Poslední dobrodružství (2014)

16.01.2018


stáhnout doc


Moje jméno je Wilhelm Šoufek.

Já vím, není to kdovíjak dobré jméno, ale jednou jsem ho zdědil po rodičích, takže mi nezbývá nic jiného, než s ním žít. Navíc můžu být rád, že nemusím používat to, které mi královský úředník na matričním úřadu vepsal do rodného dokumentu. Nerad používám sprostá slova, ale byl to idiot, který by měl používat naslouchadlo a přestat tak zaměňovat písmena ve jménu. Své o tom ví i můj přítel Leonard Lenis.

Mými rodiči byli (muž a žena, samozřejmě) Wilhelmína von Šoufek, dcera hraběte z Clozettu, což je prý (nikdy jsem tam nebyl) místo kdesi v Herrmanii, a Stanislav Nemájméno, obyčejný podomek z Moravignonu v Androlinském království.

Hnoják, jak by řekl dědeček z matčiny strany.

Příběh o jejich lásce, těžce vybojované kvůli stavovským předsudkům a hlavně značné vzdálenosti, je známý po celém Prastarém Kontinentu. Existuje sice mnoho rozličných verzí, ale jedno mají společné. Nakonec to dali dohromady, vzali se a odstěhovali do Prdelákova, což je malá vesnice na jihu Moravignonu.

Zde jsem byl zplozen, zrozen a vychováván dlouhých a krásných patnáct let. Můj mladicky bojovný a dobrodružný duch však nechtěl být nadosmrti spojen s nudným a obyčejným životem venkovana.

Netoužil jsem být hnojákem.

Krátce po patnáctých narozeninách jsem se přidal k potulnému rytíři Joffreymu z Namarku. Stal jsem se jeho panošem a vydal se s ním na cestu. Ta skončila náhle v sousední vesnici, kde se můj milý rytíř v místní krčmě po hloupé sázce upil k smrti.

Později jsem se připojil k mudrci a mágovi z východu, jménem Oshuk-ej. Dlouho jsem u něj nepobyl. Z jeho mastiček a různých lektvarů jsem dostal příšerně svědivou alergii a jeho filozofii jsem absolutně nechápal.

Rozhodl jsem se vést dobrodružný život na vlastní pěst. Nespoléhat se na to, že vás nějaký alkoholik nebo pomatenec nejen navede na koleje tohoto života, ale že vás na nich i udrží.

Vydal jsem se do Nemělosmysli, většího správního města na jihu. Doufal jsem, že zde najdu pár stejně smýšlejících mladíků, kteří by se se mnou vydali na cestu za slávou (a bohatstvím, samozřejmě).

Nakonec jsem po delším pátrání našel čtyři. Prvním byl Kolemjdoucí Jan, mlčenlivý hraničář z východu. Nikdy nemluvil a nedokázal zůstat na jednom místě alespoň pár minut. Pořád se někde potuloval, sledoval a hledal, objevoval se zničehonic na místech, kde by ho nikdo nečekal.

Angus Bezelstný byl druhým členem naší grupy. Vysoký, svalnatý a holohlavý, z nějž evoluce díky stovkám let válčení jeho lidu učinila zbraň hromadného ničení. Necítil bolest a o lidských citech nevěděl zhola nic a ani to nepotřeboval, pokud by se mu nepostavily se zbraní v ruce.

Třetím byl Lucas Ochlup, mrňavý, drzý a věčně se šklebící zlodějíček z hlavního města Androlinu, Tantropolis. Za ty roky, které jsme spolu prožili na cestách, jsem měl nespočetněkrát velkou chuť toho chvastouna zabít (několikrát jsem se o to i pokusil), nemohu mu však upřít zásluhy. Nebýt jeho hbitých rukou, odešli bysme z mnoha našich dobrodružství s holou... kapsou.

Čtvrtým a posledním kumpánem byl Igor Křupbuch. Jeho záliba v alchymii z něj učinila nebezpečí pro každého, kdo stál minimálně dva metry od něj. Sto metrů, když po celonoční práci ve své dílně vynalezl opravdu silnou třaskavinu.

Netřeba dodávat, že je dílna, potažmo domov stála v bezpečné vzdálenosti od města.

A netřeba dodávat, že jeho znalosti se nám v určitých chvílích, kdy nám nepřátelé stojící v cestě opravdu pěkně zatápěli.

Nasadili jsme na ně Igora a během chvíle nám v cestě nestál nikdo. Obvykle ani ta cesta a její nejbližší okolí.

To je tedy naše skupina dobrodruhů. Každý v ní hrál svoji roli. Já byl vůdce, mozek, vrchní plánovač, držitel kasy a rozdělovač peněz.

No, abych byl sám k sobě upřímný, ti ostatní byli vlastně jen do počtu. Hodili se hlavně k tomu, aby stáli mezi mnou a protivníky.

A v tom byli opravdu dobří.

Dlouhých patnáct let jsme putovali po celém Prastarém Kontinentu a bojovali se zlem. Nebo s dobrem - záleží na úhlu pohledu.

Zachraňovali jsme princezny, nebo prince, kteří si hráli na princezny. Bojovali jsme jako žoldáci v různých armádách. Prošli jsme desítkami krvavých bitek a zúčastnili se stovek o něco méně krvavých pitek. Putovali jsme nezmapovanými kouty světa a pátrali po mocných artefaktech, s nimiž se dali léčit lidé, nemocní po infarktech. Zabíjeli jsme lidi, divoká zvířata, divoké lidi a lidská zvířata. Též netvory, mutanty a věci, které nepatřily do žádné kategorie.

Prokázali jsme světu velikou službu, a po těch mnoha letech musím uznat, že i sami sobě. A jsme na sebe pyšní!

Tohle byl totiž Život!

Leč, žel bohu, vše krásné jednoho dne končí.

Zestárli jsme, někteří i trochu zmoudřeli. Našli jsme si přítelkyně, z nichž jsme po nějaké době učinili manželky. Vychovali jsme děti a vykopli je v pravý čas z rodinného hnízda. Dobrodružství jsme již prožívali jen ve vzpomínkách, každou neděli odpoledne v hospodě U pukavce.

Jasně, svět se točí dál, žezlo je předáno mladším a na nás čeká už jen poklidný důchod. I ten je však svým způsobem krásný. Člověk má čas přemýšlet, tvořit a hlavně milovat. Má možnost si všímat věcí, které jako mladý nevnímal.

S věrnou ženou po boku, co víc si člověk může přát?

Tohle vykládáme, když víme nebo tušíme, že jsou naše manželky nablízku. Ony totiž tohle rády slyší, víte?

A jelikož jsme ve věku, kdy jim můžeme po většinu roku dělat pouze toto potěšení, jsme (ony i my) za to vděční.

Jenže když večer uleháme do vyhřátých postelí a usínáme, aniž bychom se museli bát, že nás ve spánku napadne tlupa barbarů nebo vysaje zlověstná upírka, když jediná možnost, že se ráno již neprobudíme je poklidná smrt věkem - toužíme se ještě aspoň jednou vrhnout po hlavě do dobrodružství.

Nasadit zbroj, osedlat koně a s vlajícími vlasy se řítit stepí, s mečem taseným, kopím vztyčeným a sekerou roztočenou se vrhnout do šiku nepřátel a kosit je po desítkách.

Ještě aspoň jednou...

*

Uprostřed hluboké noci mě probudilo naléhavé bušení na dveře. Posadil jsem se na posteli, promasíroval si spánky, abych trochu ulevil bolesti z předčasného probuzení a vstal jsem. V churavých kolenou mi zapraskalo, páteř mi málem vylétla ze zad. Vyšel jsem z ložnice do předsíně a došoural se až k domovním dveřím. Cítil jsem akutní potřebu si dojít na záchod a přitom jsem si uvědomil, že by to bylo poprvé, co bych dřív vymočil, než se probudil.

Znovu se ozvalo zabušení, snad ještě naléhavější než předtím.

"Už jdu, sakra!" zaláteřil jsem.

Když musím vstávat dřív jak před šestou, mám velmi mrzutou náladu. Doufám, že dotyčný, který mi chce pěstmi vyrazit dveře, má velmi dobrý důvod mě budit. Už mu sice nemohu na oplátku zarazit pěst do žaludku a proházet mu tím vnitřnosti, ale můžu si dost dlouho, dost hlasitě a dost neodbytně stěžovat starostovi, aby s nočními nezvanými návštěvníky pořádně zatočil.

Otevřel jsem dveře a spatřil vysokou a hubenou postavu v plášti, tvář zahalenou kápí. Netrpělivě přešlapovala na místě, a když mě spatřila, hbitě vystřelila ruku, v které držela starý pergamen, svázaný šňůrou.

"Co chcete!" obořil jsem se na ni, doufám, že dost neslušně.

"Není čas na vysvětlování!" vyhrkla mladým mužským hlasem. "Řekli mi, že jen vy jste ten pravý, kdo může splnit tento důležitý úkol!"

Zajímalo by mě, jak dlouho mě ten mladík vlastně hledal. Nebylo to však důležité. Stačilo mi to, co řekl. Nebo vlastně to, co neřekl.

Moje vysněné poslední dobrodružství! Nespočet dlouhých dní na cestách, stejný počet někdy i bezesných nocí! Spát na hole zemi, v rozmáčeném bahně, třást se zimou a možná i strachy před tím, co číhá za hranicemi ohniště! Riskovat život pro pochybné ideály nebo pro nepochybné bohatství!

A stačí si jen vzít ten pergamen! Splněné přání doslova na dosah ruky!

"Nemám zájem!" odsekl jsem rozhodně a prásknul mu dveřmi před obličejem.

Nu, co dodat. Jsem starý a všechno mě bolí. Pokud bych nezemřel na cestě, dozajista by mě zabila manželka po návratu domů. Mám rád svůj klid a své pohodlí a nehodlám na tom už nic měnit ani za všechny poklady a dobrodružství světa.

To všechno jsem si uvědomil až poté, co jsem otevřel dveře záhadnému cizinci. A chvála bohu za to! Vždyť bych byl všem akorát tak pro smích! Raději si ponechám tu trochu hrdosti a haldu vzpomínek, které mi zbyly.

Jediné vítězství, které má pro mě smysl je to, že dokážu včas doběhnout na záchod a porazit tak, aspoň na jeden den, krutý Osud a jeho přítele Čas.

Jdu na záchod a spát!