Pod maskou (2012)

16.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Ticho, panující v hlubokém, temném lese, ležícím východně od ponteramackého hradu, narušilo soví houkání. Měsíc visel vysoko nad zemí a svými stříbrnými paprsky pronikal mezi větvemi jehličnatých stromů. Z prohlubně mezi kořeny jednoho z nich vylezl velký černý brouk. Pobíhal kolem a jeho tykadla hlasitě chřestila. Náhle se zastavil a tykadla nasměroval nalevo od sebe. Silné, narůstající vibrace rozechvívaly jeho lesklé, chitinové tělo. Sova, sedící o několik metrů výše, polekaně otočila hlavou a zadívala se směrem, odkud se blížilo cosi tajemného, zlověstného a smrtícího.

Brouk vycítil nebezpečí a zamířil do svého úkrytu. Schovat se však nestihl. Mohutná černá a chlupatá tlapa rozdrtila tělíčko na kaši. Netvor, jenž si ani neuvědomil, že pod jeho tlapou právě zhasl jeden nicotný život, se tyčil do výše nejméně dvou metrů. Celé jeho svalnaté tělo pokrývaly husté tmavé chlupy. Pouze na pravé straně lebky se táhl úzký šedivý pruh

Vlkodlak svým čenichem znovu nasál pach, jenž ho celou cestu vedl k cíli. Ani se neotočil, když se za ním objevili jeho dva druhové. Temně zavrčel a rozběhl se dál. Druzí dva vlkodlaci jej následovali

Hrad Ponteramak ležel u východních hranic Serandorského císařství. Ze tří stran ho obklopovaly rozlehlé lesy, táhnoucí se donekonečna. Ze čtvrté, západní strany, jej chránilo jezero, z jehož břehu vystupovala vysoká skála, na níž hrad stál.

K hradu vedla cesta údolím, uprostřed něhož ležela malá, bezejmenná vesnice. Vlkodlaci ji však minuli, i když chuť po čerstvém mase nahlodávala jejich zvířecí mysl. V paměti měli příkaz svého pána, jenž jim sliboval tolik masa, kolik budou moci sežrat, pokud splní svůj úkol.

Minuli úsek, kde na udusanou půdu navazovala cesta dlážděná kočičími hlavami. Seběhli k břehu jezera a po úzké pěšince utíkali k patě útesu. Aniž by zpomalili, vyskočili na skálu a obratně šplhali nahoru, k hradbám.

Po ochozu západních hradeb líně kráčel strážný v kroužkové zbroji a ocelové přilbici. Ruku měl položenou na rukojeti meče. Občas vyhlédl mezi stínkami cimbuří a ledabyle prozkoumal okolí. Hladina jezera byla téměř černá. Měsíc se od ní odrážel, a vytvářel tak zářící cestičku pro bludičky, jež se po ní vracely zpět do své říše.

Když strážný zaslechl slabý, škrábavý zvuk kdesi pod hradbou, naklonil se ještě víc, přestože mu bylo jasné, že by případný zdroj tohoto hluku stejně nespatřil.

Černý pařát ho uchopil za kroužkovou košili a stáhl ho z hradeb dolů. Strážný v zoufalství vykřikl, ale vzápětí umlkl, když se jeho tělo roztříštilo na špičatých kamenech, vyčuhujících z hladiny. Vlkodlak s šedým pruhem na hlavě přelezl na ochoz a ostražitě se rozhlédl kolem sebe. Z dubových dveří strážní věže vyšel ospalý voják, zamžoural, a když spatřil netvora, zděšeně vypoulil oči. Než se však zmohl k varovnému výkřiku, jeho krk objala paže druhé stvůry a jedním trhnutím mu zlomila vaz.

Vlkodlak si bezvládné tělo otočil proti sobě a vycenil velké tesáky. Vůdcovo temné zavrčení ho však odradilo od zakousnutí se do mrtvého strážce. Místo toho tělo nebožáka následovalo prvního strážného dolů ze skály.

Vůdce smečky se otočil ke třetímu vlkodlakovi, který přicházel z opačné strany hradeb. Tlamu a široké plece měl od krve. Očividně si pochutnal na dalším strážci. Vůdce na něj zlověstně zavrčel.

"Mistr říkat, žádné krmení," zachrčel Šedý pruh lámaným lidským jazykem, jenž nebyl pro jeho tlamu stvořený.

"Já lítost," omlouval se Krvavá tlama a skrčil se před vůdcem v očekávání trestu.

"Ty jít a napravit to," přikázal mu Šedý pruh a ukázal na zdánlivě bezednou propast pod hradbami.

Pokáraný vlkodlak podlézavě přikývl a s tichým zakňučením odběhl zpět.

"Brzy svítat," připomenul svému veliteli druhý vlkodlak, jemuž jedno oko chybělo a to druhé zářilo rudě jako rubín.

Šedý pruh pozvedl zrak k nebi a souhlasně zamručel. Kývl na Jednooko a společně seskočili z hradeb na nádvoří. To bylo v tuto hodinu prozatím opuštěné, ale již brzy se začne hemžit sluhy, strážemi a děvečkami.

Šedý pruh poklekl k zemi a začichal. Stopa vedla k masivní věži, jež se tyčila uprostřed lidského sídla. Na ní navazovala vysoká budova, v níž se, mimo jiné, nacházely komnaty vévody z Ponteramaku. Po něm však vlkodlaci nešli. Jejich obětí se měla stát jeho patnáctiletá dcera Irven. A právě ve velké středové věži byl její pokoj.

Šedý pruh máchl prackou a spolu s Jednookem přeběhli nádvoří ke věži. Šedý pruh vyskočil na zeď a drápy se zachytil spáry mezi kameny. Takto se svým druhem pomalu, ale jistě, šplhali k otevřenému oknu, za nímž byly pokoje vévodovy dcery.

Svalnaté černé paže se zachytily obrubně okna a dovnitř pokoje nahlédla hlava Šedého pruhu. Okamžitě zaregistroval spící postavu, ležící na obyčejné posteli. Lehce oddychovala.

Vlkodlak vskočil dovnitř a opatrně přešel k loži. Irven byla štíhlá černovlasá dívka s bledou pokožkou, jež se při měsíčním osvětlení zdála téměř průhledná. Její rty byly ovšem sytě rudé, což s její kůží tvořilo ostrý kontrast. Víčka s dlouhými černými řasami se neklidně chvěla, což znamenalo, že se jí zdá nějaký sen.

Vůdce smečky vlkodlaků se k ní sehnul a očichal ji.

Ano, to je ten správný pach.

Byli u cíle. Jejich pán na ně bude hrdý, až mu tohle mladé maso přivedou. Splní tak své poslání a dostanou slíbenou odměnu. Už nebudou muset běhat po lesích a chytat zvěř nebo neopatrné poutníky. Ani nebudou muset napadat vesnice, což bylo krajně nebezpečné, neboť lidé se již proti nim začali bránit a nebáli se jich už tolik jako dříve, kdy se jejich vlkodlačí druh proháněl volně po celé zemi.

Šedý pruh zaslechl slabý hluk a otočil se, jen aby spatřil Jednooka, jak seskakuje do pokoje. Otočil se zpět k dívce...

...a zjistil, že na něj hledí skrze široce rozšířené zornice svých hnědých, vystrašených očí.

Šedý pruh se připravil utnout případný výkřik ihned v zárodku. S napřaženou tlapou ji hodlal poslat do bezvědomí. Dívka však nekřičela, jen ho dál pozorovala těma dětsky nevinnýma, vystrašenýma očima. Na kratičký okamžik, ne delší než jednu dvě vteřiny, se v Šedém pruhu probudilo jeho lidské já a politovalo nebohou dívenku.

Nepohodlný pocit zmizel. Znovu byl lovcem. Naklonil se k dívce, na jejíž hladkou tvář skápla slina z koutku jeho tlamy. Pokračovala po krku dolů a vsákla se do polštáře. Irven si vlhka na svém obličeji nevšímala. Hypnoticky sledovala děsivé oči plné zloby, zvířeckosti a touhy po krvi.

On mě nechce zabít, uvědomila si náhle. Potom mě ovšem čeká něco mnohem horšího.

Vlkodlak po ní natáhl tlapu. V marném gestu si přitáhla přikrývku až k třesoucí se bradě. Statečně zatnula zuby, když si ji vlkodlak lehce, jako by byla pírko, přehodil přes rameno a zamířil k oknu. Tam si dívku převzal Jednooko a začal šplhat dolů. Irven držel pevně. Pokud by mu vyklouzla a zabila se pádem na dlažbu, Mistr by se strašlivě zlobil a potrestal by ho.

Šedý pruh se ještě naposledy ohlédl po pokoji a poté následoval svého druha oknem ven. Pod věží již na ně čekal Krvavá tlama, rozhlížel se kolem a dával pozor na to, kdyby se objevil někdo z obyvatel hradu. První, co jim Mistr vštípil do jejich zvířecích hlav, bylo, aby únos zůstal naprosto utajený a nikdo se nedozvěděl, kdo za ním stojí.

Když byl Šedý pruh a Jednooko s Irven dole, rozběhli se všichni zpět cestou, kterou přišli. Po sestupu ze skály zmizeli v lese, spolu s Irven, která byla celou dobu při vědomí, a srdce jí svíral strach.

*

Tři roky uběhly od té osudné noci, kdy byla unesena Irven, dcera vévody Ontella Mariase z Ponteramaku. Zoufalý otec vysílal jednu výpravu za druhou, ale všechny se vracely pokaždé se stejnou odpovědí: nebyla nalezena.

Nepomohla ani tučná odměna za poskytnutí informací, jež by vedly k nalezení jeho dcery. Jako by se po ní slehla zem. Nakonec nezbylo zkroušenému vévodovi nic jiného, než se spolehnout na potulné lovce odměn a kdovíjakou další sortu těch bezpáteřních, drsných a peněz chtivých zabijáků. Ti se však více než samotnému hledání věnovali pití, hazardu a dovádění se služkami.

Vedle vesnice vyrostl celkem velký tábor. Zaplňovaly ho zhruba tři tucty plátěných stanů, dvě velké ohrady pro koně a několik dřevěných domů, postavených pro těch pár nižších šlechticů, pro něž se na hradě již nenašlo místo, neboť tam se před pár týdny ubytoval nejstarší syn hraběte z Dračí tvrze, princ Tarken Wallen, spolu se svojí družinou.

Mladý, ctižádostivý a tvrdý syn stejně tvrdého a ctižádostivého otce, hraběte Fellise Wallena.

Vysoký, štíhlý, nikdy neporažený vítěz soubojů po celém Serandoru, shlížel svýma hnědýma očima z cimbuří na hemžení v táboře a vesnici pod hradem. Jeho dlouhé, volně splývavé, černé vlasy čechral studený vítr.

Princ měl na sobě silný, tmavý kabátec s vyšitým znakem svého rodu: rudým drakem svírajícím v drápech rudou lebku.

Jak jen pohrdal tou bezcennou špínou, tupou vesnickou chátrou a namyšlenými, zchudlými synky nejnižší vrstvy šlechty, kteří se dole snažili přiživit na neštěstí jiného. Nejraději by je všechny mečem a ohněm vyhnal až za hranice říše, napospas skřetům a další nestvůrné havěti.

Zatím ovšem jeho moc nesahá tak daleko, aby o něčem takovém mohl alespoň uvažovat. Jednou možná. Z prince hrabětem, potom vévodou, pak císařem.

Nakonec vládcem celého Ambadosu.

Tarkenovy ambice byly vskutku mimořádné, ostatně je zdědil spolu s krví mnoha generací pánů z Dračí tvrze.

Z úvah o světovládě ho vyrušil vévodův sluha, jenž mu předal pozvání svého pána, který si vyžádal jeho přítomnost při dojednání nějaké, beztak opět nedůležité, záležitosti.

S povzdechem sluhu následoval.

Přijde den, kdy už nebude muset běhat za mocnějšími tohoto světa, ale budou to oni, kdo se mu budou plazit u nohou.

Jednou to přijde.

Jednou.

*

Osamělý jezdec projíždějící táborem nikoho nezajímal. Nikdo na něj nepohlédl, nezavolal, nevstoupil mu do cesty. Jako by byl duch, jemuž se všichni instinktivně vyhýbali.

Jezdec byl ostatně rád. Z míst, odkud přicházel, mu lidé věnovali až moc velkou pozornost. Nežádoucí pozornost.

Minul hostinec, sotva boudu stlučenou z několika prken, jehož zchátralý zjev v ničem nevadil těm, kteří dostali chuť si pořádně přihnout piva nebo vína a pojíst něco teplého, a zamířil k ohradám pro koně. Tam sesedl a předal otěže svého hnědáka jednomu z podomků, kteří se o něj, samozřejmě za patřičnou odměnu, postarali.

Nikdo z těch, které u ohrady míjel, se o cizince, zahaleného v šedém plášti a s tváří ukrytou pod kápí, nezajímal. Pokud na něm spočinul jejich pohled, ihned ho zase odvrátili, aniž by si ho zapamatovali.

Vrátil se cestou zpět k hostinci. Zaváhal, zdali má vejít, i když ne z toho důvodu, že krčma vypadala, jakoby se měla každou chvíli zřítit. Jen si dobře pamatoval, že na takových místech se dá snadno přijít k úrazu, ne-li rovnou zemřít.

Přesto mu nic jiného nezbývalo; jiné místo, kde by zahnal žízeň, zde nebylo. S tichým povzdechem otevřel a vstoupil dovnitř. Okamžitě ho do nosu praštil odporný zápach, vydávaný zde za vzduch.

Těžký, nedýchatelný odér nemytých těl, zvratků a (bože!) výkalů, nikomu z návštěvníků očividně nevadil možná z toho důvodu, že oni sami byli jeho příčinou.

Hospoda byla zahalena příjemným přítmím, jelikož dvěma špinavými okny, jimiž sem měl pronikat sluneční svit, se sotva protáhl nějaký ten paprsek, jen proto, aby bídně zhynul v okolní temnotě. Hospodský si proto vypomohl několika svíčkami, jež byly strategicky rozmístěny na tuctu stolů.

Popíjely zde asi dvě desítky lidí, většinou žoldnéřů nebo vojáků z družin šlechticů. Kolem nich pobíhaly s plnými tácy korbelů dvě mladé dívky, jedna štíhlá a černovlasá, druhá objemnější s vlasy barvy slunce.

Za výčepem postával postarší hostinský, jehož kdysi černé vlasy, jichž bylo nyní jen poskrovnu, už zachvátilo šedivění. Se znuděným výrazem čepoval jedno pivo za druhým.

Cizinec k němu přešel a gestem ruky si objednal pivo. Na pult položil měděnou minci, což bylo beztak mnohem víc, než kolik ta břečka, kterou dostane, stojí.

Uchopil dřevěný korbel a otočil se, aby se vydal k jedinému volnému stolu. Bylo mu jasné, že pokud se zde něco semele, začne to právě teď. Proto velmi hbitě ukročil zpět a velký hromotluk, který by ho jinak srazil k zemi, do něj jen zlehka strčil.

Trocha piva šplíchla cizinci na ruku a stekla po jeho dlouhých a štíhlých prstech.

Když neotesanec zjistil, že mu jeho pokus nevyšel, vyzkoušel další variantu, typickou všem hloupým a namyšleným rváčům ve všech hospodách Serandoru.

"Co koukáš!" zařval vztekle opilý chlap, ne moc vysoký, zato mohutný a široký v ramenou. Na sobě měl modrou tuniku se znakem pánů z Narentu, tří zlatých šípů, zkřížených se třemi meči téže barvy. Jeho vlasy byly rezavé a krátké, ale neuvěřitelně rozcuchané. Jediné, co na něm kupodivu nevypadalo zanedbaně, byl pečlivě pěstěný knír pod velkým, křivým nosem.

Protože cizinec nevěnoval opilci jediný pohled, kterým by si vysloužil toto zacházení, pochopil, že jde o provokaci.

Nešlo si nevšimnout, že celé osazenstvo v lokále ztichlo a se zájmem sleduje, co se bude dít. Od jednoho stolu povstali dva vojáci s těmi samými znaky, bezpochyby jeho kumpáni. Jeden z nich položil ruku na jílec meče, zatímco druhý se sehnul pro dýku, položenou na stole.

Cizinec ustoupil stranou a chtěl opilce obejít, ale ten ho hrubě uchopil za plášť a strhl ho na pult. Tím pohybem mu z hlavy spadla kápě a odhalila tak jeho totožnost.

"Elf!" vyhrkl hostinský a o krok ucouvl.

Každý v místnosti teď hleděl na muže, spíše mladíka - i když u elfů se dalo o věku pochybovat - s pusou dokořán, jakoby hleděli spíš na ducha než na žijící bytost.

První, kdo se k elfově smůle vzpamatoval, byl jeho protivník.

"Ták, špinavej elfí bastard! Na takovýho natrefit, to je dneska skoro zázrak! Co tady chceš, šmejde? Copak nevíš, že stvůry jako ty do naší říše nesmí?"

Elf věděl, že je toto osočení nesmyslné. Samozřejmě, elfové nebyli v Serandorském císařství nijak zvlášť vítáni, ale rozhodně sem neměli zakázaný vstup. Bohužel, od války, jež vypukla mezi lidmi a elfy před dvěma stoletími, neuplynulo ještě tolik času, aby to smazalo nenávist, jež se držela jako nemoc v srdcích lidí i mnoha elfů.

Bylo by pošetilé doufat, že při cestování po lidských zemích nenarazí na problémy vyvolané jeho původem, ale takovou vlnu zášti a nenávisti, jaké čelil po celou tu dobu putování, opravdu neočekával. A přitom za nic z toho, co se mezi těmito dvěma rasami odehrálo, on sám nemohl. Narodil se dlouho po ukončení války a jako jeden z mála její příčiny i následky odsuzoval.

Lidi v této místnosti ovšem nic z toho určitě nezajímalo. Před chvílí měl proti sobě jednoho, maximálně tři nepřátele. Při pohledu na tváře všech přítomných bylo patrné, že se tento neblahý nepoměr ještě zvětšil.

"Nechci problémy," promluvil elf. Jeho hlas byl jemný, mladý, přitom bez emocí. Pro vojáka však působil jako voda na mlýn nenávisti.

"Tak to máš smůlu, hošánku," zavrčel a tasil dýku. Elf měl u boku v kožené pochvě dlouhý, štíhlý meč a nyní ho pomalu uchopil za jílec.

Dnes poteče krev, to už bylo jasné každému. Jeden ze dvou protivníku už neopustí hostinec živý. Kdo to však bude? Většina samozřejmě sázela na opilého vojáka. Nebyl sice tak vysoký jako elf, ale byl silnější, mohutnější a zjevně i zkušenější. Na elfovu šanci přežít by si vsadil opravdu jen odvážný hráč.

Vteřinu před tím, než mohly být zbraně taseny, se ode dveří ozval hlasitý výkřik.

"Dost!"

Každý v lokále se otočil a zíral na vysokého muže v uniformě pánů z Narentu s hodností seržanta. K elfově velké úlevě to zřejmě nebyl takový tupec jako jeho vojáci.

Seržant postoupil dovnitř a rozhlédl se po štamgastech. Nikdo z nich se netvářil, že by mu hodlal odporovat. Dokonce i opilcovi kumpáni se zamračenými obličeji usedli zpět ke stolu.

Seržant se postavil před svého muže a přísně ho sjel pohledem.

"Děláš problémy, Norberte!" Nebyla to otázka, nýbrž konstatování.

"Je to elf," odvětil Norbert vztekle, jakoby tím vysvětloval vše.

"No a?" opáčil seržant. "Netušil jsem, že být elfem je dnes zločin. A to se vyznám v zákonech mnohem líp než ty."

"V zákonech možná, pane. Ale tady jde o spravedlnost. Za války s těmi elfími bastardy zemřelo mnoho dobrých lidí. A když už jsme je porazili, co bylo pak? Nic, jen hloupá mírová smlouva. Mohli jsme..."

"My?" přerušil ho seržant. "Nevěděl jsem, že jsi téměř před dvěma stoletími bojoval v té válce. Ne? No tak mlč a historii nech na pokoji. A toho elfa také. A pokud vím, jediný bastard jsi tady ty. Nebo snad chceš říct, že znáš jméno svého otce?"

Po této poznámce se celé osazenstvo hlasitě rozesmálo, dokonce i Norbertovi kamarádi. Ti však ihned zmlkli, jakmile je sjel výtržníkův vražedný pohled.

"Tohle vám nedaruju, Valiane," pohrozil seržantovi. Ten již odcházel, ale toto varování přesto zaslechl. Otočil se a křivě se usmál.

"Ale daruješ, vojáku. Za deset minut si všichni nastoupíte na pořadové cvičení. A věř mi, že obzvlášť tebe šetřit nebudu."

*

Chvíli po vojácích opustil hospodu i elf a rozhodl se, že pokud to bude možné, bude se takovým místům vyhýbat. Zatímco Norbert a jeho kumpáni již mizeli v dálce, seržant Valian stál před hospodou a se založenýma rukama sledoval jejich odchod. Všiml si elfa, který se zarazil, zřejmě v očekávání dalších potíží. Seržant se však usmál a obrátil se k němu s naprosto bezelstným pohledem.

"Trochu pohybu těm mezkům neuškodí," řekl jakoby mimochodem. Pokud by elf čekal omluvu, ač to bylo velmi pošetilé, tohle získal zřejmě místo ní.

"Již několik měsíců zde táboříme a nic jiného než poflakování tuhle bandu nezaměstnává."

Elf přikývl na souhlas, neboť nevěděl, co by na to mohl říct. Byl rád, že se tento hloupý a zbytečný incident vyřešil bez použití násilí.

Seržantova tvář najednou zvážněla, stejně tak jako slova, která vzápětí pronesl.

"To však neznamená, že tu pro tebe bude bezpečno. Sám jsi viděl, jaká zášť vůči tvému lidu zde panuje. Pokud chceš radu, nasedni na koně a odjeď co nejdál. Tohle není místo, kde by se chtěl kdokoliv, mě nevyjímaje, zdržovat."

"Tvá rada i tvá pomoc mě velmi těší, pane," uklonil se elf. "Přesto tě zřejmě zklamu, neboť odjet nehodlám. Alespoň ne, dokud neučiním to, proč jsem přišel."

"A to je?" zeptal se se zdviženým obočím seržant.

"Zachránit vévodovu dceru."

Elfa překvapilo, že se mu voják nevysmál, ani ho nijak neodradil.

"V tom případě ti přeju hodně štěstí," usmál se člověk a poplácal ho přátelsky po rameni, což elfa znervóznělo.

"Tento les," rukou obsáhl zalesněnou oblast východně od tábora, "je plný odvážlivců, kteří toužili po tom samém, co ty. Jejich kosti už nikdo nenajde, natož pohřbí. Je to i důvod, proč jsme zde my, stejně jako mnozí. Ale ještě nikomu se nepoštěstilo princeznu najít. Nepochybuju, že kuráže máš dost, ale ta ještě nikomu nepomohla najít to, co je navěky ztracené."

"I přesto se o to pokusím," odvětil neohroženě elf a pokusil se odstoupit dál od muže. Ten ho však uchopil za rameno.

"Jsi odvážný," řekl Valian a stáhl ruku zpět. "Toho si cením, ať jsi člověk nebo elf. Možná se ti povede princeznu zachránit, možná při tom zemřeš. To už je tvůj osud. Věz však, že ti to žádné bohatství ani slávu nepřinese."

"Děkuji ti i za tuto radu, pane," odvětil zachmuřeně elf a dlouhými kroky zamířil k ohradě s koňmi.

"To nebyla rada," pronesl spíše sám k sobě, neboť elf ho již zajisté nemohl slyšet. "Ale varování."

*

Déle se elf již v táboře nezdržoval. Nechal si osedlat svého koně a zamířil k lesu. Ti, kdož ho náhodou zahlédli, mohli spatřit, jak před hradbou stromů zaváhal, nakonec však pobídl koně a vjel vstříc svému osudu.

*

Pěšinka vedoucí mezi stromy byla úzká, přesto se jí dalo na koni projet bez problémů. Ze spousty stop, vyšlapaných desítkami nohou, se dalo usoudit, že se tato cesta v poslední době používala docela často.

Elf ani v nejmenším netušil, kterým směrem se má vydat, proto se rozhodl držet pěšiny, dokud nenarazí na jinou cestu, nebo se nerozhodne jinak. Vůbec ho nenapadlo zeptat se někoho, kudy by se měl vydat, a pochyboval, že by mu kdo z nich poradil.

Asi po hodině se cesta větvila do dvou směrů. Elf se musel rozhodnout, zdali se vydá doleva či doprava. Mohl by zde stát hodiny a přemýšlet, kterým směrem se vydat a potom si další hodiny obhajovat svoje rozhodnutí. Místo toho se svěřil náhodě a vydal se doleva. Těžko říct, jestli alespoň jedna z cest vede k vytouženému cíli, nebo obě směřují do záhuby.

Cestoval až do soumraku, míjel nespočet křižovatek, odboček a rozvětvení, že už ani on sám by pravděpodobně nenašel cestu zpět. A to se o elfech říká, jací jsou to vynikající stopaři. Jenže on nevyrostl mezi elfy. Osud k němu rozhodně nebyl přívětivý, ale on se přesto nevzdával a vše, co dostal, dokázal patřičně využít.

Když slunce zapadlo, zastavil u cesty na malém, holém plácku, uvázal koně u stromu, posbíral nějaké větve a rozdělal si oheň. Pojedl něco ze svých skromných zásob a pak hleděl do plamenů, dokud neusnul.

*

Neprobudilo ho ranní svítání, ani zlý sen, který se mu zdál. Probudilo ho ledové ostří dýky, jež ho studilo na krku.

Otevřel oči. Byla pořád tma, oheň však stále ještě slabě hořel. Kolem něj postávala skupina mužů. Další klečel za ním a tiskl mu dýku k hrdlu. Lupič ho donutil vstát a popojít několik kroků dozadu. Postrčil ho k nejbližšímu stromu, kde ho další dva ihned přivázali provazem k jeho kmeni. Svůj meč spatřil v rukou jednoho z lupičů, jenž si zbraň se zájmem prohlížel. Bezmocně sledoval, jak se lupiči prohrabují jeho skromným majetkem a berou mu i to málo z cenností, jež mu právem náležely, mezi nimi i šedý plášť, jedinou ochranu před chladem noci.

Kupodivu jím však necloumal vztek. Byl zklamaný. Zklamaný z toho, jak se lidé na tomto světě chovají. A nejen lidé. Elfové, trpaslíci a další rasy nebyli výjimkou.

Slýchal nádherné příběhy o odvaze a spojenectví, o bitvách a válkách, vybojovaných proti zlu. Ságy o přátelství a lásce nyní ztratily svůj lesk. Svět není krásný. Aspoň ne v jeho očích.

U elfa stál jeden z lapků a bedlivě ho střežil. Zbytek tlupy se již prohrabal jeho maličkým majetkem a nyní se soustředil v půlkruhu kolem něj. Uprostřed stál postarší, šedivějící muž s hrubou tváří a tvrdým výrazem. V ruce držel elfův meč, prozatím skloněný ostřím k zemi. Když se však začal přibližovat ke svému zajatci, pozvolna ho zvedal. Pár kroků od zajatce se však zarazil a ohlédl po kumpánovi, jenž na něj zavolal. Elf si všiml, že je to vlastně ještě mladík, možná tak stejně starý jako on sám. Podle shodných rysů v obličeji to byl zřejmě jeho syn.

Mládenec přistoupil ke staršímu druhovi a cosi mu zašeptal do ucha. Starý muž chvíli přemýšlel a potom přikývl. Podal meč chlapci a uvolnil mu místo.

Podle výrazu jeho tváře tak šlo patrně jen o záměnu kata, ne o zrušení trestu, jak ještě před pár okamžiky doufal.

Smrt je vysvobozením, modlil se v duchu elf a poroučel svoji duši bohům. Smrt je vysvobozením.

Když mladík napřáhl ruku a s divokým výkřikem máchl mečem, elf instinktivně zavřel oči. K úderu však nedošlo. Otevřel oči. Spatřil mladíka, jak stále v náklonu svírá meč a s překvapeným výrazem na něj hledí. Až poté si všiml hrotu šípu, trčícímu chlapci z úst.

Zprvu si ničeho nevšimli ani ostatní lapkové. Až když začaly dopadat další šípy a několik lupičů padlo k zemi, propukl mezi nimi zmatek. Rozprchli se do všech stran, ale jen málokterému se podařilo probít přesilou vojáků, kteří se na ně znenadání vyřítili z úkrytů v lese.

Elf zběsile škubal provazem, ale ten držel pevně. Veškerý povyk a boj se přenesl dál do hloubi lesa. Kolem něj ležela těla mrtvých banditů.

Začínal si myslet, že zde snad zůstane uvězněný navždy, když spatřil skupinku čtyř vojáků, ženoucích se rychlým krokem k němu. Zaradoval se, že bude konečně vysvobozen, dokud si nevšiml znaku, kterým se tito muži pyšnili. Byly to tři zlaté meče s šípy pánů z Narentu.

S povzdechem zaregistroval šklebícího se Norberta a jeho nohsledy. Sotva dorazili k elfovi, praštil ho voják okovanou rukavicí do obličeje. Elfova hlava se zvrátila na stranu. Z úst mu vytékal slabý pramínek krve. Přesto se narovnal a vyzývavě očekával další ránu.

Ta však nepřišla. Norbert se zřejmě spokojil jen s touto jedinou názornou demonstrací své odvahy.

"Helemese, náš kamarádíček elfíček!" zahučel směrem ke svým mužům. "My dva na sebe máme opravdu štěstí. Jeden by řekl, že jsme si souzeni. Škoda jen, že mě takoví jako ty nepřitahují, ale z hloubi duše se mi hnusí!"

"To je tvůj problém," odvětil tiše elf. "Nic jsem ti neudělal, tak mě nech na pokoji."

"To bych mohl," připustil po chvíli přemýšlení Norbert. "A víš ty co? Myslím, že tě rozvážu a dokonce nechám jít. Až tak jsem velkorysý, co říkáš?"

Elf na vojáka hleděl s podezřením. Bylo mu jasné, že to nemyslí tak, jak říká, ale byla to jediná možnost, jak se alespoň pokusit zachránit.

"Tak mě tedy pusť," požádal vojáka a kývl směrem k provazům.

Norbert zavelel a jeden z jeho mužů zbavil elfa pout. Jakmile elf ucítil, že provazy povolují, trhnul sebou, vrazil do vojáka, který ho osvobodil, a dlouhými skoky zmizel v lese.

Norbertovi muži ho chtěli pronásledovat, ale on je zastavil "Vezměte si kuše, pánové," přikázal jim s úsměvem, který by vystrašil i ďábla. "Půjdeme na lov."

*

Elf ani v nejmenším netušil, jak dlouho utíkal. Věděl jen, že pokud se zastaví, pravděpodobně zemře. V patách měl ozbrojence z Narentu, navíc se někde kolem potulovali prchající lupiči a spousta vojáků, z nichž by kdokoliv dlouho nehledal důvod, aby ho zabil. Smrt si na něj brousila své drápy a elfovi nezbývalo nic jiného než se jí pokusit uniknout.

Míhal se mezi stromy, přeskakoval kořeny a padlé větve, přitom se stále ohlížel. Když už si myslel, že je dost daleko od svých pronásledovatelů a vyčerpáním sotva pletl nohama, teprve tehdy si dovolil poprvé zpomalit, nakonec i zastavit a pořádně se rozhlédnout. Les kolem něj zel prázdnotou, nikde žádní vojáci ani lupiči. Padl na kolena a snažil se popadnout dech. Rukama se opřel o kmen nejbližšího stromu, jinak by zřejmě padl úplně a kdoví, jestli by sebral tolik síly, aby se opět postavil.

Možná se mi je povedlo setřást, zadoufal. Vteřinu poté se zabořil do stromu šíp.

Hbitě padl k zemi. Z dálky k němu dolehly divoké výkřiky pronásledovatelů. Na nic nečekal, vstal a utíkal dál. Les byl však čím dál hustší a prodrat se jím dalo velkou námahu. Jen malou útěchu budilo vědomí, že se pronásledování ztíží i vojákům.

Elf vběhl do hustého křoví. Špičaté trny drásaly jak kůži, tak oděv. Jeho mladý, bledý obličej byl během chvíle posetý nesčetnými drobnými šrámy.

Brzy si uvědomil, že se v trnitém bludišti dočista ztratil. Raději zastavil, aby si promyslel další postup. Nedaleko zaslechl Norbertův vzteklý hlas. Dodalo mu to naději, protože to vypadalo, že ztratili jeho stopu. Poklekl, aby byl co nejméně nápadný. Prsty zabořil do hlíny a snažil se potlačit třas, který mu hrozil ovládnout tělo. Nepamatoval si, že by měl někdy takový strach.

Možná by bylo lepší, kdyby se prostě postavil svému osudu čelem a padl jako hrdina. I když, co je hrdinského na tom být uloven jako nějaký kus zvěře?

Z úvah ho vyrušily mužské hlasy. Sotva metr od něj stáli dva z Norbertových mužů a tiše se spolu bavili. Kdyby udělal krok a natáhl ruku, mohl by se bez problémů dotknout látky jejich nohavic. Byl v pokušení to udělat. Voják, stojící blíže k němu, měl u pasu dýku. Kdyby mu ji vytrhl, dříve než se vzpamatuje, mohl by ho rychle zabít a pokusit se porazit toho druhého. Problémem bylo však křoví a jeho trny. Mohlo by ho nebezpečně zdržet. Přesto by to stálo za pokus. Mnohem lepší než se tady ukrývat jako vyděšený králík a doufat, že ho nikdo neobjeví.

Rozhodl se. Začal se velmi pomalu a tiše plazit k oběma vojákům. Do tváří jim neviděl, ale podle postavení nohou zřejmě sledovali opačnou stranu. Odhrnul poslední trnitou větev, jež ho dělila od obou mužů. Už už se chystal vyběhnout, když ho cosi chytilo za kotník.

Musel se ovládnout, aby nevykřikl. Ohlédl se a leknutím málem vypustil duši. Přímo za ním ležel na břiše jeden z lapků, ten šedovlasý stařec. Držel ho za nohu a varovně si tiskl prst na rty. Ukázal na narentské a zavrtěl hlavou.

Elf měl sto chutí kopnout lupiče do obličeje, za to, že ho zatáhl do takových lapálií. Cosi ho ale zadrželo. Vzpomínka na obraz princezny Irven, který letmo zahlédl na náměstí v Jarmoře, kde vévodovi lidé vyzývali všechny místní odvážlivce, aby se pokusili princeznu zachránit. Byl to jen kratičký pohled, ale elf si v tu chvíli uvědomil, že tu nebohou dívku buď zachrání, nebo při tom zemře.

Možná, že ne, pomyslel si, když znovu pohlédl na starého lupiče. Z jeho tváře totiž vyčetl kromě varování i něco jiného. Naději.

Ten muž věděl, jak se odtud dostat se zdravou kůží. Pokud mu dá šanci, mohl by opět volně dýchat a nemusel se ohlížet přes rameno, jestli po něm nejde nějaký hloupý lidský zabiják. Mohl by odcestovat do Grönlandu, země elfů, a tam začít nový život. Život bez nadávek a vyhnanství. Život mezi svými.

Koneckonců, kdo byla ta princezna? Beztak jen jedna z mnoha namyšlených, panovačných dívenek, které nevidí dál než za tatínkovu pokladnici.

Nikomu nic nedluží. Může se zvednout a odjet. Nechat tohle bláznovství na někom jiném. Ať si vyslouží ostruhy někdo, kdo se jimi bude moci pyšnit. Přivandrovalci, k tomu ještě elfovi, nikdo vděčný nebude.

Možná by se takto nakonec rozhodl. Přesto to neudělal. Kdyby se vrátil, vrátil by se jako poražený, jako zbabělec. A to by nedokázal. Už tak bylo těžké žít s osudem, jenž byl vůči jeho rodině až moc krutý. Nemohl si namlouvat, že by ho elfové přijali s otevřenou náručí. Byl cizincem všude, ať šel kamkoliv. Hanba jeho rodu ho připravila o vše. Dokonce i o jméno. Nebyl nikým. Jen elfem. Jedním z tisíce pro lidi, vyvrhelem pro svůj lid. Koneckonců, bylo jedno, jestli zemře zde, snahou o smytí hanby, nebo bezdůvodně někde jinde.

Uvolnil se a položil ruce na zem, aby dal lupiči najevo, že se žádného sebevražedného skutku nehodlá dopustit. Starý lapka spokojeně přikývl. Pustil elfovu nohu a společně čekali, dokud vojáci neodejdou. Jakmile si byli jistí, že v okolí nikdo není, zvedli se na nohy.

"Pojď se mnou," vybídl mu lupič a začal se prodírat křovím.

Elf o jeho nabídce přemýšlel jen chvíli. Vždyť, co mohl ztratit?

*

Očekával kdovíjak dlouhou a namáhavou cestu, proto ho překvapilo, když se cíl ukázal sotva po půl hodině. Muž, jenž se představil jako Jorgan, ho dovedl ke skalnatému kopci, ležícímu nad malým zalesněným údolím severně od místa, kde na sebe narazili.

Elf pozvedl zrak a snažil se zapudit nepříjemnou myšlenku velmi bolestivého pádu, pokud by uklouzl a spadl dolů. Jorgan uhádl, nač myslí, a usmál se. Zamířil k hustému křoví, které ukrývalo vchod do temné jeskyně. Díra byla zhruba metrového průměru, budou se tedy muset sehnout.

"Pozor na hlavu," varoval ho Jorgan a jako první vlezl dovnitř. Elf ho s pochybami následoval. Neměl rád takto stísněné prostory, a proto doufal, že cesta tunelem nebude moc dlouhá.

Nebyla.

Pohled, který se mu naskytl, když vylezli ven, stál za ten chvilkový nepříjemný pocit. S tichou úctou zíral na rozlehlé zalesněné údolí, v jehož středu leželo veliké jezero, jehož temná hladina se díky měsíčním paprskům stříbřitě třpytila. Přímo z vodní plochy se tyčila vysoká a štíhlá černá věž. Ohromeně zíral na to překrásné panorama a na chvíli si pomyslel, že se snad ocitl v samotném Grönlandu, domově, který nikdy nepoznal.

Jorgan si všiml jeho výrazu a hrdě se usmál.

"Pojď za mnou, elfe," vyzval ho člověk a jako první se vydal z kopce dolů. Elf ho váhavě následoval. Měl co dělat, aby mu stačil. Zde byl lupič doma a znal tu každý kámen, na rozdíl od elfa, který měl co dělat, aby cestu k jezeru absolvoval v jednom kuse.

Dával si pozor na cestu, proto si nevšiml, že Jorgan zastavil a málem do něj narazil. Pohlédl mu přes rameno a spatřil tři muže ve stejných otrhaných hadrech. Dva z nich drželi primitivní oštěpy a mířili jimi na Jorgana. Vetchý stařec, stojící uprostřed, se opíral o dřevěnou hůl a zamračeně oba sledoval.

Chvíli se oba muži mlčky pozorovali. Potom spolu začali mluvit jazykem, kterému elf vůbec nerozuměl. Rozhovor se začal přiostřovat a brzy přerostl v hlasitou hádku. Štěkali na sebe jako psi.

Elf nemusel být jasnovidec, aby pochopil, že to on je důvodem této rozepře. Už jen proto, že na něj stařec každou chvíli ukazoval prstem, bylo jasné, že se hádají kvůli němu.

Jorgan pravděpodobně vynesl nějaký svůj trumf, protože se jeho oponent zarazil, cosi zavrčel, otočil se na patě a odešel. Jeho poskoci ho poslušně následovali.

Jorgan se otočil k elfovi a povzbudivě se usmál.

"Zdá se, že dnes si hlavu na krku uchováš, příteli."

Poplácal mladíka po zádech a vydal se směrem, kterým zmizeli jeho druhové. Elf věnoval křečovitý úsměv jeho vzdalujícím se zádům a vyrazil za ním.

*

Domov lapků ležel na jižním břehu jezera. Tvořilo jej zhruba tucet primitivních chýší z větví a chvojí, náhodně rozmístěných mezi stromy. Podle toho odhadl místní populaci na třicet až čtyřicet duší.

Jorgan ho dovedl do nejvzdálenější chýše, kde oba ulehli na jakési pletené rohože, na dotek nepříjemně hrubé a nepohodlné, přesto však dobře chránící od chladu, která šel od podlahy. Myslel si, kdovíjak špatně se mu bude spát, jakmile ale ulehl, byl během krátké chvíle v limbu.

Ráno se probudil rozlámaný, ale odpočatý. Jorgan už na něj čekal venku, kde spolu s dalšími seděl na osekaných kládách u vyhaslého ohniště a jedl. Na jeho pozvání si přisedl a zahleděl se na obsah dřevěné misky, kterou mu jeho zachránce podal. Z nevábně vyhlížejícího obsahu se ještě kouřilo. Elf doufal, že ty kousky masa, plovoucí v husté hnědé omáčce, jsou ze zvířete. Po chvíli váhání vložil prsty do misky a vytáhl jeden z těch kousků. Přičichl k němu a pak vložil do úst. Kupodivu směs chutnala líp, než vypadala. Během chvilky vyprázdnil svoji misku, zatímco ho Jorgan pobaveně sledoval.

"Chutnalo?" zeptal se ho - celkem zbytečně.

Elf přikývl. "Málem jsem zapomněl, jak dlouho jsem už nejedl. Dobré to bylo."

Člověk potěšeně přikývl.

Elf si otřel ústa a rozhlédl se po mužích okolo. Do jednoho to byla banda otrhaných vandráků. Hladově však nevypadali, z čehož mohl usoudit, že tato snídaně nebyla žádnou výjimkou, ale pravidelným přísunem chutné a výživné stravy.

Jen málokomu z nich stál za pohled, a když už, byla z něj patrná pouze zvědavost, nic víc. Dokud nepřišel stařec, který se v noci tak hrozně pohádal s Jorganem. Jak jeho, tak i elfa zpražil nenávistným pohledem, nic víc si však nedovolil. Dva muži mu uvolnili místo na kládě, další mu poslal misku s jídlem. Dal se do jídla s vervou, pohled z nich přesto nespustil.

"Jeho si nevšímej," poradil zaraženému elfovi Jorgan. "Jsi cizinec a těm on nevěří. Nemá rád nikoho, kdo k nám nepatří."

"Jste psanci?"

"I tak se to dá říct," připustil Jorgan neurčitě. "Zloději, vrazi, vyvrhelové. Nejnižší spodina společnosti. Alespoň podle vévody a jemu podobných."

"A podle sebe jste kdo?"

"Jen lidé, kteří chtějí žít tak, jak se jim líbí. Svobodně. Bez otrockého a ponižujícího jha."

"Přepadli jste mě," připomněl mu elf. "To samo bylo ponižující. Jak to podporuje tu vaši báječnou filozofii?"

Jorgan pokrčil rameny. "Nebylo v tom nic osobního."

"To váš čin neospravedlňuje," rozohnil se mladík.

"Já vím," zamumlal Jorgan zaraženě a zahleděl se do země.

"Co se mnou teď bude?" zeptal se elf, když si uvědomil, že lupič nehodlá nic dalšího na svoji obranu dodat.

"Co myslíš?" odpověděl otázkou Jorgan. Tón, jakým to řekl, nevěstil nic dobrého.

"Takže mě zabijete?"

"Pokud jde o mě," řekl zcela vážně Jorgan, "nechal bych tě jít. Nemyslím si, že jsi typ člověka, tedy elfa, který by ihned běžel za vévodou a prozradil mu náš úkryt."

"To tedy nejsem," namítl elf, čímž si vysloužil od muže pochvalné kývnutí.

"Docela ti i věřím," připustil Jorgan. "Jenže já tady nemám hlavní slovo. To má ten starý plesnivec, Malachin, ten, co nás tak usilovně vraždí pohledem. Nenávidí vás zvenčí stejně, jako nenávidí choroba lék. Nebýt toho, že má moje slovo mezi našimi lidmi velkou váhu, svítání by ses dočkal jako mrtvola, pověšená za nohy na stromě."

"Takže stále nemám vyhráno," snažil se situaci pochopit elf. "Proč mu tak ležím v žaludku? Nic jsem mu neudělal."

"Nejsi našinec," pokrčil bezmocně rameny starý lapka. "To mu bohatě stačí. Navíc jsme kvůli tobě přišli o několik lidí, včetně..."

Tvého syna, chtěl říct elf, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Oba dva věděli, oč jde, tak proč tím jitřit ránu?

"Jen díky tomu," pokračoval jinak Jorgan, "že nedůvěřujeme nikomu jinému než sami sobě, jsme přežili tak dlouho. Nemůžeš se divit, že si kryjeme záda. Šel jsi se mnou dobrovolně, na to nezapomeň. Nejsi takový hlupák, abys netušil, co tě může potkat."

"Přesto jsi mi mohl říct, že mě tví lidé budou chtít nejspíš také zabít."

"Já tě zachránil před jistou smrtí," připomněl mu Jorgan. "Tady máš aspoň nějakou šanci. Nikdo netvrdí, že musíš zemřít."

Elf odevzdaně hleděl na špičky svých bot. Na jednu stranu je chápal, sám by na jejich místě udělal to samé. Na stranu druhou, on nebyl na jejich místě, byl na tom svém, nejistém, zavánějícím smrtí. Zbývaly mu tedy dvě možnosti: buď se smířit s rozhodnutím stařešiny vesnice, ať už bude jakékoliv, nebo vzít osud do svých rukou a zřejmě zahynout na útěku - hlady, nebo rukou lupičů.

"Kdy... kdy se rozhodne, co bude se mnou?"

"Hádám, že hned po snídani," odpověděl Jorgan. Vzal do ruky kožený měch s vínem, který začal před chvílí kolovat, a mocně si přihnul. Nabídl ho elfovi, ale ten ho bezmyšlenkovitě poslal dál.

"Počkám na rozhodnutí," slíbil elf po chvíli mlčení. "Stejně mi nic jiného nezbývá."

Jorgan chápavě přikývl.

"Správná volba," pochválil ho a vstal, aby si odešel ulevit za nedaleký strom.

Jako bych měl na vybranou, pomyslel si sklesle elf a nešťastně zakroutil hlavou.

*

Jorgan, Malachin a dva další muži, jejichž věk je řadil mezi nejstarší, se po snídani odebrali do jedné z chýší, aby rozhodli o elfově osudu. On sám se rozhodl strávit možná své poslední okamžiky procházkou po pobřeží. Jak slíbil, o útěk se nepokoušel, ani se příliš nevzdaloval od vesnice, už jen proto, aby své hlídače, kteří ho okatě zpovzdálí sledovali, nepopudil k nějakému nerozvážnému činu.

Po očku stále pozoroval k nebi se tyčící černý monument, strašidelný relikt z dávné doby. Ačkoliv se mu při pohledu na věž ježily chloupky na krku, cítil se k ní stejným dílem přitahován.

Ve dne bylo údolí s jezerem ještě mnohem krásnější než v noci, jen právě to dílo číchsi, možná že nelidských, rukou kazilo celkový pozitivní dojem celého přírodního panoramatu.

Asi po hodině čekání se konečně odkryla vstupní rohož chýše, v níž debatovali jeho soudci, a na světlo vyšel Jorgan, následovaný Malachinem a zbylými muži. První se mračil, ten druhý zase nezakrytě šklebil.

Jako na neslyšný povel se začali scházet obyvatelé vesnice. Obklopili elfa a vyčkali, dokud před něj nepředstoupí stařešinové. Malachin ukázal na elfa kostnatým prstem a cosi vyštěkl v tom jejich podivném jazyce. Dva muži z davu se postavili za elfa a drsně ho uchopili za paže.

"To snad nebude nutné," poznamenal zachmuřeně Jorgan. "Myslím, že půjde dobrovolně."

Co se děje?" dožadoval se vysvětlení elf. "Prohrál jsem svůj život?"

"Ne tak docela," odvětil Jorgan. "Protože jsme se nedokázali shodnout na tvé budoucnosti, bude muset o tobě rozhodnout někdo jiný."

"Někdo jiný?" nechápal mladík. "Kdo jiný?"

Místo odpovědi pohlédl Jorgan k věži. Elf se zadíval stejným směrem a po chvíli naprázdno polkl.

"Je to nutné?" zeptal se celkem zbytečně, neboť věděl, že jiné cesty není.

"Obávám se, že ano," rozhodil bezmocně rukama jeho obhájce. "Ve věži leží tvá jediná naděje."

"Co mě tam čeká?"

"Náš pán," odpověděl muž. "Ve své bezmezné dobrotě nás nechal žít na tomto skrytém místě, chrání nás před pronásledováním a krutostí venkovního světa. My mu za to sloužíme a chráníme ho stejně jako on nás."

"Je spravedlivý?"

Jorgan neodpověděl ihned.

"Mistr je... velmi náladový," odpověděl poněkud zkroušeně. "Hlavně mu neodporuj a nesnaž se ho rozčílit! Hodně štěstí, chlapče!"

Poslední slova už téměř vykřikl, neboť Malachinovi lidé táhli elfa ke břehu, kde na ně již čekala krátká, široká loďka, a v ní jako veslař jeden z lapků. Nevybíravě ho vhodili dovnitř. Jakmile se jakžtakž usadil, veslař se dal do práce.

Elf sledoval vzdalující se postavy a snažil se mezi nimi najít Jorgana. Marně.

Celou cestu přemýšlel nad tím, co nebo kdo ho ve věži čeká. Nejistota, že neví, na co tam narazí, ho trápila víc než představa, že jeho život skončí v tomto údolí.

Loďka narazila do černého kamene, s elfem to trhlo. Veslař se rukou zachytil schodů, ztrácejících se ve vodě, a pokynul elfovi, aby na ně přeskočil. Ten zaváhal, nakonec tak ale učinil. Na mokrém povrchu uklouzl a málem spadl do vody, udržel však rovnováhu.

"Hodně štěstí!" zvolal muž a pádlem se odrazil od věže. Vypadalo to, že chce být od této podivné stavby co nejdál.

Elf by se k němu rád připojil, jenže už bylo pozdě. Zaklonil se, aby si prohlédl vrchol věže, tu však z tohoto místa nemohl vidět. Z dálky vypadala impozantně, z blízka byla opravdu obrovská. Vypadala velmi staře, přímo prastaře. Přesto pořád držela pohromadě. Ten, kdo ji postavil, musel být mistrem ve svém oboru. Pokud ovšem tuto stavbu nemá na svědomí magie, neboť z věže samotné sálala podivná aura, z níž se mu ježily chloupky na krku a svíraly útroby.

Jak je asi stará? Kdo ji postavil? K jakému účelu sloužila původně?

Spousta otázek, žádné odpovědi. Znal jen jediný způsob, jak to zjistit. Vystoupal schody a uchopil železnou kliku obdélníkových, kovových dveří. Byla studená a slizká. Otřásl se odporem, přesto ji zmáčkl a zatlačil. Na to, jak dveře vypadaly staře a opotřebovaně, otevřely se kupodivu snadno. Bez strašidelného vrzání a zadrhávání.

Vstoupil dovnitř. Ocitl se v temnotě, slabě osvětlené jakýmsi zeleným slizem, rozlézajícím se po hrubých kamenech. Světla bylo málo, ale stačilo k tomu, aby viděl, kam šlape.

Před ním se tyčilo vysoké, točité schodiště. Schody byly široké a vysoké tak akorát. Bylo jich ale hodně, proto nahoru dorazil naprosto vyčerpaný. Tam zjistil, že mu v cestě stojí další dveře, dvojče těch dole. I tyto byly však odemčené. To znamenalo, že na něj tajemný pán tohoto údolí buď čeká, nebo je naprosto oddaný důvěře svých poddaných ve vesnici.

Otevřel je a nahlédl dovnitř. Místnost, která se za nimi ukrývala, byla kruhového tvaru, mnohem prostornější, než by se zdálo zvenčí. Lemovaná byla vysokými policemi s knihami. Přímo uprostřed stál jakýsi tmavý, hranatý objekt, i přes slabou nazelenalou záři, vycházející ze zdí, však neidentifikovatelný.

Elf opatrně vstoupil. Překvapilo ho, že zde nikdo není. Popošel několik kroků a znovu se rozhlédl. Nikde nikdo.

Stala se snad někde chyba? Měl tu na něj přeci čekat?

Přešel až k té hranaté věci a pozorně si ji prohlédl. Nyní už poznal, před čím stojí. Byla to bedna, nebo rakev, nebo něco podobného, přikrytá černou, hebkou látkou. Věděl, že by se zde neměl ničeho dotýkat, ale nemohl si pomoci. Jako by právě tahle věc byla onou silou, která ho sem vábila. Zprvu váhavě, potom však odhodlaně, uchopil lem tmavé látky, připravený ji strhnout a odhalit, snad, tajemství, jež skrývala.

Ledově chladné ostří se přitisklo na jeho hrdlo.

"Nepokoušej se o to," promluvil hlas, stejně ledový jako sama zbraň.

Takhle hloupě se nechat nachytat, vynadal si v duchu elf. Látka sklouzla z jeho prstů a srovnala se podél hrany.

"Kdo... kdo jsi?" zeptal se toho, kdo měl právě v rukou jeho život.

"Po tom ti nic není," odvětil hlas v temnotě. "Kdo jsi ty? Mluv rychle, nebo se nedožiješ další mé otázky!"

"Jen oběť náhody. Tví poddaní mě zachránili před vojáky a... Tedy, nejdřív mě oloupili, až pak mi pomohli. Protože si se mnou nevěděli rady, poslali mě sem, abys ty rozhodl o mém osudu."

"Tomu nevěřím," sykl pán této věže. "Moji lidé nejsou tak hloupí, aby mi sem někoho poslali, když ví, že... Jsi zloděj? No jistě, jsi! Přišel jsi krást! Přiznej se!"

"Nepřišel jsem krást," namítl elf a snažil se být nehybný jako socha, aby se při nějakém nevhodném pohybu nepodřízl sám. "Jen jsem po někom pátral. Shodou okolností jsem se ocitl zde, aniž bych chtěl - vlastně jsem k tomu byl spíš donucen."

"Možná máš pravdu," připustil vládce údolí a trochu uvolnil sevření. "Bez pomoci vesničanů bys cestu sem nikdy nenašel, a oni nejsou tak hloupí, aby tě sem poslali, aniž by riskovali, že mi způsobíš újmu."

"Přesně tak!" přitakal elf horlivě. "Chci se jen dostat co nejdál odtud! Rád bych se vrátil domů!"

"A kde leží tvůj domov?"

"V Grönlandu, elfí zemi. Jsem sice elf, ale narodil jsem se v Serandoru. V této veliké zemi mě štěstí zřejmě nečeká."

"Elf?"

Byl to jen pocit, nebo tajemný muž na okamžik ztuhnul?

"To mi něco... je to tak povědomé. Jakýsi slabý hlas z dáli, dávné minulosti..." Pán věže náhle zmlknul.

V místnosti nastalo hrobové ticho, narušované jen rychlým elfovým dechem. Pak ruka s dýkou pomalu klesla.

"Jdi!" poručil mu pán věže. "Jdi a už se nevracej! Zapomeň na to, co jsi zde viděl, jinak si tě najdu a zmučím tě tak krutě, že i sami bohové nad tvým utrpením zapláčou!"

"Děkuju," vydechl úlevou elf. Vnímal, jak od něj muž poodstoupil a uvolnil se. Rukou si podvědomě ohmatal krk, jestli na něm neucítí krev.

"Jdi už!" naléhal na něj hlas z temnoty.

Elf se dal překotně na ústup, ale u dveří se zastavil, když na něj pán věže zničehonic promluvil.

"Říkal jsi, že někoho hledáš?"

"Ano," řekl elf. "Nejsem si však jistý, jestli za to ona stojí."

"Ona?" zpozorněl muž.

"Princezna Irven, dcera vévody On..."

Elf netušil, co ho vlastně varovalo. Šestý smysl? Nebo snad téměř nepatrné zasvištění rotujícího předmětu? Cítil blížící se smrt, proto udělal to jediné, co ho v tom krátkém okamžiku napadlo. Padl k zemi.

Ačkoliv to nemohl vidět, ostří dýky ho minulo pouze o ten pověstný vlásek. Na zemi nezůstal ležet, ale odkulil se do strany. Právě včas, aby se vyhnul smrtící ráně mečem, kterým na něj rozzuřený zabiják zaútočil.

Podařilo se mu vstát a uskočit před další ránou. Zády přitom narazil do jedné z polic. Instinktivně sáhl za sebe a sebral první těžší předmět, který nahmatal.

V záři podivného nazelenalého světla zahlédl postavu, napřahující se k další ráně. Tu naštěstí vykryl ukořistěným předmětem - těžkým, kovovým svícnem.

Soupeře to z míry nevyvedlo. Útočil dál se stejnou razancí a silou. Elfovi se prozatím dařilo všechny útoky odrážet, dobře však věděl, že je jen otázkou času, než podlehne. Jeho sok byl očividně vynikající šermíř a po celou tu dobu nedal elfovi sebemenší možnost přejít z obrany do protiútoku.

V zoufalství hodil proti nepříteli svícen - jedinou věc, kterou si ho dokázal držet od těla.

To však jeho soupeř nečekal. Svícen ho udeřil do ramene a donutil na malý okamžik polevit v útoku. Toho elf využil a vyřítil se proti němu. Sehnul se a vší silou do něj narazil. Zaslechl, jak meč zařinčel o zem.

Teď byly šance obou vyrovnané.

Boj to byl krutý, na život a na smrt. V jednu chvíli elfa jeho soupeř objal rukama kolem pasu, nadzvedl ho a zatlačil ke zdi. Jaké však bylo elfovo překvapení, když zády nenarazil na pevnou zeď, ale projel jí jako nůž máslem. V okamžiku visel polovinou těla ve vzduchu. Obdélníkové okno, jímž ho protivník málem prohodil, kryl tlustý goblén, jenž se pod náporem jeho těla utrhl ze závěsů.

Sluneční paprsky pronikly temnotou a odhalily mu tvář jeho soupeře.

Nejdřív se vyděsil, protože si myslel, že bojuje s nějakým ohavným démonem z podsvětí, pak si ale uvědomil, že je to pouze stříbrná maska. Avšak oči, hledící na něj skrze její otvory, v něm probudily opravdový strach. Byly šílené nenávistí.

Muž byl zahalený v tmavě rudém plášti, pokrytém záhadnými symboly.

Elfovo tělo se nezadržitelně píď po pídi vysouvalo ven. Už to vypadalo, že každým okamžikem poletí s křikem vstříc vodní hladině, když najednou nepřítel svůj tlak povolil.

Elf pohlédl na svého soupeře. V jeho očích, předtím šílených, se nyní zračilo překvapení. Maskovaný muž ho pustil a narovnal se. O krok ustoupil a otočil se směrem ke dveřím. Elf zahlédl dvě šipky, trčící mu ze zad.

Muž s maskou pozvedl ruku a prstem ukázal na kohosi mimo elfovo zorné pole. Poté pronesl pár slov, jimž elf nerozuměl, ale odhadoval, že se jedná o nějaké magické zaklínadlo.

V půlce zaklínání však přilétly další dvě šipky, udeřily do čarodějovy hrudi a poslaly ho s výkřikem bolesti k zemi.

Elf využil této situace a vytáhl se dovnitř. Když však spatřil několik postav v barvách narentských pánů, stojících v otevřených dveřích, uvažoval nad tím, jestli by rychlá smrt pádem z věže nebyla nakonec milosrdnější.

Do místnosti vběhlo půl tuctu vojáků. Tři z nich drželi pochodně, jeden kopí a dva svírali kuše. Z těch dvou posledních se jeden usmíval. Lovec, jenž znovu narazil na svou kořist.

"Elfí parchant!" zavrčel zlověstně Norbert. "Jaký milý překvapení! Už jsem ani nedoufal, že tě ještě uvidím! Myslel jsem, že jsi chcípl někde v lese. Nevadí. O to větší to bude zábava. Pro mě."

Vydal se ke strnule stojícímu elfovi. Cestou odložil kuši na zakrytou bednu a vytáhl dýku. Elf se ohlédl po okně. Na okamžik ho napadlo vyskočit a doufat, že ho ten pád nezabije. Nebo ho aspoň zabije rychle.

Tohoto rozhodnutí byl však ušetřen. Ze schodů se ozval rámus a hlasy. Za chvíli do místnosti vpadlo asi deset ozbrojenců z Dračí tvrze. Chvíli po nich se ve dveřích objevil i samotný princ Tarken Wallen v doprovodu svého pobočníka.

Narentští vojáci se po něm ohlédli a mlčky ho sledovali, zatímco se princ rozhlížel. Norbert se tvářil otráveně, ale mlčel také, neboť věděl, že proti šlechtici nemá žádné šance. Stačilo, aby princ kývl, a on se bude houpat na šibenici. Elf mu neuteče, tím si byl jistý. Není důvod riskovat.

Uhnul proto princi, který rovnou zamířil k zakryté bedně. Jedním pohybem strhnul černou látku.

Ticho, jež poté zavládlo, bylo absolutní. Oči všech se upíraly na skleněnou, průhlednou rakev a na to, co bylo uvnitř.

Ne co. Kdo.

Princezna Irven.

*

Elf byl také překvapený, ale zřejmě mnohem víc než ostatní. Při pohledu na spící krásku se mu prudce rozbušilo srdce. Byl tak blízko a ani o tom nevěděl!

Nikoho tak nádherného ještě v životě neviděl! Není divu, že se kvůli ní tolik odvážných mužů vzdalo všeho cenného a vydalo se ji hledat! Byla mnohem krásnější než na obraze.

Není divu, že si ji ten čaroděj tak vášnivě hlídal.

Vědom si situace, v jaké se náhle ocitl, polknul hořkou slinu porážky. Bylo mu jasné, co bude následovat. Princ si odvede svou spanilou dívku, její otec mu požehná a dá mu ji za ženu. Budou žít spolu šťastně až do smrti.

Při pohledu na Norberta se jeho osud zdál víceméně jasný.

A já zemřu rukou tohoto zvrhlého negramota!

Sledoval, jak se čtyři muži prince Tarkena postavili kolem rakve a opatrně ji začali zvedat. Ostatní jim vytvořili místo, aby mohli bezpečně projít.

Elf bezmocně pozoroval, jak se celá skupina odebrala dveřmi pryč. Vevnitř zůstali jen narentští vojáci. Až na jednoho je Norbert poslal všechny pryč. Každý z nich věděl, co se zde bude dít, ale nikdo proti tomu neprotestoval. Proč také? Riskovat kvůli elfímu bastardovi?

Když byli pryč, nakráčel Norbert k elfovi, chytil ho pod krkem a přitiskl mu ostří dýky ke krku.

"Teď už nebudu riskovat, že mi zase vyklouzneš. Podříznu tě rovnou a budu mít klid!"

Elf vyděšeně polknul, ale rozhodl se hledět smrti do tváře hrdě. Neudělá tomu parchantovi radost a nebude žebrat o život. Aspoň mohl před smrtí pohlédnout do tváře nejkrásnější bytosti, jaká kdy chodila po této zemi.

Místo násilného vysvobození z tělesné schránky však přišlo něco jiného.

Norbert vykřikl bolestí!

Tlak na elfovu krční tepnu pominul. Voják padl na zem a chytil se za poraněnou nohu. Druhý muž ihned skočil na ležícího čaroděje a pokoušel se mu z ruky vykroutit bohatě zdobenou dýku s tenkým ostřím.

Elf pochopil, že lepší šanci k útěku mít nebude, proto využil příležitosti a rozeběhl se ke dveřím.

"Zastav ho, Stossi!" zařval Norbert a pokusil se vstát. Jeho kolega však stále zápasil s čarodějem, který, ač měl v sobě čtyři šipky, vypadal stále dost živý na to, aby dělal problémy.

Elf se u dveří zastavil. Věděl, že pokud jimi ihned projde, zachrání si život. Přesto to neudělal.

Veden jakousi nevysvětlitelnou pohnutkou se otočil a vrátil se k Norbertovi, který se již postavil na nohy a kulhal směrem k němu s dýkou v ruce. Bez problémů se vyhnul ráně, jež mířila na jeho hruď, a udeřil vojáka pěstí do brady.

Norbert se s heknutím svalil na záda. Dýku, jíž stále držel v ruce, mu elf snadno vytrhl. Přiložil ji narenťanovi k hrdlu a bez okolků mu ho prořízl. Norbert vytřeštil oči a několik dalších vteřin chrčel a dusil se vlastní krví, než zemřel.

Stossi, jenž viděl druhův konec, nehodlal čekat na podobný osud, nechal čaroděje být a snažil se utéct pryč. Elf si přehodil ostří do dlaně a hodil dýku jeho směrem. Zbraň se mu zabodla do zad přesně v okamžiku, kdy probíhal dveřmi. Náraz odhodil vojákovo tělo na stěnu.

Elf chvíli zíral na mrtvého u dveří a pak se sesul k zemi. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Pohled mu sjel na ležícího čaroděje - až na slabě zvedající se hruď vypadajícího mrtvě.

Přemýšlel o tom, co s ním udělá. Mohl ho nechat zemřít, vždyť ho sám chtěl zavraždit a takový osud si pravděpodobně zasloužil. Musel si však, chtě nechtě, přiznat, že ho ten čaroděj zajímá. Proč unesl princeznu, jak se mu to vůbec podařilo, a hlavně, kdo se skrývá pod maskou?

Přelezl k čaroději a prsty zahákl do očních otvorů masky, aby ji mohl sejmout. Čarodějova ruka náhle vystřelila a chytila ho za límec blůzy. Elf sebou trhnul a sáhl po dýce, kterou si předtím Norbert vytáhl z nohy a nechal ji ležet vedle čaroděje. Nepoužil ji.

Měl nejasný pocit, že mu čaroděj už nechce ublížit. Znejistěl však, když si ho umírající začal přitahovat blíž. Ruku s dýkou přiblížil k čarodějově hrudi.

"Zachraň ji!" zachraptěl čaroděj hlasem, tlumeným maskou

Elf pochopil, o kom je řeč. Nevěděl však, jak toho dosáhnout, aniž by všechny, kteří teď princeznu chrání, nepozabíjel.

"Vezmi si masku," řekl čaroděj, jakoby četl jeho myšlenky. "Pomůže ti získat vše, po čem toužíš."

Pustil elfa. Ten myslel, že je již po smrti, ale čaroděj ještě pořád dýchal. Zřejmě měl tuhý kořínek.

Nebo ho drží při životě jeho kouzla, napadlo elfa.

Přemýšlel o tom, co právě slyšel.

Proč bych měl zachraňovat princeznu? Toho šlechtice neznám, ale jistě je to někdo, kdo si dokáže udržet nevěstu. A stejně by byla Irven šťastná s ním a ne s nějakým potulným cizákem, jehož jediná jistota je v tom, že druhý den bude mít zase hlad a děravé kapsy.

Riskoval bych jen proto, aby mě rozsekali na kusy. Abych umíral jako ten blázen vedle mě. Kdepak, láska lidí je jen pro lidi. Jsem hlupák, že jsem se do toho nechal zatáhnout. Končím! Mám svůj život a to je nejdůležitější. Budu děkovat bohům, když tohle šílenství přežiju.

"Promiň, čaroději," řekl ležící postavě. "Tohle už není můj boj. Odcházím a ty zde umřeš. Sám. Tak to má asi být. Smiř se s tím. Odpočívej v..."

Rychlostí blesku vyletěla čarodějova ruka k elfovi a ukazovákem se dotkla jeho čela. Elf vykřikl, magická síla jej odhodila na zeď. Padl k zemi a ztratil vědomí.

*

Otevřel oči a rozhlédl se kolem. Byl v jakési kulaté místnosti. Byla mu povědomá a přesto neznámá. Jako by zde strávil věčnost a přitom krátký okamžik.

Posadil se a pohlédl na těla, ležící kolem něj. Dvě z nich byla oděna do uniforem vojáků. Ten znak neznal.

Třetí postava ho zaujala. Ležela těsně u něj, od ní se táhla krátká, krvavá čmouha zhruba doprostřed místnosti. Byla zahalena do tmavě rudého pláště. Obličej byl tak důvěrně známý, přesto si nemohl vybavit, kde ho už viděl. Byl pokrytý jizvami, šeredný na pohled, s podivně tvarovanýma ušima, ale známý.

Aniž by tušil, proč to dělá, rozepnul sponu pláště a s trochou námahy ho z mrtvoly stáhl. Přehodil si ho přes ramena a zapnul. Hned se cítil lépe.

Tělo mrtvoly, zbavené pláště, bylo oblečeno do tmavých kalhot a hnědé blůzy.

Něco se mu vybavilo.

Odhalil plášť a pohlédl na to samé oblečení, jež měl mrtvý na sobě.

Zajímavé.

Jeho život mu najednou připadal zcela nevýznamný. Potřeboval něco, co mu dá sílu, co mu dá chuť žít. Zapátral v mysli. Třeba tam najde něco smysluplného.

Prodíral se vzpomínkami na dětství, plné ponižování, urážek, ran, jak těch fyzických, tak duševních. Nezaujatě si vybavoval dospělost a snahu zařadit se na tu správnou stranu, touhu najít sám sebe a místo, kam by patřil. Vzpomněl si na urážky, jimiž ho okolí častovalo:

"Cizáku, špíno, zrůdo, elfe!"

Elfe? Zvláštní. Netušil, že je elf.

Ti mají přeci špičaté uši. Ty já nemám.

Chtěl se jich dotknout, ale zjistil, že mu v tom brání něco kovového, něco jako - maska!

Byla to maska, ale přitom něco jako součást jeho samého. Zkusil si vzpomenout, proč ji má na sobě. Místo toho si však vybavil něco jiného.

Obličej.

Tvář ženy... ne ženy, dívky!

Dívky krásné jako... nepopsatelně krásné!

Krásné dívky, která... která byla jeho!

Ano! Už si vzpomínal. Ona patřila jemu a oni, ONI mu ji vzali!

Vztekle zařval, až se celá věž otřásla. V rozčílení vykřikl jakési zaklínadlo a celá místnost vybuchla v ohnivých plamenech. Ze tří těl, ležících okolo, zbyl jen prach, stejně tak ze všeho vybavení kolem.

Jen on stále ještě žil.

Žil a nevysvětlitelně trpěl.

Plameny hladově strávily jeho oblečení, plášť a poté si smlsly i na jeho těle. I obličej, ačkoliv chráněn magickou maskou, utrpěl nezvratné škody. Jen ta maska vydržela. Neměla na sobě ani šmouhu.

Blázen, který přivolal ohnivé inferno, se válel po podlaze a nelidsky vřískal. Malá částečka mysli, jež si jako jediná ještě zachovávala příčetnost, mu naléhavě radila, ať použije kouzlo, jež ho zbaví bolesti. Zčernalé a popraskané rty vyslovily prastarou formuli.

Popálené tělo se zpočátku soustředilo pouze na bolest a nic jiného. Nakonec se však podvolilo a přijalo nepřirozenou, hojivou pomoc.

Byla to bolestivá procedura, doprovázená steny a krátkými výkřiky. Brzy však bylo po všem.

Nahá postava, pokrytá spletitou sítí zarudlých jizev, ležela chvíli nehnutě, pak se posadila.

Bolest už necítil. Jen slabé brnění v celém těle. I to brzy zmizelo a on se postavil na nohy. Prohlédl si ruce a trup a pranic se mu ten pohled nelíbil. Vybavil si oblečení, jež měl na sobě, stejně tak i plášť, a vyslovil zaklínadlo.

Barevný vír se obtočil kolem jeho těla, a když zmizel, měl na sobě opět to samé oblečení jako před výbuchem. Takto spokojený vešel do dveří a po schodech se vydal dolů.

*

Nevěřili vlastním očím, když ho spatřili přicházet. Jeho nohy se dotýkaly vodní hladiny, jako by to byla pevná zem. Kráčel po ní, jako by byl pouze přízrak, za jaký ho považovali, dokud nevstoupil za nimi na břeh.

Rozhlédl se po vypálené vsi. Na břehu a kolem spálených chýší se povalovalo několik desítek mrtvol. Většina z nich patřila místním a byla nahá a posetá desítkami ran. Zbytek byl oblečený do různorodých uniforem se znaky jednotlivých šlechticů.

Jen třináct mužů a žen zůstalo naživu. Útočníci nešetřili nikoho, ani děti nebo staré lidi.

Mezi přeživšími byl i Jorgan. Byl nahý, stejně jako ostatní. Krvácel asi z tuctu ran, přerývaně dýchal, vypadal, že se každou chvíli zhroutí, přesto se však držel. Oči mu plály vztekem.

Když k nim maskovaný čaroděj přistoupil, padli na jedno koleno a pokorně sklonili hlavy.

To se mi líbí. Tak to má být.

"Můj pane," kořil se Jorgan. "Selhali jsme při úkolu, jímž jsi nás pověřil. Vaše paní byla unesena. Útočníků byla přesila, a i když to není žádná omluva, prosím vás, abyste potrestal mne a zbytek klanu nechal žít. Zbyla nás již jen hrstka."

Dojemné, pousmál se v duchu čaroděj. Obětovat se za ostatní, to může udělat jen hlupák nebo opravdu odvážný muž.

Kdo je to? Znám ho? Znám je všechny? Říkají mi pane a zjevně mi slouží, ale kde jsem k nim přišel?

Znovu zapátral ve vířivé smršti vzpomínek a vytáhl tu, v níž figuroval tento člověk.

Ne člověk. Něco jiného. Něco mnohem horšího - nebo lepšího. Záleží na úhlu pohledu. Jistě se toho dá využít. Pokud tak touží napravit selhání, dá jim příležitost. Budou dobrým nástrojem mé pomsty.

"Dám vám šanci," prohlásil čaroděj. Řekl to tak vznešeně, až Jorgan pozvedl hlavu a ve tváři se mu zračila úleva a znovu nabitá hrdost.

"Přivedete mi ji zpátky. Vezmete ji těm, kteří ji vzali mně."

Jorgan se zatvářil zmateně.

"To se ale budeme muset proměnit, můj pane," připomněl čaroději. Ten přikývl.

"To bude ale nebezpečné," ohradil se Jorgan. "Většina z nás je příliš zesláblá. Nevydrží další proměnu. Budeme potřebovat..."

Čarodějova ruka vzplála magickým ohněm, což Jorgana okamžitě umlčelo.

"Můžete zemřít v boji," navrhl jim, "nebo teď. Vyberte si."

Jorgan sklonil hlavu, oheň zmizel. Bylo načase vykonat to, co pán od svých sluhů vyžaduje. Postavil se, zavřel oči a soustředil se. To samé učinili i ostatní.

Změna na sebe nedala dlouho čekat.

Údy se jim začaly protahovat a nabírat svalovinu, hrudní koše zmohutněly, kosti zesílily. Lebky se protáhly, obličeje získávaly tvar vlčí tlamy. To vše doprovázel zrychlený růst zvířecích chlupů - také však skučení, nářek, výkřiky a vzteklé vrčení.

U jednoho muže a jedné ženy neproběhla transformace tak, jak měla, a oba se s nelidským řevem skáceli k zemi, připomínající svým zjevem cosi odporného - míchanici lidské kůže, zvířecí kožešiny a hromady krvavého masa.

Přijatelná ztráta.

"Jděte!" vykřikl čaroděj. "Jděte a přiveďte mi ji zpět!"

Jedenáct vlkodlaků zavylo a vyřítilo se vstříc osudu.

*

Byla to zuřivá a krvavá bitva. Vlkodlaci zastihli zhruba padesáti člennou armádu na půl cesty k hradu. Rozdělili se na dvě skupiny a zaútočili ze dvou stran na konec průvodu, ve kterém se nacházela skleněná rakev s princeznou Irven, hlídaná osobní gardou prince Wallena. On sám jel vpředu, jako hrdý vítěz.

Kvůli hustému lesu kolem a úzké cestě, bylo obtížné přijít napadeným druhům naproti, proto to nějakou dobu vypadalo, že vlkodlaci zvítězí a zachráněnou dívku znovu unesou. Pak se však dopředu prodral sám princ, a vlil tak do srdcí mužů tolik potřebnou odvahu a odhodlání.

Netvoři trhali, sekali, párali a kousali, ale nápor nepřátel začal jejich nadlidskou sílu brzy unavovat. Jeden po druhém začali padat pod ranami vojáků a umírat. Nakonec zůstali naživu jen tři. K princezně se nedostali ani na dohled, a stále je obklopoval neprostupný dav nepřátel.

Jorgan, obrovský černý vlkodlak s šedým pruhem na hlavě, ačkoliv ovládaný zvířecí zuřivostí, pochopil, že boj skončil. Znovu selhali, navíc prakticky vyhubili celý kmen. Kromě něj zůstal naživu už jen jeden mladý samec a jedna starší samice. Všichni tři ztratili spoustu krve, ale pořád se drželi.

Jorgan se rozhodl. Zařval tak mocně, až se přední řada nepřátel ve strachu zastavila. Vlkodlaci toho využili a dlouhými skoky zmizeli v lese.

*

Na ponteramackém hradě se konala veliká oslava. Princ Tarken Wallen byl přijat jako vítěz nad vlkodlaky a zachránce princezny, jejíž ruku si právem zasloužil. Vévoda Ontell Marias, naplněn štěstím, začal plánovat svatbu, jež se uskuteční hned, jakmile se jeho dcera zotaví z hrůzných zážitků.

V Ponteramaku bylo veselo a živo, a nikdo nemyslel na nic jiného, než na to, aby z této události vytěžil co nejvíce.

*

Na břehu jezera, v jehož středu se tyčila černá věž, stály tři kůly, k nimž byli připoutaní poslední tři vlkodlaci z údolí. Skučeli strachy a žalostně vyli. Obmotáni byli stříbrnými řetězy, jež jim nedovolovaly proměnu zpět v lidské bytosti.

Několik kroků od nich stál zády k nim čaroděj a mumlal prastará zaklínadla. Jeho paměť nebyla stále tak dobrá, aby si je vybavil sám, ale jeho magická maska mu skvěle nahrazovala chybějící paměť.

Když skončil se zaklínáním, přistoupil k samici a rituální dýkou s tenkým ostřím jí prořízl hrdlo. Řinoucí se krev zachytil do misky, kterou jí přidržel u krku.

To samé učinil i s mladým samcem. Nikdo z nich se svému osudu nebránil. To bylo jedině dobře. Neměl čas zabývat se neposlušnými oběťmi.

Přistoupil k Jorganovi. Pohled do jeho očí mu cosi připomněl. Něco, co se stalo již dávno, a přece ne tak dávno.

Je možné, že mu vděčím za život? Zachránil mě před smrtí?

Než však mohl rozvážit, zdali je opravdu nutné prolít i jeho krev, krev vlkodlaka, temného tvora, jehož životní energie, jako jediná, umožní provést kouzlo tak mocné, že se ho může pokusit vyvolat jen jednou, maska mu ukázalo něco z minulosti... budoucnosti.

Tak je to. Jsme si vyrovnáni, dávný příteli. Zemři v klidu.

Ostří dýky se slabě zalesklo v záři plamenů ohniště, proud krve postříkal mágovu masku a vlkodlak tiše skonal.

Přešel k ohništi. Misku s krví tří vlkodlaků podržel nad plameny, pronesl krátkou formuli a vylil obsah do ohně. Z něj vylétly tisíce jisker, zatřpytily se a vytvořily zářící oblouk.

Čaroděj neváhal a vkročil do něj. V okamžiku, kdy míjel onu posvátnou a tajemnou hranici mezi dvěma světy, ho oslepilo oslňující bílé světlo.

Na okamžik zavřel oči.

Když je zase otevřel, rozhlédl se.

Stále stál na břehu jezera. Trosky osady, mrtvoly vesničanů a vojáků, kůly s mrtvolami vlkodlaků však byly pryč. Břeh byl prostý jakýchkoliv příznaků lidské přítomnosti. Jen uprostřed jezera se stále tyčila zlověstná černá věž.

Vyšlo to, usmál se pod maskou čaroděj.

*

Lesem, nedaleko Ponteramaku, se rozléhalo troubení rohů a řev divokých mužů. Lov byl v plném proudu. Kořist unikala, ale jelikož byla zraněná, bylo jisté, že daleko neuteče.

Obrovský vlkodlak s šedým pruhem na hlavě kličkoval mezi stromy, přeskakoval kořeny a padlé větve, sípal bolestí a únavou, nezastavil však ani na okamžik. Doufal, že se mu podaří utéct a zbavit se svých pronásledovatelů.

Náhle se ocitl před vysokou hradbou trnitých, hustě propletených keřů. Tím by se neprotáhl. Byl by v pasti a nepřátelé by ho z bezpečné vzdálenosti udolali oštěpy a šípy.

Konec cesty. Konec života.

"Nebo začátek nové cesty a nového života," zazněl hlas kdesi za ním. Vlkodlak se bleskově otočil a s řevem se chystal zaútočit. Před ním však nestál nikdo z lovců, ale podivná bytost s kovovou tváří a rudým pláštěm.

Zvíře ve vlkodlakovi v něm vycítilo bytost mocnější a nebezpečnější, než byli lovci.

Lidská část netvora slyšela v těch slovech naději. Naději pro něj i pro celý jeho kmen.

"Ukážu ti místo, kde budete moci žít v míru," pravil čaroděj. "A za to od vás budu chtít jen jedno. Abyste mi přivedli zpět to, co je mé."

Vlkodlak váhal, jestli mu má věřit. Mohla to být past, ale proč by si s ní někdo tak mocný dával práci? Mohl by ho v okamžiku smést z povrchu zemského jediným slovem.

"Jednej, jak uznáš za vhodné," řekl čaroděj, zatímco procházel kolem netvora. Před trnitou hradbou se nezastavil. Pouze ledabyle mávnul rukou a keře se před ním rozdělovaly do stran.

V lidské podobě by vlkodlak zřejmě váhal a hledal sto důvodů proč nejít s ním.

Duše vlka však viděla dál.

Poslušně, jako pes, vydal se vlkodlak za svým novým pánem.

Vstříc novému začátku.

Vstříc novému životu.

Vstříc dávnému osudu.