako tureanští bílí tygři a nedali své životy lacino.

Nejstatečnější z nich, silák zvaný Rascall Paleski, jemuž národ odunský i národy jiné vděčí za mnohé, padl pod černými meči jako poslední, tím že byl nejlepší šermíř, i holýma rukama porubal spoustu zlých, udolán však otrávenými šípy odporných skřetů byl, jenže takového správného siláka sami bohové do bitev provázejí a tudíž se, jakmile vítězové opustili zpustošený a vyrabovaný belgioský hrad, zvedl v sobě hrdina poslední sílu, jež mu zůstala v omráčených údech, a stáhnul se co nejrychleji až ke vzdálenému opevnění v Gartwickově Prstu, chloubě naší země, nikdy nepokořeným zdem a poslední nadějí před vpádem do srdce Oduny.

Po daleké cestě, již by mnozí slabší nedošli, se dostal až za hradby velké pevnosti. Včasným varováním obránců zabránil pochodujícímu vojsku netvorů v překročení severních hranic království, které by jinak bylo vydáno v plen. Takto útočníci stanuli před zavřenými branami a vysokými zdmi veliké pevnosti.

Díky tomuto mocnému rekovi byla dána lidu zemí Andalosu možnost sebrat všechny zbraně v zemi a s odhodlanými tvářemi se bok po boku vrhat do těžkých bojů ve snaze zatlačit nepřátele zpátky do studených děr v zemi, odkud se vynořili.

Nechť sláva našich vojsk přetrvá všechny útrapy a již brzy vypudí všechny nepřátele z našich zemí rodných."

Sepsáno perem dvorního písaře Anderala

Z kroniky Andalosu