Poslední strážce spícího boha (2017)

18.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Svítat začalo teprve před několika málo hodinami. Slunce ještě nemělo dostatečnou sílu, aby svými paprsky proniklo spletitým bludištěm košatých korun listnatých dubů, buků a habrů. Brzy se to však změní a chlad, přetrvávající v lesích po vládě noci, nahradí příjemné teplo.

Taran se jednou rukou přidržoval kmene mohutného dubu, jenž mu poskytoval ochranu před pátravými pohledy, a nehnutě sledoval tři postavy, ozbrojené oštěpy. Vysocí a mohutní muži s vlasy barvy pšenice, v dlouhých nohavicích a hrubých halenách, opásaných koženými pásky, kráčeli rychle, ne však neopatrně. Věděli, že jsou na neprozkoumaném, pravděpodobně nepřátelském území, a i když nebyli žádní zbabělci, chtěli mít svou obhlídku co nejrychleji za sebou. I pro ně byl les tajemným územím, plným nebezpečí, skrytých míst a tvorů, kteří by neměli být nikdy objeveni.

Z chování a chybějící zbroje Taran poznal, že tito muži nejsou válečníci, ale spíše obyčejní lovci nebo stopaři. To by bylo dobré, kdyby ovšem nevěděl, že někde daleko za nimi jdou další, lépe vyzbrojení a odhodlaní zabrat další území pro svůj rozrůstající se lid.

Muži se blížili k místu, kde se mladík schovával. Minou ho sice o nějakých deset kroků a pravděpodobně si ho nevšimnou, ale on se přesto musel rozhodnout, jestli je nechá projít. Mohl se pouze domnívat, jestli se brzy otočí a půjdou zpět, nebo dorazí až na konec lesa a naskytne se jim pohled na nádherné panorama rovinaté krajiny, táhnoucí se do dáli, s posvátnou Horou v jejím středu, tyčící se majestátně k nebi. Nepochybně tím budou uchváceni stejně, jako když sem před dávnými časy přišli Taranovi předkové.

Kraj pod Horou byl domovem Taranových lidí odnepaměti - už proto jej byl odhodlaný bránit za cenu vlastního života. Druhým důvodem proč nepřipustit, aby se tito stopaři dozvěděli o místě, kde žil, byla Hora samotná. Pro jeho lid, Kelty, jak se nazývali, byla Hora posvátným místem, kde odpočíval bůh Taranis. Právě na jeho počest dostal mladý Kelt při narození své jméno. Tu noc, kdy se dral na svět, jeho matka v bolestech vzývala pána nebes a prosila ho o požehnání pro své dítě. Dostalo se jí odpovědi v podobě trojice pronikavě jasných blesků a následného hromobití, které muselo být slyšet až na druhé straně Bílé řeky, nebo Alby, jak jí říkají jejich germánští sousedé z kmene Dlouhovousých. Bylo to jasné znamení, že Taranis na nového člena rodu dohlédne. Keltové věděli, že bůh za to bude něco chtít.

Pryč už však byly doby, kdy se Taranisovi obětovaly stovky, ba i tisíce zajatců, ječících obětí, uvězněných v proutěných panácích. Taranův rod zde žil po dlouhé roky v míru a nikdo z nich si proto ani nedovedl představit, že by tuto krvavou tradici obnovili.

Novopečený otec chtěl obětovat alespoň kozu, jejich jediný zvířecí majetek. Starý strážce Hory Brandubh, Černý Havran, však nabídl jiné řešení. Až bude Taranovi šest let, vezme ho pod svá křídla a vycvičí z něj nového strážce, čímž se Vládci bohů jistě odvděčí. Tento titul byl Kelty velmi vážený, srovnatelný s postavením dávných druidů. Pro Taranovy rodiče to byla velká čest, navzdory tomu, že svého syna budou moci vychovávat pouze pár let. S lehkým zaváháním, připsatelným na vrub rodičovské lásce a strachu z odcizení, souhlasili.

Jak Brandubh slíbil, tak učinil. Za šest let se ukázal před jejich srubem a chlapce si odvedl na opačnou stranu Hory, kde byl jeho domov. I když ho rodiče na tuto cestu připravili, stejně se musel Taran přemáhat, aby nedal najevo strach a touhu vrátit se k matce.

Brzy však na odloučení zapomněl. Brandubh byl moudrý muž a dobrý učitel. Měl Tarana hodně co naučit, ale bylo mu jasné, že to musí udělat tak, aby chlapce výuka bavila a nenudila. Zjistil, že jeho učeň je bystrý a učí se rychle. Vodil ho na východ do hustých lesů a tam ho učil lovit a stopovat, vyhledávat vhodná místa k úkrytu, vyvarovat se těch míst, která už využívá někdo jiný, poznat léčivé rostliny a mnoho dalšího.

Po uplynutí dvanácti let byl Taran připravený k závěrečné zkoušce. Právě včas - Brandubh překročil sedmou desítku prožitých let a cítil, že se jeho život blíží ke konci. S velikou námahou se vyškrábal na vrchol stolové hory, aby tam Tarana připravil na iniciační rituál, po jehož zakončení započne další, důležitější část svého života.

To, co se oné noci odehrálo na vrcholku Hory, zůstane jen mezi nimi - dokud nepřijde doba, kdy Taran vycvičí nového strážce. Důležité bylo, že se z něj poté nestal nejen nový strážce, ale i člověk. Se zodpovědností totiž zdědil i tíhu hrozivého tajemství, jež bude ležet na jeho bedrech do té doby, dokud se o něj nepodělí s novým strážcem. I jeho rodiče si povšimli změny, jakou za ty roky prošel. Brali to však jako daň za tak důležité poslání, k jakému byl jejich syn předurčen.

Pár dní po tajemném obřadu vydechl Brandubh naposledy. Taran se tak stal jediným strážcem Hory a ochráncem svého domova. Bývalý strážce byl se všemi poctami spálen na hranici a jeho popel rozsypal Taran na vrcholku Hory.

Po dalších deset let zajišťoval svému rodu klid a mír, ovšem za nemalou cenu. Samota byla důsledkem jeho služby a on si nikdy neměl najít dívku, s níž by se spojil ve svazku manželském. Staří odešli, mezi nimi i jeho rodiče, jeho vrstevníci dospěli a založili vlastní rodiny, a vesnicí se nesl povyk a smích nové generace dětí.

Představil si šťastné tváře svých soukmenovců, sdílejících radost svých veselících se dětí. Pochopil, že by se tohle všechno stalo minulostí, pokud by noví osadníci ovládli jejich území - a to rozhodlo. Cizí stopaři se nesmějí vrátit zpátky, odkud přišli.

Vyčkal, až ho muži minou, vytáhl z toulce z jelení kůže šíp a nasadil ho do tětivy svého luku. Při napnutí se tisové dřevo ohnulo a slabě zavrzalo. Vybral si toho největší z nich, aby měl jistotu, že proti němu nestane v následném boji zblízka. Sice se mu nelíbilo, že bude muset zabíjet zákeřně zezadu, ale v tomto případě musely jít ohledy stranou.

Namířil na vysokého muže uprostřed, zpomalil dýchání a vypustil šíp. Jasanová střela se železným hrotem neomylně vyhledala stopařova záda a zasáhla jej těsně pod levou lopatku.

Muž hekl více překvapeně než bolestí, upustil z ochablých prstů oštěp a klesl na kolena. Teprve až se po něm jeho společníci ohlédli, rozhodl se padnout tváří ho něžné náruče zeleného mechu.

Zbylí stopaři zírali na dřík šípu, trčící mu ze zad, jehož bílé husí letky se nepatrně chvěly slabým náporem ranního vánku. Patrně nechápali, jak se to mohlo stát.

Když Taran zakládal další šíp, opět si dokázal, že se nejedná o bojovníky. Místo toho, aby se ukryli za strom nebo lehli na zem, zmateně se rozhlíželi kolem sebe. Tím mu samozřejmě usnadnili práci. Druhý šíp prorazil místo mezi krkem a hrudí dalšího muže, a poslal ho do podsvětí. Zbýval jeden.

Taranovo svědomí, nadávající mu do zbabělců, konečně zvítězilo. Položil luk na zem, vylezl ze svého úkrytu za stromem a odhalil se tak zbývajícímu soupeři. Tomu však chvíli trvalo, než ho zaregistroval. Tarana kryl od ramen až ke kolenům hnědozelený plášť, který mu zde v lesích poskytoval dokonalé maskování.

Strážce vytáhl z kožené pochvy železný meč a vyzval stopaře na souboj. Neměl by za sebou téměř tři desítky let, kdyby podceňoval své protivníky, a ani dnes to neudělal. Věděl, že i sebevětší zbabělec v sobě najde dostatek odvahy bránit svůj život, je-li zahnaný do kouta jako lovená kořist.

Stopař nerozhodně přešlápl a očima hledal únikovou cestu. O krok ucouvl a natočil se k útěku. Náhle se však obrátil zpět a mrštil po Taranovi oštěpem. Ten by ho proklál skrz naskrz, kdyby strážce jeho úmysl neodhadl a neuskočil stranou. Všiml si totiž, jak si lovec při tom klamném půlobratu přehodil zbraň tak, aby byl připravený okamžitě házet. Ať byl lovec jakýkoliv, se svou zbraní to přeci jen uměl, a kdokoliv jiný na strážcově místě by byl jistě po smrti.

Oštěp neškodně prolétl kolem Taranovy hlavy a zmizel v houští kdesi za ním. Cizinec ohromeně vykulil oči a poklesla mu brada. Nyní už byl, kromě svého nože za opaskem, bezbranný. Jít s ním proti dlouhému meči byla holá sebevražda. Využil tedy jediné možnosti, která se mu nabízela. Dal se na útěk.

Taran prchající postavu s rozpaky sledoval. O pár okamžiků později však držel v ruce luk a snažil se zamířit utíkajícího muže. Ten prozřetelně kličkoval a i všudypřítomné stromy mu bránily, aby měl jistotu zásahu.

Nakonec mu nezbylo než povolit tětivu a dát se do pronásledování. Nadával si do hlupáků, že se nechal tak snadno ovlivnit smyslem pro čest, a nejednal jako obvykle chladně a bez slitování.

Ačkoliv byl Taran dobrý běžec, měl problémy udržet s lovcem krok. Strach dodal prchajícímu obdivuhodnou rychlost. Strážce měl však jednu výhodu - byl na území, které znal. Pokud bude lovec pokračovat stejným směrem, tedy na sever, brzy se mu do cesty postaví Bílá řeka. Aniž to tušil, byl jeho protivník v pasti. Stačilo vydržet.

Bylo by to i vyšlo, nebýt toho, že se mu cizinec v jednu chvíli ztratil z dohledu. Místo aby zpomalil, nasadil rychlejší tempo s cílem ho brzy dohnat. Nedával si tak pozor, což se mu vymstilo, když se zpoza jednoho stromu vynořil lovec a praštil ho do hrudi silným kusem větve. Taran nestačil ani heknout.

Při pádu se silně udeřil do hlavy a zůstal omámeně ležet. Lovec toho využil a skočil po něm s nožem v ruce. Strážce se zmohl pouze na chabou obranu. Špička nože se přibližovala k jeho hrdlu a již se ho skoro dotýkala.

Cizinec byl silný. I kdyby nebyl Taran otřesený po pádu, těžko by se mu rovnal. Nechtěl se vzdát, ale cítil, že se jeho konec blíží. Ještě chvíli a ostří nože se až po rukojeť vnoří do těla, otevře díru, z níž unikne jeho duše a chladný kov začne hltat teplou krev. Taran pevně stiskl víčka, protože nechtěl jako poslední věc ve svém životě spatřit polodivoký, šklebící se obličej svého vraha.

Náhle tíha soupeřova těla, stejně jako tlak ruky držící nůž, zmizela. Taran otevřel oči a spatřil vysokou postavu ve stejném plášti, jaký měl i on, jak táhne po zemi za vlasy vzpouzejícího se lovce. Odtáhl ho o kus dál a tam mu několika ranami meče do krku oddělil hlavu. Zatímco se z rány řinula krev, nově příchozí si do těla otřel meč a zasunul zpět do pochvy. Došel k Taranovi a pomohl mu na nohy. Chvíli si vzájemně hleděli do očí a pak se objali.

"Ceiline," přivítal tiše svého přítele strážce.

Oslovený se usmál a odhalil dvě řady bílých zubů.

"Rád tě vidím, příteli," pravil Ceilin. "Zdá se, že jsem přišel právě včas."

Oba dva pohlédli na bezhlavou mrtvolu a Taran přikývl.

"Dlužím ti za svůj život, Ceiline."

"Doufám, že mi tu službu nebudeš muset nikdy oplácet. Nerad bych svým druhům vykládal, že mě zachránil obyčejný člověk."

Kdokoliv jiný by tato slova vzal jako urážku, strážce však ne. Věděl, že to Ceilin nemyslí vážně a bere to jen jako škádlení mezi dlouholetými přáteli. Tímto humorem bojovali proti předsudkům svých ras.

Ceilin byl elf. Jeho otec, Ebris, byl posledním elfím knížetem v této zemi.

Tak jako Taranův rod, i ten Ceilinův žil ve stínu dávné slávy. Poté, co před staletími odešli elfové na západ, zbytky Keltů v této zemi je brzy následovaly.

Poslední elfí osady stály na jižním břehu Bílé řeky, a i když žili s Kelty dlouhou dobu v míru, staletí vleklých válek a vzájemné nenávisti nešlo jen tak přejít. Stále mezi nimi panovala jistá obezřetnost a podezřívavost, která sice působila jen malé problémy, ale byla velkou překážkou lepšího sblížení.

Poprvé se Taran s Ceilinem setkal před několika lety, když je neblahé okolnosti donutily spojit své síly a čelit skupině germánských lupičů. Jejich vynucené spojenectví nakonec přerostlo v nerozlučné přátelství, které přetrvalo do dnešních dnů.

Taran počkal, až elf prohlédá mrtvého a vezme si jeho věci jako podíl z kořisti. Bylo to jeho právo, stejně jako strážcovo u zbylých dvou mužů, které zabil on sám. Cestou k jejich mrtvolám si spolu povídali.

"Došel jsem až k Divoké řece," vyprávěl svému příteli Ceilin. "Cestou tam jsem nic podezřelého neobjevil, ale jakmile jsem stanul na jejích březích, spatřil jsem něco, co mě velice zneklidnilo."

"Naplnily se naše obavy?" zeptal se s obavou Taran.

"Ano," přikývl zachmuřeně elf. "Na druhé straně řeky, kam až moje oči dohlédly, stála spousta stanů. Všude byli bojovníci. Stovky bojovníků. To však není všechno."

Ceilin se významně odmlčel. Taran s napětím očekával jeho další slova.

"Přeplaval jsem řeku," pokračoval elf, "obešel tábor a vydal se dál na východ. To, co jsem tam spatřil mě tak ohromilo, že jsem pokračoval ještě mnoho dní, abych si potvrdil svou domněnku."

Zastavili se na dohled Taranem zabitých nepřátel, elf uchopil svého přítele za ramena a pohlédl mu do očí.

"Tarane, ti bojovníci v táboře jsou jen předvoj. Do naší krásné země míří celý kmen. Nevím, co se to děje, ale jedno je mi jasné. Jde o velikou věc."

Taran, neschopen v tu chvíli ohromením mluvit, pouze přikývl.

"Co budeme dělat?"

Elf přešel k nejbližšímu padlému, zručně z něj vytáhl šíp, aniž by ho poškodil, očistil ho a podal strážci.

"Máme na výběr," odpověděl. "Můžeme odejít a hledat si nový domov, nebo se jim postavíme."

"Máme nějakou naději vyhrát?"

Elf pozvedl zrak k nebi, jako by tam hledal odpověď.

"Snad. Tam, kde je pevné odhodlání zvítězit, je i stejně silná naděje na vítězství."

Na Taranovi bylo vidět, že ho tato slova moc neuspokojila. Přesto odhodlaně přikývl.

"Dobře. Budeme bojovat."

*

O týden později.

V táboře za Divokou řekou panoval klid. Dokud se nevrátí všichni zvědové, které vyslali na druhý břeh, neměl vůdce bojovníků Bojeslav v plánu nic podnikat. Navíc se čekalo, až dřevorubci postaví dostatek vorů pro jeho pět set mužů, které mu vojvoda Krok přidělil. Aby toho nebylo málo, vojsko se nepohne do té doby, dokud Uša, Krokova dcera, nerozhodne, že je správný čas překročit dravou řeku. Každý den, už několik týdnů, odcházela pravidelně ráno k Divoké, kde po celý den rozmlouvala s vodními duchy a žádala je, aby jejím lidem povolili bezpečný přechod přes jejich vodní panství. Zatím se prý uvolili pouze k tomu, aby se mohlo přes řeku přeplavit malé množství průzkumníků.

Bojeslav, stejně jako ostatní z jeho kmene, vodní duchy ctil. Problémem však bylo, že se v jeho nitru svářila vrozená bojovnost s úctou k nadpřirozenu. Nejraději by svolal své muže a vydal rozkaz k postupu vpřed, strach z pomsty nelidských bytostí mu v tom však bránil - stejně jako strach z Ušy samotné.

Nešlo o to, že je vojvodovou dcerou. Kroka se nebál. Vládl jen proto, že si ho on a další náčelníci zvolili. Byl to obyčejný člověk. O jeho dceři se to říci nedalo, ačkoliv tak vypadala a nijak se zevnějškem nelišila od ostatních dívek. Matku, která ji porodila, však nikdo neviděl a samotný vojvoda se o ní nikdy nezmínil. Kolovaly zvěsti, že nepatřila mezi lidi. Prý to snad mohla být nějaká divoženka, lesní víla či nějaká mocnější bytost.

Ať už to bylo jakkoliv, mladé, plavovlasé dívky se bál nejen Bojeslav, ale i většina mužů pod jeho velením.

Uša však žádné rozbroje nevyvolávala. Její stan stál stranou ostatních, a i když jí vojevůdce nabízel ozbrojenou stráž, odmítla ji s tím, že se o svou bezpečnost postará sama. Bojeslav tomu věřil. Stačil mu k tomu jediný krátký pohled na jejího zvířecího společníka, vlka.

Jediné problémy tak vyvolávala zahálka, jíž byli bojovníci už několik týdnů vystaveni. Propukaly malicherné spory, muži se nudili a snažili se zabavit, což mnoho užitku nepřineslo.

Jednoho takového dne obcházel Bojeslav tábor a pozoroval své muže. Mnozí jen tak posedávali nebo polehávali před svými stany, jiní se věnovali opravě svých zbraní, další jedli anebo debatovali se svými přáteli. Prozatím to vypadalo, že to bude jeden z těch klidnějších dnů, kdy nebude muset zvyšovat hlas a využívat své autority velitele.

Když se však vracel ke svému stanu, spatřil přibíhat ze směru od řeky dva muže. Bojeslav i na tu značnou vzdálenost poznal, kdo to je. Nikdo jiný z jeho bojovníků totiž neměl tak vysokou, mohutnou postavu jako Bivoj. Tím druhým, jen o málo menším příchozím, byl jeho otec, vladyka Sudivoj, oba z rodu Strošovců.

Bojeslav vyčkal, až k němu oba muži doběhnou. S nevolí sledoval, jak mu mladý Bivoj pouze pokynul hlavou, místo toho, aby se řádně uklonil jako jeho otec, který věděl, jak vyjádřit úctu.

Více než vyžadovaný respekt ho však zajímaly zprávy, které mu dva nejlepší zvědové jeho vojska přinášejí z druhé strany řeky.

"Povídejte," vyzval zvědy. "Co jste viděli?"

"Mnoho toho nebylo," ujal se slova starší Sudivoj. "Země za řekou je krásná a až na pár osad neobydlená."

"Dá se očekávat nějaký větší odpor?"

Otec se podíval na syna, ale ten zíral před sebe. Jestli se nechtěl zapojit do rozhovoru, nebo jen neměl co říct, to bylo tajemství jeho mysli. Zůstalo tedy na něm, aby svému veliteli vysvětlil události, kterých se svým synem byli svědky.

"Nedá se říct, jak velký jejich odpor můžeme očekávat, budou-li bojovat každý sám za sebe. Snad kdyby se spojili, mohli by nám způsobit problémy..."

"Jak velké?" přerušil ho Bojeslav.

"Nu, porazíme je, ale bude nás to stát dost mužů."

"Jen jestli mají dobré bojovníky. Na koho jste narazili?"

Sudivoj zaváhal jen chvilku, potřebnou k tomu, aby z hlavy vytáhl potřebné informace.

"Na jihu jsme narazili na několik germánských vesnic. Nebyly nijak rozlehlé. Každá z nich by mohla vyzbrojit dvacet až třicet bojovníků. Při cestě na sever jsme žádná větší osídlení, jež by nás mohla ohrozit, neobjevili. Zato na severu, při březích řeky, do níž se tato vlévá, stojí asi půl tuctu elfích vesnic, možná více. Na jejich území jsme se raději moc dlouho nezdržovali. Ti budou podlé mého odhadu mnohem větším nebezpečím při osídlování této země, než kterýkoliv lidský kmen."

"Hm," přitakal vážně Bojeslav. Už se s elfy nejednou setkal, a jestli jsou v něčem opravdu dobří, byl to boj. Jediným štěstím pro jeho národ bylo to, že jich po cestě potkali jen pár. I tak jim způsobili nemalé potíže.

"Tvůj názor tedy znám," kývl na Sudivoje, "a zcela s ním souhlasím. Co si myslí tvůj syn? Smýšlí stejně?"

"Samozřejmě," přikývl rychle Sudivoj. "Viděl to samé co já, a myslí si totéž. Není-liž pravda, Bivoji?"

Mládenec pohlédl na svého otce a přikývl.

Vojevůdce se zamyšleně podrbal na vousaté bradě. Nečekal, že obsazování této země půjde snadno, jak si zpočátku mysleli. Toho názoru byl jen Krok a několik velmožů z jeho družiny. Ti se však bojů nikdy nezúčastnili. Čekali v bezpečné vzdálenosti, dokud nebyla bitva dobojována. Poté se vydali na bojiště a pochvalně uctili odvahu těch mužů, kteří zabíjení přežili.

Doposud se jim sice dařilo, ale jen díky tomu, že se nesetkali se silnějším protivníkem. Těch několik málo germánských kmenů, žijících na východě, pro ně nebylo žádnými soupeři. Některé z nich se k nim přidaly, jiné se rozhodly bojovat - a prohrát. Jejich zbytky uprchly a očividně se usadily za řekou. V nich potíže neviděl - porazili je jednou, porazí je znovu. Horší to bylo s elfy.

Bojeslav si povzdechl, čímž vyvolal údiv ve tváři staršího muže. Bylo mu to jedno.

Kéž by zde s námi byl Velký otec, zazoufal si nad nepřítomností muže, jenž vyvedl jejich národ ze starého domova a vedl je na dlouhé pouti za hledáním toho nového.

Krok byl moudrý vůdce, to nemohl popřít, ale Velkému otci nesahal ani po kotníky. V době, kdy přebíral Krok vedení, byl Bojeslav pouze neznámý mladíček, který teprve toužil po slávě. Žil ve stínu svého otce, družiníka samotného Velkého otce. Sotva bylo tělo starého vůdce pohřbeno, začal se Bojeslav činit. Trvalo mu dlouhá léta, než se dostal na současnou pozici. Měl by za to děkovat bohům, ale on sám věděl, že je za tím pouze tvrdá práce a odhodlání.

Taktní zakašlání ho vytrhlo ze vzpomínek. Pohlédl na Sudivoje a zjistil, že na něj hledí s otázkou v očích.

"Jen jsem přemýšlel," vymluvil se zvědovi.

"Máme odejít?"

Bojeslav přikývl. "Ano, jděte si odpočinout. Napijte se, najezte a nasbírejte dostatek sil. Mám pocit, že už brzy vyrazíme."

"Kde bereš tu jistotu?"

Místo odpovědi kývl Bojeslav hlavou kamsi za ně. Oba zvědové se otočili a spatřili blížící se Ušu. Usmívala se tím svým zvláštním způsobem, který v každém normálním člověku vyvolával neklid.

Po boku plavovlasé dívky v prostém bílém rubáši z vlny kráčel mohutný šedý vlk. Šklebil se od ucha k uchu, což vojevůdcovým očím připadalo jako otevřený výsměch všem těm odvážným válečníkům, kteří drobné dívce urychleně uskakovali z cesty.

Vysmál by se jejich zbabělosti, kdyby neměl sám co dělat, aby před tou nesourodou dvojicí neustoupil.

Sudivoj sevřel pevněji svůj oštěp a postavil se po bok svému vůdci. Bivoj ustoupil také, ale dost pomalu na to, aby dal nejen dívce, ale i ostatním najevo, že se nebojí ani jí, ani jejího vlka.

Když kolem něj Uša procházela, věnovala mu vědoucný, skoro potěšený úsměv.

Ať už se v myslích přítomných mužů honilo cokoliv, všem bylo jasné, že se děje něco zvláštního. Dívka se totiž nikdy nevracela dříve, než při západu slunce.

V uctivé a bezpečné vzdálenosti se začali obyčejní bojovníci shlukovat kolem svého vůdce a mladé vědmy, a bedlivě naslouchali všem vyřčeným slovům. Pokud čekali květnatý proslov, byli zklamáni, protože dívka řekla jen dvě slova: "Můžeme vyrazit."

"Duchové řeky jsou s námi?" chtěl se ujistit Bojeslav.

Uša mu věnovala pohrdavý úsměv. "Duchové nejsou na ničí straně. Spory lidí je nezajímají."

Bojeslav zmateně zamrkal, poté však souhlasně pokýval hlavou.

"Důležité je," řekl, "že nám nechtějí uškodit."

"Nezajímáme je," zopakovala s jistotou Uša. "Povolí nám vstup do země za řekou, ale ne zadarmo. Musíme jim přivést oběť."

"Krvavou?"

"Ano."

"Stačí otrok?"

Uša pokrčila rameny.

"Krev jako krev."

"Dobře." Vojevůdce se obrátil ke svým mužům a zvolal: "Čekání je za námi! Běžte a připravte se! Zítra se vydáme na cestu!"

*

Taran s Ceilinem leželi v nevysokém mlází a z dostatečného odstupu sledovali postupující kolonu cizích válečníků. V podobných úkrytech podél vyšlapané cesty vyčkávalo půl tuctu elfů. Věděli, že se přesile cizinců nemohou rovnat, ale neměli v úmyslu se o to pokoušet. Jejich cílem bylo nájezdníky zpomalit a oslabit jejich řady, než se dostanou k Hoře. Tam na ně mělo čekat vojsko, složené z místních obránců - Keltů, elfů a Germánů. Spojit tyto síly bylo úkolem jiných, a jak Taran, tak Ceilin doufali, že se jim to podaří. Kdyby bojoval každý sám za sebe, bylo by jisté, že budou poraženi.

Elfí zvědové nepřátelský tábor neustále sledovali, a proto mohli dát svým prozatímním velitelům, Taranovi a Ceilinovi, včas vědět, když se vojsko pohnulo.

Taran doufal, že je zastaví duchové Divoké, ale když spatřil desítky velikých vorů, jak bez problémů přeplouvají vodní tok, došlo mu, že jejich moc netkví jen v hrubé síle, ale i v magii. Až když mu jeden z elfů, sledujících činnost v táboře, pověděl, že spatřil každé ráno mladou dívku, která pravidelně docházela k řece a vykonávala u ní prapodivné rituály, uvědomil si, že skutečné nebezpečí představuje ona, nikoliv ozbrojenci.

Dostat se k ní násilím však nebylo možné. Spolu s velitelem nájezdníků se zdržovala ve středu kolony, obklopená desítkami po zuby ozbrojených mužů, podle chování a vzezření velmožova osobní družina, elita vojska.

Taran proto vymyslel plán, jak se jí zmocnit lstí. Dva dny poté, co se nájezdníci přeplavili přes řeku, se ho rozhodl uskutečnit. Nebyl nijak složitý. Spoléhal se pouze na přirozené lidské potřeby.

*

Již druhý den putovalo vojsko velmože Bojeslava novou, neznámou krajinou. Zprvu se lesy, jimiž kráčeli, zdály naprosto stejné jako ty, kterými prošli za roky putování. První noci se vše změnilo.

Jakmile zapadlo slunko a muži se v provizorním tábořišti uchystali ke spánku, ozval se okolím strašlivý nelidský řev. V mnoha bojovnících by se v tu chvíli krve nedořezal.

V čele s Bojeslavem a oběma Strošovci se vydali pátrat po zdroji toho řevu, ale na nikoho nenarazili. O něco později si muži uvědomili, že někteří bojovníci chybí. Příčinou jejich zmizení mohlo být cokoliv, včetně dezerce, ale nedalo se dělat nic, dokud neskončí noc.

Ráno, když se opět vydali na cestu, je objevili. Viseli z větví za hlavu dolů, s podřezanými krky. Taková surovost vyvolala v mužích odpor, ale i strach. Každý měl pro to, co se včerejší noc stalo, svůj vlastní, kolikrát neuvěřitelný, názor.

Bojeslav, sám zmítaný protichůdnými pocity, utnul narůstající paniku v základu. Přikázal mrtvé sundat a řádně pohřbít. Když se tak stalo, pokračovali dál.

Další noc se však zopakovalo to samé. Tentokrát byli však cizinci připraveni. Vpřed je nehnala pouze touha po pomstě, ale i strach, že skončí stejně, jako jejich nebozí druhové. V houfech vyrazili do lesů a asi po hodině tvrdého boje se jejich vítězný pokřik nesl okolím.

Bojeslav se přišel podívat na jednoho z padlých nepřátel, ale pohled, který se mu naskytl, ho vyvedl z rovnováhy. Jejich protivníky totiž nebyli obyčejní lidé, ale jakési příšery podobné vlkům, jen menší a oblečené do potrhaných cárů zvířecí kůže. Jejich jedinými zbraněmi byly krátké, zakřivené nože, jimiž pravděpodobně noc předtím ukončili životy jejich přátel.

"Vidíte!" využil příležitosti vojevůdce a ukázal na mrtvolu. "Zdejší lidé si myslí, že nás porazí za pomoci ohavných démonů, ale to se jim nepodaří! Dnes v noci dostali cennou lekci! Mysleli si, že jsme jen tlupa pověrčivých hlupáků, kteří se nechají snadno zastrašit a dají se na útěk! Spletli se! My se odtud nenecháme vyhnat! Toto je náš nový domov a my zůstaneme!"

V odpověď jeho muži sborově zajásali. Bojeslav jim nakázal zbavit se těl podivných bytostí a poté je rozpustil. Procházel chumlem rozcházejících se bojovníků a za nimi narazil na potměšile se usmívající Ušu.

"Co je?"

"To bylo krátkozraké," vyčetla mu.

"A co vlastně?"

"Urážel jsi tvory, díky nimž jsme si už několikrát zajistili vítězství."

Bojeslav se zamračil, neboť nechápal, o čem dívka mluví. Když kývla hlavou směrem k mrtvolám nelidských tvorů, pochopil. Mávl rukou a dodal: "Neurážel jsem démony, kteří stojí na naší straně, ale ty křížence člověka a psa, kteří se nám postavili do cesty! Ti uštěkanci rozhodně nepřišli ze Země za mlhou, ale z lůna nějaké místní ženské, kterou její slabý muž nemohl uspokojit a tak se místo toho spustila s prvním opelichaným psiskem, které se jí dostalo pod ruce! Nemysli si, dobře vím, že za našimi úspěchy nestojí jen síla mužů a moudrost vůdců! Nehledej však za vším, co vypadá divně, vliv démonů, či snad bohů!"

Uša mlčela. Nikoliv ze strachu, ale ze zkušenosti, že ješitnost muže roste s každým přesvědčením, že má pravdu. Bojeslav se nadmul pýchou nad snadným vítězstvím nad dívkou, o které se tvrdilo, že má jazyk stejně ostrý a nebezpečný, jako byla jeho sekera.

"Jdi spát," nařídil dívce. Nečekal, jestli uposlechne, a zamířil do svého stanu, pronásledovaný jejím jízlivým pohledem. Byl přesvědčený, že ženy na válečná tažení nepatří. Rozhodně ne takové pískle, jako byla Uša. Nebýt toho, že byla Krokovou dcerou... Přál si, aby mu zmizela z očí a on už ji nikdy neviděl.

*

Další ráno v cizí zemi, která měla být jejich vysněným domovem. Uša si to nemyslela. Za svůj život sice nepoznala nic jiného, než putování z jednoho místa na druhé, přesto věděla, že tato země se jim jen tak lehce nepoddá. Primitivní mysl mužů, s kterými putovala, tu změnu nevycítila, ale ona ano. Jakmile překročili řeku, onu pomyslnou hranici, uvědomila si přítomnost něčeho velikého, silného a hlavně magického. Něčeho, proti čemuž byla moc jejich bohů ničím. Nevěřila, že by proti tomu něco zmohli. Jedinou dobrou zprávou bylo, že ona mocná síla nebyla aktivní. Ať už jí tedy vyzařovalo cokoliv, prozatím nehrozilo, že by se jí museli postavit. Prozatím. Jak znala Bojeslava, nebude to trvat dlouho.

Neviditelný trubač dvakrát dlouze zatroubil na kravský roh, což bylo pro spící tábor znamením, aby se muži začali pomalu probouzet. Jen málokdo z nich však v noci zamhouřil oči. Většina z nich noc probděla nebo spala jen napůl. Po událostech z předchozích nocí se jim nemohl nikdo divit.

Ušy se jejich problémy nedotýkaly. Bojeslav nechal sice její stan přemístit doprostřed tábora, hned vedle toho jeho, Uša si však nedělala iluze, že by tak činil pro její dobro, nýbrž ze strachu před hněvem jejího otce. Vrátit se poražen, to by ještě mocný Krok vojevůdci dokázal odpustit, ne však to, pokud by se jeho dceři něco stalo.

Nepřátel se Uša nebála. Věděla, že ji mocní duchové ochrání. A nejen ti. Jako stín se jí držel její věrný Griško, který nedovolil, aby ji kdokoliv ohrozil. Bylo to nejen velmi statečné, ale i inteligentní zvíře. Uša ráda vykládala, že jí ho jako ochránce poslal sám Veles, i když pravda byla mnohem obyčejnější. Jako malé vlče ho našla nedaleko doupěte, kde se schovávalo před lovci, kteří zabili jeho matku a tři sourozence, protože jim vlčice zabíjela kozy, aby své mladé nakrmila. Tajně ho vychovala, dokud z něj nebyl dost silný a spolehlivý společník, kterého mohla představit otci a mužům z kmene. Znala jejich myšlení a věděla, že se nebudou stavět vůli bohů, proto se je pokusila přesvědčit, že Griška poslali právě oni, aby jí chránil. Jak předpokládala, nikdo se neopovážil protestovat. Griško se stal jejím věrným ochráncem i přítelem. Chránil ji nejen před nepřáteli, ale i příliš dotěrnými muži, které neodradil její urozený původ, ani pověst, kterou si vybudovala díky svým nadpřirozeným schopnostem. Ne, že by k mužům nic necítila, musela se však tohoto potěšení odříkat, dokud nenastane správný čas.

I toto ráno ji věrný vlk doprovázel, když zamířila k potůčku, sotva tekoucímu čůrku chladné a čisté vody, které by snadno přeskočilo i malé dítě, aby se omyla. Předtím ovšem musela vykonat potřebu. Dřepla si pár kroků od potůčku, spodní část těla ukrytou pod zelenými kapradinami, a začala močit. Griško si způsobně sedl nedaleko, zády k ní, a hlídal.

V místě, kde se dívka nacházela, panovalo snad až moc krásné ticho a klid. Jediné, co ho trochu narušovalo, bylo vzdálené klepání datlova zobáku do kůry stromu. Uša si tu vzácnou chvilku pro sebe vychutnávala. Zatímco si ulevovala, její mozek se pokusil zbavit nežádoucích myšlenek. Nepotřebovala si zatěžovat hlavu současnou situací, neboť věděla, i bez nahlížení do budoucnosti, že tato země bude stejně jednou patřit jim. A o způsob, jak toho dosáhnout, ať se starají muži.

Chvíli předtím, než byla hotová, zaslechla jakési slabé a krátké zabzučení. Podobný zvuk už někdy slyšela, ale nebyla si schopná vybavit kdy a kde, proto ho přešla s tím, že se jednalo o nějaký větší druh hmyzu. Narovnala se, stáhla suknici a rozhlédla se po Griškovi. Když ho nikde neviděla, pojala ji neblahá předtucha.

Zamířila k místu, kde naposledy vlka spatřila. Neušla však víc než pár kroků, když ji kdosi uchopil zezadu kolem krku a druhou rukou jí zacpal ústa.

*

Bivoj se spolu s otcem a svými druhy nasnídal, a začal se připravovat na další pochod. Jako zvědi šli Strošovci vždy daleko vepředu před hlavním vojem, proto museli vyrazit dřív než ostatní. Bojeslavův pobočník Chotěbor, kolohnát stejně veliký jako Bivoj, na rozdíl od mladíkovy hladké tváře zarostlý mohutným plnovousem, před něj předstoupil a trpělivě vyčkal, dokud se mu zvěd nepostaví čelem.

"Bojeslav vám nařizuje vyrazit," pravil Chotěbor hlubokým, medvědím hlasem.

Bivoj přikývl. "Jsme připraveni. Za chvíli se vydáme na cestu."

"Dobře."

Hromotluk se otočil a bez dalších slov odešel. Sledoval ho nejen Bivoj, ale i několik přítomných Strošovců.

"Zajímalo by mě," ozval se Bojen, syn Sudivojova bratra, "proč ho velitel poslal. Jako bychom neznali svoje povinnosti."

"Bojeslav chce mít pocit, že má vše pod kontrolou," odvětil Sudivoj, vracející se právě od táborového kováře. "Hlavně ale chce, abychom si to mysleli."

"Muži jsou čím dál víc nervóznější," přitakal Bivoj, který věděl, kam tím otec míří. "Potřebují věřit, že mají silného vůdce."

Bojen se uchechtl. "Bojeslav je cokoliv, jen ne silný vůdce. Umí dobře mluvit, to je pravda, ale..."

"Mlč, chlapče," varoval ho starý Strošovec. "Nevíš, čí uši tvoje urážlivá slova zaslechnou. Možná by ti dal jejich majitel za pravdu, možná by hned běžel za velmožem a za tepla mu nahlásil tvoje jméno."

"Myslel jsem..."

"Mysli si, co chceš," přerušil ho Sudivoj přísně, "ale ústa používej jen v případě, že budeš chtít říct něco důležitého."

Bojen zahanbeně sklonil hlavu. Bivoj s ním soucítil, a proto nenápadně mrknul na otce. Ten pochopil, a aby trochu odlehčil napětí, dodal: "Navíc, tohle už stejně dávno každý ví."

Bojen neměl tak pohotové myšlení, aby Sudivojovu poznámku pochopil ihned, když se však muži kolem něj začali pochechtávat, překvapeně vzhlédl. Když viděl lehký úsměv i na tváři stařešiny rodu, i on se nakonec nesměle usmál.

Bivoj spokojeně pokýval hlavou. Nerad viděl mezi svými lidmi neshody. Obrátil se k otci, aby se s ním před odchodem poradil, když v tom ucítil, jak se mu do mysli vkrádá cosi cizího, přesto povědomě známého. Ztuhnul, napůl zděšeně a napůl překvapeně, když se mu v hlavě ozval čísi hlas.

Pomoz mi, Bivoji! Zachraň mě!

Byla to spíše myšlenka, bezbarvý hlas, přesto ihned pochopil, kdo ho volá.

Uša je v nebezpečí!

Bivoj byl vždy mužem činu, proto na nic nečekal, chytil do ruky oštěp a mocně zařval: "Strošovci, za mnou!"

Nikdo v tu chvíli neřešil, zdali má Bivoj právo rozkazovat, když je jeho otec přítomen, nebo že nevěděli, co se stalo. Necelý tucet mužů z rodu Strošovců popadl své zbraně a vydal se za Bivojem. Ten je neomylně vedl ven z tábora k místu, které mu v myšlenkách popsala Uša. Za chvíli po nich zůstaly jen zmatené a překvapené otázky v hlavách bojovníků, kolem nichž proběhli.

*

Skupina zadýchaných a upocených Strošovců doběhla až k potůčku, obklopeném vysokou trávou a nižšími kapradinami. Cestou sem jim Bivoj v útržcích vysvětlil, oč se jedná. Zdálo se, že nikdo z nich nebyl nijak překvapený ze způsobu, jakým s ním vědma komunikovala.

Začali prohledávat celé místo, přičemž na sebe pokřikovali většinou záporné odpovědi, až když je Sudivoj upozornil na svůj nález. Seběhli se kolem něj a mlčky zírali na mrtvolu šedého vlka, zpola ukrytého pod řapíkatými listy kapradin. V srdci měl zapíchnutý šíp. Musel ho zabít tak rychle, že si zvíře zřejmě ani nestihlo uvědomit, že zemřelo.

Teď už nevypadá tak nebezpečně, uvědomili si mnozí ze Strošovců. Právě naopak, pohled na mrtvolu vlka vyvolával spíše lítost.

Všem bylo jasné, že se zde stalo něco strašlivého.

"Budeme hledat dál," oznámil svým druhům Bivoj.

Přikyvovali, protože tuto možnost brali jako samozřejmost. Jen Neblah se tvářil mrzutě. Bivoj si toho všiml.

"Co ti je?"

"Všimli jste si toho šípu?" obrátil se zvěd na ostatní. "Víte, komu patří?"

"Elfům," zachmuřil se Sudivoj.

Muži na sebe nervózně pohlédli, jen Bivoj zůstal chladný a odhodlaný.

"Já jdu dál."

"Budeme pokračovat všichni," rozhodl Sudivoj. "Rozdělíme se na menší skupiny a propátráme tak větší oblast. Dávejte si pozor na jakékoliv neobvyklé věci. Elfové jsou mazaní. Můžou být kdekoliv. Nejen před vámi, ale i za vámi. Budete hledat jejich stopy na zemi a oni na vás budou mířit z koruny stromů. Zavřete na okamžik oči, a až je znovu otevřete, budou stát za vámi a podřezávat vám hrdlo. Pokud nebudete opatrní, skončíte s jejich šípem v zádech dřív, než se nadějete. Vzpomeňte si na toho vlka."

Mladíci nebrali Sudivojova slova na lehkou váhu. Jako jediný z nich zažil boje s elfy, z nichž si jako památku odnesl několik jizev. Ne všechny ale měl na těle. Nikdy o tom však nemluvil, dokonce ani se svým synem.

"Držte se," vyprovodil odcházející skupinky zvědů. Pak se s Bivojem vydali dál.

Překročili potůček a zamířili západním směrem. I když byli oba dobrými stopaři, sledovat Ušiny únosce bylo takřka nemožné. Nikdo nedokázal zakrýt své stopy lépe, než elfové. Strošovci naštěstí nebyli žádnými začátečníky. S obtížemi se jim dařilo uprchlíky sledovat. I když několikrát stopu ztratili, vždy se jim nakonec povedlo na trasu únosců opět napojit.

Dostali se až ke skalnaté vyvýšenině, vysoké jako tři muži. Po jejích bocích rostlo trnité křoví. Mírný svah, vedoucí k jejímu vrcholku, na němž stály dvě štíhlé břízy, byl pokrytý vrstvou shnilého listí, které zde leželo od posledního podzimu.

Otec se synem hleděli nahoru a v myslích jim vytanula stejná myšlenka: Je to dobré místo pro přepadení ze zálohy.

Zatímco by se škrábali vzhůru a snažili se neuklouznout na rozbředlé listnaté břečce, mohl na ně kdokoliv z vrchu zaútočit. Pokud se tam ukrývali elfí lučištníci, neměli by žádnou šanci. I kdyby měli štíty, proti jejich střeleckému umění by je neochránily. Jak říkávali staří veteráni: Před elfími šípy vás ochrání jen ten nejsilnější strom v okolí. Důležité je, aby stál mezi vámi a elfem.

Podívali se na sebe a přikývli. Bivoj vykročil jako první. Byl to však jediný krok, který učinil. Na dlaň od jeho nohy se do země zanořil dlouhý šíp s černým opeřením. Mladík uskočil a pohlédl na osamělou postavu, mířící na něj šípem.

"Stůjte!" vykřikla. "Dál už ani krok!"

Bivoj slovům nerozuměl, ale pochopil jejich smysl. Ustoupil a postavil se vedle otce, který mlčky svíral oštěp a chladně sledoval lučištníka.

Vysoký a štíhlý muž, bezesporu elf, byl zahalený do tmavého pláště, jehož cípy povlávaly ve vlahém jarním vánku. Ze své pozice je mohl kdykoliv zastřelit, proto zůstali na místě.

Během pár chvil se vedle elfa objevila další postava, respektive další dvě. Jednou z nich byla Uša. Ruce měla svázané za zády. Před sebou ji postrkoval druhý muž, o kterém si Strošovci zprvu mysleli, že se jedná o dalšího elfa, dokud se jim nepostavil tváří v tvář. Poté zjistili, že je sice elfům velmi podobný, ale pořád je to jen člověk.

Neznámý muž zacloumal s dívkou a začal na ně cosi volat. Nerozuměli mu, a proto jen bezmocně krčili rameny. Ušini únosci pochopili bezradnost této situace a zmateně na sebe pohlédli.

"Já to vyřídím," ozval se Sudivoj a jemně odstrčil svého syna. Ten vytřeštil oči, když zaslechl otce, jak na únosce volá jemu neznámou řečí. Ještě více ohromen byl, když mu elf ve stejném jazyce odpověděl.

"Otče," žasl Bivoj, "ty mluvíš jejich řečí?"

"Mlč, synku," sykl Sudivoj a postoupil dopředu.

"Co chcete?" zavolal elfsky na únosce.

"Abyste odešli!" odvětil muž, jenž držel Ušu. "Otočte se a vraťte se přes Bílou řeku zpět do svých domovů!"

Sudivoj zavrtěl hlavou. "To nepůjde!"

"Potom tato dívka zemře!"

Muž tasil dýku a přitiskl ji vyděšené zajatkyni ke krku.

"Ne!" vykřikli oba Strošovci současně.

Bivoj vztáhl ruku, jako by chtěl Ušu přitáhnout k sobě, dělilo je však od sebe nejméně dvacet kroků, a tak toto gesto vyznělo naprázdno. Jeho otec ho musel jednou rukou držet, aby se nevrhl vstříc jisté smrti.

"Její smrt nic nezmění," snažil se muže přesvědčit Sudivoj. "I když ji zabiješ, moji lidé neodejdou. Jen na sebe přivoláte jejich hněv. Její otec proti vám pošle celý kmen, vaší zemi vypálí a udělá z ní neobyvatelnou pustinu..."

"Potom by vám byla naše země k ničemu," odvětil zcela logicky muž. Náhle se zarazil, jako by si na něco vzpomněl, a se zájmem pohlédl na Ušu.

Sudivoj se kousl do jazyka, protože si uvědomil, jak hloupou udělal chybu. Doteď si ti dva mohli myslet, že zajali přinejlepším dceru nějakého náčelníka nebo velmože. Nyní jim svou neomaleností ukázal, jak velká kořist se jim dostala do ruky.

"Jak jsem řekl," pravil muž chladně. "Opusťte naši zemi, jinak zemře."

Po těchto slovech začal couvat, dokud se i s Ušou neztratili Strošovcům z očí. Elf je ještě nějakou dobu držel na mušce, pak sklonil luk, otočil se a dlouhými skoky zmizel za vrcholkem.

Bivoj se pokusil otce obejít a pronásledovat únosce, ale Sudivoj se mu znovu postavil do cesty.

"Zůstaň," nařídil synovi a položil mu ruku na rameno. "Ničeho tím nedosáhneš. Můžeš být silný jako býk a rychlý jako vítr, vychytralostí se však elfům nevyrovnáš. Vsadím se, že jakmile dosáhneš tamtoho vrcholku, srdce ti probodne jejich šíp."

Bivoj poraženecky svěsil ramena. "Tak co tedy budeme dělat?"

Sudivoj se zamyslel. "Vrátíme se do tábora a vše nahlásíme Bojeslavovi. Ten rozhodne, co bude dál."

Bivoj rozmrzele přikývl. Nerad se upínal k naději, že vychytralý vojevůdce učiní vše, aby Ušu zachránil. Věděl totiž, že právě on bude mít největší radost z toho, co vojvodovu dceru potkalo, navzdory tomu, jak bude Krok běsnit. Věřil však tomu, že jeho otec jedná v Ušině nejlepším zájmu, proto se nechal v klidu odvést do tábora.

*

Jak Bivoj správně předpokládal, zpráva o únosu Krokovy dcery vojevůdce nijak zvlášť nezasáhla. Zuřil sice, více mu však šlo o neschopnost vlastních mužů, než o Ušino zmizení. Spílal, vyhrožoval a sliboval únoscům ty nejkrutější tresty, postup svého vojska však nezastavil. Bivojovi nezbylo nic jiného, než se podřídit. Otec ho varoval, aby se neunáhlil, a on se s nevolí podvolil. Slíbil si však, že udělá cokoliv, aby dívku svého srdce zachránil.

Vojsko pokračoval dál.

*

Taran s Ceilinem se vrátili do keltské vesnice, která se mezitím stala centrem rozlehlého tábora, plného bojovníků, scházejících se ve velkém počtu ze všech stran. Přišli jak elfové ze severních hradišť, tak i Germáni z vesnic a osad na jihu a západě. Prozatím mezi nimi panoval mír, ten však mohl kdykoliv skončit, pokud se brzy nepostaví společnému nepříteli.

Ušu zavřeli do srubu na okraji vesnice a postavili k ní na stráž dva muže. Dívka se vzpouzela, dokonce Tarana nakopla kolenem do rozkroku, ale jakmile byla uvnitř, odevzdaně se schoulila do klubíčka a tiše plakala.

Jakmile se Ceilin s Taranem pořádně najedli, vydali se do síně keltského náčelníka Aodhana, zasedli u stolu a radili se s vůdci přítomných bojovníků o dalším postupu.

"Nevěřím tomu, že se jen tak obrátí a zmizí," řekl Taran.

Ceilin přikývl. "Aspoň jsme to zkusili. Naše rody půjdou do války jen pod podmínkou, že jiná cesta z této šlamastyky nepovede. My jim nyní můžeme s klidným srdcem říct, že jsme to zkusili po dobrém."

"Po dobrém? Jediné, co jste zkusili, bylo zastrašování," připomněl mu Gundbald, náčelník germánských Dlouhovousých, jehož dlouhé, do copánků splétané vousy, dělaly čest jménu jeho rodu. "Vlčkové jim sice dali zabrat, ale na útěk je neobrátili. Naopak, ti nájezdníci je nakonec totálně rozprášili. Jejich prohnanost a rychlost nám budou chybět při hlavní bitvě. Budou si lízat rány ještě dlouho, než se z té porážky vzpamatují."

"Vlčkové jsou noční tvorové," připomněl mu Ebris, velitel elfích bojovníků. "Bitvy se v noci nevedou. Jsou sice odvážní a chytří, ale nás nenávidí stejně jako ty cizince. Spojili se s námi jen proto, že jsme je přesvědčili, že ti noví budou mnohem horší vládci této země než my."

Mladý náčelník Aodhan, jenž se stal vůdcem keltské osady před rokem, kdy se jeho otec odebral na věčnost, se přihlásil o slovo.

"Mohli bychom s nimi zkusit vyjednávat. Máme tu dívku, a jak Ceilin s Taranem zjistili, může se jednat o velmi cenné rukojmí. Možná se nám nepodaří vyjednat jejich odchod, ale třeba bysme se dohodli na poklidném soužití vedle sebe. Všichni přece víme, že místa je zde dost pro všechny."

Ostatní na něj oněměle zírali, jako by se právě proměnil v hada. Gundbald se uchechtl, Ebris obrátil oči v sloup. Jediné, co Aodhana v očích ostatních omlouvalo, byla jeho mladická naivita a nedostatek zkušeností, proto jeho slova přešli s rozpačitým přikyvováním a uhýbáním pohledy.

Nastalé ticho prolomil Gundbaldův hromový hlas, doprovázený bouchnutím pěstí do otevřené dlaně.

"Něco budeme muset udělat! A když už jsme se tady tak hezky sešli, sebereme se a pustíme se do nich! Moji chlapci jsou už celí žhaví na cizáckou krev! Dáme jim přes hubu, to je jediné řešení, které zatím vždycky přinášelo výsledky!"

"Nejsem příznivcem násilí," přidal se Ebris, "ale musím souhlasit. Z východu ještě nikdy nepřišlo nic dobrého, a já pochybuji, že tentokrát to bude jiné."

Taran, který měl také hlas v této radě, byl pro smířlivější cestu, ačkoliv byla šance na její uskutečnění velmi mizivá. Souhlasil s Ceilinovým nápadem unést dívku a vyhrožovat její smrtí, ale nikdy by se nesnížil k tomu, aby svoji hrozbu splnil, ani by nenechal nikoho jiného, aby to udělal.

"Jsem pro boj," vyslovil svůj názor Ceilin. Věnoval Taranovi krátký, omluvný pohled. Kelt si však všiml, jak jeho přítel svírá pěst pravé ruky, což dělal vždycky, když cítil vzrušení z nadcházejícího boje. Neměl mu to za zlé. Kdyby si ho Bran tehdy nevybral a nevychoval jej podle svých nejlepších zásad, choval by zřejmě jako on.

"Já," rozhodoval se jako poslední Aodhan, "jsem stále proti boji, přesto se musím podvolit většině. Co však uděláme s naší zajatkyní?"

"Zabijeme ji!" vyhrkl bez rozmyslu Gundbald.

"Hloupost!" namítl Ebris. "Nesouhlasím se zbytečným proléváním krve!"

"A co jiného je bitva?" ozval se potichu Taran.

Elfí náčelník na něj úkosem pohlédl, ale jeho otázku nechal bez odpovědi.

"Nemusí to být zbytečné," hájil svůj nápad Dlouhovousý.

"Jak to myslíš?" zkrabatil čelo Aodhan.

"Obětujme ji bohům za příznivý výsledek bitky."

"Kterým bohům?" chtěl vědět Ebris.

Gundbald se ušklíbl. "Našim, samozřejmě."

"Nikdy!" bouchl pěstí do stolu elf.

Propukla hádka o to, jestli dívku obětovat elfím, keltským nebo germánským bohům. Přirozená rozdílnost a odvěká rivalita zvítězila nad vynuceným spojenectvím, a zcela potlačila morální otázku, jestli dívku obětovat nebo ne.

Taran se znechuceně zvedl a odcházel pryč.

"Kam jdeš?" zavolal na něj Ceilin.

"Jestli má zítra zemřít, ať se tak stane, ale hladovět kvůli tomu nemusí."

*

Stráže pustily Tarana do provizorního vězení. Strážce zahlédl dívku, jak leží na zemi a spí. Zřejmě ji vyčerpal pláč a zážitky dnešního dne. Chtěl se otočit a s miskou ovesné kaše vrátit později, dívka však otevřela oči a pohlédla přímo do těch jeho. Oproti její útlé tváři vypadaly velké, uhrančivé a jasné. Taran do nich bez mrknutí hleděl a cítil se jimi být silně přitahován. Musel zamrkat očima a zatřepat hlavou, aby se z toho podivného uhranutí vymanil.

Je to vědma, uvědomil si.

Dívka pohlédla na plnou misku a hladově polkla. Výrazněji už nemohla dát najevo, že dlouho nic nejedla. Taran opatrně postoupil, sehnul se a jídlo jí podal. Když si ho přebírala, málem ucukl a kaši vyklopil. Zajatkyně se letmo usmála, pobavená jeho přehnanou opatrností. Taran o krok ustoupil a cítil se v tu chvíli jako hlupák. Mlčky sledoval, jak nabírá dřevěnou lžící kaši a dává si ji do úst.

Rád by věděl, jak se jmenuje. Muž, který se ji vydal hledat, mluvil elfsky, pochyboval však, že ona tuto řeč ovládá. Cosi ho napadlo.

"Já, Taran," ukázal na sebe.

Dívka na chvíli přestala jíst a dlouze na něj pohlédla.

"Uša," představila se.

"Ossa?"

"Ne Ossa, Uša."

Taran chvíli pohyboval neslyšně rty, než se mu povedlo to jméno vyslovit správně, i když s velkými obtížemi.

Zajímavé jméno, pomyslel si. Líbilo se mu. Copak asi znamenalo v jejich jazyce?

Trochu zariskoval a posadil se naproti ní. Uša dál pokračovala v jídle, a dokud nebyla miska prázdná, ignorovala ho. Až potom si položila ruce do klína a vyčkávavě naklonila hlavu. Strážce by si s ní před smrtí popovídal, jenže nevěděl, jak překonat jazykovou bariéru.

Odevzdaně si povzdychl, vstal a chystal se k odchodu.

"Počkej."

Slovu sice nerozuměl, ale to ani nemusel. Ať řekla cokoliv, patrně ještě něco chtěla. Otočil se a zvědavě sledoval, jak se postavila a přešla až před něj. Pomalu zvedala ruku, opatrně, aby ho nevyděsila. Taran byl celý nesvůj, ale vydržel a ani se nehnul.

Uša se prostředníkem a ukazovákem dotkla na spánku. Strážce čekal cokoliv, ne však podivnou úlevu, jako by z něj dívka vysávala veškerou únavu, stres a starosti.

Zavřel oči, na vteřinu nebo na tisíc let, a když je opět otevřel, cítil se jako znovuzrozený. To samé se však nedalo říct o Uše. Vyděšeně třeštila oči a ustupovala od něj, dokud zády nenarazila na stěnu. Tam se sesula k zemi, objala rukama kolena a třásla se. Zmatený Taran raději opustil místnost.

*

Následující den ráno, hodinu po úsvitu, stálo vojsko spojenců seřazené padesát kroků od keltské vesnice. Rozjaření Gundbaldovi Dlouhovousí měli své místo nalevo, Ebrisovi elfové napravo, střed vojska tvořila třicítka Keltů v čele se svým náčelníkem Aodhanem. Necelých dvě stě bojovníků mělo stanout proti více než dvounásobné přesile. Každý si tedy mohl představit, jakou šanci asi mají. Přesto se nehodlali vzdát.

Všechny ženy s dětmi, doprovázené několika muži, opustily vesnici ještě za tmy, a ukryly se na bezpečném místě v lesích západně od Hory. Pokud by se situace nevyvíjela pro obránce dobře, měli se všichni přeživší spojit na předem určeném místě, a prchnout někam, kde budou mít novou šanci na život.

Protože nedošlo mezi vůdci ke shodě, rozhodli se Ušu prozatím ušetřit. Hned za kamennou ohradou vztyčili kůl a k němu dívku přivázali. Muži, kteří ji hlídali, měli nařízeno, aby zajatkyni okamžitě zabili, pokud by spojené lidsko-elfí vojsko utrpělo porážku. Taran s tím stále nesouhlasil, ale byl rád, že se smrt dívky alespoň odložila.

Keltský strážce stál na čestném místě hned vedle Aodhana, v ruce držel luk, a u svých nohou měl položený štít. Měl v plánu nejdříve zabít co nejvíce nepřátel na dálku, a až potom tasit meč a pustit se do nich zblízka.

Ceilin stál po boku svého otce, hleděl přímo před sebe a na svého dlouholetého přítele se ani nepodíval. Taran doufal, že to bylo důsledkem normálního napětí před bojem. Přesto byl rozhodnut si s Ceilinem promluvit, až bude po všem. Pokud tedy k tomu bude příležitost. Měl totiž pocit, že se jeho přítel změnil, a to od chvíle, kdy se vydali unést Ušu.

Díky elfím zvědům měli po celou dobu přehled o pohybu nepřátelského vojska, a proto nebyli nikterak překvapení, když se z nepříliš vzdálených lesů začali vynořovat první nepřátelští bojovníci. Pod dohledem svých velitelů se začali řadit do několika dlouhých řad a připravovali se k bitvě. Terén se směrem k vesnici mírně svažoval, ale i to se dalo považovat jako výhoda pro cizí vojsko, neboť se díky tomu dalo dosáhnout přeci jen o něco vyšší rychlosti.

"Připravte se k boji!" nesl se vzduchem Gundbaldův hlas. "Rozprášíme je a jejich zbytky utopíme v Albě! Večer uspořádáme oslavu a budeme zpívat tak hlasitě, že nás uslyší jejich mrtví až v podsvětí!"

Dlouhovousí začali lomozit zbraněmi a volat jméno svého náčelníka. Ebris s Aodhanem se nenechali zahanbit a povzbudili své muže podobnými proslovy.

"Takové nadšené vítání smrti," povzdechl si Taran, "bohy jistě potěší."

Ohlédl se, aby se pokusil alespoň letmo zahlédnout Ušu, ale skrze masu mužů za sebou neměl šanci. Pohled na ni, ač přivázanou k dřevěnému kůlu, by ho mohl povzbudit. Stále ještě doufal, že se spojenečtí vůdci v případě vítězství zachovají velkoryse a dívku propustí. Byl by to pro něj aspoň dobrý důvod, proč se snažit pobít co nejvíce nepřátel.

V odpověď na jejich rámus, ukázali pokřikem svoje odhodlání i protivníci. Jejich vítání smrti bylo hlasitější a jednolité.

Obě strany vzývaly své bohy, aby přiklonili štěstí na svou stranu, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se dalo bitvě vyhnout. Taran vycítil, že je snad jediný, komu je nadcházející krveprolití proti srsti. Zklamaně zakroutil hlavou, vytáhl z toulce šíp a založil ho do tětivy.

Nemusí to dojít tak daleko, vynořila se náhle v jeho hlavě cizí myšlenka. Můžeš tomu zabránit.

Taran sebou překvapeně trhnul. Kdo jsi?

Uša.

Ty? Jak to, že ti rozumím?

V hlavě mu rezonoval její pobavený smích. Myšlenky máme všichni stejné. Jen slova nás rozdělují.

Mám na tebe tolik otázek...

To počká? Chceš přeci zastavit bitvu?

Ano.

Výborně. Tak vnímej moje slova...

*

"Náčelníku!" zvolal Taran.

Aodhan se překvapeně ohlédl. Strážce hodlal k uskutečnění plánu, na kterém se s Ušou dohodli, využít právě jeho. Mladý náčelník Keltů byl totiž jediný, kdo mu mohl pomoci. Jako jediný zprvu protestoval proti tomuto nesmyslnému zabíjení, i když nakonec podlehl nátlaku ze strany Ebrise a Gundbalda.

"Co se děje?"

"Vím ještě o jiném způsobu, jak vyřešit tuto neblahou situaci."

Aodhan pozvedl obočí. "Vážně? Povídej!"

"Vyzvu jejich vůdce na souboj. Jeden proti jednomu. Kdo vyhraje, tomu bude patřit stejné vítězství, jakého by dosáhlo na bitevním poli celé vojsko. Jen s tím rozdílem, že při tom nezahyne tolik lidí."

Aodhan se zamračil. Tahle možnost se mu zamlouvala, nechtěl ale vsázet všechno na jednu kartu. Tarana znal, byl to dobrý bojovník, jenže o cizím vojevůdci nevěděl zhola nic. Nepřátelé měli sice převahu, ale ta ještě neznamenala jisté vítězství.

"Proč myslíš, že na to přistoupí?"

Taran se zarazil. Nechtěl náčelníkovi prozrazovat podrobnosti a zatahovat do toho Ušu. Aodhan by si mohl myslet, že je to jen lest, aby se nechali snadno zmanipulovat a porazit. I když nevěděl proč, strážce té dívce věřil.

"Můžeme to zkusit. Nic tím neztratíme."

Náčelník se zamyslel. "Mohlo by to snížit odhodlání našich bojovníků, ale zkusit to můžeme. Dobrá, vyčkej tady. Poradím se s ostatními."

Taran sledoval Aodhana, jak kráčí nejprve k Ebrisovi, jehož všichni považovali ve srovnání s Gundbaldem za moudřejšího. Chvíli se spolu tiše dohadovali, pak se elf zadíval na strážce a váhavě přikývl.

Když Aodhan procházel kolem svých mužů, aby se dostal ke Germánům, viděl Taran v jeho tváři zjevnou úlevu. Teď však ještě přesvědčit Gundbalda. O co byl hloupější než Ebris, o to byl tvrdohlavější. Jakmile si jednou usmyslel, že zkropí ostří své sekery krví, těžko se od toho dal odradit.

Jak se dalo očekávat, Gundbald se svého boje nechtěl vzdát. Hulákal a hrozil pěstí, nakonec však i on ustoupil. Stalo se to ale až poté, co se k němu Aodhan naklonil a něco mu pošeptal. Taran měl nejasné tušení, že se nejedná o nic dobrého, prozatím s tím ale nemohl nic dělat.

Se souhlasem tří náčelníků se sám vydal k nepřátelským houfům. Ruce držel daleko od těla, aby jim ukázal, že nepřichází se zlými úmysly. Považoval za dobré znamení, když se dostal na deset kroků od první řady bojovníků, aniž by proti němu vzlétl jediný šíp či oštěp.

Zastavil se a očima hledal starého muže, který s ním dokázal mluvit. Naštěstí ho našel brzy. Stál v přední řadě, musel tedy patřit buď mezi významné muže, nebo byl výborným válečníkem. Taran soudil to druhé.

"Chci s vámi vyjednávat!" zavolal na něj a pokynul mu na znamení, že si ho vybral jako vyjednávače druhé strany.

S napětím očekával jeho reakci, protože pokud odmítne, nebude se s nimi moci nijak domluvit, a šance na smír bude nenávratně pryč. Bude mluvit o štěstí, když se mu pak podaří bez zranění vrátit ke svým.

Starý muž musel být nejen dobrým válečníkem, ale zřejmě i rozumným člověkem, protože přikývl a vystoupil z řady. Nezamířil však k němu, ale k mračícímu se muži, stojícímu ve středu formace. Taran usoudil, že se jedná o vůdce bojovníků.

Muži spolu diskutovali, na rozdíl od Taranových společníků se však nehádali. Starý muž očividně vysvětloval svému veliteli, proč za nimi strážce přišel. Nezdálo se však, že by z toho byl ten druhý nadšený. Nakonec však starci velkoryse pokynul, a ten zamířil k Taranovi.

"Jsem Sudivoj z rodu Strošovců," představil se. "Náš vůdce Bojeslav mě určil za vyjednávače. Mluv, poslouchám tě."

"Mé jméno je Taran. Jsem strážcem Hory, jež leží za mnou. Je to posvátné místo našeho lidu a jsem jimi ctěn, proto mi nebylo odepřeno, abych s vámi vyjednal mír."

Sudivoj si svého oka přeměřil. "Tohle je tedy tvůj nápad?"

"Můj," přikývl strážce. "Můj a Ušin."

Starý muž ožil. "Uša? Kde je? Je pořád naživu?"

"Ano, je. A pokud dnes nedojde k bitvě, věřím, že bude žít dál."

"Proč bych ti měl vlastně věřit? Chtěl jsi ji zabít, jen abys dosáhl svého."

"Nikdy bych jí neublížil. Věř nebo ne, jsem proti zabíjení. Kromě toho nezbytného, a já nevidím jediný důvod, proč by měla kvůli sporům mužů zemřít."

Sudivoj po chvíli přikývl. "Možná bych ti mohl věřit. Řekni však, jak jste spolu mohli mluvit? Uša elfsky neumí, a ty určitě zase neovládáš naši řeč."

"Nemluvili jsme slovy."

"Rozumím," usmál se tajemně Strošovec. "A věřím ti. Uša by ti nikdy neukázala svoje tajemství, pokud by si myslela, že toho zneužiješ. Jen mi vrtá hlavou, proč si vybrala právě tebe."

"Mám v hlavě víc rozumu, než ti za mnou."

"Pravda," uchechtl se pobaveně Sudivoj. "Možná bys měl být ty jejich vůdcem."

"Po moci netoužím," odvětil strážce vážně. "chci jen mír pro své lidi a pro všechny, kteří žijí v této zemi."

"To je ušlechtilé."

"Jsem však pro něj ochoten i zabíjet," pronesl varovně Taran.

"Samozřejmě. Takže, s čím přicházíš?"

"Uša mi poradila, abych vašeho vůdce vyzval na souboj. Pokud prohrajete, odejdete. Pokud zvítězíte, podrobíme se vaší vůli."

"Jednoduché," mlaskl spokojeně Strošovec. "To se mi líbí. Žádné vytáčky nebo mazání medu kolem huby. Obávám se však, že s tím Bojeslav nebude souhlasit. Poměř velikost obou vojsk a pochopíš proč. Má nadosah vítězství. Nebude riskovat, že o něj přijde."

"A co jeho čest?"

"Žádnou nemá. Jeho největší zbraní je vlastní jazyk. Jeho meč však drží Chotěbor a s tím se, nic ve zlém, nemůžeš rovnat."

Taran cítil, jak ztrácí půdu pod nohama. Pak si ale vzpomněl na něco, co ho mohlo ještě zachránit.

"A co vaše čest? Strpíte to zostuzení, když se váš vůdce bude chtít vyhnout spravedlivému souboji?"

"Jsi vážně moudrý," uznal Sudivoj. "Předložím Bojeslavovi tvoje požadavky a pokusím se ho dotlačit k tomu, aby na ně přistoupil. Modli se ke svým bohům, aby přijal a tys ho porazil. Jinak tady dnes většina z nás padne."

*

"Nikdy!"

Jak Sudivoj předpokládal, odmítal se Bojeslav souboje zúčastnit. Brunátný v tváři poulil oči a pátral po komkoliv, kdo by se ho opovážil nazvat zbabělcem. Muži kolem něj však prozřetelně mlčeli, navzdory tomu, co si mysleli.

"Rozmysli si to," naléhal na něj Sudivoj. "I když je porazíme, nejsou jediní, kdo v této zemi žije. Rozumím, že s těmi, kdo nyní stojí před námi, mír uzavřít nemůžeme. Na to už bylo prolito mnoho naší krve, navíc unesli vojvodovu dceru. Ale pokud se ti ostatní dozví, že jsme schopni se domluvit, budou ochotnější se podvolit. Naši muži nebudou muset zbytečně umírat a vojvodovo oko na tebe bude shlížet vlídněji, pokud tím zachráníš jeho dceru."

"Ano, Uša," zarazil se Bojeslav. "Musíme dbát na její zdraví. Byla by to pro kmen velká ztráta, pokud by se jí něco stalo."

Vojevůdce mluvil hlasem, který popíral to, co řekl. Nikdo mu však nemohl vyčítat, že pro její záchranu nedělá dost.

"Jestli věříte tomu," pokračoval, "že ji propustí, pokud porazím jejich vybraného bojovníka, jste hlupáci! Nepodvolím se jejich návrhu, a pokud na mě budeš dál naléhat, Sudivoji, obviním tě ze zrady!"

"Ale..."

"Dost!" okřikl ho Bojeslav. "Porada skončila! Připravte se na boj! Rozprášíme tu chásku a zachráníme vojvodovu dceru!"

Sudivoj nevěřícně zakroutil hlavou.

"Poslechneme ho?" zeptal se ho Bivoj.

"Nemůžeme se mu postavit," povzdychl si Sudivoj. "Pobil by nás a bitva by byla stejně."

"Takže se boji nakonec nevyhneme."

"Mrzí tě to snad?"

"Stejně jako tebe, otče."

Sudivoj mu položil ruku na rameno. "Jsi dobrý syn, Bivoji."

"Vychoval jsi mě dobře," usmál se Bivoj a pohlédl na Tarana, stále ještě čekajícího na odpověď. "Měli bysme mu tu neblahou zprávu oznámit."

Sudivoj se zamračil. "Nebude nadšený, ale moje svědomí je čisté. Pokusil jsem se tomu zabránit, bohové jsou mi svědky, ale Bojeslavova tvrdá palice by rozdrtila i skálu."

"Třeba v nadcházející bitvě narazí na něco silnějšího, než je skála."

*

Bitva začala o půl hodiny později. Jako první se vrhli do útoku cizí bojovníci. Za halasného pokřiku se rozeběhli vstříc čekajícím řadám obránců, z nichž se někteří třásli strachem, jiní napětím nebo touhou po boji.

Taran neměl čas zjišťovat, jak jsou na tom jeho spolubojovníci. Jakmile nepřátelé vyrazili, chvíli vyčkal a pak proti nim vyslal první šíp. Ještě když byl ve vzduchu, vystřelil podruhé a skoro ihned i potřetí. Neměl strach, že by netrefil. Útočníků bylo mnoho a na relativně malé ploše, a jen pár z nich mělo štíty. Ty byly navíc velmi malé, takže pokud by ho nějaký šíp zasáhl, jednalo by se spíše o náhodu, než o cílený záměr kryjícího se muže.

Dával si však pozor, aby jeho šípy nemířily do míst, kde se nacházel Sudivoj. Starý muž se mu zalíbil hned v první chvíli, a Taran by byl nerad, kdyby zahynul právě jeho rukou. Jeho život byl i tak na vážkách, protože mířil do míst, kde na něj čekali rozdivočelí Germáni.

Těch několik šípů, oštěpů a kamenů, které si obě strany vyměnily, nezpůsobilo mnoho škod. Jeden z protivníků v přední řadě zakopl a upadl. Zmizel pod nohama svých druhů tak rychle, že si mnozí z nich ani nestihli uvědomit spoluvinu nad jeho ušlapáním.

Strážce vystřelil poslední, pátý, šíp, a odhodil luk. Nepřátelé byli již třicet kroků od něj, proto tasil meč. Zakřičel jméno boha, po kterém ho rodiče pojmenovali, aby si dodal odvahy, a připravil se na střet.

Voje se do sebe zakously jako dva rozzuření vlci, bojující o vůdcovství ve smečce. Taran se zapřel, aby odolal prvotnímu tlaku a nebyl smeten. Jeho protivník, vousatý habán s divokým výrazem a sekerou v ruce, se s ním přetlačoval, dokud strážce nepovolil a neuskočil na stranu. Vousáč zavrávoral a padl tváří k zemi, kde ho kopím dorazil keltský bojovník, stojící za strážcem.

Taran sekl do tváře druhého útočníka a vrhl se vstříc dalším. Vycítil, jak ho ovládl bojový běs, tak známý mezi nepřáteli jeho předků, kteří před staletími dobyli i samotné Věčné město. Sekal kolem sebe na obě strany, poltil lebky, utínal údy, pokrytý vrstvou cizí krve jako démon z pekel.

I ostatní muži a elfové jako by propadli bitevnímu šílenství. Bodali, sekali a podřezávali, když přišli o zbraň, tak drápali, trhali nebo škrtili. Nejdivočeji se podle všech předpokladů chovali Germáni. Dupali po hlavách ležících protivníků, trhali jim prsty ústa, dloubali oči. Gundbaldova sekera vězela v lebce padlého protivníka, proto tento obrovský muž použil své mohutné pracky. Jednomu muži zlomil vaz, dalším dvěma o sebe rozbil hlavy. Řádil mezi útočníky jako rozzuřený medvěd.

Bylo však jen otázkou času, než narazí na rovnocenného protivníka. Tím nebyl nikdo jiný, než Bojeslavův pobočník Chotěbor. Mezi oběma velikány se vytvořil prostor, vymezený bojovníky obou stran, kteří rychle pochopili, že je nemoudré stát mezi těmito válečníky.

Gundbald spatřil v ruce svého soka mohutný kyj, jehož špice byla pobita železem. Odplivl si a zachechtal se.

"To abych si dal jednu ruku za záda!" zařval na něj, i když věděl, že mu Chotěbor nerozumí. "S tou mrňavou třískou mě můžeš tak akorát namasírovat krk!"

Chotěbor se zle ušklíbl, párkrát kolem sebe máchnul kyjem, a vydal se vstříc protivníkovi. Spravedlivý souboj se konat nebude. Gundbald se rychle rozhlédl, ale nikde poblíž neměl zbraň, kterou by se mohl bránit.

"Až s tebou skončím," procedil skrze zuby Germán, "narvu ti to do prdele."

Náčelník Dlouhovousých počkal, až bude od něj protivník jen pár kroků, a dlouhým skokem se na něj vrhnul. Chotěbor, překvapený Gundbaldovou mrštností, nestihl zareagovat. Germán ho srazil k zemi, vyrazil mu z ruky zbraň, a okamžitě do něj začal bušit pěstmi. Jeho soupeř se však rychle otřepal a začal se bránit. Váleli se po zemi a bili do sebe jako dva titáni, kteří propadli šílenství. V jednu chvíli měl navrch Gundbald, v tu další zase Chotěbor. Štěstěna se nakonec naklonila na Germánovu stranu. Dobře mířenou ranou se mu podařilo protivníka na chvíli omráčit a dostat se ke kyji, ležícímu nedaleko. Vzal ho do obou rukou, postavil se nad Chotěbora, připravený prorazit mu díru do lebky. Bylo by se mu to i podařilo, kdyby se za ním neobjevil Bojeslav a zákeřně mu nevrazil kopí do zad. Gundbald zachrčel, z úst mu vytryskla krev, a mrtev se skácel na Chotěbora, který ho ze sebe s odporem shodil.

Byla to pro spojence velká ztráta, ale nebyla jediná.

Během chvíle, kdy se nepřátelům povedlo oddělit Tarana a několik dalších nejbližších bojovníků od Aodhana, zjevil se před keltským náčelníkem Bivoj. Ačkoliv zpočátku bojoval se svým otcem proti elfům na pravém křídle, ve víru bitvy se dostal až do středu nepřátelského vojska. Když spatřil vysokého válečníka v přilbici ve tvaru kančí hlavy, pochopil, že stojí proti někomu významnému. Jelikož to byl čestný muž, počkal, až se k němu Aodhan otočí čelem a až pak ho vyzval na souboj. Náčelník výzvu přijal a okamžitě zaútočil. Oba mladí muži byli stejně silní, Bivoj byl však zkušenější a to se projevilo téměř ihned. Sekerou odrazil první protivníkovy výpady mečem tak snadno, až ho to překvapilo. Očekával, že bude čelit mnohem nebezpečnějšímu protivníkovi. Netušil, že Aodhan neměl žádné skutečné bojové zkušenosti, a až na několik cvičných soubojů s Taranem nebo svými družiníky používal meč jen na okrasu. Když přešel Bivoj do útoku, změnil se jeho výraz z odhodlaného na vystrašený. Sotva stačil vykrývat údery Bivojovy sekery a přitom krok za krokem ustupovat. Doufal, že mu někdo přispěchá na pomoc, jeho nejbližší bojovníci však byli sami zaneprázdněni bojem.

Taran právě dorazil dotírajícího bojovníka a dopřál si chvilku, aby se rozhlédl po bitevním poli. Jednoznačná porážka zatím nehrozila ani jedné straně, přesto se začala prosazovat převaha nepřátel. Zatímco vojáci spojenců byli do bitvy zapojeni všichni, hodně útočníků prozatím do boje nezasáhlo a jen čekalo, až se dostanou na řadu.

Očima vyhledal mezi bojujícími páry Aodhana a když zjistil, v jak zoufalé situaci je, rozhodl se mu pomoci. Muže, jenž stáli mezi ním a náčelníkem, buď oběhl, nebo odstrčil. Byl od něj jen pár kroků, když si ho Aodhan všiml a v jeho očích se objevila naděje.

"Pomoz mi, Tarane!" křikl na něj.

Ta krátká chvilka nepozornosti ho stála víc, než si mohl dovolit. Bivoj využil toho, že se od něj soupeř odvrátil, a mocným sekem zaťal svoji sekeru do nechráněného krku. Byla to tak silná rána, že ostří zbraně přeseklo krční páteř a oddělilo hlavu od trupu. Ta sklouzla po rameni a dopadla na zem. Zadní krytí bronzové kančí přilbice zakrylo Aodhanovy vytřeštěné oči a zpola otevřená ústa, připravená k výkřiku, který již nikdy nezazní.

Taran byl již skoro u něj, když spatřil jeho smrt. Vztekle zařval a zbývající vzdálenost překonal jako blesk. Hodlal ztrestat muže, jenž zabil náčelníka Keltů.

Bivoj chvíli váhal, neboť slíbil otci, že s tímto mužem nebude bojovat, pokud nebude zbytí. Vypadalo to, že se tomu nevyhne.

Když spolu zkřížili zbraně, Bivoj se v duchu zaradoval. Konečně narazil na rovnocenného soupeře. Boj s ním byl výzvou, které se nedal odolat. Vyměňovali si údery tak silné, že by dokázaly přetnout i vzrostlý stromek. Bivoje poháněla jeho vlastní síla, Tarana zuřivost.

Zatímco muži kolem nich padali mrtví k zemi, jim se podařilo toho druhého pouze poranit. Pot se z nich řinul, byli na pokraji vyčerpání, ani jeden z nich však nehodlal couvnout. Bojovali by proti sobě snad až do skonání světa, kdyby se bojištěm nerozlehl zvuk rohu.

Taran věděl, co to znamená. Spojenci začali ustupovat. A jediný, kdo mohl vydat příkaz k ústupu, byl Ebris. Co ho k tomu donutilo, bylo otázkou, kterou by mu strážce rád položil. Na chvíli sice ztratil přehled o situaci na bojišti, nezdálo se mu však, že by na tom bylo spojenecké vojsko tak špatně.

Ačkoliv by Taran raději dál bojoval, musel se stáhnout spolu s ostatními. Bivoj na něj naštěstí dál neútočil. Sklonil zbraň a lehkým, uznalým úsměvem na něj kývl. Strážce mu kývnutí oplatil a následně mu ukázal svá záda.

Cestou k vesnici si Taran povšiml, že zdaleka ne všichni ochránci prchají bezhlavě. Mnoho mužů ustupovalo bok po boku svých druhů, a odráželi útoky nepřátel, kteří je pronásledovali. Zabránili tím nejen totálnímu rozprášení vojska, ale i následnému masakru, při němž by byli pobiti všichni, kteří by nestačili utéct.

I když měl Taran chuť zamířit na sever, kam se stahovaly zbytky elfích bojovníků, rozhodl se nejprve osvobodit Ušu. Aodhan byl sice mrtev a Ebris ustupoval ke svému domovu, stále však existovala šance, že by se ji mohl někdo pokusit zabít, aby se pomstil za prohru. Běžel proto k místu, kde byla přivázána ke kůlu. Už z dálky však viděl, že je prázdný. Pryč byla dívka i stráže, které ji měly hlídat. To, že zde nenašel její mrtvé tělo, bylo dobré znamení. Mohl ji osvobodit a odvést v nastalém zmatku do bezpečí někdo z jejích lidí. Rád by se s touto možností ztotožnil, kdyby mu v hlavě nevrtal červ pochybnosti.

I když mu hrozilo, že se na něj kdykoliv vrhne někdo z nepřátel, rozhodl se prohledat vesnici. Přeskočil kamennou ohradu a vydal se pátrat mezi sruby. I sem se však brzy přenesla bitva. Dvakrát musel zkřížit zbraň s osamoceným bojovníkem, potřetí už proti němu stanuli tři naráz. Byl by to jistě velmi nejistý a nebezpečný boj, kdyby se za strážcovými zády neobjevili dva Germáni a s řevem se na ně nevrhli. Taran zvažoval, jestli jim má pomoci, ale vzápětí zjistil, že si s trojicí útočníků jeho nečekaní spojenci hravě poradí. Jeden z nepřátel ležel během několika okamžiků v tratolišti vlastní krve, druzí dva měli co dělat, aby se udrželi naživu.

Taran na nic nečekal a pokračoval v pátrání.

Štěstí, náhoda, nebo zásah bohů mu nakonec napomohl Ušu objevit. Zahlédl její siluetu a čísi ruce, jak ji vtahují do Aodhanova domu. Spatřila ho a sotva stihla vykřiknout, když se dveře zabouchly. Neváhal a vyrazil dívku osvobodit. Nedbal nebezpečí, které se vevnitř ukrývá, a ramenem narazil do dveří. Zvuk praskajícího dřeva uspokojil jeho uši, musel však udeřit ještě dvakrát, než dveře povolily. Vpadl dovnitř jako povodeň.

Velká síň se utápěla v šeru, ohniště vyhaslo a malými okénky sem moc světla nepronikalo. Taran ho však ani víc nepotřeboval. Viděl toho víc, než kolik chtěl spatřit. Uša ležela na zádech na okraji hodovního stolu a zmítala se pod drsnýma a chtivýma rukama vojevůdce Bojeslava. Sukni měla vyhrnutou až do půli stehen, mezi něž se Bojeslav tlačil svými slabinami.

V Taranovi se vařila krev nad tak očividnou neúctou k ženě. Rozhodl se toho troufalce ztrestat na hrdle. Sotva však udělal první krok, cosi ho tvrdě udeřilo do hlavy a jemu se náhlou slabostí podlomila kolena. Meč mu vyklouzl z ruky a dopadl na zem. Položil se na záda a mžoural na vysokou postavu, tyčící se nad ním.

Chotěbor se zle usmíval. Pozvedl nad hlavu kyj, jehož toporem omráčil strážce, aby ho nyní poslal jeho okovanou stranou na věčnost. Taran se pokusil zvednout na obranu meč, ale vousatý obr mu ho vykopl z ruky. Vypadalo to, že ho od setkání s předky dělí už jen jeden úder.

Byl by i dopadl na jeho hlavu a udělal z ní krvavou kaši, kdyby se ve dveřích neobjevil Sudivoj. Rychle zhodnotil situaci a vztekle zařval. Jak Bojeslav, tak i Chotěbor se překvapeně ohlédli.

"Vypadni!" zavelel Bojeslav.

"Pusť ji!" poručil mu Sudivoj. "Pusť ji, nebo tě zabiju!"

"Jak si dovoluješ mi vyhrožovat!" Vojevůdce vrazil dívce facku, čímž ji na chvíli uzemnil. Poté věnoval svou pozornost starému Strošovci.

"Tohle se tě netýká!" Bojeslav obsáhle máchl rukou. "Dnes jsme dosáhli velkého vítězství a získali další území. Zapomeň na to, co zde vidíš a najdi si místo, kde v klidu dožiješ, třeba s nějakou mladou otrokyní. Dál se mi vzpírej a toto místo se stane tvým hrobem. Tahle malá děvka si svůj osud zaslouží. Už dlouho mi byla trnem v patě, nejen svým povýšeným chováním. Věřil bys tomu, že ten starý blázen Krok ji chce učinit svým dědicem a vládcem celého kmene? Neudělá z ní poslušnou ženu nového vůdce, kterého vybere z řad svých oddaných velmožů, ale nechá ji, aby sama rozhodovala o osudu mnohých!"

"To není moje věc," zavrčel Sudivoj. "Podřídím se vojvodovu rozhodnutí. Je to moudrý vládce a ví, co dělá."

"Pche," odfrkl Bojeslav. "Vojvoda je starý a rozum mu z hlavy uniká stejně snadno, jako větry z jeho zadnice."

"To ale není důvod, abys ho zradil!"

"Pokud tím zachráním svůj lid, klidně zradím i bohy! Pod vládou ženy náš kmen zeslábne a stane se snadnou kořistí všem, kdo budou chtít zotročit naše děti a obtěžkávat naše ženy."

"Jedinou slabost vidím v tvém srdci," odvětil chladně Sudivoj. "Nejde ti o blaho lidu, jen o sebe. Chceš se stát vůdcem a Uša ti stojí v cestě. Jsi jen sprostý vrah a uchvatitel, nic jiného!"

Bojeslav se zamračil. "Už mě to tvoje urážení unavuje. Máš poslední šanci, odejdi a mlč o tom, co jsi tady viděl, nebo..."

Vojevůdce významně pohlédl na svého pobočníka, v jehož tváři se zračila touha starého muže zabít.

Sudivoj se však nezalekl. "Krokovu dceru si odvedu, klidně i přes tvoji mrtvolu."

"Můžeš to zkusit," ušklíbl se Bojeslav, potěšený tím, že si Sudivoj vybral tu snadnější cestu. Plně věřil tomu, že ho Chotěbor porazí. Nikdo se tak nedozví, že Krokovu dceru připravil o život on sám. Už si v duchu představoval, jak si před vojvodou sype popel na hlavu za to, že ji nedokázal ochránit. Vymyslí si nějakou historku o tom, jak se jeho dcera i přes zákaz vydala vstříc nebezpečí a znesnadnila mu tím její ochranu. Nepochyboval o tom, že mu Krok, zmožen žalem nad ztrátou milované dcery, nakonec odpustí. Potom bude mít dost času upevnit si svou pozici v družině a pomalu se dostat na ten nejvyšší post v kmeni.

"Chotěbore, zabij ho!"

Oslovený habán se pousmál a vykročil k Sudivojovi. Ten o krok ustoupil, ne však ze strachu ale proto, aby získal více místa pro svůj oštěp.

"Zbabělče!" křikl na Bojeslava, který se chystal bavit soubojem dvou mužů. "Jsi snad podělaný strachy změřit síly se skutečným mužem?"

"Ani trochu," odsekl Bojeslav. "Nehodlám si však špinit ostří své sekery tvou krví."

Sudivoj pevněji sevřel ratiště oštěpu a špici jeho ostří namířil na Chotěbora. Přivřel unavené a staré oči, lemované vráskami, a přichystal se na boj.

Zdálo se, že Taran právě teď nikoho nezajímá. Ležel mezi dvěma protivníky, vědom si toho, že se na sebe vrhnou a nebudou na něj brát ohledy. Nadzvedl se v loktech a odplazil se z dosahu.

Právě včas. Bojovníci se na sebe s křikem vrhli. Jejich zbraně o sebe třeskli s takovou silou, až se strážce podivil, že se ani jedna z nich nezlomila. Sudivoj učinil několik rychlých výpadů, načež musel uskakovat před Chotěborovými rozmáchlými pokusy urazit mu hlavu. Střídavě se snažili jeden druhého zasáhnout, nebo aspoň výrazněji zranit, byli to však oba dobří bojovníci a tak všechny snahy prozatím skončily buď obratnými úhyby, nebo včasným krytím.

Ačkoliv se jejich souboj zdál nekonečný, trval ve skutečnosti jen krátkou chvíli. Bojeslav byl tak zabraný do bitky, že si nevšiml, jak se strážce pomalu a po chvilkách přesunuje blíže k němu. Proti vojevůdcově sekeře měl jen svoji dýku, nicméně i ta byla lepší, než kdyby mu musel čelit holýma rukama.

Ve chvíli, kdy se zápas přesunul na opačnou stranu síně, než se nalézal Taran, a Bojeslav tím směrem otočil hlavu, využil strážce příležitosti a vyskočil na nohy. Tohoto pohybu si však vojevůdce nemohl nevšimnout. Dýku, mířící na jeho hruď, tak na poslední chvíli odrazil rukou, přičemž tou druhou, držící topor sekery, máchl po útočníkovi. Taran se ohnul v pase a tak ho ostří minulo jen o vlásek. Ihned poté, co se opět narovnal, zaútočil podruhé. To už byl však Bojeslav připravený a odrazil ho o to snadněji. Taran byl možná lepší bojovník, s dýkou proti sekeře však toho moc nezmohl. Nakonec se musel sám bránit.

Když se Uša probrala a posadila, spatřila dvě dvojice bojujících mužů. Srdce se jí rozradostnilo i sevřelo strachy, když zahlédla Tarana, jak bojuje pro to, aby ji zachránil, leč proti lépe vyzbrojenému Bojeslavovi má malou šanci.

Udělala to jediné, co ji v tu chvíli napadlo. Seskočila ze stolu a zezadu se vrhla na Bojeslava. Jednou rukou ho držela kolem krku, tou druhou bušila do jeho hlavy. Vojevůdce byl tímto nečekaným útokem za zálohy vyveden z míry a tak přestal útočit na Tarana, aby se zbavil ženské zátěže na svých zádech.

Strážce tohoto vítaného rozptýlení využil a zaútočil dýkou na Bojeslavovu hruď. Pouze ho však škrábnul. Vojevůdce i přesto vykřikl bolestí a divoce se ohnal. Tentokrát však Taran nestihl uhnout a tak ho sekera, naštěstí jen naplocho, zasáhla do hlavy. Kelt omráčeně padl na zadek.

Bojeslavovi se podařilo setřást Ušu a úderem pěsti ji poslat k zemi. Dívka se při pádu udeřila o hranu stolu a na podlahu již dopadla v bezvědomí. Vojevůdce si jí dál nevšímal. Svou pozornost obrátil k Taranovi.

"Nevím, kdo jsi," upřel na něj svůj pohled, "ale moje sekera nepotřebuje znát jména."

Rozmáchl se ke konečnému úderu.

Sudivoje cele zaměstnával souboj s Chotěborem, přesto si koutkem oka všiml, k čemu se Bojeslav chystá. Měl jen pár vteřin na rozmyšlenou.

Nemusel mít Ušiny zvláštní schopnosti, aby poznal, jaká síla a odhodlání se v tom muži ukrývá. Byl moudrý a ochotný se domluvit, aby odvrátil krveprolití. Přesto se nebojí riskovat a nasadit vlastní život pro záchranu druhých. Navíc byl pořád ještě ve věku, kdy by mohl zplodit dítě... a sjednotit dva znepřátelené národy, pokud by tak učinil s tou správnou ženou.

Sudivoj se rozhodl.

Odvrátil poslední úder a vší silou vrazil do Chotěbora. Ten odklopýtal několik kroků dozadu a narazil do stěny. Než se opět vzchopil, využil Strošovec chvíle, kterou si vydobyl. Obrátil se k místu, kde stál vojevůdce, a mrštil po něm svůj oštěp.

S jistotou věděl, že si zbraň svůj cíl najde, proto si dovolil letmý úsměv.

Ve chvíli, kdy se hrot ostří vnořil do Bojeslavovy hrudi, mu hlavu roztříštil Chotěborův kyj. Byl jediným mrtvým této bitvy, který měl i po smrti na tváři úsměv.

Chotěbor spatřil svého pána, jak se s překvapeným výrazem kácí k zemi, a vztekle zavyl. S krví podlitýma očima se vyřítil na toho jediného, kdo byl ještě při vědomí.

Na Tarana.

Kelt vyskočil na nohy, aby s dýkou v ruce čelil běsu v lidské podobě. Pár kroků od něj se však Chotěbor zničehonic vyvrátil a padl obličejem na podlahu. Překvapený strážce si povšiml sekery, trčící mu ze zad.

Vzhlédl, a spatřil ve dveřím Bivoje, vyčerpaně se opírajícího o zárubeň dveří. Když zjistil, že je strážce živý, ulehčeně se usmál. Pak si však všiml svého otce a jeho tvář zahalil mrak. Poklekl u něj a lehce, jako by se bál, že se tělo rozplyne, se ho dotknul.

Taran s ním soucítil, o to víc, že se ten starý muž obětoval, aby on mohl žít. Přesto ho víc zajímalo Ušino zdraví. Poklekl u dívky a obrátil ji na záda. Na tváři měla dvě ošklivé podlitiny, byla v bezvědomí, ale žila. Po několika lehkých políčcích ji přivedl zpět k vědomí. Když spatřila jeho tvář, oddechla si.

"Jsi naživu."

Ani si neuvědomila, že jí nerozumí. Taran však chápal význam těch slov. Pohladil ji po tváři a políbil na čelo.

Chvíli na to se do síně nahrnul houf nepřátelských bojovníků. Jejich velitel přehlédl situaci a ukázal na Tarana.

"Zabijte ho!" vykřikl a sám se jako první vrhnul na strážce.

"Zadržte!" zvolala Uša. Vymanila se z mužova objetí a postavila se mezi něj a přibíhající bojovníky. Ti se zaraženě zastavili.

"Tohoto muže," ukázala na Tarana, "se nikdo ani nedotkne! Je pod mou ochranou!"

Bojovníci pohlédli na svého velitele, který se rozpačitě ošil.

"Slyšeli jste vědmu," ozval se za jejich zády Bivoj. Otočili se a sledovali vysokého stopaře, jak se přesunuje k Uše a Taranovi, aby je chránil svým tělem.

"Ale vojevůdce je mrtvý," řekl velitel ozbrojenců. "Ten muž..."

"Váš vojevůdce byl zrádce," vysvětlil jim Bivoj. "Pokusil se zabít dceru vašeho vojvody, a proto ho stihl spravedlivý trest. Všechno vám časem vysvětlím. Teď ale vypadněte a vyřiďte všem, že je po boji. Už žádné zabíjení, rozumíte?"

Muži ochotně přikývli a hromadně opustili síň.

"Je vážně po všem?" zeptala se Uša.

Bivoj přikývl. "Věřím, že ano."

Dívka spokojeně kývla. Opřela Taranovi hlavu o rameno. Za chvíli si oba muži, dřívější nepřátelé, nynější spojenci, uvědomili, že Uša usnula.

*

Od krvavé bitvy pod Horou uběhlo již několik měsíců. Mrtví byli pohřbeni či spáleni, ranění se postupně zotavili. Starousedlíci i nově příchozí se brzy sblížili a společně začali budovat novou budoucnost. Hodně tomu pomohli Taran s Bivojem, z nichž se nakonec stali dobří přátelé. Každý z nich našel v tom druhém to, co ztratil během bitvy: Taran náhradu za Ceilina, Bivoj za otce.

Často chodili spolu, aby muži z obou kmenů viděli, že společné soužití může fungovat, pokud si to přejí. Aby však přeci jen nedošlo k nějakým nedorozuměním, byla většina cizinců přesídlena k břehům Bílé řeky, do míst, kde ještě nedávno stály vesnice elfů.

I když elfové zapříčinili svým ústupem spojencům porážku, ani Taran, jako zástupný vůdce svého lidu, nebo nový náčelník Dlouhovousých Hilderich, kterého si Germáni krátce po bitvě zvolili, jim vinu nepřičítali. Přesto se Ebris rozhodl opustit se svým lidem zemi, kde po stovky let žili. Co je k tomuto radikálnímu kroku vedlo, nebylo známo. Odpovědi na otázky, které Tarana trápily, zmizely spolu s nimi.

S jejich odchodem se Taran smířil, mrzelo ho však, že se s ním Ceilin nerozloučil. Doufal, že mu Bivoj bude lepším přítelem. Přeci jen, oběma šlo o totéž - mír a poklidné soužití všech kmenů a národů v této zemi. Výborně si rozuměli a vzájemně se doplňovali: na co nestačila Bivojova síla, to doháněl Taranův důvtip.

Uša se sice odstěhovala se svými lidmi k Bílé řece, přesto se do keltské vesnice ráda a často vracela. Bivoj, který ji sice stále tajně miloval, předstíral, že nevidí, jak se má k Taranovi. Pokaždé ho však žárlivě bodlo u srdce, když se na strážce dívka usmála, nebo se ho letmo dotkla. Rozumně jim šel z cesty, neboť věděl, že se mezi nimi zrodila láska, prospěšná jak jim dvěma, tak i celé zemi.

V létě téhož roku překročilo Divokou řeku poselstvo vojvody Kroka. Krátce po bitvě vyslala Uša ke svému otci posla s vysvětlením všech událostí, které vedly až k současnému míru.

Poslové přinesli od vojvody různé zprávy, nejvíce však mnohé překvapilo to, když oznámili, že Krok souhlasí se sňatkem Ušy a Tarana. Nikdo z lidí jim blízkých, dokonce ani Bivoj, netušil, že jejich láska došla až tak daleko. I když pro zakázané city k dívce mladý, nyní již jediný Strošovec trpěl, rozhodl se nedat to najevo a při nejbližší příležitosti si najít ženu, s kterou by mohl prožít vlastní budoucnost.

Svatební obřad proběhl v duchu keltských tradic, což se sice nelíbilo některým hostům z nevěstiny strany, nikdo proti tomu však nahlas neprotestoval.

Pod dorůstajícím Měsícem, s rukama spojenýma hedvábným plátnem, si před svatebním dubem ve starém posvátném háji vyměnili prsteny a slíbili věrnost na rok a jeden den. Pokud bude během této doby jejich svazek stejně pevný jako nyní, prodlouží ho na zbytek svých životů.

Téměř každý, kdo byl tu noc u obřadu přítomen, chápal magickou podstatu tohoto rituálu, nikdo si však nedokázal představit, jaký dopad to bude mít na budoucnost této země.

*

Pár dní po svatbě se Taran s Ušou procházeli podél úpatí Hory a povídali si. Oba dva se ochotně učili jazyk toho druhého. Zpočátku jim to sice dělalo problémy, proto Uša občas přešla k mimoslovní komunikaci. Taran si také díky tomu pomalu zvykal na nadpřirozené schopnosti své ženy.

Zastavili se u posvátné studánky na východní straně masivu. Toto místo si Uša oblíbila pro jeho nikým nerušenou a uklidňující atmosféru. Často sem chodila sama, jen pro dnešek však požádala svého muže, aby ji následoval.

U studánky klekla na kolena a prsty namočila do příjemně chladné vody. Taran stál za ní a se založenýma rukama sledoval její prohnutá záda. Ačkoliv oči pozorovaly její tělo, myslí byl jinde.

"Kde jsi?"

Taran sebou trhnul, když zaslechl dívčin hlas.

"Cože?"

Uša se usmála. "Ptala jsem se, kde se zase touláš?"

"Přemýšlím," odvětil věcně strážce.

"Poslední dobou hodně přemýšlíš. Tak často, že by sis měl podle toho změnit jméno. Byl jsi takový i dříve?"

Taran si těžce povzdychl. "Dřív jsem neměl tolik starostí."

Uša vstala a položila mu ruce kolem krku.

"Možná, že když se mi se svými starostmi svěříš, budu ti moci pomoct. Co tě trápí?"

"Mám pocit, že všechno."

"I já?" zeptala se Uša a zatvářila se nevinně.

"Ty hlavně," odvětil s vážnou tváří, ale vzápětí se zašklebil a políbil ji na čelo.

"Jsi zlý," vyčetla mu s hranou ublížeností.

"A ty nádherná, mo lub Ossa, moje krásná Ušo."

Dívka se potěšeně zachichotala. "Líbí se mi, jak mi říkáš. Lub Ossa, lub Ossa. Zní to hezky."

"Půjdu třeba na kraj světa," slíbil slavnostně Taran, "a vyhledám všechny bardy našeho lidu, aby o tvé kráse složili básně, které tě budou hodny. Navždy si tě tak budou pamatovat jako nejkrásnější dívku pod sluncem."

Dívčin smích zazvonil krajinou. "Ty lichotníku jeden. A teď mi konečně pověz, co tě trápí. Jde o to, že tě tví lidé chtějí za náčelníka?"

"Ano," přikývl Taran. "Byla by to pro mě sice pocta, ale musel bych se vzdát titulu strážce."

"A v čem je problém?"

"Nemám ho komu předat. Žádný chlapec ještě není..."

"Chlapec?" Uša přísně pohlédla na Kelta. "Chceš mi snad říct, že jsi ani na okamžik nezvážil možnost, že by se novým strážcem mohla stát žena?"

Taran se zarazil. "Žena? Nikdy by mě nenapadlo, že..."

"Že co?" vskočila mu opět do řeči Uša. "Že by mohla být stejně dobrá jako kterýkoliv muž?"

"To ne," zvedl na obranu ruce strážce. "Zkrátka mě nikdy nenapadlo, že by po tom nějaká žena mohla toužit. My si našich žen velmi vážíme, nasloucháme jejich radám a necháváme je spolurozhodovat o záležitostech kmene. Přesto, ženy nejsou bojovnice, tedy, už nejsou - a jednou z povinností strážce je chránit tuto zem a všechny lidi v něm žijící i za cenu vlastního života. Jistě sis všimla, že je nás málo. Každá keltská žena je pro nás velmi cenná, neboť její lůno představuje naději pro náš lid. Naději, že neupadneme v zapomnění, naději, že budeme mít nějakou budoucnost."

"Rozumím ti," přitakala Uša. "Náš lid musel opustit domovy ze stejného důvodu. Tato doba není příhodná pro poklidný život. Lidé se musí přizpůsobit, aby přežili. Ale to nemusí být jen špatné. Vždyť právě díky tomu jsme my dva spolu. Budoucnost nemusí být taková, jakou si ji představovali, a přesto může být krásná."

"Máš pravdu."

"Jistě, že mám," zazubila se dívka. "ale o to nejde. Říkal jsi, že nechceš, aby se nějaká místní dívka stala strážkyní, a o chlapce je teď nouze, když tolik vašich mužů padlo v bitvě. Co ale svěřit tvůj úkol někomu, kdo nepochází z vašeho kmene?"

"Co tím myslíš? Učinit strážcem někoho z vašich lidí? To nejde. Je to i otázka naší víry, nemůžu tím pověřit nikoho, kdo není naší krve. A navíc, jediný, komu bych mohl důvěřovat, je Bivoj. A o něm vím jistě, že by to poslání bylo nad jeho síly."

Uša se vymanila z jeho objetí a o krok ustoupila.

"Nemyslela jsem tím Bivoje, ani žádného jiného muže z mého lidu."

Taran ji pozorně sledoval, dokud mu to nedošlo.

"To ty chceš být strážkyní!"

"Ano! Ale jen do té doby, než by se nám narodilo dítě. To by přeci bylo tvé krve, krve Keltů. Sice poloviční, ale to snad nebude překážkou. Mohlo by..."

"Dost!" vykřikl Taran, možná až zbytečně hlasitě. "O co ti vlastně jde? Vůbec nevíš, co žádáš! Nevíš, jak moc je nebezpečné být strážcem, a to zrovna nemluvím o ochraně hranic a boji se vším, co by je chtělo překročit a ublížit tvým blízkým!"

Uša se zarazila nad náhlou změnou v chování svého muže. Kousla se do rtu a odvrátila od něj.

"Možná, že vím," odvětila tiše po chvíli.

Taran, který se nadechoval k další slovní záplavě, tak nakonec neučinil.

"Cože?"

Dívka se ošila, vědoma si toho, jak bude její muž reagovat, až mu to poví. Nakonec ale sebrala odvahu a vše mu řekla.

"Vím, co je hlavním posláním strážce a vím také, co se ukrývá pod touto horou. Viděla jsem to v tvé hlavě v den, kdy jsi za mnou přišel do vězení. Tehdy, jak jsem se tě dotkla, pamatuješ?"

Taran, přehrávající si v hlavě tuto zdánlivě nedůležitou scénu, nepřítomně přikývl.

"Tenkrát," pokračovala, "mě to zjištění pořádně vyděsilo. Později jsem si ale uvědomila, že to, co děláš, je velmi důležité. A že jsi dobrý člověk. Pokud by se to... on probudil, znamenalo by to zkázu pro celou zemi. Našla jsem tu nový domov, tebe, a snad zde brzy budeme vychovávat i naše děti. Nechci, aby to kdokoliv zničil. Přiznej si to, nebo to popírej, ale právě teď jsem jediná, kdo tě může nahradit. Tvůj mistr tě na ten úkol vychovával léta, já to se svými schopnostmi zvládnu mnohem dříve. Ty dál chraň náš domov před nebezpečím zvenčí, já se postarám o to, které máme přímo tady."

"Já nevím..."

"Zvládnu to, věř mi."

Uša přistoupila ke svému muži a uchopila jej za ruku. Dívala se mu do očí a snažila se ho svým odhodlaným a vážným výrazem přesvědčit, že to opravdu zvládne.

"Věřím ti," přikývl nakonec Taran. "Jinak bych si tě nevzal za ženu."

Uša se usmála a svého muže dlouze políbila. Byl by to dokonalý okamžik, kdyby neměl tak hořkou příchuť poznání, které se dívce dostalo v den, kdy za ní Taran přišel, aby jí donesl jídlo. Tenkrát neviděla jen jeho minulost, ale i to, co se stane. I když se její milý dožije vysokého věku, nakonec zemře. Jeho lid, který tak s láskou chrání, nakonec splyne s přílivem nových přistěhovalců a zmizí. Zůstanou po něm jen vzpomínky a romantické představy budoucích pokolení... a nezůstane nikdo, kdo by udržoval ve spánku to, co musí spát - nejlépe navěky.

Měla Tarana ráda, vlastně ho začala i milovat, ale nebyl to důvod, proč si ho vzala za muže. Po jeho boku bude mít totiž větší jistotu, že to, co má zůstat hluboko pod horou, tam i zůstane.

*

Býval nejmocnějším tvorem světa. Nikdo se mu neopovážil postavit. Vládl by na věky, nebýt podlé zrady, který ho uvrhla do věčného spánku hluboko pod zem.

Tisíce let dřímal v temných hlubinách pod Horou. Tolik let uplynulo od té doby, kdy ho mocní lidští čarodějové, první svého druhu, mocným kouzlem uspali.

Ještě než byl zaklet, slíbil svým věznitelům tu nejhorší smrt, jaké byl schopen. Takovou jim slíbil a o té snil celé věky. I nyní se mu zdálo o tom, jak se zrádcům mstí těmi nejkrutějšími způsoby...

...a ohromné, tmavě zelené šupinaté tělo se s neklidem zachvělo.