Postkolaps (2014)

17.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Začouzené dveře řeznictví se rozletěly a z nich vyběhl dvanáctiletý cikánský chlapec v rozedraných špinavých hadrech, s šiškou salámu v ruce. Následovalo ho asi půl tuctu jeho vrstevníků ve stejně zuboženém stavu.

Jako poslední běžel malý, asi šestiletý snědý chlapeček. V očích měl strach a po tváři mu tekly slzy. K hubené hrudi si špinavýma rukama tiskl ubohý kousek klobásy. Křičel na ostatní, aby počkali, ale ti měli delší nohy a rychle se mu ztráceli.

Ani by je nenapadlo čekat. Věděli totiž moc dobře, co je čeká, jestli je chytnou.

Chlapec, celý zpocený a zadýchaný náhle uklouzl po dlažebních kostkách. Klobása mu vypadla z rukou a on se rozplácl na ulici. Ruce, kolena i obličej měl rozedřené, ale rychle se zase postavil na nohy.

Vyděšeně se ohlédl, ale v přítmí dveří, ze kterých vyběhl, nikdo nestál. Prozatím. Na chvíli mu v srdci svitl malý plamínek naděje. Vzápětí byl však tvrdě uhašen.

Sotva učinil první krok, ulicí se rozlehla hromová rána. Hlava malého cikánského dítěte se rozlétla ve spršce krve, kostí a mozku. Zbytek těla se ještě chvíli kolébal, než upadl na dlažbu.

Lidé, jdoucí právě kolem se zastavili, ale po chvíli zase bez zájmu pokračovali.

Ve dveřích řeznictví, stojícího na křižovatce dvou ulic kousek od náměstí, stál vysoký tlustý muž se zamaštěnými vousy, v bílé zástěře pokryté rudými cákanci krve. V rukou třímal kulovnici, z jejíž hlavně se ještě nepatrně kouřilo.

Vystoupil ze stínu a došel k mrtvému tělíčku. Dloubl do něj botou, jakoby pochyboval, že člověk s ustřelenou hlavou může být snad ještě naživu.

Se znechucením na něj plivl a chytil ho za nohu. Dotáhl ho až ke kanálu, který byl u rohu jeho obchodu a tam s ním mrštil. Krev z těla začala odtékat rovnou do stoky.

Jakmile se objeví Krchováci, bude jim muset zaplatit za vyčištění ulice a odvoz těla.

Snad mi ten smrad bude stát za to. Aspoň je o jednoho míň.

Krátce pohlédl na zataženou oblohu.

Mohl by přijít déšť a ten sajrajt smýt. Tu chcíplinu bych mohl zužitkovat a nemusel bych těm dvěma supům nic platit!

Jak rychle se mu ale ten plán zrodil v hlavě, tak rychle ho zase zavrhl. Jeden malý cigán mu nestál za to, aby ho obvinili z kanibalismu a buď ho rovnou odpráskli na místě, nebo vyhnali z města mezi ostatní zvrhlé lidojedy, kteří žili v lesích a opuštěných vesnicích a lovili nepozorné cestovatele.

U vchodu se potkal s paní Ševčíkovou, starou babičkou, jejíž věk byl požehnaný již dlouho před Kolapsem. Každou středu u něj pravidelně nakupovala.

"Dobrý den, pane Bárta," pozdravila ho s úsměvem shrbená stařenka, v šedém tlustém kabátě, plném molů a světle béžovém kloboučku ozdobeném modrou stuhou.

Bárta přikývl na pozdrav. Bábi letmo pohlédla na mrtvolu a zachmuřila se.

"To nám ten den zrovna moc dobře nezačíná," pravila smutně.

Bárta pokrčil rameny.

"To víte. Je to den ode dne horší. Ani armáda nám moc nepomáhá. Jsou pořád zahrabaní na zámku a cpou se naším jídlem. A tihle černí parchanti jsou čím dál drzejší. Měli je tenkrát vystřílet všechny a nedat jim šanci zdrhnout."

Stará paní souhlasně přikývla.

"Staré časy jsou pryč, to víme oba. A navíc, místo nich by přišli jiní."

Bárta věděl, že má v tomto jeho stará zákaznice pravdu, ale o moc líp se necítil.

"Pojďte radši dovnitř," pobídl ji. "Mám pro vás dobré zboží od svých dodavatelů, které..."

Zbytek jeho slov zanikl uvnitř obchodu, zatímco nad městem se začaly stahovat temné mraky. Těch několik desítek lidí, kteří se většinou bezcílně pohybovali ulicemi, si urychleně začalo hledat nějaký úkryt.

Bouře nikdy nepřináší nic dobrého.

*

Kolem poledne zastavila před řeznictvím dodávka. Vystoupili z něj dva mladíci v maskáčových kalhotách a tmavých bundách. Jeden měl na očích sluneční brýle, přestože bylo zataženo. Druhý měl v koutku úst cigaretu. Ty sice nebyly ani v dnešní době vzácností, přesto nebylo snadné je sehnat. Většinu skladů či továren na cigarety měly pod palcem organizované gangy, které držely ceny cigaret nebo tabáku pěkně vysoko.

Oba dva mladíci byli vysocí a štíhlí. Ten s brýlemi měl krátké černé vlasy a na boku hlavy vytetovanou lebku. Druhý byl úplně vyholený, až na úzký pruh blond vlasů podél celé hlavy.

Tvářili se tvrdě, ale když vyšel ven Bárta, usmáli se na něj. Podali si ruce a objali jako dávní přátelé, i když byl mezi nimi generační rozdíl.

"Myšáku! Žváro!" vítal mladíky Bárta. "Dlouho jsme se neviděli! Jak žijete?"

"Jak nejlíp umíme," odvětil Žváro, ten s lebkou na spánku. Vytáhl z úst cigaretu, hodil ji na zem a šlápl na ni botou.

"Takže celkem dobře," řekl Myšák. "Na zdejší poměry."

"Všichni se snaží, jak nejlíp umí," usoudil Bárta. "Pojďte dovnitř. Trochu se před obchodem najíme."

"Mluvíš mi z duše," řekl Žváro a následoval řezníka do jeho malého království.

"Spíš ze žaludku," doplnil ho Myšák.

Společně vešli dovnitř, prošli prostornou místností plnou dlouhých stolů, na kterých se kupily kilogramy masa, které Bártova rodina - manželka, dvě dcery, jejich manželé a řezníkův jediný syn - porcovala, krájela a sekala, vykosťovala a mlela.

Jinými dveřmi, lítačkami, se dostali do dlouhé, úzké chodby, ve které byly několikery dveře, a z ní na prostorný dvůr. Čtvercový prostor byl obložený kočičími hlavami, ze tří stran chráněný vysokou zdí, v jedné z nich byla mohutná, dvoukřídlá, plechová vrata.

V severovýchodním rohu dvora stála velká cihlová udírna, z níž se linula báječná vůně uzených klobás a šišek salámů.

Kousek od udírny seděl na dřevěné stoličce Bártův otec, starý a vetchý muž a občas přiložil do krbu udírny z hromady bukové dřevo.

Bárta pokynul mladíkům, aby se posadili za lavici uprostřed dvora a sám šel do udírny vybrat ty nejlepší paprikové klobásy. Nandal je na plastový tác a položil před chlapce, kteří se na ně s velkou chutí vrhli.

Hltali a mlaskali jako mladí vlci. Když dojedli, otřeli si ústa a oči jim zasvítily, když před ně Bárta postavil dvě plechovky piva.

"Gambrinus!" poznal Žváro známou značku. "Teda, aspoň doufám. Je to pravý, že?"

"To bys mě urazil, chlapče," ohradil se naoko Bárta. "Jen ochutnej a uvidíš!"

"Lahoda," pochválil studený mok Žváro. Poté, co se napil i Myšák, i on uznale pokýval hlavou.

"Kde jen ty věci bereš, Bárto?" chtěl vědět Žváro. "Obchoduješ s gangy?"

"To nikdy!" hájil se řezník. "S těmi bandami vydřiduchů a vrahů nechci mít nic společnýho. Prostě mám kliku na přátele. Není-liž pravda?"

Mrkl na mladíky a všichni tři si společně přiťukli.

"A co je novýho ve Městě?" zajímal se Žváro. "Naši Otcové jsou velmi zvědaví."

"Tak ať někdy zvednou zadky a dojdou se podívat na starýho kamaráda!"

"Vždyť ty sám víš," hájil Žváro nejvyšší představitele jejich osady, "že tatíkové neopustili bezpečí Domova od Kolapsu."

"A mají k tomu dobrý důvod!" rozohnil se Bárta a odplivl si na zem. "Nadělali si všude spoustu nepřátel!"

"To je v dnešní době normální," ozval se Myšák. "Ale nás to nemusí zajímat. My jsme Kolaps nezažili. Víme jen to, co nás Otcové naučili, a děláme to, co nám přikážou."

"No právě! Svět je ale větší, než jen Domov nebo Město," řekl Bárta.

"A dost nebezpečnej," odvětil Žváro. "Nechceme nic jinýho, než žít s našimi rodinami v míru a bezpečí. Před lidojedy, gangy, cikány nebo vládou."

"Možná právě proto, že se bojíte vystrčit nosy ven, jsou všude samí šmejdi! Dneska jsem zrovna sejmul jedno z krkavčích děcek. Začínají být zase drzí. Stejně jako před Kolapsem!"

"Máte tady vojáky," nadhodil Žváro. "Pošlete je vyčistit lesy na jihu. Každý ví, že tam mají krkavci brlohy."

"Pche! Armáda!" Bárta sloužil před Kolapsem vojenskou službu, proto věděl, že by ti flákači v maskáčích, sedících na zámku, byli bez svých zbraní bezmocní jako kojenci.

"Jenom se krmí našim jídlem, šikanují nás a hrají si na pány! Říkají si Prodloužená paže zákona, ale jediný zákon, který uplatňují, je zákon silnějšího!"

"Tak už to chodí," zamumlal Myšák poté, co se opět napil.

"Leda hovno," zabručel Bárta.

"Tak s tím něco udělejte," navrhl Žváro. "Vyžeňte je nebo je pobijte. Vláda nemá lidí nazbyt, takže sem nikoho dalšího hned tak nepošle."

"Jaká vláda, prosím tě?!" zahřměl Bárta. "Banda tlustých sviní, které jde jen o vlastní prospěch. Kurva! Některý věci nezmění ani konec světa!"

"Tak se sbal a pojď s námi," poradil mu Žváro. "U nás je dost hladových krků, který můžeš nakrmit. A sám víš, že máme pořád čím platit."

Bárta si hluboce povzdychl. "Nejsem krysa, abych odtud utekl. Lidi tady potřebují jíst. A pokud se svět nevrátí zpátky do starých kolejí, o čemž pochybuju, tak mě budou potřebovat pořád."

"Tak si nestěžuj," mávl rukou Myšák. "Vždyť ti prakticky nic nechybí. Seš zdravej, tvoje rodina taky. Jídla máte dost a lidi si vás váží. Co chceš víc?"

Bárta dlouho mlčel, než odpověděl.

"Chci mít zpátky svůj starej život."

Každé pronesené slovo na vzduchu ztěžklo, jakoby bylo z olova.

"Vy nic nevíte!" vyhrkl, když zjistil, že ho mladíci upřeně pozorují.

"Narodili jste se až po Kolapsu, a jiný svět neznáte!"

"To je pravda," přiznal Žváro a Myšák mlčky přikývl. "Ale naši Otcové nám vyprávěli, že ti, co se nedokázali smířit s tím, co přišlo po Kolapsu, raději zemřeli vlastní rukou. Ty žiješ, takže ti tvůj starej svět nemůže zase tak chybět."

"Nic není tak jednoduchý," odbyl ho řezník.

"To je pravda," přitakal Žváro. "Není jednoduchý nakrmit dvě stovky lidí, a proto jsme přece tady. Máš pro nás zboží?"

"Jo, jistě," přikývl Bárta. Jeho pohled znovu ožil. Ať ho trápilo cokoliv, nyní byl zase obchodníkem.

Jakmile zmizel poslední hlt v jejich chřtánech, vstali a společně se vydali zpět do chodby, kde řezník otevřel jedny z dveří a těmi se dostali do další, kratší chodby, která zahýbala vlevo. Tam narazili na silné kovové dveře, jištěné mohutným zámkem. Chladírna.

Bárta vytáhl z kapsy kalhot svazek klíčů a jedním zámek otevřel. Otevřít dveře nebylo lehké, ale řezník byl silný a mohutný muž.

Ze skladu za dveřmi vyrazil mrazivý závan zimy. Myšák se otřásl, Žvára to nechalo klidným.

Místnost byla plná porcovaného masa. Kusy vepřového a hovězího visely ze stropu na hácích. Na zemi ležely plastové bedny a v nich balíčky nakrájených plátků masa pro zákazníky.

Těch si však mladíci nevšímali. Potřebovali nasytit stovky krků, a proto se vrhli na ty velké kusy na stropě. Žváro je sundával a Myšák skládal na kovový vozík, který Bárta přitlačil z chodby.

Když byl vozík plný, odtlačili ho před řeznictví, kde maso nakládali do dodávky. Tak pokračovali, dokud neměli všechno objednané zboží naskládané v dodávce.

Žváro řezníkovi zaplatil a spolu se svým přítelem nasedli do auta. Bárta se už otočil k odchodu, když však naskočil motor, obrátil se a zamířil k autu. Žváro stáhl okénko a počkal, až k němu řezník dojde.

"Měl bych pro vás kšeft," navrhl řezník.

"O co jde?" zajímal se Žváro.

"Tady radši ne," řekl Bárta a rozhlédl se kolem, jestli ho nikdo neposlouchá.

"Tak se ukaž v Domově," poradil mu Žváro. "Znají tě tam a pustí tě k nám. Měj se!"

Žváro dupl na plyn a dodávka se rozjela. Bárta sotva stačil uhnout, když se auto kousek dál otočilo a projelo těsně kolem něj.

"Parchanti," zavrčel Bárta vztekle a zmizel ve svém obchodě.

*

Místo, které Žváro i Myšák nazývali svým Domovem, leželo asi dva kilometry severně od centra Města. Jednalo se o bývalou periferii, z větší části zastavěnou rozlehlými komplexy továren. Později zde vyrostly tři pětipodlažní paneláky, které se po Kolapsu staly Centrem Domova. V nich zde nyní bydlela většina obyvatel Domova a sídlila zde i rada Otců.

Otcové byli muži, kteří se těsně po Kolapsu ujali vedení nad zbytky obyvatel periferie, chránili je před nájezdy gangů, lidojedů z lesů i před vládními vojáky, kteří se zde před patnácti lety objevili s tvrzením, že Město a všechny jeho další části opět patří pod nově sjednocenou zemi.

Otcové si však pamatovali, jaké to bylo, když jim vládli mocipáni z hlavního města. Během Kolapsu se ukryli ve svých luxusních krytech, a až byla polovina obyvatel země mrtvá a ta druhá na hranici šílenství a beznaděje, vylezli na povrch a s velkou pompou si zahráli na spasitele.

Ten den, kdy se před hlavní bránou, jež vedla na území Domova, zastavil vojenský konvoj, pozvedli Otcové opět zbraně a v čele ozbrojeného davu se vydali bojovat za svobodu.

Byl to krvavý střet, na obou stranách byli mrtví i zranění, ale bylo to důležité pro zachování svobody, nezávislosti a všech morálních hodnot, které si společenství za všechny ty roky osamocení vybudovalo.

Vojáci nakonec odtáhli a spokojili se s tím, že obsadili zbývající části Města, kde je místní vítali s otevřenou náručí. Zpočátku se jim zavděčili tím, že popravili všechny zločince, kteří městu de facto vládli. Několikrát pořádali hon na bandity v okolí města, a jednou odrazili útok lidojedů. Potom přišla doba prosperity a relativního míru, čehož vojáci okamžitě využili a parazitovali z toho.

Od těch dob však jen kynuli a lenivěli na místním zámku a jen málo se starali o problémy měšťanů. Naštěstí se stejnou měrou nezajímali ani o obyvatele Domova, což oni samozřejmě kvitovali s povděkem.

Jedinými problémy, s kterými se Domované potýkali, tak byli bandité, kteří se občas potulovali v okolí, sháňka potravin a poslední dobou i časté vnitřní rozbroje.

Lidé neměli nic moc na práci, nudili se a hlavně, začaly se v nich probouzet vzpomínky na staré pořádky. V tak malé komunitě, kde se každý s každým znal, a všichni si takříkajíc viděli do talíře, bylo jen otázkou času, kdy si začnou lézt na nervy, pomlouvat se a trpět ponorkovou nemocí.

Otcové se o tyto pro ně nedůležité problémy nestarali. Nechávali to na svých pobočnících, na svých synech. Na Žvárovi, Myšákovi, Albínovi a dalších. Těm se to samozřejmě nelíbilo. Odtrhávat od sebe staré babky, hádající se o nějakou hloupost, nebo ošetřovat opilé muže, kteří si kvůli ženě vrazí nože pod žebra, to byla opravdu nevděčná práce.

Byla to však práce a díky ní neklesli do stejného bahna společenské netolerance jako ostatní.

Nový Kolaps na vás, pitomci, říkával si poslední dobou stále častěji Myšák. Zřejmě jste už zapomněli.

Jen jeho neznalost a mládí ho omlouvaly, jinak by nikomu takovou pohromu nikdy nepřál, ani z legrace.

*

Večer, kolem deváté, se řezník Bárta skutečně objevil. Nervózně prošel kolem ozbrojených hlídek a následoval jednoho z mužů, který ho provedl částí periferie až k jednomu z paneláků, kde měli sídlo Otcové. Tam si ho převzal jiný strážný. Výtah nepoužili, neboť výroba elektřiny byla drahá a používala se k důležitějším účelům. Proto se šlo po schodech, což byla pro otylého Bártu skutečně tvrdý oříšek.

V otevřených dveřích jednoho bytu narazil na Žvára, vystřelovacím nožem loupajícího slupku jablka. Ten kývl na procházejícího a funícího řezníka a nasadil něco jako uvítací úsměv, jenž se ovšem Bártovi jevil až moc neupřímný. Raději pokračoval dál a nezdržoval se s tím, aby s ní prohodil pár vět.

Vystoupali až do posledního patra. Bárta měl pocit, že ho raní mrtvice. Dal znamení strážci, aby chvíli počkal, a pořádně se vydýchal. Nechtěl vpadnout před Otce s rudou tváří a smrtí na jazyku. Chtěl na ně alespoň trochu udělat dojem.

Asi po dvou minutách byl schopen pokračovat. Jeho doprovod ho sjel znechuceným pohledem, ale nijak jeho chabou výdrž nekomentoval. Zavedl řezníka k posledním dveřím v chodbě a zabouchal třikrát na dveře. Ty se po chvíli otevřely a v nich stála starší žena, asi padesátiletá, s dlouhými na hnědo obarvenými vlasy. Za ní se zvědavě schovávalo tříleté nebo čtyřleté dítě s blond vlásky a velkýma, vykulenýma očima. Bárta se na dítě pokusil vřele usmát, ale holčička se lekla a utíkala pryč. Žena se usmála a kývla rukou.

"Pojď dál, Milane. Ráda tě vidím."

"Vypadáš báječně, Marto," snažil se jí zalichotit řezník. "Jsi snad ještě krásnější, než zamlada."

"Přeháníš," lehce ho plácla přes ruku a usmála se. V jejím úsměvu byl však patrný smutek.

Když byla mladá, žila v normálním světě před Kolapsem, uvědomil si Bárta a cítil se trochu provinile. Vina však zmizela, když se v největším pokoji toho bytu setkal s Otci.

Bylo jich celkem devět. Nelišili se jinak od ostatních obyvatel Domova a ani z nich nevyzařovala žádná aura moci nebo výjimečnosti. Kdyby k nim Bárta nechoval velkou úctu, mohl by o nich klidně říct, že je to jen banda namyšlených páprdů. Jejich průměrný věk byl kolem padesáti let. Někteří byli hubení, jiní tlustí. Jejich vlasy ještě nezačaly šedivět, ale to se jistě během dalších pár let změní. Oblečení byli do košil, triček, riflí nebo plátěných kalhot či kapsáčů. Každý z nich byl však ozbrojený - to se nezměnilo ani poté, co je začala hlídat malá armáda strážců. Nebylo se čemu divit. Krátce po Kolapsu zemřeli prvně ti, co se neměli jak bránit.

Rada se scházela v bytě Marty a Otce Michala, Myšákových rodičů. Posedávali v místnosti v křeslech nebo na židlích. Někteří z nich kouřili cigarety. Když řezník vešel, sborově ho pozdravili jako dobrého známého. Bárta se nejistě usmál a pozdrav jim oplatil.

Otec Petr, vysoký a štíhlý mluvčí celého sdružení Bártovi pokynul, aby se posadil na poslední volnou židli. Poté ho vybídl, aby mluvil.

"Nejdřív," začal řezník, "bych vám rád poděkoval, že jste mě přijali. Určitě víte, že jsem sem nepřišel jen proto, abych vás viděl. Na to bydlíte dost daleko - a vysoko."

Mnozí z Otců se této poznámce vesele zasmálo. A o to Bártovi šlo. Chtěl je nejdříve naladit na tu správnou strunu, než jim přednese svůj požadavek. V tom mu však ihned zabránil Otec Michal, patrně největší mrzout celé skupiny.

"Moje prdel je tady od toho, abych na ní seděl anebo sral, ne abys mi do ní lezl! Takže to vybal rovnou nebo zase táhni!"

Bárta nemohl nikdy pochopit, proč si Marta vzala takového neotesance. Co na něm viděla? Vždyť kdysi dávno, před Kolapsem...

Nemá cenu na to myslet, povzdychl si sklesle Bárta. Stalo se.

"Mírni se," napomenul Michala Otec Tomáš, takový ten usmiřovatel mezi rozhádanými přáteli. "Bárta je naším hostem. Prozatím."

Bárta nasucho polkl. Byla v tom skrytá výhrůžka? Raději půjdu rovnou k věci, ať to mám už za sebou.

"Důvod, proč jsem tady, je samozřejmě obchod."

"Jak jinak," ozval se pohrdavě Otec Michal.

"Tys byl vždycky rozený obchodník," řekl mu Otec Petr. "O co jde?"

"Řeknu to na rovinu. Vy jste jediná ozbrojená síla v kraji, která není líná jako vojáci ze zámku nebo vystrašená jako domobrana."

"To je celkem lichotka," usmál se Petr. "Naše chlapy to určitě potěší."

"K čemu nás potřebuješ?" zeptal se Otec Lukáš, bratr Michala.

Bárta si dal chvíli načas, než odpověděl.

"Abyste zlikvidovali krkavce."

V místnosti nastalo ticho. Každý zřejmě přemýšlel nad touto žádostí individuálně, než jí začnou řešit společně.

"Máš s nimi problémy?" zajímal se Petr.

Bárta znechuceně mávl rukou. "S nima jsou problémy pořád, vždyť to víte! Už před... no, zkrátka jsou to problémoví parchanti a k užitku teda rozhodně nejsou. Je to škodná, která by se měla postřílet!"

"Takže dokončit to, co jste nestihli ty a tví rasističtí kámoši po Kolapsu," uchechtl se Michal. "Tys byl vždycky hrozná svině, řezníku!"

To, že byl Bárta bezpáteřní posera, věděl i on sám, ale protože je potřeboval, raději mlčel.

"Proč bysme měli riskovat, když krkavci nejsou vůbec náš problém?" nadhodil Lukáš. Několik Otců přikývlo, neboť měl pravdu.

"Možná bychom si měli alespoň vyslechnout, co nám Bárta nabízí na oplátku," navrhl opatrně Otec Sova, vysoký a hubený, jenž získal své jméno podle velkých vykulených očí.

Všichni ostatní zmlkli a souhlasně přikývli. Dokonce i Michal.

Bárta Sově v duchu poděkoval.

"Nuže," vybídl řezníka Petr. "Co za to?"

Bárta sklonil hlavu a usmál se. Věděl, že má napůl vyhráno. Teď už jen zbývá dohodnout cenu.

"Nabízím vám jídlo na rok zdarma," vysypal ze sebe svou první nabídku, neboť věděl, že se bude smlouvat a on nesmí nasadit nejvyšší hodnotu ihned.

"To je málo," vyhrkl Michal a Petr s ním souhlasil.

"Dva roky!" zvýšil nabídku řezník.

Sborové mlčení a kamenné tváře mluvily za vše. Bárta se proto rozhodl zariskovat, aby nakonec neztratil jejich vrtkavou přízeň docela.

"Tak tři roky," procedil mezi zuby a snažil se, aby to vypadalo, jako že obětuje skoro vše, co může - i když to nebyla pravda. Tohle si mohl v klidu dovolit.

Vypadalo to, že svou nabídkou Otce konečně zaujal. Přesto měl takový neodbytný pocit, že čekají přeci jen něco víc.

"Plus jakékoliv jiné zboží, které potřebujete, dejme tomu v ceně..."

"Moment," zarazil ho Petr. "Jaké zboží máš na mysli?"

"Noo...," Bárta se nervózně ošil. Trochu zalitoval, že zazmatkoval a nechtě na sebe prozradil něco, co neměl v úmyslu.

Když stále neodpovídal, Michal se zlomyslně zasmál.

"Mám takovej pocit, že svatej Bárta obchoduje s těma hajzlama z gangů na západě, že jo?"

"Moje zdroje jsou..."

"Kašli na to," zarazil ho Petr. "Tvoje kšefty jsou tvá věc. My se neptáme, odkud je a komu to zboží patří. Pokud je kvalitní, nemáme problém."

Otec Petr se rozhlédl po svých druzích, ale ani jeden neprotestoval.

"Budiž, Bárto. Dohodneme se."

*

O dva dny později, kolem třetí hodiny po půlnoci, vyrazila z Domova malá kolona vozidel. Vyjeli zadní bránou, po polních cestách, aby je nikdo z Města neviděl odjíždět a nenahlásil to velitelství vojáků na zámku - to kdyby se náhodou chtěli pokusit zopakovat dávný útok.

Zhruba třicet mužů, ozbrojených pistolemi, puškami a samopaly sedělo ve třech dodávkách a jednom starém náklaďáku, nadávali na nerovný povrch cesty, který s nimi třásl jako při zemětřesení, kouřili cigarety, vyprávěli si sprosté vtipy a těšili se na pořádnou akci.

Velení se ujali Otcové Michal a jeho bratr Lukáš. Spolu s nimi jel i Myšák.

Kolem čtvrté ranní zastavili pod kopci jižně od Města. Asi za hodinu vyjde Slunce a v tu dobu již chtěli být na pozicích. U vozů zanechali dva muže, zbytek se v dlouhé řadě vydal do kopců.

Nikdo z nich sice netušil, kde přesně tábor krkavců leží, věřili ale, že stačí jít tak dlouho, dokud nenarazí na světlo ohňů, nebo stoupající kouř. Krkavci byli neopatrní a drzí, věřili, že do kopců se nikomu z lidí Města jít nebude chtít. Proč taky? Kvůli několika věcem, které občas ukradli? Že občas při krádeži někoho zbili?

Měšťané nebyli líní, tedy ne tak moc. Rádi se ovšem drželi uvnitř Města, neboť jeho pomyslné hradby jim dávaly pocit bezpečí. Venku nečekalo nic dobrého na nikoho, a když už museli ven, tak jedině ve skupině a ozbrojení.

Na severu země a kolem hlavního města taková divoká situace už prý nepanovala, ale o tom nikdo tady nevěděl, a i kdyby, těžko by tomu věřili. Navíc to bylo daleko, a Měšťany nezajímalo nic, co se nestalo v jejich městě.

Skoro přesně o hodinu později objevili tábor krkavců. První, co lovce na krkavčí tábor upozornilo, byl nesnesitelně odpudivý zápach. Krkavci nebyli nikdy v průběhu dějin příliš čistotní, ale po Kolapsu se jejich zbývající hygienické návyky takřka vypařily přes noc. Pach moči, výkalů, zvratků a kdovíčeho ještě nutil některé z lovců dávit, jeden z nich se dokonce pozvracel.

Tábor nebyl nijak chráněný. Byl umístěný uprostřed lesa, na vysekané mýtině. Uprostřed asi tuctu chatrčí stlučených ze všeho, co se dalo najít v lese nebo ukrást ve městě, dohoříval oheň, u něhož sedělo na pařezech a osekané kládě šest špinavých krkavců a chlastalo jakousi domácí pálenku. Zbytek mužů, stejně tak děti a ženy - až na pár výjimek, vidět nebylo. Bylo zřejmé, že spali v chatrčích.

"Jsou to zvířata," ozvalo se z řady mužů, ležících na okraji mýtiny, ukryti mezi stromy. Několik dalších hlasu polohlasně zamumlalo.

Otec Michal se otočil na svého syna, ležícího hned vedle něj.

"Myšáku, vezmi si deset chlapů a obejděte tábor a ukryjte se na druhé straně. Držte si deseti metrový rozestupy. Počítám s tím, že budou utíkat vaším směrem. Nenechte je utýct. Rozumíš?"

Myšák přikývl a skrčený vyrazil podél řady ležících mužů. Deseti z nich poklepal na rameno a rukou je vyzval, aby ho následovali.

Otec Michal počkal patnáct minut, než usoudil, že už bude jeho syn a lidé, kteří s ním šli na svých místech. Mezi stromy zahlédl rudý úsvit. Krkavci u ohně už postupně odpadávali. Buď usnuli v sedě, nebo si lehli na zem. Sílu k tomu, aby došli do chatrčí, neměl nikdo.

Otec Michal se rozhodl dál nečekat. Dal znamení dvě mužům, kteří - stejně jako on, drželi v rukou granáty, ukradené ze skladů vojenské posádky před dvěma měsíci.

Všichni tři odjistili granáty. Otec Michal jim ukázal, kterým směrem mají házet. Pak jako první hodil.

*

Ani ne za půl hodiny bylo po všem. Kolem padesátky těl leželo po celém táboře. Mnoho z nich zůstalo v chatrčích, nestačili se ani dostat ven, někteří dokonce zemřeli ve spánku. Otec Michal byl na své muže hrdý. Zachovali chladnou hlavu, nenechali se strhnout ke zbytečným krutostem. Navíc ani jeden z nich nezemřel, pouze došlo k několika nijak vážným zraněním.

Na to, co provedli, však už pyšný nebyl. Ne že by krkavce litoval, byli mu lhostejní. Byli to lidé, které neznal, lidé, kteří nebyli nikomu prospěšní, leda sami sobě.

Ale byli to lidé.

A teď byli všichni mrtví jen proto, že si nějaký starý hlupák léčil komplexy.

Na druhou stranu, byl to poctivý kšeft. Oni svou část splnili, teď je řada na Bártovi, aby ukázal, jak si této služby cení. Hryzání svědomí se dá přežít, když se bude hájit tím, že tak udělal pro dobro svých lidí, lidí, které měl rád. Své rodiny.

Spolu se svým bratrem Lukášem procházeli táborem, kouřili cigarety a hodnotili proběhnuvší akci. Občas pohlédli na nějakou mrtvolu, ale žádnou velkou pozornost jim nevěnovali.

Když však Otec Michal jen tak náhodou pohlédl na okraj tábora, kde ležel jeden z krkavců, jenž se zřejmě dostal při útěku nejdál ze všech, měl pocit, že se jeho mrtvola nenápadně pohnula. Že by snad ještě dýchal?

"Myšáku!" zavolal na svého syna, jenž postával nedaleko. "Omrkni to!"

Myšák pohlédl směrem, kterým jeho otec ukazoval a přikývl na srozuměnou. Spolu s jedním mužem se vydal na okraj tábora. Jeho otec ho po celou dobu sledoval. Když byl Myšák již jen pár metrů od ležícího krkavce, mrtvola zničehonic vyskočila na nohy a pádila ke stromům. Myšák varovně vykřikl, ale kulky, které vylétly z jeho samopalu, už jen neškodně prosvištěly vzduchem.

Za uprchlíkem se rozběhl Myšák spolu se třemi nejbližšími muži. Otec Michal předal velení bratrovi, vytáhl z pouzdra pistoli a vydal se za ostatními.

Muži z Domova nebyli žádní lenoši. Celkem často cvičili, aby se udrželi v kondici, chodili běhat a posilovali. Na krkavce však nestačili. Už od Kolapsu se krkavci stali nejpronásledovanější skupinou obyvatel, často viněnou za katastrofu, která postihla celý svět.

Proháněli už krkavce asi deset minut. Muži se rozdělili a křičeli na sebe kdykoliv zahlédli uprchlíka, aby na to upozornili ostatní. Michal kvůli svému věku zaostával za ostatními. Hlasy jeho mužů se mu postupně vzdalovaly. Po pár minutách běh vzdal a rozhodl se raději jít. Přitom si uvědomil, že jsou daleko od krkavčího tábora a zbytku svých lidí. A také, že se pravděpodobně ztratí jeden druhému a jen těžko se všichni opět setkají.

A přitom to celé začalo tak slibně.

V lese panovalo naprosté ticho, jakoby všechna zvěř ztichla v očekávání.

Jen na okamžik Otec Michal zauvažoval nad možností, že se otočí a pokusí se najít cestu zpět, ale téměř ihned ji zavrhl. I když důvěřoval ve schopnosti svého syna, nemohl ho nechat běhat po lese a doufat, že se v pořádku vrátí. Pokud by se mu něco stalo, jeho žena by mu to nikdy neodpustila. A on sobě také ne.

Proto šel dál. Chvílemi se mu zdálo, že chodí pořád dokolečka, jenže to se mu mohlo jen zdát. Les byl pro neznalého stejný.

Když už měl pocit, že zde snad zemře stářím, uslyšel výstřel. Znělo to blízko, dokonce i směr byl téměř jasný, ale v lese si nemohl být jistý ničím. Přesto se k této šanci tvrdě upnul, a rozběhl se směrem, odkud podle něj výstřel vyšel.

Během pár minut se ocitl na lesní cestě. Kdysi, před Kolapsem, tudy projížděly traktory, vozy lesníků, místní zde projížděli na kolech nebo chodili pěšky.

Cesta vedla ze severu na jih, nebo opačně. Záleželo na tom, odkud poutník šel. Otec Michal pohlédl k jihu. Nic. Ihned se obrátil k severnímu konci. Stačil tak zahlédnout synovu postavu, mizející v zatáčce. Rychle se vydýchal a běžel za ním.

*

Myšák jako jediný z pronásledovatelů dokázal s uprchlíkem udržovat dlouhou dobu alespoň vizuální kontakt. V jednom nepřehledném úseku mu však krkavec zmizel. Pár vteřin ještě slyšel praskání větví a šustění křoví, ale to bylo vše.

"Do prdele!" musel si ulevit.

Opřel pažbu samopalu o zem a sám se opřel o hlaveň, aby si na chvíli oddychl. Setřel si pot z tváře a přemýšlel, kudy se dál vydat. Mohl se vydat jakýmkoliv směrem, neboť neměl jedinou stopu.

Rozhodl se pokračovat dál na západ.

Běžel dlouho, aniž by cokoliv nebo kohokoliv zahlédl. Slunce již vyšplhalo nad stromy, a jelikož bylo léto, po včerejší bouřkové náladě se rozhodlo ukázat svoji vlídnou tvář.

Myšákovi stékal pot po obličeji, zádech, dostával se všude, což bylo velmi nepříjemné. Aniž by zpomalil, vzhlédl k obloze a přivřel víčka před pálícími slunečními paprsky.

Právě v ten okamžik o něco zakopl a svalil se k zemi. Proklel svou neopatrnost a znovu se škrábal na nohy. Ledabyle se ohlédl, aby zjistil, co to vlastně zavinilo jeho pád.

A v tu chvíli strnul.

Pár kroků od něj leželo tělo jednoho z jejich mužů. Jeden z těch, kteří pronásledovali uprchlého krkavce.

Myšák k němu přiklekl a prohlédl si ho. Bylo zjevné, že byl zavražděn. Nasvědčovala tomu ošklivá rána na hlavě.

Tohle byla tedy první oběť z jejich řad. Myšák doufal, že i poslední. Bylo naivní myslet si, že se akce podaří beze ztrát.

Stalo se. S tím se už nedá nic dělat. Snad jen pomstít jeho smrt.

Pokračoval dál. Asi po sto metrech narazil na cestu. A na krkavce.

Ten si Myšáka zatím nevšiml, neboť uháněl zády k němu po cestě. Myšák zalícil a mířil. Po pár vteřinách sklonil zbraň. Neměl jistotu, že na tu vzdálenost zasáhne a nechtěl krkavce zbytečně varovat.

Rozběhl se za ním a přemýšlel nad tím, kdo z nich tento závod prohraje.

*

Nevěděl, jak dlouho už běží za synem, ale bylo mu jasné, že za chvíli odpadne a nebude moci udělat ani krok. Hold, jeho věk si žádá svou daň.

Ještě chvíli, povzbuzoval se. Ještě chvíli!

Nakonec se tento zdánlivě nekonečný maraton ocitl u konce na křižovatce dvou cest.

Jenže takové zakončení nikdo z účastníků určitě neočekával.

*

Myšák nevěřil svým očím. To, co spatřil, když dorazil na křižovatku, ho doslova přikovalo na místě. Podařilo se mu sice krkavce dohnat, ale život mu už vzít nestihl.

Asi deset metrů před ním stál vysoký černý kůň, v jehož sedle seděl jako přízrak vysoký, štíhlý jezdec zahalený v černém plášti s kápí zakrývající jeho tvář.

Jednou rukou držel krkavce, kopajícího ve vzduchu nohama, za vlasy a druhou, v níž držel veliký nůž, podřezával své oběti hrdlo.

Myšák hleděl do krkavcových zděšených očí, dokud z nich nevyprchal veškerý život. Poté jezdec bezduché tělo pustil, a to se jako loutka složilo k zemi.

Myšák vůbec nepřemýšlel. Ať už to byl kdokoliv, věděl, že ho musí zabít. Že ho chce zabít.

Zamířil na jezdce, který se ani nepohnul a...

Než stačil zmáčknout spoušť, kdosi ho zezadu strhl k zemi. Snažil se vymanit ze silného objetí, a když se mu to po urputné snaze podařilo, zjistil, že hledí do tváře svého otce.

"Pusť mě!" vykřikl a snažil se z otcových rukou vytrhnout svoji zbraň. Ten se však nedal.

"Pusť mě!" opakoval Myšák. "Slyšíš! Pusť tu pušku!"

"Nedělej to! To nesmíš!"

"Musím!"

"Ne!" zařval Otec Michal a pěstí uhodil svého syna, až oba upadli na zem.

Myšák bolest vůbec necítil. Pouze překvapeně na svého otce zíral. Tohle ještě nikdy neudělal. A to nebyl Myšák zrovna vzorným synem.

Otec Michal ztrápeně pohlédl na svého syna a smutně si povzdychl. Pomohl synovi na nohy. Ten se otočil, ale zjistil jen, že tajemný jezdec byl pryč.

"Promiň," pravil Otec. "Ale nemohl jsem tě nechat to udělat."

"Proč ne?" nechápal stále Myšák.

Otec Michal si dal s odpovědí na čas.

"Protože je jedním z nás. Je jedním z Otců."

*

Celou cestu zpět k táboru spolu otec a syn nepromluvili. Jeden mluvit nechtěl, a druhý... druhý měl v hlavě takový zmatek, že nedokázal ani žádnou otázku položit.

Cestou vzali tělo svého druha sebou. Nenechají ho hnít v tomto lese, kde se z něj brzy stane pouhá zapomenutý hromádka kostí. Uspořádají mu slušný pohřeb v Domově.

Těla mrtvých krkavců naházeli na hromadu a spálili. To, že dým bude vidět až ve Městě a vyvolá spoustu otázek, neřešili. Než se vojáci odhodlají vyrazit na průzkum, budou už dávno pryč.

Muži sestoupili z kopce k připraveným autům, nasedli a rozjeli se domů. Jejich nálada byla, až na Otce Michala a jeho syna, celkem veselá.

Když se však blížili k zadní bráně Domova, smích a sprosté vtipy utichly. První si toho všiml Otec Michal, který seděl na místě spolujezdce v prvním voze.

Brána byla dokořán otevřená a nestály u ní žádné hlídky. To bylo krajně podezřelé, neboť právě zde bylo nejslabší místo celého Domova a proto musela být brána neustále uzavřena a střežena.

Padesát metrů od brány kolona na Otcův povel zastavila. Všichni muži vylezli ven a s odjištěnými zbraněmi se obezřetně blížili k bráně. Otec Michal s Myšákem šli v jejich čele.

Právě Myšák našel nedaleko od brány zámek a řetěz, který jistil bránu. Zámek byl odemčený. Na tvářích mnoha mužů se zračilo podezření.

Zámek nebyl uříznutý. Brána tedy musela být otevřena klíčem. Ten však nebyl nikde vidět.

Otec Michal přemýšlel. Kdo by nechal otevřenou bránu a navíc bez dozoru? Který šílenec? Měli přece jasné příkazy. Copak se ostatní Otcové zničehonic pomátli a v této nebezpečné době otevřeli cestu vlkům ke stádu ovcí?

"Otče!" zavolal na něj jeden z mužů. Klečel na zemi a prsty se dotýkal čehosi v trávě na straně cesty. Otec Michal k němu několika rychlými kroky dorazil, poklekl a zadíval se pozorně na to, co mu muž ukazoval. Jeho prsty byly od krve.

Teď už nebylo pochyb, že se zde stalo něco hrozného.

"Co je to?" zeptal se Myšák. Když spatřil krev, čelist mu poklesla překvapením. "To ne."

Otec Michal rychle vstal, ale svého syna již zadržet nedokázal.

"Počkej!" zavolal za ním. "Může to být past!"

Myšák však jeho varování nedbal. Svoji matku miloval nade vše a strach o ni přehlušil i varovné hlasy v jeho hlavě.

Když se ostatní dozvěděli důvod Myšákova počínání, rozběhli se za ním. I oni zde měli své rodiny.

Otci Michalovi nezbylo než je následovat.

Cestou míjeli domy s rozbitými okny a vyraženými dveřmi. Na hlavní ulici nebyl nikdo. Jen další krev. Několik mužů se odpojilo od hlavní skupiny a zamířilo ke svým domovům. Otec Michal, Myšák a ostatní pokračovali k centru Domova.

Sotva se však dostali na dohled paneláků, ozval se výstřel.

Rozletěli se jako hejno vrabců, aby si našli nějaký úkryt, ať už za zdí nejbližšího domu, za popelnicemi nebo si prostě jen lehli na zem.

"Nestřílejte!" zvolal Otec Michal. "To jsme my!"

Až poté si uvědomil možnost, že už třeba nevolá na své lidi, ale na lupiče. A vrahy.

Jeho obavy však byly liché, neboť po pár minutách začali z vchodových dveří jednoho z paneláků vycházet první obyvatelé Domova. Všichni, ať už muži, ženy, dokonce i starší děti byli ozbrojení.

Otec Michal s ostatními se k nim rozběhl.

Mnoho z těch lidí mělo patrná zranění. V jejich tvářích se zračila únava spolu se strachem. Kdoví, čím si museli projít?

Jakmile se setkali, okamžitě se promíchali. Mluvili jeden přes druhého, ale z nikoho se Otci Michalovi nepodařilo dostat kloudné vysvětlení.

Až jeden z obránců, který se venku objevil, mu před chvílí oznámil, že na něj ostatní Otcové již čekají, a aby se k nim bez meškání i s Otcem Lukášem přidal.

Otec Michal nařídil Myšákovi, ať na to tady venku dohlédne, a spolu s bratrem se vydal do nitra domu. Schody bral po dvou. Stejně jako zvědavost, stejnou mírou ho poháněla i touha zjistit, zdali je jeho žena v pořádku.

Cestou nahoru spatřil soustu vystrašených obyvatel, sedících na schodech, tisknoucí se páry nebo skupinky shluklé v mezipatrech či před byty. Mezi nimi procházelo několik žen a starších mužů, uklidňovali je, ošetřovali raněné, rozdávali jídlo a vodu.

Nebylo zde téměř k hnutí, přesto se Otci Michalovi podařilo i tak dostat až do posledního patra v rekordním čase. To, že občas někomu nechtěně šlápl na ruku či nohu v té chvíli vůbec neřešil.

I před jeho bytem byli lidé, ale ne již tak mnoho. Jeho žena Marta právě klečela u mladé, těhotné dívky, kterou držel za ruku její muž a cosi jí říkala. Když na ni Otec Michal zavolal, ohlédla se a...

Ne, to nebyla jeho žena. Byla to Soňa, žena, která bydlela naproti nim. Byly si dost podobné, a Otec Michal občas žertoval, že kdyby si spletl cestou domů dveře, zřejmě by si svůj omyl uvědomil až ve chvíli, kdy by ho Marta hnala s křikem a obviněním z cizoložství z domu.

Soňa vstala a vyšla mu vstříc.

"Otče Michale," oslovila ho formálně, ale Michal jí netrpělivě přerušil.

"Na to nemám čas! Kde je Marta?"

Soňa sklopila zrak, ale slzu, jež jí skanula po tváři, skrýt nedokázala.

"Je mi to líto," zašeptala.

"Ne, to ne!"

Nevěřil tomu. Nemohl tomu věřit. Je to hloupost! Určitě se spletla! Je v šoku, jako spousta dalších. Marta je určitě v pořádku! Čeká na mě vevnitř, tak jako každý den! Stačí jen...

"Otče Michale!"

Autoritativní hlas ho donutil ohlédnout se. Ve dveřích jeho bytu stál Otec Petr.

Ne Marta, ale Petr...

Otec Petr se tvářil vážně, ale kdo ho znal, věděl, že je to jen maska, kterou si nasazoval při jednání s kýmkoliv mimo rodinu nebo radu Otců.

Otec Michal na něj hleděl s nepřítomným výrazem ve tváři. Myšlenkami byl naprosto jinde. V jiném čase, v jiném světě.

"Pojďte dovnitř," nařídil mu nekompromisně Otec Petr.

Otec Michal poslechl. Ostatně, nic jiného mu ani nezbývalo. Pokud by na chodbě nechtěl stát až do skonání.

Vešel do bytu, následovaný Otce Petrem a Lukášem, který za nimi zavřel dveře. Přemístili se do obývacího pokoje, kde již čekali ostatní Otcové. Otec Palec a Kamil však mezi nimi chyběli.

"Posaď se, Michale," vyzval ho Petr, nyní již bez jakéhokoliv tónu nadřazenosti. Michal se posadil.

"Asi tě zajímá," začal Petr, "co se tady vlastně stalo."

"Marta je...?" Nedokázal to vyslovit.

Petr se podíval po ostatních. Většina z nich buď sklonila hlavu, nebo se podívala jinam.

"To my nevíme," přiznal popravdě Petr. "Ale myslíme si, že ano."

Michal na něj překvapeně pohlédl.

"Jak nevíte!" obořil se na ně vztekle. "Tak buď je, nebo není! Co se tady vlastně kurva stalo? Kdo nás napadl?"

"Uklidni se," požádal ho Otec Sova. Ti dva byli již od dětství nejlepšími přáteli, a i když byl Michal povětšinou výbušné povahy a Sova jeho naprostým opakem, dokázali spolu vycházet naprosto bez problémů. "Všechno ti řekneme."

"Tak začni," pobídl ho Michal, nyní už klidnějším hlasem.

"Napadli nás chvíli poté, co jste odjeli. Lidojedi. Nejspíš odněkud ze severu. Sám víš, jak je to tam divoký. Dostali se za bránu, pozabíjeli stráž a vrhli se na nejbližší domy. Kdyby jeden ze strážných náhodou nešel kolem a nezačal střílet, nejspíš by nás dostali všechny. Okamžitě jsme vyhlásili poplach, sebrali co nejvíc chlapů, dali jim zbraně a vydali se ven. Lidojedi už byli v polovině hlavní ulice, polovina domů byla vyrabovaná a jejich obyvatelé... Vrhli jsme se na ně a dali jim pořádně na prdel. Ale bylo jich na nás moc. Zadržovali jsme je, dokud nebyli všichni ostatní v bezpečí, a pak jsme začali ustupovat. Ne všichni jsme se ale dostali zpátky."

Teprve teď si Michal uvědomil absenci dvou Otců.

"Kamil a Palec?" zeptal se téměř zbytečně Michal.

Sova přikývl.

"Vždycky byly až moc horliví," povzdechl si Michal.

"To ano," souhlasil smutně Sova. "Drželi jsme se v panelácích, dokud neodtáhli. Sice nás několikrát napadli, ale vždycky jsme je odrazili."

"Nikde nebyly žádný těla," poznamenal Michal.

"Všechny odnesli. I své mrtvé. Ty víš proč."

"Jo, jasně. Ale co Marta? Nemohla být přece venku. Co by tam dělala?"

Sova pokrčil rameny. "To nevíme. Ale viděli jsme ji tam. Pomáhala posledním uprchlíkům, ale nakonec ji dostali. Nemohli jsme nic dělat. Je mi to líto."

Otec Michal dlouho mlčel. Pak položil otázku, která ho pálila na jazyku jako chilli paprička.

"Takže je mrtvá?"

"Pravděpodobně ano," odpověděl Sova.

"Ale jistý to není!" vztekal se Michal.

"To ne," připustil neochotně jeho přítel. "Ale sám víš, jak to mezi lidojedy chodí."

"Jasně," přidal se Otec Filip. "Pokud není mrtvá, bude si přát, aby byla. Stejně jako ti ostatní. Je to krutý, ale s tím se nedá nic dělat. Taky je mi líto Marty."

"Jak, nedá nic dělat?" vybuchl Michal. "Lítost si strčte do prdele! Můžeme je ještě zachránit! Aspoň některý! Tak co se tváříte jako připosraní?!"

"To není jen tak," hájil se Petr. "Lidojedi jsou zrůdný bestie. Neznají nic jinýho než hlad. Věčnej hlad. To není jako vystřílet bandu krkavců."

"Jasně, tohle by bylo zadarmo," zavrčel Michal. "Navíc, mezi unesenýma nebyl nikdo z vašich rodin. Nezajímá vás osud mojí Marty, ani těch ostatních nebožáků!"

"Tak to není!" vykřikl Petr a prudce vstal z křesla. "Byla to veliká tlupa a lidi jsou otřesení z dnešního útoku! Nikdo se dobrovolně nepožene do takový sebevražedný mise!"

"Tak půjdu sám!"

"Neblázni!"

"Půjdu!" zařval Michal a vstal.

V tu chvíli začali všichni Otcové mluvit jeden přes druhého. Hádali se mezi sebou, pár z nich vyjadřovalo nejistou podporu Michalovi, zbytek ho od jeho šíleného plánu odrazoval.

"Sám to nezvládneš!" snažil se ostatní překřičet Petr.

"Třeba nebudu sám!"

"A kterej blázen se k tobě asi přidá, hm?"

"Havran se vrátil."

Otec Michal už nekřičel. Řekl to naprosto klidným, sebejistým hlasem. Přesto dokázal, že v místnosti nastalo ticho a všichni na něj překvapeně pohlédli.

A potom se jako jeden muž obrátili na Otce Sovu.

*

Myšák se Žvárem procházeli kolem zdi, jež byla vystavěná kolem celého Domova krátce po Kolapsu za jediným účelem - chránit obyvatele. Kouřili cigarety a probírali události posledních několika hodin. Předně to, že se objevil jakýsi Havran, jenž prý kdysi patřil k Otcům, ale z jakéhosi neznámého důvodu odešel krátce po Kolapsu a objevil se po pár letech vždy jen proto, aby si promluvil s Otcem Sovou. Mluvili také o Myšákově matce a lidech, unesených lidojedy. Rozebírali šance, jaké měli ti chudáci a možnosti, jak je vysvobodit.

Zpráva o únosu matky Myšáka silně rozrušila, ale stejně jako jeho otec, byl i on připravený udělat cokoliv, aby jí vysvobodili. A stejně jako otec, ani on nevěřil, že by už nebyla mezi živými.

Krátce poté, co opět ovládli celý Domov a zabezpečili jej, objevil se v bezpečné vzdálenosti - a mimo dostřel, onen tajemný jezdec z kopců - Havran.

Muži, hlídající zadní bránu zavolali Myšáka. Jednak aby jim řekl co dělat, a také proto, aby se zbavili zodpovědnosti za případné problémy.

Jakmile se Domovem rozneslo, kdo přijel, začali hlavně starší obyvatelé, kteří Havrana znali, nebo o něm aspoň slyšeli, vzrušeně diskutovat.

Z toho, co Myšák a další mladí zaslechli, poznali, že se jedná o neobyčejného člověka. Doslova legendu, která prakticky stála za vytvořením Domova a záchranou mnoha jeho obyvatel.

To z těchto drbů se dozvěděl, že Sova a Havran k sobě měli mnohem blíž než s jeho otcem. Nikde se však nedozvěděl, co za tím neobyčejným vztahem bylo. Snad to prý bylo tím, co spolu ti dva prožili, když se několik měsíců po Kolapsu rozhodli odejít z Domova, zkusit štěstí jinde. Spolu s několika dalšími odešli, ale po roce se vrátil pouze Sova. Prý se velmi změnil.

Za další rok se objevil Havran. Už tehdy vypadal tak jako teď. Černý plášť, kápě přes hlavu a černá maska smrti skrývající jeho tvář. Dlouhá šavle u pasu, dýka v botě a kdoví kolik dalších smrtících zbraní pod pláštěm.

Myšákovi připadla jako vyslanec ze samotných pekel.

Domovem kolovala spousta historek o tom, co se mu za tu dobu, kdy byli spolu pryč, stalo, ale všechny byly nepodložené. Otec Sova o té době nechtěl mluvit a ostatní jeho přání respektovali.

Havran už do Domova nikdy nevstoupil. Pokaždé, když přijel - jednou za pár let, scházeli se vždy mimo Domov. Nikdo se nikdy neodvážil Otce Sovy zeptat na Havrana a on sám o něm nikdy nemluvil.

Když se zpráva o Havranově příjezdu dostala i k Otcům, netrvalo dlouho a Otec Sova pádil k bráně. Nařídil Myšákovi, aby ho nikdo nenásledoval a vyrazil ke svému příteli.

Mluvili spolu dlouho, tak dlouho, že Myšáka přestalo bavit je sledovat a vydal se proto se Žvárem na obchůzku kolem ochranné zdi.

Když se vrátili k zadní bráně, byl už Havran pryč. Strážný jim řekl, že se Otec Sova vrátil zpět do Centra. Vydali se tedy tam, třeba zjistí něco nového.

Cestou je zastavil mladý chlapec, asi dvanáctiletý. Poslal ho Otec Michal, aby vyřídil Myšákovi, že se má dostavit před radu Otců.

Myšák byl překvapený. Bylo to poprvé, co si ho rada vyžádala k jednání. Muselo tedy jít o něco velmi důležitého.

Obrátil se na Žvára. Ten jen pokrčil rameny, otočil se a vracel se zpět k bráně. Myšák se rozběhl za chlapcem.

*

Když Myšák vešel do bytu, jeho ho otec ho objal a usmál se na něj. Mladík tušil, že se něco změnilo. Něco ohledně jeho matky. Proto úsměv otci oplatil a zeptal se, co se děje.

"Uvidíš," odvětil vesele jeho otec. "Pojď dál."

Společně vešli do obývacího pokoje. Myšák pozdravil přítomné Otce a zůstal stát, dokud mu Otec Petr nepokynul, aby se posadil. Myšák se posadil na jednu z volných židlí, a vzápětí si uvědomil, že předtím patřila buď Otci Palcovi nebo Kamilovi.

"Přejdu rovnou k věci," začal mluvit Otec Petr. "Rada se rozhodla pokusit se vysvobodit zajaté spoluobčany. Neroz..."

"No super!" vyhrkl Myšák nadšeně.

Jeho otec ho zpražil pohledem. Myšák se omluvil a sklonil hlavu. Úsměv mu na tváři však zůstal.

Otec Petr pokračoval: "Nerozhodli jsme se tak jen kvůli tvýmu otci, ale taky proto, že i ostatní chtějí, abychom se je pokusili zachránit. A nejen proto. Máme svědomí a nechceme, aby naši lidi zbytečně umírali, když se to dá ještě změnit. Před mnoha lety jsme slíbili chránit tuto společnost a vést ji k lepším dnům. Byla by to zrada, kdybychom se teď na tuhle přísahu vykašlali."

"Bezva. A co dál?" optal se Myšák, když se ujistil, že Petrův proslov už nebude dál pokračovat.

Slova se ujal jeho otec: "Vybereme pár lidí, malou skupinu, která se nepozorovaně dostane až k táboru lidojedů. Potichu osvobodíme svoje lidi a zmizíme. Minimální zabíjení, minimální ztráty na obou stranách."

"Už jste ty lidi vybrali?" zajímal se Myšák. "Pokud by to šlo, chci jít taky."

"Nepřipadá v úvahu," odmítl jeho nabídku jeho otec.

"Proč ne?"

"Půjdu já. Ty zde zůstaneš a v případě, že se nevrátím, budeš pokračovatelem našeho rodu. Pochop! Tohle není vycházkový střílení neozbrojených krkavců. Lidojedi jsou stokrát horší! Už to prakticky ani nejsou lidi. Jsou nám jen vzhledově podobní. Jejich duše jsou... nemají duše. Propadly ďáblovi hned, jak poprvý okusili lidský maso!"

Myšák neprotestoval. Ne snad proto, že by ctil otcovo rozhodnutí, ale znal ho dost dobře na to, aby věděl, že si umí prosadit svou, a jít proti jeho přesvědčení je stejné jako pokusit se hlavou prorazit betonovou zeď. Navíc tušil, že ho sem nepozvali jen proto, aby ho seznámili se svými plány. Na to byl - i když syn jednoho z Otců - malá ryba.

"Tak proč jste mě pozvali?" otázal se co nejzdvořileji. "Jde ještě o něco jinýho?"

"Dobrá otázka," pokýval uznale hlavou Otec Petr. "Máme pro tebe jistej úkol. Jde o zrádce."

"O zrádce?" vykulil Myšák překvapeně oči. "To přece není možný!"

"Bojím se, že je," odvětil Petr. "Michale, pověz mu to."

"Když jsme se vrátili a našli bránu otevřenou dokořán, nejdřív jsem si myslel, že se dovnitř někdo dostal násilím. Pamatuješ, jak jsme našli ten zámek a řetěz? Nejdřív mě to nenapadlo, a pak nebyl čas nad tím přemýšlet. Ale když nastal klid, vybavilo se mi to v hlavě. Malá nesrovnalost. Ten zámek byl odemčenej. Víš, co to znamená?"

Myšák pokrčil rameny.

"Že lidojedům někdo bránu otevřel. Někdo zevnitř. Pokud by se lidojedi dostali přes zeď a zneškodnili stráže, určitě se pak nebudou obtěžovat s hledáním klíče. Prostě ten zámek urazí a pustí zbytek dovnitř."

Myšák se zamyslel. Nějak se mu nechtělo uvěřit, že je někdo z lidí, které zná tak dlouho, zradil takovým stvůrám, jako byli lidojedi.

"Hm, možný to je," připustil váhavě. "Ale ani to nic nepotvrzuje, ne?"

"Chci, abys to prověřil," nařídil Myšákovi otec. "A pokud dojdeš ke stejnýmu názoru jako my, najdi toho parchanta a stáhni ho zaživa z kůže!"

"Rozumím."

*

Druhý den brzy ráno odjel starý náklaďák s krytou korbou s osmi muži z Domova. Velel jim Otec Michal. Nikdo další z rady se akce nezúčastnil. Otec Michal vybral muže, jimž lidojedi při nájezdu unesli někoho z rodiny, příbuzenstva nebo přátel. Tušil totiž, že právě tito muži se na takovou výpravu hodí nejlépe. V nejhorším se neotočí na útěk a nasadí pro záchranu svých blízkých všechny síly.

Otec Michal nechtěl, aby proběhlo jakékoliv loučení a proto odjeli ve vší tichosti. Doprovázeli je pouze mlčenlivé pohledy několika Otců, Myšáka a pár dalších obyvatel.

Když dodávka zmizela, pohroužil se Myšák do vlastních myšlenek. Jak najít zrádce, to ani v nejmenším netušil. Nehodlal si však mozek namáhat sám. Rozhodl se, že se svěří Žvárovi. Byl to jeho nejlepší přítel a ani v nejmenším nezapochyboval, že by oním zrádcem byl zrovna on.

Vydal se proto za ním.

*

Byli na cestě už asi hodinu. Otec Michal netušil, jak velký náskok mohou lidojedi mít, ale bylo mu jasné, že pěšky a se zajatci nemohou být daleko. Těžké bylo určit směr. Lidojedi určitě nepoužijí silnice. Jim ale cesta po silnici značně uspíší a usnadní postup. Seděl na místě spolujezdce a neustále se rozhlížel po krajině, zdali nezahlédne alespoň nějakou stopu, která by mu potvrdila, že jedou správným směrem.

Každý věděl, že lidojedi žijí kdesi na severu. Bylo tam veliké území, kde žili jen oni, divoká zvěř a možná nějaký šílený poustevník se sebevražednými sklony.

Asi dvacet kilometrů severně leželo soběstačné menší městečko, které ovšem občas obchodovalo s jinými městy. Otce Michala tam znali a vždy byl vítaným hostem. I dnes se tam zastavili, ovšem jen proto, aby získali informace a případně je varovali před útoky lidojedů.

Obyvatelé městečka však nezaregistrovali žádný pohyb lidojedů v okolí, což přišlo Otci divné, neboť by očekával, že toto městečko napadnou jako první, neboť leželo blíže jejich území a bylo hůře bráněné než Domov.

Podezření ohledně zrádce tím však opět vzrostlo.

Městečko opustili zhruba před půl hodinou a nyní je silnice zavedla do lesa mezi stromy. Otec Michal netušil, jak dlouho pojedou ve stínu lesních obrů, raději ale varoval řidiče, aby pozorně sledoval cestu před sebou.

Vjížděli do ostré zatáčky, takže řidič přibrzdil. Otec Michal se právě díval z okénka ven, když zaslechl, jak řidič hlasitě zaklel. Podíval se dopředu právě včas, aby viděl hubenou, děsivě vypadající postavu, jak stojí uprostřed silnice, v ruce držíc primitivní kopí.

Řidič dupl na brzdy. V tu samou chvíli hodil lidojed své kopí. Letělo až hrozivě přesně. Proletělo předním sklem náklaďáku a přišpendlilo řidiče k sedačce. Otec Michal se na poslední chvíli pokusil strhnout volant, ale bylo pozdě.

Náklaďák vyletěl ze silnice a narazil do stromu.

*

Otec Michal přicházel pomalu k sobě. Slyšel vzteklý řev i vyděšený křik svých mužů. Slyšel střelbu. Slyšel děsivý jekot kdoví kolika lidojedů. Slyšel tlumené bouchání na kapotu dodávky. Neměl dost sil otevřít oči a tak jen poslouchal. Příšerně ho bolela hlava. Ruce ani nohy necítil. Neznepokojil se nad tím.

Střelba i ostatní zvukové vjemy přestaly. Nastalo ticho.

Na pár minut opět ztratil vědomí. Probral se, když ho kdosi nešetrně vytahoval skrze díru, kde předtím bylo přední sklo. Táhli ho pár metrů po zemi, pak ho nechali ležet.

S každou další minutou se bolest hlavy zmírňovala. Dokázal otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe. Ihned toho však zalitoval a oči opět zavřel.

Zjistil, že leží vedle svých mrtvých druhů, a všude kolem něj se pohybují desítky lidojedů. Byly to odporné bestie. Slyšel jazyk, kterým spolu rozmlouvali, ale nedokázal zachytit ani jediné slovo, kterému by rozuměl. Pochyboval o tom, že by mluvili cizí řečí. Vypadalo to spíš, že jejich rodný jazyk za desítky let kanibalismu, incestních styků a absence civilizace zdegeneroval v jakési primitivní shluk nesmyslných skřeků, doprovázených prudkými a rozmáchlými gesty.

Otci Michalovi se chtělo zvracet. Jak z toho hrozného smradu ze špinavých těl lidojedů, mrtvol jeho lidí, tak i z beznadějné situace, ve které se ocitl a která přinutila jeho milovanou ženu prožít nepopsatelné utrpení v rukou těchto vyvrhelů z pekla.

Palcem pravé ruky nahmatal kovový kroužek prstenu, který kdysi dostal od svého otce. Bylo to rodinné dědictví, předávané po generace otci synům. I on ho chtěl brzy dát Myšákovi. Teď už však nebude mít příležitost. On skončí v kotli, upečený možná ještě zaživa, a prsten pravděpodobně bude ležet na nějaké ohavné hromadě lidských pozůstatků.

Zpozoroval jednoho lidojeda, nervózně se rozhlížejícího kolem sebe. Přes jakousi odpornou rituální masku to nebylo vidět, ale zdálo se, že ve vzduchu větří jakýsi neznámý pach. Pak jazykem vlastním pouze těmto zrůdám nařídil třem nejbližším lidojedům nějaký příkaz a ti se okamžitě vydali do lesa.

Otec Michal pochopil, že se něco děje. Možná mu jde někdo na pomoc, anebo si to jen namlouvá. Bez Marty nechtěl dál žít, jenže zemřít takovým způsobem si vůbec nepředstavoval.

Musel myslet i na syna. Myšák byl sice již dospělý, přesto ale nad sebou potřeboval pevnou ruku, která ho povede správným směrem, díky čemuž si jednoho dne vyslouží místo v radě Otců.

Útěchou mu mohli být jeho přátelé v radě, kteří se o něj jistě postarají. Navíc měl Myšák své vlastní přátele nejen mezi syny Otců. Určitě se mu povede dobře a nedopadne tak, jako jeho otec.

Nyní už jen zbývalo smířit se sám se sebou. To však nebylo nijak těžké. Za ty roky neudělal nic, za co by se musel dnes stydět. Snažil se žít tak, jak mu připadalo správné a pomáhat vždy těm, které měl rád nebo těm, kterým pomoc mohl nabídnout. Samozřejmě provedl i nějakou tu špinavost, ale tak to prostě v tomto světě chodí. Nikdo nemá čistý štít, alespoň ne dlouho. Jinak nepřežijí.

Přivřenýma očima zahlédl vůdce lidojedů, klátícího se jeho směrem.

Sbohem Michale! Nebudeš mi chybět.

Pár kroků od své nehybné oběti však lidojed strnul. Zastavilo ho dlouhé, nelidské zavytí. I všichni ostatní lidojedi zůstali stát a zírali směrem, odkud ten nezvyklý zvuk přišel.

Vůdce pokynul jednomu ze svých poskoků. Ten se obezřetně a pomalu vydal ke stromům. Kousek od nich se zastavil a ohlédl se na svého vůdce. Ten ho posunkem popohnal. Lidojed se neochotně vydal dál. Celá tlupa ho pozorně sledovala. Dokonce i Otec Michal.

Vybraný člen tlupy vešel do lesa a ztratil se ostatním z dohledu. Po celou tu dobu, kdy byl pryč, se ostatní lidojedi nepohnuli z místa. Upřeně hleděli do míst, kde zmizel jejich druh a pevně svírali své primitivní zbraně.

Po pěti minutách se lidojed vrátil a mávl hubenou rukou na znamení, že je vše v pořádku.

Okamžik na to se z lesa vyřítil Havran na svém černém koni a dlouhou šavlí setnul lidojedovi hlavu, aniž by zpomalil. Tlupa zaječela jakýsi bojový pokřik a s touhou po krvi se na Havrana vrhla.

Jezdec se vrhl přímo mezi ně. Sekal šavlí jako stroj a po každé ráně jeden z lidojedů padl mrtev k zemi. Otec Michal v duchu zajásal. Dokud si neuvědomil, že přesila lidojedů je víc než veliká a ani Havran všechny neporazí.

Jenže to on ani neměl v úmyslu. Pomalu se prosekával až k místu, kde Otec Michal ležel. Seskočil z koně a prudkým výpadem zahnal několik nejodvážnějších lidojedů. Co nejrychleji pak přehodil Michalovo nemohoucí tělo přes koně, sám si naskočil a co nejrychleji uháněl z místa masakru pryč. Lidojedi s řevem běželi za ním, ale ani ti nejrychlejší z nich nestačili na Havranova koně.

Brzy zmizeli pronásledovatelům z očí a Havran koně zpomalil. Nechtěl ho zbytečně štvát. Kdoví, kdy zase bude potřebovat jeho rychlé nohy.

Dost daleko od místa, kde je přepadli, Havran zastavil koně a opatrně položil Otce Michala do trávy. Ze sedlové brašny vytáhl čutoru a dal Otci napít. Musel mu ovšem podepřít hlavu, neboť se sám nedokázal pohnout. Celé jeho tělo, krom hlavy ochrnulo. Až teď, v relativním bezpečí si tuto smutnou skutečnost uvědomil. Nehodlal se pro ni však trápit. Byl rád, že přežil. Ani si nedokázal představit, jaká muka by zažil z rukou lidojedů. Teď má šanci odejít bezbolestně a v klidu. Jen doufal, že mu v tomto Havran vyhoví.

"Děkuju," řekl Havranovi, když se s jeho pomocí napil. "I za tu záchranu. Ani nevíš, jak..."

Havran ho však zjevně neposlouchal. Vstal a vrátil se ke svému koni. Otec Michal si povzdychl a zavřel oči. Snažil si vybavit si Martu, ale nějak mu to nešlo.

Ucítil lehký dotek a otevřel oči. Klečel u něj Havran. Ruku, ukrytou v rukavici měl sevřenou v pěst. Zřejmě v ní měl něco ukrytého. Skrze jeho masku smrti nebylo nic vidět, krom očí. Byly podivné, skoro jakoby ani nepatřili člověku. Tak cizí, jak jen můžou oči být.

"Něco pro mě máš?" zeptal se Otec Michal.

Havran přikývl.

"Ukaž mi to."

Havran si dal chvíli na čas, jakoby přemýšlel, jestli tak má učinit. Nakonec pěst rozevřel a naskytl tak Otci pohled na to, co měl na dlani.

Otce Michala píchlo u srdce. V Havranově dlani ležel stříbrný řetízek, jenž dostala jeho žena k desátému výročí.

Byl od krve.

Otec Michal se musel dlouho přemáhat, aby se před Havranem nerozplakal. I když jemu to mohlo být klidně jedno.

"Je mrtvá," nebyla to otázka, přesto Havran přikývl. Poté vstal.

"Počkej!" zarazil ho Otec Michal. Havran se ohlédl.

"To Sova, že? To on tě poslal, abys je zachránil. Mám pravdu?"

Havran opět přikývl.

"Vždycky jsem na tebe žárlil. Byl jsi pro něj mnohem víc než já, a přitom jsem ani nevěděl, čím sis to zasloužil. Pochybuju, že se to ještě dozvím. Ale to teď není důležitý. Děkuju ti, že ses o to aspoň pokusil. Když jsi je nedokázal zachránit ty, tak my bysme neměli vůbec žádnou šanci. Kéž bych tak ještě jednou mohl vidět Martu a Myšáka."

Havran čekal.

"Můžeš pro mě něco udělat? Ze starý známosti?"

Havran po chvíli přikývl.

"Dej ten řetízek mýmu synovi, Myšákovi. A pokud můžeš, i ten prsten, kterej mám na ruce. Myšák pro mě moc znamená a chci, aby věděl, že moje poslední myšlenky patřily i jemu."

Havran se sehnul a s bezvládné ruky stáhnul prsten, který spolu s řetízkem ukryl pod pláštěm.

Pohlédl na Michala a tasil šavli. Ten přikývl.

Postavil se nad Michala a špičku šavle opřel o jeho hruď. Otec Michal zavřel oči.

Už jdu má lásko! Vydrž ještě okamžik. Sbohem synu.

Krátce na to Otec Michal zemřel.

*

Myšák stál na balkóně a sledoval, jak se život v Domově vrací pomalu do svých starých kolejí. To nejhorší už je za nimi, ale vzpomínky zůstanou a budou je strašit ve snech.

Doufal, že jeho otec bude mít štěstí a přivede co nejvíce lidí zpět. Hlavně jeho matku.

Záchranný oddíl byl pryč již celý den, ale Myšák se zatím neznepokojoval. Nečekal je dřív než druhý den. Ten třetí by si již začal dělat starosti. Prozatím ale nezbývalo nic jiného než čekat.

Občas za ním přišel Žváro a prodiskutoval s ním problém ohledně zrádce. Na nic však nepřišli.

Kolem šesté večer se rozhodl zajít domů a trochu se vyspat. Cestou po schodech míjel několik lidí, kteří ho přátelsky zdravili. Potkal také i paní Skákalovou, sedmdesátiletou vdovu se špatným zrakem, ale dokonalýma ušima. Věděla, kde se co šustne a nikdy se o tom nezapomněla každému zmínit. Byla to zkrátka drbna.

Když spatřila Myšáka, počkala, až jí pozdraví první a pak jeho pozdrav s falešným úsměvem opětovala. Myšák se na ni unaveně usmál a pokračoval dál. Zaslechl jen její obvyklé: "To byste nevěřila, co sem předevčírem viděla!"

Vešel do prázdného bytu a tak, jak byl, si lehl do postele. Ruce dal za hlavu a zíral do stropu. Snažil se usnout, ale nešlo to. Ani se tomu nedivil. Stalo se toho tolik a tak mnoho je stále ve hře. Jak rád by si teď vyměnil místo s někým jiným. Třeba se starou Skákalovou. Tu nezajímalo nic jiného než drby. Bez nich by...

Náhle dostal nápad! Pleskl se dlaní do čela a vyčetl si, že na to nepřišel již dříve.

Vyletěl z postele a vyběhl ven z bytu. Schody bral po dvou, div si nezlámal kosti.

V patře pod ním bydlel Žváro. Myšák zabušil na dveře a čekal, než mu jeho přítel otevře. Jakmile se ve dveřích objevila Žvárova tvář, vtáhl ho Myšák zase dovnitř a zavřel za nimi dveře.

"Už vím, jak dostat toho hajzla!" vyhrkl a začal Žvárovi vysvětlovat svůj plán.

*

O pár minut později vyšli oba mladíci z bytu a už klidněji scházeli do přízemí. Bavili se mezi sebou a zdánlivě si nikoho nevšímali. Zastavili až před paní Skákalovou, která pomalu, snad až provokativně pomalu šla před nimi a snažila se, aby se přes ni nemohl nikdo dostat.

Bába jedna mizerná, pomyslel si Myšák.

"Musíme jednat opatrně," řekl potichu Žvárovi. "Nesmíme toho zrádce vyplašit, jinak nám uteče."

"Jasně," přisvědčil Žváro. "Počkáme si do tmy a pak se na něj vrhneme. Nebude to čekat. Kromě nás dvou to nikdo neví."

"Skvělej nápad," pochválil se Myšák. "Měli jsme na to přijít dřív."

Myšák zlehka strčil do kamaráda a významně ukázal na starou Skákalovou. Žváro pochopil a co nejhlasitěji si povzdychl.

"Páni! Ten život tak rychle utíká a my ho strávíme někde na schodech!"

Paní Skákalová nebyla hloupá. Pochopila narážku a odsunula se na kraj.

"No tak utíkejte!" zavolala za nimi. "Aby vám něco neuteklo!"

Parchanti mizerní!

*

Ulice, ležící mezi Domovem a Městem připomínaly válečné bojiště. Však se tady také před lety bojovalo, když se vládní jednotky snažili přimět obyvatele Domova k připojení k nové demokratické zemi, vybudované na troskách té staré.

Mnoho domů bylo zbořeno samotnými obyvateli Domova, neboť bránilo ve výhledu a také poskytovalo ochranu možným útočníkům.

Přesto se zde i tak našlo pár úkrytů, ve kterých se mohl jeden či dva lidé schovat a sledovat dění okolo.

Jeden takový úkryt si našli i Myšák se Žvárem.

Jakmile si z muničního skladu vyzvedli zbraně, tajně se proplížili z Domova, a dali si dobrý pozor na to, aby je nikdo neviděl odcházet.

Venku se již setmělo. Všude kolem panovala tma, pouze od brány pronikala záře ze strážních světel.

"Myslíš, že to vyjde?" zeptal se trochu nervózně Žváro.

"To netuším," odvětil Myšák popravdě. "Ale nic jinýho nás stejně nenapadne. A pokud to fakt vyjde, a my toho šmejda chytíme, budou na nás rodiče hrdí."

"O nějakou blbou hrdost nestojím," protestoval Žváro. "Chci jen dostat toho zrádce a vyřezat mu svý jméno na prdeli!"

"I když by mi ta trocha slávy taky nevadila," řekl po chvíli.

Myšák se usmál. Na Žvára bylo vždycky spolehnutí.

"Co když jsme ho prošvihli?" zeptal se Žváro. "Nebo co když zdrhnul jinudy?"

"Blbost!" odsekl netrpělivě Myšák. "Nemohl to zjistit dřív, než jsme se tady schovali. A jedině tudy může utýct. Druhá strana je od toho útoku mnohem víc hlídaná. Navíc je pro něj určitě mnohem výhodnější ukrýt se ve městě než se potulovat v divočině na severu."

"To zní logicky," připustil Žváro. "Jenže, co kdyby..."

"Ticho! Někoho vidím."

Ať napínal zrak sebevíc, Žváro nikoho neviděl. "V tý tmě vidím tak akorát hovno!"

"Támhle!" naznačil mu směr Myšák. "Jak je ten strom za zdí. Už ho vidíš?"

Žvárovi div nevypadly oči z důlků, ale i on sotva viditelnou postavu nakonec spatřil.

"Máš pravdu! Je tam!" zajásal potichu Žváro. "Ale kdo to je? Nedokážu to poznat."

"Já taky ne. Počkáme, až bude blíž."

Zrádce, pokud to byl opravdu on, se plížil obezřetně a každou chvíli se otáčel, aby se přesvědčil, že ho nikdo nesleduje. Myšáka ani Žvára si vůbec nevšiml. Mohli tak poznat, kdo to je.

"Malina?" zašeptal překvapeně Žváro. "Proč zrovna on? Takovej starej prďola."

Malina patřil mezi nejstarší obyvatele Domova. Byl to samotářský podivín, který se často bavil sám se sebou a smál se věcem, které přišly vtipné jen jeho podivné mysli. Povídalo se, že měl psychické problémy již dřív, za starých času. Malé děti strašil, ženy urážel, ale z mužů měl strach. Myšákův otec znal Malinu ještě z dob před Kolapsem a už tehdy ho nesnášel. Když začali budovat Domov, byl Otec Michal zásadně proti tomu, aby zde s nimi žil i Malina, i když na to měl jako každý obyvatel periferie nárok. Byl však jediný proti a proto musel ustoupit většině. Ve vzteku jim vmetl do tváře, že toho budou jednou litovat. A zdá se, že se nyní jeho předpověď vyplnila.

"Jak se mohl dostat přes zeď?" zajímalo Žvára. "Vždyť je mu nejmíň sto let!"

"Sto let určitě ne," oponoval mu Myšák. "Ale starej je dost. Zřejmě ho dost podceňujeme, dědka jednoho plesnivýho!"

"Sebereme ho," navrhl Žváro.

"Ne. Mám lepší nápad. Budeme ho sledovat. Třeba nás někam dovede."

"Kam?"

"To nevím."

Dali Malinovi menší náskok a sami ho z bezpečné vzdálenosti sledovali. Čím byl stařec dále od Domova, tím méně byl opatrný a už se skoro neotáčel, což mladíkům vyhovovalo. Vše probíhalo celkem bez problémů, až na hlídku vojáků, kteří Malinu zastavili. Už si mysleli, že ho vojáci seberou, ale k jejich překvapení vytáhl Malina propouštěcí kartu, jež ho zjevně opravňovala k pohybu po Městě i po setmění, což znamenalo jediné. Ten, kdo sehnal Malinovi propouštěcí kartu, musí být opravdu vážený občan města, pro kterého není těžké takovou věc sehnat.

A pokud se Myšák neplete, Malina teď k němu míří.

Vyhnuli se hlídce a dál sledovali Malinu. Nejhorší bylo přejít přes náměstí, aby si jich nikdo, hlavně Malina nevšiml. Nakonec se jim povedlo i to, aniž by sledovaného ztratili z dohledu.

Když Malina zahnul do jedné z postranních ulic, byl si Myšák už téměř jistý, kdo je oním tajemným sponzorem šíleného Maliny.

Stoprocentní jistoty nabyl ve chvíli, kdy se Malina zastavil před dveřmi Bártova domu.

"Ten hajzl!" zašeptal Žváro vztekle.

"Jdeme! Musíme ho dostat dřív, než zmizí vevnitř!"

"Oukej!"

Vyrazili rychle, ale tiše. Přesto je stihl Malina zaregistrovat. Dal se na útěk. Na tak starého muže byl neuvěřitelně rychlý. Dvěma mladým pronásledovatelům však uniknout nemohl. Než ho však mohl jeden z nich chytit, přímo před Malinou se zničehonic zjevila postava a srazila ho na zem. Stařec zaúpěl bolestí.

Mladíci doběhli k Malinovi a vrhli se na něj. Stařec však neměl chuť k dalšímu útěku. Držel se za koleno a tiše nadával.

Postavili ho na nohy, a aby ho zbavili jakýchkoliv nálad na obranu, vrazil mu Myšák ještě nádavkem pěstí do břicha. Až poté si prohlédli postavu, která zastavila Malinu.

Byl to Sova.

"Měli byste míň kouřit, kluci," usmál se na ně Otec.

"Já už nekouřil nejmíň hodinu," zaprotestoval zadýchaně Žváro.

"Co tady děláte, Otče?" zajímal se Myšák.

"To co vy. Jdu po zrádci. Je na čase si všechno vyjasnit. Ale ne tady."

Odvlekli Malinu do dveří opuštěného domu a vyhledali nejbližší prázdnou místnost, kde by započali s výslechem. Hodili Malinu nešetrně na zem a obstoupili ho. Výslechu se ujal Sova, mladíci neprotestovali.

"Tak to vyklop, Malino! Všechno, co víš. Víme, že jsi ten zrádce, který pustil lidojedy do Domova. Slibuju ti, že pokud budeš spolupracovat, bude to pro tebe mnohem lepší."

"Nemám co říct," zavrčel Malina a plivl Otci před nohy.

"Ty zmetku jeden!" vyjel po něm Myšák, ale Sova ho zarazil.

"Jak myslíš. Je to tvoje poslední slovo?"

"Polib mi prdel!"

"Dobře," usmál se Otec Sova. "Můžeš."

Oba mladíci na něj zvědavě pohlédli. Nechápali, ke komu nyní mluvil.

Náhle se jako duch oddělil od stěny temný stín v podobě vysoké postavy. Havran!

Musel tam být celou dobu, napadlo Myšáka. Ale jak to, že jsme si ho nevšimli? Je fakt dobrej!

Havran stál za Malinou, který si ho ještě nevšiml, ale zachytil pohledy svých věznitelů, proto se ohlédl za sebe. A zděšeně vykřikl.

"Prosím ne! Jeho ne!" žadonil. "Všechno vám řeknu, ale pošlete ho pryč!"

Jeho drzá, povýšenecká povaha byla najednou pryč. Stočil se do klubíčka a začal plakat jako malé dítě.

Otec sova pokynul Havranovi, aby odešel. Když zmizel, poklekl Sova u Maliny a zašeptal: "Pokud nezačneš mluvit, vrátí se. Rozumíš?"

Malina přestal brečet, posadil se a otřel si vlhkou tvář.

"Všechno to naplánoval Bárta!" vyhrkl. "Všechno! Mě do toho jen zatáhl!"

"To ti nevyvracím," odvětil Otec Sova klidně. "Pokračuj. Jak to začalo?"

Malina vypadal, že usilovně přemýšlí. Myšáka napadlo, že si možná jen chystá nějakou lež, a proto se rozhodl jeho výpovědi moc nevěřit. Z toho, co se dozvěděl, však usoudil, že se Malina přeci jen rozhodl mluvit čistou pravdu.

"Občas chodím do Města, ale to každej ví. Zařídit si propustku není zase tak těžký, i když nás vojáci po tý porážce nemají moc v lásce. Do města chodí spousta lidí z Domova. I vy. Ale o to nejde. Jednou jsem narazil na Bártu, a protože se známe z dřívějška, dali jsme se do řeči. Dokonce mě pozval i k sobě a dal mi najíst. Mělo mi tehdy dojít, že to nedělá jen z dobroty svýho falešnýho srdce!"

"A tehdy se tě už pokusil zlákat?" zajímal se Otec Sova.

"To ne! Tenkrát jsme jen mluvili o situaci ve Městě a u nás, v Domově. Hodně se vyptával. Hlavně na radu. Pak mě vyhodil, slušně. A řekl, ať se kdykoliv zastavím, že pro mě vždycky najde nějaký jídlo navíc."

"A tys toho samozřejmě využil," řekl Myšák.

"No jistě," podíval se na něj zle Malina. "Ty vaše porce jsou ubohý. Sem sice starej chcípák, ale hlad mám stejnej jako vy!"

"Takhle se zaprodat pro kus žrádla," kroutil nevěřícně hlavou Žváro.

"To nebylo kvůli jídlu!" bránil se Malina. "Nabídl mi toho mnohem víc!"

"To by mě zajímalo co?" ozval se Myšák.

"To samý, o co šlo jemu. O pomstu."

"Pomstu?" vyhrkli současně oba mladíci.

"Jo, o pomstu! Za to, jak jste se ke mně po celý ty roky chovali. Jako k prašivýmu psu!"

"Co to meleš!" vyjel po něm Myšák a Žváro měl co dělat, aby mu zabránil v tom, aby starce nezačal bít.

"Nebýt našich rodičů, už dávno bys byl mrtvej! Vzali tě mezi sebe a celou dobu se o tebe starali!"

"Nic nevíš! Seš moc mladej. Víš hovno o tom, co bylo před Kolapsem! A po něm. Tvůj fotr mě chtěl odprásknout! Nebo aspoň vyhnat a nechat chcípnout! A teď je to on, kdo hnij v pekle! A přesně to si zasloužil, parchant mizernej!"

"Ty hajzle!"

Myšák se vysmekl ze Žvárova objetí a kopl Malinu do obličeje. Než ho od něj odtáhli, udeřil starce ještě několikrát pěstí.

"Můj otec není mrtvej!" zařval Myšák. "Vrátí se a přivede i mou matku a další lidi, který kvůli tobě odvedli! A pak tě zabije!"

Malina nereagoval. Tvář měl zkroucenou bolestí a plival krev spolu s posledními zuby, které mu zůstaly. Přitom spaloval Myšáka nenávistným pohledem.

Nějakou dobu trvalo, než se podařilo Myšáka uklidnit a pokračovat ve výslechu.

"Mluvil jsi o pomstě," řekl Otec Sova. "Proč se chtěl mstít Bárta?"

"To nevím," pokrčil rameny Malina. "Neřekl mi to a mě to ani nezajímalo. Stačilo mi, že máme společnej cíl. A že díky němu ho můžeme uskutečnit."

"To on proti nám poslal lidojedy?"

"Jo," přikývl stařec. "Nevím, jak to dokázal, ale je s nima ve spojení už dlouho. Aspoň to tak vyznělo z toho, jak o nich mluvil."

"To je nesmysl!" vmísil se do rozhovoru Žváro. "I malý děcko ví, že jsou to nemyslící zvířata! Jak by se s nima mohl dohodnout? Dřív by ho sežrali než by se s nima vůbec domluvil."

Byl to však Otec Sova, který odpověděl na mladíkovu výtku.

"Ať jsou jacíkoliv, jsou to pořád lidé. Na to nesmíme zapomínat. Začali jsme je považovat za zrůdy, za nejhorší zlo na zemi a přitom nám nedošlo, že to kdysi byli stejní lidé jako my. Tím co jsou, jsme je de facto udělali my. Nechali jsme je na holičkách. Museli se s Kolapsem porvat po svém a oni to tak udělali. Nepřijímám sice zodpovědnost za jejich činy, ani je nehájím, ale bylo by krátkozraké odsoudit je za to, čím se stali. Mohli jsme to být my."

Na tvářích obou mladíků, dokonce i na Malinovi bylo vidět, že to, co řekl, má jistě něco do sebe. Jenže o to tu teď nešlo. Lidojedi byli jen prostředkem, kterým si řezník a jeho hloupý nohsled zjednali svoji pomstu.

"Jak to bylo s přepadením?" zeptal se Otec Malina.

"Když mě nakonec přesvědčil, vysvětlil mi můj plán. Odláká většinu ozbrojených chlapů z Domova a až budou pryč, já pustím dovnitř ty bestie."

"Jak jsi to udělal?"

"Jak asi?" zašklebil se zlověstně Malina. "Hned jak odjeli, vylezl jsem z baráku a vydal se k bráně. Byl tam jen jeden strážnej. Ani jsem ho pořádně neznal. Zahlídl mě, ale poznal, že jsem domácí. Pozdravil mě a otočil se ke mně zády. Vytáhl jsem kudlu a..."

"Jasně," přerušil ho rychle Otec Sova, "Co bylo dál?"

"Sebral jsem mu klíče a odemknul bránu. Baterkou, kterou sem sebral strážnýmu, sem dal znamení čekajícím lidojedům. Počkal sem, až vtrhnou dovnitř a běžel sem se schovat."

"Jak to, že ti nic neudělali?" zajímalo, nejen, Otce Sovu.

"Bárta mi dal věcičku, která mi měla zajistit ochranu. Moc sem tomu nevěřil, ale fakt mi zachránila kejhák. Ale stejně sem byl posranej až za ušima."

"Co je to za věc?"

Malina sáhl do kapsy bundy a cosi hodil na podlahu. Otec Sova se sehnul a tu věc sebral. Mladíci ho obstoupili a společně si to prohlédli.

Byl to slepičí pařát, omotaný drátem, který držel pohromadě jakési chlupy, kus kůže a ještě další nechutnosti, které nebyly poznat.

"Co to má být?" houkl překvapeně Žváro. "Nějaká magická píčovina? To ti mám jako věřit, že tě díky tomu nezabili?"

Malina se usmál. "Tak to vyzkoušej. Jestli se nebojíš."

"Leda tak hovno!"

Otec Sova ten talisman schoval do kapsy a zeptal se Maliny, jestli má řezník také takový.

"No jasně! Bez něj by ho už dávno zabili a sežrali. Nevím, proč to na ně platí, ale sám sem viděl, že to funguje. Zeptejte se Bárty, ten vám o tom poví určitě víc."

"Dobře," přikývl Otec. "To teď ale není důležitý. Co víš o té přichystané pasti?"

"Jaké pasti?" zeptal se Myšák. Otec Sova na něj však nereagoval.

"Nic," odvětil Malina. "Bárta mi řekl, že je to součást jeho pomsty a já nechtěl vědět víc, než je nutný."

Otec Sova se však nedal odradit.

"Vím, že lžeš," obvinil Malinu. "Před chvílí jsi řekl, že je Myšákův otec mrtvý. Jak bys to mohl vědět?"

"O čem to mluvíte?" ozval se opět Myšák. "Co je s mým otcem? Co víte?"

"Vydrž chlapče," vyzval ho Otec, aniž by se k němu obrátil. "Všechno se dozvíš. Záleží jen na tom, jestli ode mě, nebo od toho zrádce."

Myšák pohlédl na zajatce, který však jeho pohled nevydržel a raději odvrátil zrak. Právě v tom okamžiku to Myšákovi došlo. Vytáhl pistoli a namířil jí na Malinu.

"Mluv, dělej! Nebo tě odprásknu!"

"Smrti se nebojím," zamumlal Malina. "Ale jak myslíš. Bárta se chtěl pomstít tvým rodičům. Kvůli nim to celý zorganizoval."

Myšák překvapeně pohlédl na Otce Sovu. Z jeho výrazu se však nedalo vyčíst vůbec nic. Až na jedno. On něco věděl.

Otec Sova poznal, že je čas všechno říct. Předtím ale natáhl ruku a požádal Myšáka o pistoli. Ten mu ji bez odporu odevzdal.

"Je mi to líto," řekl mu upřímně. "Tví rodiče už nežijí."

"Jste si jistý?" zeptal se tichým hlasem Myšák.

Otec Sova přikývl.

"Bylo mi jasné, že se tvému otci zachránit ty lidi nepovede a proto jsem požádal Havrana, aby jim pomohl. Vydal se na cestu ještě v noci. Brzy jejich skupinu dohnal. Pobil všechny lidojedy, ale pak zjistil, že ještě před jeho příchodem všechny zajatce povraždili. Nebylo koho zachraňovat."

Otec Sova z kapsy vytáhl řetízek Myšákovi matky a podal ho mladíkovi. Ten ho beze slov přijal. Poznal ho.

"A můj otec?"

"Je zřejmé, že se tlupa rozdělila hned po útoku. Druhá skupina nachystala past na záchrannou skupinu. Havran tam dorazil až potom, stihl ale ještě odvézt tvého otce, aby jim nepadl do rukou. Byl však vážně zraněný. Cestu zpět nepřežil. Ale poslal ti tohle."

Podal Myšákovi otcův prsten.

"Hm," nic jiného na to Myšák neřekl. Neměl co.

"Stejně nechápu," uvažoval Žváro, "proč je nezabili už při útoku? Proč je odvedli sebou, když je stejně hned potom zavraždili. To nedává smysl."

"Je toho víc, co se ještě musíme dozvědět," řekl mu Otec Sova. "A jen jeden člověk nám dá odpověď.

"Bárta," ozval se Myšák.

Otec Sova přikývl.

"Co s ním?" ukázal Žváro na Malinu.

"Vezmeme ho sebou," rozhodl Otec Sova. "Pomůže nám dostat se k Bártovi."

Oba mladíci postavili Malinu nešetrně na nohy a táhli ho z opuštěného domu ven. Přešli přes ulici k řezníkovu domu, ležícímu hned vedle jeho obchodu. Postavili Malinu přímo před dveře a sami si stoupli bokem. Myšák naznačil Malinovi, aby zaklepal. Ten se sice zprvu zdráhal, ale po tvrdé ráně do žeber se podvolil.

Pár minut se nic nedělo, potom se však odsunul kryt z obdélníkového průzoru pro oči. Objevila se v něm řezníkova rozespalá tvář.

"Co tady chceš?" obořil se na Malinu, jakmile ho spatřil.

"Je to v prdeli!" začal mu vysvětlovat stařec. "Vyhmátli mě. Musel jsem utýct!"

"A co chceš po mě?"

"Abys mě tady na pár dní schoval. Než mě přestanou hledat."

Bárta mlčel a podezřívavě si ho prohlížel. Nakonec se ho zeptal: "Neví nic o mě, že ne? Neprořekl ses?"

"Nejsem blbej," bránil se naoko Malina. "Zdrhl sem hned, jak sem se to dozvěděl."

Z Bártovy strany přišlo opět dlouhé mlčení.

"Dobře," řekl řezník nakonec. "Pár dní snad tady tvoji smrdutou kůži snesu. Ale pak potáhneš dál. Hodně daleko ode mě, rozumíš?"

"Jasně, jasně. Tak už hlavně otevři!"

Průzor se zavřel, vzápětí zaslechli, jak řezník odemyká zámek. Sotva se dveře pootevřely, Otec Sova strhl Malinu bokem a nechal oba mladíky vběhnout dovnitř. Ti se jako blesk vrhli na překvapeného řezníka a srazili ho k zemi. Než mohl vykřiknout o pomoc, ucpali mu rukou ústa. Nepotřebovali zde mít ještě potíže s řezníkovou rodinou.

Nakonec se jim ho podařilo přemoci. Žváro mu nacpal do úst svůj kapesník, zatímco mu Myšák držel ruce, které mu svázali pruhem látky, který si předtím připravili. Poté ho s námahou zvedli a táhli z domu ven, následovaní Otcem Sovou a, nyní již pokorným Malinou.

Odtáhli ho do stejné domu, kde předtím vyslýchali Malinu. Mrštili řezníkem hrubě o zem a okamžitě do něj začali kopat. Bili ho tak dlouho, dokud se nepřestal bránit a oni již neměli skoro žádnou sílu. Otec Sova celou dobu tiše přihlížel a nijak nezasáhl.

Žváro sundal ze zad samopal a namířil jej na řezníka. Ten, když zjistil, že nemá šanci utéct, se zklidnil. Pohlédl na Malinu a přímo ho zabíjel pohledem. Odvrátil od něj zrak, když se před něj postavil Otec Sova.

"Potřebujeme odpovědi," řekl mu temně. "A ty nám je dáš. Po dobrém nebo po zlém, je mi to jedno. Budu ti však muset uvolnit ústa, proto ti vytáhnu ten hadr. Jedinkrát vykřikneš a tady Žváro ti prostřelí hlavu. Rozumíš?"

Bárta po chvíli přikývl. Otec Sova se sehnul a z úst mu vytáhl špinavý kapesník.

Řezník si olízl rty, zachrchlal a plivl na Malinu. Jeho sliny však k němu nedolétly.

"Věděl sem ty kryso, že mě zradíš!" zasyčel výhružně na třesoucího se starce. "Měl sem tě zabít hned potom, cos pro mě udělal tu práci!"

"Malina tě nezradil," řekl řezníkovi Otec Sova. "Zradila tě tvoje vlastní hloupost. Mimochodem, jak jste vlastně přišli na to, že je tím zrádcem právě Malina?"

"Jednoduše" odpověděl Myšák. "Nechali jsme roznést, že víme, kdo za tím útokem stojí a že se ho v noci chystáme zatknout. Doufali sme, že se to ten zrádce dozví a bude chtít utýct. Pak už jen stačilo čekat venku."

"Chytré," uznal Otec Sova.

"Já pitomec," zasténal Malina a chytil se za hlavu.

"To teda seš," přidal se řezník.

"Ty mlč!" uzemnil ho Otec Sova.

"Místo toho nám řekni, proč jsi to celé udělal? Co ti provedli Myšákovi rodiče? Myslel jsem, že jste přátelé."

"Pche, prej přátelé. Přátelství umřelo hned po Kolapsu. Teď už jde jen o obchod. Jen ti, co mají co nabídnout, přežijí! Nenáviděl sem ho, jeho otce!"

"Ale proč!" vykřikl Myšák. "Co ti provedl tak hroznýho, žes musel zabít nejen jeho, ale i moji matku! A nevinný lidi z Domova! Proč ses mstil?"

"To nikdy nepochopíš," řekl tiše řezník a odvrátil tvář.

"Zkus to," vyzval ho Otec Sova.

Bárta pohlédl na Myšáka. Možná, že v řezníkových očích zahlédli náhlý soucit, ale to nikdo v té chvíli nemohl říct jistě.

"Dobrá," podvolil se Bárta. "Tvůj otec ti to nikdy neřekl, ani se mu nedivím, stalo se to totiž před Kolapsem a o té době se moc nemluví. Kdysi jsem s tvou matkou chodil. Milovali jsme se. Chtěl jsem si ji vzít. Jenže to pak mezi náma nějak přestalo klapat a tvůj otec toho hned využil, aby ji získal. Přebral mi ji, parchant. Byla do něj úplně poblázněná. Nerad to přiznávám, ale tehdy to byl fešák. A taky pěkně namyšlenej parchant! Několikrát sme se porvali, kvůli tvé matce. Tím to však bylo ještě horší. Začala mě nenávidět. Pozdě sem zjistil, jak sem to celý posral. Pak sem zjistil, že se vzali. Zhroutil se mi celej svět. Přísahal sem, že se otci pomstím, i kdybych měl u toho zemřít. No, nakonec se mi to povedlo."

Myšák nechtěl věřit, že za tím vším stojí jen zhrzená láska starého muže.

"Vždyť seš ženatej," namítl Myšák. "Máš ženu a děti!"

"A co sem měl dělat!" ohradil se řezník. "Bejt po zbytek života sám, jen proto, že nedokážu tvou matku přestat milovat?"

Tohle přiznání vyrazilo Myšákovi dech.

"Ty ji pořád miluješ?" zeptal se nevěřícně.

Bártův výraz ve tváři nepotřeboval dalších slov.

"Tak proč si ji nechal umřít!"

Bárta si povzdychl. "To sem nikdy nechtěl. Zvrtlo se to. Lidojedi jsou děsný zvířata. Jasně sem jim řekl, aby tvou matku ušetřili. Šlo mi jen o tvýho otce. Proto sem ji nechal unést. Věděl sem, že se ji vydá zachránit. Tu past na něj nastražili na můj příkaz - nebo spíš žádost. Rozkazovat jim nedokážu. Dělají si, co chtějí, zrůdy."

"Jak jsi je přesvědčil, aby ti pomohli?" zajímalo Otce Sovu.

"Jak asi," odsekl nevrle Bárta. "Dávám jim to, co nejvíc milují."

"Lidské maso?"

Bárta neochotně přikývl. Otec Sova tomu nemohl uvěřit.

"Ale jak?"

"Není nic jednoduššího," uchechtl se řezník, "než sehnat mrtvýho člověka. Nevěřili byste tomu, jaká je tomhle zboží velká poptávka. Nejen mezi lidojedy."

"Tak tomu teda fakt nevěřím," řekl Žváro.

"Cha! Víte leda kulový o tom, co se děje ve světě. Zavřeli ste se v té vaší pevnosti a ven vylezete, jen když něco potřebujete! Víte hovno!"

"To teď není podstatné," upozornil ho Otec Sova.

"Jasně," zasmál se řezník, téměř ihned však zvážněl. "Moje přiznání máte, tak na co čekáte? Zastřelte mě, podřežte nebo ukopejte k smrti. Je mi to jedno, prosit o život nebudu."

"To se ještě uvidí," pohrozil mu Žváro. "Co uděláme s Malinou?"

Otec Sova pohlédl na vyděšeného starce a zamyslel se. Po chvíli mu pomohl vstát a odváděl ho pryč z místnosti.

"Zatím ho hlídejte," nařídil oběma mladíkům.

Vedl starce po schodech do horního patra. Tam náhodně vybral jednu z místností, do které vešli. Malina se vůbec nebránil. Až když Otec Sova vytáhl nůž, rozplakal se.

"Je mi to líto," omlouval se mezi vzlyky. "Nechtěl sem to udělat. Byl sem prostě jen moc hloupej a plnej nenávisti."

Otec Sova si povzdechl. Chytil nůž za ostří a podal ho Malinovi. Ten se na něj překvapeně podíval a poté ho nedůvěřivě uchopil.

"Můžeš si vybrat," vysvětloval mu Otec Michal. "Buď to skončíš sám, nebo..."

Z pouzdra u boku vytáhl pistoli a odjistil ji.

"Nebo tu šanci zahodíš a... myslím, že víš, o čem mluvím."

"Ale proč?" nechápal Malina Otcovu náhlou solidaritu.

"Nevím," přiznal popravdě Otec Sova. "Možná mě jen trápí svědomí, že jsme se k tobě nechovali tak, jak jsme měli."

"Tebe by to trápit nemělo," opáčil Malina. "Vím, že tys byl mezi těma, kdo chtěli, abych zůstal s váma. Nic mi nedlužíš, ale přesto - díky!"

Otec Sova přikývl. "Přesto snad chápeš, že zde musím zůstat, dokud nebude konec. Nesmím tě nechat odejít."

Stařecká Malinova tvář se, snad poprvé rozjasnila úsměvem.

Posadil se na zem a vyhrnul si rukávy. Vzal do ruky nůž, krátce se podíval ze špinavého okna a pak řízl.

Otec Sova stál a díval se. Když pak odcházel, zanechal v místnosti chladnoucí tělo s krví, stále se vsakující do starých parket.

A se zasychajícími slzami na vrásčité tváři.

*

Cestou dolů Otec Sova přemýšlel o řezníkově osudu. Ani v nejmenším mu nechtěl dopřát rychlou smrt a nepochyboval o tom, že ani Myšák ne. Neměl však žaludek na nějaké mučení nebo utýrání k smrti. Věřil však, že se nějaké řešení najde.

A našlo se.

Vrátil se zpět k Myšákovi a Žvárovi, zavolal si je k sobě a pošeptal jim svůj plán. Jak předpokládal, oba souhlasili. Vyzval je, aby opustili místnost a počkali na něj venku.

Když odešli, přešel k Bártovi a dlouze se na něj zadíval.

"Bylo by naivní," řekl mu, "myslet si, že z toho vyjdeš tak lehce. Za to, co jsi provedl, nemůžeš očekávat rychlou smrt. To je ti snad jasné. Pokud nebylo, tak snad už je. Slitovat se nad tebou, protože jsi to udělal z lásky, nemůžu. A ani nechci. Víš, že jsem nikdy nebyl nijak radikální jako ostatní. Vždycky jsem se snažil všechno řešit mírnou cestou. Ale u tebe ne. Chci, abys předtím než zemřeš, pořádně trpěl."

S těmito slovy na řezníka plivl a odešel.

*

Otec Sova a oba mladíci se vraceli do Domova. Dlouho mlčeli. Nebylo ostatně co říct. Možná měli nějaké pochybnosti o svém počínání, ale ty časem vymizí. Nakonec zůstane jen hřejivý pocit, že udělali jen to, co museli, a to, že to chtěli udělat, nebudou řešit. Zatím v nich však pocit zadostiučinění nevykvetl. Bylo tam jen podivné prázdno. Prázdno podobné tomu, jaké pocítili všichni obyvatelé na světě krátce po Kolapsu. Něco ze starého světa zmizelo, změnilo se, ale líp rozhodně nebude, i kdyby se všichni snažili sebevíc.

Ti, co se nedokázali přizpůsobit, zemřeli nebo se z nich staly zrůdy, jako byl řezník Bárta. A nikdo z těch tří už nepochyboval, že lidí, jako je Bárta, chodí po tomto světě ještě stále dost. Bez nich sice svět nebude lepší, ale jednou, v budoucnu... kdo ví?

*

Bárta se pomalu probíral z bezvědomí. Zasténal a rukou si ohmatal bouli na hlavě. Poslední, co si pamatoval, byla vysoká tmavá postava zaplňující téměř celé dveře. Dobře si pamatoval strach, jenž ho náhle ovládl. Pamatoval si Havrana ještě z dob, kdy byl člověkem. Jenže tím už on zdaleka není.

Poté, co se k němu sehnul a pomalu si sundal masku smrti.

Panebože!

Posadil se a rozhlédl se kolem sebe. Kousek od něj začínal hustý les, mezi stromy panovala temnota, mohlo by se v nich ukrývat cokoliv. Na druhé straně byl dlouhý násep. Pokud se na něj dostane, možná bude mít lepší rozhled.

Až když se postavil na nohy a vrávoravě učinil první krok, uvědomil si, že zde něco nehraje.

Naposledy byl v zajetí, svázaný a odsouzený k pomalé a bolestivé smrti. Najednou je volný, nikdo ho nehlídá, a to, že ani netušil, kde právě je, bylo to poslední, čím by se chtěl trápit.

Nevěřil tomu, že by se ho komukoliv z nich zželelo a nechali ho jít. Když už se proti němu tak tvrdě postavil i Sova, věděl řezník, že je s ním konec.

Zastavil se a pozorně se rozhlédl kolem sebe. Nikde se nic nehýbalo, ale on tušil, že ho někdo sleduje.

Musím pryč!, rozhodl se náhle. Co nejdál odtud!

Rozeběhl se k náspu, jenže po pár krocích ho doslova na místě zarazilo dlouhé, nelidské zavytí.

Bože, to ne! Ti hajzlové!

Bártovi se strachy podlomila kolena a on se bezmocně zhroutil na zem. Teď už pochopil, jaký trest si pro něj přichystali. Nemohl uvěřit, že by mu provedli něco tak hrozného. Ale bylo to tak.

Jelikož ho nohy neposlouchaly, snažil se plazit pomocí rukou.

Další zavytí se ozvalo už blízko něj. Měl pocit, že stojí již za ním. Otočil hlavu a strnul.

Z lesa se začaly vynořovat první hubené, ďábelské postavy. Nejdřív dvě, pak dalších pět, po nich houf dalších. Bylo jich tolik, že se nedali ani spočítat. Na to ostatně Bárta ani nepomyslel.

Škrábal se do svahu, hekal námahou a plakal. Nechtěl takhle umřít. Ti pitomci vůbec nechápali, čeho jsou tyhle stvůry schopné. Dokázal si představit desítky strašných smrtí, ale ani jedna nebyla tak děsivá jako oni.

Znovu se otočil. Byli již blízko. Nespěchali. Věděli, že jim neuteče.

Když už byli jen pár kroků od něj, zasáhla ho jako blesk spásná myšlenka. Málem se pomátl štěstím, když si uvědomil, že má šanci se odtud přeci jen dostat živý.

Sáhnul pod košili, kde měl kolem krku na provázku přidělaný lidojedí talisman. Stačí ho vytáhnout a ti zmetci pověrčiví ho nechají jít.

A kurva!

Talisman byl pryč! Museli mu ho sebrat, když ho zbavili vědomí!

To ne! Ne! Nechci umřít! Prosím, pane bože! Zachraň mě! Prosím!

Jeden z nejbližších lidojedů zaječel a se sekyrou v napřažené ruce se rozběhl k řezníkovi. Ten vyděšeně zaječel a zakryl si rukama hlavu.

Smrtící úder však nepřišel. Bárta překvapeně vzhlédl.

Všichni lidojedi stáli na místě a zírali. Ne na něj, ale nad něj. Bárta pohlédl stejným směrem.

Na vrchu svahu stál vysoký černý kůň a v jeho sedle Havran. Shlížel na bytosti pod sebou jako temný bůh, sledující nechutnou zábavu svých otroků.

Bárta využil své šance a začal se k němu plazit. Věřil tomu, že určitě nepřijel jen kvůli tomu, aby se pokochal jeho smrtí. Určitě se v něm hnulo svědomí, které na rozdíl od svých lidských přátel nepostrádal, a nyní ho přijel zachránit.

Havran. Jeho bůh! Bude se k němu modlit, sloužit mu, ponižovat se pro jeho zábavu - jen když ho dosud odveze!

Havran se však k ničemu neměl. Nesnažil se řezníkovi pomoci. Jen se na něj díval, kdoví, jestli se pod maskou nějak tvářil.

Bártovi zbývalo pouze pár metrů. Ještě kousek a bude v bezpečí.

Pomalu zkracoval vzdálenost, ale lidojedi se přesto ani nepohnuli. Až těsně u koně zjistil Bárta proč.

Havranovi visel kolem krku jeho talisman. Proto lidojedi neútočili!

Chytrý Havran! Můj bůh Havran! Věděl jsem, že on pochopí moc talismanu! Už jdu, můj pane! Počkej chvíli!

Havran však nemínil čekat. Proto zde nebyl. Sotva se řezníkovy tučné prsty dotkly koňského kopyta, pobídl svého oře a sjel na druhou stranu náspu, mimo řezníkův pohled.

Bárta zařval tak hlasitě, až to zatřáslo samotnými nebesy.

Zabořil obličej do trávy a rozplakal se.

Lidojedi se pohnuli.

Uchopili řezníka za nohy a táhli ho do lesa.

Nebránil se. Jeho snaha přežít, stejně jako jeho příčetnost zmizela spolu s Havranem.

Smál se.