Podivuhodná cesta Buby a Pupíka (2014)

16.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Budu vám vyprávět zvláštní příběh. On by tedy nebyl tak zajímavý, kdyby jeho protagonisty byli lidé. Pravdou totiž je, že Buba a Pupík, hrdinové tohoto příběhu, jsou psi. Mohli si vybrat docela obyčejný psí život a nikdo by se o nich nikdy nedozvěděl. Oni se však rozhodli udělat něco víc, a díky tomu se teď můžete dozvědět o jejich neobyčejném dobrodružství.

*

Lidé, kráčející po ulici se po nich otáčeli a s neskrývaným překvapením na ně hleděli a ukazovali si. Taková podívaná se jim v době panelákových trpasličích pinčů, mopsů nebo špiců už moc nenaskytovala.

Zcela bezstarostně si mezi lidmi vykračovali německý ovčák a světlý, krátkosrstý Labrador. Nikdo je nevedl na vodítku a obojky také neměli. Dospělí se jim s obavami vyhýbali, děti na ně s úsměvem mávali a volali na ně. Psům však byli lidé naprosto lhostejní.

Velký, hnědočerný vlčák se jmenoval Buba. Byl vysoký, statný a štíhlý. Tvářil se tvrdě a nepřístupně. Ostražitě sledoval ty z lidí, kteří se k němu přiblížili až moc blízko a pokud musel, tak na ně i varovně zavrčel.

To Labrador Pupík byl jeho pravým opakem. Byl malý a díky neustálému rozmazlování svých starších páníčků i tlustý. Měl veselou a přátelskou povahu, kterou v sobě však poslední dobou potlačoval a choval se odtažitě, ale to jen kvůli Bubovi, kterému se nelíbil jeho přístup k lidem. Alespoň na veřejnosti.

Jakmile opustili vesnici nebo město, kterým právě procházeli, Pupíkův ocásek se opět rozvrtěl a on se jako blázen rozeběhl po okolí, vesele štěkal a pro radost honil ptáky nebo motýly.

Buba nad jeho rozverností vždy jen kroutil hlavou, ale nechal ho být. Dokud Pupík dodržoval jeho pravidla, ať se choval, jak chtěl. Sám se však choval obezřetně, sledoval pozorně okolí a nasával a hodnotil všechny podezřelé pachy.

Jejich výprava, během níž ušli dlouhou cestu, trvala již pátý den. Zatímco Buba byl stále klidný, Pupík začínal být stále rozmrzelejší.

"Kdy už tam budeme?" ptal se pořád dokola Buby.

"Musíš být trpělivý," poradil mu vlčák.

"Snažím se," zakňučel Pupík. "Ale už to trvá dlouho. První den jsem myslel, že budeme do večera zpátky, a teď už ani nevěřím, že ho někdy najdeme."

"Nenutil jsem tě jít se mnou," odvětil poněkud nakvašeně Buba. "Mohl jsi zůstat doma."

"Jsi můj kamarád," řekl na vysvětlenou Labrador.

Buba se s touto odpovědí spokojil, jako pokaždé, když ji slyšel.

"Nu dobrá," přikývl. "Tak mi jako kamarád důvěřuj."

Pupík věřil svému příteli bezmezně, jenže se mu stýskalo po jeho lidské rodině. Každou noc od toho dne, kdy spolu s Bubou odešli vstříc dobrodružnému hledání, na ně vzpomínal a doufal, že je ještě někdy uvidí.

*

Buba se s Pupíkem znal odmalička. Jejich lidští pánové bydleli ve stejné ulici; dělil je od sebe jen dřevěný plot. Pupíkovi adoptivní rodiče byli již starší lidé, blížící se šedesátce. Byli laskaví a o malé štěně Labradora se starali s náležitou péčí. Jejich tři děti již založily vlastní rodiny a k nim jezdívali pouze jednou za čas. Pupík se nikdy necítil být zanedbávaný; ani když přijela vnoučata některého z potomků. I když chodil se staroušky na časté procházky, více času trávil lenošením na gauči a mlsáním dobrot, kterými byl díky svým pánům a jejich příbuzenstvu hojně zásobován. Tloustnul a tloustnul, až byl ostatním psům k smíchu. To, že nikdy pořádně nevyrostl, mu na oblíbenosti mezi ostatními psy také nepřidalo.

To Buba byl, jak už jsem řekl, naprosto jiný. Odmalička byl krmený jen granulemi a konzervami, a to vždy jen tolik, aby byl nasycený, ne však přejedený. Jeho pán, třicetiletý muž sportovní postavy, s ním dennodenně cvičil, běhal a chodil na dlouhé procházky. I když si i Buba svého kamaráda občas dobíral kvůli jeho vzhledu, dělal tak jen zlehka, protože věděl, jak je Pupík citlivý. Raději se ho snažil povzbuzovat a donutit se nad sebou trochu zamyslet. Nutno říct, že většinou marně.

*

"Já už nemůžu!" stěžoval si Pupík a na protest si sedl uprostřed polní cesty, odhodlán nehnout se ani o metr dál. Buba si povzdychl a vrátil se ke svému společníkovi.

"Co zase?" obořil se na něj.

"Bolí mě tlapky a mám děsný hlad!"

"To říkáš pořád!"

"Protože mám pořád hlad!" pofňukával Pupík. "Ty zase pořád říkáš, že už brzy ho najdeme a kde nic, tu nic!"

"Buď trpělivý," zopakoval Buba snad po sté očividně již nefunkční frázi.

"To taky říkáš pořád dokola!" vyhrkl Pupík, ale pak se zarazil a nakonec se rozesmál. Buba se raději ani neptal po důvodu jeho nenadálého veselí. Místo toho hlavou ukázal na nedalekou hradbu stromů.

"Až budeme v lese, tak si odpočineme. Tady jsme moc na ráně."

"A co jídlo?"

"Něco ulovím."

"Ach jo!" zaúpěl Pupík. "Zase syrové maso!"

Buba se zašklebil. "Já myslel, že máš hlad?"

*

Zatímco byl Buba na lovu, Pupík ležel na mechu a spokojeně odpočíval. Neodvažoval se spát, protože slíbil Bubovi, že bude dávat pozor na cestu, která vedla lesem. Duchem byl však mimo. Představoval si před sebou všelijaké delikatesy, kterými ho zahrnovala jeho lidská rodina. Musel s tím však přestat, když si začal slintat do míst, kde ležel.

"Nech toho," zavrčel, když mu hlasitě zakručelo v břiše.

Snažil se na hlad nemyslet, ale monotónní tlumené vrčení ho neustále obtěžovalo. Až po nějaké době si uvědomil, že ten zvuk nevydává jeho protestující žaludek, ale blížící se auto. Ještě víc se přikrčil a zadoufal, že ho nikdo neuvidí.

Auto se objevilo za chvíli. Pupík si myslel, že jen projede, ale zhrozil se, když začalo brzdit. Vůz však zastavil jen na chvíli. Dveře spolujezdce se otevřely a z nich vylétlo malé, černobílé štěně. Pupík spatřil ruku, která dveře opět zavřela, a vzápětí se auto opět rozjelo. Štěně se na nejistých nožkách rozeběhlo za ním, ale nestačilo na něj. Několikrát slabě štěklo, ale nemělo to žádný smysl. Během chvilky zmizelo auto z dohledu.

Štěně se posadilo a začalo kňučet. Pupíkovi pláč malého štěňátka trhal srdce. Rozhodl se, že ho tam nenechá. Vstal, ale než udělal první krok, zmrazil ho na místě tichý hlas.

"Nech ho tam."

Pupík se otočil a spatřil Bubu, u jehož nohou ležel zadávený zajíc. Blýskl po něm svýma chladnýma očima a vůbec se netvářil přívětivě.

"Cos to říkal?" nevěřil svým uším Pupík. "Ty ho chceš tady nechat?"

"Jo."

Pupíkovi spadla čelist. "Ale vždyť bez naší pomoci nemá šanci. To mu nemůžeš udělat!"

"Můžu a udělám," odsekl Buba. "Jen by nás zdržoval. Už tak máme zpoždění."

"Zpoždění?" zopakoval Pupík. "Vždyť ani nevíme, kam jdeme! Uvěřil si slovům starého umírajícího blázna a totálně ti to pomátlo rozum!"

Na okamžik se Buba zatvářil zaraženě. Nikdy předtím nezažil, aby se Pupík rozčílil. Byl to takový milý a hodný ňouma, radující se z každé maličkosti a ohromený každou hloupostí.

Teď na něj ale cenil zuby a chlupy na hřbetě se mu ježily. Skoro z něj šel strach, jen kdyby nevypadal tak směšně.

"Uklidni se," mírnil ho Buba. "Jak jsem řekl; jdeme pryč!"

"Nikam nejdu!" trval na svém Pupík a začal couvat. Držel si Bubu stále na očích, jako by se bál, že ho chytne do zubů, jako předtím toho zajíce, a odtáhne ho pryč.

Buba se však k ničemu takovému nechystal. Sebral uloveného zajíce a šel pryč. Pupík ho mlčky a překvapeně sledoval. Doopravdy nečekal, že by ho v tom jeho přítel nechal samotného. Naléhavý pláč opuštěného štěněte ho však probral. Ještě chvíli prcka sledoval, jestli se jeho majitel nevrátí, ale ten měl zřejmě kamenné srdce, nebo žádné.

Seběhl proto na cestu a běžel ke štěněti. To, jakmile ho spatřilo, vystrašeně poodběhlo, pak se však posadilo a velkýma, ustrašenýma očima ho pozorovalo. Pupíkovi se nad tou nevinností sevřelo srdce. Jak mohou být lidé tak bezcitní?

"Neboj se mě, chlapče," pokusil se uklidnit třesoucí se štěně. "Já ti neublížím. Pojď ke mně."

Vrtěl ocasem a přátelsky se usmíval, což štěně nakonec nejen uklidnilo, ale i přemluvilo, aby šlo blíž. Opatrně Pupíka očichalo, a jakmile zjistilo, že mu neublíží, posadilo se a upřelo na něj své velké oči. V té chvíli si Pupík uvědomil, že vlastně ani neví, co nyní bude dělat.

Posadil se a pořádně si ho prohlédl. Psí chlapec byl bílý s černými fleky; určit jeho rasu však nedokázal. Snad až bude větší, pozná se to.

"Tak co s tebou provedeme?" zeptal se spíš sám sebe než štěněte. "Máš hlad? Co? Aha, ty ještě neumíš mluvit. To je trochu problém, ale však my se nějak domluvíme, viď?"

Štěně sice nechápalo, o čem mluví, ale z jeho tónu poznalo, že jeho nový velký přítel je zřejmě dobrý pes.

"Tak co teď?"

Pupík se rozhlédl kolem sebe, jako by mu pohled na tichý, prázdný les mohl nabídnout nějaké řešení. Nenabídlo.

Povzdechl si nad marností jejich putování, nehodlal však před svým novým chráněncem dát najevo jakékoliv zklamání.

"Tak pojď," kývl na štěně. "Zkusíme dohnat Bubu. Mohli bysme se také vrátit, jenže já už si cestu zpátky stejně nepamatuju."

*

Tak dlouho pátrali v lese po Bubovi, až zjistili, že se ztratili. Štěně to nijak netrápilo, ale Pupík si začínal pomalu zoufat. Několikrát zavolal Bubovo jméno, ale vrátila se mu pouze ozvěna.

Pupík se podrbal za ušima. Svědilo ho celé tělo a on netušil, jestli je to nervozitou nebo jestli snad nechytil blechy. Pak se obrátil na štěně.

"Tak co budeme dělat, prcku?" zeptal se ho, aniž by ovšem čekal odpověď. Psí chlapec na něj tázavě kníkl. Mohlo to znamenat cokoliv, a kdyby byl Pupík člověk, patrně by se zamyšleně podrbal na bradě.

"Možná bych ti měl dát jméno," napadlo ho zničehonic. "Pes by měl mít jméno. V tvém případě ti ho člověk asi nedá a jediný, kdo to může momentálně udělat, jsem já. Tak co prcku, chceš jméno?"

Štěně dvakrát krátce štěklo a zavrtělo ocáskem. Tentokrát si byl Pupík jistý, že mu rozumí. Vzápětí si ale uvědomil, že tento úkol je docela složitý.

"Hm, to nebude jen tak. Ty mi asi neporadíš, viď prcku?"

Jakmile to dořekl, rozesmál se, protože už věděl, jaké jméno mu dá.

"Tak víš co, budeš se jmenovat Prcek."

Štěně se na okamžik zarazilo, nahnulo hlavu na stranu a trochu zklamaně zakňučelo.

"Aspoň dokud ti nevymyslíme lepší jméno," prohlásil rezignovaně Pupík.

*

Pomalu se stmívalo a po Bubovi ani památky. Pupíkova zoufalost bylo skoro hmatatelná, stejně jako Prckův strach. Štěně bylo poprvé samo v noci venku, a proto byly jeho obavy plně odůvodněné. I přes Pupíkovu přítomnost.

On sám si dodával odvahy jen kvůli malému psíkovi; sám byl bez Buby také vystrašený. V jeho přítomnosti se nikdy bát nemusel. Vlčák působil dojmem neohroženého a nebojácného psa, který každý problém řeší s chladnou rozvahou.

Čím dál víc se ztráceli v hlubinách temného lesa. Pupík měl pocit, že chodí stále dokola. Prcek se držel těsně za ním; přesto se Pupík každou chvíli otáčel, aby ho zkontroloval.

Tato starost se mu stala téměř osudným.

Zrovna když se takto otáčel, nevšiml si, že je před ním hluboká, na první pohled neviditelná puklina. Měl však víc štěstí než rozumu a tak když do ní s vyjeknutím padal, stačil se zachytit předními tlapkami okraje. Prcek zděšeně zakňučel, ale krom zběsilého pobíhání okolo nemohl nic dělat.

Pupík cítil, jak ho síly v předních tlapkách opouštějí, zatímco zadníma marně drápal do skalnaté stěny. Vyděšeně kňučel a v očích měl nepopsatelný strach.

"Nepřibližuj se!" podařilo se mu vykřiknout, když viděl, jak se Prcek pokouší k němu dostat. Nechtěl, aby ho bláznivé štěně následovalo do pasti.

Pupík ani tak neměl strach z pádu, který by nebyl nijak dlouhý. Měl panický strach z toho, že v té škvíře uvízne, tak jako to viděl před nějakou dobou v televizi ve zprávách. Tehdy večer sledoval spolu se staroušky televizi, kde ukazovali mladého vlčáka, který v lese spadl do podobné díry. Ač se záchranáři snažili mnoho hodin, chudák pes nakonec v té děsné pasti zemřel. Zraněný a vyděšený.

Ačkoliv psi většinou s utrpením druhých psů nijak nesoucítí, Pupík byl, jak by řekl Buba, měkká povaha a přecitlivělý trouba, a proto ho to velmi dojalo.

A nyní se ocitl v naprosto stejné situaci, jen s tím rozdílem, že jeho zde, zprostřed opuštěného lesa nikdo hledat, natož zachraňovat nebude.

Začal pofňukávat nad tou nespravedlností, když v tom ucítil, jak ho cosi silně uchopilo za kůži za hlavou a začalo ho táhnout nahoru. S posledních sil se snažil svému zachránci pomoci a tak byl brzy nahoře. Úlevou se málem počůral.

S vděkem pohlédl na svého zachránce, a když zjistil kdo to je, div mu překvapením nevypadly oči.

Buba.

"Nejsem pryč ani den, a už tě tahám z průšvihu. Doslova tahám."

"Díky! Díky, kamaráde!"

Buba pohodil lhostejně hlavou. "Není za co. Příště buď ale opatrnější. Nebudu nablízku, abych tě znovu zachraňoval."

Vlčák se otočil k odchodu, ale pak se zastavil a obrátil hlavu.

"Tedy, pokud nechceš jít raději se mnou."

"To nemůžu," prohlásil Pupík smutně. "Nemůžu toho malýho opustit. Teď už ne."

"To je pravda," přikývl Buba a dal se na odchod. "Tak ho vezmi sebou."

"Vážně?" zeptal se Pupík radostně. "Neděláš si legraci?"

"Nebudu to opakovat dvakrát!" zvýšil hlas vzdalující se Buba.

"Tak honem, Prcku!" pobídl štěně Pupík a s vrtícím ocáskem pospíchal za Bubou.

*

Cestovali lesem již několik dní. Buba byl zpočátku na Prckovu přítomnost trochu alergický, ale postupem času si na něj zvykl. Do kopce ho nesl v zubech, z kopce ho hlídal, aby se neskutálel a něco si neudělal, po večerech před spaním mu spolu s Pupíkem vykládal příběhy o slavných psech, přes den ho poučoval, jak se má chovat správný pes. Pupík sice chvíli žárlil, když viděl, že se jeho přítel věnuje Prckovi a jeho bere jako páté kolo u vozu, ale pak si uvědomil své malicherné jednání a nechal toho.

Většina z těch dnů byla nudná, občas jim ale osud nabídl menší zpestření v podobě vzteklého divočáka anebo protivné, drzé lišky, která se jim velkou část cesty plížila za zády a z bezpečné vzdálenosti se jim vysmívala. Jakmile byla číše Bubovy trpělivosti přeplněná, hezky jí se zuřivým štěkáním prohnal.

V den, kdy narazili na Tuláka, se jim však zcela zásadně změnil život.

Tulák byl starý a špinavý pes neurčité rasy. Jeho tělo pokrývalo neskutečné množství jizev a šrámů; jeho šedočerná srst byla vypelichaná a místy slepená tak silně, že by to snad žádný kartáč nevyčesal. Měl jen jedno oko, důlek druhého byl prázdný; respektive plný zaschlého hnisu. Je div, že ještě neumřel na otravu krve.

Jestliže Buba neměl rád lidi, nebo jimi přinejmenším opovrhoval, Tulák lidi a vše lidské přímo nenáviděl. Žil v malé jeskyni u potoka hluboko v lese, dost daleko od člověka a jeho destruktivní touhy.

"Jako štěně mě dali jakési malé holce," vyprávěl jim prvního společného večera. "Byl jsem dárek k Vánocům a vy sami víte, co to znamená. Krátce po Novým roce mě vyhodili na ulici. Holku jsem omrzel a její rodiče se o mě nechtěli zbytečně starat. Mohli mě zkusit dát do útulku, ale to by jim na mě muselo aspoň trochu záležet. Na ulici jsem ale nebyl dlouho. Našli mě bezdomovci a vzali si mě. Bohužel mě však chtěli jenom sežrat. Naštěstí jeli zrovna kolem policajti a ti jim v tom zabránili. Dali mě do místního útulku, kde se o mě pár dobrých lidí staralo, jak nejlíp uměli. Kéž by si mě tam nechali. Nežil jsem si tam moc dobře, ale proti tomu, co mě čekalo pak, to byl učiněný ráj."

"Co se stalo pak? "vyptával se nedočkavě Pupík. Tulák na něj upřel své jediné oko.

"Vzal si mě jeden postarší chlápek. Tlustý, zpocený plešoun. I když divně páchl, vypadal jako hodný člověk. Ale nebyl. Tedy občas ano, to ale jen výjimečně. To mi dal i najíst. Většinou se však utápěl ve svých mindrácích, jak je sám sobě odporný a že ho ženy nechtějí a tak podobně. Když měl vztek, ten měl často, odnesl jsem to já. O to oko mě připravil on. Asi právě proto si mě vzal. Aby měl koho trestat za svoji neschopnost. Bylo vidět, že si to mlácení pěkně vychutnává, parchant jeden."

"A jak ses ocitl zde?" zeptal se Buba.

"Jednoho dne mi došla trpělivost a pokousal jsem ho. Dostal šílený vztek a chtěl mě zabít, ale já mu utekl. Bylo mi jasné, že po mě půjde a dostane mě, a tak jsem utekl, co nejdál jsem mohl. Od té doby žiju tady. Je tu krásně; žádní lidi, žádné bití, žádná bolest."

Dlouho mlčeli. Každý se s tím, co tady slyšeli, vyrovnával po svém. Pupík se třásl vztekem nad tou nespravedlností, které se Tulákovi dostalo a to, co se honilo v hlavě Bubovi, nemohl uhodnout nikdo. Nedal nic najevo a jen ležel a mlčky zíral před sebe. Prcek, který z toho všeho ještě neměl rozum, pobíhal kolem a snažil si u velkých psů vynutit pozornost.

"A co vás přivedlo na tak opuštěné místo?" zeptal se zničehonic Tulák.

Pupík pohlédl na Bubu, ale ten mlčel, jako by snad ani neslyšel otázku. Když už začalo být to ticho tíživě trapné, otevřel ústa, aby odpověděl, ale Buba ho přeci jen předběhl.

"Něco hledáme."

"Aha. A co?"

"Pokud ti to nevadí," opáčil Buba, "necháme si to pro sebe."

"Jak myslíš," odvětil Tulák neuraženě. "Je to vaše věc. Jen mě to zaujalo, protože tady jsem ještě nikoho, jako vy, nepotkal. Vlastně jsem tady za ty roky nepotkal nikoho."

"Jen procházíme. A přes les je to bezpečnější. Žádní lidé, žádné problémy."

"Jste na útěku?" neodpustil si Tulák další otázku.

"Dá se to tak říct," souhlasil Buba.

Bubovy úsečné odpovědi daly Tulákovi najevo, že by se měl raději přestat ptát. Proto si jednooký pes raději další otázky odpustil. Místo toho se raději pokusil omluvit svoji zvědavost.

"To víte, už roky jsem nikoho neviděl. Jen pár veverek a zajíců, které jsem stejně sežral, a jedna dost drzá liška. Vysmívala se mi" jeho hlas zněl najednou tak smutně a prázdně, "že hledat psí ráj je úplná hloupost, ale já tomu v té době věřil. Neměl jsem nic, jen tu naději, že to místo jednou najdu; já, malý, opuštěný a skoro mrtvý pes. No, když se na to podívám s odstupem, tak..."

Tulák se zarazil a zmlknul, když si všiml vytřeštěných pohledů svých návštěvníků.

"Stalo se něco?" zeptal se opatrně.

"Ne, nic," odpověděl Buba rychle.

"Určitě ne?" ujišťoval se Tulák.

"Myslím, že už mu to můžeme říct," zašeptal Pupík, bohužel tak hlasitě, že to slyšel i Tulák. Buba si povzdychl a zakroutil hlavou.

"Tak dobře" rezignoval. "My totiž taky hledáme psí ráj."

Tulák přeskakoval pohledem z jednoho na druhého a snažil se zjistit, jestli to ti dva myslí vážně. Vypadalo to, že ano.

"Jak jste se o něm dozvěděli?" zeptal se překvapeně.

"Pověděl mi o tom starý, umírající pes mého pána, když jsem byl malé štěně," vysvětlil mu Buba. "Řekl mi, že odejde do psího ráje, kde nejsou lidé, ani obojky nebo řetězy, a naprosto žádní lidé. Jídla je tam kolik kdo sní a nikdy neubude. Celý den si můžeš jen hrát, běhat nebo spát. Druhý den ráno byl pryč. Určitě odešel do psího ráje. Potvrdil mi to i můj pán, když na můj tázavý pohled a očichávání Danovy boudy řekl, že odešel na lepší místo. Celé roky jsem na to myslel a jednoho dne jsem se rozhodl odejít. Vzal jsem tady Pupíka sebou, i když poslední dobou pochybuju, že to byl dobrý nápad. Pořád si jen stěžuje a přestává věřit, že psí ráj najdeme. Pokud tomu vůbec někdy věřil. Je to hold trouba."

"Hele!" ohradil se Pupík. "Já ti věřím, jenže my ani nevíme, kde ten ráj leží. Je to určitě dobrý nápad, ale já nechci zbytek života strávit jeho hledáním."

"Můžeš se vrátit," zavrčel Buba podrážděně.

"Klidně!" vyhrkl Labrador.

"Fajn, tak si jdi!"

"Taky že jdu!"

"Tak se měj!"

"Ty taky!"

Tulák překvapeně sledoval slovní přestřelku dvou přátel a raději do ní nezasahoval.

"Odcházím!" prohlásil Pupík uraženě a vstal. "Pojď Prcku!"

Pupík udělal pár kroků, pak se zastavil a ohlédl se.

"Kde je Prcek?"

Tulák i Buba se rozhlédli, ale štěně nikde neviděli. Pupík začal nervózně pobíhat kolem, ale bylo to marné. Pobíhal i kolem potoka a snažil se prohlédnout temnou hladinou. Zamrazilo ho, když si představil, že ten malý chudák leží někde na dně.

"Prcku!" zavolal ve snaze, že se štěně pouze zaběhlo a na jeho volání přiběhne. Odpovědělo mu však pouze ticho. Nadechl se, aby zavolal podruhé, když v tom jeho citlivé uši zaslechly známý, ale do těchto míst nepatřičný zvuk.

Píííísk!

Zvuk zněl tlumeně, ale přesto bylo poznat, že jeho zdroj je někde blízko. Buba i Tulák vyskočili na nohy. Pupík k nim přiběhl a všichni tři se zadívali na vchod do jeskyně.

Píííísk!

Znovu zaslechli to písknutí a nyní si již byli jistí, že vychází z Tulákova úkrytu. S napětím očekávali, co se bude dít dál. Když se za pár vteřin z temnoty jeskyně vynořil Prcek, sborově si oddechli.

Prcek vyběhl ven, vesele vrtěl bílým ocáskem a v puse držel gumovou pískací hračku, skoro stejně tak velkou jako on sám. Očka mu vesele zářila, když položil gumového čuníka na zem a pochlubil se tím, co uvnitř jeskyně našel.

"No tedy, ty máš ale hračku," pochválil ho Pupík a konečně si oddechl. "Kdepak jsi ji našel, ty jeden šik..." zavrávoral, když do něj zničehonic narazil Tulák, který si přes něj zcela nevybíravě razil cestu. Odstrčil štěně a sebral mu hračku. S vrčením pak zalezl do jeskyně.

Prcek se překvapeně zadíval do míst, kde zmizela jeho první a možná i jediná hračka, a když si uvědomil, že mu ji Tulák nevrátí, posadil se a začal smutně pofňukávat.

"Ale no tak, kamaráde," konejšil ho Pupík. "Seženeme ti jinou hračku. Lepší. Uvidíš!"

Prcek na něj upřel své veliké, smutné oči. Nevypadalo to, že by mu věřil. Byl zklamaný a cítil se ublíženě. Proto poodešel o kus dál, tam si lehl zády k němu a tiše oddychoval. Pupík si povzdychl a raději se také uložil ke spánku. Jen Buba byl ještě vzhůru, ale i on asi o hodinu později zavřel oči.

*

Ráno, hned za úsvitu, se objevil Tulák a taktně jim naznačil, že by měli odejít. Nikdo neprotestoval. Na odchodu musel Pupík postrkovat Prcka, který se neustále otáčel v naději, že mu Tulák přeci jen dá svou hračku. Starý pes však zalezl do jeskyně a neukázal se.

Putovali dál, a zatímco se Buba opět vrátil do své role cestovatele, Pupík se stále v duchu vracel v myšlenkách zpět k Tulákovi. Byl z jeho nezáviděníhodného osudu nešťastný. Zároveň doufal, že se jeho přítel Buba jednou nestane také takovým. Až teď ho napadlo, že mohl Tulákovi nabídnout, aby šel s nimi. Vzápětí však tento nápad zavrhl, když si uvědomil, že se ten pes o to samé snažil mnoho let a nakonec svoji misi odpískal a usadil se v lese, aby tam v klidu dožil.

"Má tedy vůbec cenu pokračovat?" zamumlal si pod vousky a pohlédl na svého přítele, který šel stále neodbytně vpřed.

Pod tíhou myšlenek se nakonec rozhodl dát Bubovi ještě jeden týden. Pak se spolu s Prckem vrátí domů. Nepochyboval o tom, že si štěně staroušci oblíbí a nechají si ho. Bude ho moci vychovávat a dát mu to, co mu jeho nelidský lidský pán nehodlal dát.

*

Putovali celý den a v noci odpočívali. S Prckem se jim šlo mnohem pomaleji, jenže nyní to byl člen jejich smečky a nepřipadalo v úvahu, aby ho opustili.

Druhý den ráno zničehonic vyšli z lesa. Před nimi se rozprostírala krásně zelená louka. Celou tuhle idylku rušil pouze hluk aut z nedaleké silnice. Buba tohle lidské narušení přírody zachmuřeně pozoroval.

"Budeme se muset přes ni dostat," řekl Pupíkovi neradostně. Ten přikývl. Ani on z toho neměl radost. Věděl, jak jsou lidské komunikace pro zvířata nebezpečné.

"Budeme si dávat pozor, viď Prcku?" slíbil Pupík a mrknul na štěně. Prcek souhlasně štěkl.

Sestoupili až k silnici, ale u svodidla museli zastavit. Pro Bubu nebylo žádnou překážkou, ale bylo mu jasné, že Pupík i štěně s tím budou mít problémy. Nemluvě o neustálém provozu na dálnici.

"Buďte opatrní," upozornil je Buba, zatímco kráčeli podél silnice. Auta zde svištěla velikou rychlostí, takže nebylo možné bezpečně přejít. Proto chtěl Buba najít místo, kde auta musí zpomalit a oni budou mít větší šanci. Blížili se k celkem ostré zatáčce, kde museli řidiči pořádně šlápnout na brzdu, aby neskončili v některém ze stromů. Zrovna když se otáčel, aby své souputníky upozornil, že se pokusí přejít, zaslechl Pupíkův křik.

"Stůj Prcku!"

Buba spatřil Pupíka, jak nakukuje do mezery mezi povrchem silnice a svodidlem. Vyskočil na zábranu a uviděl Prcka, jak se bezstarostně prochází těsně u krajové čáry. Neváhal ani vteřinu a hbitě přeskočil na asfaltovou vozovku. I Pupík se pokoušel o to samé, ale byl moc nemotorný a proto se mu skok nezdařil a zůstal viset na svodidlu.

Buba se opatrně blížil ke štěněti, aby ho náhodou nevyplašil a ono nevběhlo pod auto. Pupík se mezitím dostal přes svodidlo a s těžkým žuchnutím přistál na zadku. Prcek se toho hluku lekl a instinktivně poodběhl. Bohužel však na silnici. Žádné auto však momentálně v tomto pruhu nejelo, ale to se mohlo každou chvíli změnit.

"To ne!" zavyl zoufale Pupík, když si uvědomil hrozící nebezpečí.

"Zůstaň tam!" houkl na něj Buba a pomalu kráčel k Prckovi. Ten si ho teprve až nyní všiml a vesele se na něj usmál.

"Hodný kluk," pochválil ho Buba a postoupil o krok dopředu. "Ještě chvíli vydrž na místě a..."

Už to vypadalo, že Buba štěně nakonec dostane pryč z vozovky, když najednou projelo v opačném pruhu auto a Prcek se po něm ohlédl. Zničehonic radostně vyštěkl a rozeběhl se za ním. Pupík si uvědomil, že to auto je podobné vozu Prckova bývalého pána.

Vyrazil vpřed za svým chráněncem, ale daleko se nedostal. Bubovo mohutné tělo ho srazilo zpět.

"Neblázni, cvoku!" okřikl ho Buba. "Chceš, aby tě něco srazilo?"

"Musím ho zachránit!" trval na svém Pupík. "Nenechám ho tam!"

"To já taky ne," snažil se ho ujistit vlčák. "Ale nemůžeme tam jen tak bezhlavě vtrhnout!"

"Tak co uděláme?"

"Vydrž!"

Prcek se naštěstí zdržoval mezi pruhy, takže mu prozatím nic nehrozilo. To však nemuselo trvat věčně. Auto, které pronásledoval, bylo už dávno pryč a štěně se proto zastavilo a smutně koukalo směrem, kde zmizelo.

Pupík nerozhodně přešlapoval na místě a střídavě sledoval Bubu a Prcka. Měl sto chutí vběhnout na silnici, ale držel se Bubova nařízení. Trochu se polekal, když kolem něj prolétl krásný modrý motýl. Obdivně sledoval jeho tělíčko, jak si to krouží vzduchem a míří k Prckovi. Štěně si motýla také všimlo a v okamžiku, kdy kolem něj prolétal, po něm vyskočilo. Motýl ladně uhnul a pokračoval dál, na druhou stranu silnice.

Pupíkovi se málem zastavilo srdce, když viděl Prcka, jak se za ním rozdováděně rozeběhl. Zděšeně se rozhlédl, ale ani z jednoho směru nic naštěstí nejelo. Během chvilky tak zachránce a zachraňovaného dělila celá šíře silnice.

"Už toho mám dost," vykřikl Pupík. Než mu v tom mohl Buba zabránit, rozeběhl se odvážný Labrador na druhou stranu.

Právě v tu samou chvíli vyjelo ze zatáčky auto. Jelo pomalu a to Pupíkovi zachránilo život. Řidič vozu spatřil psa a včas dupl na brzdu. Zastavil jen pár centimetrů od strachem polomrtvého Pupíka, kterého zradily nohy, a on sebou plácnul o zem.

Prcek, polekaný kvílením brzd, spatřil ležícího Pupíka a se strachem v očích se k němu rozeběhl.

"Ne!" vykřikli oba jeho adoptivní tátové současně. Všimli si totiž vozu, jedoucího v pruhu, ve kterém se právě nalézal Prcek. Ten si ho, plný obav o Pupíka, všiml až v poslední chvíli, ale to už bylo pozdě.

Pupík zavyl a zavřel oči. Buba sebou trhnul, když kolem něj prosvištěla šedočerná střela a právě včas odhodila Prcka z cesty.

Řidič druhého vozu sice začal brzdit, neměl však naději zastavit dřív, než ucítil prudký náraz.

*

Buba donutil Pupíka zvednout se na nohy a oba se rozeběhli k druhému autu. Zpoza něj se objevil Prcek. Potlučený a vyděšený, ale živý. Pupík k němu doběhl a ihned ho začal starostlivě očichávat a olizovat mu odřeniny.

Buba se pohledem na ty dva ubezpečil, že už jim, prozatím, nic nehrozí, a vydal se k tělu, ležícímu několik metrů před vozem.

Byl to Tulák.

Musel vědět, že zaplatí nejvyšší cenu a přesto se obětoval, aby zachránil štěně, které ani neznal. Na Bubu tím udělal obrovský dojem.

Měl zavřené oko, ale ještě žil. To byla však otázka několika málo chvil. Všichni tři cestovatelé se zastavili u něj, ale ani jeden z nich netušil, co dělat.

Tulák otevřel své oko a upřel je na ně. V tlamě stále svíral svoji gumovou hračku. Když spatřil živého Prcka, pokusil se usmát, ale bolest ten úsměv proměnila v ošklivý škleb. Zasípal a vyplivl gumové prasátko.

"Pojď ke mně, chlapče," zašeptal směrem k Prckovi.

Štěně se nerozhodně ohlédlo po Pupíkovi, a když ten přikývl, dotlapkalo k Tulákovi. Z posledních sil popostrčil starý pes hračku ke štěněti.

"Je tvoje," řekl Tulák. "Měl jsem ti ho nechat už předtím, ale bylo to to jediné, co jsem kdy měl. Našel jsem ho u popelnice, ale pro mě mělo obrovskou cenu. Hlídej si ho. A postarej se o ty dva mouly. Jsou fakt nemožní."

Pupík se pokusil usmát, ale nedokázal to. Žal zcela zaplnil celé jeho srdce. Dokonce i Buba měl co dělat, aby se ovládl.

"Děkujeme ti," řekl vlčák. "Za Prcka."

"To nic," odvětil Tulák. "Zachránili byste ho i beze mě. Navíc, teď půjdu na lepší místo, a kdo si to zasloužil víc než já? Psí ráj na mě už čeká. Sbohem, kamarádi."

S těmito slovy Tulák zemřel.

*

Řidiči obou stojících vozidel vystoupili a blížili se ke psům. Buba si jich všiml, a proto kývl na Pupíka s Prckem, aby ho následovali.

"Ale co bude s Tulákem?" zeptal se Pupík. "Nemůžeme ho tam nechat ležet!"

"Lidé se o něj postarají," odpověděl mu Buba. Vyznělo to z jeho úst tak přesvědčivě, že mu Pupík uvěřil. To, že ta odpověď mohla být dvojsmyslná, už raději neřešil.

Buba přehodil Prcka přes svodidla a pomohl přelézt i Pupíkovi. Pak přeskočil i on a společně běželi od silnice dost daleko, než si byli jistí, že je z lidí nebude nikdo pronásledovat. Z dálky pak sledovali, jak se lidé sklánějí u Tulákova těla.

"Co teď?" zajímal se Pupík, avšak jen proto, aby svou mysl odpoutal od tragédie, která se před chvílí odehrála.

"Půjdeme," zněla Bubova stručná odpověď.

Pupík si tiše povzdychl. Doufal, že po všem tom martyriu bude mít jeho přítel cestování dost.

"Tak kam?" zeptal se odevzdaně.

"Domů."

Pupík nevěřil svým uším. "Domů? Myslíš to vážně?"

"Jo."

"Ale co naše cesta, náš cíl? Chceš to vzdát? Už nechceš najít psí ráj?"

"Víš Pupíku," povzdychl si Buba unaveně, "něco jsem asi pochopil. Buď mi to došlo z toho, co nám řekl Tulák, nebo jsem to věděl celou tu dobu, ale nechtěl jsem tomu věřit. No, ať je to jak chce, naše hledání je u konce. Jdeme domů."

"Takže psí ráj neexistuje?" zeptal se zklamaně Pupík.

"To víš, že existuje," usmál se na něj Buba. "Jen bude lepší, když si na jeho krásy ještě nějakou chvíli počkáme."

pozn. aut. - tuto povídku chci věnovat všem psům (a nejen jim), kteří svůj ráj už našli, ale i těm, kteří ho teprve hledají.