Případ svolosické bestie (2018)

18.01.2018


stáhnout doc


Vesnice Svolosice, česko-polské pohraničí, léto 1938

Umíral.

Byl si tím tak jistý, že už se smířil s bohem. Kněz Vávra před chvíli odešel a cestou na faru pravděpodobně ještě navštíví hrobníka Hutiru, aby si ráno nachystal krumpáč a lopatu. Umírající sevřel oběma rukama naducanou peřinu a dvakrát nasucho polkl. Jeho žena, sedící na židli vedle manželské postele, se nahnula a dala mu napít studené vody z plechového hrnku. Muž si dvakrát loknul a vděčně zamrkal.

Anežka Máchová, v brzké době zkroušená vdova, mlčky přikývla a otřela si slzu, stékající jí po líci. Jen ona sama věděla, jestli je to znamení smutku nebo úlevy. Svému muži Vincentovi byla vděčná za mnohé, ne však za lásku nebo úctu. Dal jí bydlení, ne však domov. Kdykoliv mohl, dával své ženě najevo, že je zde pouze dlouhodobým hostem, zatímco jeho rodina vlastní tuto chalupu již po mnoho generací. Když nepil, by vcelku dobrým manželem. Jenže okamžiků, kdy neměl krví podlité oči, vrávoravý krok a agresivní náladu bylo pomálu. Anežka si těchto vzácných chvil snažila užít, vědomí toho, že snad už zítra budou pouhou vzpomínkou, však tuto snahu přivádělo vniveč. Modřinu pod okem, naražená žebra nebo bouli na hlavě zakrývala historkami o vlastní nemotornosti. Nevěřila však, že by se ve Svolosicích ještě našel někdo, kdo by tomu věřil. Strážník Maděra i otec Vávra Anežku marně přemlouvali, aby vyjevila skutečnou příčinu těchto nehod, a uchýlila se pod ochranu spravedlnosti, ona však stále mlela svou. Zakopla jsem, uklouzla jsem, a tak podobně. Ani všichni známí komici zlaté éry hollywoodských grotesek by nemohli mít takovou smůlu jako ona.

Nikdy by svého muže neudala. Byla vychována v přísné víře, že se všechny manželské neshody řeší za dveřmi chalupy a netahají ven. Věřila tomu, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě, a že světská spravedlnost není ničím v porovnání s tím, co ho čeká v Pekle. Jedinou útěchou jí byla skutečnost, že ve vesnici nebyla jediná, kdo zažíval láskyplnou péči svých manželů.

"Přiveď ho, Anežko," zachraptěl Vincent Mácha. "Musím s ním mluvit. Dřív, než se setkám s Pánem."

Na tebe čeká ďábel, pomyslela si hořce jeho žena, poslušně však stala a opustila ložnici, aby přivedla syna Hynka.

Vysoký a hubený dvacetiletý chlapec nervózně pochodoval sem a tam po světnici. Jakmile spatřil matku, zarazil se a tázavě na ni pohlédl.

"Už?" zeptal se a marně potlačoval nedočkavost.

Anežka zavrtěla hlavou. "Ještě žije. Chce s tebou mluvit."

"Ale já s ním ne!"

"Měl bys," řekla a téměř prosebně dodala: "Je to naposledy."

"Už měl tolikrát namále a vždycky se z toho vylízal. Třeba jak na něj v lese spadl strom. Každý si myslel, že nepřežije a během pár dnů zase běhal jako mladík."

"Hynku, on brzy zemře!"

"Kéž by!"

Matka napřáhla ruku, aby ho za ta odporná slova potrestala, na poslední chvíli se však zastavila.

"Takhle nemluv," vyčetla mu. "Je to tvůj otec."

Kéž by nebyl, chtělo se mladíkovi vykřiknout, ale ovládl se. Pokud to je skutečně konec, mohl by se zachovat velkoryse a splnit otci poslední přání. I když si to nezaslouží.

Hynek úsečně přikývl a rychle, než by si to mohl rozmyslet a ranit usouženou matku, odkráčel za svým otcem. Ve dveřích do ložnice se zastavil a se smíšenými pocity hleděl na umírajícího muže. Přesto, jak moc ho nenáviděl za to, jak se celé ty roky choval ke své ženě a synovi, píchlo ho u srdce. Už ho neviděl jako věčně opilého agresora, který je vždy po návratu z hospody zmlátil na jednu hromadu. Byla to zranitelná tělesná schránka člověka, který celý život prožil jako opilecká troska a nyní se, po uvědomění si vlastních chyb, snaží urovnat pozemské záležitosti a usmířit se s těmi, kterým ubližoval.

Hynek si povzdechl. Právě proto sem nechtěl chodit. Věděl, že se nechá obměkčit pohledem na umírajícího otce. Že si ho neuchová v mysli jako arogantního násilnického hajzla, jehož smrti nebude litovat. Bylo pozdě, i kdyby se otočil a odešel. Proto překročil práh a tím i pomyslnou hranici, za níž zanechal nenávist.

Jeho otec vypadal jako nebožtík. Jen mu sepnout ruce na hrudi a zapálit kolem něj svíčky. Na okamžik zapochyboval o tom, že je ještě naživu. Tím by se vše vyřešilo.

Starý Mácha pohnul hlavou a unavenýma očima plnými bolesti spočinul na synovi.

"Hynku," zašeptal a na vrásčité tváři vypotil úsměv.

Hynek si nepamatoval, že by se kdy jeho otec usmál. Myslel si, že to snad ani neumí. Že v něm kdysi Světová válka zabila vše pozitivní, všechny ty dobré city.

Vincent Mácha pozvedl ruku, čímž mu dal znamení, aby přistoupil blíž. Hynek poslechl. Za roky tvrdé výchovy plnil otcovy příkazy reflexivně. Vždycky měl plno řečí, ale jakmile otec zavelel, sklopil zrak a poslechl. Autoritu si vynutit uměl, to se mu nedalo upřít.

Zahanbeně se přišoural k posteli a posadil na židli, ještě zahřátou matčinou zadnicí. Ruce složil do klína, oči upřené do podlahy.

"Podívej se na mě, můj synu."

Poslechl.

"Ještě než zemřu..."

Bastarde lítostivej!

"...musím si s tebou promluvit."

Docela pozdě!

Starý Mácha si povzdechl.

"Vím, že jsem se k tobě, k vám oběma, nechoval tak, jak jsem měl. Starýho pitomce syn, to jsem a rozumím tomu, že si ty i tvá matka myslíte to samé. Ne-li něco horšího. Nezazlívám vám to."

"Otče, já..."

"Nech mě domluvit, chlapče. Sám vím, že je pozdě cokoliv napravovat. Kvůli tomu tady nejsi. Musím ti něco říct. Něco důležitého. Velmi důležitého. Pro mě už je pozdě, ale ty bys ještě mohl..."

"O čem to mluvíš, otče?"

"Mlč, sakra, a poslouchej!"

Vincent Mácha mluvil dlouho. Hynek mlčel, pečlivě naslouchal a ani jednou svého otce nepřerušil. Když domluvil, jako by splnil vše, co musel na tomto světě vykonat. Ulehčeně vydechl. Naposledy.

Hynek se natáhl a zavřel mu oči. Vstal a mátoživým krokem opustil ložnici. Potřeboval na vzduch. Ve světnici ignoroval matčiny otázky a vyrazil ven. Posadil na zápraží a několik minut se nechal ovívat nočním vánkem. Byl bledý, ruce se mu třásly, ale oči mu dychtivě svítily. To, co mu otec řekl, ho naprosto ohromilo a rozhodně si to, jak slíbil, nechá pro sebe. S druhou částí slibu však počká, dokud si to celé nenechá projít hlavou.

Z nebe spadla kapka a přistála mu přímo na špičce nosu. Pokrčil ho a prsty ji setřel. Pohlédl vzhůru a přivřel oči nad dalšími, které se tiše snášely k zemi. Konečně, po dlouhé době, pršelo. Pokud by se Hynek snažil přiřadit dešti nějaký skrytý význam, mohl říct, že Bůh pláče nad tím, že mu ďábel toho zmetka Máchu vyfoukl před nosem. Určitě by si s ním rád promluvil o životě, jaký vedl.

Během krátké chvíle se změnilo plytké pofňukávání v hotové boží slzobití. Zcela promočený Hynek vstal a vrátil se dovnitř.

*

20km jižně od Svolosic

Cizinec vzhlédl k zamračené obloze a zamrkal, když mu na čele přistála kapka jako předvěst přicházejícího deště. Počkal, až se pořádně rozprší a s rozevřenými ústy zaklonil hlavu, aby svlažil vyprahlé hrdlo. Už dva dny nic nepil a nejedl. Dnes ráno sice na okraji lesa narazil na samotu, ale když se venku objevil statný muž se sekerou a začal štípat dříví, raději pokračoval dál. Měl poslání a nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat. Cítil, že už je blízko, a že již brzy završí strastiplnou cestu. Až získá to, pro co si přišel, nebudou ho už hlad ani žízeň trápit.

*

Hostinec U Čerta, Svolosice

Pohřeb se konal již druhý den. Byla neděle a nikdo nemusel pracovat. Farář Vávra odsloužil za zemřelého zádušní mši, načež se všichni odebrali na hřbitov. Poté chlapi zašli do hospody, aby si na nebožtíka připili. Jak už to tak bývá, nezůstali jen u jednoho panáka. Slivovice tekla proudem, stejně tak pivo. Hostinský Blažek donesl mísy s klobásami a jitrnicemi, chléb a uzené, aby bylo co zapíjet. Vše šlo z peněz mladého Máchy, který zde seděl s nimi, v prstech svíral frťana, na stole s ním pootáčel a zamračeně ho pozoroval.

"Tak na tátu," obejmul ho kolem ramen bývalý otcův kumpán a strčil mu před obličej skleničku.

Hynek mrzutě přikývl a přiťukl si.

"Byl to dobrej chlap," pokýval hlavou kumpán. "Musíš být na něj hrdej."

Musím tak leda hovno, zanadával v duchu Hynek. Sice si už dávno zvykl, že byl jeho otec mužem dvou tváří - férový, správný chlap navenek, krutý hajzl za dveřmi jejich chalupy -, přesto ho štvalo, že s tou chválou nepřestanou snad ani po smrti.

Vyslechl si ještě mnoho pochvalných řečí na svého otce, a z těch posledních se mu už zvedal žaludek. Naštěstí byli brzy chlapi tak opilí, že postupně jeden po druhém pozapomínali, proč sem vlastně přišli, a začali se bavit o něčem jiném. Tématem se tak stala, jak bylo v českých vsích zvykem, politika. Nejen ta národní, ale i zahraniční, v níž nejčastěji figuroval Adolf Hitler a jeho mocenské ambice. Dnes již málokdo pochyboval o tom, že se rozpínavost Německa zastavila po anšlusu Rakouska. Čechy byly Němcům trnem v oku odnepaměti a jen blázen by si myslel, že další zemí, kterou by Hitler rád připojil k rodící se Velkoněmecké říši, by nebyla právě stále ještě mladá Československá republika. Prozatím někteří němečtí činitelé požadovali samostatnost pro Sudety, tedy území, kde měli čeští Němci většinu, a finanční odškodnění za příkoří, jež na nich byla spáchána v osmnáctém roce. Svolosice patřily do sudetské oblasti, ale nevěřili, že by československá vláda, ani jejich spojenci připustili, aby si Hitler takto vyskakoval.

Místní tyto problémy nebrali příliš vážně. Podobná témata pro ně byla jen dobrou příležitostí, jak jeden druhému dokázat nakolik jsou znalí v politologii. Ve vesnici navíc žila jen jedna německá rodina a s tou nikdy nebyly žádné potíže. Hovořili plynně česky a politika jejich bratrů ze sousedství je nezajímala. I když žili prakticky odloučeni od civilizace, svolosičtí hloupí nebyli. Věřili, že žijí v nové době, kdy války o území jsou minulostí. Němci už jednu světovou válku prohráli a určitě se nebudou hnát do další. To by byla pro ně národní sebevražda.

Svolosice ležely na odlehlém místě v Jeseníkách, obklopeny zalesněnými kopci. Neměly prakticky co nabídnout a větší válečné konflikty se jim prozatím úspěšně vyhýbaly. Až na výjimky pracovali všichni muži u dřevařské těžební společnosti. Jistě, ani oni se nevyhnuli vojenské službě v bývalé habsburské i současné československé armádě, byla to však malá daň za to, že mohl zbytek vesnice žít v relativním míru a bezpečí.

Posledními, kdo se zúčastnil válečného konfliktu, byl Hynkův otec a několik dalších. V sedmnáctém roce byli mobilizováni a po krátkém výcviku posláni na balkánskou frontu. Jako jediní se vrátili živí pouze dva - Vincent Mácha a Rudolf Bém. Při osvobození Niše Srby byl zajati a internováni v zajateckém táboře, z kterého se jim podařilo krátce před koncem války uprchnout. Oba dva se po návratu do Svolosic snažili opět zapojit do normálního života, bylo to však těžké. Hrůzy, které na vlastní kůži zažili a na vlastní oči spatřili, zanechaly na jejich duších nevyléčitelný šrám.

Zatímco Vincent Mácha zaháněl můry alkoholem, Rudolf Bém se přestěhoval za svým strýcem Albertem na samotu pod Čertovu skálu. Co tam spolu prováděli, nebylo známo, neboť samota byla soběstačná a ani jeden z nich se do vesnice nevydával. Před třemi lety Albert Bém zemřel. Rudolf zaplatil za jeho pohřeb, ale sám se ho nezúčastnil. Nebýt toho, že Vincent Mácha zemřel, Hynek by Béma možná nikdy nepoznal.

Když spatřil Hynek mezi postávajícími lidmi u hrobu neznámého muže v obnošeném, ale čistém svátečním obleku a klobouku, zeptal se matky, kdo je ten hubený a bledý padesátník s plnovousem a unavenýma očima zač. Odpověď ho překvapila. Vůbec nečekal, že se otcův bývalý spolubojovník zúčastní jeho pohřbu.

Ještě více ho překvapilo, když se s nimi vydal do hospody. Seděl však sám u stolu v rohu sálu, popíjel pivo a ignoroval každého, kdo s ním chtěl zapříst rozhovor. Až o tři hodiny později zničehonic vstal a přešel k Hynkovi. Mladík se k němu otočil a spatřil nabízenou ruku.

"Upřímnou soustrast."

Hynek přikývl, ale než se zmohl na slovo, Rudolf Bém ruku pustil a odešel z hospody. Mladý Mácha se zamračil a pohlédl na své společníky. Jeden z nich mu rukou naznačil, že má otcův dávný bratr ve zbrani o kolečko víc, ale jinak to nikdo neřešil. Hynek pokrčil rameny, napil se nového piva, které mu hostinský položil na stůl a otřel si bílý pivní knír. Tvářil se k jeho odchodu lhostejně, ale jeho oči svítily nedočkavostí.

Ještě chvíli setrval v družné společnosti vesnických chlapů, poté se zvedl a s tím, že si jde odskočit, vyšel ven. Věděl, kde leží Bémovic samota a tudíž i věděl, kudy Rudolf půjde. Nerozpakoval se, přestal předstírat opilost a vyrazil za ním.

*

6km od Svolosic

Dostihl ho zhruba vpůli cesty. V jednu chvíli sledoval jeho záda, v té druhé zjistil, že ho nikde nevidí. Zpanikařil a zrychlil. Míhal se kolem stromů, nehybných a mlčících jako sochy antických umělců. Nakonec mu nezbylo než se zastavit a zoufale rozhlížet kolem.

Náhle za sebou zaslechl suché prasknutí větvičky, jež v lesním tichu znělo jako výstřel. Trhnul sebou a rychle se ohlédl. Spatřil Rudolfa Béma, stojícího zhruba dva metry za ním. V rukou držel dva kousky zlomené větve.

"Sleduješ mě."

Nebyla to otázka.

Hynek nuceně přikývl

"Proč?"

"Ty víš."

Bém si ho dlouze a pátravě prohlížel, načež kývl hlavou za sebe.

"Vrať se do vesnice."

"Ne," zakroutil odmítavě hlavou mladý Mácha. "Neodejdu, dokud se nedozvím odpověď!"

"Nemám náladu odpovídat na něčí otázky. Zmiz! Nebudu to opakovat!"

Hynek se rozkročil a ve tváři se mu usadil odhodlaný výraz.

"Tu odpověď z tebe klidně vymlátím," pohrozil mu. "Kam jsi to schoval?"

Muž zbystřil.

"Překvapuje mě, že ti o tom otec řekl. Myslel jsem, že aspoň od toho tě bude chtít ochránit. Vůbec netušíš, do čeho se chceš dobrovolně zaplést, chlapče."

"Kašlu na tvoje rady," zavrčel Hynek a zaujal zápasnický postoj, který viděl na jarmarku v Osoblaze, který vloni navštívil se svými přáteli. Kníratý vyvolávač kočovného cirkusu vyzýval místní mladíky, aby změřili síly s mohutným zápasníkem, stojícím se založenýma rukama opodál. Nikdo ze svolosických si na toho habána tehdy netroufl, zato se přihlásil odvážlivec z řad místních. Byl to celkem nezajímavý zápas. Hynek poznal, že by zápasník svého soupeře zneškodnil během několika vteřin, kvůli obecenstvu však souboj protahoval.

Rudolf Bém se ušklíbl.

"Syn nezapře otce. Ten taky všechno řešil nejraději násilím. Myslel si, že je to řešení na všechny problémy."

Hynkovi se zlověstně zablýsklo v očích.

"Nesrovnávej mě s ním. Nejsem jako on."

Muž se zasmál.

"Jako bys mu z oka vypadl a ani to nevíš. Varuj se však kráčet v jeho stopách. Dobře jsem si všiml, jak ses tvářil na obřadu a v hospodě, když jsi musel poslouchat, jaký to byl světec. My dva známe pravdu. Byl to opilec a násilník. Parchant, jakému není rovno. A to o něm nevíš všechno."

"Mlč!" vyhrkl Hynek popuzeně. "Vím, co byl zač, ale ty nemáš právo o něm tak mluvit!"

"Žijeme v nové době, v demokracii. Můžu si říkat, co chci. Tvůj fotr byl zbabělec a hajzl!"

"Ty šmejde!"

Hynek zařval jako vzteklý býk a bezhlavě se vrhl na Béma. Ten čekal do poslední chvíle, potom ukročil a nastavil mu nohu. Mládenec zběsile zamával rukama a padl tváří k zemi. Zasténal a pokusil se zvednout, ale jeho protivník ho přišlápl nohou zpět.

"Během dělostřeleckých útoků jsme se snažili do takové hlíny zahrabat holýma rukama, jen abychom unikli šílenství, do kterého jsme byli vysláni. Mysleli jsme si, že nic horšího už být nemůže. Spletli jsme se. To nejhorší teprve přišlo a nebylo to součástí válečného běsnění. Nevěřím, že ti otec řekl všechno, jinak by tě nikdy nenapadlo mě vyhledat. Věř mi, nechceš se do toho zaplést. Navíc, já už tu věc stejně nemám."

"Nevěřím ti," sykl Hynek.

"Tvoje věc. A teď se vrať do vesnice, než mě opravdu naštveš. Zapomeň na to, co bylo a mysli na budoucnost. Beztak nebude růžová."

Tlak povolil a Hynek se mohl zvednout ze země. Spatřil Béma, jak míří na samotu. Hlubokým dýcháním se pokoušel potlačit vztek, ale nedařilo se. Jeho pohled spaloval nenávistí muže, mizejícího mezi stromy.

Rozum mu velel, aby ho poslechl, vrátil se a na vše zapomněl. Jenže Hynek už tu hranici, jež by mu dovolovala nechat věci být, překročil.

"Srovnáváš mě s otcem?" zašeptal. "Potom se nediv, že se budu chovat jako on."

*

5km od česko-polských hranic

Dvě postavy ležely ukryté v trávě a sledovaly lesem postupující skupinku mužů. Obě dvě měly na sobě zelené četnické mundůry s výložkami, přilby, vysoké holínky a vedle sebe položené karabiny. Téměř se nehýbaly, a kdyby mohly, ani by nedýchaly.

Ten starší, strážmistr, se jmenoval Jakub Jireš, u četnictva sloužil od roku 1922. Před půl rokem bylo celé jeho mužstvo z finanční stráže přiděleno k praporu SOS, tedy Stráže obrany státu, s centrálou v Bruntálu, aby hlídalo nedostatečně strážené hranice Československa před neustálými vpády německých polovojenských jednotek a pašeráků zbraní.

Skupina před nimi patřila právě k té druhé sortě. Na sobě měli směs civilních šatů a vojenské výstroje. Všech sedm pašeráků bylo ozbrojeno karabinami 98k a pistolemi Walther P38. Čtyři z nich vedli za uzdy muly, naložené bednami se zbraněmi a municí, dva šli deset metrů vepředu a jeden jako zadní hlídka vzadu. Nebude snadné dostat se jim na kobylku.

"Co budeme dělat?" zeptal se mladý četař Jaroslav Hutira. Ve tváři měl jasně čitelné obavy.

Hutira u četnictva sloužil druhým rokem. Jeho otec doufal, že půjde v jeho poklidných, hrobnických stopách, on však toužil po něčem akčnějším a živějším. Sám se už skoro považoval za veterána, toto však byla první skutečná akce, které se účastnil. A jako naschvál stál na straně, která čelila přesile.

"Jeden z nás by měl běžet pro posily," uvažoval strážmistr Jireš, "ten druhý je bude zpovzdálí sledovat."

"Na stanici je to daleko," namítl četař.

"Budeme to muset risknout. Sami je nedostaneme."

"Kdo půjde pro pomoc?"

"Měl bys jít ty. Jsi mladší a rychlejší."

Četař neprotestoval. Aby byl upřímný, raději by si uhnal úpal, než riskovat kulku do hlavy. Nebyl by prvním, koho ti náckové odpraví. Navíc, strážmistrovo uvažování bylo logické - byl mladší a rychlejší. Ve Svolosicích hrál odmala fotbal, měl vynikající kondici a zdejší okolí znal stejně dobře jako strážmistr.

Jenže byl také nejlepším střelcem z družstva a v případě boje měl větší šance než strážmistr, kterému už táhlo na padesátku a, ač si to nepřiznal, začínal hůř vidět. Dalším z důvodů, proč by měl pašeráky sledovat on a ne Jireš, byl fakt, že byl strážmistr v okolí uznávaným stopařem, a pokud měl někdo šance, že je znovu najde, byl to právě on.

"Budu je pronásledovat" nabídl se Hutira, "a vy běžte pro pomoc."

Strážmistr po něm šlehl dlouhým, pátravým pohledem a pak trochu neochotně a podezřívavě přikývl.

"Dobře. Hodně štěstí."

Starý strážmistr vstal, pušku si zavěsil přes záda a vyrazil. Četař ho chvíli pozoroval, načež se i on zvedl a vyrazil za pašeráky.

*

Samota Bémových

Četař Hutira zpovzdálí sledoval skupinu pašeráků. Ti se zastavili na nevelkém palouku, u něhož stála stará chalupa. Četař věděl, komu patří, netušil však, kdo ji v současnosti obývá. Více než překvapení ho ovládl vztek nad tím, že se někdo z Čechů spolčil s těmi parchanty, aby škodil vlastní zemi. Rozhodl se však zachovat chladnou hlavu a vyčkat nejen na posily, ale i zjistit více o tom, co se tady vlastně děje.

Dva z pašeráků vešli do chalupy, zbytek zůstal u soumarů. Až na jednoho, který s karabinou hlídkoval na okraji palouku, si ostatní muži posedali na holou zem, a buď kouřili, nebo pili čaj a jedli chléb. Z jejich bezstarostného chování se dalo usuzovat, že nečekají žádné potíže. A že zde očividně nejsou poprvé.

Chvíli to vypadalo, že půjde vše podle plánu.

Když však oba muži, kteří předtím vešli dovnitř, vyběhli s tvářemi zkřivenými hrůzou ven a vyděšeně volali na své společníky, věděl mladý četař, že je zle. Mohl jen bezmocně sledovat, jak dva muži nervózně míří zbraněmi na les okolo sebe, zatímco ostatní běží do chalupy. Za chvíli se i tato skupinka vypotácela ven, někteří z nich bledí a na pokraji mdlob. Nějakou dobu spolu debatovali, následně se sešikovali a urychleně vyrazili zpět k hranicím.

Četař nevěděl, co dřív. Dál pronásledovat pašeráky, nebo zjistit co je tak rozrušilo? Obojí stihnout nemohl. Nakonec se rozhodl pro první možnost. Ať už se v chalupě stalo cokoliv, snad to počká, dokud se sem nevrátí. S mrzutým ohlédnutím k samotě vyrazil za Němci.

Po několika stech metrech sledování ho přepadl jakýsi nejasný pocit. Zastavil se a pozorně si skupinku prohlédl. Něco se mu na nich nelíbilo, ale zprvu nechápal co.

Pochopil, až když byl pozdě.

Tam vepředu bylo pouze šest pašeráků.

Když za sebou zaslechl kovové kliknutí uzávěru pušky, zjistil, kde se nachází ten sedmý.

"Tschechische scheisse," zaklel Němec a rychle, ještě než se četař stihl otočit, ho udeřil pažbou do hlavy. Neupadl do bezvědomí, pouze zůstal chvíli otřeseně ležet. Když se nadzvedl a pohlédl na pašeráka, viděl ho rozmazaně a celý svět se s ním točil. Pouze vnímal, jak ho ten chlap zvedá ze země a táhne kamsi pryč. Za chvíli zaslechl jeho hlas, volající na své kumpány. Když je dostihli, praštil s ním tvrdě o zem a ještě ho holínkou nakopl do žeber.

Mladík uměl docela obstojně německy, proto si mohl vyslechnout, o čem se pašeráci spolu baví.

"Ten českej fízl nás sledoval!" hřměl v němčině hlas muže, který ho zajal. "Vsadím se, že už ví, že Krysa v tom jede s náma!"

"To už je jedno," řekl jiný Němec. "Je po něm. Ten už nás neohrozí. Co ale uděláme s ním?"

"Co jinýho? Odpráskneme ho!"

"To bych nedělal, Hansi," ozval se další pašerák.

"Proč ne?"

"Mohl by se nám hodit. Určitě tady nebude sám. Jejich hlídky chodí minimálně ve dvou. Ten druhý bude někde poblíž."

"No a?"

"Může být jeden, ale taky jich může být víc. Určitě se nebudou nečinně dívat, jak se vracíme za čáru. Můžeme tohohle sráče použít jako rukojmí. Nebudou riskovat, že ho zastřelíme."

"Vsadíš na to krk, Jürgene?"

Oslovený se nevesele usmál. "Ten už jsem vsadil, když jsem se vydal na tuhle výpravu."

"To je fakt," přitakal Hans. "Pokud nás dostanou, čeká nás buď oprátka, nebo kulka. Nemáme co ztratit."

Všichni muži chmurně přikývli.

"Hej, Thomasi," houkl Hans na muže, který zajal četaře. "Dobře tu svini hlídej! Bude se nám hodit."

Velmi nevybíravě postavil muž jménem Thomas četaře na nohy a zařadil se s ním do čela skupiny. Celou cestu mu mířil hlavní na záda a občas, když měl pocit, že jde jeho zajatec pomalu, ho s ní šťouchl.

Uběhla hodina a četař Hutira začínal pociťovat úzkost. K hranicím už to bylo nedaleko, a i když pašeráci nepostupovali nijak rychle, během další hodiny, možná hodiny a půl, už mohli být na území Německa.

S každým překonaným kilometrem se nálada pašeráků zlepšovala. Už se skoro viděli doma a strach z odhalení spolu s ostražitostí otupovala blízkost hranic. Pro četaře to bylo nebezpečné, protože to znamenalo, že jeho důležitost rukojmího velmi rychle klesala.

Když se o pár minut později zastavili, Thomas ho srazil na kolena a namířil mu na hlavu, věděl, že je konec. V duchu se rozloučil s rodiči i přáteli ze Svolosic, které už nikdy neuvidí. Se skloněnou hlavou a zavřenýma očima čekal potupně na smrt.

Zahřměl výstřel a on sebou leknutím trhnul. Očekávaná bolest ani následný propad do tmy však nepřišel. Zvedl hlavu a, stejně jako šest pašeráků kolem něj, pohlédl na Thomase, strnule zírajícího před sebe, zatímco se mu jeho šedý kabát v jednom místě barvil do ruda. Až po několika vteřinách si jeho tělo uvědomilo, že je duše, jež ho ovládala pryč, a pomalu se sesulo k zemi.

"K zemi!"

Lesem se rozlehl známý hlas. Jediný četař ho znal a také věděl, že je povel určený jemu. Bleskurychle zalehl do trávy. O okamžik později propuklo peklo.

*

Nedaleko státních hranic

"Stůj! Stůj, nebo střelím!"

Poslední ze skupiny německých pašeráků ignoroval výkřik českého pohraničníka a pádil dál k hraniční čáře. Muž v olivově zelené uniformě zamířil na jeho záda, nakonec si to ale rozmyslel a sklonil hlaveň níž. Zazněl výstřel a pašerák se s výkřikem skácel k zemi. Kulka ho zasáhla do lýtka, nebylo to tedy nijak vážné zranění. Stačilo to ovšem na to, aby Němci zmařilo naději dostat se do bezpečí.

Skoro ihned se k němu seběhli tři čeští pohraničníci. Obklíčili ho, mířili na něj puškami a nedbali na jeho skučení. Když se k nim přihnal strážmistr Jireš s četařem Hutirou, kousek poodstoupili, ale mířit na něj nepřestali.

"Ten je poslední," pravil strážmistr zadýchaně. Volnou rukou se držel za bok, ve kterém ho píchalo. Než dostali všechny pašeráky, pořádně se proběhl. Mladý Hutira na tom byl o něco lépe, i na něm však byla patrná únava.

"Co s ním?" zeptal se jeden z policistů.

"Odděláme ho jako ty ostatní," navrhl další. "Nebudeme se s tím šmejdem přece tahat až do nejbližší nemocnice!"

"To je fakt," souhlasil ten třetí. "Kdoví, jestli bysme ho nakonec nemuseli ještě s omluvou pouštět. Kulka do hlavy bude jistější."

Osm párů očí (včetně Hutirových) pohlédlo na strážmistra. Ten pomalu zakroutil hlavou.

"Jsme policisté, ne kati. I když bych mu s chutí zarazil bodák hluboko do zadku, moje čest a smysl pro povinnost mi velí, abych ho předal spravedlnosti. Pokud mi v tom chcete někdo zabránit, udělejte to teď. Jinak mi pomozte odtáhnout ten pytel sraček k doktorovi."

Četaře Hutiru ani v nejmenším nenapadlo odporovat, ale u ostatních si nebyl jistý. Nevypadalo to však, že by se kdokoliv ze tří zbývajících pohraničníků hodlal strážmistrovi postavit. I ten nejstarší z nich byl o dekádu mladší než on, a za ta léta společné služby brali Jireše téměř jako svého otce. Než by si ho proti sobě zprotivili, nechali si raději pomstu ujít. Jeden po druhém kývli na znamení, že jsou s ním.

"Výborně," přikývl strážmistr. "Jirko, Pavle! Vy dva odvedete toho šmejda k doktorovi do Osoblahy. Až ho ošetří, postaráte se o to, aby se vcelku dostal do Bruntálu. Mirku, ty půjdeš se mnou a tady Jardou."

"Kam?"

"Na samotu Bémových. Vypadá to, že se tam něco stalo. Aspoň tady Jarda má ten pocit. Z toho, co říkali, pochopil, že je Rudolf Bém s nimi nějak spolčený."

"Ten parchant! A co s mrtvými a nákladem?"

Jireš pohlédl směrem, kde na několika místech leželo šest chladnoucích těl.

"Mrtví nám nikam neutečou, ale ten náklad by mohl někoho lákat natolik, že by se rozhodl zariskovat a pokusil se ho ukrást. Dobrá. Zůstaneš tady, Mirku, a ohlídáš zbraně. Já s Jardou budeme pokračovat sami."

Svobodník Miroslav Skřebský nebyl touto vidinou příliš nadšený a jistě v duchu litoval, že se vůbec ozval. Kdo by také dobrovolně zůstával sám s šesti mrtvolami v hlubokém lese?

"Rozumím," přikývl neochotně, a když byli oba strážníci dost daleko, aby ho nemohli slyšet, ulevil si: "Že já radši nedržel hubu. Anebo se nehodil marod."

*

Na dohled samoty si oba četníci připravili zbraně. Rozhodně, ale obezřetně se přiblížili ke stavení a postavili se z obou stran pootevřených vchodových dveří. Strážmistr významně pohlédl na Hutiru.

"Jsi připravený?"

Četař přikývl.

"Jdeme."

Nevěděli, co je vevnitř čeká, proto tam nevpadli jako velká voda, ale pěkně potichu. Prohledali všechny místnosti až na tu, ve které Rudolf Bém přespával. Bylo jasné, že pokud je někde v domě, bude tam.

Otevřeli dveře a vstoupili. Chvíli se rozhlíželi po pokoji, tváře strnulé, ústa pootevřená. Trvalo dlouho, než se někdo z nich zmohl ke slovu.

"Bože na nebesích!" vydechl četař Hutira zděšeně.

*

Vlakové nádraží, Osoblaha

Vlak s nepříjemným skřípáním a syčením zastavil ve stanici. Dveře dvou vagónů, připojených k lokomotivě, se otevřely a z nich vystoupil asi tucet cestujících. Ti místní vyrazili přímo ke svým domovům, jen jeden z nich zůstal stát a nevěřícně se rozhlížel kolem sebe.

To bude on, pochopil četař Hutira.

Pomenší mužík ve věku kolem čtyřiceti let v šedém obleku, černém klobouku a s hranatým kufříkem v ruce. Podle toho, co v něm má, pozná se, jak dobrý je to policista. Pokud je plný úřednických lejster, bude jim zde platný jako mrtvému zimník. Jestli jsou v něm náhradní ponožky a prádlo, bude to znamenat, že je to praktický člověk, jehož zkušenosti se jim zde budou hodit.

Mužík rezignovaně svěsil ramena, a vydal se k nádražní budově. Četař Hutira mu vstoupil do cesty.

"Vy budete inspektor Vaněk," odhadl jeho totožnost.

Mužíkovi cuklo v pravém oku.

"Vrchní inspektor Vaněk," poopravil mladíka a ukázal mu svůj odznak. "Nedávno jsem byl povýšen."

Četař nenuceně kývl hlavou. Zatím na něj dojem neudělal, nehodlá mu tedy prokazovat více úcty, než musel.

"Pojďte za mnou," vyzval ho, a aniž by na něj čekal, vyrazil z nádraží ven. Vaněk ho chvíli sledoval, načež si povzdechl a vykročil za ním.

*

Cestou na samotu Bémových

Zelený automobil s otevřenou střechou značky Tatra rachotil po lesní cestě. Vpředu seděl četař Hutira spolu se svobodníkem Skřebským, který vozidlo řídil. Vzadu seděl pouze vrchní inspektor Vaněk. Měl pro sebe víc místa, než ti před ním, ale pohodlí téměř žádné. Vůz drkotal do kopce po nerovné cestě, občas mu cvakly zuby nebo narazil ramenem do dveří při levotočivé zatáčce.

Když už si vrchní inspektor myslel, že raději vystoupí a půjde pěšky, auto zastavilo. Rozhlédl se, ale krom vysokých jehličnanů neviděl nic zajímavého.

"Jsme na místě?" zeptal se s nadějí.

Četař Hutira zavrtěl hlavou.

"Ne. Ale autem se tam nedostaneme. Musíme jít dál pěšky."

Inspektorův zkroušený pohled byl k nezaplacení.

*

Samota Bémových

Vrchní inspektor Vaněk si sundal klobouk a otřel zpocené čelo bílým kapesníkem. Tmavých vlasů měl poskrovnu, místy mu na temeni prosvítala pleš. Ukryl kapesník, nasadil si klobouk a vešel do dveří prázdné chalupy. Doprovázel jej pouze četař Hutira. Svobodník Skřebský zůstal u automobilu.

Zamířili přímo do místnosti, kde našli Rudolfa Béma. Ve dveřích se četař zarazil, pak ustoupil a nechal vrchního inspektora vejít prvního. Zrychleným dechem, který se snažil marně zpomalit, mu dýchal na krk. Vaněk po něm střelil nevrlým pohledem, ale jeho dotěrnost nijak nekomentoval. Místo toho se rozhlédl po temném pokoji, jehož okna byla zakryta černými závoji. Cosi si pro sebe zabručel a pak se otočil.

"Kde jste našli mrtvého?" zeptal se četaře.

Ten se zamyslel, poškrábal na bradě a zamračil. Než se ho stihl Vaněk zeptat, jak mohl za dva dny zapomenout, kde leželo tělo, ukázal četař na postel.

"Tady."

"No jistě," přikývl vrchní inspektor spokojeně. "Je to logické. Kde jinde by..."

"A tady," četařova ruka zamířila ke skříni v rohu. "Další kus támhle pod oknem, dva tady a jeden kousek od místa, kde stojíte."

Vaňkovi z tváře vyprchala krev. Otevřel ústa, ale jediné, co z nich vyšlo, bylo: "Cože?"

Četař se zmateně zamračil.

"Myslel jsem, že vám řekli, co jsme tady našli?"

"Řekli mi pouze, že se zde odehrál obzvláště odporný případ vraždy. Stihl jsem si sotva zabalit a už jsem pádil na vlak. Že to ale bude takové, to jsem nečekal. To víte, poslední dobou máme starostí nad hlavu. Máme málo lidí a práce víc, než stíháme zvládat..."

Vaněk z četařových očí vyčetl nezájem, proto si další vysvětlování odpustil.

"Ehm," odkašlal si. "Dejme se tedy do práce. Co vražedná zbraň?"

"Na místě byla nalezena sekera. Taková, jakou najdete v každém dobrém stavení."

"Ví se, komu patřila?"

"Zatím ne. Tohle je ale území dřevorubců. Prakticky každý chlap zde pracuje v lese a nemálo z nich má v kůlně víc než jednu z nich."

"A otisky prstů?"

Četař zavrtěl hlavou.

Vstoupili do ložnice. Vrchní inspektor se rozhlédl. Moc toho kvůli panujícímu šeru k vidění nebylo, proto kývnul na četaře, aby sundal závoje. Doufal, že se tak dovnitř dostane dostatek světla, aby si mohl místo činu pořádně prohlédnout.

Podařilo se.

Vaněk ale spatřil víc, než by mu bylo milé.

Tmavé skvrny, které spatřil na několika místech na zdi a na stropě, a které považoval za plíseň nebo špínu, byla zaschlá krev. Skvrna na stropě připomínala kříž. Byl to však pouze optický klam. Ve skutečnosti se jednalo o dva cákance, vedené napříč sobě. Další čtyři větší cákance a několik menších skvrn objevil na jiných místech. Prohlédl si vybavení pokoje, okna i dveře. Potom vyšel z místnosti ven do chodby a ke vchodovým dveřím. I ty z obou stran podrobně prozkoumal, přičemž si mnul bradu a zamyšleně si mumlal. Po celou dobu nepromluvil ani slovo, stejně tak četař, který ho pozorně sledoval.

Když byl hotov s prohlídkou, obrátil se na četníka.

"Ten muž, který zde žil. Jaký byl? Víte o něm něco?"

"Já ho moc dobře neznal, vlastně skoro vůbec. Od lidí ze Svolosic, které jsme vyslechli, šlo však o velmi uzavřeného člověka, prakticky podivína. Skoro s nikým se nebavil, do civilizace chodil jen minimálně. Žil zde se svým strýcem, když ten však před pár lety umřel, byl tu jen on sám. Naposledy ho viděli na pohřbu jistého Vincenta Máchy. Potom ještě v hospodě. Prý to byl jeho spolubojovník z války. To, že spolupracuje s pašeráky, jsme netušili, dokud to oni sami nepřiznali a my nenašli v kůlně za chalupou ukryté zbraně a munici. V souvislosti s tím probíhá paralelně další vyšetřování, snažící se odhalit, kdo další je zapojený v pašování zbraní."

"Aha. Ano. Kdo ohledával, ehm, mrtvolu?"

"Doktor Jícha."

"Určil čas úmrtí?"

"Přesnou hodinu, vzhledem k okolnostem nálezu, určit nedokázal, ale prý to bylo někdy v noci z neděle na pondělí. Konkrétnější si být netroufal. Nicméně nám dnes slíbil pitevní zprávu. Pověřil jsem jednoho kolegu, aby nám pro ni zajel do Osoblahy."

"Hm, dobře. I to stačí. Na tom pohřbu nebo v hospodě s někým mluvil? Kdo ho viděl naposledy?"

"S výslechem vesničanů jsme chtěli počkat." Na okamžik se zarazil. "Víte, ani my to teď nemáme lehké. Je nás málo a hlídat hranice nás stojí skoro veškerý čas."

Vaněk chmurně přikývl.

"Chápu. Zajedeme tedy do Svolosic a vyslechneme je. Můžu počítat s vaší pomocí?"

"Spolehněte se. Jsem místní, ty lidi znám. Nebude s nimi problém."

"Výtečně. Jdeme."

*

Hostinec U Čerta, Svolosice

Skupina deseti mužů, ve věku od třiceti do šedesáti let, stála v jedné řadě u zdi sálu svolosické hospody. Na vrchního inspektora Vaňka se mračili o něco více, než na četaře Hutiru, postávajícího opodál. Sebejistota, s kterou Vaňka ubezpečoval o poklidné spolupráci, byla ta tam. Dobré čtvrt hodiny se z nich snažili dostat jakékoliv informace, leč marně. Všichni buď zatvrzele mlčeli, nebo se svorně vymlouvali na opilost.

"Takže si nikdo nic nepamatuje?" ujišťoval se Vaněk přítomných. Tvářil se přísně jako učitel, snažící se dostat přiznání z nezbedných žáků.

Deset hlav zavrtělo hlavou.

"Jak myslíte," zafuněl podrážděně. "Pamatujte si ale, že zatajování informací, vedoucích k dopadení pachatele, je závažný čin. Jestli zjistím, že v té vraždě má prsty někdo z vás, posadím ho do stejné cely jako toho vraha. Tedy, až ho dostaneme. A o tom nepochybujte. Běžte."

Muži se neochotně a s mumláním rozešli. Jeden každý z nich věnoval Hutirovi, kolem něhož procházeli, opovržlivý pohled. Četař stál jako socha a upřeně hleděl před sebe. Pokud ho to nějak zasáhlo, nechal si to pro sebe.

Vrchní inspektor Vaněk sledoval odcházející vesničany, poté se obrátil na četaře. Mrak z jeho tváře náhle zmizel.

"Je to jasné," pravil vědoucně. "Někoho kryjí. Vždycky se tak chovají, když nechtějí prozradit někoho ze svých."

Četař Hutira se poprvé zatvářil překvapeně.

"Myslíte si, že tu hrůzu spáchal někdo z místních? Nebo že je někdo z nich zapletený do pašování?"

"Zdá se vám to nemyslitelné? Dal byste za kohokoliv z těch mužů ruku do ohně?"

"Ne," odvětil úsečně četař. "Ale nebyli zde všichni."

"Ach ano. Tři chyběli."

Vaněk nalistoval v notýsku jejich jména.

"Hynek Mácha, syn zesnulého, Josef Vrána a Tomáš Martinský. Všichni tři pracují v místní těžařské společnosti. Jak je daleko místo, kde právě pracují?"

"Tři hodiny."

"Výborně!"

"Pokud pojedeme celou cestu autem. Což nepůjde. Asi deset kilometrů budeme muset jít pěšky."

"K čertu!"

"Do kopce."

"To si snad děláte..."

*

"...dveře byly odemknuté a nepoškozené! Pokud jste si jistý tím, že se pašeráci nedostali dovnitř oknem a pak dveře odemknuli, musel je otevřít sám Bém! Komu jinému, než někomu, koho znal, by uprostřed noci otvíral a pouštěl ho dál? V nejbližším okolí samoty leží pouze Svolosice!"

Vaněk živě gestikuloval rukama a snažil se překřičet rachot automobilu. Ze samoty se vydali do Svolosic, kde na ně již čekal strážník se spisem od doktora Jíchy. Vrchní inspektor si ho během cesty stihl několikrát přečíst.

"Pořád nechápu," zvolal četař Hutira, "jak jste přišel na to, že by v tom byl namočený někdo od nás? Já ty lidi znám! Jsou to možná hrubiáni, opilci a někteří z nich i zloději a rváči, ale vrazi? A obzvlášť tak brutální? Nechce se mi tomu věřit!"

Vaněk zavrtěl hlavou.

"Nikdy jsem neřekl, že to udělal někdo ze svolosických! Byla to pouze domněnka! Svým chováním mi ji ovšem potvrdili! A i kdyby neznali vraha, tají něco, co má dočinění s tou vraždou! Z těch mužů v hospodě to ale neudělal nikdo!"

"Jak jste na to přišel?"

"V jednom se nepletete! Ti chlapi tam, to byli jen opilci a rváči! Takových jsem poznal stovky! Ve vzteku někomu rozmlátí ciferník, nebo ho přetáhnou klackem po hlavě, nikdo z nich by však tak bestiálně nevraždil! Na to nemají náturu!"

"Tak kdo tedy?"

Vaněk se na chvíli zamyslel.

""Možná to byla jiná skupina pašeráků! Nebo nějací prašiví ordnéři! Bém jim už přestal být užitečný, nebo třeba hrozil, že promluví a prozradí někoho dalšího, kdo s nimi spolupracuje. A možná, že tyto dva případy spolu ani nesouvisí. V tom případě by mohl přicházet v úvahu někdo místní."

"Vůbec mě nenapadá, kdo by to mohl být!"

"Pravděpodobně někdo, do koho byste to neřekl!"

*

Několik chlapů právě sedělo na osekaných kládách a svačilo. Zvědavě sledovali procházející muže zákona. Vaněk na ně očima upozornil, ale Hutira zavrtěl hlavou. Pak ukázal na další skupinku, nacházející se asi třicet kroků od té první. Došli k nim, Vaněk ukázal odznak a představil se. Četař Hutira mlčel. Znali ho zde všichni.

"Pánové Vrána a Martinský?" zeptal se Vaněk.

Dva muži váhavě zvedli ruce.

"Mohli byste na chvíli s námi?"

Dřevorubci se neochotně postavili. Vyměnili si vážné pohledy a zamířili s vyšetřovateli dál od kolegů. Tam se jeden z nich, Martinský, přehnaně nevinným hlasem zeptal: "Co se stalo?"

"Jistě jste se doslechli o té odporné vraždě na samotě Bémových?"

Oba přikývli.

"Jde o to, že jste byli mezi posledními, kdo viděl oběť naživu. Rád bych věděl o všem, co se ten den odehrálo. Hlavně to, co se stalo v hospodě. Vaši přátelé, kteří tam byli s vámi, mi moc uspokojivé odpovědi nedali. Doufám, že vy dočasnou ztrátou trpět nebudete. To už by mě vážně namíchlo."

Pohlédli na sebe, jako by se domlouvali, co všechno mohou prozradit.

"Dal si jen pár piv," řekl Vrána, "potom odešel. Nezdržel se moc dlouho."

"Mluvil s někým?"

"Jen s mladým Máchou."

"O čem?"

"To nevím. Podle mě mu akorát kondoloval."

"Pamatujete si, jestli ho někdo nenásledoval? Kdo odešel jako další?"

"To nevím. Už jsem měl popito, navíc mě to ani nezajímalo."

"A vy?" obrátil se Vaněk na Martinského.

"Taky ne."

"Hm, dobře. Můžete jít."

Když zmizeli, obrátil se vrchní inspektor na Hutiru.

"To vaše pivo musí být opravdu silné, když si po něm i takoví pořízci téměř nic nepamatují. Už to skoro začíná vypadat jako epidemie. Připomeňte mi, abych si u vás v hospodě dal raději jen jídlo. Nerad bych zapomněl, co zde vlastně dělám."

"Provedu," napřímil se četař.

Vaněk netušil, jestli jeho pokus o vtip nepochopil, nebo ho pochopil až moc dobře. Povzdechl si a mávnul nad tím rukou.

"Ještě nám zbývá ten Mácha. Jestli ani on nic neví, sbalím si kufr a jedu zpátky do Prahy."

"Támhle je předák," ukázal četař na vousatého muže v kostkované košili. "Řekne nám, kde je Mácha. Tady ho totiž nikde nevidím."

"Jste si jistý?" rozhlédl se Vaněk po přítomných dřevorubcích.

"Věřte mi. Jsme kamarádi odmalička."

Předák Vavřina si jich už všiml, proto jim vyrazil vstříc.

"Co se děje, pánové?"

"Vyšetřujeme vraždu Rudolfa Béma," vysvětlil mu Vaněk.

"Aha," přikývl předák. "Myslíte si, že to udělal někdo z mých chlapů? Jestli ano, tak..."

"Uklidněte se, pane...ehm?"

"Vavřina."

"...pane Vavřino. Nic takového netvrdím. Jen od vašich chlapců potřebuju nějaké informace. Zatím však nejsou moc sdílní."

"Věřte mi, pane vrchní inspektore," bránil své muže Vavřina, "kdyby ti holomci věděli něco o tom hnusným mordu, určitě by vám to řekli. Jsou to v jádru dobří chlapi a určitě by tady nestrpěli cvoka, který takovým způsobem vraždí lidi."

"Budu vám věřit," pravil Vaněk vážně. "Vyslechnu si už jen mladého Máchu."

Po celou dobu rázný a sebejistý předák se najednou zarazil. Rychle se rozhlédl kolem sebe a potom přikývl.

"Jistě, ten tady je. Má svačinu jako ostatní. Asi si zrovna někam odskočil. Určitě se brzy objeví."

"Samozřejmě. Počkáme tady na něj."

Vaněk si sedl na nejbližší pařez, vytáhl kapesník a otřel si zpocené čelo. Předák ho chvíli pozoroval, potom vrhnul téměř zoufalý pohled na četaře Hutiru.

"Půjdu se po něm podívat," navrhl. "Ať tady nečekáte dlouho."

"Děkuju," zafuněl Vaněk.

Předák Vavřina se otočil na patě a zamířil kamsi do lesa. Vrchní inspektor ho chvíli znuděně pozoroval, ale když jim zmizel z očí, vyskočil na nohy.

"Rychle za ním! Určitě nám lhal!"

"Ale proč?" nechápal Hutira, který sundal pušku z ramene, aby se mu lépe utíkalo. "A o čem?"

"To se dozvíme, až najdeme Máchu! Ten chlapec zjevně něco ví! To jeho všichni kryjí!"

"Jak jste to poznal?"

"Instinkt, mladíku! Instinkt a dvacet let zkušeností!"¨

*

Drželi se Vavřinovi v patách. Ne moc daleko, aby ho neztratili, ani blízko, aby je neodhalil. Celou dobu předák chvátal, ale neběžel. Mohlo to znamenat, že místo kam míří, nebude zase tak vzdálené.

Terén byl čím dál víc strmější, brzy se bez použití rukou nedalo téměř pokračovat. Vrchní inspektor měl problémy držet krok s o mnoho mladším a mrštnějším četařem. Ten na něj každou chvíli čekal a přitom hrozilo, že jim předák brzy zmizí z očí.

"Asi umřu," zasténal skrz na skrz propocený Vaněk. "Pokračujte beze mě! Jen vás zdržuju!"

"Bez obav," zavrčel Hutira a pomohl umdlévajícímu muži opět na nohy. "Vím, kam míří. Nemůže nám utéct."

Vavřina byl již skoro na vrcholu strmého kopce, zatímco jeho pronásledovatelé ani ne v polovině. Snad by se jim povedlo nepozorovaně dostat až nahoru, kdyby v jednu chvíli Vaněk neuklouzl a za hlasitého rachotu se neskutálel až dolů. Ten hluk nemohl předák přeslechnout. Překvapeně se ohlédl a spatřil je. Tedy, spatřil jen strnule stojícího četaře. Z vrchního inspektora čouhaly jen nohy z křoví. Hutira viděl jeho ústa, pronášející pravděpodobně nějakou hodně peprnou kletbu. Potom se předák otočil a zařval.

"Utíkej, Hynku! Uteč!"

Četař nečekal, až se Vaněk vymotá z křoví a vyrazil. Na kopci byl během pár minut. Předák se mu postavil do cesty.

"Nech ho!" vykřikl a zaútočil na něj.

Hutira ho pažbou pušky srazil k zemi a pokračoval dál. Kus před ním se rýsovaly ruiny starého hradu ze třináctého století. U jedné pobořené zdi stál Hynek Mácha a zvědavě nakukoval mezi stromy. Když zahlédl svého přítele, trhnul sebou a dal se na útěk.

Na trénovaného kamaráda však neměl. Četař ho rychle dohnal a u rozpadlé věže srazil k zemi. Puška mu přitom upadla, ale tu stejně nepotřeboval. Hynek se pod ním přetočil na záda a pokusil se ho udeřit, Hutira mu však uštědřil jednu pěstí a ruce mu přitiskl k zemi.

"Uklidni se!" vyzval ho. "Neublížím ti! Přestaň!"

"Nech mě jít!" křičel téměř hystericky mladý Mácha. "Nechápeš to! Já ho nezabil! Pusť mě!"

Zatímco se četař snažil uklidnit svého kamaráda, zezadu se k němu přiblížil předák Vavřina. Z úst mu vytékal pramínek krve. V rukou držel silnou větev. Bylo jasné, k čemu ji chce použít.

Když se četař Hutira konečně ohlédl, předák se právě napřahoval k jisté ráně. Četník už neměl šanci jakkoliv zareagovat.

Zazněl výstřel!

Předák ztuhnul.

"Zahoďte to!" ozval se za ním hlas vrchního inspektora Vavřiny. "Jinak ta další kulka už nepůjde do vzduchu!"

Vavřina povolil stisk a větev dopadla na zem. Potom poraženecky svěsil ruce. Vaněk k němu ztěžka dopajdal a odtáhl ho od četaře. O pár metrů dál ho posadil na zem.

"Tady budete sedět," nařídil mu, "a nebudete se o nic pokoušet. Nejsem sice tak skvělý střelec jako mí kolegové, ale pokud uděláte nějakou hloupost, do vás se určitě trefím!"

Předákovu nenávist v očích vystřídal strach. Mlčky přikývl.

Vaněk se obrátil k mladíkům. Ačkoliv četař své sevření nepovolil, Mácha se již nevzpouzel.

"Zvedněte ho," nařídil Hutirovi.

"Budete nám toho muset dost vysvětlit, mládenče," promlouval k zaraženému Máchovi. "Odvezeme vás na stanici do..."

"Ne!" vyhrkl Mácha. "Nikam nepůjdu! Tady jsem v bezpečí! Tady mě nenajde!"

"O čem to mluvíte? Kdo vás nenajde?"

Mácha zarytě mlčel.

Vaněk si povzdychl.

"Jste podezřelý z vraždy, mládenče. Měl byste spolupracovat a možná vyváznete s doživotím. Uvědomujete si, že za tak odporný čin dostanete trest smrti?"

"Já ho nezabil," řekl Mácha tiše.

Vaněk se ohlédl po předákovi, který poslušně plnil jeho příkaz, potom pohlédl na četaře. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst.

"Věřím vám," řekl nakonec. "To, že jste se ale ukrýval a pak se před námi snažil utéct, vám moc nepomohlo. Buď mluvte teď, nebo promluvíte u soudu. To už však může být pozdě."

"Já ho nezabil," trval si na svém Mácha.

"Sakra, Hynku!" vypěnil Hutira. "Nechovej se jako malej a vyklop to! Ani já nevěřím, že bys to udělal! Pokud něco víš, tak to tady inspektorovi řekni! Viděl jsi, kdo to udělal? Znáš ho? Sakra, mluv už!"

"Nebudete mi věřit!"

"To nechte na mě," ubezpečil ho Vaněk. "Už jsem něco zažil. Povídejte."

Mácha ještě chvíli mlčel, bylo na něm však vidět, že nakonec promluví. Proto ho Vaněk ani Hutira už nijak nepobízeli. Věřili, že už pochopil, že mu nic jiného stejně nezbývá, pokud si chce zachránit život.

"Tak dobře," přikývl Mácha.

Potom začal mluvit.

*

Samota Bémových

Už se smrákalo, Hynek však neomylně mířil k chalupě muže, se kterým se odpoledne pohádal. V ruce držel sekeru a v hlavě touhu po pomstě. Nechtěl Béma však zabít. Doufal, že při pohledu na ostrý nástroj couvne a prozradí mu, kde to ukryl. Nevěřil, že by byl takový drsňák, a riskoval život pro něco, co mu vlastně ani nepatřilo.

Když byl nadohled samoty, ještě jednou se ujistil, že to chce opravdu udělat. Věděl, že potom už nebude cesty zpět. Ale udělat to musel. Slíbil to otci. Bylo to jeho poslední přání.

Nenápadně se dostal až k chalupě. Svítilo se jen v jedné místnosti. Hynek nenápadně nakoukl oknem dovnitř. Skrze sepranou záclonku zahlédl Rudolfa Béma. Stál u stolu, rukama se opíral o jeho desku. Hleděl kamsi mimo Hynkovo zorné pole. Vypadal jako někdo, kdo přemýšlí nad něčím důležitým. Mladík si myslel, že má v hlavě dnešní hádku.

Třeba uvažuje o tom, že mi to nakonec předá, napadlo ho.

Vzápětí si uvědomil, že se plete. Rudolf Bém zavrtěl hlavou a něco řekl. Hynek slyšel jeho hlas, ale slovům nerozuměl.

Náhle se před ním objevila mužská postava. Chlápek, cizinec, kterého nikdy předtím neviděl, musel stát hned vedle okna. Možná se opíral o zeď.

I přesto, že je dělila dřevěná stěna, Hynek z něj cítil cosi nebezpečného, snad i děsivého. Muž se mu vůbec nezamlouval. Měl z něj špatný pocit.

Jisté však bylo, že teď si s Bémem vyřizovat účty nemůže. Svědka u toho nepotřeboval. Rozhodl se proto, že se vrátí domů a vyspí se na to. Ráno bude moudřejší. Snad ho i napadne něco chytřejšího, než vyhrožovat veteránovi Velké války sekerou.

Obrátil se k odchodu, ale po pár krocích strnul. Zaslechl totiž ránu a ihned poté Bémův krátký, ale bolestivý výkřik. Dlouho váhal, jestli raději utéct, nebo zjistit, o co jde.

Nakonec se překonal a vrátil k oknu. Nahlédl, ale nikoho neviděl. Varovný hlas vzadu v hlavě naléhavě volal, ať se spakuje a nezastaví, dokud za sebou nezabouchne dveře vlastního domu.

Být o několik let starší a rozumnější, poslechl by. Mládí, alkohol, a snad i uměle dodávaná odvaha ho však donutily k opaku. Přesunul se ke dveřím a skrytě doufal, že bude zamčeno. Hrdost by zůstala neposkvrněná, a on by mohl v (předstíraném) klidu zamířit domů. Bohužel. Dveře byly odemčené. Osud zřejmě chtěl, aby se dnes stal hrdinou.

Hynek se staženým hrdlem vstoupil dovnitř. Potemnělou předsíní kráčel co nejtišeji. Další dveře, vedoucí do kuchyně, byly otevřené dokořán. Přitiskl se ke zdi těsně vedle nich a opatrně nahlédl. Jak už viděl zvenčí, opravdu zde nikdo nebyl. Postupoval tedy dál. K ložnici. Její dveře byly pootevřené na úzkou škvíru. Sekerou do nich strčil a vstoupil. Zrak mu okamžitě padl na postavu, ležící u jeho nohou. Nebyl to nikdo jiný než Rudolf Bém.

Hynkovo srdce sevřela neviditelná ruka strachu. Myslel si, že je starý veterán mrtvý, dokud nezaslechl zasténání. Rychle se k ležícímu sklonil a obrátil ho na záda. Muž měl na čele malou, slabě krvácející ranku, jinak se zdál celkem v pořádku. Byl otřesený, nic, co by nespravilo rychlé ošetření a pořádný odpočinek.

Položil sekeru na podlahu a pokusil se ho zvednout, Bém se mu však vykroutil a cosi zamumlal.

"Cože?" nerozuměl Hynek.

"Uteč!" zašeptal Rudolf Bém. "Uteč odsud!"

"Nenechám tě tady," zavrtěl hlavou mladík. "Potřebuješ pomoc."

"Mě už není pomoci. Ale ty se můžeš zachránit. Uteč! Zabije tě! Zabije nás oba!"

"Kdo je to? To on tě takhle zřídil? A Proč?"

Rudolf Bém odstrčil Hynkovu ruku a upřeně na něj pohlédl.

"Chce to samé co ty," řekl mu.

Hynek se zarazil.

"Kdo je to?"

"Patří mu to. S tvým otcem jsme mu to ukradli. Teď si pro to přišel."

"Nedal jsi mu to, že ne?"

Rudolf Bém se bolestivě ušklíbl.

"Kdyby ano, už bych nežil. Poslal jsem ho na falešnou stopu. Brzy se ale vrátí a až zjistí, že jsem mu lhal, bude zuřit."

"Spolu ho přemůžeme!"

Bém zavrtěl hlavou.

"Ty nevíš, s kým máš co dočinění. Nepřemůže ho nikdo. Nezastaví se, dokud to nenajde. Se mnou je konec, ale ty se ještě můžeš zachránit. Zmiz! Nechtěj zaplatit za hloupost starých bláznů!"

Hynek otevřel ústa, ale nepromluvil. Kdesi v domě třeskly dveře.

"Je tady!" vydechl Rudolf Bém. "Rychle! Ukryj se!"

"Kam?"

"Do almary."

"Ale..."

"Dělej!"

Hynek otevřel jednu polovinu dveří skříně, ale než vstoupil, Rudolf Bém na něj ještě tiše zavolal.

"Počkej! Ještě jednu věc. Musíš to zničit. Nesmí to dostat zpátky. Je to příliš mocné a lákavé pro jakéhokoliv člověka!"

"Dobře," přikývl Hynek.

"Slib mi to."

"Slibuju," přísahal po chvíli váhání mladík. "Kde jsi to ukryl?"

Rudolf Bém mu to řekl.

"Teď se schovej a za žádnou cenu nevycházej!" dodal.

Hynek poslechl.

Vzápětí si uvědomil, jak veliké štěstí měl. Sotva dovřel skříňové dveře, ty od pokoje se rozletěly tak prudce, až třískly o stolek, stojící vedle nich. Když se mládenec uklidnil, všiml si, že skrze škvíru mezi oběma křídly dveří může alespoň trochu vidět situaci tam venku. Kdyby jen tušil, čeho bude svědkem, raději by obě oči pevně zavřel, zacpal si uši a předstíral, že je někde úplně jinde. Místo toho jedno oko přivřel a tím druhým nakoukl do mezery.

Ve dveřích stál vysoký a hubený muž kolem čtyřicítky. Pozoroval ležícího Béma, oči mu zlověstně svítily. Pěsti obou rukou střídavě svíral a rozevíral. Válečný veterán se od něj snažil odplazit co nejdál, přitom ho vyzýval, ať ho nechá být a odejde. Muž se místo toho několika dlouhými kroky přemístil až k němu a vztekle ho několikrát nakopl botou. Potom na něj spustil řečí, které Hynek nerozuměl, ale protože zněla slovansky, určil jejího mluvčího někam na Balkán.

Srbština, došlo mu. Otec s Bémem byli přeci za války v Srbsku! No jistě, teď už všechno chápal.

Dlouhé minuty se oba muži dohadovali srbštinou. Bém se snažil vetřelce přesvědčit, že tu věc, pro kterou si přišel, nemá, ale Srb mu nevěřil. Mlátil válečného veterána tak dlouho, dokud ho obzvlášť silnou ránou neposlal do bezvědomí. Až poté se uklidnil. Posadil se na postel a hlavu složil do dlaní. Když se opět narovnal, vypadal velmi zoufale. Prohledal pokoj a jako poslední si nechal skříň. Už chytal za kliku, když si Hynek zděšeně uvědomil, že sekeru, svou jedinou zbraň, nechal ležet vedle Béma.

Zakrvácená ruka, která se zachytila nohavice Srbových kalhot, jej však zachránila před odhalením. Srb se ohlédl, skoro překvapeně, jako by na Béma už zapomněl. Potom znechuceně trhnul nohou.

"Nikdy to nenajdeš," zasípal Bém česky. "Nejsem blázen, abych to ukrýval tady."

Cizinec vyplivl nějakou sprostou urážku. Odvrátil se od starce, aby prohlédl vnitřek skříně. Hynek zatajil dech, když zaslechl slabé vrznutí kliky. Zavřel oči, jako by bláhově věřil tomu, že když on neuvidí cizince, neuvidí ani on jeho. Když už si myslel, že je po všem, ozval se hlasitý, bolestivý výkřik.

Hynek opět otevřel oči a opatrně vykoukl škvírou.

Cizinec se držel oběma rukama za levou nohu, v jejímž nártu vězela sekera. Sténal, hlasitě proklínal chraplavě se smějícího Béma a přitom se snažil opatrně si vytáhnout sekeru z nohy.

Jestli měl Hynek nějakou šanci dostat se z tohoto průseru se zdravou kůží, bylo to právě teď. Prudce trhnul dveřmi, ty udeřily do vrávorajícího cizince a srazily ho k zemi. Mládenec třemi skoky překonal pokoj a zmizel v chodbě. Během několika vteřin byl z chalupy venku a pelášil pryč, jako by mu za patami hořelo.

*

"A co bylo dál?"¨

Hynek pohlédl na vrchního inspektora, zamrkal a svraštil obočí. Četař Hutira si taktně odkašlal a přitom kývl hlavou za sebe. Vaněk se ohlédl a spatřil několik dřevorubců, postávajících na doslech a nyní se snažících tvářit nenápadně.

"Měli bychom je poslat pryč," navrhl Hutira.

"Nechte je," mávl rukou Vaněk. "Teď už je to stejně jedno. Tak jak to bylo dál, mladíku?"

Hynek se zamyslel. Někomu to mohlo připadat, že vymýšlí pokračování své neuvěřitelné historky, jinému zase, že hledá ztracenou nit. Čertví, kdo měl pravdu.

"Měl jsem strach, hrozný strach," přiznal rozechvělým hlasem Hynek. "Takový, že bych běžel a nezastavil se, dokud bych nepadl mrtvý k zemi. Ten samý strach mě však přinutil vrátit se zpátky. Nemohl jsem připustit, aby se kvůli mé zbabělosti Bémovi něco stalo. I když jsem měl na něj vztek."

"Aha. Takže jste se vrátil na samotu a..."

Hynek zavrtěl hlavou.

"Ne. Tedy vlastně ano, ale..."

"Tak ano nebo ne?"

"Ano, ale nejdřív jsem se musel pro něco zastavit."

"Pro co?"

"Pro to, co chtěl ten cizinec."

"Nevaroval tě snad Rudolf Bém, abys mu to za žádnou cenu nevydával?"

Hynek se neklidně zavrtěl.

"To ano, ale věřil jsem tomu, že když mu to vrátím, nechá na pokoji nejen jeho, ale i mě. A že duše mého otce bude moci v klidu odpočívat."

"A?"

Hynek na něj nechápavě pohlédl.

"Co bylo dál?" ztrácel Vaněk trpělivost.

"Když jsem měl tu věc v ruce, na chvíli mě ovládla touha nechat si ho pro sebe. Nakonec jsem se ale zatvrdil a pádil zpátky na samotu. Doufal jsem, že se mi ještě podaří starého Béma zachránit."

"Nepodařilo se," odtušil vrchní inspektor. "Jinak bych tady nebyl."

"Ne," přitakal Hynek zkroušeně. "Když jsem se vrátil, našel jsem... našel jsem to, co z toho chudáka zbylo. Cizinec byl pryč."

"Co jste udělal s tou věcí? Nechal jste si ji?"

"Kdepak," zavrtěl rozmrzele hlavou mladík. "Cestou na samotu jsem zakopl a při pádu tu sošku rozbil."

"Takže sošku," zamumlal si pro sebe vrchní inspektor.

"Ano, sošku," zopakoval Hynek, jenž jeho slova zaslechl. "Otec si ji spolu s Bémem přinesli z války. Na smrtelné posteli mi prozradil, proč pro ně byla tak cenná. Neřekl mi však, jak k ní přišli, ani to, že patřila někomu jinému."

"Tomu Srbovi," doplnil ho Vaněk.

"Ano."

"Co na ní bylo tak zvláštního?"

"Otec věřil tomu, že je kouzelná. Že dokáže léčit nemoci a poranění, a že prodlužuje život. Bém tomu věřil taky. Zakopali tu věc na jednom nenápadném místě v lese a pravidelně ho navštěvovali. Prý jim dodávala sílu a zpomalovala stárnutí. Problém nastal, když jednoho dne našel můj otec díru v zemi tam, kde měla být soška zakopaná. Došlo mu, že ho Bém podrazil. Šel za ním, ale ten starý parchant ho vyhnal s kulovnicí v ruce. Nevím, jestli by se nakonec oba nepozabíjeli, kdyby otec zničehonic nezačal chřadnout, až z toho umřel."

Vaněk pohlédl na Hutiru a jeho ústa pronesla neslyšně jediné slovo: "Soška!"

Nahlas však řekl něco jiného.

"Takže jste šel za Bémem, abyste od něj sošku opět získal. Správně?"

"Ano."

"Co jste s ní chtěl dělat?"

"Zničit ji."

"Proč?"

"Otec sice chtěl, abych si ji nechal a využil její moc, ale to já nemohl. Způsobila mnoho zlého. Z otce udělala blázna, a rozkmotřila ho s Bémem. Kdysi byli nejlepší přátelé."

Vaněk přimhouřil oči.

"Vy tomu nevěříte?"

"Čemu?"

"Že byla opravdu kouzelná."

"Na chvíli snad ano, ale bylo to příliš bláznivé. Možná že na ní bylo něco zvláštního, ale takovou moc určitě neměla."

"Asi ano, ale ten cizinec tomu věřil natolik, že kvůli ní prošel polovinu Evropy, aby ji získal zpět."

"Je to šílenec. Měli byste ho co nejdřív najít a po právu potrestat."

"Samozřejmě. Za napadení, ublížení na zdraví, omezování osobní svobody. Za vraždu však ne."

Hynek vytřeštil oči.

"Cože?"

"On Rudolfa Béma nezavraždil."

"Tomu nerozumím."

"Je to jednoduché. Nebo až moc složité. Zkrátka, sekera nebyla vraženou zbraní. Na jejím ostří byla sice nalezena krev, nikoliv však ta jeho, ale patrně cizincova. Od té rány do nohy. Ten, kdo ho zavraždil, použil jiný předmět. Ehm, tedy předmět... Podle zprávy doktora Jíchy nezpůsobila Bémovu smrt žádná sečná zbraň."

"Co to..."

"To znamená, že nebožtíkovo tělo nikdo po smrti nerozsekal. Něco ho roztrhalo na kusy. Zaživa. Co vy na to?"

"Ehm..."

"Nemusíte odpovídat. Vy rozhodně nevypadáte jako někdo, kdo po nocích trhá stokilové chlapy na kusy."

Hynek si ulehčeně oddychl a na tváři se mu objevil opatrný úsměv. Po chvíli však zmizel.

"Jak tedy starý Bém zemřel, když ne rukou člověka?"

Vrchní inspektor Vaněk se zamračil.

"Toť otázka! Předpokládal bych, že nějaké velké zvíře. V domě se však žádné zvířecí stopy nenašly a tady četař Hutira mě ujistil, že v okolí ani žádný takový tvor nežije."

Vyšetřovatel se odmlčel a významně pohlédl na Hynka, pak na četaře a nakonec na několik nejbližších dřevorubců. Nikdo se k vysvětlení záhadné smrti neměl.

"No nic," povzdechl si. "Aspoň jsem to zkusil. Takže zase postaru. Vyhlásíme pátrání po muži, který byl tu noc na samotě, a až ho najdeme a vyslechneme, snad se pohneme dál."

"Co bude se mnou?" chtěl vědět Hynek.

"Dostanete policejní ochranu. Byl jste svědkem zločinu. Pokud v tom má prsty ten cizí chlap, může se vás pokusit odstranit."

Hynek se zamyslel.

"Toho by se dalo využít," pravil po chvíli.

"Jak to myslíte?"

"Dejte mu to, co chce."

"A to je?"

"Tu sošku."

"Ale ta je přeci rozbitá."

"To on neví."

*

Najít cizince nakonec nebylo tak těžké, jak se zprvu zdálo. Šeptanda, kterou vrchní inspektor vypustil do nejbližšího okolí ve spolupráci se svolosickými dřevorubci, se k němu dostala, když seděl v jedné z osoblažských hospod a dával si k obědu bramborový guláš s chlebem. Nebylo jasné, nakolik ovládal český jazyk, Němčině však rozuměl dokonale. Vzhledem k tomu, že v Osoblaze žilo v tu dobu mnoho Němců, bylo jen otázkou času, kdy se o čerstvém drbu začnou bavit i místní štamgasti. Neslyšel sice každé slovo, protože muži důvěrně šeptali, ale slyšel toho dost, aby pochopil, o co jde: Hynek Mácha, Svolosice, vězení.

V klidu dojedl, pak zaplatil a se spokojeným úsměvem opustil hospodu. Odešel z města a zamířil zpět do Svolosic. Věděl, že právě tam Hynka najde.

*

Tři hodiny po půlnoci dorazil nadohled do tmy ponořené a spící vesnice. Protože neměla strážnici a tudíž ani vězení, nebylo zrovna lehké vypátrat, kde mladého Máchu drží. Naštěstí mu to četníci sami usnadnili. Před budovou obecního úřadu postával osamocený policista s puškou na rameni, unaveně a snad i znuděně. Noční služba ho očividně nebavila, pozornost věnoval spíše hvězdám na nebi, než nevítanému návštěvníkovi, který se proplížil za jeho zády a vnořil se nezamčenými dveřmi do budovy. Proč nebyly zamčené, ho v tom spěchu ani nenapadlo.

Prošel dlouhou, temnou chodbou, a nahlédl do každé ze čtyř místností, které ji lemovaly. Byly prázdné.

Na konci chodby objevil dvoje schody. Jedny vedly do horního patra, ty druhé do sklepení. Po krátkém rozmýšlení zavrhnul možnost jít nahoru. Pokud tady mladého Máchu drží, tak určitě ve sklepě. Alespoň takhle by to udělali četníci v jeho zemi.

Sestoupil po schodech dolů. Místnost, ve které se ocitl, nebyla nijak prostorná, a proto k jejímu osvětlení postačila docela obyčejná olejová lampa, visící na háku na zdi. V jejím nepříliš jasném světle spatřil bytelné dubové dveře, vedle nichž na židli pospával další četník. Na okamžik ho ovládla potřeba zbavit se nechtěného svědka, ale jeho mladická, nevinně vyhlížející tvář, mu v tom nakonec zabránila. Spokojil se s tím, že mládenci sebral z bezvládných rukou pušku a úderem její pažby ho poslal z říše snů do bezvědomí. Zbraň poté opřel o zeď. Už ji nepotřeboval.

Prohledal četníkovu uniformu. V levé kapse kalhot nahmatal malý klíč od provizorní cely. Vytáhl ho a rovnou s ním zamířil ke dveřím. Zasunul jej do klíčové dírky a otočil. Opatrně otevřel dveře.

A zjistil, že zírá do ústí hlavní dvou pušek.

*

Byla to past a on to až do poslední chvíle netušil. V duchu si nadával do hlupáků, zatímco jej dva četníci prohledali a spoutali želízky. Poté jej zcela nevybíravě posadili na kavalec, jediné vybavení tohoto malého vězení. Když bylo hotovo, spokojeně přihlížející vrchní inspektor Vaněk vyzval jednoho z četníků, aby se podíval na zraněného kolegu. Toho druhého poslal před celu. Chtěl se zadrženým zůstat sám.

Poté, co osaměli, si cizince minutu pozorně měřil. Ten mu oplácel stejně, navíc se vzdorným pohledem.

"Mluvíte česky?" zeptal se s nadějí, že nebude muset řešit jazykovou bariéru.

Muž pochopil, na co se ho ptá, přesto však zavrtěl hlavou. Vrchní inspektor si zklamaně povzdechl.

"Tohle bude těžké," zabručel, ale pak si na něco vzpomněl. "Mluvíte německy?"

"Ano."

Vyšetřující se spokojeně usmál.

"Zeptám se vás na několik otázek, týkajících se vraždy Rudolfa Béma. Odpovíte mi na ně?"

"Ano."

"Jak se jmenujete?"

"Vuk."

"Vuk? A dál?"

Cizinec na něj nechápavě hleděl.

"Vaše příjmení! Jaké je? Máte snad nějaké, ne?"

"Nemám. Jsem Vuk."

"Ehm, dobře. Jak jste se dostal přes hranice? Nenašli jsme u vás žádné doklady totožnosti ani pas. Zřejmě jste asi nepoužil hraniční přechod?"

"Ne, nepoužil," pousmál se muž. "Mám své vlastní cesty."

"Dobrá," mávl nad tím rukou Vaněk. "V dnešní smutné době jsou hranice už jen bezvýznamnou čárou na mapě. Znal jste zavražděného?"

"Ano."

"Jak jste se poznali?"

"Už za války. Spolu se svou jednotkou padl do zajetí nedaleko Niše. Jemu a ještě jednomu vojákovi se podařilo utéct. Narazil jsem na ně nedaleko svého domova. Žil jsem samotářským způsobem v bažinách, a oni se tam schovávali před srbskými vojáky, kteří je pronásledovali. Vypadali velmi zuboženě, proto jsem je vzal k sobě a několik dalších týdnů ukrýval. Když pátrání skončilo, dal jsem jim nějaké jídlo na cestu a nechal je jít."

Vrchní inspektor pozvedl překvapeně obočí. Nečekal tak příkladnou spolupráci. Rozhodně ne od člověka podezřelého z vraždy.

"Jistý svědek vás viděl v tu noc, kdy byl Rudolf Bém zavražděn, u něj doma. Co jste tam dělal?"

"Přišel jsem si pro to, co mi ukradl."

"Cestoval jste takovou dálku, abyste od něj získal ukradený předmět? Tomu se mi moc nechce věřit? Co to bylo? Peníze, zlato, nějaké rodinné cennosti?"

"Nic z toho. Kdybych vám to řekl, stejně byste mi nevěřil."

"Zkuste to," vyzval ho Vaněk.

Cizinec mlčel. Vrchní inspektor se zamračil.

"I kdybych vám věřil, že jste si přišel pro něco, co vám Bém odcizil, proč jste čekal skoro dvacet let?"

"Nečekal jsem," odvětil cizinec klidně. "Vydal jsem se za nimi ihned, jakmile jsem ztrátu objevil."

"Co vás tedy tak zdrželo?"

"Okolnosti."

"Okolnosti? Jaké?"

Vězeň opět mlčel. Nehodlal vyšetřovateli vysvětlovat všechny ty útrapy, jimiž si musel projít, aby našel uprostřed Evropy muže, který mu vzal to nejcennější. Že to bylo jako hledat jehlu v moři sena. A že ho našel jen díky silnému poutu mezi ním a soškou. Nebylo to ani důležité.

"Jak myslíte," zafuněl vrchní inspektor, když si uvědomil, že na tuto otázku odpověď nedostane. Podíval se na hodinky. Bylo tři čtvrtě na čtyři. Do východu slunce zbývala hodina a půl. Únava se na něm velmi podepsala. Nehodlal proto tento proces prodlužovat.

"Jste podezřelý z vraždy Rudolfa Béma," udeřil na něj. "Co mi k tomu řeknete?"

"Nezabil jsem ho," odvětil Srb klidně.

"Můžete to nějak dokázat?"

"Ne."

"Myslel jsem si to. Tak mi tedy řekněte vaši verzi toho, se událo na samotě Bémových onu noc!"

"Jak už jsem řekl - přišel jsem si pouze pro to, co mi ten muž, jehož jsem zachránil před jistou smrtí, sprostě ukradl. Nikoho jsem nezabil!"

"Ale napadl jste ho! Vyhrožoval mu a omezil ho na osobní svobodě! To nepopřete!"

"Ne," zavrtěl hlavou Srb. "Nepopírám to. Výhružkou smrtí jsem mu chtěl nahnat strach. Nepopírám ani to, že jsem ho několikrát udeřil, abych ho přinutil prozradit mi, kam to ukryl. Co však rozhodně popírám je to, že bych ho zbavil života. Když jsem odešel, byl sice zle potlučený, ale stále naživu."

"Kam jste zamířil, když jste opustil samotu?"

"Hledat mladíka, který se po celou dobu ukrýval ve skříni. Tušil jsem, že ví, kde se ta věc nalézá."

"Našel jste ho?"

Srb se pousmál.

"Kdyby ano, neseděl bych zde v poutech."

Vrchní inspektor se odmlčel. Zbývala mu už jen poslední otázka. Ta nejdůležitější. Předtím si ale potřeboval veškeré informace shrnout.

"Takže jste cestoval do naší země, abyste získal zpět to, co vám Rudolf Bém ukradl. Když jste ho konečně našel, on vám to odmítl vydat. Napadl jste ho a pak se vydal pronásledovat svědka, o kterém jste si myslel, že tu vaši věc buď má, nebo ví, kde se nalézá. Ztratil jste ho a tak jste ho několik dní hledal. Bezvýsledně. On to tu zná, vy ne. Když se k vám doneslo, že jsme ho v souvislosti s vraždou zadrželi, vydal jste se do Svolosic, abyste... abyste vlastně co? Dostal z něj, kde ta vaše cennost je? Nebo aby vám ji vydal? Proč jste tak riskoval? Musel jste vědět, že ho budou strážit četníci! Že to může být past! Vy nevypadáte jako hlupák. Proč jste tady?"

Srb zavřel oči, a když je opět otevřel, vypadaly, navzdory tomu, že se navenek nijak nezměnily, jako oči někoho, kdo právě zjistil, že se něco změnilo.

"Přišel jsem ho zabít."

Vrchní inspektor Vaněk do těch uhrančivých očí hleděl jen pár vteřin, přesto to stačilo k tomu, aby mu po zádech přejel mráz a chloupky na krku se mu zježily. Otevřel ústa, aby promluvil - nic konkrétního, jen prostě něco říct. Nedostal k tomu příležitost. Zvenčí k nim pronikl děsivý výkřik!

Jak on, tak i četníci ve vedlejší místnosti sebou polekaně trhli. Poznali, komu patřil. Byl to policista, který předstíral nedbalou hlídku před Obecním úřadem.

"Přichází," oznámil tiše Srb.

Všichni na něj pohlédli.

"Kdo?" nechápal Vaněk.

"Ten, kdo zabil Rudolfa Béma."

"Vy víte, kdo to je?"

Srb přikývl.

"Ano. Ten nápad s léčkou nebyl váš, že?"

"Ne."

Vrchní inspektor zbledl a po čele mu stekla kapka potu, když si uvědomil, o čem ten muž mluví.

"Chcete říct, že tím vrahem je mladý Mácha?"

"Kdo je Mácha?"

"Ten mladík, který se před vámi ukrýval ve skříni."

"Ano. I ne."

"Nechápu."

"Ani to od vás nečekám, vrchní inspektore. Tohle dalece přesahuje chápání světa, tak jak ho znáte vy. Ten chlapec je obětí."

"Čeho?"

"Ne čeho, ale koho?"

"K čertu, tak koho?"

"Démona. Prastarého démona."

Vaněk se zarazil.

"Děláte si legraci, že ano?"

"Ta soška je rozbitá, je to tak?"

"Ano, ale jak to víte?"

"Jak k jejímu rozbití došlo?"

"Prý se rozbila náhodou. Proč?"

"Ten chlapec vám lhal. To démon ho ošálil a donutil ho pustit na svobodu!"

"Cože? Je to vtip, že ano?"

"Kdysi dávno jsme do té sošky toho démona uvěznili. Já se stal strážcem, který se měl postarat o to, že se ta stvůra z pekel už nikdy nedostane ze svého vězení. Ven se mohla dostat jedině tak, že se soška rozbije. Ať nešťastnou náhodou či úmyslně. Selhal jsem, a toto vše je důsledek mého selhání. Jde si pro mě, protože jsem jediný, kdo ho může znovu uvěznit. Mou smrtí získá věčnou svobodu."

Vaněk nevěřícně zakroutil hlavou.

"Vážně čekáte, že tomu budu věřit? Jste blázen, stejně jako mladý Mácha. Nebo jeho otec. A zřejmě i ten Bém. Válečné šílenství vám zatemnilo mozek a vy jste uvěřili něčemu, co není skutečné. Nakazili jste tím i toho mladého chudáka."

"Mládenci," zavolal Vaněk na oba nejistě se tvářící četníky. "Jděte se podívat nahoru a zjistěte, co se tam vlastně stalo. Buďte opatrní! V případě ohrožení života neváhejte střílet. Očividně máme co dočinění s člověkem, jehož mysl není v pořádku. A patrně i s vrahem."

Těžko říct, co se dvěma policistům honilo hlavou. Netvářili se sice nadšeně, ale ani vystrašeně. Snad za to mohla nejistota, cože to vlastně tam venku číhá a jakou proti tomu mají šanci. Přesto uposlechli rozkaz. Odjistili pušky a odkráčeli.

Vaněk je pohledem vyprovodil. Poté se obrátil k bezvědomému mladíkovi. Četař Hutira byl stále v bezvědomí. Na post strážného cely se přihlásil dobrovolně a šel do toho i s rizikem, že se mu může něco podobného stát. Boule na hlavě byla nakonec malou cenou za chycení nebezpečného cizince.

"Ten chlapec zemře, pokud mě nezačnete brát vážně," ozval se za jeho zády cizinec. "Stejně jako vy i já. Ti muži, které jste poslal nahoru, už mrtví jsou. Jen o tom ještě neví. Žádná pozemská zbraň ho nezastaví."

S každým proneseným slovem inspektorův hněv narůstal. Nakonec se prudce otočil a vykřikl.

"Už mlčte! Ty vaše bláboly se vážně nedají poslouchat. Vykládejte si je v blázinci, kam vás určitě zavřou, pokud na vás nenajdeme nic, za co byste měl jít sedět! Už jen za ilegální překročení hrani..."

Série několika tlumených výstřelů, zděšený výkřik jednoho z četníků, zakončený nervy drásajícím řevem něčeho odporně cizího, zavřelo vrchnímu inspektoru ústa.

"Panebože, co to bylo!"

"Nesmysl z mé hlavy," zavrčel temně Srb.

Vaněk mu nijak nebránil, když vstal, rychle přiskočil k četaři a pokoušel se ho zvednout. Se spoutanýma rukama se mu to však nedařilo.

"Pomozte mi," sykl na tupě přihlížejícího vyšetřovatele. "Rychle!"

Vaněk se probral z šoku a přidal se, aby přiložil ruku k dílu. Společně odtáhli četařovo bezvládné tělo do cely. Tam ho položili na kavalec. Následně Srb vytáhl klíč ze zámku, zabouchl dveře a zamknul zevnitř.

"Co teď?" chtěl vědět Vaněk.

"Nemáte křídu?"

"Křídu? Ne. K čemu?"

"Abychom se před ním chránili!"

"Ale jak?"

Muž jménem Vuk se nadechl k odpovědi, nakonec si to rozmyslel. Obrátil se k blaženě nevnímajícímu četaři a z opasku mu vytáhl bajonet. Vaněk podvědomě sáhl do kapsy saka, kde měl revolver. Uvolnil stisk pažby, když spatřil cizince, jak mu bajonet podává rukojetí napřed. Obezřetně si jej převzal.

"Co s ním?"

"Uvidíte! Musíte mi ale uvolnit ruce!"

Vaněk zaváhal jen chvíli. Když měl cizinec ruce volné, vzal si bajonet zpět. Vrchní inspektor neprotestoval. Sledoval, jak si muž zabodl ostří bajonetu do dlaně a s tváří zkřivenou bolestí rýpal do rány, aby z ní teklo co nejvíce krve. Poté bajonet odhodil a ukazovák zdravé ruky namáčel do rány. Následně s ním na vnitřní plochu dveří začal kreslit jakési neznámé obrazce. Bylo jich pět - jeden uprostřed a jeden v každém rohu. Vrchní inspektor se ani nenamáhal zeptat, co znamenají.

Když bylo hotovo, Srb poodstoupil. Vaněk se podíval na jeho ruku a podal mu svůj kapesník. Muž vděčně přikývl a omotal si plátěnou náhražku obvazu kolem rány.

Oba dva upřeně pozorovali dveře. Tiše, takže jediný zvuk, který slyšeli, bylo přerývané dýchání toho druhého.

Zvenčí zaslechli těžké kroky kohosi sestupujícího po schodech.

Tohle není Hynek Mácha, pochopil vrchní inspektor. Buď je to někdo jiný, anebo má ten bláznivý člověk vedle mě pravdu!

Další kroky dovedly návštěvníka až k zamčeným dveřím. Vaněk i Srb sice nic nemohli vidět, přesto zřetelně cítili, že se ten dotyčný zastavil těsně u nich.

A skutečně! Vzápětí zaslechli pravidelné, sípavé oddechování. Vaňkovi to připomnělo dech nějakého velkého zvířete. Anebo těžce nemocného člověka.

Strašidelné oddechování za chvíli ustalo.

Bylo ticho!

Vrchní inspektor doufal, že zaslechne vzdalující se kroky. Místo toho ho vyděsila silná rána, jak cosi z druhé strany udeřilo do dveří!

Zatímco Srb zůstal v klidu stát, Vaněk o krok uskočil. Nechtěl by vidět pěst, která právě vyzkoušela pevnost dveří! A už vůbec s ní dostat ránu!

Po krátké chvilce klidu rozechvěla dveře další rána.

"Neprojde," prohlásil Vuk jistě.

"Tak to je jediná věc, kterou vám chci věřit."

Po třetí ráně už bylo jasné i vetřelci, že se dovnitř nedostane. Zklamaně zařval.

Nic podobného vrchní inspektor Vaněk ještě neslyšel. Něco tak hrůzyplného nemohl vydat z úst žádný tvor, o kterém kdy slyšel. Ještě spoustu let poté se budil v noci hrůzou. Překonalo to i děsivé zážitky z války, nebo věznění a mučení gestapem.

Malou místnůstku naplnil nevábný zápach. Vaněk provinile sklonil hlavu.

"To je v pořádku," uklidňoval ho Vuk. "Mě se poprvé stalo to samé."

Vrchní inspektor vděčně přikývl.

"Je pryč?" zadoufal.

"Je jen jediný způsob, jak to zjistit."

"Počkejte," chytil Vaněk Srba za ruku. "Co když je pořád tam a čeká, až ho sami vpustíme dovnitř?"

"Nemyslím si," zavrtěl hlavou Vuk. "Je na svobodě krátce, navíc byl vězněný opravdu dlouho, skoro tisíc let. Ještě není dost silný. Pravděpodobně se někam schová a bude sbírat síly. Tohle byla jen krátká předehra. Ukázka toho, co dokáže. A udělal to jen proto, že se mu naskytla možnost mě snadno zabít. Teď už mu je jasné, že příště to bude mít mnohem těžší. Půjdu po něm a budu na něj připravený."

"Co bude s mladým Máchou? Jestli říkáte, že ho démon ovládá, tak..."

"Bohužel, chlapce už nezachráním. Polapit tohoto démona není jako klasické vymýtání. Jediná možnost, jak jej porazit, je zabít nositele. Démon bude muset opustit mrtvé tělo, a to bude chvíle, kdy ho uvězním. Je mi to líto."

"Děti by neměly pykat za hříchy otců," povzdychl si Vaněk. "Kdyby si jeho otec vzal to svoje prokleté tajemství do hrobu, nemusel se do toho zaplést."

"To je pravda, ale těžko už to někdo odčiní. Pokud mě necháte jít, postarám se o to, aby se to už nikdy neopakovalo."

Vaněk přikývl a napřáhl ruku.

"Hodně štěstí."

"Díky," přijal Vuk ruku a smutně se pousmál.

"Stalo se něco?" všiml si Vaněk.

"To nic. Jen jsem si vzpomněl na dávného přítele a ještě dávnější událost."

Odemkli a otevřeli dveře. Vrchní inspektor si všiml několik dlouhých drápanců na vnější straně dveří. Nevěřícně zakroutil hlavou.

"Počkejte!" zavolal na odcházejícího muže. "Jak poznám, že se vám to povedlo?"

"Už nikdy o mě neuslyšíte," odvětil Vuk.

"Kéž by to tak bylo," zašeptal Vaněk.

Otočil se, aby se věnoval četaři Hutirovi, když ho zasáhlo silné prozření.

Tak moment! Říkal, že toho démona uvěznil? A že byl v té sošce vězněn skoro tisíc let?

Obrátil se ke schodům a zavolal na Srba. Ten se, stojící na předposlední stupni, zvědavě ohlédl.

"Co vaše noha?" zajímal se vrchní inspektor. "Jak vás zranil nebožtík Bém! Čekal bych, že budete přinejmenším kulhat."

Srb pohlédl na onu končetinu a pak lhostejně pokrčil rameny.

"Nebylo to nic vážného."

Vaněk nevěřícně, ale s úsměvem zakroutil hlavou.

"Kdo vlastně jste?"

Cizinec se pousmál.

"Jsem Vuk."

*

Necelé dva měsíce po těchto událostech nastala pro obyvatele Československa Temná doba. Začalo to uzavřením Mnichovské dohody dvacátého devátého září, v níž se Anglie, Francie, Itálie a Německo dohodly na odstoupení pohraničních oblastí Německu. Pokračovalo to následujícího roku březnový obsazením zbytku republiky německým vojskem a vyhlášením Protektorátu Čech a Moravy.

Mýlil se každý, kdo si myslel, že už nemůže být hůř. Prvního záři vypukla Druhá světová válka. Za šest let okupace zemřely desítky tisíc nevinných civilistů, hrdinných vojáků, sloužících ve spojeneckých armádách, i statečných partyzánů, bojujících na domácí frontě.

Četař Jaroslav Hutira, znechucen mnichovskou zradou a zbabělostí vrchních představitelů země, odešel ihned po obsazení do civilu. Jeho hrdost a silné národnostní cítění dostaly silnou ránu, přetrvaly však všechna následující příkoří, a když v květnu roku 1945 vypuklo pražské povstání, byl jedním z mnoha, kteří vyslyšeli volání pražského rozhlasu. Vydal se městu na pomoc a tam i šestého května s puškou v ruce a úsměvem na tváři nalezl smrt.

Vrchní inspektor Vaněk se po děsivých událostech ve Svolosicích vrátil zpět do Prahy. Sepsal velmi dlouhou a podrobnou zprávu, ve které určil za vrahy Rudolfa Béma a tří členů místního četnictva německé ordnéry. Vzhledem k tehdejší situaci v pohraničí a též i protiněmeckým náladám, panujícím i mezi kriminalisty, byla zpráva přijata s uspokojením. U kriminální policie zůstal téměř po celou okupaci. Měsíc před koncem války se však provalila jeho spolupráce s odbojem. Vaněk byl zatčen a dlouhé týdny mučen a vyslýchán. Nakonec ho odsoudili k trestu smrti zastřelením. K tomu však naštěstí nedošlo, neboť dva dny před jeho popravou vypuklo povstání. Z cely smrti ho zachránila skupina pražských četníků a ozbrojeným civilistů. K policii se již nevrátil. Zbytek života strávil v ústraní, až do posledního vydechnutí pronásledovaný událostmi, které zažil ve Svolosicích.

A cizinec jménem Vuk?

Neví se, jestli se mu povedlo démona polapit. Snad ano, protože podobné vraždy se už ve Svolosicích ani v jeho okolí nestaly.

Případ svolosické bestie byl uzavřen.

Alespoň oficiálně.

*

Lesy severně od města Niš, Srbsko, rok 1120

Ozvěna znásobila smrtelný výkřik a nesla ho daleko mezi stromy. Černokněžník vrhnul nenávistný pohled na své vrahy a z posledních sil vyplivl z krvavých úst velmi sprostou urážku. Potom zemřel.

Tmavovlasý válečník, chráněný kroužkovou košilí, vytáhl z mrtvoly svůj meč a poodstoupil.

Druhý muž, mladší a pohlednější, oděný do tmavě modrého kabátce a obyčejných plátěných kalhot, přiklekl u mrtvoly a přidržel u jejích úst hliněnou sošku, zpodobňující jakéhosi místního bůžka, jemuž se již dávno přestali obyvatelé této země klanět.

Trvalo to sotva několik úderů srdce, když z čarodějových úst vyšel slabý pramínek šedého kouře. Ačkoliv to bylo zdánlivě nemožné, začala soška kouř okamžitě pohlcovat.

Když bylo hotovo, z čarodějova těla zůstala jen vyschlá skořápka s popraskanou, pergamen připomínající kůží.

"Jak dlouho utlačoval místní lid?" obrátil se bojovník na svého společníka.

"Už děd mého děda jím prý strašil malé chlapce."

Bojovník zastrčil meč do pochvy a pohlédl na sošku. Nyní vypadala mnohem zlověstněji, než když neobsahovala ono dávnověké zlo.

"Co s tím uděláš?"

Mladý muž pokrčil rameny.

"Myslel jsem, že najdu nějaké bohem zapomenuté místo, dobře ukryté před zraky a chtivostí obyčejných smrtelníků, a tam ji schovám."

"Ale...?"

"Nakonec by ji stejně někdo objevil a zneužil. I když je nyní démon zdánlivě bezmocný, kdoví, jestli by si nedokázal nějakým způsobem přivolat pomoc zvenčí."

"Hm. Nějakého slaboduchého a ctižádostivého pitomce?"

"Ano."

"Takových je na světě plno," povzdychl si bojovník. "Takže budeš strážcem démonova vězení? Víš, co to znamená?"

"Podstoupím to."

Bojovník uznale pokýval hlavou.

"Jsi mnohem odvážnější, než kdejaký válečník. Na to, že jsi obyčejný učenec... Přeju ti hodně štěstí, příteli."

Muži si po dávném zvyku stiskli předloktí.

"I já tobě, příteli. Kam se vydáš nyní?"

"Než jsem se dostal do tvé země, měl jsem namířeno domů, do Čech. Mé srdce stále touží spatřit místo, kde jsem narodil. Budu tedy pokračovat tím směrem."

"Nechť jsou tvé kroky jisté a zavedou tě nejkratší cestou domů. Sbohem Jakube."

Bojovník vděčně pokynul hlavou a vykročil. Po chvíli se zastavil, otočil a mávl na svého druha.

"Sbohem, Vuku!"