Přízraky války (2011)

16.01.2018


stáhnout doc


Kdesi v dálce duněly německé dělostřelecké baterie. Na koho zrovna pálily osmaosmdesátky, nevěděl v této části východní fronty nikdo. Na vlastní nebo na Rusy, to bylo celkem jedno.

V kráteru po letecké pumě, kousek od silnice, se krčil teprve sedmnáctiletý vojín Hans Miller.

Přilbu kdesi ztratil, tak si tiskl ruce k hlavě, třásl se a skučel strachy. Už si ani nepamatoval, že se pomočil, jakmile na jeho jednotku dopadly první granáty z ruských děl, když jejich protivník zahájil protiofenzívu v této části zmrzlé, bohem proklínané ruské zemi.

Tohle přece nebyl ten hrdý a nezastavitelný postup neohrožených německých bojovníků, jaký viděli v propagandistických dokumentech a jak jim to tvrdili jejich vojenští instruktoři. Tehdy to vnímal jako velikou poctu, moci se zúčastnit boje za rozšíření slávy Německé říše. Bojovat za svého Führera.

Teď vnímal jen strach, nikdy předtím nepoznaný v takové míře, křik raněných kamarádů, dunění blížících se sovětských tanků T-34 a ohlušující exploze, které se mu zarývaly hluboko do mozku a pomalu, ale jistě ho připravovaly o rozum.

Jejich Panteři a Tygři, kteří postupovali společně s nimi a měli je chránit, hořeli všude kolem. Ještě i teď občas některému z nich vybuchovaly palivové nádrže. Země kolem něj byla celá posetá jeho padlými spolubojovníky. Nebo alespoň jejich částmi. Útok přišel tak znenadání, že většina z nich ani netušila, co je zabilo.

Nedaleko místa, kde Hans ležel, dopadl další ruský dělostřelecký granát a rozryl již tak poničenou zemi. Na Hanse se snesla sprška hlíny a cosi těžkého ho udeřilo do zad. Obrátil se a strhl ze sebe tu věc. Okolí právě ozářily plameny exploze, a on tak poznal, co to je.

Nebo spíš, co to bylo. Přímo vedle něj se válela horní polovina těla jeho kamaráda z jednotky, Paula Gregora, s kterým se seznámil ve výcvikovém táboře pěchoty v Sennelageru. Ve tváři se mu zračil šok. Alespoň v tom, co mu z ní zbylo. Celá horní polovina lebky byla čistě odseknuta střepinou.

Hans si okamžitě pozvracel svůj kabát. Vyzvracel by se nejraději z celého tohoto pekla, které postrádalo jakýkoliv smysl, stejně jako celá tato prokletá válka. Půl hodiny nepřetržitého běsnění Hansi stačilo, aby přišel o svůj bojový zápal a nadšenou víru ve Vůdce.

Ať táhne do hajzlu, i s Himmlerem a Goebbelsem!

Za další půlhodinu se zdálo, že bombardování utichá. Bylo to však jen ono pomyslné ticho před bouří. Před další bouří.

V dálce zaslechl hukot, který se pomalu přibližoval. Než dokázaly jeho téměř hluché uši zaregistrovat jeho zdroj, byly už téměř nad ním.

Ruské bombardéry!

Stovky jaků a Il2 se přehnaly jako majestátní vládci oblohy a začaly vypouštět svůj smrtonosný náklad. To už ale bylo Hansi srdečně jedno. Pomátl se na rozumu.

Začal se bláznivě chechtat a přitom mu slzy z očí tekly proudem. Nevnímal ohlušující výbuchy, které trhaly samotnou realitu na kusy. Chtělo se mu vyběhnout z toho hrobu, do kterého si dobrovolně lehl a hnát se vpřed a řvát, a smát se...a umřít.

Být konečně po smrti. Být roztrhán, vymazán z povrchu jedním z těch poslů z nebe. Mít klid.

A taky že to udělá, teď hned!

Začal se škrábat z kráteru ven, a skoro se mu to povedlo, když v tom ho něco chytilo zezadu za límec a stáhlo dolů. Hans začal nepříčetně řvát a máchat kolem sebe rukama. Myslel si, že si ho chce vzít sama Smrt, a tak se rozhodl, že svůj život přeci jen nedá tak lacino, jak prve slíbil.

Smrt ho chytla za klopy kabátu a mrštila s ním o stěnu kráteru. Nárazem si vyrazil dech a na chvíli ho to odrovnalo. Pak ovšem sebral všechnu sílu, která v něm zbyla, a vyřítil se vpřed.

Dostal ovšem takovou ránu přímo mezi oči, že ještě než dopadl, byl už v hlubokém bezvědomí. Ležel v blátě na dně kráteru a nevnímal peklo, které se kolem něj odehrávalo.

*

Když se probral, všude vládlo hrobové ticho. Pomalu otevřel oči a zíral na prázdnou oblohu. Byla šedá, vojensky šedá. Zdálky k němu dolehla rána. Lekl se, ale uklidnil se, když si uvědomil, že to byl jen obyčejný hrom. Pár minut na to na něj začaly dopadat první studené kapky. Narážely na jeho špinavý obličej a rozprskávaly se na miliony mikroskopických částic.

Hans otevřel ústa a nechal si do vyprahlého suchého hrdla padat osvěžující tekutinu. Málem spolkl vlastní jazyk, když se kousek od něj někdo zachechtal.

"Nechtěl bys radši něco pořádnýho, kamaráde? Máme tady bednu docela slušnýho francouzskýho vína. Patřila sice jednomu prušáckýmu plukovníkovi, ale ten už ji zřejmě potřebovat nebude - páč na to, aby mohl tenhle mok pít, musel by mít hlavu, ale tu jsme jaksi nějak kolem zbytku jeho těla nenašli."

Všude kolem něj se začali nějací další lidé bujaře a kamarádsky smát. Teprve až teď ho napadlo rozhlédnout se kolem sebe. Všude kolem něj seděli v jeho kráteru další vojáci - němečtí vojáci. Ten co na něj mluvil, seděl na kraji kráteru, v ruce držel láhev vína a pod nohama měl otevřenou bednu. Hansovi připadal jako dvoumetrový, blonďatý medvěd v německé polní uniformě.

"Takovej malej dáreček od Adolfa. I když tak trochu nechtěnej. My, elita celý německý armády máme chlastat vlastní chcanky a žrát hovna svejch kámošů."

Odmlčel se, aby se pořádně napil. Hansovi bylo jasné, že tento voják pije zřejmě už pěkně dlouho.

"No, a pokud máme skutečně velký štěstí," pokračoval dál ve stejném tónu, "dostaneme na žrádlo leprou rozežranýho Ivana, kterýho nechtějí jeho vlastní kamarádi ani pohřbít. No a naši milí páni důstojníci si mnou ruce nad tím, jakou radost nám podle nich asi udělali."

Znovu se napil, ale vzápětí víno vyplivl a zaklel.

"K čertu, už ani chuť na tyhle žabožroutský patoky nemám. Čert aby to..."

"Uklidni se, Martine," zpražil ho voják sedící kousek od něj, o hodně menší, tmavší, zřejmě i o několik let starší než Martin, ale to se dalo jen stěží rozpoznat, neboť lidé ve válce stárli neuvěřitelnou rychlostí, a i sotva plnoletí cucáci po několika týdnech tuhých bojů vypadali jako starci.

Válka vám bere vše. Život, naději, klid, štěstí, roky a chuť do života. Ti, co měli skutečné štěstí, zemřeli hned na jejím počátku. Nemuseli se pak dívat na její následky a týrat svoji duši sebeobviňováním za účast v tomto lidském pekle.

Lidi, sedící kolem Hanse, však podle něj už nic netrápilo. Za ty roky krvavého zabíjení se z nich staly nemyslící krvelačné stroje na zabíjení. Dělali jen to, co uměli. Válčili a vraždili. Až tato nesmyslná válka skončí, budou bezcenní. Někteří z nich zjistí, že nejsou schopni začlenit se do nového života a raději spáchají sebevraždu. Jiní budou do smrti zavření v blázinci, kde si budou srát do kalhot a čekat na smrt - vysvobození. Ostatní se budou dál snažit žít tak, jak nejlépe umí. Stanou se z nich lupiči, vrazi a násilníci. Nová armáda mafiánských bossů, perfektně vycvičená na ochranu a plnění úkolů svých nadřízených. Život pro ně nebude mít cenu, za peníze udělají cokoliv.

Hans věděl, že kdyby se jim zachtělo, mohli by mu vpálit kulku mezi oči (proč kulku? Tu si můžou šetřit pro sebe. Jemu by stačilo rozseknout hlavu polní lopatkou) a dál se o něj nestarat. Byl by jen další položkou z tisíců, které budou dnes odpoledne vyškrtnuty z plánů vojenského tažení generálního štábu proti Stalinovu impériu.

Jenže na očích jim viděl jen únavu, touhu po klidu. Žádnou smrt pro pomateného chcípáka s pochcanými kalhotami. Na Hansovi bylo patrné to samé, navíc slintal při pohledu na jídlo, kterým se cpali všichni kolem něj. Menší muž si toho všiml a podal mu otevřenou konzervu s jídlem. Hans na ni chvíli nedůvěřivě koukal, jak bojoval s tím přesvědčit sám sebe, že v ní není opravdu nakrájený ruský voják s nakažlivou chorobou, ale jeho hladový žaludek ho dokopal k tomu, ať se na to vykašle a jí, dokud má co.

S tím nemohl Hans samozřejmě nesouhlasit. Rukama do sebe hltavě cpal jídlo, mlaskal, a když ji do sebe celou narval, mohutně si říhl, čímž si vysloužil upřímný smích od ostatních.

Desátník Herbert Hoffmann, jak se představil muž, který mu nabídl jídlo, mu s přátelským úsměvem podal jednu z láhví vína a dodal.

"Tady Martin už to zřejmě pít nebude, když se mu to znechutilo stejně jako ženský, to jak mu jedna z maďarskejch paniček ufikla ptáka i s koulema."

Všichni se začali smát a utahovat si z obra. Ten vyletěl na nohy, mával s bajonetem, který zrovna používal místo párátka a řval na okolo sedící, že jim klidně ukáže, že má všechno na svém místě a pořádně vyvinutý.

Desátník Hoffmann ho se smíchem uklidňoval.

"To je v pořádku, vojíne Schmidte, my vám samozřejmě věříme, ale je tu ještě několik dalších," máchnul rukou kolem sebe po bojišti, "podle mého odhadu snad několik tisíc, kteří by mohli o vašem slovu pochybovat."

Schmidt, který nikdy nepatřil mezi nejbystřejší, s otevřenou pusou zíral na zničenou zem kolem sebe, než mu to konečně došlo a s řevem se vrhl na desátníka, který se už sám skoro válel smíchy na zemi. Spadli mezi další dva muže, kteří se s radostí k této kamarádské rvačce přidali, čímž vyprovokovali další, až se v jednom velkém klubku váleli všichni. Jen Hans dál apaticky seděl a zamyšleně sledoval ty barbary ve vojenských uniformách.

Tak tohle zbylo ze slavné a neporazitelné německé armády? Hrstka pošahaných debilů a dezertérů, pro které není národní boj nic jiného než příležitost nakrást si co nejvíc a nestarat se o následky?

Hans najednou nevěděl, jestli má plakat nebo se s nimi smát a tak se raději opřel hlavou o vlhkou a studenou zem, zavřel oči a přemýšlel o tom, co bude dělat po válce.

Pokud se jí dožije.

*

Po krvavé porážce německých vojsk u Stalingradu jsou Hitler a jeho vrchní velení sice značně otřeseni, přesto mají stále dostatek sil na to, aby se wehrmacht spolu s jednotkami SS pokusil obklíčit a rozdrtit Rudou armádu u Kursku.

Německá ofenzíva měla začít za úsvitu o půl páté, 5. července, roku 1943. Nicméně Sověti na ni byli připraveni. Proto zaútočili jako první. Už ve dvě hodiny v noci začalo mohutné bombardování německých pozic. Teprve po dvou hodinách soustředěné dělostřelecké palby jsou Němci připraveni k útoku.

Po prvním týdnu tvrdých bojů však začíná Němce pronásledovat jedna krize za druhou. Sověti jsou na svých pozicích překvapivě dobře opevněni a tak každý dobytý kilometr stojí německou armádu spoustu sil. Přesto však stále postupují.

Maršál Georgij Žukov, hlavní koordinátor postupu všech sovětských frontů, spolu se svými veliteli, bedlivě sleduje situaci a po následné analýze vybírá přesný okamžik k přestupu svých vojsk z obrany do protiofenzívy.

Stává se jím dvanáctý červenec. Tím Němce dokonale překvapí. Němci přecházejí do defenzívy. Sověti nasazují šest armád, které se zatím bitvy nezúčastnily. To německé vrchní velení dokonale zmate, neboť jsou pevně přesvědčeni, že Rusové již žádné jednotky v zásobě nemají.

Celkový obrat v této bitvě nastává u osady Prochorovka, ležící asi 80 kilometrů jihovýchodně od Kursku. Němci ustupují. Plán Citadela selhal.

Bitvy u Kursku se zúčastní přes dva milióny vojáků, šest tisíc tanků, třicet tisíc děl a minometů a asi čtyři tisíce letadel na obou stranách. Šlo o největší soustředění vojenské techniky a mužů v dějinách lidstva.

Hans Miller i jeho společníci v něm neznamenali vůbec nic.

*

Bylo jich i s Hansem celkem patnáct. Martin s Herbertem a dalšíma dvěma byli ze stejné jednotky, ostatní se k nim přidali během útoku. Z Hansovy čety zbyl zřejmě jediný on. Jakmile si všichni odpočinuli, rozhodl desátník Hoffmann, že se vydají zpět k německým liniím, pokud se ještě úplně nerozpadly.

"Víte, že německý důstojníky a to jejich zasraný drilování a kecy o tom, jak je naší povinností zdechnout pro toho hajzla z Mnichova, nesnáším stejně jako vy" promluvil k nim předtím, než se vydali na cestu "ale Sověti jsou na nás teď pěkně nasraný za to, co jim prováděli ti blbci z SS, takže nepovažuju za pravděpodobný, že by nám dali dost času na to zahodit pušky a zvednout pracky. Takže zkusíme se dostat aspoň zpátky k našim. Vyrážíme."

Nikdo nemusel nahlas říkat, že je téměř stoprocentní šance, že jakmile narazí na první hlídku lovců lebek, ti je všechny okamžitě zastřelí za dezerci.

Během cesty pozorovali, co s jejich slavnou armádou napáchalo bombardování. Občas se někdo z nich oddělil z řady a prohledával mrtvoly. Desátník Hoffmann, jako jediný s šarží, proti tomu nic nenamítal. Tohle je válka a zde se na žádné city k mrtvým nehraje. Hans šel uprostřed a masakru kolem sebe si raději nevšímal. Nerad by narazil na pozůstatky dalších ze své jednotky, kterým směl na krátký čas říkat kamarádi. Hleděl na záda a zátylek muže před sebou a na to se upnul. Během cesty mu Martin podal karabinu s náboji a ujistil ho, že se mu bude určitě hodit, jakmile narazí na Rusy.

"Což se stane určitě," zabručel na něj a šel dál.

Táhli zničenou krajinou jako děsivé přízraky válečného běsnění, jen občas někdo z nich zamumlal sprostou poznámku na adresu zkurvený generality nebo na ty zasraný vlezlý mrchy, čímž mysleli samozřejmě otravné mouchy, kterých se kolem mrtvol německých vojáků slétly miliony.

Po dvou hodinách cesty, asi padesát metrů od silnice, po níž měly nyní postupovat kolony zásobovacích náklaďáků pro wehrmacht, ale místo toho nyní zela prázdnotou, narazili na postaršího dělostřeleckého plukovníka. Ten pobíhal kolem kráteru po letecké pumě, mával pistolí a hystericky ječel. Na co nebo na koho, to zjistili, až když přišli blíž.

Na dně jámy ležel asi dvacetiletý bledý vojín, zjevně ze stejného pluku. Od kolen dolů měl však místo nohou krvavou kaši. Sténal bolestí, ale ještě přitom stíhal plukovníka proklínat.

Skupina se zastavila nedaleko plukovníka. Ten vojínovi ještě chvíli nadával do zbabělců a ruských smrdutých hoven, než pohlédl jejich směrem a zaregistroval je. Se skloněnou pistolí k nim došel a okamžitě se obořil na Hoffmanna.

"Herr unteroffizier, okamžitě vydejte rozkaz svým mužům, aby tohoto vojáka neprodleně popravili."

Hulákal na něj typickým důstojnickým hlasem, jakoby snad nikdy neuměl mluvit potichu, nebo alespoň normálním hlasem. Od úst mu létaly sliny a dopadaly na desátníkův obličej. Ten to s kamennou tváří trpěl. Jedna z nich přistála na límci Martinovy blůzy, ten po ní šlehl zhnuseným pohledem, jakoby vylétla z tlamy samotnému Satanovi.

Desátník Hoffmann se napřímil, aby alespoň trochu budil zdání pozoru

"Smím vědět, čím se provinil tento muž, Herr oberst?" zeptal se unaveným hlasem.

Plukovník se zapýřil a rukou, v níž držel pistoli, ukázal na raněného.

"Tento voják velké německé armády již poněkolikáté odmítl uposlechnout mých rozkazů!"

Já bych se na tebe taky vysral, ty debile, pomyslel si v duchu Hoffmann, ale to si raději nechal pro sebe.

"A ty byly?" zeptal se místo toho.

"Samozřejmě spolu s ostatními pokračovat dál v útoku na nepřítele!"

Podíval se na desátníka, jakoby mu připadalo, že mluví s absolutním blbcem. Hoffmann jeho pohled ignoroval a rozhlédl se kolem sebe. Nikde nebylo ani zdání po jakémkoliv útoku ostatních.

Pokrčil rameny a kývl na Martina. Ten to pochopil, sňal z ramene pušku, odjistil ji a zamířil k beznohému vojákovi.

"To přece nemůžete," vykřikl znenadání kdosi.

Hans se lekl, neboť ten někdo stál hned vedle něj a byl to tentýž člověk, kterému celou cestu civěl na záda. Jmenoval se Antonín Kopecký a byl to syn kolaboranta z Československa.

Plukovník, Martin i Hoffmann po něm střelili pohledem.

"Držte hubu, Kopecký!" zavolal na něj desátník.

"Vždyť jsme přece lidi," nedal se Kopecký.

Desátník ho chtěl znovu okřiknout, ale místo toho se do toho vložil Martin.

"Lidi?" Martin se zasmál, jakoby slyšel dobrý vtip. "Kdybychom byli lidi, tak tu netrčíme uprostřed pekla a nesnažíme se vyhladit jeden druhýho!"

Martina sice poznámka o humanitě Hitlerových vojáků pobavila, ale musel Kopeckého revoltu umlčet, aspoň do té doby, než se zbaví toho debilního plukovníka.

"A navíc," pokračoval už vážně, "ten kluk to má už spočítaný, takže mu tím spíš pomůžeme, nemyslíš?"

Kopecký sklapnul, neboť nedokázal najít žádný pádný argument, vyvracující jeho logickou obhajobu milosrdné smrti. Popravy. Vraždy.

Mezitím došel Martin až k jámě, zamířil na vojína a střelil ho mezi oči. Ten ani nehlesl.

Teď bude celá Rudá armáda vědět, kde jsme, pomyslel si v duchu.

Hodil si pušku opět na rameno, vrátil se k Hofmannovi a postavil se za něj.

Plukovník se spokojeně usmíval. V očích mu jasně zářilo šílenství.

"Vidíte, vojáci," promluvil k přítomným. "Takhle dopadnou všichni zrádci, kteří se rozhodnou sabotovat naši snahu o totální vítězství!"

Kdosi si znechuceně odplivl, ale plukovník si toho zřejmě nevšiml.

"Nyní desátníku," obrátil svoji pozornost k Hoffmannovi "seřaďte svoji jednotku a připravte ji na pochod. Za chvíli vyrazíme a zastavíme se až před Stalinovou ložnicí! Vůdce na nás bude nekonečně hrdý, až mu toho gruzínského parchanta dovedeme v okovech!"

V duchu se již viděl stát před Führerem, jenž mu na hruď připíná nejvyšší vyznamenání za statečnost.

Radost mu nijak nekazila ta skutečnost, že mezi ním a zmiňovanou Stalinovou ložnicí stojí několik miliónů ruských bojovníků, kteří je určitě nenechají jen tak projít a za zády si nechat odprásknout nejvyššího šéfa.

On se však již duchem procházel po rozbombardovaném Rudém náměstí v Moskvě.

A to bylo nyní jeho celoživotní poslání, jeho sen.

Jeho smysl života.

"Za mnou!" zavelel a s hrdě vztyčenou hlavou se vydal vstříc jisté smrti. Ostatní však stále zůstávali na svých místech.

"Třeba se mu to fakt podaří a dojde tam," zavtipkoval Martin, ale nikdo ho neposlouchal. Všichni sledovali plukovníka.

Ten se až po dvaceti metrech otočil a když zjistil, že ho jeho jednotka nenásleduje, naštvaně se vrátil a okamžitě zahrnul desátníka Hoffmanna nadávkami.

"K čertu, to jste snad všichni hluší?! Řekl jsem vpřed!"

Nikdo se ani nepohnul.

"Co to má být, desátníku?" otázal se Hoffmanna, ale ten ho ignoroval.

Plukovník mu zamával pistolí před nosem. "Tohle zavání pokusem o vzpouru, desátníku!" pohrozil mu, ale toho to ani v nejmenším nezajímalo. Díval se nevzrušeně před sebe, jakoby tam ani plukovník nestál.

"Vy mi nerozumíte?" zařval na něj, ale žádné odpovědi se mu nedostalo.

"Tohle je vzpoura!" zaječel plukovník. Vodopád slin létal na všechny strany.

"Vy!" ukázal na Martina. "Okamžitě toho zrádného parchanta zastřelte!" Hlas mu přeskočil, až to na chvíli připadalo komické.

Martin však nevypadal, že by se chystal popravit svého nadřízeného - a zároveň i dobrého přítele. Místo toho si začal pohvízdávat jemu známou melodii.

To už bylo na plukovníka moc. Jeho sen o slávě a doživotním životě v přepychu se mu začal rozplývat přímo před očima a to jen díky této bandě špinavých a zavšivených prasat.

Odjistil pistoli a přiložil ji Hoffmannovi k čelu. Ten ani nemrknul.

Hans, který měl odvahy ze všech nejméně, chtěl vyběhnout a jít s prokletým plukovníkem třeba i do pekla, jen aby sklonil pistoli a nechal ostatní být. Byl však ze všech stran obklopen ostatními muži tak těsně, že se mohl sotva pohnout.

Navíc ho za zápěstí chytil voják, stojící nalevo od něj, podsaditý Rakušan Jonas Scholtz, jehož celou četu teď pravděpodobně smývali z pásů ruských tanků, a který zřejmě vytušil, o co se chce Hans pokusit.

"Nehýbej se," zavrčel na něj.

Hans nemusel ani celou situaci vidět, aby vytušil, že právě teď už pravděpodobně šílený plukovník mačká kohoutek pistole.

Místo výstřelu a následného nahození Hansova obličeje Hoffmannovým mozkem se stalo něco naprosto jiného.

Nikdo by netušil, jak se robustní Martin dokáže pohybovat rychle. V jednom krátkém okamžiku sňal pušku a udeřil plukovníka pažbou do ruky, v které pistoli držel, a ta odlétla stranou. Plukovník zavřeštěl bolestí, ale to už dostal druhou ránu přímo do čelisti.

Odletěl o kus dál a dopadl do bahna. Jen tam tak ležel a nehýbal se. Hans přemýšlel, jestli už to plukovník nemá náhodou za sebou. Ten se však po chvíli pohnul a zasténal. Tvář měl rozseknutou, z úst mu tekla krev. Vyplivl několik zubů.

Těžce se posadil a omámeně se rozhlížel po okolí. Po odlesku šílenství v očích nebylo ani památky. Zřejmě mu už došlo, k čemu se chystal a co všechno způsobil.

Pistole ležela kousek od něj a než se kdokoliv na něco zmohl, hmátl po ní, strčil si hlaveň do úst, zmáčkl kohoutek a vystřelil si mozek.

Všichni mlčeli, nikdo nic neřekl. Po chvíli se ozval Martin. Řekl jen to, co bylo každému již jasné.

"A má to za sebou."

Hoffmann jen pokrčil rameny.

"To byla jeho osobní válka sama se sebou."

Mávnul rukou a vydali se na cestu. Procházeli kolem něj a každý z nich mu věnoval alespoň krátký pohled. Hans na chvíli přemýšlel, kdo byl vlastně ten plukovník zač. A kdo byl ten beznohý voják. Jenže smrt a válka mívají anonymní mrtvé a tak na to po chvíli přestal myslet.

*

Několik hodin se plahočili po silnici, ale na žádnou německou jednotku, jedoucí z fronty nebo na ni (nikdo z nich ani netušil, kde by teď fronta vůbec mohla být), nenarazili. Někteří už začínali reptat na hlad a únavu, ale Hoffmann je vždy nějakým pádným důvodem přesvědčil, aby nezastavovali a šli dál. Byli skvělým terčem pro případnou ruskou hlídku, a dokud kolem nich nebude něco jiného než jen pusté holé pláně, musí neustále jít a doufat, že je do té doby nepřítel neobjeví.

Cestou přišli o vojína Klose. Odbočil ze silnice, aby se vymočil a šlápl na minu. Roztrhalo ho to na kusy. Jeho pravá ruka zasáhla Hanse do obličeje. Pozvracel se.

Neměli čas zbytky ubohého Klose pohřbívat. Pokračovali dál až do setmění. Dorazili k nevelkému lesíku, vzdálenému asi sto metrů od silnice. Většina stromů byla spálená. Přesto to byl nejlepší úkryt, na jaký mohli narazit.

Rozestavěli stráže a šli spát. Málokdo tu noc ale spal. Většina z nich jen ležela, měla zavřené oči, ale na spánek ani pomyšlení. Přemýšleli o svých životech, této zpropadené válce, o svých rodinách, které většina z nich zanechala nechráněné doma v Reichu.

Hans si na svoji rodinu vzpomínal jen matně. Dětství strávil v táboře Hitlerjugend. Tak mohl být při budování nového velkého Německa aspoň trochu nápomocný. Své rodiče viděl málo. Věřili, že je v dobrých rukou, Vůdce se o něj postará, a tak se starali jen o sebe.

Instruktoři mu vymyli mozek tak důkladně, že mu po nějaké době přestali být důležití. Nemyslel na ně. Přestal je milovat a začal je brát jen jako své zploditele. Německou spermii a vajíčko, požehnané samotným Vůdcem. K samotným Waffen SS se ale nedostal. Někde se něco zvrtlo, snad v papírování, nebo se jim prostě najednou nezdál moc dobrý, a tak byl alespoň rád, že se dostal k řadovým jednotkám wehrmachtu.

Teď přemýšlel o tom, jestli je ještě někdy v životě uvidí. Moc tomu nevěřil. Poslední, co uvidí, bude zřejmě bajonet ruského vojáka, který bude stejně vyděšený jako on, jak se mu zabodává do žaludku. Nebo do krku. Kamkoliv, kde mu bude možné způsobit tu největší bolest. A smrt.

Hans nakonec usnul. Ne příliš tvrdě, ale spánek to přeci jen byl. Nebylo to na dlouho a Hans byl po probuzení ještě víc unavený a rozbolavělý než předtím.

Posadil se a rozhlédl kolem. Všude panovala naprostá tma. Jen kdesi v dáli osvětlovaly temnotu mohutné výbuchy. Rudá zář osvětlovala hroby stovkám dalších ubožáků.

On ubožák nebyl. Nebyl ani naivním hlupákem, který se nechal naverbovat do nejproklínanější armády všech dob. Byl člověk. Člověk, který nechtěl přemýšlet. Chtěl jen poslouchat, to bylo nejjednodušší. Proto se ještě pořád vedou války. Lidé jsou ovce, toužící nechat se vést na porážku. To se nikdy nezmění. Mají to v genech.

Hansovi byla zima a tak si přitáhl kabát pořádně k tělu. Vzpomněl si na Stalingrad. On sám tam sice nebyl, ale slyšel vyprávět historky od těch, kteří to ledové peklo přežili.

Moc jich nebylo. Většina tam zůstala. Zmrzlí, mrtví, zapomenutí.

Tam nebyla zima jako tady. Tam byla ZIMA.

Seděl na zemi a kýval se. Oči mu znovu padaly. Nechtěl spát. Usnete, umřete.

Ani si nevšiml, kdy si k němu přisedl desátník Hoffmann spolu s Martinem. Od úst jim stoupala pára. Mlčeli. Hans také mlčel. Připadalo mu to v pořádku.

Do rána už neusnul.

*

Ráno měli dalšího mrtvého. Hans ho neznal. Ani nechtěl vědět jeho jméno. Neznámý si v noci vrazil bajonet do břicha. Zřejmě to už nemohl vydržet. Hans ho chápal. Přesto se divil, jak mohl umírat takovou dobu, přímo mezi nimi a nevydat přitom ani hlásku. Možná byl ten muž odvážnější než oni všichni tady.

Po krátké a chudé snídani se vydali na cestu. Drželi se ve skrytu lesa, dokud to šlo. Párkrát jim nad hlavami přeletěl ruský pozorovací letoun. Měli starosti, jestli na ně někoho nepošlou, ale když se stále nic nedělo, usoudili, že v době této mohutné ofenzívy, je pro Rusy pár zapomenutých pěšáků absolutně bezvýznamným nebezpečím.

Pokračovali směrem na západ, na chvíli se od něj odklonili, neboť museli projít kolem stanoviště tanků T-34. Bylo jich tak asi sto, jejich posádky zřejmě čekaly na příkazy. Nebo na palivo. Klidně mohli čekat třeba na boží smilovaní, Hansovi to bylo jedno. Hlavně aby byl od nich co nejdál. Raději si ani nepředstavoval, jak hluboko jsou v nepřátelském území.

Když už si mysleli, že jsou poslední živí Němci v Rusku, potkali cestou rozbitý polopásový transportér. Ležel na boku, zjevně zasažený nepřátelským tankem a dosud se z něj kouřilo. Levý pás byl roztrhaný na kusy. Jeho posádka ležela všude kolem. Také roztrhaná. Všechno to byli pancéřoví granátníci Zbraní SS.

Mysleli si, že jsou všichni mrtví, ale Martin našel o padesát metrů dál tělo jejich velitele, kapitána. Ležel tváří k zemi. Martin ho otočil. Vypadal tak na čtyřicet. I když byl v bezvědomí, stále měl přísný aristokratický výraz ve tváři. Na čele se mu šklebila rozseknutá rána.

"Zasranej esesák," odplivl si Martin, když zavolal ostatní, kteří se kolem něj okamžitě shromáždili. Pohrával si s myšlenkou, že ho zastřelí. Jeden pošahaný oficír mu dokonale stačil. A tento byl navíc z SS.

"Co s ním?" zeptal se Hoffmanna, který se nad ním skláněl a prohlížel si jeho zranění.

"Zastřelíme ho?"

Hoffmann zavrtěl hlavou. Přemýšlel.

"Můžeme ho tady nechat a zmizet než se probere," navrhnul Scholtz.

"Je to jen podělanej nácek," řekl další.

"Vezmeme ho sebou. Je to jeden z nás," přidal se Kopecký.

Vše vyřešil samotný kapitán tím, že se probral. Otevřel oči a obezřetně si prohlížel skupinu před sebou. Jako první si toho všiml Hans, který ho celou dobu pozoroval.

"Je při vědomí," řekl nahlas.

Všichni se naráz otočili ke kapitánovi.

"Jste v pořádku, Herr Hauptstrumführer?" zeptal se ho desátník Hoffmann.

Kapitán přikývl.

"Můžete se posadit?"

Znovu přikývl.

S pomocí Martina a Scholtze ho opatrně posadili. Kopecký mu podal polní láhev. Kapitán se dlouze napil. Hodil ji zpátky Kopeckému. Ani nepoděkoval.

"Z které jednotky jste, Herr Unteroffizier?" zeptal se znenadání Hoffmanna.

"Ze 104. střeleckého pluku. Někteří z 209. dělostřeleckého pluku. Většinou jsme smíchaní z různých jednotek, pane kapitáne" odpověděl Hoffmann.

"Dezertéři?" zeptal se podezřívavě. Zbytečná otázka. I kdyby byli, nepřiznají se k tomu, to už věděl.

Zase jeden další napomádovanej blbeček z Bad Töllzu, kterej si myslí, že válku vyhraje jen tím, že na Rudým náměstí zahajluje a Stalin se posere strachy, pomyslel si Martin.

"Ne, pane," ohradil se Hoffmann. "Jen jsme se ztratili. Hledáme cestu k našim pozicím. Je to ale těžké. Všude jsou Rusové."

"Všiml jsem si, desátníku," přitakal kapitán. "Pár těch untermench poslalo všechny moje hochy do pekla. Jednou ranou!"

Zatnul pěst a v očích mu výhružně zajiskřilo. Bez pomoci se postavil na nohy. Začal se oprašovat a upravovat si uniformu.

"Vydáme se na cestu," vyložil jim svůj plán. "Tady jsme až moc na ráně."

Hoffmann přikývl. "Ano, pane kapitáne."

Důstojník SS si ho změřil chladným pohledem.

"Jmenuji se von Rottenhoff."

*

Vydali se na sever. Kapitán jim řekl, že včera projížděli kolem nějaké zapadlé ruské vesnice. Rádio na spojení tam zřejmě mít nebudou, ale jídlo a vodu určitě. Možná i nějaký dopravní prostředek, ale na to von Rottenhoff moc nevsázel. Přesto se tam vydali.

Hansovi to bylo jedno. V kapitánovi von Rottenhoffovi, jenž konečně přebral po desátníku Hoffmannovi nelehké otěže velení (a s tím spojované rozhodování o životech svých společníků - a přátel), začal vídat něco jiného, než pouze svého nadřízeného. Viděl v něm sám sebe, jak by vypadal, kdyby se víc snažil. Kapitán byl tvrdý, silný, nebojácný. Hrdý pruský šlechtic, vykonavatel Vůdcovy vůle.

Hans nebyl nic. Byl jen hovno na podrážce velké německé okované boty. Byl vředem na prdeli ruského malomocného žebráka.

Prostě nic.

V noci dorazili k lesu. Kapitán jim povolil desetiminutový odpočinek. Poodešel s Hoffmannem bokem, aby si s ním promluvil.

"Ta vesnice je asi necelé dva kilometry na severozápad" sdělil desátníkovi. "Neměly by zde být žádné ruské jednotky, hlavní boje probíhají na jihu, ale nikdy nevíte, na co můžeme narazit."

Hoffmann se chtěl na něco zeptat, ale kapitán pokračoval.

"Půjdeme zcela potichu. Nikdo nepromluví. Pokud jsou ve vesnici Rusové, nesmíme jim dát možnost nás překvapit."

"Rozumím," přitakal Hoffmann. Přesto se mu na kapitánovi něco nelíbilo. Zatím nevěděl, o co jde, ale slíbil si, že na to přijde.

Po krátké pauze vyrazili. Šli potichu a obezřetně. Neustále se snažili očima proniknout neprostupnou clonou tmy. Muži byli zvyklí na neustálý rachot střelby a oslepující zář vybuchujících granátů. Toto místo bylo tiché, tísnivě tiché, a neprostupně černé jako jejich duše.

Byli připraveni okamžitě střílet po čemkoliv, co by jim vběhlo do cesty. Jen kapitán von Rottenhoff budil zdání, že mu tato plíživá a nepříjemná atmosféra nijak nevadí. Hans jím byl fascinován. Možná to bylo tím, že on sám měl ze všech největší strach.

Když už se pomalu smiřoval s myšlenkou, že v tomto nepřátelském lese zahynou, zničehonic vyšli na volné prostranství. Měsíc se vyprostil ze spárů tmavých mraků a osvětlil krajinu před nimi. Kolem dokola se táhly obdělaná pole. V dálce se daly zahlédnout chatrče rolníků.

To byla určitě ta zmiňovaná vesnice, kam měli namířeno.

Stáli na okraji lesa a čekali na rozkazy. Byli rádi, že z něj již vyšli, ale přesto se nedokázali zbavit toho nepříjemného pocitu, že je někdo stále sleduje. Z neproniknutelné temnoty lesa.

Hans zíral před sebe a snažil se na to nemyslet. Ježili se mu vlasy už jen z toho pomyšlení, že by se měl otočit a podívat se za sebe mezi stromy. Pokud tam něco je, určitě to nebudou Rusové. Tím si byl naprosto jistý.

Stejně jako většina jeho druhů. Do jednoho se dívali upřeně před sebe. Nikdo se už neohlédl. Všichni byli vystrašení. A nejhorší na tom bylo to, že nevěděli, co je tak vyděsilo. Hans proklínal kapitána za to, že je donutil jít na toto místo.

Pohlédl na něj. Do tváře mu sice neviděl, ale byl si jistý, že on, jako jediný, strach nemá. Jako by předem věděl, do čeho se řítí.

Pevněji sevřel svoji karabinu, prst na spoušti. Ruce se mu potily. Otřel si je o kabát. Viděl, že se kapitán radí s Hoffmannem. Potom von Rottenhoff mávnul rukou a celá skupina se vydala přes pole k vesnici. Po cestě Hans jednou zakopl a svalil se na zem. Kapitán na něj ostře zasyčel. Martin mu pomohl vstát. Chvíli šel vedle něj a těsně než se zase odpojil, mu zašeptal do ucha.

"Drž se od kapitána dál. A dávej si bacha."

Zmizel mezi ostatními a po chvíli ho znovu zahlédl vpředu.

Za necelou čtvrt hodinu došli k vesnici. Mohlo být kolem půlnoci. Vesnice nebyla velká. Necelých dvacet chalup s doškovými střechami se rozprostíralo kolem návsi se studnou, kde se jednotka zastavila. Za chalupami stál malý hřbitov. Hans pocítil pátravé oči vesničanů, kteří je jistě se strachem pozorovali.

"Umí někdo z vašich mužů rusky?" zeptal se von Rottenhoff desátníka.

"Ano pane. Vojín Schmidt." Ukázal na Martina. Ten pochopil, že mluví o něm a přišel blíž.

"Až vám dám signál, začnete na ty zahnojence křičet, ať vylezou ven z těch svých plesnivých chýší, rozumíte?" rozkázal mu kapitán.

Martin přikývl. Neviděl na tom nic těžkého.

Kapitán vytáhl svoji pistoli P38 a vystřelil do vzduchu. Hans sebou trhnul. Viděl, jak se uvnitř domů rozsvěcují svíce a zmatení vesničané vybíhají ven. Zřejmě je ani nemusel povzbuzovat Martinův chraplavý řev.

Kapitán vydal další rozkazy. Několik mužů z jeho skupiny se oddělilo a rozeběhlo k chalupám. Naháněli vesničany do středu návsi, ty pomalé popoháněli kopanci a pažbami svých zbraní. Křičeli na ně urážky, jakoby jim ti chudáci měli rozumět.

Když byli všichni nahnáni dohromady, bylo jich asi padesát, většinou jen staří lidé nebo malé děti, několik žen, ale žádný mladík nebo muž. Kapitán chtěl po Martinovi, aby našel starostu obce. Martin promluvil na zamlklé vesničany a po chvíli se z chumlu vynořil sehnutý stařík, který stál v čele obyvatel osady.

"Řekni mu," začal kapitán, "ať ubytují naše lidi ve svých domech, dají jim najíst a teplou postel. Je mi jedno, kde budou spát oni, ať si klidně mrznou venku."

Martin to vše pečlivě překládal. Potom ještě chvíli zpovídali nebohého starostu ohledně informací o jednotkách Rusů, které se případně pohybují v okolí, zatímco se ostatní začali ubytovávat. Starosta jim řekl, že již dlouho žádné vojáky neviděli. Naposledy, když odváděli jejich syny a muže do války.

Hans si všiml, že jsou vesničané celkem vlídní, pokud je nemlátíte a neřvete na ně.

Také si všiml ještě jedné věci. To, jak se dívali na kapitána.

Znali ho.

A báli se ho.

*

V chalupě, kde byl Hans spolu s vojíny Scholtzem a Kopeckým ubytován, bylo příjemně útulno. Teplo, které sálalo od starých kamen, jim ohřálo promrzlá těla. Odložili výstroj, pušky položili do kouta a posadili se na dřevěnou lavici hned vedle kamen. Stará Ruska, které chalupa patřila, jim za chvíli donesla trochu uzeného, půl bochníku chleba a horkou polévku. Muži se hladově pustili do jídla.

"Sposibo," poděkoval Scholtz staré ženě.

Hans na něj překvapeně pohlédl.

"Ty umíš rusky?" zeptal se ho.

Scholtz přikývl.

"Jo, trochu. Moje matka byla Ruska z Pobaltí. Když měla čas, učila mě."

Hans se dál na nic neptal. Věděl, jak jeho matka zřejmě skončila. V koncentračním táboře.

V klidu dojedli a pak se vrátila žena, aby jim ukázala, kde budou spát. Zavedla je do pokoje, která zřejmě sloužila ke spaní. Byla tam široká postel, do které se v pohodě vešli všichni tři.

"Gdě vy spítě?" zeptal se jí Scholtz.

Žena jen odevzdaně pokrčila rameny a odešla.

Hans se tak trochu cítil provinile, ale jakmile zalehl a zavřel oči, vše mu bylo dokonale jedno. Usnul hned.

*

Probudila ho střelba. Dlouho zřejmě nespal, neboť venku byla pořád tma. Kopecký se zmateně rozhlížel kolem sebe, zatímco Scholtz utíkal do vedlejší místnosti pro zbraně. Hans vyrazil za ním. Proběhl malou chodbičkou, zrovna když se venkovní dveře rozrazily a v nich stál ruský voják s přilbou na hlavě. Hans se zastavil a se strachem v očích zíral na vojáka (nemohl být o moc starší než on), jak zvedá pušku.

Takže tohle je ten konec?

"K ZEMI!" zařval za ním Scholtz. Hans sebou bleskově praštil. Zazněl výstřel. Hans se podíval na vojáka. Stál tam, oči vyvalené překvapením. V místě, kde měl srdce, byl vidět čistý průstřel. Kolem rány se začínala roztékat krev. Potom se voják zvrátil dozadu a vypadl ven ze dveří.

"Vstávej!" zavolal na něj Scholtz. Hans se poslušně zvedl a sotva stačil zachytit pušku, kterou mu jeho zachránce hodil. To už přiběhl i Kopecký. Vzal si od Scholtze svou zbraň.

Ten se přimáčkl ke zdi vedle dveří a opatrně nahlédl ven. Hans s Kopeckým stáli za ním.

"Vidím venku spoustu postav," komentoval situaci venku. "Určitě Rusáci. Jedna chalupa hoří!"

Docela blízko vybuchl granát. Všichni se instinktivně skrčili. Otevřenými dveřmi vletěla dovnitř sprška hlíny. Kdosi vykřikl bolestí.

Scholtz opět prozkoumával situaci. Ze všech stran se ozýval rachot střelby, dunění vybuchujících granátů, křik raněných a pláč umírajících.

Bohové války prožívali svoje orgie.

"Vidím jejich velitele!" zvolal Scholtz. "Je to jedna z těch krys z NKVD! Poznám ho podle toho zasranýho zelenýho kříže!"

Hans nenápadně vykoukl vedle Scholtze. Mezi dvěma chalupami postával vysoký nadporučík se zeleným křížem na čepici. V ruce držel Tokarev, mával s ním a křičel rozkazy na své vojáky. Kulky kolem něj svištěly, ale on si jich nevšímal. Šel svým mužům příkladem. On se smrti nebál.

Ze tří dalších chalup, kde byli ubytovaní ostatní, létaly rudé stopovky a kosily Rusy. A ti umírali. Zbytečně.

Alespoň Hans věděl, že ostatní doposud žijí.

Dvacet metrů od nich běžela skupinka Rusů. Scholtz jim poslal dávku ze samopalu. Polovina z nich padla, ostatní se obrátili na útěk. Nadporučík NKVD jednoho z nich chladnokrevně zastřelil a zbytek se odevzdaně otočil a pokračoval v útoku. Teď už ovšem střely dopadaly i na Hanse a ostatní. Kopecký pažbou rozbil okno a palbu opětoval. Hans, který se krčil vedle střílejícího Scholtze, byl absolutně k ničemu.

Do jedné z chalup, kde se Němci bránili, dopadl granát, který vzápětí explodoval. Jedním oknem vyletěla postava znetvořená výbuchem. Další granát vletěl dovnitř chalupy, kde byl Hans. Dokutálel se ke Kopeckému, který si ho ale naštěstí všiml. Rychle ho uchopil a mrštil jím z okna ven.

Hans se začal nekontrolovatelně třást. Opět dostával záchvat.

Šílenství ho přepadlo úplně, když dostal Scholtz zásah. Úder ho odmrštil proti stěně. Svalil se na zem. Z postřeleného ramene mu proudem prýštila krev. Hans odhodil pušku, kterou doposud svíral a s křikem vyběhl ven.

"Zastav toho blázna!" zakřičel na Kopeckého Scholtz, který si svíral volnou rukou ránu.

Kopecký doběhl ke dveřím, tam se zhluboka nadechl a vyběhl do bitevního pole. Zahlédl Hanse, jak běží směrem k místnímu hřbitovu. Vydal se za ním. Cestou srazil jednoho Rusa, který se mu postavil do cesty. Utíkal za Hansem, který vběhl na posvátnou půdu a zmateně pobíhal mezi hroby, označenými kříži.

V dálce zarachotil kulomet. Rusové nasadili těžké zbraně.

Kopecký vběhl na hřbitov a náhle se zastavil. Zaslechl nezaměnitelný zvuk blížícího se letadla. Pohlédl nahoru zrovna v tom okamžiku, když nad ním proletěla sovětská stíhačka a svrhla pumu. Ohlušující výbuch odhodil jak Hanse, tak i Kopeckého. Hans odletěl mezi stromy, které stály u hřbitovní zdi, a tvrdě přistál na zemi. Ještě chvíli pozoroval rudou oblohu a poslouchal zvuky boje, než ho obestřel závoj bezvědomí.

*

Probral ho Martin, který ho lehce poplácával po obličeji. Hans otevřel oči, zamžoural, aby si zaostřil zrak a nechápavě zíral na Martinův obličej, jakoby ho viděl poprvé v životě.

"Co se... kde..." nepamatoval si, co se událo předtím, než ztratil vědomí.

"Zasáhla vás puma," řekl mu Martin, zatímco si sedl vedle něj na postel a zapálil si cigaretu. Spokojeně vyfoukl kouř.

"Měl si štěstí, mladej."

"Nic si nepamatuju," přiznal Hans. Chtěl se ještě na něco zeptat, když ho překvapil výstřel z pistole.

"Co je to?" zeptal se Martina. Ten znovu potáhl.

"Popravujou zajatce," oznámil mu nevzrušeně.

Jelikož byl Hans upoutaný na lůžko, nemohl vidět venku v řadě klečící Rusy, které jednoho po druhém střílí kapitán von Rottenhoff do týlu. Okolo stáli přeživší členové jeho poslepované čety a s puškami v rukou obezřetně sledovali popravované. To jen kdyby si někdo z nich chtěl zahrát před smrtí na hrdinu.

"Proč to dělají?" nechápal Hans.

"Je válka," řekl mu prostě Martin. "Oni by nám udělali to samý."

Hans s tím musel v duchu souhlasit, i když se mu to nelíbilo. Ženevská dohoda, mezi těmito vojáky jsou to jen dvě prázdná slova.

Hans chvíli mlčky zíral na stěnu před sebou, poslouchal výstřely a snažil si srovnat rozházené myšlenky. Vzpomínal si na bitvu, na to jak zranili Scholtze a pak už na nic. Jakoby mu ten zbytek někdo vytáhl z mozku.

"Kolik nás zůstalo?" zajímal se, když Martin dokouřil a típnul cigaretu botou.

"Deset," odpověděl mu vzápětí. Potom se na krátký okamžik zamyslel.

"Vlastně deset a půl," opravil se.

"Deset a půl?"

"Jo. Kopeckej takový štěstí neměl. Ta puma mu čistě odsekla obě nohy až u samý prdele. Ten si už asi fotbal nezahraje."

Chraplavě se zasmál, ale ihned přestal a sklonil hlavu. Pak na Hanse upřel svůj pohled. Byl tvrdý.

"Šel tě zachránit, pitomče. Ty ses posral strachy a on je teď kvůli tobě nadosmrti kripl."

Vstal a odcházel ke dveřím. Tam se ještě otočil.

"Aspoň mu poděkuj," dodal a odešel.

Hans by se v tu chvíli nejraději zastřelil.

*

Hans byl během půl hodiny schopný vstát z postele. Měl sice zlomené žebro a odřený byl po celém těle, ale po tom, co se dozvěděl o Kopeckém, si těchto zranění vůbec nevšímal.

Vyšel ven z chalupy a rozhlédl se po vesnici. Jedna chalupa dočista shořela a většina dalších byla poničená. Dva vojáci kousek od hřbitova zakopávali mrtvé.

Dokulhal k nim a chvíli je sledoval.

Mohl sem tam teď ležet taky. Možná bych měl.

Napadlo ho, že poprosí jednoho z pohřbívajících, aby ho na místě zastřelil a rovnou zahrabal. Pochyboval ale, že by to pro něj udělal.

Jen ať si ten hajzl s tím pocitem žije dál.

Došel k chalupě, před kterou seděl Scholtz. Rameno měl zafačované a ruku měl na pásce.

"Kopeckej je vevnitř," řekl mu, aniž by se na něj podíval. Hans přikývl a vešel. V pokoji ležel na posteli Kopecký. Byl bledý, přestože ztratil spoustu krve, pořád dýchal. I když dost slabě. Vedle něj seděl na židli desátník Hoffmann. Hans k němu přistoupil. Hoffmann vzhlédl, aby se na něj podíval.

"Jak ti je," zeptal se Hanse.

"Je mi líp než jemu."

Hoffmann souhlasně přikývl.

"Je mi to líto," řekl Hans.

"Ve válce nelituj ničeho, nebo tě zabijou. Jen dělej to, co musíš. Bojuj" odpověděl mu desátník.

Hans si povzdychl.

"Jak mu je?" zeptal se.

"Do večera zemře," oznámil mu Hoffmann.

Znělo to tak bezcitně. Chladně. Jenže kdo má z nich ještě dnes nějaké city? Všechny v nich zahubila válka.

Nelituj, nemiluj, nedoufej.

Pochoduj nebo zemři.

Bojuj nebo zemři.

Zemři.

Nic než jistota blízké smrti jim nezůstala. Byli prázdní až na vědomí toho, že za dalším rohem na ně čeká kulka s jejich jménem. Počáteční mladické nadšení a fanatismus z nich vyprchal s první kulkou letící jejich směrem.

"Mohl bych ho vidět?" zeptal se Hans.

Hoffman nesouhlasně zavrtěl hlavou.

"Spí. Neruš ho. Musí mít obrovský bolesti a kdoví, jak by zareagoval, kdyby tě spatřil. Radši běž ven a dělej něco užitečnýho."

Hans sklopil hlavu a odešel ven. Před chalupou se rozhlédl, kde by mohl vykonat něco prospěšného. Nakonec ho nenapadlo nic jiného, než zajít na hřbitov a zeptat se těch dvou, jestli náhodou nepotřebují pomoct. Hřbitov, nebo spíše to, co z něj zůstalo, však zelo prázdnotou. Hans si všiml čerstvých hrobů, mlčenlivých to pozůstatků noční bitvy.

Hans se posadil na okraj velikého kráteru, jenž hyzdil střed hřbitova. Ledabyle hrábnul rukou a sebral ze země pár malých kamínků. Automaticky je začal házet na dno kráteru. Hlavu měl plnou temných myšlenek. Obviňoval se za zbabělost, kterou projevil v boji a jež zmrzačila jeho spolubojovníka.

Hodil asi třetí nebo čtvrtý kamínek, když ho ze zamyšlení vytrhnul dutý zvuk. Celkem bez zájmu se podíval dolů. Předtím si toho zřejmě nevšiml, ale nyní spatřil úplně dole vyčuhovat roh jakési dřevěné bedny. Zprvu si myslel, že se jedná o jednu ze starých rakví. Přesto v něm vzbudila nebývalý zájem.

Sklouzl až dolů a po pár krocích byl u bedny. Z toho kousku, který viděl, nemohl posoudit, zdali je něčím výjimečná. Sebral z jejího povrchu hroudu hlíny, rozdrtil jí na prach a ten vysypal na zem. Sehnul se, aby odstranil další hlínu, ale jakmile se dotknul povrchu rakve, jeho tělem projela silná křeč, oči oslepilo intenzivní rudá záře. Ucukl a chytil se za zápěstí. Bolest naštěstí ihned zmizela a zůstalo po ní jen slabé brnění. Hans na tu podivnost zíral s otevřenou pusou a snažil si namluvit, že se to nestalo.

Jeho paměť ovšem neakceptovala Hansovy touhy. Stále dokola mu opakovala předchozí scénu. Hans se dlaní uhodil do spánku a potřásl hlavou. Natáhl opatrně ruku, s cílem se rakve znovu dotknout a ujistit se, jestli to nebyla jen halucinace. Sotva pár centimetrů od dřeva se však jeho ruka zastavila, neboť kdosi zvolal:

"Nět!"

Hans se bleskově otočil a spatřil jakéhosi starého vesničana, který stál na okraji jámy. Pěstí mával ve vzduchu a i na tu vzdálenost Hans jasně poznal zuřivost v jeho očích. Jeho vztek ho přinutil poodstoupit od rakve. Dal ruce od sebe, aby dědkovi ukázal, že nemá žádné nekalé úmysly. Ten však dál prskal ty své nesrozumitelné ruské bláboly, dokud se za ním neobjevila Martinova robustní postava. Chytil dědka za kabát a pořádně s ním zacloumal. Dědek přestal žvanit a se strachem na Martina zíral.

"Co se děje, stařešino?" vyjel po něm zostra Martin. "Strašíš nám naše neporazitelný německý vojáky!"

Starý Rus se snažil vymanit z Martinova sevření, ale ten ho držel pevně. Hans se mezitím vyškrábal z jámy a pokusil se Martina přemluvit, aby toho nebohého starce pustil. Hromotluk ho ještě chvíli škádlil, ale nakonec to udělal. Stařec ihned uskočil, ale neodešel. Ukázal na Hanse a na dno jámy, přitom cosi mumlal.

"Nerozumím ti jediný všivý slovo," snažil se mu naznačit Martin. "Mluv pomaleji a srozumitelně."

Nebýt toho, že se na hřbitově objevil desátník Hoffmann, možná, že by to celé divadlo přešli, a nechali být.

"Co se děje?" zeptal se Martina. Ten pokrčil rameny a ukázal na Hanse.

"Tady mladej by to měl vědět. Je to zřejmě kvůli němu."

Hoffmann se zaměřil na Hanse, který o krok ustoupil, jako by čekal nepříjemnosti. Viděl na desátníkovi nevyslovenou otázku a tak jí předešel tím, že mu vysvětlil, co našel. Všichni tři se postavili k jámě a Hans jim ukázal do míst, kde ležela rakev. Řekl jim, že ji našel náhodou a jakmile se k ní přiblížil, ten bláznivý stařec začal vyvádět. To, co pocítil, když se jí dotknul, si raději ponechal pro sebe. Nechtěl být za blázna.

Hoffmann seskočil dolů a pozorně si rakev prohlédl.

"Co tam vidíš?" zavolal na něj zvědavý Martin.

"Nic," odvětil Hoffmann. "Je to jen obyčejná bedna. Rozhodně bych kvůli ní nedělal žádný rozruch."

"Tak proč ten dědek tak vyváděl?" zajímal se Martin.

"Zřejmě tam mají pohřbený ostatky nějakýho svýho svatýho," odtušil Hoffmann. "Kašlu na to. Jdu nahoru."

Martin mu pomohl vylézt. Hans sledoval dědka, který se již přeci jen trochu uklidnil. Martin s Hoffmannem se již dali na odchod, ale Hans se přeci jen chtěl dozvědět něco víc a tak je zastavil a poprosil Martina, aby se dědka přeci jen ještě jednou zeptal. Martin cosi zabručel, ale přesto se vrátil.

"Što e to?" zeptal se starocha a opět ukázal na tajemnou bednu. Tomu se roztřásla brada a raději se tím směrem ani nedíval. Po chvíli se však přeci jen odhodlal k odpovědi.

"Čjort" zašeptal vystrašeně. "Čjort."

Nikdo z nich nemusel znát ruský jazyk, aby poznali, že to slovo nevěstí nic dobrého. Hansovi zničehonic naskočila husí kůže a vlasy na zátylku se mu naježily. Martin s Herbertem to však přešli mávnutím ruky nebo odfrknutím.

"Hloupí, pověrčiví hnojáci," odsekl Martin. "Jejich ubohý životy nejsou ještě natolik děsný, tak si musí vymýšlet takový kraviny."

Hans natolik toužil zjistit, co ukrývá ta podivná rakev, že se rozhodl přemluvit své dva kolegy. Později nad tímto skutkem přemýšlel, ale nedopátral se důvodu, proč tak učinil.

"Počkejte!" zavolal na odcházející muže. Martin i Herbert se naráz otočili s otázkou v očích.

"Co když tam skrývají něco jiného?" nadhodil zajímavou teorii. "Třeba tam před námi schovali nějaké cennosti, nebo něco vzácnějšího? Určitě by stálo za to se tam aspoň podívat. Nemyslíte?"

Když spatřil jejich zamyšlené obličeje, uvědomil si, že má již napůl vyhráno. Martin se podíval na svého přítele a ten v jeho očích vyčetl stejné myšlenky jako u sebe. Přikývl a obrátil se k Hansovi.

"Fajn," souhlasil s jeho návrhem. "Prozkoumáme to a uvidíme, jestli se nepleteš. A pokud tam nebude nic, za co by stála ta námaha, tak se těš."

Martin odepjal z opasku polní lopatku a Herbert udělal to samé. Nepočítali ovšem se starým Rusem, který jim vběhl do cesty, padl na kolena a prosebně sepjal ruce. Žádal je, aby to nedělali, ale Martin ho měl již plné zuby. Odhodil starce stranou a pokračoval dál. Malý mužík začal hlasitě křičet, což přivolalo nežádoucí pozornost kapitána Rottenhoffa. Ten dohlížel na odklízení těl popravených Rusů, ale křik starého Rusa jej donutil obrátit zrak ke hřbitovu. Hans ho spatřil jako první a proto nenápadně naznačil oběma mužům, že jsou sledováni. Ani jeden z nich se neotočil, aby čelil pohledu svého velitele, ledabyle vrátili lopatky zpět za opasky, a zapálili si cigarety, které Hoffmann vytáhl z náprsní kapsy kabátu.

Hans opatrně pohlédl na kapitána a skoro se zhrozil, neboť ten k nim právě pozvolna kráčel. Očima hledal pomoc u ostatních, ale Martin i Hoffmann se tvářili, jakoby se nic nedělo. Ten den měl však Hans více štěstí než rozumu, protože se kapitán zastavil kousek od hřbitova, když zaslechl křik z druhé strany vesnice. Pohlédl tím směrem a ještě než odešel, věnoval Hansovi krátký, ale pronikavý pohled. Bylo v něm cosi nelidského, něco, co v Hansovi vzbudilo větší strach než z možné smrti.

"Je divnej," poznamenal Martin na kapitánovu adresu. Hoffmann přikývl a Hans po chvíli také.

"Měli bysme si na něj dát pozor," varoval své druhy Hoffmann. "Vrátíme se sem později a pak tu věc vykopeme. Nerad bych, aby nám ten aristokrat očumoval zadky."

Hans i Martin souhlasili. K velké radosti starého Rusa se vydali pryč ze hřbitova. Došli až na náves, kde se mezitím sešli skoro všichni muži z jejich jednotky a sledovali divadlo, které se tam odehrálo. Jeden z vojáků našel v jedné ze stodol, ukrytého v seně mladého Rusa, oblečeného ve vojenské uniformě. Táhnul ho směrem ke kapitánovi a kolem něj pobíhala jedna stará vesničanka a pořád cosi křičela. Ruský voják se nijak nebránil, ale strach na něm byl poznat i z dálky.

"Co se tam děje?" zeptal se Hoffmann Martina. Ten chvíli naslouchal kvílení staré ženy, než pochopil, oč se jedná.

"Zdá se, že je to její synek," vysvětloval desátníkovi. "Po bitvě se schoval a doufal, že to přečká, dokud nevypadneme."

"Co s ním bude?" položil Hans celkem zbytečnou otázku, na kterou vzápětí odpověděl Martin tím, že si přiložil prst ke spánku a naznačil výstřel.

Němci, který táhl zajatce, musel pomoci ještě jeden, který odháněl vesničanku. Přivedli mladíka ke kapitánovi, ten na něj jen krátce pohlédl, načež vytáhl z pouzdra pistoli a střelil ho do hlavy. Matka mrtvého se se zoufalým pláčem vrhla k tělu svého syna a její trýznivé výkřiky působily na uši kolemstojících jako nože, nořící se do srdce.

"Je to hnus," řekl Hoffmann a odešel pryč. Martin tam ještě chvíli stál, hleděl na stařenu, ale nakonec také odešel. Spolu s ním odešli i všichni vojáci. Zbyl tam jen kapitán a Hans. Oba dva sledovali starou matku a jejího mrtvého syna. Von Rottenhoff stál k Hansovi zády, tudíž nemohl vidět jeho výraz ve tváři. Usmíval se.

Brzy ho to zřejmě začalo nudit a tak i on odešel. Po pár minutách se začali na návsi loudat první vesničané a houfovali se kolem plačící stařeny. Jiné ženy jí pomohly vstát a odvedly do její chalupy. Muži zvedli mrtvé tělo a nesli ho tím samým směrem. Hans zůstal na návsi sám. Vrátil se do chalupy, kde byl ubytovaný a našel tam Scholtze, jak sedí na lavici u kamen a popíjí čaj. Sedl si vedle něj a mlčky zíral na podlahu. Asi pět minut to takhle vydržel, ale pak se mu přeci jen zachtělo mluvit. Sotva však otevřel pusu, vtrhnul dovnitř Martin a oznámil mu, že se kapitán rozhodl jít na obhlídku okolí kolem vesnice. Vzal si prý tři muže a nevrátí se dříve než za dvě hodiny.

"Což je dost času na to," poznamenal Martin, "abysme vykopali tu zatracenou bednu. Tak pohni!"

Hans neváhal a vyběhl za odcházejícím Martinem. Venku již čekal Herbert a ještě jeden muž, který se Hansovi představil jako Roland Klein. Společně se vydali na hřbitov, kde naštěstí nebyl nikdo, kdo by je viděl při práci. Martin s Rolandem jako první skočili do jámy a začali pomocí lopatek odhazovat hlínu. Hoffmann stál zády k jámě a hlídal, zdali někdo nejde sem. Hans sledoval práci obou vojáků a radoval se, jak jde vše snadno. Zhruba po půl hodině byla rakev volná. Hans i Hoffmann seskočili od kráteru a všichni společně sledovali Martina, který kusem dlouhého železa, jež použil jako páčidlo, vytahal všechny hřebíky, jež držely víko ke zbytku rakve. Spolu s Kleinem pak víko oddělali a žasli, neboť pod ním našli další, mnohem menší bednu, tentokrát ovšem ovázanou řetězy.

"Tak to mě poser," zaklel Roland, který už měl plné zuby námahy, kterou musel vynaložit k otevření první rakve.

"Drž hubu a pokračuj!" odbyl ho Martin a sám se vrhnul do práce. Nejdříve vytáhli menší rakev ven, potom odsekli jediný zámek, který držel řetězy. Odmotali je a poté Martin znovu vypáčil víko.

Všem připadala rakev malá na to, aby v ní pohřbili člověka. Možná snad na dítě byla dost velká, ale proč by jí potom tak důkladně zabezpečili? Martin a Roland v ní viděli nějaký poklad. Herbert byl v odhadu střízlivější a tipoval obsah na nějaké staré ostatky někoho důležitého. Hans neměl žádnou představu a tak jen čekal, až Martin víko oddělá.

Když se tak stalo, spatřili konečně to, co tak dlouho dolovali ze země. Civěli na to déle než minutu, dokud jako první nepromluvil Martin.

"Tak to je teda humus," ulevil si. "Kvůli takový nechutnosti sem si málem strhnul záda?"

"Máš recht," souhlasil s ním Roland. "Je to k ničemu."

"To ano," přidal se Herbert. "Ale co to vlastně je?"

Uvnitř rakve leželo pokroucené, zčernalé tělo kohosi, kdo snad kdysi v minulosti připomínal člověka. Nyní však z něj byla jen obyčejná, bezcenná a nechutná mumie, kterou by nikdo nechtěl ani na otop. Toho si byl Herbert, Martin i Roland vědomi. Hans byl zklamaný, neboť doufal, že zde nalezne něco cennějšího.

"Kdybych tohle věděl dřív," ozval se Martin, "tak bych toho bláznivého dědka vrazil k týhle mrtvole a zaházel celou jámu holýma rukama. Plašit kvůli takový kravině."

"Jdeme pryč," navrhl Roland a jako první vylezl z jámy. Martin s Herbertem ho následovali. Jen Hans tam ještě chvíli zůstal. Díval se na starodávnou mrtvolu a přemýšlel o tom, kdo to mohl asi být a proč někdo nechtěl, aby se k ní dostali. Třeba nebyla vůbec obyčejná.

Sebral víko od menší rakve a zakryl jím mrtvolu. I on se po chvíli sebral, vylezl z kráteru a vrátil se do chalupy. Později, když už nebylo možné zastavit sled událostí, které měly následovat, přemýšlel nad tím, proč nikoho z nich nenapadlo, že bylo tělo zabezpečené ne proto, aby se někdo dostal dovnitř, ale aby se to, co v ní leželo, nedostalo ven.

*

Když se vrátil kapitán z obchůzky, svolal všechny muže a sdělil jim, že zde budou bohužel muset ještě zůstat, neboť narazili při pátrání na několik ruských hlídek a proto by nebylo bezpečné, aby opouštěli vesnici. Každý to přijal po svém. Martin cosi zavrčel o posraných Rusech, Herbert si v klidu zapálil, zatímco někteří mudrovali, že musí v této zapadlé díře trávit další den. Hansovi to bylo celkem jedno. Pokud si měl vybrat, raději bude trávit příští dny v této vesnici, než se potulovat krajinou a čekat, než ho dostane nepřítel. Na druhou stranu se mu tady také nelíbilo, neboť ze všeho čišel takový zápach tajemna, který vás nutil každou chvíli otáčet hlavu a dívat se, zdali vás někdo nepozoruje.

Jen u kapitána se zdálo, že mu vyhlídky na další dny, trávené v této oblasti dělají dobře. Po několika zběžných úkonech, kdy rozdělil muže na hlídky a každému z nich sdělil, co má dělat v případě napadení, dal kapitán rozchod a sám odešel jako první. Bydlel v chalupě u starosty a trávil tam veškerý volný čas. Velitelem jednotky byl v jeho nepřítomnosti desátník Hoffmann, což pouze znamenalo, že si každý přál, aby byl kapitán co nejdéle mimo.

Zbytek dne přečkali poflakováním nebo klábosením jeden s druhým a poznáváním ostatních. Hans byl určen na hlídku mezi desátou a půlnocí. Noc padla na vesnici až nepřirozeně rychle. Scholtz, jako raněný, byl zbaven povinnosti hlídkovat a tak se vydal do sousední chalupy na partičku karet. Hans zůstal sám, krom staré vesničanky, která mu přinesla jídlo a znovu kdesi zmizela. Do hlídky nastupoval až za dvě hodiny a tak se rozhodl, že si ještě na chvíli zdřímne. Lehl si na lavici u kamen, neboť tušil, že z pohodlí měkké a teplé postele by se těžko vzbudil. Pušku držel u sebe, pro případ, že by následoval další noční útok.

Zprvu si myslel, že neusne, ale i přes to nepohodlí, jaké si sám určil, se mu to nakonec po několika minutách povedlo. Zdál se mu velice podivný sen. Kráčel spolu s ostatními lesem. Byla temná noc a jen díky záři Měsíce vůbec něco viděli. Hans šel jako poslední, ale jako první si všiml, že se něco kolem nich děje. Než však dokázal určit problém, skryté stíny okolo nich začaly střílet. Hans nestihl padnout k zemi a jedna z kulek si našla cíl. Hans padl bezhlesně k zemi, zatímco kolem dál rachotila střelba.

Když znovu otevřel oči, ležel na zemi a kolem něj postávaly jako přízraky členové jeho jednotky. Desátník Hoffmann stál přímo naproti němu a vykládal cosi, čemu Hans nerozuměl. Až když ho čtyři muži zvedli a rozhoupali, uvědomil si, k čemu se chystají. Chtěl vykřiknout, ale jeho ústa nevypustila jediné slovo. Po třetím zhoupnutí hodili Hansovo tělo do vyhloubené díry. S těžkým žuchnutím přistál na dně, kde na něj vzápětí začaly dopadat kusy hlíny.

Nejsem mrtvý! Já ještě žiju! Nedělejte to, snažil se řvát, ale nic mu to nebylo platné. Jeho spolubojovníci byli jako hluší. Jeden kus hlíny dopadl na jeho obličej a tak poslední, co viděl, bylo zamračené, šedé nebe nad ruskou zemí.

Zasypán hromadou zeminy, neschopen jakéhokoliv pohybu, nezbývalo Hansovi nic jiného, než pomalu zešílet pomalou smrtí pohřbením zaživa.

Není to nic pěkného, že? Teď alespoň víš, jak se cítím já.

Hlas v jeho hlavě byl uštěpačný a pomstychtivý. Hans netušil, kde se vzal, ale věděl, že to není jeho vlastní vědomí. To už bylo napůl šílené a nebylo schopné jakéhokoliv rozumného uvažování.

Pomoz mi, žadonil ten tajemný hlas. Přeci nechceš, abych takhle trpěl. Sám víš, jaká je to hrůza.

Jsme uvězněný, snažil se mu vysvětlit Hans. Nejde to!

Pomůžu ti, když pomůžeš ty mě, nabídnul mu hlas.

A kde tě mám hledat?

Jsem blízko. Stačí, když vstaneš a půjdeš za mnou. Tak vstaň.

Nemůžu! Nejde to! Nejde!

Vstávej! Vstávej, pobízel ho hlasitě hlas. Vstávej...

"Vstávej, sakra!" zařval kdosi a Hans se s leknutím probudil. Spatřil Martina, který stál před ním a cloumal jím. Hans se posadil a ospalé zívnul.

"Mazej na hlídku," řekl Martin a odešel. Hans s nechutí vstal, sebral svoji pušku a vyšel z chalupy ven. Hlídkovat měl kolem severní hranice vesnice, což bylo území od příjezdové cesty na východě, po velkou stodolu na západním konci vsi. Hodil si tedy pušku na rameno a vydal se k východní straně. Snažil si zlepšit náladu hvízdáním, ale moc to nepomáhalo. Na konci se rozhlédl, a protože nic podezřelého nespatřil, vydal se zpět po určené trase kolem vesnice. Přešel jí celkem dvakrát a přitom pokaždé, když míjel hřbitov, vzpomněl si na sen. Když míjel hřbitov potřetí, měl takový nejasný pocit, že by se měl vrátit. Nenechal se dlouho přemlouvat. Po minutě se otočil a vrátil zpět. U trnitého křoví, které ohraničovalo vnější hranici hřbitova, se zastavil a přikrčil se. Podle slabého světla, které vycházelo z temnoty, nebylo pochyb, že se na hřbitově někdo nachází. Sejmul pušku a po kolenou se plížil směrem k místu, kde viděl světlo. Už z dálky bylo patrné, že ten, nebo ti, kdo navštívili hřbitov, jsou v kráteru po bombě. Docela tiše se připlížil až k jejímu okraji. Díky lampě bylo dobře vidět na dva muže, kteří vkládali menší rakev do větší a chystali se jí zřejmě znovu zahrabat.

Pomoz mi. Jsem zde uvězněný.

Slova toho, kdo ho ve snu žádal o pomoc, mu uvízla v hlavě a nyní se mu znovu připomněla. Celá ta situace byla tajemná a to v Hansovi probudilo touhu přijít jí na kloub. Natáhl závěr pušky. Tento, sice nepatrný, ale přesto slyšitelný zvuk upozornil oba muže. Hans proto neváhal, vyskočil na nohy a vykřikl. Jeden z mužů zůstal stát, ale druhý se drápal z jámy s lampou v ruce. Ač nebyl Hans nikdy dobrým střelcem, na tuto vzdálenost nemohl minout. Potíž byla v tom, že k tomu již nedostal příležitost. Druhý muž, na kterého Hans v tom okamžiku zapomněl, chytil Hanse za nohu a stáhl ho do jámy. Puška se mu ztratila kdesi ve tmě a tak mu proti protivníkovi zbyly jen holé ruce, pokud nepočítal polní lopatku, kterou měl zastrčenou za opaskem na zádech, ke které se právě nemohl dostat. Neznámý útočník bušil do Hansovy tváře, kterou si ten snažil bránit rukama.

Spíše instinktivně Hans vykopl nohou a kolenem zasáhl muže do rozkroku. Ten zaskučel bolestí a skácel se vedle ležícího Hanse. Ten neváhal a ihned se na něj vrhnul, dokud má alespoň nějakou šanci. Skočil přímo na muže a pěstmi začal bušit do míst, kde tušil jeho tvář. Mnoho ran šlo mimo, ale dost jich přesto zasáhlo svůj cíl. Jedna z nich zasáhla mužův ohryzek. Útočník znehybněl, ale Hans přesto bušil dál. Až po několika minutách si uvědomil, že se muž již nehýbá a nebrání. Odtáhl se od něj a snažil se popadnout dech. Když mu konečně přestalo srdce divoce tlouct, vytáhl z kapsy krabičku sirek a jednu zapálil. Krátký pohled na tělo mu vypověděl, že je muž skutečně mrtev. Prázdné oči nehybně zíraly k temné obloze. Hans do něj přesto opatrně šťouchnul. Když se po něm mrtvola neohnala, konečně se uklidnil. Zapálil druhou sirku a pohlédl opět do jeho tváře. Nebyl to příjemný pohled, ale Hans to udělat musel. Obličej však nepoznával. Zřejmě šlo o někoho z vesničanů.

Až nyní si vzpomněl na toho druhého. Jelikož jeho zmizení nevyvolalo žádný poplach, už ho zřejmě nenajde. Nemohl ani vzbudit své přátele a oznámit jim, co se zde dělo, neboť by se jejich pozornost nakonec mohla ukázat jako nežádoucí. Tajemství rakve chtěl Hans odhalit sám.

Uvědomil si, že lepší příležitost se mu již nenaskytne. Potřeboval ovšem světlo. Se sirkami toho moc nezmůže. Byly by mu víc na obtíž než užitečné. A do rána určitě čekat nemohl.

Nezbylo mu nic jiného, než se vydat do chalupy, kde byl ubytovaný. Vzpomněl si, že u Scholtze zahlédl baterku. Ten mu ji sice bez otázek nevydá, ale pokud si ji vezme bez jeho vědomí, nebude muset nic vysvětlovat. Ani lhát, k čemuž by se jistě musel uchýlit.

Vydrápal se z kráteru, přičemž zaúpěl bolestí, která mu projela zraněnými žebry. V předchozích chvílích na svá zranění v zápalu boje zapomněl, nyní se mu právem připomněly.

Vydechl napětí z plic, postavil se do pokleku a prohmatal si hruď. Vzpomněl si na důvody svého zranění a v duchu si zanadával, jaký je zbabělec.

S funěním se narovnal. Ještě než však učinil první krok, uvědomil si, že někde kolem se válí jeho puška.

Hlupáku! Hlupáku hloupej!

Opět poklekl a hmatem se snažil najít chladnou ocel nebo tvrdé dřevo své pušky. Po několika minutách se mu to podařilo. Uchopil karabinu za hlaveň, chtěje ji zvednout. Překvapeně zamrkal, když zjistil, že to nedokáže. Jako by byla k zemi přikovaná.

Měsíc na chvíli vystoupil z mraků a Hans tak mohl spatřit důvod, proč je jeho zbraň nezvednutelná. Noha, zabalená ve špinavých, páchnoucích hadrech, ji tlačila k zemi.

Hans pozvedl hlavu a překvapeně zíral do tváře starého Rusa, jenž dnes odpoledne tolik vyváděl při otvírání hrobu.

Jenže nyní neosvětlovaly měsíční paprsky uslintaného, strachy pokáleného dědka, ale šíleného, vraždychtivého pomatence. Než stačil Hans jakkoliv zareagovat, sneslo se na jeho hlavu ostří sekery.

Naštěstí byla tma stejným nepřítelem pro Rusa. Místo, aby sekera rozetnula Hansovu lebku, odsekla mu pouze ucho. Hans zařval bolestí, horší než jakákoliv, kterou dříve poznal. To, a strach o svůj život v něm probudilo vztek, dosud skrývaný v hávech zbabělosti.

Nechal pušku být, a dříve, než mohl Rus udeřit podruhé, vyskočil a vrazil prsty do starcových očí. Rus zavyl bolestí a upustil sekeru. Hans ho udeřil do tváře. Oslepený stařec padl zády k zemi.

Hans nezaváhal ani vteřinu. Vrhl se na protivníka a buši od něj pěstmi hlava nehlava. Rus se přestal hýbat a mladý Němec na něj vyčerpaně padl. Těžce oddychoval, bolest z uťatého ucha ho přiváděla do mdlob.

Rukama šátral po zemi a nahmatal sekeru. Z touhy po pomstě za způsobenou bolest ji pozvedl a zarazil ji starci do čela. Poté se z mrtvoly odvalil a lehl si vedle něj.

Z rány mu stále tekla proudem krev, vytáhl tedy z kapsy kalhot kapesník a přitiskl si jej k pahýlu. Zatímco si jej přidržoval, druhou rukou odepnul opasek a rozepnul si blůzu. Vykasal si košili, z níž utrhl pruh a ten si uvázal kolem hlavy.

Nemohl zde ležet dlouho, to mu bylo nad slunce jasné. Musí se vydat za Martinem a Herbertem a říct jim...co vlastně?

Že ho napadli vesničané a on je zabil? Že ho ve snu volal jakýsi duch dávno mrtvého muže? Že ho chce osvobodit?

Nikdy by mu neuvěřili a on sám by se jim ani nedivil. Je to celé bláznovství. Hloupost. Nesmysl, jenž se zrodil v jeho, rozum ztrácející mysli.

Musím zmizet, než mi z toho dočista přeskočí, domyslel si Hans. Nemyslel tím jen toto místo, ale celou válku, jež byla nesmyslná jako myšlenky, jež se ho snažily ovládnout.

Hned teď! I když, možná bych...zahrabat tu podivnou mrtvolu...pod zem. Není to moje válka, ať se bijí její tvůrci. Vrátím se domů, zapomenu.

Možná se jen naposledy podívám. Je to lákavé...proč mě to tak volá? Je to bláznivé. Ale přesto...

Postavil se a doklopýtal ke kráteru. Neodhadl však svoje síly a po hlavě se do něj zřítil.

Dopadl tvrdě, v těle ho zabolelo, jako by ho propíchlo tisíc vidlí čertovských. Nadzvedl hlavu a okamžitě ucítil vlhko v nose. Zřejmě si ho narazil nebo zlomil.

Potlačil touhu začít brečet, místo toho zbořil lokty do měkké zeminy a s hekáním se zvedl na kolena. Doplazil se k rakvi, jejíž víko ještě Rusové nestačili přibít. Snadno jej odhodil a to samé učinil i s víkem menší rakve.

Dovnitř vidět nebylo. Přesto Hans cítil, že tělo leží stále tam, kam ho před kdovíjakou dobou kdovíkdo pohřbil. Potlačil touhu sáhnout dovnitř, aby se i přes tu podivnou jistotu i tak pojistil, že je mrtvola stále uvnitř.

Otřásl se odporem při představě, že by se té věci musel dotknout.

Možná by to nebylo tak hrozné. Jen letmý dotek, jen jedním...Ne!

Hans nechápal, co se to s ním děje. Chtěl odtud zmizet, ale jeho mysl mu našeptávala pravý opak. Aby zůstal. Ale proč? Co tím získá?

Svobodu. Klid. Uniknu z této pasti. Už se nebudu muset trápit tímhle šílenstvím. Je to přece tak jednoduché.

Hans se naklonil přes hranu rakve, a aniž tušil, proč to dělá, zíral do hlubin nekonečné temnoty posledního odpočinku něčeho mimo jeho chápání.

Z nosu mu stále kapala krev a dopadala kamsi dovnitř rakve, toho si ale nevšímal. Snad očekával, že nyní nastoupí očistu do nového života.

Nestalo se tak.

Místo toho se Hansovi zatočila hlava a on udělal konečně to, po čem jeho tělo toužilo již nějakou dobu.

Omdlel.

*

Probral se jen na okamžik. Oči otevřít nedokázal, ani nechtěl. Chtěl odpočívat. Spát do konce války. Zřejmě se mu to i podařilo, protože se mu zdál sen. Nebylo to nic hezkého. Co taky čekat? Ve válce se dobré sny nezdají nikomu. Ani vítězům, ani poraženým. Možná tak leda mrtvým.

Zdálo se mu, že ve vesnici se opět bojuje. Slyšel křik a střelbu, pláč a výbuchy. On sám se z místa pohnout nemohl, i když chtěl. Musel pomoci svým přátelům, bojujícím proti přesile. Nakonec to vzdal a usnul.

Spát ve snu? Podivné.

Probudil se tak náhle, hlava mu explodovala bolestí, jako by mu v hlavě bušilo tisíc kladiv kovářských. Posadil se a ohmatal svůj obličej, jako by se chtěl ujistit, že ho stále má, že mu ho neurvala nepřátelská střela.

Uvědomil si, že stále leží v kráteru. Opřel se rukou o rakev a s námahou se postavil. Již svítalo. Mohlo být tak pět, šest hodin po půlnoci.

První, čeho si všiml, byla mrtvola jakéhosi postaršího muže z vesnice. Vzpomněl si sice, že toho muže zabil, ale připadalo mu to tak dávno. Jako by na zemi prospal celou válku a ne jen pár hodin, uběhnuvších od doby, kdy nastoupil na hlídku.

Na hlídku! Už dávno mě měli vystřídat! Kde jsou? Proč nikdo nehlásil poplach?

Chtěl se okamžitě vydat do vsi, ale tak náhle, jako vyrazil, se zastavil. Měl nejasný pocit, že by měl nejdřív něco zkontrolovat. Otočil se k rakvi.

Je to směšné. Jak by...Dobře, pro klid duše, ty ubožáku podělanej.

Víko velké rakve nebylo přitlučeno, pouze zakrývalo vnitřek. Hans si nevzpomínal, že by tam to víko dával, ale co už. Zřejmě si nevzpomínal na víc věcí.

Shodil víko a pohlédl dovnitř. Mohl by si oddechnout, mrtvola tam byla. Jenže ne ta stará. Vevnitř byl namačkaný starý Rus, kterému Hans v noci rozsekl lebku.

To by ale znamenalo, že...

Ani to nechtěl domyslet.

Ne, ne! Je to hloupost. Určitě se to nějak vysvětlí.

Hnaný touhou zjistit pravdu, vylezl (pokolikáté už?) z kráteru, sebral karabinu a utíkal z hřbitova pryč.

*

Na návsi bylo ticho. Podezřelé ticho. Rozhodl se ten podivný jev ignorovat a zamířil k chalupě, ve které byl ubytovaný.

"Stůj!" zařval kdosi zevnitř, když byl od ní asi dvacet metrů. "Stůj, nebo střelím!"

Hans ztuhnul. Poznal Martinův hlas. Copak ho jeho přítel nepoznává? Je snad opilý nebo omámený?

Udělal krok vpřed. Zazněl výstřel a těsně u Hansovy nohy se do země zaryla kulka.

Hans měl co dělat, aby zadržel moč. Tohle nebyla legrace, to tedy ne.

"To jsem já, Hans!" zavolal v očekávání, že na něj přestanou pohlížet skrze pušky. "Co se to děje? Nepoznáváte mě?"

"To víš, že poznáváme!" ozval se vzápětí Martin. "Tak si vyber. Kam ji chceš? Do hlavy, ať to máš rychle za sebou, nebo do žaludku, ty malej, křivej sráči?"

"Nevím, co tím myslíš!" zmohl se na to jediné, co ho napadlo. Snažil se, aby jeho hlas nezněl tak roztřeseně, ale bylo to marné. Z jeho hlasu čišel strach a muži uvnitř chalupy si to zřejmě uvědomili.

Nemohl vědět, co se uvnitř odehrává, ale dal si nepatrnou naději na přežití, protože ho zatím ještě nikdo nezastřelil.

"Dobrá! Pojď dovnitř, ale jestli je to nějakej tvůj posranej podraz, chcípneš dřív, než se tomu budeš moct zasmát!"

Poprvé za celou tu dobu, co jsou spolu, ucítil v Martinově hlase vztek. Vztek a nervozitu. Tohle byl tedy opravdu vážné.

I když byl Martin velký mrzout a nad vším bručel, stále si nad vším udržoval nadhled. Ten byl teď však pryč.

Hans šel pomalu. Pušku držel nad hlavou tak, aby ji Martin viděl. Nechtěl je zbytečně vyprovokovat k nějaké hlouposti, která by skončila jeho smrtí. Pět metrů od domu se otevřely dveře. V nich nikdo nestál, ale někdo se určitě ukrýval za nimi.

Vešel dovnitř a poodešel ode dveří. Ty se okamžitě zavřely. Než se stihl otočit, zabořila se mu do zad hlaveň samopalu.

"Pokračuj," pobídl ho Herbertův pevný hlas.

Prošel tedy předsíní až do hlavní komory. U okna zahlédl mračícího se Martina. U stolu seděl Scholtz, pažbu pušky opřenou o podlahu, zdravou rukou se opíral o její hlaveň, zatímco tu poraněnou si tiskl k tělu. Ani on neměl pro Hanse nic jiného než podezřívavý pohled.

Určitě se to vysvětlí, dušoval se Hans.

"Tu pušku si raději vezmu, chlapče," oznámil mu Herbert a vzal si od něj karabinu. Hans se nijak nebránil. Věděl, že by to nemělo stejně žádnou cenu.

Desátník prošel kolem něj, Hansovu karabinu položil na stůl. Sám se opřel o okraj stolu, svoji zbraň skloněnou, přesto její ústí jakoby náhodou mířilo na Hanse.

"Teď, když jsme konečně pohromadě, si můžeme promluvit a vyjasnit si některé nesrovnalosti," řekl Herbert a kývl na Martina. Ten přešel od okna ke dveřím do vedlejší místnosti. Otevřel je a na chvíli zmizel vevnitř. Zpátky nešel sám. Vlekl před sebou kapitána von Rottenhoffa.

Ten byl svázaný provazy, v ústech měl roubík.

Když spatřil Hanse, střelil po něm nenávistným pohledem, takovým, že se po něm mladík chtě nechtě otřásl a po těle mu přeběhl mráz. Jinak však na Hanse nereagoval.

Martin s ním nešetrně praštil o zem, roubík ani provazy mu nesundal. Poté se opět postavil k oknu.

Hans chvíli kapitána sledoval. Ten se tvářil, jako by ho nevnímal. Když od něj odvrátil zrak, uvědomil si, že ho ostatní upřeně sledují.

"Co se s váma stalo?" zeptal se, hlavně proto, aby prolomil to ticho. "A kde jsou ostatní? A vesničané?"

První, kdo se ozval, byl Martin.

"Dívej se na něj!" vykřikl tak nahlas, až sebou Hans trhnul. "Dělá, jakože o ničem neví! A přitom to celý spískal on!"

"O čem to mluvíš, sakra!" obořil se na něj Hans. "Nevím o ničem! Celou dobu jsem ležel v bezvědomí na hřbitově! Když jsem se probral, bylo už všechno takhle podělaný!"

"Ty zmetku jeden!" zařval Martin a vyletěl od okna, zřejmě aby Hanse udeřil.

"Počkej!" zastavil ho Herbert. "Třeba mluví pravdu."

"Leda hovno," zavrčel Martin, ale přesto se vrátil na své místo.

Hansovi bylo jasné, že se odpovědi nedočká od rozzuřeného Martina, ani od mlčícího Scholtze. Obrátil tedy svou pozornost k Herbertovi.

"Ty mi to tedy vysvětlíš?"

Desátník chvíli mlčel, snad přemýšlel, kde má začít.

"Nikdo jiný už tady nezůstal," řekl Hansovi. "Teda, aspoň ne nikdo živej. Z našich chlapů jsme zůstali jen my. Vesničané jsou taky do jednoho mrtví. Možná jich pár uteklo, ale pochybuju, že se dostali daleko, než je to dostalo."

"To?" nechápal Hans. "O čem to mluvíš?"

"To bys mě ty vědět nejlíp," opáčil desátník. "Probudil jsi to."

"Já? Co to je za blbost. Nikdy jsem..." Najednou mu došlo, o čem to mluví. Snad nemyslí...?

Herbert v jeho očích poznal, že už mu to docvaklo, proto přikývl.

"Měli jsme to nechat na pokoji. Ten dědek nás před tím varoval. My se na to vykašlali, ale ty jsi to zřejmě nemohl nechat být. Je to tvoje vina, ale teď už nám to stejně nepomůže. Stalo se. Musíme vymyslet, jak z toho ven."

Hans stál jako opařený. Je pravda to, co říkají? Zní to neuvěřitelně, ale jak se to mohlo stát?

Jakoby mu Herbert četl myšlenky, ukázal na kapitána.

"Tady ten by ti to mohl vysvětlit líp než já. Zeptej se ho. Řekne ti to, co nám. Martine, sundej mu roubík!"

Martin učinil tak, jak mu řekl a odstoupil. Kapitán se netvářil, že by chtěl cokoliv prozradit, ale když ho Martin povzbudil okovanou botou, nakonec se rozpovídal.

"Ještě před zahájením operace Barbarossa sestavené nejvyšším velením, jsem obdržel rozkazy velmi přísně utajené operace, která měla jít ruku v ruce s postupem naší armády touto podělanou zemí. Nikdo jiný, kromě mě, v mé jednotce netušil, co je cílem. Měli jsme prozkoumat oblast, v níž se nalézá i tato díra, a najít věc, po níž papaláši v Berlíně tak moc touží. Sami mi řekli, co nejmíň museli, prý aby to neohrozilo celou misi, ale mě později došlo, že to bylo jen proto, abych se jim na to prostě nevysral.

Vypadalo to jednoduše. Prostě jsme objížděli vsi a malá městečka a pátrali. Kdo se nám postavil na odpor, toho jsme zabili. Nikdo však o ničem nevěděl. V téhle vesnici jsme už jednou byli, ale nic jsme nenašli. Dal jsem povel k odjezdu, ale nedaleko odtud nás zastihl ruský protiútok. Pak jste mě našli vy."

"To ale není všechno," řekl Herbert a výhružně se na kapitána podíval. Nezdálo se, že by se jej bál, přesto ale pokračoval.

"Neměl jsem v plánu sem jít znovu hledat, ale byli jsme odtud nedaleko a já měl takové divné tušení. Proto jsem vás sem zavedl. Přišel útok Rusů, zřejmě náhodný. Netuší, co hledám, takže po mě ani nepátrají. Zřejmě ani neví, co je ve zdejší zemi pohřbeno."

"Tedy, co bylo pohřbeno," dodal a vrhl na Hanse temný pohled.

"Já nechtěl. Ani nevím jak...," chtěl se bránit Hans, ale bylo to marné.

"To už je jedno jak jsi to udělal," odvětil kapitán. "Jak řekl tady desátník, stalo se. Teď se odtud musíme dostat. Jinak si nás to najde a zabije."

"A co to vlastně tedy je?" zeptal se Scholtz, doposud mlčící. Z pohledů ostatních mohl Hans vyčíst stejný zájem.

Kapitán je však zklamal. Pokrčil rameny.

"Já nevím," přiznal bez okolků. "Neřekli mi to. A pochybuju, že by mě nechali žít dost dlouho, abych to zjistil, pokud bych to našel. Měl jsem však přísně nařízeno nijak s tím manipulovat."

Martin střelil po Hansi pohledem. Ten dělal, jako že to neviděl.

"Můžeme to nějak zabít?" zeptal se kapitána.

"Nevím."

"Tak to jsme v hajzlu," odfrkl si Martin a pohlédl z okna.

Asi ano, přiznal si Hans v duchu.

*

Když se všichni, hlavně Martin, přesvědčili, že je v tom Hans nevinně - do určité míry, přeci jen to byl on, kdo rakev našel, nechali ho být. Dali mu něco málo k jídlu a pití a posadili ho na lavici ke stolu.

Potom si vyměnili své poznatky.

Hans jim povyprávěl, co se stalo na hlídce. Snahu dvou Rusů o znovu pohřbení mrtvoly (proklel se za to, že je v tom nenechal), o pádu do bezvědomí a o probuzení u prázdné rakve. Dokonce jim pověděl i o tom podivném snu, kde ho cosi žádalo, aby mu pomohl z vězení.

Herbert mu zase pověděl o nočním útoku. Začalo to někdy po půlnoci. Zaslechli výkřik nějakého vesničana. Potom další. Vyběhli na náves, ale jediné, co spatřili, byl jakýsi strašidelný stín, míhající se ve světlech jejich baterek a svítilen od chalupy k chalupě a mizející v jejich vnitřku. Pálili po něm, ale zřejmě zasáhli víc vesničanů, kteří začali ve zmatku vybíhat ven. Kapitán vyslal tři muže, aby to chytili. Jejich řev a střelba bylo to poslední, čeho se od nich dočkali.

Když to zaútočilo na vojáky, měli poprvé možnost si tvora prohlédnout. Martin se otřásl, když si na to vzpomněl.

Popsali to jako černého ďábla, satanáše z pekel, jenže bez rohů. Ale děsivý byl jako sto čertů. Vrhl se na vojáky a způsobil tam děsivý masakr. Jen oni tři se zachránili útěkem do chalupy a zběsilým ostřelováním bestie, která se k nim snažila dostat.

"Hodil jsem po ní granát," řekl Herbert. "Přímej zásah. Když se dým rozptýlil, nebylo po té svini ani památky. Myslel jsem, že se rozprskla na atomy, ale když jsme po chvíli zaslechli nový výkřiky někde z okolí, došlo nám, že se ta bestie nejdřív vyřádí na vesničanech a pak si zřejmě podá nás."

Když se Hans zeptal na kapitána, proč je svázaný, odpověděl mu Martin.

"Ten hajzl se během útoku schoval do chajdy, ve který ležel Kopeckej. Vytáhl toho chudáka ven a předhodil ho stvůře k žrádlu, bastard jeden!"

Hans věnoval kapitánovi nenávistný pohled. Pak si však uvědomil, že nebýt jeho, nebyl by Kopecký bezbranný vůči kapitánovu počínání.

"Chtěl jsem toho netvora vylákat a zabít," snažil se vysvětlit kapitán. "Všichni víte, že ten muž byl stejně mrtvý. Byla to nutná oběť."

"Hovno!" zařval Martin, až se celá místnost otřásla. "Stejně bys ho nedokázal zabít, ty hajzle! Kdoví, co nám věšíš celou dobu za bulíky!"

"Nelžu!"

"Seru na tebe! Oddělám tě a hodím té mrše, ať si na tobě pošmákne!"

"Nechte toho!" vložil se do hádky desátník. "To nám nepomůže. Musíme vymyslet, jak se odtud dostat!"

"Taky, že se odsaď dostaneme. Akorát bez toho hajzla!"

"Sklapni!" pustil se do Martina Herbert. "Může nám být užitečnej!"

"Leda jako žrádlo pro tu stvůru!"

"Zemřeme tady všichni," přidal se Scholtz. Bylo vidět, že nemá daleko k pláči.

Jediný Hans neměl co říct. Sledoval pološílené muže, hádající se mezi sebou jako psi. Martin chtěl kapitána hodit stvůře, nebo ho přinejmenším na místě zastřelit. Herbert se mu v tom snažil zabránit, protože myslel dál než Martinův jednoduchý mozek - díky kapitánovi by se totiž mohli dostat k vlastním bez možnosti, že je zastřelí jako dezertéry. Také by se z toho dalo leccos získat, pokud by přesvědčili kapitána, že žije jen díky jim. Martin viděl ve svém příteli špinavého zrádce, který je najednou jedna ruka s esesáky. Von Rottenhoff se dušoval, že dělal jen to, co mu přikázali, a že pokud ho hned nerozvážou, nechá je postřílet za zradu národa a Vůdce.

Jediný, kdo se do hádky nezapojil, byl Scholtz. Seděl na židli s hlavou v dlaních. Ramena se třásla nepotlačovaným pláčem. Když hádka dostoupila vrcholu, kdy se zdálo, že se Martin s Herbertem roztrhají na kusy, Scholtz se zvedl a zamířil ke dveřím. Jediný Hans sledoval jeho odchod, ostatní měli plné ruce práce s obviňováním toho druhého.

Scholtz byl u dveří a chystal se je otevřít. Hans odvrátil pohled, neboť ho ohromilo, když zaslechl natahování závěru. Spatřil Martina, který mířil puškou svému příteli mezi oči. Řval na něj, že ho zastřelí, Herbert ho odvážně povzbuzoval.

V okamžiku, kdy se do hádky hodlal vložit, zaslechl Hans slabé zasténání. Otočil se ke dveřím, kde stál Scholtz. Hrbil se a ruce si tiskl k břichu.

Místností se rozlehlo odporné zapraskání. Scholtz zaskučel nesnesitelnou bolestí. Martin, Herbert, dokonce i kapitán Rottenhoff obrátili zraky ke dveřím.

Scholtz se nahrbil, jakoby mu něco tlačilo do žaludku. Hans se k němu pomalými kroky vydal. V půli cesty se však zastavil. Neviditelná síla nadzvedla Scholtze a mrštila jím přes celou místnost. Tělo vrazilo do Hansova ramene a smetlo ho k zemi.

Martin s Herbertem zanechali sporu a vyrazili k ležícímu Scholtzovi. Hans se posadil a stejně jako jeho přátelé, i on spatřil díru v Scholtzově hrudi.

"Mein Gott!" vydechl vyděšeně von Rottenhoff. Hans se překvapeně otočil. Nečekal, že by ten pohled dokázal důstojníka SS tak vystrašit. Kapitán však nezíral na Scholtzovu mrtvolu, ale ke dveřím. Lépe řečeno, do dveří.

Bál se tím směrem podívat, neboť věděl, že by se vyděsil stejně, jako kapitán. Spíš mnohem víc. Přesto pomalu otáčel hlavou. Nechtěl, ale něco ho nutilo. Ani se nemusel přesvědčovat, že i ostatní dělají to samé.

A pak to spatřil.

Rám dveří vyplňovala vysoká, tmavá postava. Vypadala jako člověk, a přesto mu nemohla být vzdálenější. Kůži měl ten tvor černou, černější než noční obloha. Nevypadala tak hladce jako lidská. Naopak, tvářila se tvrdě a hrubě, jako Martinovo chování. Navíc byla zřejmě odolná proti kulkám, pokud Herbert a Martin nelhali. Tělo bylo štíhlé, ne moc svalnaté, přesto měl tvor velkou sílu, když dokázal odhodit Scholtze, jako by to byla hadrová panenka. Tvář byla vskutku odpudivá. Ostré rysy, chybějící rty i nos, vyceněné tesáky - to vše z něj dělalo lovce, predátora. A oni byli jeho kořistí.

Nejděsivější však byly jeho oči. Žhnuly rudožlutou září, jako by v očních důlcích hořela dvě miniaturní slunce. I bez zornic a duhovek se v nich dala vyčíst zlá inteligence.

Stál tam jako nějaký řecký atlet, dávajíc na odiv své tělo. Jenže v místnosti nebyl nikdo, kdo by ho chtěl obdivovat.

Hans, který byl k němu nejblíže, se začal pomalu po zemi posunovat blíž ke svým kolegům. Netvor na něj pohlédl, ale nezdálo se, že by ho to nějak provokovalo.

Prohlédl si i ostatní - Martin se mračil a pevně svíral svoji pušku, Herbert mířil samopalem k zemi, prst však držel na spoušti, von Rottenhoff seděl bezmocně na zemi a třásl se strachy.

Hans podvědomě tušil, že je jen otázkou času, kdy tvor zaútočí. Skoro to vypadalo, jako by je pobízel zaútočit první.

Hansovi spadlo srdce do kalhot, když netvor vkročil do místnosti. Nejdřív zamířil ke kapitánovi. V půlce cesty se však zastavil, skoro to vypadalo, že je na zmatený. Ale jen na okamžik.

Otočil se a vyřítil se na Hanse. Herbert toho využil a než mohl tvor skočit na Hanse, vypálil do jeho těla dávku. Netvora náraz kulek do jeho těla odhodil. Dopadl jen pár centimetrů od Hanse. Mladík se od něj začal okamžitě odtahovat. Spatřil rozstřílený bok, viděl fialové maso a podivné vnitřnosti. Pozvracel by se, kdyby měl na to čas. Toužil však jen po jediném. Dostat se co nejdál z dosahu tohoto netvora. Spatřil totiž, jak se jeho ošklivé poranění začíná pozvolna hojit.

To není možné!

Hans se zvedl na nohy, připraven prchat. Nehybný netvor však náhle vymrštil ruku s dlouhými, ostrými drápy a chytil ho za kotník. Hansem projela ostrá bolest.

A ještě něco.

Netvorovy myšlenky. Nebo, lépe řečeno, vzpomínky.

Trvalo to jen vteřinu, ale i tak to bylo něco naprosto děsivého. Hans trhnul nohou, aby se ze sevření dostal. Netvor ho však pustil dobrovolně.

Jakoby mě chytil, jen aby mi předal svoje myšlenky?

Řešit to neměl čas. Herbert ho uchopil a pobídl směrem ke dveřím.

"Padej, mladej!" zařval za ním.

Hans se ještě ve dveřích na okamžik zastavil. Spatřil desátníka, jak znovu střílí do netvorova těla a Martina, jak rozvazuje kapitána. Potom mu dění z místnosti zmizelo z očí.

Co nejrychleji vyběhl z chalupy ven. Venku na chvíli zastavil. Nechtěl utéct sám, doufal, že ho jeho přátelé budou následovat.

A skutečně, po několika vteřinách vyběhl Martin a kapitán.

"Dělej! Utíkej!" zařval hromotluk a sám mu šel příkladem.

Hans se rozběhl za ním. Chtěl se zeptat, co se stalo s Herbertem, ale jeho slova přerušila nová dávka ze samopalu.

"Herb ho na chvíli zdrží!" zavolal Martin, jakoby mu četl myšlenky.

Hans si dovolil jedno krátké ohlédnutí. Zrovna v té samé chvíli vyběhl i desátník. To, jak vytáhl granát, odjistil ho a mrštil jím do okna, už neviděl. Utíkal o život a snažil se dávat pozor na cestu před sebou.

*

Mohli běžet hodinu, minutu, nebo klidně celý život. Hans netušil. Plíce mu hořely, v boku ho píchalo, nohy se mu podlamovaly. Snažil se přes ty obtíže přenést. Dodával si sílu tím, že si představoval, co by s ním netvor udělal, kdyby ho chytil.

Když už myslel, že padne vyčerpáním, dal Herbert povel k zastavení. Hans se nezastavil, nedokázal to. Prostě v běhu upadl na zem. Ležel a funěl, otočit se na záda pro něj bylo takřka vyčerpávající.

Ostatní si posedali tam, kde stáli a snažili se popadnout dech. Martin koutkem oka sledoval krajinu. Celou cestu běželi lesem. Nezastavili, dokud se z něj nedostali. Asi sto metrů od kraje lesa se teprve odhodlali zpomalit a posléze zastavit úplně. Mezi stromy pro něj byli snadným cílem. V otevřené krajině měli aspoň snadný rozhled.

Hans napůl očekával, že se na ně netvor každou chvíli vyřítí, ale k jeho překvapení, po něm nebylo ani vidu. Není přece možné, aby je najednou nechal být.

Ne, že by mu to vadilo. Byl by rád, kdyby se té zrůdy nadobro zbavil, ale tohle mu připadalo podezřelé.

Nevadí. Aspoň si odpočinu. Zasloužím si to.

Herbert mu však tuto možnost odepřel.

"Vstávat, lenoši. Pokračujeme!"

Von Rottenhoff kupodivu poslechl bez jakýchkoliv připomínek. Od té chvíle, co spatřil tu stvůru, to již nebyl ten namyšlený, přísný, krutě vyhlížející tyran. Stala se z něj troska, tupě následující ostatní, vděčná za to, že ji tam nenechali.

"Ještě chvíli," zasténal Hans. Nevěděl, jestli bude vůbec schopen vstát a pokračovat.

"Na to urychleně zapomeň," odsekl Herbert vztekle. "Nebudeme zastavovat na delší přestávky, dokud se neujistím, že nám ta bestie nedýchá na záda! A navíc, nezapomeň, že jsme pořád ve válce a ještě k tomu na území, ovládaném nepřítelem. Nenechám si ustřelit prdel jen proto, že nemůžeš popadnout dech. Tak vstávej!"

Hans se s klením a sténáním zvedl. A v tu chvíli to zaslechl. Ostatní také, neboť ztuhli na místě, mlčeli a hlavy natáčeli kolem dokola. Zpočátku jemné, vzdálené hučení postupně přecházelo v zem otřásající dunění.

Běželi až k náspu, každou chvíli se někdo z nich otočil. Nezapomněli na nebezpečí, které jim hrozilo. Doběhli k němu, a zastavili se. Lehli si na břicha a vyplazili se nahoru. Opatrně vyhlédli.

Před nimi se rozkládala, až do dálky, pustá, holá země. Nikde žádný úkryt. Pokud - ne pokud, až je tvor najde, nebudou se moci nikde skrýt.

To, co však upoutalo jejich zrak, se blížilo z jihu. Tucet ruských tanků rachotil pásy po tvrdé ruské zemi. Od německých vojáků byly asi deset minut jízda, a rychle se přibližovaly.

Pokud budeme schovaní, uvažoval Hans, nevšimnou si nás. Ale ten netvor nás mezitím dostane. Útočit na tanky je sebevražda, to už je lepší se zastřelit tady na místě. Tak co zbývá?

"Co uděláme?" zeptal se, celkem zbytečně, ostatních.

Herbert, aniž by odtrhnul zrak od krajiny před sebou, zamumlal nějakou kletbu. Martin se potichu zachechtal a poškrábal se na zadku.

"Já myslím," začal von Rottenhoff pomalu, zrak upřeně upíraje k lesu, "že bychom měli utíkat. A to dost rychle."

Hans se chtěl zeptat, k čemu jim to bude, ale když náhodou otočil hlavou, aby se podíval, co tak kapitána zaujalo, v ten samý okamžik si přál, aby to neudělal.

Ve stínu stromů na kraji lesa stála nechvalně známá postava. I na tu dálku bylo dobře patrné, že je upřeně pozoruje. Jako lovec sledující svoji kořist. Tento ale nijak nepospíchal. Dával si načas. Hrál si s oběťmi své kruté štvanice.

"Zbývá jediné," promluvil Herbert. Ostatní se k němu otočili. "Jsme už prakticky mrtví. Tohle je jen nesmyslná vzpoura proti smrti. Navrhuju, abychom svý životy prodali co nejdráž. Naženeme tu svini proti hlavním ruských tanků a budeme doufat, že ji sejmou. Pokud to nevyjde, nám to bude ukradený. Jdete do toho se mnou?"

Souhlasili všichni. Dokonce i kapitán. Strategii promýšlet nemuseli, navíc je tlačil čas. Tanky se blížily a netvora mohlo každou chvílí přestat bavit čekat, až se kořist zvedne a začne opět utíkat.

Nechtěli ho zklamat a tak se zvedli a seběhli z náspu na druhou stranu. Hans se zdržel jen na chvíli, aby zahlédl netvora, který opustil lesní úkryt a pomalu se vydal jejich směrem.

Je to beznadějné, posteskl si Hans. Třeba by bylo nakonec nejlepší posadit se a počkat na smrt.

"Pohni, Millere!" zavolal Herbert.

No, možná je tady ještě malá naděje.

*

Von Rottenhoff dostal zpět svůj Luger, který mu desátník Hoffmann zabavil. Hans mu sice nedůvěřoval, ale protože je při první příležitosti nepostřílel, musel si svoji nedůvěru schovat pro sebe. S pistolí v ruce získal kapitán něco ze své důstojnosti zpět.

Šli na smrt. Věděli to. Nic jiného jim nezbývalo. Bylo na čase se s tím smířit. Někomu to šlo snadno, pro Hanse to bylo nemožné. Byl mladý, neužil si nic krom smrti a zabíjení. Před pár dny ztratil jedinou víru, která mu dávala smysl života. Vše kolem něj bylo zmatené, kruté a nesmyslné.

Z myšlenek ho vyrušil Herbert:

"Poběž, Millere!"

K ruským T-34 jim zbývalo asi pět set metrů. Má tedy ještě nějaký čas na...na co vlastně? Na modlitbu? Na smíření se sám se sebou? To těžko.

"Běží za námi!" zaječel von Rottenhoff. Otočili se, aby se ujistili, že si kapitán nevymýšlí. Skutečně. Netvor si zřejmě domyslel, že by jim jeho trofejní kusy mohly uniknout, proto se vykašlal na svá podivná lovecká pravidla a vydal se je dostihnout.

"Nestihneme to!" zařval Martin. "Dostane nás dřív, než nás ti všiví Rusové budou moct rozstřílet na kusy!"

Krutá pravda, uvědomil si Hans. Vzápětí málem upadl, když ho Herbert chytil za blůzu a trhnutím ho zastavil. Martin s kapitánem udělali totéž a zmateně na něj zírali.

"Musíš je upozornit," řekl Martinovi. Ty jediný umíš rusky a můžeš jim tak vysvětlit o co jde. My se ho zatím pokusíme zdržet."

"Nemáte šanci," namítl Martin. "Beze mě..."

"S tebou nebo bez tebe," odsekl Herbert, "umřeme stejně. Tak mazej! Nebo ti pomůžu kopancem!"

Martin měl na jazyku nejméně sto dalších námitek, ale uvědomil si, že má jeho přítel pravdu.

"Hodně štěstí," zavrčel, obrátil se k ostatním zády a utíkal dál.

"Rozstřílí ho," zašeptal kapitán. "Nenechají ho k sobě přiblížit."

"Možná," přikývl Herbert. "ale je to naše jediná šance.

Otočil se čelem k přibíhající stvůře. Hans ho napodobil, stejně tak i kapitán.

"Jdeme na to," řekl Herbert, přiložil si pažbu k rameni a zacílil. Hans udělal to samé. Kapitán zvedl ruku s pistolí a zamířil na netvora, jenž byl už velmi blízko.

Hans koutkem oka zaregistroval pohyb. Další okamžiky byly jako zpomalené. Kapitánova ruka s pistolí změnila směr. Pomalu se otáčela k Herbertovi. I on ten náhlý pohyb zaznamenal, ale nestihl již proti tomu nic udělat.

Třeskl výstřel a Herbert se skácel k zemi s prostřelenou hlavou. Hans otočil puškou proti kapitánovi, který teď namířil na něj. Byl ale zoufale pomalý. Zazněl druhý výstřel.

Hansovým tělem projela ukrutná bolest. Karabina mu vypadla z ochablých rukou. Nohy se mu podlomily a on se skácel zády k zemi. Kulka mu proletěla těsně nad klíční kostí. Zdravou rukou se chytil za rameno a sténal bolestí.

Kapitán se postavil před něj a namířil mu na obličej. Hans se rozloučil se životem. Z tohoto se určitě nedostane.

"Ne, ty nezemřeš mojí rukou," řekl kapitán a temně se zasmál. "Daruji tě svému novému pánu. Bude mít radost."

"Nenechá vás žít," procedil skrze zuby Hans. "Je to lovec. Nepotřebuje poskoky!"

"To nech na mě," usmál se kapitán a otočil se čelem k netvorovi. Ten byl již jen pár kroků daleko. Von Rottenhoff poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu.

Netvor zpomalil a nakonec se úplně zastavil přímo před klečícím důstojníkem. Přejel ho pohledem, stejně tak i Hanse. K tomu se nakonec vydal.

"Můj pane," zvedl se kapitán a postavil vedle netvora. "Přijmi krev tohoto muže, jako neuctivější projev mé oddanosti. Pokud dovolíte, budu..."

Netvor se bleskurychle otočil a zabořil ruku s dlouhými drápy kapitánovi do krku. Von Rottenhoff zachrčel a sevřel černé zápěstí svýma rukama. Šlo však již jen o marné gesto.

Netvor uchopil kapitánovu hlavu druhou rukou za vlasy, tahal za ně a přitom zarážel drápy hlouběji do krku. Ozvalo se ohavné praskání. Netvor škubnul rukou, v níž držel kapitánovy vlasy a urval hlavu od těla. To padlo k zemi, z pahýlu na krku vytékala proudem rudá krev.

Netvor hlavu ledabyle odhodil a sehnul se k Hansovi, strachy polomrtvému. Ten, jako každý, věřící i ateista, hledal poslední spásu u boha.

Pane, jestli slyšíš, pomoz mi prosím! Zřejmě si tvou pomoc nezasloužím, ale i tak bych ti byl vděčný, kdybys mě z tohoto průšvihu vytáhl se zdravou kůží.

Netvor natáhl svou ohavnou ruku, Hans zavřel oči v očekávání nadcházející smrti, zřejmě stejně brutální, jako byla ta kapitánova.

Ta však nepřišla. Místo toho mu netvor položil ruku na obličej. Studené prsty sevřely Hansovu tvář. Potom netvor zavřel své žluté oči.

A jejich mysli se spojily.

Hans tomu náhlému tlaku čelil ze všech svých sil, ale slabost těla ovlivnila jeho mysl. Neodolal a vpustil netvorovy myšlenky do své hlavy.

Byla to čirá hrůza. Jeden obrázek za druhým, plný násilí, bolesti a nepopsatelného šílenství. Šílenství a hrůzy věků tak dávných, kdy předkové lidí teprve opouštěli oceány, jeho rasa byla na vrcholu své moci. Hněv bohů v nebesích a jejich pomsta, jež zahalila celý svět temnotou a skoro vyhubila vše živé. Oni však přežili, ukryli se v podzemí a čekali na pomstu. Občas některý z nich vylezl na povrch a pátral. On byl jeden z nich. Lidé, ti hloupí, nadutí tvorečkové, mysleli, že jsou silní. A jediní. Hlupáci! Jejich krev je tak chutná. Zrada! Ví, jak ho porazit! Ale ne, jak zabít. Vztek! Pohřben zaživa. Další čekání. Dlouhé čekání. Lidský hlupák, mladý a chutný. Strká nos, kam nemá a probouzí zlo. Teď tu leží a je v jeho moci. Úkol! Život za životy. Teď musí spát. Temnota ho zahalí. Zlo ale nikdy nespí moc dlouho...

*

Když se Hans probral, slunce se pomalu zvedalo k nebi. Bylo zataženo, slabě poprchávalo. Kapky deště dopadaly na Hansovu tvář. Jakoby bůh toužil svými slzami smýt krvavou špínu, kterou jeho pomatené výtvory způsobily.

S podivem si uvědomil, že ho skoro nic nebolí. A to si vzpomínal na kapitánovu zradu, jež mu vyvrtala díru do ramene.

Podvědomě si ohmatal ránu. S úlekem zjistil, že je rameno zcela neporušené. Shrnul si blůzu s košilí a podrobněji místo, kam byl zasažen, prozkoumal.

Nic.

Snad se mu všechno nezdálo?

Hloupost! Není blázen!

Ucítil spálené maso a hořící naftu. Zadoufal, že ruské tanky si s tou bestií poradily.

Nejdřív se dostanu z toho kráteru a pak se pokusím zjistit, co se stalo s...Tak moment! Nepamatuju si, že bych se nějak dostal do kráteru! Žádný zde přece nebyl. To je...

Uvnitř hlavy mu vyklíčilo podezření. S neblahým tušením se vyškrábal z jámy a rozhlédl se po bojišti.

Všude kolem doutnaly vraky tanků a jiné vojenské techniky.

Německých tanků!

Bitevní pole bylo poseté desítkami mrtvol německých vojáků.

Co se to...?

Procházel spouští a hledal - co vlastně? Nějaký důkaz, že se mu události posledních dní jenom zdály? Vždyť je to očividné. Byl to jen sen. Děsivý, živý, ale přesto jen sen.

Deset minut se motal kolem mrtvol lidí a zničené techniky, než se konečně zhroutil k zemi a rozplakal se štěstím.

Pane bože, děkuju ti! Nevím za co, ale děkuju ti!

Plakal dlouho, nejen za to, že byl naživu. Plakal i za všechny lidi, kteří byli uvězněni v tomto šíleném světě a neměli nic jiného, než naději, že se jednoho dne rozjasní a vysvitne slunce.

Plakal dokonce i za desátníka Hoffmanna, hromotluka Martina, chudáka Kopeckého i Scholtze. Nebyli sice skuteční, ale přesto - nějak cítil, že je to správné.

Netrvalo dlouho a dokázal se vzchopit natolik, aby se zvedl ze země, našel si karabinu a posbíral pár věcí, které bude na dlouhé cestě potřebovat.

Cíl cesty viděl nejasně. Možná tam ani nedojde, v tom případě nebude mít čas toho litovat. Přesto se o to pokusí.

Jde o hodně.

Dalo by se říct, že o osud celého lidstva.

Anebo jen o jeden nicotný, mizerný lidský život.

Hans se usmál.

Jeho oči na kratičký okamžik zlatorudě zazářily.

*

V roce 1970, čtvrt století od konce války, byly na počest stého výročí narození Vladimíra Iljiče Lenina zahájeny práce na unikátním geologickém projektu. Na poloostrově Kola v Murmanské oblasti na severozápadě Ruska začali geologové hloubit super hluboký vrt. Cílem bylo nalézt ložiska ropy a zemního plynu, počítalo se ale i s jinými surovinami, zejména důležitými kovy, a také s vědeckými poznatky o hlubokých vrstvách zemské kůry.

V roce 1989 však byly, po dosažení neuvěřitelné hloubky téměř třinácti kilometrů, veškeré práce zastaveny. O šest let později je vrt zakonzervován a zcela uzavřen.

Oficiální zpráva tvrdí, že se tak stalo kvůli nedostatku financí a následnému rozpadu SSSR.

Existuje však i jiná, méně pravděpodobná, avšak o to více oblíbená verze příběhu o "pekelném vrtu". Dokonce prý i samotní účastníci projektu, zapřisáhlí komunističtí vědci a těžaři, tvrdili, že je pravdivá.

Při překonání dvanácti kilometrů narazí vědci na prazvláštní úkaz. Jejich vrták prorazí otvor do jakési duté kapsy, nebo snad jeskyně. Co je však zajímavější, je obrovská, v této hloubce neobvyklá teplota. Více než jedenáct set stupňů Celsia.

To nejhorší ale přijde později. Z otvoru v zemi k nim začaly doléhat podivuhodné, neidentifikovatelné zvuky. Rozhodli se proto spustit do hlubin speciální mikrofon, jenž zvuky nahraje.

Jaké však bylo jejich zděšení, když místo očekávaných zvuků pohybu pozemských desek, zaslechnou něco naprosto jiného.

Křik a pláč mnoha tisíců trpících a mučených lidí!

Doktor Dimitrij Azzacov, vedoucí projektu, prý později prohlásí: "Jako komunista nevěřím v nebe a Bibli, ale jako vědec už nyní věřím v peklo."

Bylo to opravdu peklo, na co narazili sovětští vědci? To se již svět zřejmě nedozví.

Jedna z historek kolem kolského vrtu vypráví, že se z hlubin díry vyřítil démon, jenž několik lidí zabil a zbylé zahnal na útěk. Tajná služba pak prý všem účastníkům vymazala krátkodobou paměť, údajně z toho důvodu, že prožité události měly neblahý vliv na jejich duševní zdraví.

Jeden z účastníků, obyčejný těžař, který se k těmto prapodivným událostem nachomýtl, však unikl pozornosti KGB a byl proto "milosrdného" zbavení paměti ušetřen, později na smrtelné posteli vyprávěl příběh své ženě.

Týkal se kolského super vrtu, podivných událostí kolem něj, ale také jedné zvláštnosti, o které se nikdy nikdo nezmínil.

Při incidentu, který měl údajně skončit smrtí několika mužů a útěkem zbytku, byl i on. Nejednalo se však o ďábla, jak se později tvrdilo, ale o obyčejný výron páry a trochy ohně. Mysli vědců však byly natolik rozpolcené zvuky, které zaslechli, že se dali na útěk v domnění, že nastala jejich poslední hodinka.

Jedině on zůstal, snad proto, že ho strach přikoval na místě, nebo byl prostě hloupější než ostatní.

Proto mohl spatřit to, co nikdo jiný na světě.

K hluboké jámě přišel (odkud, to už si těžař nepamatoval) starý, hubený muž. Byl tak klidný, že ho zpočátku považoval za přelud. Muž si ho nevšímal. Jen upřeně, téměř hypnoticky hleděl do hlubin zemských, jako by ho nějaká mocná síla přitahovala.

A potom skočil.

Těžař se vyděsil, instinkt mu velel vyběhnout a podívat se na ten pád, ale nevysvětlitelný strach ho od toho úmyslu odradil. Později byl rád, že to neudělal. Kdoví, co by tam viděl.

Jednu věc však své ženě zatajil. Pochyboval, že by mu to uvěřila a sám to dlouho považoval za hru světel a stínů. Možná to tak bylo.

Ten starý muž, oblečený do potrhané německé uniformy wehrmachtu, se na něj jednou, těsně předtím než skočil, krátce podíval, usmál se a v jeho očích zaplál zlatorudý oheň.