Procitnutí (2008)

16.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Sanitka rychlé záchranné služby uháněla ulicí se zapnutým majákem a sirénou, s jejichž pomocí nutila auta, aby se jí vyhýbala, směrem k chicagské státní nemocnici. Tam se již doktoři a pomocný personál připravovali k přijetí těžce poraněného mladého muže, kterého na přechodu pro chodce srazil bezohledný řidič, jenž posléze z místa nehody ujel. Policie po něm již vyhlásila pátrání na základě popisu několika svědků, přítomných na místě nehody.

Před nemocnici, kde již čekali zdravotníci s nosítky, dorazila sanitka během deseti minut. Okamžitě raněného naložili na nosítka a s doktorem, který ho předběžně prohlédl, ho vezli urychleně dovnitř budovy nemocnice. Ten den neměli naštěstí příliš mnoho vážných případů, tudíž byla většina sálů volných.

Za dalších patnáct minut byl pacient připraven k operaci.

*

Velká ručička na hodinách v čekárně poskočila vpřed a oči tří přítomných lidí se na ně současně podívaly.

Tři čtvrtě na pět.

Starší ze dvou žen, sedících vedle postaršího muže si povzdychla a kapesníkem si otřela uslzené oči. Mladší žena si odfrkla a hlavou se opřela o zeď. Muž jen mlčky seděl a nervózně si mnul ruce. Již tři hodiny zde seděli a pořád ještě nikdo nevyšel ze sálu, kde operovali jejich syna a bratra. Občas některý z nich vstal a prošel se po dlouhé šedivé chodbě. Mluvili jen málo. Nikdo neměl co říct.

Minutu před pátou se Denisa, sestra operovaného muže zvedla s tím, že si odskočí na toaletu. V tom samém okamžiku se otevřely dveře sálu a z nich vyšel doktor. Pod bradou mu visela rouška, z hlavy si sundával čepici, jež odkryla krátké, pečlivě střižené vlasy.

Kráčel k rodině muže, jehož právě odoperoval, na tváři žádný výraz.

Rodiče vstali a počkali, až k nim dojde.

Doktor se před nimi zastavil.

"Jmenuji se Artur McWillis," představil se. "Vy jste zajisté rodina Jamese Parkera."

Neptal se, jen se ujišťoval. Jejich přikývnutí mu dalo za pravdu.

"Jak je našemu synovi?" zeptala se Joan Parkerová, Jamesova matka.

Doktor McWillis se mírně nervózně usmál.

"Váš syn je prozatím z nejhoršího venku. Utrpěl těžká poranění hrudníku, vnitřní krvácení do břišní dutiny, zlomeniny obou rukou a levé nohy. Též měl ošklivé poranění hlavy. Byla to těžká operace, ale myslím, že se z toho dostane, zřejmě má tuhý kořínek."

Parkerovi si ztěžka oddechli. Zahrnuli doktora slovy díků a chválou. Mluvili jeden přes druhého a doktor se na ně v rozpacích usmíval.

Znenadání se dveře sálu rozlétly a z nich vyběhla nemocniční sestra. Již z dálky volala na doktora. Ten se překvapeně otočil a ihned k ní zamířil.

Tohle není dobré, pomyslel si Frank Parker, Jamesův otec. Sledoval doktora a sestru, jak spolu diskutují a chlad mu sevřel srdce. Něco se stalo jeho synovi. Něco zlého.

Doktor na ně ještě krátce pohlédl a spěchal spolu se sestrou zpět na sál. Všichni tři němě sledovali, jak mizí za dveřmi. Stáli tam mlčky ještě několik minut, než se první z nich pohnul.

*

Venku zapadlo Slunce a v celém Chicagu zahájily svoji směnu tisíce různých světel. Parkerovi stáli v pokoji u lůžka, na němž ležel James, připoutaný ke spoustě přístrojů, které udržovaly funkce jeho poraněného těla v chodu.

"Váš syn upadl nečekaně do kómatu," sdělil jim doktor McWillis poté, co se vrátil podruhé z operačního sálu. Joan Parkerová po tomto strašném sdělení omdlela, její dcera se rozplakala a otec upadl do těžké melancholie.

Nyní stáli u něj a dívali se na jeho živou-neživou schránku, jež ukrývala poslední zbytky jeho vědomí.

Trápila je a ničila spousta otázek.

Nejdůležitější z nich byla: je to ještě pořád náš syn?

*

James byl odjakživa zvědavý, jaké to je po smrti. Stejně jako každý jiný člověk. Toto věčně zahalené tajemství, doposud neprozrazené, trápilo mysl lidstva po celou dobu její existence.

Nyní to zjistil.

Smrt je stejná jako život. Jen s tím rozdílem, že kolem vás je jen čistá, neproniknutelná tma.

A ticho.

Tíživé ticho, jež vás pomalu deptá, dokud se neovládnete a začnete řvát. Křičíte, ticho se dá na útěk, ale po chvíli stejně zmlknete a ono se vrátí zpět k vám a začne vás znovu deptat.

James si vždy myslel, že po smrti se z něj stane éterická bytost, duše bez těla, která bude plout prázdnotou. Navěky.

Spletl se, což je samozřejmě omluvitelné. Jeho tělo mu zůstalo, a světe div se, dokonce i jeho oblečení, které měl na sobě, když ho ten mizerný řidič srazil.

Tepláky, triko a tenisky.

Kdyby věděl, co ho čeká, tak by dnes (nebo včera? Kdy vlastně umřel? Čas mrtvého zřejmě ubíhá jinak než zaživa) do parku běhat nešel. A stejně si nezaběhal, neboť ho ten magor srazil dříve, než tam došel.

Hm, těžká ironie, zemřít, protože se chcete pravidelným cvičením a běháním dožít stovky let.

Když se James po smrti probral, tak ležel. Na čem, to netušil, neboť pod sebou necítil žádnou pevnou zem. Nejdříve si myslel, že se vznáší, ale této domněnky se vzdal poté, co se dokázal postavit a ujít několik kroků, aniž by mu to činilo nějaké potíže.

A jelikož mohl chodit, tak šel. Nevěděl kam, a nevěděl ani proč, ale šel. Bylo to jediné, co mohl dělat.

Chodil celé hodiny, bez přestávky, neboť mrtvý se neunaví nikdy. Většinou šel přímo, alespoň si to myslel, občas z nudy odbočil jiným směrem, takže brzy neměl jistotu, že nechodí v kruhu. Jenže to mu mohlo být jedno. Tušil, že stejně nemá kam dojít.

James nebyl věřící. Byl to materialista. Věřil jen tomu, na co si mohl sáhnout. Přesto tak trochu doufal, že se objeví buď v Nebi, nebo v Pekle. S tím, že se ocitne v černé nicotě, nepočítal.

Ale zvykl si rychle. Co jiného mu zbývalo?

Možná se ocitl v Očistci a zde čeká, dokud se Stvořitel nerozhodne, kam ho pošle. Nu což, on si počká. Času má dost. Nekonečně dost.

Bezcílně se toulal nicotou celé hodiny, dny, možná i roky. Jednotvárná čerň ho nedeprimovala, ale i neuklidňovala.

Občas si zpíval, nebo si sám se sebou povídal. Někdy vzpomínal na ty, které zanechal ve světě živých. Na rodinu, přátele, na milenky.

O svém životě nepřemýšlel, už to nemělo žádný význam.

Život je mrtev, ať žije smrt!

*

Nejdříve si myslel, že má vidiny. Okamžitě se tomu zasmál. Slepý má vidiny! Pěkný nesmysl!

Před sebou zahlédl maličkou bílou tečku. Světlo?

Vydal se k němu. Zvědavost zřejmě člověka neopustí ani po smrti. Čím blíž byl, tím se tečka zvětšovala. Po nějaké době měla již velikost tenisového míčku. Potom byla velká jako fotbalový míč. To již měl jistotu, že se skutečně jedná o světlo.

Po milionech let se zastavil. Před ním zářil kruh, asi dva metry v průměru.

Je to cesta, teleport na jiné místo. Věděl jistě co to je, ale kam to vede, se mohl jen dohadovat.

Jen to zkus, Jimmy. Nic neriskuješ.

To je fakt, nic neriskuju. Jsem mrtvej.

Vstoupil do světla.

*

Ocitl se na porodním sále. Vše zde vonělo tím nepříjemným pachem dezinfekce. James se rozhlédl po místnosti. Standartní vybavení. Několik stolů, skříní, porodní křeslo pro rodičky, pojízdný vozík na nástroje...a na něm dort se zapálenými svíčkami.

Překvapeně na něj zíral. Je to snad nějaký nepochopitelný vtip od Boha?

Postavil se nad dort a schválně svíčky spočítal.

Rovných třicet.

Jamesovi bylo dvacet devět.

"Hahaha! Fakt dobrý! Směju se ti, Bože! Jsi fakt vtipnej!"

Vykřičel se do ticha a chtěl svíčky sfouknout. Vzápětí se to rozhodl neudělat. Nebude přece Velkému Vtipálkovi dělat radost.

Chtěl také dort shodit ze stolu, ale nakonec se rozhodl na něj vykašlat úplně. Ať si tam stojí dál a čeká na jiného hlupáka.

Místo toho šel ke dveřím a s očekáváním čehokoliv je otevřel.

Hleděl na dětský pokoj. Pečlivě uklizený, přes ustlanou postel byla přehozena ručně vyšívaná kostkovaná deka. Poličky byly plné hraček, vojáčku, supermanů, hrdinů dětské naivní duše.

Vzápětí ho pravda praštila do tváře.

To je přece můj pokoj!

Vlna náhlého uvědomění ho zalila a on pocítil příjemné sevření v hrudi.

Snad ne v srdci? Že by v něm ještě něco zůstalo živého?

Hloupost!

-Není to hloupost-

James se toho ženského hlasu vyděsil. Překvapeně se rozhlížel kolem sebe, ale nikoho neviděl.

-Mě nemůžeš vidět, Jamesi-

"Kdo jsi?" zeptal se. "A kde jsi?"

-Jsem hlas v tvé hlavě-

"Aha," řekl jen a obrátil oči vzhůru, jakoby čekal, že zdroj toho hlasu uvidí ve své hlavě.

Ženský hlas se zasmál.

-Mě opravdu nemůžeš vidět-

James se zasmál také.

"No, aspoň jsem to zkusil. To se počítá, ne?"

-To já nevím- řekla pobaveně.

"Máš jméno, hlase v mé hlavě," zajímal se James.

-Ano-

"A řekneš mi ho?"

-Ano-

Nastala chvíle ticha, které první přerušil James.

"No?"

-No co?-

"Tak mi ho řekni?"

-Mé jméno je Carmen-

"Pěkný jméno, exotický. Jsi Španělka, nebo Mexičanka?"

-Ne- odpověděla se smíchem. -Můj otec měl zřejmě v den mého narození dobrou náladu-

Oba se tomu zasmáli a James se mezitím položil na svoji postel. Byla na něj sice trochu malá, ale mu to nijak nevadilo. Ruce si dal pod hlavu a zíral na nálepky letadel, které byly na stropě.

Nějakou dobu si takhle povídali, a James měl stále v hlavě jednu nepříjemnou otázku, o které věděl, že ji dříve nebo později stejně vysloví. Carmen byla veselé děvče. Pocházela také z Chicaga, byla o dva roky mladší než on a učila na základní škole.

Povzdychl si.

"Carmen, ty jsi taky...,"

-Mrtvá?-

"Hm".

-Nejsem. Stejně tak jako ty nejsi-

James se zarazil. Posadil se.

"Co jsi to říkala?"

-Nejsme mrtví. Ani jeden z nás. Je to ovšem komplikovanější-

"Je něco komplikovanější než smrt?" James tedy o ničem takovém nevěděl.

-Ano. Život-

"To nechápu," přiznal se.

-Jimme, ty jsi v kómatu-

*

James přešel k oknu pokoje, ale skrze něj nebylo vidět nic než tmu. Jediný zdroj světla v pokoji byl stropní lustr.

"Vysvětli mi to. A jak to že to víš? A konečně, co vlastně děláš v mé hlavě?"

Měl milion dalších otázek, ale ty musely počkat.

-Vím to, protože jsem to slyšela, když to říkali mé rodině. I ty můžeš občas slyšet hlasy zvenčí, když se soustředíš-

"Nějak moc po tom netoužím," odpověděl ji.

-Netoužíš znovu žít?-

James si uvědomil, že poprvé se zeptala ona jeho.

"Já nevím," přiznal se. Poprvé si uvědomil, že s jistotou nemůže říct, že ten řidič ho skutečně srazil vlastní vinou.

-Život je to nejcennější co máš, Jimme. I když se k tobě někdy nechová zrovna laskavě-

"Nedělej mi přednášku, Carmen. Já vím, co je život. Jedna velká kupa sraček, nic jinýho."

-Nedívej se na to tak černě. Jsou i krásné věci-

"Třeba?"

-Láska-

"No jasně. Typická romantička."

-Člověk nemusí být romantik, aby někoho miloval-

"Láska neexistuje, Carmen."

-Nikdy jsi nikoho nemiloval?-

"Moc se ptáš."

-Pesimisto-

James otevřel jeden šuplík u stolu a vytáhl z něj několik starých komiksů. Jeden si vybral a začal jím listovat.

"Ještě jsi mi neřekla, co děláš ve mně?" připomněl jí.

-Já nevím, Jimme-

"Ty něco nevíš," zeptal se uštěpačně.

-Nebuď zlý-

James si povzdychl. "Promiň."

-To nic. Měl by ses vydat na cestu-

James zpozorněl a odložil komiksy.

"Na jakou cestu?"

-Ty jsi to pořád ještě nepochopil? Ta porodnice, tvůj dětský pokoj?-

James zavrtěl hlavou, ale potom si uvědomil, že toto gesto Carmen zřejmě vidět nemůže. Ona však přesto pokračovala dál.

-Procházíš znovu svým životem, od začátku. Musíš si jím projít znovu a na konci se rozhodnout-

"Rozhodnout o čem?"

Čekal na odpověď, Carmen však mlčela.

"Fajn. Zjistím si to sám," uraženě se zvedl a zamířil ke dveřím, kterými prvně přišel. Byl si však jistý, že jakmile je otevře, tak bude jinde než v ordinaci.

U dveří se však zastavil, nejistě se rozhlédl a pak se zeptal:

"Ehm, budeš i dál se mnou?"

Carmen neodpovídala.

James se zhluboka nadechl a vydechl, jakoby se chystal na nějaký velkolepý čin, který ho bude stát spoustu sil.

"Prosím," vysoukal ze sebe.

Opět ticho, které však znenadání přerušil její sladký veselý smích.

-To víš, že ano, ty hlupáčku. Vidíš, že umíš být i hodný-

*

James měl pravdu. Neocitl se opět na porodním sále, nýbrž někde úplně jinde. A to místo nebylo nijak zvlášť lákavé. Piknik by zde určitě nepořádal. Dokonce ani svůj vlastní pohřeb.

Teď, když věděl, že není mrtvý, cítil se jinak.

Myslel si, že bude z této informace nadšený, jenže nebyl. Když věřil tomu, že zemřel, bylo to pro něj konečné. Nemusel se ničím trápit. Teď se mu ovšem hlavou honily všelijaké zmatené myšlenky a otázky, o kterých si myslel, že se mu v mysli již neobjeví.

Dostanu se z kómatu? A kdy? Jaké to potom bude? A co když doopravdy zemřu?

Poručil si, aby tyto myšlenky neřešil, dokud se nedostane na konec svého putování. Ať to už bude kdekoliv a kdykoliv.

Kolem dokola se do nekonečna táhla ponurá, temná a páchnoucí bažina.

James si nepamatoval, že by ve svém životě takové místo někdy navštívil.

Nu což, je to součást cesty. Pokrčil rameny a vydal se po úzké hrbolaté cestičce skrze bažinu.

Chytal se stromů, aby držel balanc, přesto mu občas uklouzla noha a on se zabořil do špinavé nevábné břečky, tvořící hlavní část celé bažiny.

"Teda, hnusnější místo jsem ještě nenavštívil," zanadával, i když věděl, že mu to nebude nijak platné.

-Copak, rozmazlenče?- škádlila ho Carmen.

-Nelíbí se ti tady? Je tu přece hezky?-

"Jo, jasně," zabručel rozmrzele James, který už měl slizké bahno až po kolena a po krk všelijaké havěti, která ho celou cestu obletovala a kousala ho a štípala.

"Ty si hovíš pěkně v suchu a teple, ale já jsem ten, kdo si to všechno vyžírá."

-Je to přece tvůj život- zasmála se Carmen.

James něco nesrozumitelně zamumlal a pokračoval v cestě.

Párkrát se mu zdálo, že v příšeří mezi stromy zahlédl nějaké nezřetelné obrysy postav, a nepříjemný pocit, hlodající mu v mysli mu našeptával, že ho někdo sleduje. Přesto nemohl s určitostí říct, jestli to je pravda.

V průběhu cesty se jednou zastavil na nevelké mýtině, usedl na pařez a rozhlížel se kolem sebe. Přitom si seškrabával z kalhot zbytky zaschlého humusu, který na nich ulpěl.

"Jak vlastně vypadáš Carmen," zeptal se znenadání.

Carmen chvíli mlčela, vypadalo to, jakoby nevěděla, co říct. Nakonec odpověď našla.

-Jako každá normální holka-

James se zašklebil.

"Typická holka. Jak se jedná o její vzhled, tak se všelijak vykrucuje, jen aby nemusela odpovídat."

-Nene- bránila se Carmen. -Já si jen nepřipadám nijak zvlášť hezká...a mimo to, krása není přece to nejdůležitější, nebo pro tebe ano?-

"Myslím, že ne," odpověděl James popravdě. "Ale podle mě musíš být moc krásná."

-Proč myslíš?-

"Máš pěkné jméno, hezky se ke mně chováš, tak asi proto."

Podrbal se za uchem.

"Do třetice všeho dobrého, ne?"

Začali se smát a James brzy vyrazil dál.

*

Když dorazil na konec bažiny a vyšel na krásně zelenou louku, byl od bahna špinavý od hlavy až k patě.

Potřeboval bych sprchu, pomyslel si.

Stál uprostřed louky, ale žádné dveře nikde poblíž neviděl. Překvapilo ho to. Že už by byl na konci cesty?

Jakoby mu Carmen četla myšlenky, promluvila.

-Tohle ještě není konec cesty, Jimme. Dveře zde jsou, jen nemusí zrovna vypadat jako normální dveře-

James se znovu rozhlédl po louce a kromě malého jezírka nic podezřelého neviděl.

Vzápětí mu to došlo. Zavrtěl hlavou.

"To nemyslíš vážně, že ne?"

-Je to jediná cesta, Jimme. Nemusíš mít strach-

"Tobě se to řekne," zavrčel James, ale přesto se vydal k jezírku. U jeho břehu se zastavil a zahleděl se do vody. V odrazu zahlédl sám sebe.

Vypadám komicky. Jestli mě Carmen vidí, tak se teď určitě válí smíchy.

Již po několikáté si nad svým údělem povzdychl, ale přesto se pomalu nořil do příjemně vlažné vody. Když mu průzračná tekutina sahala po krk, zhluboka se nadechl a potopil se.

Pod vodou ihned otevřel oči, a i když věděl, že je to čiré bláznovství, plaval směrem ke dnu, které však bylo v nedohlednu.

Klidně se můžu potápět v Mariánském příkopu, napadlo ho sarkasticky.

Když mu začal docházet kyslík nahromaděný v plicích, začal si uvědomovat, že toto bude jeho konečná. Navěky uvízne na mrtvém bodě, dokud jeho tělo nezestárne a nezemře.

V tom si najednou uvědomil, že neplave dolů, ale opačným směrem. Nevěděl, jak se to stalo, ale nad sebou nezřetelně viděl denní oblohu.

Z posledních sil vyrazil vpřed a jako střela proletěl nad hladinu.

Nadechl se blahodárného vzduchu a rozhlédl se kolem.

*

Zatímco se vznášel na hladině, prohlížel si okolí. Vodní plocha, kde se vynořil, byla o dost větší než předchozí jezírko. Břeh byl nedaleko. Nějakých sto metrů. Začal k němu v pravidelných tempech plavat. Na písčitý břeh dorazil během několika minut. Nikdy nebyl nijak zvláště výborný plavec, většinou po nějaké době ve vodě chytil křeč do nohy a musel přestat. Zde si však připadal jako by žil ve vodě od malička.

Vyškrábal se na břeh, horký písek se mu lepil na mokrá chodidla, ale to mu ani v nejmenším nevadilo. Po chladných a nepříjemných bažinách mu toto místo připadalo jako učiněný ráj.

-Je tady krásně, viď?- ozvala se náhle Carmen

"To ano" přikývl James a snažil si vzpomenout, kde to vlastně je. Mezitím si začal svlékat mokré oblečení a rozkládal ho na masivní placaté kameny, které ležely kousek od břehu. Během chvíle stál úplně nahý a vychutnával si, jak ho horké sluneční paprsky příjemně šimrají po těle. Dal si ruce v bok a usmál se.

"Teď bys mě asi chtěla vidět, viď," pustil se do Carmen. Ta se jen zachichotala.

-Nemusím vidět všechno-

James se podíval dolů a kriticky zhodnotil svůj nástroj.

"No, žádná sláva, ale mohlo by to být i horší."

-Mohl bys být holka?-

"Hele, neprovokuj."

-Ráda tě provokuju-

"To jsem si všiml," opáčil James, ale usmíval se. Potom si všiml řady stromů, stojících asi dvě stě metrů od něj. Rozhodl se, že se k nim vydá. Zkontroloval oblečení, které již bylo většinou suché. Posbíral ho a vykročil ke stromům. Krásně zelená tráva ho lechtala na nohou. Nad hlavou mu zazněl skřek nějakého ptáka. Zvedl oči k nebi a snažil se ho najít. Když už nakonec spatřil, zakopl o kámen, který mu stál v cestě, a on rozplácl se na zemi. Carmen se začala smát, zatímco on se za nadávání zvedal na nohy.

-Dávej pozor, nemehlo-

"Však dávám," odsekl James, a potom se i on začal smát.

Přestal, když došel ke stromům a spatřil to.

Přímo před sebou ležela ve stínu rozprostřená deka, na ní jídlo a dvě láhve s pitím. Vedle nich ležely dva batohy. Jeden z nich měl k sobě na karabině přidělaného malého medvídka.

Jamesovy oči se úlekem rozšířily a on nehybně zíral na tu malou postavičku neživého zvířete. Chtěl promluvit, ale z jeho úst vyšlo jen ubohé zasípění. Carmen mlčela.

James došel k dece, klekl si na ni a rukou se lehce dotknul medvídka.

"Já...vzpomínám si:"

Smutně se usmál a posadil se. Batoh s medvídkem přitiskl k sobě. Zavřel oči. Tisknul víčka k sobě tak silně jako batoh.

Z očí mu začaly téct slzy.

"Promiň mi to, prosím," zašeptal.

Carmen neodpověděla, neboť věděla, že ta omluva nepatřila jí.

*

Po hodině se dal James jakž takž do pořádku.

"Moc jsem ji miloval," řekl do ticha.

-Věřím ti- odpověděla soucitně Carmen.

Nechtěl o tom už nikdy mluvit, ale věděl, že teď musí.

"Byla to ta nejbáječnější holka, jakou jsem kdy poznal. Oba dva jsme věděli, že jsme si souzení. Čekal nás báječný život. Mohl být báječný..."

-Určitě byla úžasná- řekla Carmen beze stopy závisti.

"Miloval jsem ji víc než kohokoliv jiného...víc než svůj vlastní život. Umřel bych pro ni."

Z jeho třesoucího se hlasu bylo jasné, jak moc teď trpí.

"Nabídla mi vše, chtěla, abych byl šťastnej. Mě to ale nestačilo. Nevím, co jsem ještě chtěl. Odkopl jsem ji od sebe."

Povzdychl si.

"Od té doby jsem ji už nikdy neviděl. Je to už skoro sedm let."

Chvíli bylo ticho.

-Je mi to líto-

"A čeho!" vykřikl James. "Toho, že jsem idiot?!"

-To ne-

"Soucit nepotřebuju, Carmen."

-To já vím. Potřebuješ se z toho dostat. Osvobodit se, zahodit ta pouta, která svazují tvé srdce-

"To nejde..."

-Ale jde. Je to sice těžké, ale ty to zvládneš. Cítím z tebe velkou sílu-

"Mám strach, že se z tohohle nedostanu. A pokud jo, tak se stanu buď nadosmrti mrzákem, nebo bude můj život ještě ve větších sračkách."

-Budoucnost sice neznáme, ale můžeme si ji zařídit podle svého-

"Asi máš pravdu," pronesl James odevzdaně. "Vypadneme odsud pryč. Je to sice zatím nejkrásnější místo, kam jsem se dostal, ale taky s nejbolestivějšími vzpomínkami."

Nečekal na souhlas Carmen, která by ho stejně podpořila.

Pár metrů za stromy vedla polní cesta. Cesty vždy někam vedou. A v tomto případě k dalším dveřím. Teď si jen stačí vybrat na kterou stranu.

"Poradíš mi Carmen?"

-Jdeš svojí cestou, Jimme. Vyber si sám-

James se podíval nejdříve doleva a potom doprava. Vydal se na levou stranu.

-Proč právě tudy?- zeptala se zvědavě Carmen.

"Hm, nevím. Možná protože jsem levák."

*

Cesta touto poklidnou, idylickou krajinou probíhala bez problémů. James si vychutnával ono posvátné ticho, jež mu nyní nebylo na obtíž, neposkvrněné činností člověka. Jen on a Carmen.

Carmen. Podivná, zvláštní, nepochopitelná, přesto stejně lidská jako on.

Alespoň tomu věřil. Doufal v to.

Celé to bylo zmatené, postavené na hlavu. Šílené.

Přesto si na to zvykl. Bral to jako součást něčeho vyššího, něčeho, čemu on, ani žádný jiný smrtelník nikdy rozumět nebude, ani s pomocí nejmodernější technologie, která v posledních deseti letech již zbořila nemálo zdí, chránících tajemství lidské duše.

Bylo mu s ní krásně.

Neviděl ji, nemohl se dotýkat jejího těla, přesto věděl, že je s ním.

"Carmen," vyslovil její jméno.

-Něco tě trápí?-

"To ne, já jen..."

-Ven s tím- pobídla ho.

"Víš, nijak jsem nad tím předtím nepřemýšlel, ale...co bude s tebou, jestli se probudím? Uvidím tě ještě?"

Prohrábl si vlasy a v tu chvíli strašně zatoužil hladit vlasy jí.

Čekal na její odpověď, ale ta nepřicházela.

"Kde jsi? Ležíš ve stejné nemocnici? Najdu tě, ať jsi kdekoliv a dostanu tě ven. Pomůžu ti, jako ty mě."

Carmen pořád neodpovídala a Jamese přepadl strach.

"Carmen! Slyšíš mě? Odpověz!"

Hlas v jeho hlavě si povzdechl.

-Neslibuj něco, co nedokážeš splnit, Jimmy-

"Já to dokážu," bránil se James, ale v duchu věděl, že lže. Nebo si to jen namlouvá, ale výsledek je stejný. Stojí ho spoustu sil, jít svojí cestou, natož aby pomáhal někomu jinému s tou jeho.

-Prostě to nechej být. Budoucnost...-

"Budoucnost můžu udělat takovou, jakou chci" vykřikl nahlas.

-Ne tu moji- odpověděla Carmen a v jejím hlase byl cítit smutek.

James sklopil zrak a celý zbytek cesty sledoval své nohy. Carmen nemluvila a on raději ani nezjišťoval, jestli s ním ještě pořád je. Během hodiny dorazil ke stodole.

*

Byla to obyčejná venkovská stodola na skladování sena. Jenže v širém okolí nebylo jediné další stavení, ke kterému by patřila. To však Jamesovu mysl zaměstnalo jen na několik vteřin.

Přešel k dřevěné závoře a vysunul ji ze závěsu. Pravá strana vrat se pootevřela. James ji s vrzáním otevřel úplně. Okamžitě ho do nosu udeřil závan čerstvého sena. Odmalička byl na seno, jakož i na spoustu dalšího, alergický, teď však jeho nos a dýchací cesty zůstaly v klidu.

Je to výhoda, být živý - neživý, pousmál se.

Vevnitř panovalo přítmí, přesto si jeho oči brzy zvykly. Procházel stodolou a rozhlížel se, jestli nespatří něco zvláštního, ale kromě spousty kup sena, pytlů s čímsi pro Jamese neznámým, několika nářadí a starého, rezavého traktoru, na kterém snad jezdil ještě samotný George Washington, zde nebylo nic zajímavého.

Přešel na druhou strany stodoly, kde byly ty samá vrata.

"Takže zase do kdovíčeho," promluvil sám k sobě.

-Ano- promluvila zničehonic Carmen a James se vylekal.

"Myslel jsem, že jsi už odešla," řekl jí s předstíranou lhostejností, přesto však byl rád.

-Proč bych to dělala, docela jsem si tě oblíbila-

Zasmála se a James s ní.

Potom najednou zmlkla a James vytušil, že mu teď sdělí něco důležitého. Něco, co se mu zřejmě nebude líbit. A měl pravdu.

-Další úsek své cesty musíš zvládnout sám. Neptej se proč, prostě to udělej, ano?-

"Hm, a můžu stejně nějak protestovat?"

-Ne-

"No tak vidíš" pronesl James trpce a zatáhl za závoru.

*

Vrata se prudce rozlétla, a dovnitř stodoly vlétl děsivý bílý démon zuřící sněhové vánice. Jamese, který se sice stihl chytit vrat, to stejně strhlo a vrhlo proti dřevěnému trámu, podepírajícím, horní patro stodoly. Náraz byl silný, a normálnímu člověku by z něj zřejmě prasklo několik kostí, jenže s tím se James ve své situaci trápit nemusel.

Se zaklením se začal soukat na nohy a i když byl vichr zuřivý, James se dokázal postavit a pomalu po krátkých krocích se sunul ven ze stodoly. Ledové střípky zmrzlého sněhu ho bodaly do tváří, do očí, létaly mu i do nosu. Některé byly tak ostré, že mu roztrhly kůži, jenže James se nevzdával. Podvědomě tušil, že toto je poslední úsek jeho cesty. Pokud uspěje, bude volný. A živý.

Vypotácel se ze stodoly a přivřenýma očima přelétl krajinu před sebou.

Kam až mu dovolila zuřící bouře dohlédnout, viděl jen zasněženou bílou krajinu, zmítanou silnou vánicí. Vzpomněl si na jednu zimu, když byl malý, kdy něco podobného zasáhlo Chicago. Nic příjemného.

Tenkrát byl zavřený v teple doma, nyní byl přímo uprostřed tohoto bílého pekla.

Postupoval pomalu, ale přece.

Každý krok ho stál spoustu sil, jaké v tomto podivném světě ještě vynaložit nemusel.

Musím to zvládnout, musím, přesvědčoval se. Kvůli sobě, kvůli rodině.

Kvůli Carmen.

Při vzpomínce na ni ho zalila nová vlna síly a odhodlání a on pokračoval dál s ještě větším úsilím.

*

Už nemohl dál. Ležel tváří k zemi, na vlhkém studeném sněhu. Cítil, jak ho zasypává padající sníh, ale nedokázal proti tomu bojovat. Všechny síly vyčerpal. Už pochopil, že ve všech předchozích etapách cesty mu pomáhala jeho neživost, vědomí toho, že ať se stane cokoliv, on prochází jen jako duše.

Tady bojoval jako obyčejný zranitelný člověk.

A prohrál.

Nedostane se odtud a jeho duše uvízne ve věčné prázdnotě.

Zemře a nebude o tom ani vědět.

Nikdo ze světa živých se nikdy nedozví, že na konci své cesty bojoval o právo na existenci, že chtěl být skutečným živým člověkem, který se už přestal schovávat za svým ledovým krunýřem, který každého, kdo se chtěl přiblížit a poznat ho, odrazil daleko pryč.

Jeho ledové srdce se teď ocitlo tam, kam všechny ostatní posílalo.

Nezůstal nikdo, kdo by pro něj uronil jedinou slzu. Nikdo, kdo by s ním soucítil, kdo by mu pomohl.

I Carmen ho opustila. Neměl ji to za zlé. Tímto si opravdu musel projít sám, aby pochopil, aby si uvědomil, co zavinil.

A potom mu to došlo. Už pochopil, vše najednou dávalo jasný smysl.

Se značným úsilím vyprostil ruku ze sněhového sevření. Napřáhl se a udeřil do ledové země.

Potom znovu, silněji.

A znovu.

Mlátil do země ze všech sil a s každou další ránou byly ty údery silnější.

V ledu se objevila malinká prasklinka.

Zašklebil se.

Však já tě dostanu!

Udeřil znovu a prasklina se zvětšila. Po dalším úderu se začala rozšiřovat kolem něj. Bouře, která si uvědomila, že začíná prohrávat, zaútočila s ještě větší intenzitou, než jakou doposud předvedla. Jamese však již zastavit nemohla.

Ten naposledy zvedl ruku k nebi, jakoby vyhrožoval samotnému bohu, a udeřil.

Okolím se rozlehl ohromný rachot, jak se led začal propadat.

A James s ním.

Těžké ledové kvádry se řítily do propasti a James, přilepený k jednomu z nich, křičel.

Křičel radostí, neboť věděl, že padá ke svobodě.

Potom ho pohltila tma.

*

Probral se a první co si uvědomil, bylo ticho. Žádný skučící vítr, rvoucí z něj poslední zbytky života. Zem, na níž ležel, byla studená, ale ne již tolik. Otevřel oči a spatřil naleštěnou podlahu z mramoru, složenou z černých a bílých čtverců.

Usmál se. Dokázal to.

"Neměl bys tady ležet, nebo nastydneš," zaslechl za sebou povědomý hlas.

Za sebou! Ne uvnitř hlavy!

Carmen!

Převalil se na záda a vzhlédl.

Stála před ním.

Už ne hlas skrytý uvnitř jeho mysli, ale živá bytost!

Pomalu vstal, přitom z ní ani na chvíli nespouštěl zrak.

Byla tak nádherná! Nejkrásnější žena, jakou kdy spatřil.

Usmála se na něj.

"Díváš se na mne, jako bys viděl zjevení."

James, který v tu chvíli nevěděl, co říct jiného, ze sebe vyhrkl: "To teda ano."

Znovu se zasmála.

Předtím vnímal její hlas jako něco neurčitého, ale teď, když ho slyšel doopravdy, to bylo něco naprosto něco jiného. Její smích byl nadpozemsky nádherný.

Přistoupila k němu a lehce ho pohladila dlaní po tváři. Její ruka byla hebká jako samet. Naklonila se k němu, jejich rty se skoro dotýkaly. Z blízka byla tisíckrát krásnější.

Tolik ji chtěl políbit, ale neodvážil se.

Věřte tomu nebo ne, ale on se styděl!

Určitě to vycítila.

Usmála se na něj a políbila ho.

Nikdy v životě nepocítil nic takového. Bylo to nepopsatelné. Nebylo to nic, co by znal, nebo o čem by slyšel. Žádný dost zručný básník ani spisovatel, by pro toto nenašel slova.

Během tohoto polibku se mohly měnit dějiny, kontinenty rozdělovat, Slunce explodovat, zanikat stovky Vesmírů, ale jeho nezajímalo nic, jen ten polibek.

Když od něj oddělila své rty, měl pocit, že je prázdný, zbytečný. Nechtěl být bez ní. Pohnul se směrem k ní, ale ona zavrtěla hlavou. Okamžitě ztuhnul uprostřed pohybu.

"Jen jednou" řekla a on měl pocit, že se zblázní.

Potom se uklidnil, uvolnil ztuhlé svaly a hlasitě vydechl.

Carmen přikývla.

"Tak je to správné."

"To není správné," zaprotestoval James. Přesto věděl, že má pravdu, i když skoro ničemu nerozuměl.

"Časem porozumíš všemu," řekla, jakoby mu četla myšlenky.

Zmohl se jen na přikývnutí.

Poodešla kousek za něj.

"Je čas," pronesla málem slavnostně, ale pro Jamese to bylo horší než oznámení vlastní smrti. Chtěl zůstat s ní. Navždy.

Chtěl bojovat s Osudem, s bohy i s celým Vesmírem, jen aby byl s ní.

Ubohý človíček proti Nekonečnu.

Ona mu však za to stála.

Udělal by cokoliv.

Potom si uvědomil, jak je to vše směšné.

On je nikdo, není ani figurka na šachovnici, ani blecha v kožichu lva.

Je nic uprostřed Vesmíru.

Když se však otočil a pohlédl do jejích očí, uvědomil si pravdu.

On je naděje. On je pomoc. On je štěstí. On je přátelství.

Pro každého, kdo tyto dary bude chtít od něj přijmout.

Carmen napřáhla ruku a on se podíval tím směrem.

Stálo tam nádherné oválné zrcadlo.

Jasně v něm viděl sám sebe, jak leží připoutaný k hadičkám, které ho držely naživu.

V zrcadle vypadal hrozně, ale byl to on. Čekal na něj, až se vrátí.

Věřil sám sobě a to byl první důležitý krok, který učinil.

Otočil se k Carmen, která tam stála, krásná a dokonalá.

Usmívala se.

"Děkuji ti za vše."

Přikývla.

Přešel k zrcadlu. Už jen jeden krok.

Naposledy se otočil. Měl poslední možnost něco říct. Měl toho tolik na srdci, ale věděl, že to nestihne.

"Nikdy na tebe nezapomenu."

Bylo to tak pravdivé, jako Slunce na obloze, ptáci ve vzduchu a ryby ve vodě.

"Já také ne," odpověděla a oba dva svým slovům věřili.

Vkročil do zrcadla.

*

Starý muž hleděl oknem na západ slunce a na jeho vrásčité tváři se objevil úsměv. Přešel ke křeslu a posadil se. Jeho tělo už nebylo mladé a silné jako dřív, ale to ho netrápilo. Stárne a umírá jako každý.

Zaslechl, jak jeho žena z kuchyně zanadávala na jejich kocoura, který se zase bez dovolení pustil do dortu, který upekla k jeho šedesátým narozeninám.

Usmál se.

Zítra přijede jeho dcera s vnoučaty a syn s manželkou a dětmi také. Už se na všechny těšil. Byli jeho největší radostí, samozřejmě hned po jeho milované ženě.

Přesto na Carmen nikdy nezapomněl, přesně jak sliboval. I ona patřila do jeho rodiny, o čemž věděl samozřejmě jen on.

Myslel na ni každý den. Pokaždé, když se probudil, věděl, že je to tak díky ní.

Nikdy ani na vteřinu nezapochyboval o tom, že je skutečná. I když ji už nikdy nespatřil, ani nezaslechl její hlas, věděl, že je pořád s ním. Nikdy ho neopustila. Andělé zůstávají navždy.

Nakonec vše pochopil, přesně jak říkala. Tak jak pochopí jen člověk, který musí zemřít, aby si uvědomil, že život je dar, který se dává jen jednou.

Celá ta jeho cesta měla smysl. Postavy v bažinách byli lidé, kterým ublížil a samotná bažina jeho špinavá duše. Piknik u jezera ho donutil k tomu, aby si uvědomil, že lásku oplácet nenávistí se nesmí. Ledová země byla jeho brněním, za které se vždy schovával, aby se nemusel sbližovat s lidmi, a jedině jeho rozbití ho zachránilo.

Celá cesta byla o tom, aby si uvědomil cenu života.

A ten dort na začátku?

Kdyby ho shodil, zemřel by.

Kdyby sfouknul svíčky, vrátil by se zpět do života, ale nikdy by si neuvědomil skutečnou moc života.

To, že ho můžete žít.

Smyslem života je radost z toho, že žijete. Žádné zázraky za tím nehledejte. Jednou máte tu příležitost, tak se jí chopte a nesmyslné hledání tajemství v tom, co je tak přirozené nechte těm, pro které je jediným smyslem života jeho hledání. Zemřou, aniž by našli odpověď a to je Osud.

Starý muž se pohodlně opřel a zavřel oči.

Znovu zatoužil uvidět její nádhernou tvář.

A pocítit její polibek.

Nikdy jsem netušil, co mi budoucnost přinese, ale vždy jsem věděl, že tebe mi nikdy nevezme.