Skryté tajnosti (2010)

16.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Rok 787 po příchodu Jediného

Slunce bylo již několik dní ukryto za šedými mraky a okolí malého města Ventiker sužoval mírné, ale vytrvalé mrholení. Osamocený strážný jménem Matys, stojící na ochozu kamenných hradeb, jež obepínaly celé město, se choulil do pláště a opíraje se o své kopí proklínal svého kapitána a ostatní muže, ukryté před tímto nečasem na strážnici dole pod hradbami.

"Sakra!" zaklel Matys. "Zrovna já tady musím moknout jako hlupák a čekat, jestli tudy nepojede nějakej zatracenej kupec nebo jiná verbež, kteří sem beztak jen zabloudili na cestě do Tavermu!"

Taverm bylo hlavním městem provincie Lukadan a leželo několik mil výše na severu. Lukadan byl zemí lesů a hor, bažin a skal, tajemný a nebezpečný. Spolu s provinciemi Mód a Bezdan tvořil jižní hranici Freniského království.

Ventiker patřil oficiálně do lukadanské provincie, ale nezanedbatelnou část jeho obyvatel tvořili potomci módských uprchlíků, kteří zde před více než pěti sty lety nalezli útočiště před velkou morovou epidemií, která tehdy zasáhla celou Duodecadmii. Tehdejší ventikerští občané je sice přijali a poskytli jim nové domovy, přesto si od módských utečenců udržovali patřičný odstup, který si zachovali do dnešních dnů. Módským nikterak nedůvěřovali, neboť o nich kolovaly zvěsti, že jsou to vyznavači pohanských démonů, jimž přinášeli krvavé oběti.

Pravdou bylo, že zášť vůči módským panovala pouze proto, že jako jediní odmítli přijmout novou víru v Jediného. Staří bohové módských sice odmítali krvavé obětiny, přesto jim Církev Jediného, na základě vykonstruovaného procesu s falešnými důkazy, zakázala tyto pohanské modly, pod trestem smrti upálení, vzývat.

Módští se příkazu podrobili, přesto se však většina z nich svých bohů, s nimiž byli spjati nerozdělitelným poutem, nevzdala. Pouze začali veškeré své rituály provádět tajně, za zády svých "civilizovanějších" spoluobčanů.

Módští ve Ventikeru svojí odlišností nijak zvlášť netrpěli, přesto si každý z nich citelně uvědomoval propastný rozdíl mezi nimi a vyznavači Jediného.

I když sever království pustošili nájezdníci z východních stepí, zde panoval relativní klid. Občas se v okolí Tavermu potloukalo pár zatoulaných tlup barbarů, ale zde na jihu se neobjevil ani jediný.

Toho si byl vědom i Matys a s další kletbou si odplivl. Ráno padla na Ventiker hustá mlha a ani teď nehodlala ustoupit. Proto si strážný nevšiml těch dvou jezdců, dokud se nevynořili zpoza nejbližšího kopce. Jeli pomalu po blátivé cestě a po chvíli zahlédl i krytý povoz, jenž jezdce následoval.

Matys přistoupil k nízkému přístřešku, uvnitř kterého byl zavěšen malý bronzový zvon, z jehož srdce visel krátký provaz. Uchopil ho a krátce, ale pronikavě zazvonil. Naklonil se z ochozu, aby se ujistil, že velitel je srozuměn s tím, že se blíží cizinci. Ze dveří strážnice vyběhli dva strážní, následovaní velitelem, který si ve spěchu připínal pochvu s mečem. Společně vyběhli schody na ochoz, kde už na ně Matys čekal.

"Dva jezdci a povoz," oznámil veliteli Matys a ukázal rukou k místu, kde se poutníci zrovna nacházeli. Velitel se daným směrem podíval a i on je po chvíli zaregistroval.

"Vidím, vojáku," přikývl.

Po chvíli se otočil k oběma mužům, kteří s ním přišli.

"Jděte k bráně a čekejte na moje rozkazy."

Strážní přikývli a zamířili dolů k bráně. Velitel se opřel rukama o zuby cimbuří a mlčky sledoval příchozí. Matys si všiml jeho zamračeného výrazu.

"Co myslíte, že zde chtějí, pane?" zeptal se ho.

Velitel pokrčil rameny. "Nevím, ale v dnešních zlých časech se venku moc lidí nepotuluje. Můžou to být kupci nebo potulní kejklíři."

"Anebo," dodal vzápětí, čímž přerušil Matyse, který se zrovna chystal promluvit, "jsou to zase jen nějací břídilové, kteří se ztratili cestou do Tavermu."

Matys souhlasně přikývl, neboť tato možnost se i jemu jevila jako nejpravděpodobnější.

Kupci by zde těžko hledali odbyt pro své zboží, poněvadž většina obyvatel Ventikeru měla hluboko do kapsy, a boháči se zase zdráhali pustit žilou svým pokladnicím. Potulní umělci, pokud by se zde rozhodli vystoupit zadarmo, by odjeli znechuceni, neboť většina obyvatel neměla o umění ani ponětí. Zasmát se vtipům nebo zatleskat žonglérům by uměli, ale v dnešní době neměl nikdo ke smíchu žádnou chuť.

"Máte pravdu, pane," souhlasil Matys. "Určitě se jen ztratili a náhodou narazili na nás. Beztak zde jen přenocují do rána a pak zase odjedou."

"To zjistíme, až se jich na to zeptáme," odpověděl velitel, zatímco pořád sledoval cizince, kteří byli již jen kousek od brány. U ní se zastavili a čekali.

"Vítejte ve Ventikeru, poutníci!" zvolal velitel z hradeb. "Jaký je důvod vaší přítomnosti zde?!"

Jeden z jezdců, zabalených v hnědých, nepromokavých pláštích, se nahnul v sedle, aby na velitele lépe viděl.

"Buďte pozdraveni, mužové ventikerští!" zvolal jezdec, jehož hlas veliteli připomněl až nezdravě zženštilého synáčka tavermského vévody, jemuž kdysi sloužil coby osobní strážce.

"Mé jméno jest Augusto Blindelor!"

Poté si jezdec sundal kápi pláště a odhalil tak téměř holou hlavu a baculatou, veselou tvář, zdobenou tenkým knírkem. Zřejmě očekával nějakou obdivnou reakci na své jméno. Když se mu však od strážných žádné nedostalo, nasadil ještě širší úsměv a pokračoval dál.

"Jsem pokorný služebník krále Filipa Lučištníka a bohabojná ovečka ze stáda našeho božského pastýře Jediného. Nadto jsem i nadaný básník, spisovatel, archeolog, botanik, herec, zpěvák a kejklíř, a to vše v jedné obyčejné, skromné osobě, jež svůj talent věnuje k pobavení a obohacení lidského ducha kdekoliv na světě!"

Opravdu velice skromný, pomyslel si velitel.

"Pustíme je dovnitř?" zeptal se Matys.

Velitel se zamyslel, pak přikývl.

"Otevřete bránu."

Matys dal znamení strážným dole, a ti se pustili do práce. Zatímco se křídla brány rozevírala, sešel kapitán spolu s Matysem dolů, vstříc jezdcům, kteří pomalu vjížděli dovnitř. Před velitelem opět zastavili a Augusto Blindelor mu věnoval jeden ze svých zářivých úsměvů.

"Je mi ctí, kapitáne, navštívit toto..."

"Co vás přivádí do Ventikeru, umělče?" přerušil ho kapitán a dal si záležet na tom, aby poslední slovo vyznělo lehce opovržlivě. Na Augustově tváři bylo poznat, že toto malé nepřátelské bodnutí zaregistroval, jinak však na sobě nedal nic znát.

"Cesty Osudu, pane kapitáne," odpověděl Augusto, a přestože se stále usmíval, v očích mu zvláštně zajiskřilo, čehož si velitel samozřejmě všiml.

"Mimochodem, smím znát vaše ctěné jméno, veliteli?"

"Bendar," představil se velitel.

"Velice mě těší, veliteli Bendare," uklonil se v sedle Augusto.

Tomu moc nevěřím, pomyslel si kapitán.

"Jak dlouho se hodláte zdržet?" zeptal se Augusta tónem, jenž mu měl dát najevo, že čím dřív odjedou, tím lépe.

"Dokud zde budeme vítáni, veliteli Bendare," odpověděl s úsměvem Augusto.

I když neměl Bendar tohoto samolibého umělce v lásce již od počátku a tušil, že za jeho příjezdem je něco víc než on sám tvrdí, znal své povinnosti, mezi něž patřilo i poskytnutí přístřeší všem cizincům, kteří jeho město navštíví. A jelikož tito cizinci nejevili žádné známky nepřátelství, musel je vpustit. Ale bude je pečlivě sledovat.

"Dobře," rezignoval Bendar a věnoval pohled druhému jezdci, který měl tvář stále zakrytou kapucí.

"Kdo je to?"

Augusto pokynul svému společníkovi, který si sundal kápi, pod níž se ukrývala tvář asi dvacetiletého mladíka s krátkými, vlnitými vlasy kaštanové barvy, bledou pletí a smutnýma očima.

"Toto je můj pomocník Jan," představil mládence Augusto. "Na můj vkus je poněkud mlčenlivý, ale přesto mnohem spolehlivější než jeho předchůdci. Poznal jsem ho v Parthosu, když jsem tam tudy cestoval a od té doby je se mnou."

Bendar ho kývnutím akceptoval a spolu s Matysem přešli k vozu. Na kozlíku seděl holohlavý muž, který se při jejich nedůvěřivých pohledech postavil a odhalil tak svou dvoumetrovou svalnatou postavu.

Augusto se otočil v sedle.

"Toto je můj sluha Jorge. Stará se o přípravu kulis na představení, obstarává jídlo, a mimoto je výborným lovcem a ochráncem. Jak sami vidíte, při jeho postavě se ani nemůžete divit, že se nám většina lupičů po cestách raději vyhýbá."

A kohopak asi lovíš, Jorge?, řekl si Bendar, ale vzápětí zachytil okem pohyb uvnitř vozu. Matys, který ho spatřil také, namířil na korbu vozu své kopí. Augusto si povzdychl, otočil koně a sjel k nim.

"Tak polezte ven, moje poupátka!" zavolal.

Cíp plachty vzadu na voze se odhrnul a ven začaly seskakovat mladé, krásné dívky oděné v pestrobarevných šatech. Culily se na Bendara a Matyse, laškovně si pohrávaly s pramínky svých vlasů nebo tahaly za tkanice svých halen, což mělo za důsledek, že Matysovi vykvetl na tváři blažený, ale uslintaný výraz a velitel Bendar lehce znejistěl.

"Toto jsou moje...," začal vysvětlovat Augusto, ale Bendar jen rozmrzele mávnul rukou.

"Můžete se ubytovat v hostinci U Zlatého srdce, jeden z mých mužů vás doprovodí," oznámil jim Bendar. Dál se jim už věnovat nehodlal. Alespoň prozatím.

Jorge pomohl děvčatům zpět do vozu a brzy celá skupinka vyrazila vstříc tichému, prázdnému městu, jehož obyvatelé byli uvnitř svých domovů, neboť v takovém počasí se nedalo ani nic jiného dělat.

Bendar si založil ruce a rozmrzele pozoroval nové návštěvníky. Matys stál za ním a ještě pořád na jeho tváři zářil blažený výraz. Ani jeden z nich si nevšiml černých zlověstných mraků, jež se začaly rýsovat daleko na horizontu.

Velká bouře se blížila.

*

Na Ventiker padla noc, a kdo nemusel, ten se v jeho ulicích po setmění nezdržoval. Městské stráže sice konaly obchůzky městem, ale jen jeho honosnější částí, jejíž obyvatelé platili řádně daně a nedělali problémy. Což neplatilo o čtvrti Východní Ventiker, jež byla sídlem vyvrhelů společnosti - lupičů, vrahů, násilníků, jakož i podvodníků, zkrachovanců a nájemných žoldnéřů. Do této části města se stráže příliš často neodvažovaly. A když už, tak ve velké skupině. Veškeré snahy o vyčištění tohoto místa se míjely účinkem, neboť tolik peněz, kolik by tato akce stála, nebyl ochoten obětovat nikdo z představitelů města.

Domy ve Východním Ventikeru byly na sobě hustě namačkané, neboť v tomto místě žilo právě nejvíce obyvatel města, podle čehož i vypadalo. Všude se válely odpadky, lidské i zvířecí výkaly, občas i mrtvola nějakého ubožáka, kterého skolila dýka zloděje nebo přemíra alkoholu.

Většina obyvatel Východního Ventikeru patřila k původním lukadanským starousedlíkům, přesto zde také žily všechny módské rodiny z města. Všeobecně se tvrdí, že se Východní Ventiker zvrhl až po příchodu módských, kteří z ní měli údajně udělat to, čím je dnes, ale jak to bylo ve skutečnosti, se již nikdo nedozví. Pravdou ovšem je, že na módské se svádělo ledacos.

Pokud by si však dal někdo práci s tím, aby prošel celý Východní Ventiker a nahlédl do každého domu, zjistil by, že módští občané se přeci jen snaží žít o něco lépe než ostatní.

Agáta patřila mezi původní usedlíky. Bylo jí dvaadvacet a prodávala své tělo každému, kdo měl zájem i peníze. Měla také co nabídnout. Pohled na její štíhlé bílé tělo a velká, plná prsa vařily krev každému muži, jenž tuto krásu spatřil. Její blonďaté vlasy zářily jako paprsky Slunce. Svým úsměvem dokázala rozehřát i to nejchladnější srdce. Každý, kdo ji znal, ji měl rád, i přesto jakým povoláním se živila. Nebyla to žádná laciná děvka, jakých se ulicemi všech měst potulovaly tisíce, ale měla úroveň, jak sama s oblibou říkávala. Žila v bordelu U Matky Hetty, což byla jakási místní parodie na klášter Svaté Henrietty, jenž sídlil v severní části Ventikeru, v sousedství bohatých měšťanů.

Matka Hetta byla dobrá, přívětivá žena, která věděla, co muži chtějí a mohla jim to nabídnout. Ke svým děvčatům se chovala laskavě, pokud dodržovaly její pravidla. Pokud ne, přišla na řadu rákoska. Což dělala opravdu nerada, protože nabízela kvalitní zboží a kdejaká rána na jejich pozadí mohla případné zákazníky odradit. Zaměstnávala také několik bývalých žoldnéřů, kteří byli vždy po ruce, kdykoliv se některý ze zákazníků choval k dívkám hrubě nebo se zdráhal zaplatit.

Agáta byla nejlepší Hettinou chráněnkou a její pověst sahala i do bohatších čtvrtí města, takže se občas stávalo, že si ji zaplatil nějaký zámožnější obchodník, ke kterému ji vždy v noci dovedl některý z Hettiných strážců a k ránu ji opět doprovodil domů.

Dnes v noci byl tím šťastlivcem kupec Baffar, jehož dům ležel v Parukářově, jak nazývali obyvatelé Východního Ventikeru čtvrť boháčů. Byl to abhrejský obchodník, jehož rodina se na Západě usadila před sto lety a dnes by zřejmě těžko mohl tvrdit, zdali se cítí více Abhrejcem nebo Frenijcem. Agátu doprovázel Dano, mohutný rváč, bývalý gladiátor a současný osobní strážce pracující pro Matku Hettu.

Bez problémů prošli Malou bránou, jež oddělovala Východní Ventiker od zbytku města, což stálo Dana jeden stříbrný groš úplatnému strážci. Nic se netrápil, neboť věděl, že Agáta dnes v noci vydělá mnohem víc. Kolem desáté se ocitli před Baffarovým domem. Celý jeho pozemek byl obehnaný dvoumetrovou kamennou zdí. Dovnitř vedly dvě cesty. Hlavní branou, která byla ovšem v noci zamčená a postranní brankou, u které se měli sejít.

Když byli u ní, Dano slabě zahvízdal. Skoro ihned se branka otevřela a za ní stál hubený bledý sluha se svíčkou v ruce. Pokynul Agátě. Ta se ještě naposledy ohlédla na Dana, který se povzbudivě usmál. Rukou uchopil jílec velké dýky, kterou vždy nosil za opaskem.

Agátu toto gesto uklidnilo a bez obav prošla brankou, kterou za ní sluha ihned zavřel. Dano popošel kousek od branky a opřel se o zeď. Nad ním visely větve stromu, rostoucího za zdí Baffarova pozemku, jež mu poskytly alespoň trochu úkrytu před náhodnými chodci.

Věděl, že se Agáta jen tak brzy nevrátí, proto vytáhl z kapsy fajfku, zapálil si jí a spokojeně bafal.

Uběhly dvě hodiny, a z oken kupcova domu se ozval táhlý, ženský výkřik.

Danovi vypadla z úst fajfka. Vytáhl dýku a pěstí začal bušit na branku. Výkřik se ozval podruhé, a protože stále nikdo neotvíral, Dano poodstoupil, a s rozběhem napálil do dveří. Jelikož to byl chlap jako hora, a dvířka už zřejmě hodně pamatovala, na první úder panty povolily a dveře přistály na pečlivě upravované cestičce.

S divoce tlukoucím srdcem a dýkou v ruce se hnal Dano přímo k domu. Rozrazil první dveře, které mu přišly do cesty, a ocitl se v kuchyni. Proběhl se mezi stoly a vyrazil z kuchyně ven. V hale, do které se dostal, zamířil přímo na schody, vedoucí do Baffarových soukromých pokojů. Dostal se do chodby, na jejichž obou stranách byly několikery dveře.

Jedny však byly pootevřené. K nim Dano okamžitě zamířil, protože si nemohl nevšimnout ruky, která z nich vyčuhovala. Otevřel dveře a spatřil sluhu, ležícího na zemi, děs v očích a rozervané hrdlo. Kolem něj velká kaluž krve.

Rychle se rozhlédl po pokoji. Na posteli ležel roztažený nahý Baffar, ale po Agátě nebylo ani památky. Přešel k posteli a pohlédl na kupce, čehož vzápětí zalitoval. Baffarova totiž chyběla hlava. Místo ní měl jen krvavý pahýl. Dano už za ty roky, kdy bojoval v arénách, viděl mnoho příšerností, ale toto pro něj bylo opravdu něco přes čáru.

Přes hrudník měl Baffar přehozené bílé prostěradlo, již notně nasáklé krví. Dano ho uchopil a strhnul. Kupec měl v hrudi vyryté jakési znaky. Nevěděl, co znamenají a ani to zjišťovat nehodlal.

Musím odtud vypadnout, a to rychle!

Začal pozpátku couvat od této krvavé scény a až ve dveřích pokoje se otočil. Poslední, co viděl, byl voják v barvách městské hlídky, který ho udeřil násadou kopí přímo mezi oči.

*

Vědro studené vody přivedlo Dana opět k vědomí. Opatrně otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Okamžitě mu bylo jasné, kde se ocitl. Ventikerské vězení navštívil snad každý, kdo měl nějaké oplétačky s místními zákony. Málokdo se z nich však vrátil v tom samém stavu, jakým do něj vešel. Nebo byl donesen.

Dano byl za ruce připoutaný řetězy ke stropu cely. Tohle znal. Za chvíli ho začnou zpovídat. On bude tvrdit, že je nevinný, oni ho zmlátí. Nepřizná se. Budou ho mlátit, dokud se buď nepřizná, nebo nezemře. Když se přizná, ráno ho oběsí.

Zemře tak jako tak. Jenže za něco, co neudělal.

Nikdy se nestaral o to, co je v jeho životě fér, ale tohle rozhodně fér nebylo.

Zamračil se na dozorce, který ho polil vodou, ale ten ho ignoroval.

"Máš návštěvu, šmejde," oznámil Danovi.

Otevřel dveře cely, kterou osvětlovaly jen tři pochodně, zavěšené ve stojanech na zdech, v nichž se za chvíli objevila postava kapitána Bendara. Dano tohoto muže znal z dřívějška. Byl to přísný voják, ale ctil spravedlnost. O jeho předchůdci se to říct nedalo.

Dano nebyl hloupý, aby si nedokázal spočítat, jaké má šance dostat se ven živý, ale přesto si udržoval alespoň malou naději, že se Bendar pokusí zjistit, jak to bylo doopravdy. Tedy, pokud se ho na to někdo vůbec zeptá.

Bendara následovali do cely dva další muži. První z nich byl stařec v bílém hábitu kněze Jediného. Jeho fanatismem zkřivený škleb nevěstil nic dobrého. Druhým byl tlustý, asi čtyřicetiletý vousáč, v bohatě zdobeném kabátě a se zlatým masivním řetězem na krku, takovým, jaký nosili v tomto kraji jedině starostové.

Všichni tři se postavili vedle sebe a zírali na Dana. Kněz s opovržením, starosta s nechutí a Bendar bez jakýchkoliv viditelných pocitů. Dano vzdorovitě vystrčil bradu a čekal na nadcházející palbu otázek nebo ran. Záleželo na tom, s jakou náladou se tito pánové probudili. Slitování čekat nemohl. A ani by o něj v žádném případě neprosil, i kdyby byl vinen.

Starosta k Danovi dvěma kroky přistoupil a hřbetem ruky ho uhodil do tváře. Měl ránu jako malé dítě, ale i to stačilo, aby Dano pocítil bolest, vzhledem k tomu, jakou včera v noci utržil ránu do hlavy.

"Jméno!" vyštěkl starosta.

Dano se chvíli měřil se starostou pohledem, poté sklonil hlavu a vyplivl z úst krev. Starosta se ho chystal udeřit podruhé, ale Dano zvedl hlavu a promluvil.

"A k čemu vám to asi bude, velectěnej pane? Znám dobře způsoby vašeho obhajování práva. Ať řeknu cokoliv, tak mě stejně popravíte. Tak si nebudeme dělat zbytečnou námahu a přejdem rovnou k tý popravě, ne?"

Starosta zúžil oči do úzkých škvír a temně na Dana hleděl. Dano se jen pohrdavě usmál. Věděl, že si život stejně nezachrání, tak proč tyhle nadutce aspoň trochu nepoškádlit.

Starý kněz Jediného připajdal ke starostovi a položil mu ruku na rameno. Starosta ustoupil a postavil se zpět vedle Bendara, který vše mlčky sledoval. Kněz přistoupil až těsně k Danovu obličeji a očima ho propaloval až do duše.

"Ty se nebojíš smrti, synu?" zaskřehotal svou otázku kněz, a Dano ucítil jeho odpudivý dech, páchnoucí po víně, česneku a koření.

"Myslím, že není o nic horší než život, otče," odpověděl unaveně Dano, neboť věděl, že těmito otázkami většinou začínali kněží Jediného své mnohahodinové monology o správnosti jejich víry. Dano patřil sice k Církvi Jediného, ale bohabojnou ovečkou, tupě oddanou skrytým cílům představitelů této organizace nikdy nebyl.

"Pro takové hříšníky, jako jsi ty, je po smrti přichystáno pravé utrpení, peklo plné démonů, kteří milují mučení a týrání! A na tobě si obzvlášť pochutnají!"

Kněz se dostával do svého typického fanatického zápalu, které uchvacovalo pomalu jeho tělo i duši a dělalo z něj nebezpečnou zbraň pro každého, kdo by snad z jakéhokoliv důvodu protestoval proti jeho pravdě.

"Mě po smrti čekají jen prach a červi," odpověděl Dano a zašklebil se, poněvadž věděl, že ťal do živého.

Kněz zůstal opařeně stát a civěl na Dana jako na zjevení.

"To je rouhání!" vykřikl, jakmile se vzpamatoval. "Každý hříšník přijde do pekla a nikdo, ani ty, se tomu nevyhne!"

Kněz plivl na Dana a uhodil ho svoji holí do ramene. Dano se i přes bolest začal smát, což kněze vyvedlo z míry úplně.

"Shoříš v plameni zatracení, ďáblův sluho!!"

Za neustálého proklínání starý kněz odkulhal z cely, následovaný stejně pobouřeným starostou. Bendar, který celou dobu jen tiše stál a pozoroval výslech, si založil ruce a přešel k Danovi. Ten se na něj podíval. Nemohl si pomoci, ale v těch jeho šedých uhrančivých očích viděl hořet hranici, která brzy spálí jeho tělo na popel.

Bendar se tvářil zamračeně, ale po chvíli se usmál, což Dana opravdu překvapilo.

"To se ti opravdu povedlo," pochválil ho Bendar. "Málokdo se odváží postavit dvěma nejmocnějším mužům ve městě. Starosta Ravelik už pravděpodobně sepisuje rozkaz k tvé popravě, zatímco otec Qwestan tě proklíná všemi nelichotivými jmény tak hlasitě, až z toho zajisté bolí Jediného uši."

Bendar se snažil tvářit vážně, ale pobavení přesto skrýt nedokázal. Dano raději mlčel, neboť dobře věděl, že s tímto mužem si zahrávat nesmí.

"Stálo ti to za to, takhle je oba dva vyprovokovat?" zeptal se Bendar.

Dano pokrčil rameny. Tedy, aspoň se o to pokusil, když jeho ruce svíraly okovy.

"Horší už to se mnou být nemůže," odpověděl Bendarovi na jeho dotaz. "Sám víte, že nemám jedinou šanci z tohohle průseru vyváznout živej."

Bendar souhlasně přikývl. Dobře věděl, že tento vězeň má pramalou šanci, že uvidí zítřejší východ Slunce. Přesto mu jeho instinkt říkal, že v této cele vězní nepravého zločince.

"Myslím si, že jsi je nezabil," řekl Danovi po chvíli. "Přesto nejsem v pozici, kdy bych mohl tvoji nevinnu obhajovat. Alespoň pokud nemám žádné důkazy vyvracející tvoji vinu. Snad to chápeš. Co jsi tam vlastně dělal? Myslel jsem, že lidé jako ty žijí jen uvnitř Východního."

Dano moc dobře chápal, co kapitán myslí tím lidé jako ty.

"Doprovázel jsem k tomu kupci jednu dívku. Měla ho ten večer potěšit, chápete..."

Bendar přikývl.

"Čekal sem jako vždy venku," pokračoval Dano. "Všechno mělo proběhnout bez problémů, jako vždycky. Jenže kolem půlnoci sem zaslechl, jak ta dívka, mimochodem, jmenuje se Agáta, vykřikla. Tak jsem neváhal, vyrazil dveře a běžel jí pomoct. To víte, někteří zákazníci mají poněkud neobvyklý choutky, co se toho týče, takže sem tam vběhl s tím, že ji odtamtud vytáhnu, toho kupce trochu polechtám na žebrech, aby si pamatoval, jak se má chovat k ženám, no a pak se vrátit zpátky do Východního."

Dano se do vyprávění natolik vžil, že si ani nevšiml, jak mu Bendar pozorně naslouchá. Takové chování se většinou od těch, kteří již zločince vidí hořet na hranici, neočekává.

"Jenže když sem se tam dostal, ti lidi už byli mrtví a Agáta pryč," zakončil své vyprávění Dano. Bendar ho dál zamyšleně pozoroval.

"Uvidím, co se dá dělat," oznámil vězni a odešel.

"Jasně," odpověděl sám sobě Dano a odevzdaně sklonil hlavu.

*

Klášter Svaté Henrietty ležel na nevysokém kopci na severní straně města. Celý pozemek obklopovala kamenná zeď, sahající po temeno i tomu nejvyššímu muži z města. K samotnému klášteru patřily i pečlivě udržované zahrady a několik malých skleníků, kde si sestry řádu pěstovaly svoji skromnou obživu. Řád nesl jméno po Henriettě z Kromellu, dceři tamního barona, která se před dávnými časy jako jedna z prvních misionářů vydala na divoký východ, aby tam šířila pravou víru Jediného mezi pohanskými barbary, kde i jejich rukou skonala. Do řádu mohly vstoupit pouze svobodné, bezdětné a neposkvrněné dívky, zcela oddané své víře.

Na dvacet mladých dívek, odevzdaných službě svému bohu, dohlížela matka představená Ingrite. Jako abatyše tohoto kláštera měla na starost výchovu a vzdělání všech svých schovanek. Přísně je vedla k dodržování dané řehole a jakékoliv porušení trestala bez rozpaků.

Většina dívek sem byla poslána svými rodiči, pocházejících z řad šlechty a zámožných obchodníků, k doživotní službě Jedinému. Jen některé zde byly na převýchovu. Od všech mladých řeholnic se očekávalo, že se naučí pokoře a odříkání, vedoucímu k plnému pochopení pravého účelu existence.

Náplň života v klášteře se skládala ze tří částí. Většinu dne strávili sestry řádu modlitbami. K tomu jim sloužila místní kaple. Po modlitbách se většina sester věnovala práci na zahradě a ve sklenících, jakož i vykonávání dalších potřebných činností. Vždy k večeru opouštěly zdi kláštera a vydávaly se do chudých čtvrtí pomáhat potřebným, jichž bylo v každé zemi, v každém městě a v každé době vždy dost. Pomáhat těm, co pomoc potřebují, bylo hlavní náplní tohoto řádu. Ve Ventikeru žilo nejvíce těch, kteří potřebovali pomoc, v chudinské čtvrti.

Matka představená Ingrite by se přímo do Východního Ventikeru nikdy neodvážila, ani v doprovodu ozbrojenců, proto vždy kolem šesté večer čekaly u Malé brány, kam se vždy v tuto dobu scházeli žebráci, nemocní nebo ti, kteří potřebovali pouze milé slovo nebo pohlazení. Pod dohledem hlídky se vždy po dvě hodiny o tyto nešťastníky staraly, poté naložily své věci na vůz, tažený dvěma mezky, kteří patřili klášteru, a vrátily se zpět. Volný čas neměly žádný.

Mezi nejmladší novicky patřila Rawena. Žila v klášteře necelý rok. Byla to taková tichá myška. Jako nejmladší členka řádu vykonávala všechny práce, ke kterým se ostatním sestrám nechtělo. Uklízela, vařila, prala, pomáhala ve stáji, starala se o zahrady a skleníky. Manuální práce jí nevadila. Většina jejích řádových sester patřila do šlechtických stavů a proto se ke "kupecké holce" také patřičně chovaly. Raweně to však nevadilo. Byla zde, aby se naučila všemu, co bude v příští etapě svého života potřebovat.

I když se klášter snažil být samostatný, občas některá z řeholnic musela jít do města nakoupit suroviny, kterých se jim nedostávalo. Většinou abatyše posílala právě Rawenu. Ta byla ráda, neboť jí procházky nevadily. Navíc, dostat se z temných klášterních prostor a zbavit se tak aspoň na chvíli svíravého a všudypřítomného pocitu boží přítomnosti, která ji neustále sleduje, bylo osvobozující.

To ráno, kdy ve vězení vyslýchali nevinného Dana, se Rawena opět vydala na trh nakoupit pár nezbytností. Jakoby zázrakem již od rána nepršelo a vypadalo to, že obyvatele Ventikeru čeká celkem pěkný den.

Jako vždy na ni u klášterní brány čekal její ctitel, namyšlený synek samotného starosty Ravelika, Sella Ravelik. Byl to vychloubačný frajírek, který rád dával najevo své postavení před těmi "méně urozenými" kterých bylo ve Ventikeru dost.

Jako syn jednoho z nejbohatších občanů Ventikeru měl své výhody, které mu ostatní tiše záviděli. Předně to, že jakýkoliv jeho prohřešek vůči chudině se trestal velmi mírně, někdy vůbec. Pokud urazil někoho na stejné úrovni, měl z toho problémy, ale z těch si nikdy nic nedělal, neboť se spoléhal na to, že to jeho otec vždy nějak vyřeší.

Na oslavu svých osmnáctých narozenin pozval spoustu lidí jen z toho důvodu, aby jim ukázal, že si to může dovolit. Oblékal se vždy stylově, používal voňavky dovážené až z Celdenaru, ležícího na západním pobřeží, rád se fintil jako nějaká mladá šlechtična.

Stálou společnost mu dělali jeho dva nohsledi, Simon zvaný Kohout a Sedric. Bratři, jejichž otec obchodoval s vínem. Jeho vinice ležely dále na jihu, a jelikož byl stále na cestách, starala se o ně jen jejich matka, která na ně ovšem nestačila, a tak měli tito dva výrostci volnou ruku ve svých lumpárnách. Byli to pochlebovači, kteří těžili z bohatství a pověsti Sellova otce. Což dělal samozřejmě i sám Sella.

Když byli ti tři spolu, každý se jim raději vyhýbal, neboť bylo jisté, že se stanou obětí jejich nejapného smyslu pro humor, hraničícího téměř až s ponižováním.

Dnes ovšem na Rawenu čekal jen Sella. Kdoví, kde byli druzí dva.

Rawena vyšla brankou v bráně, kterou jiná řádová sestra okamžitě zavřela a zamknula. Ihned spatřila Sellu, který se ležérně opíral o zeď a pohrával si s růží, kterou držel v ruce. Usmál se na ni, a ona mu jeho úsměv oplatila.

"Dnes ti to výjimečně sluší, drahá Rawenko," snažil se ji svými lichotkami okouzlit Sella.

"Stejně jako včera a předevčírem a celou tu dobu co jsem zde," opáčila, ale bylo znát, přestože tyto slova slýchala téměř každý den, že jí to dělá radost.

"Zajisté," přitakal Sella. "A stejně jako dnes, včera a celou tu dobu, co jsi zde, určitě opět odmítneš mé pozvání na schůzku, že ano?"

"Měl by ses stát věštcem, milý Sellíku," odpověděla mu s úsměvem.

"Hm," zabručel Sella a vydal se s ní na trh.

Rawena nesla košík na věci, které měla nakoupit, usmívala se a užívala si této krátkodobé volnosti. Nějakou dobu vedle sebe kráčeli mlčky, než Sella opět promluvil.

"Stejně nechápu, proč ses dala k těm," nedopověděl, místo toho kývl hlavou směrem ke klášteru.

"K dcerám božím?"

"Ano."

"Abych se naučila být správnou ženou, která jednoho dne plně přijme závazky rodinné, manželské a církevní," odpověděla na jeho dotaz Rawena a věnovala mu jeden krátký šibalský úsměv.

Sella si povzdychl.

"No, alespoň se jim neupíšeš na celý život jako ta moje bláznivá sestra, která si myslí, že oddanost Jedinému jí naplní vším, co jí v životě učiní šťastnou."

"Bůh nerozhoduje o tom, čím v životě budeme," zarecitovala Rawena jednu pasáž z Knihy. "Pouze nám ukáže směr, kterým bychom se měli vydat, abychom dosáhli plného poznání. Jak se rozhodneme, je již na nás."

"Já znám Knihu," odvětil Sella.

"Tak proč se trápíš?"

Po těchto slovech se Sella zastavil. Rawena se k němu otočila s otázkou v očích. Než odpověděl, tak se pořádně nadechl.

"Víš Raweno, já tě strašně moc miluju. Myslím na tebe každý den. V noci se mi o tobě zdají sny. I když jsem s klukama, tak moje duše přesto vždy letí za tebou. Potřebuju tě. Potřebuju tě víc než cokoliv jiného."

S nadějí se podíval na Rawenu, ale ta na něj koukala rozpačitě, nevěda co říct.

"Vždy, když se ti dívám do očí, tak se v nich ztrácím. Připadám si bez tebe tak nicotný."

Snažil se, i když v hloubi duše věděl, že tato dívka nikdy nebude jeho.

Rawena se rozhlédla kolem sebe a když zjistila, že nikde není nikdo, kdo by je viděl, uchopila Sellu za ruku. Kdyby ji nyní viděla matka představená, stihl by ji těžký trest, neboť všechny sestry jejich řádu měly zapovězeno dotýkat se mužů, krom případů, kdy se jednalo o raněné. Rawena si svůj čin ospravedlnila tím, že Sella má poraněné srdce a tudíž se ho smí dotknout.

Ten toto gesto na okamžik považoval za důkaz opětování jeho citů, dokud se jí znovu nepodíval do očí. Viděl v nich pouze lítost.

"Mám tě ráda," řekla něžně, "ale jen jako člověka, kterému jsem povinna pomoci v jeho těžkých chvílích jako je tato. Sám dobře víš, že mezi námi nikdy nic být nemůže. Žádné pouto mezi mužem a ženou, které činí šťastné ostatní smrtelníky."

Chtěla věřit tomu, že to chápe, ale při pohledu na něj viděla něco jiného. Počáteční zklamání se měnilo ve vztek. Ve vztek, který se probudí v mladém muži, který je odmítnut poté, co otevře své srdce a dá najevo své city. Vztek muže, který zjistí, že nedostane to, co chce. Vztek na řád tohoto světa, který mu odpírá to, co mu podle jeho práva náleží.

Sella pomalu vyndal ruku z její dlaně a celý skleslý se otočil k odchodu. Rawena se ho nesnažila zastavit, neboť dobře věděla, co právě prožívá. Dívala se za ním. Viděla, jak mu z ruky padá růže, kterou ji přinesl. Viděla, jak růže dopadla na zem.

Cítila jeho bolest, ale věděla, že to, co udělala je správné. I když tím působí bolest.

Raději na to už nemyslet, rozhodla se.

Byla již kousek od tržiště. Spatřila první prodejce, jak otevírají své stánky. Zaměřila se na svůj úkol a pokračovala. I když byla brzká ranní doba, po tržišti se již začalo potulovat dost místních. Rawena se mezi nimi proplétala, některé z nich zdravila, s pár lidmi prohodila několik slov, přitom nakupovala věci, které ji abatyše napsala na kousek papíru.

U stánku s ozdobnými korálky, pestrobarevnými šátky a jinými okrasnými cetkami, se chvíli zastavila a zálibně si některé z nich prohlížela.

Služba v řádu jí dávala opravdu mnoho dobrého, ale při pohledu na tyhle bezcenná pozlátka se jí na okamžik zastesklo po tom jiném, živějším a zábavnějším životě.

Když opouštěla tržiště, na okamžik měla pocit, že jí někdo sleduje. Brzy tuto neopodstatněnou obavu zahnala a vydala se cestou zpět do kláštera.

Dvě oči, ukryté v temnotě kápě, její kroky z odstupu pečlivě sledovaly.

*

V poledne měl Dano opět návštěvu. Tentokrát ne však starostu nebo uslintaného kněze, ale samotnou Matku Hettu. Ta sice patřila mezi nejvlivnější občany Východního Ventikeru, ale mimo něj neměla skoro žádné pravomoci. Ovšem, pořád měla dostatečné styky na to, aby se bez potíží dostala do vězení.

Dozorce ji za menší úplatek pustil do Danovy cely. Když ho Hetta spatřila, zhrozila se. Dano byl opravdu ve špatném stavu. Okamžitě k němu přiběhla a téměř mateřsky jej objala.

"Bože, co ti to provedli, ti parchanti?"

Věděla, jak to v místním vězení chodí, ale i přesto si tuto otázku neodpustila.

Dano, který baculatou ženu ve vínově zbarveném sametovém plášti ihned poznal, se pokusil usmát. Vzhledem k tomu, že měl ústa oteklá od všech těch ran, které inkasoval, se mu na tváři objevil spíše nějaký škleb.

"Neboj, dostanu tě odtud," konejšila ho, zatímco ho hladila po tvářích a snažila se zhodnotit stav, v jakém se nalézá.

"Měla bys mě nechat a zmizet odtud," radil ji Dano skrze rozbitá ústa.

Hetta zavrtěla hlavou.

"V žádném případě. Vrátíš se se mnou domů, i kdybych měla chytit samotnýho starostu pod krkem a vyklepat z něj tu jeho zavšivenou duši!"

Tuhle ženskou fakt miluju, usmál se v duchu Dano.

"Slib mi, že vydržíš, dokud se pro tebe nevrátím," řekla mu Hetta. Dano jen chabě přikývl. Políbila ho na tvář, ale když Dano bolestivě sykl, tak se odtáhla.

"Promiň. Musím jít. Čím dřív s tím začnu, tím líp."

Naposledy ho láskyplně pohladila po nateklé tváři a poslala mu vzdušný polibek. Zabouchala na dveře a počkala, než jí dozorce otevře. Dano ještě spatřil, jak mu do ruky vkládá zlaťák a cosi mu šeptá do ucha. Naposledy se na něj podívala, smutné oči se jí zalily slzami, a potom již Dano zíral jen na zavřené dveře.

*

"Pane starosto, mám důvod se domnívat, že ten muž v cele s incidentem v domě kupce Baffara nemá nic společného."

Slova kapitána Bendara neměla na starostu takový účinek, jaký předpokládal.

Kapitán stál v kanceláři starosty v budově městské radnice, a potupně čekal až starosta, vyvalený ve svém křesle, poobědvá. Bendar věděl, že mu tímto jednáním dává najevo, kdo je tady skutečným pánem.

Když starosta polknul poslední sousto kuřete a hodil kost na zem, kde se po ní hladově vrhl jeho dobrman Larki, otřel si mastná ústa do ubrousku a notně si přihnul z poháru vína. Potom, jakoby teprve kapitána zaregistroval, se na něj úkosem podíval.

"A jaké domněnky vás k tomuto názoru dovedly, kapitáne?"

Bendar, který jednal jen na základě svého tušení, neměl jak odpovědět. Starostovi to došlo, jakmile spatřil Bendarův nejistý výraz.

"Dobře mě poslouchejte, veliteli Bendare," pravil starosta tónem, jakým vysvětluje otec svému synovi, který strká prsty do tatínkových záležitostí. "Naše město vás platí za to, abyste vykonával pořádek, chytal lumpy a chránil naše občany."

Bendar zachovával kamennou tvář, přestože tušil, kam starosta míří.

"Vaše pravomoci," pokračoval starosta, "se ovšem nevztahují na obhajování podezřelých. Což, jak sám dobře víte, je záležitostí soudní rady, které, a to víte určitě také, předsedám já."

Bendar si odevzdaně povzdychl.

"Máte samozřejmě pravdu, pane starosto, ale..."

"Považujte tuto záležitost za vyřízenou," přerušil ho rázně Ravelik. "Pokud nemáte nic jiného, budu vám velice vděčný, když se vrátíte ke své práci a řešení případu vraždy kupce Baffara přenecháte nám."

Starostův tón nedovoloval jakékoliv další námitky.

"Rozumím," přikývl kapitán. Uklonil se a opustil starostovu kancelář. Cestou ven přemýšlel o Ravelikových slovech. Něco se mu na celé této události nezdálo, ale bez řádných důkazů nemohl dokázat nic. Sotva opustil radnici, přiběhl k němu jeden ze strážných.

"Pane, v močálech našli tělo nějaké dívky," oznámil mu zadýchaně.

"Kdo? Tam přeci nikdo soudný ani nepáchne!"

"Nějaké místní děti, co si chtěly dokázat odvahu."

Čím dál lepší, pomyslel si kapitán.

Na nic nečekal a urychleně se vydal ke stájím, kde mu již podkoní přichystal koně. Do bažin trvala cesta přibližně půl hodiny a on nehodlal meškat. Tryskem vyjel z města v doprovodu dvou vojáků. Najeli na lesní cestu, která vedla až k močálům, jimž se odpradávna říkalo Obětní. Nikdo si už nepamatuje, proč tento název dostaly, snad jen některé dávné legendy praví, že dříve, než do Andalosu přišly kmeny svobodných lidí, z jejichž spojenectví vzniklo první lidské království Serandor, jež se časem rozpadlo na současná království Duodecadmie, žila zde předtím rasa bytostí, které zde prováděly krvavé rituály, při nichž zvolené oběti končily s proříznutým krkem v bažinách.

Obětní močály byly pochmurným místem, kterým se občané Ventikeru zdaleka vyhýbali a dobrovolně sem nechodil žádný z nich. Vycházel z nich zápach čehosi neznámého, strašidelného, něčeho starého, co nechce být rušeno. Ležely jihovýchodně od Ventikeru, ze všech stran obklopený stejně strašidelným lesem.

K místu, kde byla nalezena mrtvola, dorazili krátce po poledni. Bendar sesedl z koně a zamířil ke skupince vojáků, kteří postávali u okraje močálovitého jezírka. Prodral se mezi nimi a stanul tváří v tvář hrůznému pohledu na znetvořené nahé tělo mladé dívky. Zaživa musela být krásná, ale to, co z ní zbývalo, vyvolávalo v Bendarovi nutkání zvracet. Ovládl se a sehnul se k mrtvé, aby si zblízka prohlédl její rány.

"Je po smrti jen pár hodin," ozval se za jeho zády mužský hlas. Bendar se ohlédl a spatřil místního doktora Cyrlema. Přiklekl ke kapitánovi a ohmatával tělo.

"Chybí ji kusy masa na rukou, nohou a na trupu," ukazoval Bendarovi patřičná místa. "A jak vidíte, i celý obličej."

"Napadlo ji tedy nějaké zvíře," vyslovil svoji domněnku Bendar a s otázkou v očích se podíval na doktora.

"To si nemyslím," zavrtěl hlavou Cyrlem. "Tady v okolí se potulují maximálně vlci nebo medvědi, ale ti ji tyto rány způsobit nemohli."

"Proč ne, doktore?"

"Viděl jste někdy pokousaného člověka od divoké zvěře, kapitáne?"

"Samozřejmě," přikývl Bendar. "Nedávno jsme přeci pořádali hon na toho černého vlka, který napadal dobytek v usedlostech kolem Ventikeru, pamatujete?"

"Správně," uznal Cyrlem. "Viděl jste tedy i rány na těch mrtvých zvířatech."

"Ano."

"Podívejte se, jak velké části masa chybí na tomto těle" vysvětloval mu doktor a ukázal na dívčino stehno, z kterého byla opravdu vyrvána velká část jejího svalstva.

"Co to tedy znamená, doktore?"

Cyrlem se postavil a utřel si zakrvácené ruce do kalhot.

"To, co zabilo tuto nebohou dívku, nepatří mezi žádná normální zvířata, která známe."

Poté si doktor sebral své věci a s vědomím, že ho zde již není potřeba, se odebral ke koním. Bendar ho chtěl následovat, ale nejdřív se ještě podíval naposledy na mrtvou. Byla mladá a krásná. Nezasloužila si zemřít takovou hroznou smrtí. Co zde vlastně pohledávala?

Na toto prokleté místo přece nechodí nikdo. Ještě než odešel, všiml si, že kousek od mrtvoly cosi leží. Bylo to zamáčknuté do země. Zřejmě na to někdo z vojáků šlápl. Vyhrabal to ze země a zjistil, že je to kosticová spona do vlasů ve tvaru orla s roztaženými křídly. Schoval si to do kapsy. Poté nasedl na koně, ale předtím dal svým mužům příkaz, aby mrtvou naložili a dovezli do města, kde ji náležitě pohřbí.

Vydal se na cestu zpět a v hlavě si srovnával myšlenky, které se všechny točily kolem posledních událostí dnešního dne. Bylo mu jasné, že bude muset navštívit několik lidí a vážně si s nimi promluvit.

Se zlou předtuchou pohlédl k temným mrakům, které se neustále přibližovaly.

*

Starostu Ravelika vyrušilo v jeho činnosti slabé zaklepání. Na dnešní den neměl domluvené žádné schůzky, a proto ho značně rozmrzelo, když se ve dveřích objevil jeho sluha a oznámil mu příchod nějaké ženy, která si žádala jeho slyšení.

"Pusť ji dál, Johane," přikázal svému sluhovi, vstal od stolu a přešel k oknu. Dnes bylo venku celkem pěkně. Po mnoha deštivých pochmurných dnech to byla opravdu příjemná změna. S vědomím nestálosti místního počasí by bylo hříchem takové příležitosti nevyužít a trochu si zpříjemnit den.

S tou ženou, ať chce cokoliv, to vyřídí co nejrychleji a pak se bude věnovat jen svým zálibám.

Otočil se právě ve chvíli, kdy Matka Hetta vstoupila do místnosti. Ravelik po ní střelil mrazivým pohledem, neboť ji znal. I on si nejednou objednal jednu z jejich dívek ke zpříjemnění chladných osamělých nocí. Svoji ženu, kterou si vzal jen kvůli postavení a nikdy ji nemiloval, pochoval, když byl Sella ještě malé dítě a nedělalo mu problémy nacházet útěchu v náručí jiných.

Žena je žena.

A tahle žena mu mohla život jen znepříjemnit. Kdoví, co zde pohledává. Posadil se za stůl, sepnuté dlaně si opřel o bradu a s předstíraným zájmem sledoval Hettu. Ta se před ním lehce uklonila a vrhla krátký pohled na volnou židli, která stála před ní. Ravelik ji pokynutím dovolil posadit se. Hetta si ulehčeně povzdychla.

"Nehodlám vás zdržovat příliš dlouho," začala, "a proto přejdu rovnou k věci!"

"Jaké okolnosti vás ke mně přivádějí?" zeptal se Ravelik, naoko vlídně. Matka Hetta se však chováním tohoto šarlatána nenechala nikdy oklamat.

"Dobře víte, proč jsem zde, Raveliku!"

"Starosto Raveliku, pokud smím prosit," doplnil ji.

Hetta uhodila pěstí do stolu.

"Nehrajme si zde na nějaké hloupé formality, starosto! Jsem zde kvůli muži, kterého neprávem vězníte! A vy to moc dobře víte!"

Ravelik se mírně pousmál a rozvalil se ve svém křesle.

"Pokud je mi známo, Matko, ten muž, o kterého se tak zajímáte, a který bez pochyby patří k vašemu podniku, byl chycen na místě dvojnásobné vraždy. Všechny důkazy hovoří proti němu. Proto nechápu, v čem je tedy problém?"

Na toto neměla Hetta žádnou obranu. Starosta to předpokládal a pokračoval dál.

"Městská hlídka zadržela vašeho zaměstnance při pokusu o útěk, což mu také nepřilepšilo. Pokud jsem byl dobře srozuměn, při výslechu, vykonaném na základě právoplatných lukadanských zákonů..."

Hetta si znechuceně odfrkla, neboť znala ony právoplatné zákony, uplatňované při výslechu vězňů.

"...obviněný svoji účast na tomto strašlivém činu nepopřel. Tudíž, z mého hlediska je vše jasné a nevidím jediný důvod, proč se dále touto nechutnou záležitostí zabývat."

Tvářil se tak hnusně sebejistě, že měla Hetta chuť po něm skočit a holýma rukama ho zaškrtit. Supěla vzteky, ale nebylo jí to nic platné. Věděla, že Ravelikovo chladné srdce nic neobměkčí. Znala tohoto tvrdého muže dost dobře, aby jí bylo jasné, že ani pod pohrůžkou vyzrazení veškeré špíny, kterou na něj věděla, by s Danovým případem nic neudělal.

Naopak. Dost by si tím ještě uškodila. Jednoho dne by zjistila, že její podnik byl zkonfiskován na základě smyšlených obvinění a ona i její děvčata by se ocitli na ulici. V sázce bylo hodně, ale ona by pro Dana udělala cokoliv. Byla si více než jistá, že on by pro ni udělal to samé.

Možná, že existuje jeden způsob, jak donutit starostu jednat, ale bude to dost riskantní a pravděpodobně bude muset poté co nejrychleji opustit město. Snad to bude stát za to.

Ravelik vzal ze stolu malý zvonek a zazvonil. Ve dveřích se vzápětí objevila postava sluhy.

"Johane, tato dáma právě odchází. Prosím, doprovoď ji ven."

Hetta ignorovala jeho sarkasmus.

"Ještě se uvidíme, starosto Raveliku."

Ravelik se jen škodolibě usmál.

*

Poté, co se kapitán Bendar vrátil zpět do města, okamžitě se vydal na strážnici, kde k sobě přibral Matyse a dalšího vojáka, jménem Bulla a společně zamířili do vězení. Sestoupili po točitých schodech do podzemí, dlouhou chodbou plnou cel se vydali k té, kde byl umístěn Dano. Před jeho celou stál na stráži dozorce, držící zapálenou louči a snažil se nevšímat křiku, který z cely vycházel. Když spatřil přicházet kapitána a jeho doprovod, postavil se do pozoru, ale od dveří neodstoupil.

"Pusť nás dovnitř," nakázal mu velitel.

Dozorce, uvyklý poslouchat příkazy svých nadřízených na chvíli zaváhal, ale když uviděl kapitánovu ruku směřující k jílci meče, jeho nerozhodnost byla ta tam a urychleně si stoupl bokem.

Bendar rozrazil dveře a spolu se svými muži vletěl do cely. Tam spatřil dva hromotluky, kteří svými pěstmi bušili do Danova zuboženého těla. Za nimi stál kněz Qwestan, který počínání svých mužů nadšeně povzbuzoval. Nikdo z nich si příchodu Bendara nevšiml, dokud ten nezařval.

"Dost!"

Kněz polekaně uskočil a málem se skácel na podlahu. Oba dva ranaři přestali ve své činnosti. Když spatřili kapitána Bendara dali ruce dolů a tázavě pohlédli na kněze. Ten, když nabyl ztracenou rovnováhu, se ihned vztekle pustil do Bendara.

"Jak se opovažujete narušovat průběh tohoto vyšetřování!"

Qwestan se rozmáchl svojí holí, ve snaze uštědřit kapitánovi pořádnou ránu, ale ten jen ve vzduchu zachytil její konec a přitáhl si kněze těsně k sobě. Oba rváči se pohnuli vpřed, ale napřažená kopí Bendarových mužů je zarazila na místě.

Bendar byl známý svojí rozvážnou povahou, ale ta ho nyní opouštěla v souladu s nastupujícím vztekem.

"Nevím, o co vám se starostou jde," zašeptal Qwestanovi do ucha tak, aby to slyšel jen on, "ale dokud jsem velitelem stráže já, tak se toho vězně už ani nedotknete."

Pustil kněze, který na něj vztekle poulil oči.

"Seberte si ty svoje zabijáky," ukázal na oba rváče, "a zmizte odsud."

Kněz zasyčel, ale Bendar se nedal.

"Pokud neuposlechnete, vsadím do želez vás, Qwestane!"

Kněz ho zpražil krutým pohledem, ale bylo mu jasné, že tentokrát Bendar vyhrál. Kývl na své pochopy a odbelhal se pryč z cely. U dveří se ještě zastavil.

"Za tohle zaplatíš, vojáčku!" pronesl temně a odešel.

"To ty bys měl zaplatit, kreaturo!" zaklel Matys a odplivl si.

Kněz to sice již neslyšel, ale Bendar ano.

"Vy jste Móďan, že Matysi?" zeptal se ho.

"Jako poleno, pane," zašklebil se Matys.

"I tak si odpusťte ty svoje citové výlevy, vojáku," upozornil ho Bendar. "A sundejte toho ubožáka z okovů!"

"Rozkaz pane!"

Spolu s Bullou a žalářníkem položili Danovo zmučené tělo na podlahu. Bendar k němu poklekl a zhodnotil jeho stav.

Ten už dlouho nevydrží. Pokud ho odtud nedostanu, tak do rána zemře.

Musel se rozhodnout ihned, dokud má ještě šanci tohoto muže zachránit. A dozvědět se, proč o něj má starosta a kněz takový zájem.

"Matysi! Okamžitě běž ven a sežeň nějaký povoz! Hned!"

Voják na nic nečekal a vyběhl ven.

"Vy dva mi ho pomůžete vynést ven."

"Ale pane," ohradil se žalářník. "Mám rozkaz od starosty, aby vězeň neopustil svoji celu. Ručím za to krkem."

"Já jsem váš velitel!" odsekl Bendar. Chytil Dana pod pažemi a ukázal Bullovi, aby ho chytil za nohy. Žalářník je s těžkou hlavou následoval.

Venku již čekal Matys s připravenou dvoukolovou károu, do níž byl zapřažený starý hnědý valach. Bendar ani nechtěl vědět, jakým způsobem mohl za tak krátkou chvíli sehnat povoz.

Opatrně Dana naložili. Bulla se posadil na kozlík vedle Matyse.

"Vydejte se ihned k doktorovi Cyrlemovi," rozkázal kapitán. "Ať se o něj co nejlépe postará. Vy dva u něj zůstanete, dokud se nevrátím. Já si mezitím ještě něco zařídím. Jeďte!"

Matys přikývl a pobídl koně. Ten se jen velmi neochotně dal do pohybu.

Kdyby šli pěšky, byli by tam dřív, pomyslel si Bendar.

"Pokud možno se vyhněte chrámu a radnici!" zavolal za nimi.

Matys mávnul rukou, jakože rozumí.

A já si nyní promluvím s našimi novými hosty

*

Hostinec U Zlatého srdce stál na okraji Parukářova. Vzhledem ke svému umístění měl dobrou pověst, a jelikož to bylo jediné místo ve Ventikeru, kde se dalo sehnat slušné a čisté ubytování, dveře se se zákazníky nikdy netrhly. Když vypukla válka, obchodní trh na severu Frenisu se zaměřil zcela jiným směrem než v předchozích dobách míru. Jih země však válkou nijak zvlášť zasažen nebyl a zdejší lidé stále požadovali to samé zboží jako dříve. Kupeckých karavan, putujících po Lukadanu, sice od začátku války značně ubylo, přesto se tu a tam nějaká objevila před branami Ventikeru a majitel hostince, Cecil Spastven, si tak mohl spokojeně mnout ruce.

V hostinci sloužily dvě mladé děvečky, jako obsluha i na úklid. O stáje a koně se staral Birk, Cecilův synovec. S rozumem byl věčně na štíru, ale zvířatům rozuměl jako nikdo jiný. O kuchyni se starala Cecilova žena Agnes.

Manželé Spastvenovi neměli žádné děti, neboť Agnes byla neplodná, ale lásku svého muže nepostrádala. Většinu svého času věnovali hostinci a nijak zvlášť se nestarali o to, co mít nemohli.

Momentálně byli v hostinci ubytovaní pouze dva obchodníci z Lermu, města na severu Lukadanu, jeden zchudlý baron z Bezdanu, který se zde zastavil na cestě do Tavermu, se svým sluhou, a ona skupinka potulných umělců, kteří se zde ubytovali včera večer a nyní si v zadní části hostince, kde byl postaven celkem prostorný sál, stavěli kulisy na své představení.

Když do lokálu vstoupil kapitán Bendar, hostinský překvapeně vzhlédl. Tohoto muže, známého jako přísného abstinenta by zde tedy nečekal. Za pár vteřin ovšem Cecilovi došlo, že zde je z jiného důvodu. Z důvodu, který by mohl znamenat nepříjemnosti. I pro něj.

Bendar přelétl pohledem lokál a zastavil se na třech mladících, sedících u nejvzdálenějšího stolu. Popíjeli pivo z korbelů a o čemsi živě diskutovali.

Sella Ravelik a bratři Garremovi. Kdo jiný. Pakáž jedna nevychovaná!

Ignoroval je a zamířil k pultu. Cecil na něj hleděl, ve tváři směsici zájmu a podezření.

"Přejete si, pane?" uklonil se uctivě příchozímu.

"Včera se zde ubytoval Augusto Blindelor. Kde je?"

Cecil mlčky ukázal k zadním dveřím, vedoucím do sálu. Kapitán přikývl a vydal se k nim.

Jen doufám, že z toho nebudou problémy, obával se hostinský.

Bendar nehodlal dělat problémy. Alespoň ne, pokud je nebude dělat ani Augusto Blindelor. Ten, když ho viděl, mu zamával a pozval ho blíž. Bendar došel až k pódiu. Celý sál byl zaplněný dřevěnými lavicemi. Na jedné z nich tiše seděl pomocník Jan a cosi studoval ve svých listinách. Jorge seděl na masivní bedně a netečné zíral před sebe.

"Čemu vděčíme za vaši nečekanou návštěvu, kapitáne?"

Bendar se nenechal Augustovou úlisností omámit.

"Až se dozvíte důvod mé návštěvy, možná nebude tak nadšený mou přítomností."

"Ach, nestrašte, kapitáne," usmíval se blahosklonně Augusto. "zajisté to nebude tak strašné, jak nám zde vyprávíte."

"Pokud jste nevinen, tak ne," odvětil Bendar.

"O čem to mluvíte?" zajímal se Augusto.

"Kde jste byl včera v noci?"

"Samozřejmě, že ve svém pokoji," odpověděl umělec. "Spal jsem. A pokud mohu říci, tak docela dobře."

"A máte na to svědky?"

Blindelor se usmál.

"Vy snad nějaké potřebujete, když jdete spát?"

"Samozřejmě, máte pravdu," zamumlal Bendar. "A co vaši pomocníci? Ti také spali?"

Augusto pokrčil rameny. "To nevím, ale předpokládám, že ano. Neznám jediný důvod, proč být v noci mimo svoje lože."

"Nebude vám vadit, když je trochu vyzpovídám?" zeptal se kapitán. I kdyby řekl ne, stejně by to udělal. Měl ovšem pocit, že musí v přítomnosti tohoto umělce dodržovat jakousi nepsanou etiketu, jaká byla vlastní pouze horní vrstvě společenstva.

"Samozřejmě." Augusto ho gestem vyzval, ať si vybere, s kým začne první. Bendar se vyhoupl na pódium a přešel k Jorgemu. Ten se však netvářil nijak nadšeně. Když se ho kapitán zeptal na to samé, co jeho pána, jen temně zavrčel.

"Musíte ho omluvit, veliteli," přispěchal rychle s odpovědí Augusto. "Není zvyklý mluvit s cizími lidmi. Je poněkud... uzavřený, jestli chápete."

"Dobrá," podvolil se Bendar. "Pokud to řekne vám, tak ať mluví."

"Pověz, Jorge," promluvil na něj Augusto vlídně. "Byl jsi včera v noci venku? Velitel by to rád věděl. Zřejmě se přihodilo cosi zlého a tak nutně potřebuje naši spolupráci."

Jorge nejdřív chvíli mlčel a pozoroval Bendara. Potom se otočil k Augustovi.

"Ne," řekl. Jeho hlas byl temný a hluboký. Jako lesy kolem Ventikeru. "Jorge v noci spát. Tak jak mu nařídil pán Augusto."

"Nařídil?"

"Pán říkat: v noci spát, ne hlídat."

"Ehm, abyste to pochopil," vmísil se do hovoru Augusto. "Tady Jorge je mi velice zavázán, a tudíž se rozhodl, že mě bude ve dne v noci chránit. Což znamená, že celou noc stojí na stráži před mými dveřmi a nehne se odtamtud. Divil byste se, jak dlouho mi trvalo ho přesvědčit, ať to nedělá."

"Copak on nepotřebuje spát?" podivil se Bendar. Tohle se mu zdálo trochu přitažené za vlasy.

Bylo patrné, že Augusto hledá odpověď, která by ho uspokojila a přitom by neprozradila vše.

"Těžko se to vysvětluje."

"Ale vy to jistě zvládnete," ujistil ho kapitán.

"Pokusím se," povzdychl si Augusto. "Víte, je tomu už dávno. Kdysi jsem cestoval po celé Duodecadmii a lidé mě znali v každém větším městě. Pravda, i když občas mě tam nevídali zrovna moc rádi. Tenkrát jsem projížděl přes Erasmonské hory. Jistě jste i vy zaslechl, co se o nich vypráví. Že vás omámí touhou po bohatství a vy pak budete až do smrti prolézat jejími útrobami a hledat poklady. No, já měl trochu štěstí. Toužil jsem sice žít v přepychu, ale byl jsem natolik líný, že jsem se nechtěl pachtit v temnotách hor, jako ti ostatní ubožáci. Což mě zřejmě nakonec ochránilo od prokletí těchto hor, neboť jsem kouzlu odolal. Naneštěstí jsem se ale ztratil. Putoval jsem mnoho dní úzkými cestičkami ve skalách a nemohl najít cestu. Jednoho dne jsem narazil na vchod do jeskyně. Už nevím, co mě dovnitř tak táhlo, ale vydal jsem se tam. Vevnitř plynul čas jinak než normálně a tak nevím, jak dlouho jsem šel. Nakonec jsem dorazil do obrovského sálu, který musel být vytesaný před dávnými věky, neboť takovou krásu nemohly vytvořit ruce obyčejného smrtelníka."

"Hm, zajímavé," podotkl Bendar.

"To zajisté," souhlasil Augusto. "Ale to nejzajímavější na tom bylo, že celý ten sál byl naplněn poklady. Kam se člověk ohlédl, viděl jen zlato, stříbro, diamanty a jiné drahé kameny, zdobené vázy, sochy z mramoru a mnoho dalšího. Bylo to bohatství, jakému není na tomto světě rovno."

"A vy jste ho tam jen tak nechal ležet," nechtěl tomu věřit Bendar.

Augusto se pousmál. "No, abych se přiznal, tak něco z těch pokladů jsem si vzal sebou. I když to bylo opravdu zanedbatelné množství."

"Aha."

"Abych se dostal k jádru. Zkrátka, mezi těmi všemi poklady seděl Jorge. Jen tak tam seděl a nehýbal se. Až když jsem na něj promluvil, tak se teprve pohnul. Podíval se na mě a zeptal se, zdali jsem nový parallin. Samozřejmě, že nevím, co to slovo znamená. A i když jsem se Jorgeho ptal několikrát, nikdy mi to nevysvětlil. Zřejmě o tom nechtěl mluvit a já mu vyhověl. Zeptal se mě na svět venku a tak jsem mu vyprávěl. Vše, co jsem znal, putovalo mými ústy do jeho hlavy. Nakonec mě požádal, zdali by mohl jít se mnou a cestovat po světě. Dobrý pomocník se mi hodil a tak jsem souhlasil. S jeho pomocí jsem se dostal i z těch prokletých hor. Od té doby je takříkajíc mým stínem. Chrání mne a já se starám o něj."

"Co tím tedy chcete říct?" zeptal se Bendar.

Augusto se zamyslel. "No, víte, zdá se, že Jorge není tak docela úplně člověk."

"Chcete říct, že mám ve městě nějakou zrůdu z dávných věků a nevím o tom?!" vybuchl vzteky Bendar. Při slově zrůda sebou Jorge trhl a spálil Bendara pohledem svých uhrančivých očí.

"Jorge není žádná zrůda, kapitáne!" ohradil se Augusto. "Je to stejná živá bytost jako vy nebo já. Pokud jste jedním z těch, kteří by nejradši vyhnali všechny nelidi z tohoto kontinentu jen proto, že vám nepřipomínají vlastní odraz v zrcadle, tak vás lituji. Ale vězte, že Jorge není o nic nebezpečnější než vy nebo já. Vlastně o dost méně, neboť on nemá žádné z těch našich malicherných důvodů k zabíjení jeden druhého."

"Takže je to vlastně úplné neviňátko," odfrkl si Bendar.

"Kéž by," řekl Augusto. "Je jako váš meč. Dokud zůstane v pochvě, je bezpečný. Ovšem když se vytasí, může způsobit ty samé škody. Záleží pouze na ruce, která ho ovládá."

"A jaká ruka ovládá tohoto tvora?" zeptal se kapitán, tuze zvědav na odpověď.

"Věřte mi," pousmál se umělec, "že jej ovládá ruka člověka umírněného, toužícího po klidu a životě bez nebezpečí."

"Vaše slovo mi má stačit jako záruka?" Bendar nevěděl, zdali se má smát nebo okamžitě všechny zatknout.

"Víc vám nabídnout nemohu, kapitáne. Je mi líto."

Bendar se zamyslel. Je to opravdu zvláštní skupina, ale intuice mu napovídala, že s tím včerejším incidentem by mohli mít něco společného. Bez důkazů je ovšem nemůže z ničeho obvinit.

"Nezbývá mi nic jiného, než vám prozatím věřit," oznámil Augustovi.

"Děkuji vám, kapi..."

"Přesto si však na vás dám dobrý pozor," přerušil ho. "Možná s tou včerejší vraždou nemáte nic společného, ale i tak."

"S vraždou?" podivil se Augusto. "Copak se stalo?"

"Do toho vám nic není!" odsekl Bendar. "Alespoň do té doby, dokud nezjistím, jestli s tím máte něco společného. Potom budete v tomto případu zapletený více než by se vám líbilo."

"Budu doufat," uklonil se Augusto, "že vaše příští návštěva bude více přátelská."

Na tohle Bendar raději neodpovídal a rychle opustil sál. Až venku si vzpomněl, že zapomněl vyzpovídat toho Blindelorova mlčenlivého pomocníčka. I když nevypadal jako vrah, tichá voda břehy mele. Snad se k tomu ještě dostane.

*

Sotva vyšel Bendar z hostince, už u něj byl jeden z vojáků a hlásil mu nepříjemnosti. Starosta Ravelik se nějak dozvěděl o nečekaném odchodu svého vězně z cely a rozzuřil se do takové míry, že sebral několik strážných a vydal se rovnou k domu doktora Cyrlema. Bendar tam pospíchal, seč mu síly stačily a doběhl tam právě včas, aby zabránil nejhoršímu. Zatímco si starosta vysedával ve svém kočáře, dva z ozbrojenců bušili velkou kládou do dveří. Zbylých pět mužů postávalo kolem a čekalo.

"Co se to tady děje!" vykřikl Bendar ještě než doběhl na místo. Vojáci přestali ničit dveře a nerozhodně těkali očima mezi svým velitelem a starostou. Ten, když viděl kapitána, vstal a zařval.

"Jděte mi z cesty, člověče! Tohle není vaše starost!"

"Pokud vím," řekl Bendar, "tak moje práce je dohlížet na pořádek v tomto městě! A tady se očividně porušuje! Zahoďte to, sakra!"

Ozbrojenci poslušně upustili své provizorní beranidlo. Starostovo slovo mělo možná větší váhu, ale voják raději poslouchá svého velitele, než nějakého povrchního úředníčka, hrajícího si na generála.

"Zpátky do práce, vy bando hlupáků!" vykřikl Ravelik. Nechtěl se jen tak smířit s tím, že prohrál.

"Tito muži jsou pod mým velením," oznámil mu Bendar veřejně známou věc. "Jsou to vojáci Freniského království a jako takoví podléhají jen svému veliteli a králi. Pokud vím, tak vy nejste ani jedno. Tato situace by se dala popsat jako pokus o vzpouru. Sám jistě víte, že trestem je smrt."

"Vy! Jak se..." Ravelikova paví pýcha splaskla a zanechala v něm jen pocit nejistoty smíšený se strachem. Mohl kapitána obvinit z maření úředních povinností, ale tím pádem by vznikla patová situace, kterou by musel vyřešit vévoda z Tavermu. A ten neměl starostu Ravelika příliš v lásce. Vlastně by se dalo říct, že vůbec. Ventiker bylo svobodné město, ale to se mohlo kdykoliv změnit. Vévoda byl blízkým přítelem krále a mohl by u něj snadno vymoci zrušení všech práv města. Dosadil by sem svého leníka a Ravelik by šel o žebrácké holi. V tom lepším případě.

Kdepak. S kapitánem si to vyřídí jinak. Nestojí mu za to, aby se sem zaměřily zvídavé zraky šlechty. Však se ještě uvidí, kdo je tady pánem.

*

Když starostův kočár odjel, poslal Bendar vojáky zpět do strážnice. Sám se vydal k Cyrlemově domu a zabouchal na dveře. Pro jistotu i zavolal, aby si ho náhodou domácí nespletli s vetřelci a nepřichystali mu nějaké nepříjemné překvapení.

Otevřel sám doktor, a když spatřil kapitánovu tvář, radostně se pousmál. Bendar vstoupil dovnitř. U dveří postávali Matys s Bullou. Když spatřili svého velitele, postavili se do pozoru.

"Pohov, mládenci," pokynul jim. "Tohle není žádná přehlídka pro pány z Parukářova. Mimochodem, jestli tohle přežijeme ve zdraví, tak u mě máte panáka."

Oběma vojákům zazářily oči.

"Děkujeme, pane," odpověděli jednohlasně.

"Doktore, prosím," oslovil Cyrlema kapitán. "Doveďte mne k pacientovi."

Cyrlem zavedl kapitána do horního patra, kde v jedné z místností ležel ovázaný Dano. Když vešli, nadzdvihl hlavu a při pohledu na kapitána se pousmál.

"Jsem rád," řekl Bendar na uvítanou, "že tě vidím živého, ehm..."

"Dano," pomohl mu ležící. "A to jen díky vám, pane."

"Ach ano," řekl kapitán, a posadil se na postel vedle něj. Cyrlem mezitím tiše opustil místnost.

"Tak mi řekni. Víš, proč tě starosta a Qwestan tolik chtějí? Viděl jsi něco, co by je mohlo tolik zajímat, že kvůli tomu tak blázní?"

Dano zavrtěl hlavou. "Nevím o ničem, pane. V Parukářově se moc neukazuju. Teda, jen pokud zde nemám práci. Však víte."

Bendar přikývl. "Ano. O tom už vím. Víš, že jedna tvoje známá byla orodovat až u starosty, aby tě pustil?"

"Mohlo mi to být jasné," usmál se Dano. "Ona si nedá jen tak pokoj. I kdyby kvůli tomu měla dotáhnout samotnýho krále před moji postel."

"Hetta tě asi musí mít hodně ráda, když takhle riskuje," podotkl Bendar. Samozřejmě, že jí znal. Ne, že by její podnik navštěvoval. Ale i když do Východního chodil málokdy, bylo jeho prací vědět o všem, co se tam šustne. A v domě Matky Hetty se šustilo až moc.

"To ano," souhlasil Dano. "I když nevím, co na takovým starým vysloužilci může vidět."

Bendar pokrčil rameny. "Kdoví? Ženy jsou stejně nepochopitelné jako jejich skutky."

Dano se odmlčel.

"Zklamal jsem je," promluvil po chvíli. "Hettu i Agátu."

Bendar neodpověděl. Z minulosti si pamatoval, jaké to je zklamat něčí důvěru. Obzvláště, když to někoho stojí život. Jednou to přebolí, ale vzpomínky zůstanou navždy. Aby přerušil to tíživé ticho, vytáhl sponu, kterou našel u mrtvé z bažin. Byl si zpola jistý, že patří pohřešované Agátě, ale dokud mu to někdo nepotvrdí, tak se může jen dohadovat.

"Dnes dopoledne jsme u Obětních močálů našli tělo mrtvé dívky. Měla u sebe tohle."

Bendar ukázal Danovi sponu. Ten ani nehnul brvou. Převzal sponu a mlčky si jí prohlížel. Navenek nedal nic najevo, ale uvnitř byl naprosto zdrcený. Byl to však bývalý voják, vítěz mnoha soubojů a před jiným mužem by nedal najevo žádnou bolest. Na okamžik zavřel oči, a když je zase otevřel, veškeré jeho vnitřní pocity byly pečlivě uschovány hluboko v jeho nitru.

"Ano," řekl potichu. "Patřilo to jí. Před dvěma lety jí dostala od Hetty k narozeninám. Říkala, že to byl první dárek, který jí kdo v životě dal. Byla na něj pyšná. Vždycky ho nosila u sebe."

"Je mi to líto," řekl Bendar. "Neznal jsem jí sice, ale smrt si nezasloužila. Nyní jsem si však jistý, že ona zemřít neměla. Ocitla se jen na nesprávném místě v nesprávný čas."

"O to je její ztráta bolestnější," řekl Dano. "Co jí vlastně zabilo?"

"To nevíme," přiznal Bendar. "Bylo to nějaké zvíře. Podle doktora Cyrlema to však nebylo žádné, které známe. Jak to tak vypadá, potlouká se mi tady jakási zrůda a nevím ani, jak vypadá."¨

"Já vám nepomůžu, pane. Sám o zvířatech nic nevím. Snad jen o lidech, co se tak chovají."

Bendar mávl rukou. "Nevadí. Hlavně se řádně uzdrav. Nemyslím, že tě starosta nechá jen tak být."

"Děláte si kvůli mně zbytečné problémy."

"Kdepak," odvětil Bendar. "Vyšetřuji případ několikanásobné vraždy. A na základě důkazů, které sice ještě nemám, tě zbavím viny a odhalím pravé viníky."

"Jen abych se toho dožil," pochyboval Dano.

"Dokud se případ nevyřeší, zůstaneš tady pod mojí ochranou. Doktor Cyrlem je ctihodný a vážený občan Ventikeru. A starosta si podruhé dobře rozmyslí, než si zase začne hrát na generála. Venku se již zešeřilo. Musím jít a dohlédnout na hlídky. Opatruj se."

"Vy taky, pane," popřál mu Dano a lehl si.

*

Severně od Ventikeru stál starý mlýn. Kdysi dávno, když bylo jen malou osadou, tekla jeho středem řeka Ventikerka. Jak se však postupně osada rozrůstala směrem k jihu, některé domy na severu byly opuštěny a jejich obyvatelé se přestěhovali dolů. Stejně tak i mlýn, neboť mu na jižním konci vyrostla silná konkurence. Nikdo už neví, kdo byli původní majitelé severního mlýna, a popravdě to nikoho ani nezajímalo. Mlýn ležel mimo hradby a tudíž mimo mysl měšťanů.

Venku se již stmívalo. Kdo byl mimo město, bez meškání se vracel za jeho pevné hradby. Starého mlýna si nikdo nevšímal. Proč taky? Nic cenného tam nebylo. O to se již postaraly nenechavé ruce jejich předků. Zchátralý a opuštěný zde přecházel staletí jako kamenný památník na časy dávno minulé.

Mlýn však nebyl zcela opuštěný. Zcela dole ve sklepení se právě konala tajná schůzka tří postav zahalených plášti. Temnotu podzemí osvětlovala pouze jedna pochodeň. Přítomní se tiše bavili mezi sebou, proto si zprvu nevšimli příchodu čtvrté osoby. První si ho všimla až jediná žena v místnosti.

"Pane," uklonila se a její dva společníci jí následovali.

"Vítejte," promluvil Mistr. Zůstával v temnotě a jeho učedníci viděli pouze nezřetelnou siluetu. Nikdy předtím ho neviděli. Věděli pouze, že se dnes večer měli sejít s člověkem, který stál v hierarchii jejich tajného společenství výše než oni.

"Měli jste být čtyři," řekl Mistr. "Staly se snad nějaké neočekávané komplikace?"

"Ano, pane," odpověděla žena. "Náš bratr Baffar byl včera v noci úkladně zavražděn. Zdá se, že o našem úkolu zde někdo ví a snaží se nám v něm zabránit."

"Zdá se, že ano," souhlasil Mistr. "přesto ten někdo udělal zásadní chybu."

Když jeho společníci nechápavě mlčeli, pokračoval: "Odhalil se. Nyní víme, že nám stojí v cestě, což je pro něj mnohem horší a nebezpečnější, než kdyby vás jen zpovzdálí sledoval a čekal."

"Máte pravdu, Mistře," ozvala se žena. "Ale pokud odhalil Baffara, bude zřejmě znát i naši totožnost. Nyní jsme v nebezpečí života!"

"Zajisté," řekl mistr. "A proto bude ve vašem zájmu dokončit úkol co nejdříve. Mimochodem, jak jste s pátráním daleko?"

Muži mlčeli. Jediná žena měla co říci.

"Myslím, že už vím, kdo to je. Potřebuji se jen ujistit, že jsem na správné stopě. Jak jistě sám víte, nebude to lehké."

"Nikdo vám nesliboval jednoduchou práci," odvětil mistr. "Věděli jste, do čeho jdete, a vaše vykrucování vám nepomůže!"

"Ale pane!"

"Mlč, učednice!" obořil se na ni hlas ze stínů. "Máte čas do zítřejší půlnoci. Potom mi dáte tu ženu nebo si vezmu vaše duše!"

Učedníci počkali, dokud Mistr neodešel. Poté se i oni odebrali tajnou chodbou zpět do města.

*

Rawenina cela nebyla o nic chladnější než svět, ve kterém se pohybovala. Po večerní společné modlitbě se všechny sestry řádu odebraly ke spánku. Rawena mezi posledními, neboť měla ještě pár záležitostí, které jí uložila abatyše. Nejinak tomu bylo každý předešlý večer, neboť jako novicka byla nejvhodnější k použití. S úlevou se nakonec odebrala na prosté lože a pokusila se usnout. Z nějakého důvodu však spánek nepřicházel. Se zavřenýma očima naslouchala nočnímu tichu.

O něco později, když již byl spánek na dosah, vyrušily ji tiché kroky, vycházející z chodby. Rawena vytušila, že to bude zřejmě abatyše Ingrite. Pokaždé obcházela pokoje jeptišek pozdě v noci. Jediný ví proč. Dnes se však cosi nepatrně změnilo, neboť se její kroky zastavily u Rawenina pokoje. Mohla si jen představovat, jak abatyše postává před jejími dveřmi a upřeně je pozoruje. O chvíli později Rawena zaslechla, jak se dveřní závora pomalu vysunuje ven. Otevřela oči a posadila se.

To je divné, pomyslela si. Abatyše by do mé cely takhle pozdě nechodila. Co když to není ona?

Aniž by tušila, co to vlastně dělá, vstala z postele a v noční košili a s rozpuštěnými vlasy potichu zamířila ke dveřím. Snad doufala, že pokud to bude ona, kdo toho druhého překvapí, bude mít dost času reagovat na případné nebezpečí.

Uchopila vysunující se závoru a...

*

Matka představená Ingrite z Řádu svaté Henrietty nebyla docela tím, za koho se vydávala. Patřila samozřejmě k milosrdným sestrám, jenže její život měl ještě jednu skrytou stránku. Byla též členkou tajné a záhadné organizace, která byla po celé Duodecadmii známá pod jménem Parfalla. Jen její členové věděli, co toto slovo vlastně znamená.

Nikdo netušil, jaké jsou její cíle. Každý ovšem věděl, jakými prostředky se jich snaží dosáhnout. Vraždami, únosy, mučením nebo vydíráním. Díky těmto praktikám byla Parfalla protizákonná ve všech královstvích a každý, u koho by se prokázalo, že k ní patří, bude automaticky odsouzen k smrti. Největším nepřítelem Parfally byl řád Bílých rytířů královny Nerimel z Andosu, neboť z hlášení královniných agentů zde měla organizace hlavní sídlo a právě zde byla nejaktivnější. V posvátné přísaze Bílých rytířů byl později přidán dodatek, že se každý z nich zavazuje k nelítostnému pronásledování všech členů Parfally.

Parfalla měla svojí vlastní hierarchii, v jejímž čele stáli Vládci Noci. Neví se, kolik má tato vůdcovská rada členů. Existují pouze spekulace, odhadující její počet na tři až deset osob. Speciální skupinou Parfally byli Vojáci Noci. Byli to vycvičení zabijáci, neštítící se žádných obětí. Byla to soukromá armáda, sloužící bezvýhradně jen Vládcům Noci. Jejich oddanost byla bezmezná, dosažená přísným, několikaletým výcvikem.

Pod Vládci Noci byli Mistři Noci. Těch mohlo být klidně několik desítek, vzhledem k tomu, jak hluboko zasahují kořeny Parfally. Mistrům slouží Agenti Noci. Těch bude pravděpodobně i několik tisíc. Pod nimi byli už jen různí poslíčkové nebo donašeči a udavači. Žádný z Agentů neví, kdo další patří k organizaci, neboť utajení Parfally je její nejdůležitější zbraní. Mohou vedle sebe žít celý život a nikdy se nepoznají. Pouze při výjimečných úkolech se Mistr, který je jím pověřen, rozhodne zapojit více Agentů a v zájmu splnění úkolu jim vzájemně odhalí jejich identitu. Jakož i v tomto případě. Ingrite ani ostatní o sobě netušili, dokud za nimi nepřišel Mistr a nesdělil jim, co mají provést.

Po mnoha měsících bezvýsledného hledání to byla právě ona, kdo vypátral onu tolik žádanou osobu. Nebo si to alespoň myslela. Musela se přesvědčit, a proto dnes v noci zamířila do Raweniny cely. Pokud bude dívka spát, tím líp. Pokud ne, měla u sebe obušek, kterým jí do říše snů dostane. Abatyše netušila, čím je Rawena pro Vládce noci tak důležitá, ale dát si pozor nebude na škodu.

Vydala se chodbou, osvětlenou paprsky Měsíce, jež sem pronikaly skrze velikou, prosklenou tabuli, zdobenou barevnou vitráží, znázorňující umučení svaté Henrietty. Rawenina cela byla pátou v řadě a Ingrite si dala na čas, než k ní došla. Pevněji sevřela obušek a začala odsunovat závoru. Když tak učinila a ještě než mohla otevřít, dveře se samy rozletěly, a v nich stála vystrašená Rawena. Ingrite stačila pozvednout obušek, ale dál se nedostala. Velká zdobená tabule ze skla se roztříštila a cosi černého a mohutného vskočilo dovnitř. Ingrite se překvapeně otočila, ale ještě než stačila vykřiknout, temný stín jí srazil k zemi. Rawena se lekla, uskočila zpět a upadla. Uhodila se do hlavy a zrak se jí zakalil. Poslední, co zaslechla, byl děsuplný výkřik matky představené. Plazila se pozpátku dovnitř. Dveře cely se zaplnily temným obrysem. To bylo poslední, co viděla.

*

Rázné kroky kapitána Bendara se rozléhaly chodbami kláštera. Vydal se sem ihned, jakmile mu oznámili, co se stalo. Na místě činu již bylo několik strážných a doktor Cyrlem. Přítomen byl dokonce i starosta Ravelik. Bendar napůl očekával další slovní souboj, ale k jeho překvapení starosta mlčel. Pouze na něj krátce pohlédl, ve tváři zachmuřený a lehce otřesený. Tělo mrtvé leželo na zemi, zakryté dekou. I skrze ni však ještě prosakovala krev. Matys stál opodál a kývl na kapitána, když procházel kolem. Doktor Cyrlem vstal od mrtvoly a přivítal se s kapitánem.

"Je to stejné jako včera, veliteli," řekl Cyrlem. "Na těle jsem našel ty samé neznámé znaky jako u Baffara. A hlava samozřejmě chybí. Ale o totožnosti nemůže být pochyb. Je to abatyše Ingrite."

Bendar krátce pohlédl na zakryté tělo a poškrábal se ve vousech. Poté se otočil ke starostovi.

"Nyní není pochyb, že ten obviněný muž není vinen. Nebo máte jiný názor, starosto?"

Ravelik jen zavrtěl hlavou. Zostudil by se, kdyby tvrdil opak.

"Takže ho můžeme propustit?" zeptal se Bendar.

"Ano," řekl starosta a odešel. Kapitán jeho odchod sledoval. Zdálo se, že má starosta naspěch. Zřejmě chtěl být z místa smrti co nejdále. Silná slova, slabý žaludek. Počkal, až starosta odejde a potom se otočil zpět k doktorovi.

"Našel jste nějaké stopy, doktore?"

"Bohužel ne, kapitáne," odvětil Cyrlem. "Čistá práce, řekl bych. Nic nového vám říct nemohu."

"I přesto vám děkuji, doktore."

Když Cyrlem odešel, postavil se vedle Bendara Matys.

"Je to věru zvláštní, pane," řekl voják. "Ale nyní máme aspoň svědka, který to celé viděl."

Bendar na Matyse překvapeně pohlédl.

"A to mi říkáš až teď?" rozčílil se. "Ihned mě k ní doveď!"

Svědkyní byla mladá novicka Janara. V její cele s ní byla jedna ze starších sester, seděla u ní na posteli a utěšovala vzlykající dívku. Bendar vyhnal okukující vojáky a starší sestře pokynul, aby odešla. Když byl s Janarou sám, poklekl u ní, rukou ji jemně uchopil za třesoucí se bradu a pohleděl jí zpříma do uslzených očí.

"Už jsi v bezpečí," řekl jí. "Už se nemusíš bát. Rozumíš?"

Janara přikývla a přestala plakat.

"Slyšel jsem," pokračoval, "že jsi viděla, co se zde stalo. Je to pravda?"

Dívka po delším váhání opět přikývla.

"Pověz mi, kdo zabil matku představenou."

"Já vlastně nevím, pane," spustila Janara. "Stalo se to tak rychle a byla navíc tma, sotva osvětlená Měsícem."

"Řekni mi tedy, co víš," pobídl jí Bendar.

"Když jsem ulehla ke spánku, usnula jsem rychle, ale pak mě probudil jakýsi hluk. Lekla jsem se a vyskočila z postele. Krátce na to se ozval strašlivý výkřik. Uvědomila jsem si, že je některá z mých sester v nebezpečí a tak jsem rychle vyběhla na chodbu. Tam jsem však zahlédla něco, co mi navždy zůstane součástí nočních můr. Na zemi ležela matka představená a nad ní se skláněla stvůra, jakou jsem v životě neviděla a určitě o ní ani neslyšela."

Jsi mladičká, pomyslel si Bendar. Ještě mnohé nevíš o životě ani o světě, ve kterém žiješ. Nahlas však neřekl nic a nechal dívku pokračovat.

"Ten netvor právě roztrhl matce šaty, a co dál dělal nevím, neboť jsem hrůzou odvrátila zrak. Znovu jsem na něj pohlédla až ve chvíli, kdy kráčel pryč. V jedné tlapě nesl cosi kulatého (zřejmě hlava, pomyslel si Bendar) a na rameni druhé ruky nesl Rawenu. Dál už..."

"Rawenu?" vyskočil překvapeně Bendar. "Kdo je to?"

"Novicka," odpověděla Janara. "Přišla sem před nedávnem. Moc o ní nevím. Straní se všech, ale pracovitá je více než mnohé jiné sestry. Dá se na ni snadněji zapomenout než si jí pamatovat. Přesto je hrozné, co se jí stalo."

"Uděláme pro ni vše, co bude možné," ujistil jí Bendar. Poté vstal a odešel z cely. Vydal rozkazy svým mužům, aby sehnali posily, osedlali koně a počkali na něj u západní brány.

"Smím vědět, co máte v plánu?" zeptal se ho Matys, který se řítil za ním chodbami kláštera.

"Musíme najít tu dívku," odpověděl Bendar. "Je někde venku. A je naživu. Vím to"

"Jste si jistý?" zeptal se Matys, poněkud znepokojen. "A co ta příšera? Bude nebezpečná. A mě se ještě nechce umírat."

"Tak pro to něco dělej," zavrčel Bendar temně. "A nech toho strašení! Ještě nevíme, co to je!"

Venku před klášterní budovou nasedli na koně a vydali se ke strážnici u západní brány. Tam již na ně čekal oddíl dvou tuctů vojáků. Mnozí měli meče a kopí, ale pár jich neslo na zádech dlouhé luky.

"Co teď, veliteli?" zeptal se Matys.

"Pojedeme k Obětním bažinám. Myslím, že ta novicka bude právě tam."

"A když ne?" zajímal se Matys.

"Potom budeme pátrat, dokud jí nenajdeme. Otevřete bránu!"

Dva strážní začali plnit jeho příkaz, krátce nato zavelel kapitán vpřed. Než se však stačili rozjet, vyjel z jedné z ulic strážný na koni a zastavil před Bendarem.

"Co se děje!" obořil se na něj Bendar.

"Pane, severní brána byla přepadena! Strážní byli pobiti!"

"Kdo se opovážil!" vykřikl Bendar a jeho kůň se pod ním plašil.

"Zřejmě bandité," odpověděl posel. "Byli dobře ozbrojení a stráže neměly šanci. Jel jsem zrovna kolem se zprávou, když se to stalo."

"Co teď?" zeptal se Matys.

Bendar chvíli přemýšlel, než promluvil.

"Je čas, aby sis zasloužil svůj žold."

Při těchto slovech Matys zasténal. Bendar si toho nevšímal.

"Vezmi si polovinu mužů," přikázal mu, "a jeďte na sever."

Poté se obě skupiny vojáků rozjely různými směry. Během jízdy Bendar přemýšlel, co se to vlastně v jeho městě děje. Kdo by měl prospěch ze smrti bezvýznamného kupce a abatyše řádu sester v takovém zaostalém městečku? A co znamenají ty záhadné runy na jejich tělech? S hlavou plnou nezodpovězených otázek mířil k Obětním močálům, kde snad všechno bude odhaleno.

*

Když se Rawena probudila, necítila nic. Respektive, necítila žádnou bolest. Bylo to, jakoby se právě probudila. Posadila se. Kolem sebe měla tmu. Ne tmu. Jen noční šero. Zvedla hlavu a pohlédla na hvězdy, ale nebe bylo temné a zahalené bouřkovými mraky. Pod sebou cítila mokro. Pokusila se vstát. Sotva však ušla dva kroky, o něco zakopla a upadla na bahnitou zemi. S odporem se otřásla a znovu se postavila. Odhrnula si vlasy z tváře a rukávem si otřela od špíny. Přestože byla tma, Rawena tušila, kde se ocitla. O Obětních močálech pouze slyšela, ale i to jí stačilo, aby se zařekla, že na to místo nikdy dobrovolně nevkročí.

A nyní je zde. Pokusila se potlačit paniku, která toužila ovládnout její mysl, a zkusit přijít na to, jak se odtud dostat. Nevěděla, jakým směrem se vydat a tak se zdálo nejjednodušší, jít za nosem. Lepší nápad neměla a bylo to lepší než zde čekat na pomoc, která také nikdy nemusí přijít.

Opatrně našlapovala a rukama šmátrala před sebou, hledajíc neviditelné překážky. Několikrát upadla, ale vždy se zvedla a pokračovala. Brzy narazila na pevnější zemi a šlo se jí lépe. Přesto stále skoro nic neviděla. Bloudila takhle delší dobu, bez šance najít správný směr. Pocit marnosti nahlodával její duši plnou strachu.

Až nyní si teprve uvědomila, jak se sem vlastně dostala. Někdo, nebo něco, jí sem dotáhlo. A to něco (nebo někdo) může být pořád někde kolem. Poklekla a šmátrala po zemi, dokud nenarazila na pořádný kus padlé větve. Pevně ho sevřela a pokračovala v cestě. Hodinu bloudila bažinami, ale bezvýsledně. Unavená, špinavá a zoufalá se zhroutila na zem. Když už jí opouštěly i poslední naděje, zahlédla v dáli slabou záři. Vypadalo to jako plamen pochodně. S novými silami se rozeběhla tím směrem. Když byla blíže, zaslechla dokonce i nějaké hlasy a zjistila, že pochodní je mnohem více.

Jistě hledají mě, zadoufala. Ještě než se však rozeběhla ke svým zachráncům, jakýsi šestý smysl jí varoval, aby tolik nepospíchala. Pomalu a co nejvíce potichu se přiblížila na doslech a to, co vyslechla, jí přesvědčilo, že tito lidé sice pátrají po ní, ale ne pro to, aby jí zachránili.

"To by mě zajímalo, kde se ta křepelka toulá," povídá jeden z mužů.

"Nebude daleko," řekl druhý. "Cítím to v kostech."

"Nelíbí se mi tady. To místo je prokletý. Ještě chvíli se tady budeme motat a vykašlu se na to. Ať si tady ta holka klidně zdechne."

"Sklapni, Marku!" okřikl ho jeho společník. "Šéf nám zaplatil dost na to, abych se v téhle špíně motal třeba celou noc. A na nějaký pověry stejně nevěřím, jsou to jen babský povídačky."

"A co ta stvůra, která je tady někde kolem?" nadhodil Markus a obezřetně se rozhlédl kolem. "Té se nebojíš, Stefane?"

Stefan se tiše zasmál. "Už jsem zabil horší věci. Tenhle mi strach nenažene. Navíc, je nás nejmíň třicet. S takovou silou si troufnu klidně na draka."

"Ty jo," zašeptal Markus. "Ale já ne."

"Tak si měl zůstat ve městě a šmátrat pod sukně štětkám. Tady mi nejsi k ničemu, srabe."

Markus se se svým velitelem nehodlal hádat, a tak raději potupně mlčel. Ten si toho všiml a tak ho plácl po zádech.

"Neboj se. Třeba ti šéf dovolí si s ní užít. Nikdy není na škodu ochutnat nový masíčko"

Oba dva se tomu zasmáli. Markus však přeci jen vynuceně.

Poslední slova Rawenu přesvědčila, že bude nejlepší se těmto mužům vyhnout. Začala couvat pryč od nich. Po pár krocích však zakopla o vystouplý kořen mrtvého stromu. Plazila se po zemi, ale po pár metrech do něčeho narazila. Sotva však mohla cokoliv udělat, čísi silné ruce ji uchopily a postavily na nohy.

"Hele, tady seš," zasmál se další z banditů. Rawena se mu pokusila vytrhnout, ale proti jeho pevnému sevření neměla žádnou šanci. Uchopil jí za paži a táhnul směrem k ostatním. Vyšel na otevřený prostor, kde postávala většina mužů z jeho bandy.

"Tak ti ji vedu, Stefane!" zavolal na svého vůdce. "Toulala se kousek odtud. Zřejmě jsme jí už chyběli. Cha!"

"Přiveď jí ke mně," přikázal mu Stefan. Přitáhl si Rawenu k sobě, uchopil jí za bradu a pohlédl jí do tváře. Docela pěkná, pomyslel si. I pod tím hadrem se skrývá leccos hezkýho.

"Je tě škoda," řekl Raweně. "Ale mně není souzeno rozhodovat o tvém životě. To je práce jiných. Mocnějších."

"Co po mně chcete?" zeptala se. "Nemám nic, co by vás zajímalo!"

"Já bych věděl," zašklebil se Markus.

"Sklapni!" uzemnil ho Stefan. "Ta je šéfova. A tomu by se nelíbilo, kdyby se jí něco stalo. Tedy, dřív než s ní skončí on."

Markus ho zpražil pohledem, ale mlčel. Ještě nepřišla vhodná doba nahradit stávajícího vůdce. Až bude jistý, že za ním stojí většina tlupy, potom se mu postaví. Anebo mu vrazí nůž do zad. Bylo to sice zbabělé, ale jisté a bezpečné.

Ostrá slova, jež se mu drala na jazyk, raději spolknul a vydal se za Stefanem a jeho zajatkyní úzkou cestičkou mezi strašidelnými stromy na místo setkání s mužem, který si je pro tuto práci najal. Ještě než zmizel z mýtiny, pohlédl vzhůru a na jeho tvář dopadly první kapky deště.

Zadoufal, že budou pryč, ještě než se strhne pořádný liják, jenž patřil k Ventikeru stejně jako jeho obyvatelé.

*

Tajná stezka, po které kráčeli bandité s Rawenou, končila na velkém prostranství, obklopeném stromy a trnitým křovím. Bažiny zde ustupovaly pevnější půdě ventikerského lesa. Všude kolem se povalovaly trosky chrámu starých bohů. Nikdo neví, jak dlouho zde tyto ruiny stojí. Dokonce ani v kronice města o nich nejsou žádné zmínky. Stefan Rawenu spoutal a dal jí hlídat dvěma mužům. Spolu s ostatními vyčkal, dokud se nevrátí zbytek jejich tlupy. Do hodiny se všichni shromáždili před chrámem.

Vytvořili půlkruh, jejž osvětlili svými pochodněmi. Za chvíli se z temnoty ruin vynořil starosta, následovaný belhajícím Qwestanem. Rawenu předvedli doprostřed půlkruhu.

"Jste si jistý?" zeptal se kněz.

"Ano," odpověděl Ravelik. "Ingrite se sice již nestihla přesvědčit, ale díky její oběti jsem přesvědčený, že je to ona. A pokud ne, nebude problém se jí zbavit."

Přistoupil k Raweně, před očima jí podržel skleněný flakón, plný nazelenalé tekutiny. Otevřel zátku a s pomocí banditů nalil obsah lahvičky Raweně do úst. Dívka se snažila obsah vyplivnout, ale jeden z mužů jí zacpal ústa dlaní. Nezbylo jí než ho polknout. Během pár vteřin její tělo ochablo, hlava jí poklesla a ona zvadla svým věznitelům v náručí. Na starostův pokyn odvedli bandité dívku dovnitř chrámu. Zbytek tlupy zůstal venku, aby hlídal okolí před možnými nepříjemnostmi. Ravelik nechtěl riskovat, zvláště když byli už tak blízko cíli.

"Odměna bude určitě vysoká," radoval se Qwestan.

"Samozřejmě," souhlasil Ravelik "Vládci Noci se vždy bohatě odmění těm, kdo jim přinesou oběť."

Tón, jakým to starosta řekl, přinutil kněze otočit. Než se však na cokoliv zmohl, Ravelik mu vrazil dýku do žaludku. Qwestan bolestivě vykřikl a když starosta vytrhl vražedný nástroj, chytil se za ránu. Proč, chtěl se zeptat, ale nevydal ani hlásku. Kolena se mu podlomila a on se skácel k zemi.

"A proto se o to bohatství nehodlám dělit," dodal Ravelik, zatímco čistil nůž o knězovo roucho.

"Ukliďte ho," rozkázal svým mužům. Poté zmizel uvnitř chrámu. Ten měl tradičně obdélníkový půdorys. Velká část střechy se během staletí propadla a strhla sebou většinu podpůrných sloupů. Starosta prošel troskami až k oltáři. Střecha nad ním vydržela staletí chátrání, takže celá zadní část chrámu tonula v naprosté temnotě, ozářené pouze dvěma pochodněmi Raweniných strážců.

"Položte jí na oltář," poručil jim Ravelik.

Stráže nešetrně smýkly Rawenou a položily jí tváří dolů na chladnou kamennou desku. Jeden z mužů jí uchopil za ruce a druhý za nohy. Starosta mezitím zapálil svíce na čtyřech vysokých stojanech, umístěných kolem oltáře. Při pohledu na jejich jasné plameny se spokojeně usmíval.

Úsměv mu však zamrznul na rtech, když se ho čísi kostnatá ruka uchopila za rameno. Stěží potlačil výkřik.

"Velmi dobře, učedníku," ozval se za jeho zády tichý hlas. Ve světle plamenů se zjevil asi čtyřicetiletý, hubený muž s holou hlavou, oděný do fialové sutany, jejíž hruď zdobil znak Parfally, vidoucí oko v kruhu s osmi paprsky. Oči Mistra Noci odrážely plameny svící. Vypadaly, jako by samy hořely. Minul starostu, přešel k ležící Raweně a pohladil jí po zlatých vlasech.

"Víš, proč jsi zde, mé dítě?" zeptal se jí. Rawena pouze něco nesrozumitelně zamumlala, což i tak Mistrovi stačilo ke spokojenosti. Na jeho pokyn vytáhl starosta dýku a uctivě mu jí podal. Mistr vyzkoušel její ostří. Poté uchopil látku Rawenina nočního úboru a nařízl jej. Dýku odložil na oltář a rukama látku rozerval.

"Posviť mi," poručil starostovi. Ten sundal jednu svíci ze stojanu a podal jí Mistrovi. Jednou rukou odklopil kus látky a posvítil si na Rawenina téměř bílá záda. Prstem po nich přejížděl, dokud se nezastavil těsně pod pravou lopatkou. Naklonil se tak blízko, že se skoro dotýkal nosem její pokožky. To, co hledal, bylo tak nepatrné, že by to při běžné prohlídce každý přehlédl, ale Mistr Noci věděl, co hledat a kde. Zdánlivě to vypadalo jako malé znamínko, ale při bližším zkoumání vyplynulo, že se jedná o jakýsi znak. Dvě svislé čáry, přetnuté třemi vlnovkami. Jejich význam znal snad jen sám Mistr a možná ani on ne. Starosta stál za jeho zády a přes rameno se snažil spatřit to, co jeho pána zaujalo. Ať se však namáhal sebevíc, jeho zraku výsledek jejich několika měsíčního pátrání unikal.

"Jste spokojený, můj pane?" otázal se podlézavě starosta. Jakoby si teprve uvědomil společnost, Mistr se narovnal a tajemně se na starostu usmál.

"Ach ano, můj učedníku," pochválil Ravelika. "Svojí práci jsi odvedl výborně. Odměna tě nemine. Vládci Noci ví, jak se odvděčit."

Starostovi se chamtivostí zaleskly oči. Už se v duchu viděl co nejdál od Ventikeru. Minimálně v Tavermu. A proč se tak omezovat? S bohatstvím, které mu vyplatí, se může vydat prakticky kamkoliv. Třeba i do Venerasu.

"Naložte jí do krytého vozu," nařídil Mistr banditům. "Za chvíli odtud odjíždíme. A ty, můj služebníku, dostaneš svoji odměnu."

"Děkuji, můj pane," klaněl se Ravelik. Jeho ostražitost vzala za své s příchodem hamižnosti. Už se viděl obklopený bohatstvím a tak si nevšiml, že se za jeho zády objevil vůdce banditů, Stefan. Jeho výraz ve tváři nevěstil nic dobrého. Meč v jeho ruce mířil na starostovu hruď, jakoby si tak označoval svoji novou oběť. Ravelik však nebyl ještě tak poblouzněný, aby nezaregistroval pohyb Mistrových očí, které na krátký okamžik pohlédly za něj. Ve vteřině mu došlo, o co se jedná. Otočil se právě v okamžiku, kdy se Stefan napřáhl k úderu. Ravelik uskočil a vykřikl bolestí. Ze zad mu trčela rukojeť Mistrova nože. Ten poodstoupil, aby se vyhnul klesajícímu starostovi. Na kolenou se Ravelik pokusil vytáhnout nůž, ale bolest z toho byla veliká. S povzdechem dopadl na zem.

"To bychom měli," podotkl Mistr. Stefan se zašklebil a zasunul meč zpět do pochvy. Se zabíjením neměl nikdy problémy, ale bylo vidět, že členové Parfally se v něm dokonce vyžívali. Nechápal jejich způsoby a nikdy by se k nim nepřidal, ale pokud dobře platili, pracoval pro ně.

"Jsme připraveni, pane," oznámil mu.

"Dobrá," řekl Mistr. "Zde jsme již skončili."

S jeho slovy jakoby souhlasilo samo nebe, neboť celý chrám ozářil blesk, doprovázený nepříliš vzdáleným hřměním. Stefan zadoufal, že už budou pryč, až se spustí nejprudší liják. Sotva však udělal první krok, rozlehlo se okolím táhlé vlčí vytí.

To bylo blízko, pomyslel si.

"Už se blíží," řekl Mistr a usmál se.

*

Kapitán Bendar dorazil s vojáky k močálům, do míst, kde našli mrtvé tělo Agáty. Tam sesedli a prohledali celé okolí. Nikde však nebyla žádná stopa po Raweně. Po krátké úvaze se rozhodl pokračovat v pátrání. Netušil však, kudy se vydat. Naštěstí se za chvíli vrátil jeden ze zvědů, který Bendarovi oznámil, že narazil na cestu, nedaleko odtud, kde objevil velké množství stop. Kapitán přemýšlel, jak se tam ocitly a jestli nemají nějakou spojitost s Raweniným únosem. Nakonec vydal rozkaz vydat se po stopách. Plahočili se lesem více než hodinu, dokud nenarazili na rozcestí. Stopy vedly vlevo, vydali se tedy tím směrem. Začalo slabě pršet a cesta nebyla nijak příjemná, takže byli muži brzy celí promrzlí a unavení. Přesto si ani jeden z nich nestěžoval. Sto metrů před celou skupinou kráčel zvěd a pátral po jakémkoliv překvapení, které by mohlo ostatní ohrozit. Po hodině trmácení se vrátil k Bendarovi a nahlásil mu velikou skupinu mužů asi pět set metrů před nimi. Bendar se s ním vydal k místu, kde je spatřil, a z bezpečné vzdálenosti ohodnotili situaci.

"Nejméně třicet," oznámil zvěd. "Silně ozbrojení. Vypadá to na lupiče."

"Ale co zde pohledávají?" přemýšlel nahlas Bendar. "Tady nemají koho okrást. Asi hledají něco v tom rozbořeném chrámu. Ale co?"

Lupiči měli několikanásobnou převahu. Stále však netušil, co zde pohledávají.

"Co podnikneme, pane?" zeptal se zvěd. I jemu bylo jasné, že přímý útok nemá šanci uspět.

"To nevím," přiznal Bendar. "Vrátíme se a zvážíme své možnosti."

Během pár minut se znovu spojili s ostatními. Kapitán se svých mužů zeptal na nápady, ale nikdo žádný neměl. Bendar chvíli přemýšlel, poté shromáždil své muže a sdělil jim své rozhodnutí.

Jelikož s ním zůstali všichni lučištníci, využije jich k vytvoření zmatku. Ve tmě by se sice ani ten nejlepší z nich těžko trefil, ale bandité se nijak nezatěžovali s úkrytem a tak byli na volném prostranství, osvětlení pochodněmi těmi nejlepšími možnými cíli. Všech šest lučištníků rozestavil do půlkruhu kolem mýtiny tak, aby měl každý z nich perfektní výhled na lupiče a v dost velkém rozestupu, aby nestříleli dva na jeden cíl. Nařídil jim, aby se po každé ráně přesunuli dál a tak ztěžovali nepřátelům jejich objevení. Lupiči nebyli proti šípům nijak chráněni, což byla jedna z výhod na straně Bendarových vojáků. Spolu se zbylým půl tuctem mužů se kapitán schoval ve středu linie a odpočítával posledních třicet vteřin, než začnou lučištníci střílet.

Deset... devět... osm... sedm...

Jeho odpočet přeťal oslnivý blesk, následovaný hromem. Bendar to považoval za boží znamení

Čtyři... tři... dva...

Táhlé vlčí zavytí zmrazilo krev každému, kdo ho zaslechl. Žádný šíp neopustil tětivu a nikdo z vojáků se nevrhnul do útoku. Bandité tasili zbraně a zmateně a vystrašeně se rozhlíželi kolem. Bendar se rozhodl vyčkat.

Temné nebe se rozzářilo dalšími blesky a dokonale tak osvětlilo blízké okolí. Náhle jeden z banditů vykřikl a ukázal nahoru na vrcholek chrámu. Bendar pohlédl tím směrem a strnul. Na vrcholku chrámového průčelí, na podstavci, kde kdysi trůnila socha některého z bohů, stál veliký černý vlkodlak a jeho nenávistí planoucí oči shlížely dolů.

Na několika banditech bylo vidět, že mají chuť odtud co nejdříve zmizet. Začali couvat a jejich strach se přenášel na ostatní. Snad by se všichni rozprchli, nebýt toho, že se z chrámu vynořil vysoký muž ve fialové sutaně Mistrů Parfally, následovaný dalším z banditů. Byl to zřejmě jejich vůdce, neboť jako jediný neprojevoval strach a ihned začal vydávat rozkazy, zatímco Mistr Noci odbočil a vydal se podél zdi k vozu, zakrytém plachtou. Následovali ho dva lupiči, kteří mezi sebou táhli omámenou dívku, zabalenou v nepromokavém plášti.

Při pohledu na jednoho z členů nejnebezpečnější organizace v zemi se Bendarovi vařila krev.

Zdálo se, že si Mistr z přítomnosti vlkodlaka nic nedělá. Vůdce banditů seskupil své muže, připraven se na něj vrhnout. Netvor však nevypadal, že by chtěl na někoho útočit. Dokud nezaregistroval Rawenu. Vztekle zavrčel a seskočil dolů. Lupiči couvli a ještě víc vystrčili své zbraně před sebe. Mistr si však všiml, že vlkodlak se zajímá o tu dívku. Zavolal na vůdce banditů a ten přesunul své muže mezi netvora a Mistra. Vlkodlak na ně vztekle dorážel, ale nezaútočil. Zřejmě si byl vědom toho, že proti všem nic nezmůže.

Lupiči si dodávali odvahu a postupovali vpřed, zatímco vlkodlak ustupoval.

"Až vám dám znamení," zašeptal Bendar, "tak zaútočíme. Zatím se..."

Zarazil se v půli věty. Z mýtiny před chrámem se ozvaly bolestivé výkřiky. Jejich příčinou však nebyl vlkodlak, ale šípy, které zasahovaly bandity.

"To není možné!" zhrozil se Bendar. "Řekl jsem jim přece, že nemají útočit!"

Jeden ze šípů zasáhl i vlkodlaka. Ten podrážděně zavrčel a zmizel mezi stromy. Z druhé strany se vyřítila velká skupina ozbrojených mužů a vrhla se na bandity. Bendar mezi nimi zahlédl své muže, ale i spoustu cizích. Všichni však bojovali statečně a brzy zatlačili bandity až ke zdi chrámu. Bendar byl překvapený, ale rozhodl se této šance využít. Tasil meč a vrhl se do útoku, následovaný svojí skupinou. Srazil jednoho z banditů, který byl nejblíže a sekl do tváře druhého.

Bitva trvala necelých deset minut, než se většina banditů dala na útěk a zbylí přeživší se vzdali. Bendar nařídil svým mužům, aby se o zajatce postarali. Poté se vydal hledat strůjce tohoto útoku. Byl velice překvapen, když se před ním objevil Matys, ale ještě více, když se za ním vynořil Dano se sekerou v ruce. Oba dva se usmívali, i když Dano poněkud ztěžka, neboť si rukou přidržoval poraněný hrudník. I Bendar si dovolil letmý úsměv, neboť nebýt těchto mužů, kdoví, jak by to vše skončilo.

"Doufám, že mi to někdo vysvětlí?" zeptal se tentokrát vážně.

"Samozřejmě, pane," ozval se Matys. "Vydali jsme za starostou, jak jste nám nařídil. Kdo ví, kam až bysme dojeli, kdyby mě nenapadlo, že takhle bych nás rozdělil já, kdybych věděl, že po mě půjdou. Rozhodl jsem se co nejrychleji vrátit zpátky a podat si toho týpka, co nás tím směrem poslal. Naštěstí si dal na čas, než opustil město. Chytili jsme ho u západní brány, zrovna když mu naši chlapci otvírali. Trochu jsme si ho podali a on nám řekl i to, co nevěděl. Prý mu starosta zaplatil za to, aby nás svedl na falešnou stopu, nebo přinejmenším rozdělil. Nevěděl však, kde se nachází. Vydali jsme se proto na radnici, celou jí prohledali, ale nic jsme nenašli. Pak tady Bulla dostal nápad prohledat i jeho dům. Nic lepšího jsme neměli a tak jsme se vydali i tam. Mladej pan Sella trochu prudil, tak jsme ho zavřeli do skříně."

Nikdo neměl starostova syna rád a proto se Bendar nemohl divit, že se většina z nich zlomyslně zasmála.

"Nakonec se nám ale ukázal jako docela užitečný," pokračoval Matys. "Snažil se tak moc dostat z té skříně, že se s ním nakonec převrátila a odhalila skrytý výklenek, plný měšců s penězi, ale i několik dokumentů. Přečetli jsme je a v jednom z nich zjistili, že se má dnes v noci s někým setkat ve starém chrámu v lese. Bylo mi jasný, že potřebujeme víc mužů a tak sem tedy zašel tady za Danem a ten mi okamžitě nabídl pomoc svých přátel z Východního. Teda pod podmínkou, že půjde s námi. Zdál se být v dobrý kondici a ani doktor nic nenamítal. Tak šel s námi do Východního, kde zburcoval všechny, kdo chtěli pomoct. Není to sice žádná elita armády, ale bojovat umí víc než dobře, jak jste si jistě všiml."

"Jsou to většinou bývalí gladiátoři nebo vojáci ve výslužbě," dodal s úsměvem Dano. "Ale na všechny je spolehnutí."

"To ano," přitakal Matys. "Mohli jsme v močálech bloudit hodiny, ale tady Dano naštěstí zná jednu starou ženu, která věděla, kde se starý chrám nachází. Když jsme sem dorazili, našli jsme vaše muže. Řekli nám, k čemu se chystáte."

"Dobře," pochválil je Bendar. "Ale proč jste zaútočili?"

Dano se nesměle podrbal na bradě. "No, nenapadlo nás nic lepšího."

"Aspoň nás nenapadlo nic horšího," usmál se Matys.

"To ano, ale..." Až nyní si Bendar všiml, že vůz s Mistrem Noci a Rawenou zmizel. Muselo k tomu dojít během boje. Neustávající déšť naštěstí změkčil půdu natolik, že stopy kol byly zřetelně vidět. Kapitán vybral deset mužů, mezi nimi i Dana, aby se s ním vydali po stopách únosců. Zbytek zůstane zde a dá pozor na zajatce a na toho vlkodlaka, kdyby se snad vrátil. I když u něj si byl Bendar téměř jist, že ho najde tam, kde bude i Rawena.

Vydali se po cestě, kudy zmizel vůz. Bendar poslouchal padající déšť a tichý rozhovor mezi dvěma z jeho společníků. Po chvíli se jejich slova změnila v nesrozumitelné mumlání. Únava si vybírala svou daň. Přesto se nechtěl vzdát, dokud byla šance, že tu dívku zachrání. Jistota, že je stále naživu, mu dodávala potřebnou sílu.

Půl hodiny se plahočili po cestě, dokud nenarazili na opuštěný vůz. Kola měl zapadlá v bahně, což byl důvod, proč jej zde zanechali. Pokračovali dál. Cesta se brzy svažovala mírně vzhůru, což všichni přivítali rozmrzelým mručením. Po několika stech metrů narazili na tělo jednoho z lupičů.

"Půjdu to zkontrolovat," navrhl Dano. "Pro případ, že by se jednalo o léčku."

"Dobře," souhlasil Bendar. "Dávej pozor."

Dano si připravil sekeru a kráčel k tělu. Zastavil se před ním, chvíli váhal, ale potom se sklonil a obrátil ho na záda. Ostrá bolest mu projela stehnem. Muž nebyl mrtvý, pouze to předstíral. Dýku, kterou držel v ruce, vrazil Danovi do nohy, jakmile ucítil jeho dotek. Dano zaskučel bolestí, uskočil, ale poraněná noha ho zradila a on spadl pozadu na zem. Ležící bandita zapískal a v jeho odpověď se ozval bojový výkřik mnoha hrdel. Ze všech koutů podél cesty se vyrojili banditi a zaútočili na Bendarovy muže. Ti, ač překvapení, tasili zbraně a statečně se bránili. Banditů však bylo nejméně dvakrát víc a vojáci byli dost unavení z předchozí bitvy. Jeden po druhém padali ventikerští vojáci spolu se svými novými spolubojovníky z Východního Ventikeru.

Nakonec již zůstal jen Bendar, jeden strážný a jeden Danův muž. Dano ležel o kus dál, přidržoval si řeznou ránu na noze. Lupič, který ho poranil, ležel vedle něj, s proříznutým hrdlem svojí. Bendar ustupoval pod ranami dvou banditů, zatímco poslední dva muži z jeho skupiny padli mrtvi k zemi. Dano viděl, že kapitán již dlouho nevydrží a tak se rozhodl pro jedinou možnou věc. S námahou se postavil na nohy, sebral ze země svojí sekeru a kulhal k Bendarovi a jeho protivníkům. Bylo vidět, že kapitán stráže mele z posledního a tak využil okamžiku, kdy Bendar zakolísal, strhl ho k zemi a toporem sekery odrazil obě rány. Jednoho z banditů udeřil koncem toporu do brady a druhého sekl do krku.

"Pospěšte si," pobídl Bendara, mezitím co ho stavěl na nohy. "Zdržím je tady. Vy se zachraňte!"

"Ne!" odmítl Bendar. "Nenechám tu dívku napospas šílencům z Parfally!"

Dano přikývl. Podal Bendarovi jeho meč a postrčil ho vpřed.

"Tak jděte a zachraňte jí."

"Dobře," přikývl Bendar. "Dej mi pár minut. A potom odtud uteč."

"Spolehněte se," usmál se Dano. Otočil se, potěžkal svoji sekeru a poté se s divokým výkřikem vrhnul na blížící se bandity. Stále jich ještě zbylo dost na to, aby si byl dobře vědom pramalé šance na úspěch.

Bendar utíkal pryč, doprovázený hlukem boje. V duchu popřál Danovi štěstí. A sám sobě také. Stopy únosců smyl déšť a tak běžel dál po cestě v naději, že z ní ani oni nesešli a brzy tak na ně narazí. Štěstí mu přálo a on brzy v dálce zahlédl světla pochodní. Nohy se mu po kotníky bořily do bahna, přesto přidal na rychlosti. Výhodou bylo, že ani oni nemohli postupovat příliš rychle.

Dohnal je, když mizeli za zatáčkou. Bendar měl už toho pronásledování dost a tak udělal jedinou možnou věc. Zakřičel na ně. Bandita, který šel jako poslední, se zastavil a otočil.

Vyšlo to! Celá skupinka se zastavila a otočila čelem k němu. Bendar se pomalu vydal vpřed a zastavil asi deset kroků před nimi. Bandité, Markus a lupič jménem Orlan, výhružně mávali svými zbraněmi, zatímco jejich vůdce ho spaloval nenávistným pohledem. Jediný Mistr se tvářil klidně. Držel Rawenu za ruku a tvářil se skoro znuděně.

Nějakou chvíli byl jediným zvukem padající déšť. Potom Mistr Noci konečně promluvil.

"Nevím, proč tolik toužíš po smrti, ale můžeš jí mít. Nebo se přidej ke mně a čeká tě mnohem víc."

"Nabídnu ti něco lepšího," odvětil Bendar. "Vzdej se a já se přimluvím, aby tvá smrt byla co nejrychlejší."

Mistrova kamenná tvář se ani nepohnula, ale koutky jeho úst se mírně pozvedly a z hrdla se mu vydral jakýsi chrčivý pazvuk, jenž by mohl být s trochou nadsázky považován za smích.

"Jsi blázen," řekl Mistr. "Polomrtvý blázen. Sotva stojíš na nohou a vyhrožuješ mi? Nebudu se s tebou zatěžovat. Zabijte ho!"

Bandité se pohnuli vpřed, ale udělali jen pár kroků, když před ně dopadl vlkodlak. Krvácel z mnoha ran, ale přesto stál na nohou a z rozšklebené tlamy mu odkapávala krev. Bandité se vylekali a ustoupili. Zadržel je však jejich vůdce, který tasil meč a postavil se mezi ně.

"No tak, chlapi," pobídl je. "Přece se nebudete bát tohohle přerostlého čokla! Je spíš mrtvej než živej. Společně ho dorazíme!"

Tato slova zřejmě dodala mužům odvahu a tak se společně vrhli na netvora. Vlkodlak uchopil Orlana a zakousl se mu do krku. Odhodil bezvládné tělo a vrhnul se na Markuse, který na něj běžel s mečem zdviženým nad hlavou. Než však stačil cokoliv udělat, Stefan ho napadl z boku a ťal ho do žeber. Vzduchem prolétla sprška krve a vlkodlak zavyl bolestí. Toho využil Markus a vnořil mu ostří do žaludku. Strašlivý řev na okamžik ohlušil všechny okolo. Bendar, který stál opodál, spatřil, jak se vlkodlak sklonil a poté padl na kolena. Vůdce banditů pozvedl meč, přichystaný setnout vlkodlakovi hlavu.

Bendar neváhal ani vteřinu. Skočil po Stefanovi a srazil ho k zemi. V ten samý okamžik máchl vlkodlak tlapou a drápy rozsekl Markusovi hrdlo. Ten se s chroptěním skácel do bahna, kde během chvíle vykrvácel.

Bendar se se Stefanem váleli v blátě a pěstmi bušili do svých tváří. Banditovi se podařilo zlomit kapitánův nos. Tomu se zatmělo před očima a pocítil lehkou závrať. Na chvíli polevil, čehož využil Stefan, vytrhl dýku z pochvy a bodl kapitána do srdce. Tomu se však na poslední chvíli podařilo zadržet jeho ruku. Přetlačovali se, ale brzy začal mít odpočatější a silnější Stefan navrch. Špička nože už pomalu pronikala tlustou vrstvou kabátce.

Bendar v sobě sebral poslední zbytky sil, vsunul koleno mezi sebe a banditu a odhodil ho. Stefan se začal hrabat na nohy, ale voják ho chytil za kapuci a strhnul ho zpět do bláta. Stefan sebou zmítal, ale váha kapitánova těla mu nedovolovala žádný prudký pohyb. Bendar mu zabořil hlavu do bláta a bušil do ní pěstí, dokud se bandita nepřestal hýbat. S velkým úsilím se postavil na nohy a pohlédl na Mistra, který se už netvářil tak sebevědomě jako před chvílí. Poté sklouzl pohledem na vlkodlaka, který ležel bezvládně na zemi. Pohled na jeho vzdouvající se hruď ukazoval, že je ještě naživu.

Prozatím však bylo důležitější zachránit Rawenu. Mistr jí držel pod paží a v druhé ruce třímal dýku, jejíž špičku opíral o její hruď.

"Ustup, nebo jí zabiju!" pohrozil mu Mistr. Ruka, v níž držel dýku, se mu nebezpečně třásla. Bendar ho chtěl vyprovokovat, aby na něj zaútočil. Jen doufal, že svoji zlost neobrátí proti Raweně. Jeho jediná naděje spočívala v tom, že je pro něj až moc cenná, na to, aby jí zabil.

"Ani mě nenapadne," odvětil Bendar. "Řeknu ti, co uděláš ty. Pustíš jí. Vzdáš se a až budeš hořet na hranici, budeš se vesele usmívat."

"Ty jeden prašivý červe!" zasyčel vztekle Mistr. "Nikdo se neodváží odporovat Mistrům Noci. Parfalla je mocná a dokáže se vypořádat s každým, kdo jí stojí v cestě!"

"Já nikde nevidím žádnou mocnou organizaci. Jen jednoho starého blázna, který si nevidí ani na špičku nosu!"

Bendarův plán vyšel. Mistr pustil Rawenu, která se bezvládně sesula k zemi. Vyřítil se na kapitána s dýkou v ruce a srazil ho do bláta. Skutáleli se z cesty do příkopu. Bendar se udeřil do hlavy o velký kámen a zatmělo se mu před očima. Mistr měl větší sílu, než se zprvu zdálo. Dýku sice ztratil při pádu, i tak byl ale nebezpečný. Sevřel své kostnaté ruce kolem Bendarova hrdla a začal jej škrtit.

Síly kapitána opouštěly a vědomí také. Pokud něco neudělá hned, bude brzy po něm. Začal šmátrat rukama kolem sebe a na poslední chvíli se mu do nich dostala masivní větev. Pevně ji uchopil a udeřil Mistra ze strany do hlavy. Ten pronikavě vykřikl a zhroutil se vedle Bendara.

Další okamžiky se ztrácely v omamné temné mlze, která se snažila Bendara zbavit vědomí. Tak se mu podařilo zahlédnout Mistra Noci, jak se zvedá ze země s dýkou v ruce a šíleným šklebem v krvavém obličeji. Následoval krátký okamžik temnoty, a po ní pohled na Mistra, který zděšeně zírá kamsi za Bendarovo zorné pole. Znovu tma a Mistr se po čtyřech plazí pryč od něj. Další tma a těsně kolem něj se proplížil krvácející vlkodlak. Bylo jasné, kdo je jeho příští obětí.

Než Bendar omdlel, stihl se ještě škodolibě usmát.

*

Někdo volal jeho jméno. Bendar ale neodpovídal. Chtěl spát ještě nejméně sto let. Potom snad bude dost odpočatý. Volání jeho jména ho však rušilo a táhlo z říše snů ven, stejně jako novorozence z dělohy.

Bendare! Bendare!

Ačkoliv se urputně bránil, pupeční šňůra mezi tichým a temným světem uvnitř jeho hlavy a tím oslnivým venkovním, plným bolesti, se přetrhla a on konečně otevřel oči.

Shlížely na něj tváře jeho společníků. Matyse, Dana a také doktora Cyrlema. Všem se na obličeji objevil úsměv, když zjistili, že je při vědomí. Matys i Dano byli oba zafačovaní od hlavy až k patě, což svědčilo o tom, jak vzrušující noc mají za sebou. Rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, že je v tom samém pokoji, kde předtím ležel bývalý gladiátor.

"Už jsem myslel," řekl doktor, "že se proberete, až budete ve výslužbě."

"To by se mi líbilo," zamumlal unaveně Bendar.

"Tak to vás zklamu," zatvářil se doktor naoko lítostivě. "Pár dní si sice poležíte, ale potom budete muset zase chránit naše ubohé město před zlem a nebezpečím."

"A taky nás nemá kdo pérovat," přidal se Matys a zazubil se.

"Na to dojde, Matysi. Neboj se," odvětil Bendar. "Rád bych ovšem věděl, co se vlastně stalo."

Matys s Danem na sebe pohlédli a nakonec to byl Matys, kdo promluvil. Vysvětlil kapitánovi vše, co se dozvěděl. Začal tím, že starosta, kněz Qwestan, kupec Baffar a abatyše Ingrite byli tajní agenti Parfally. Pracovali pro jednoho z Mistrů Noci. Jeho tělo mimochodem našli, když pátrali po kapitánovi. Dano se do toho vmísil a vysvětlil mu, že přežil jen díky tomu, že mu pomohl onen vlkodlak, který se uprostřed bitky nečekaně zjevil a přemohl většinu banditů. Sám však byl vážně zraněn a poté, co zemřel poslední útočník, zase zmizel. Poté se Dano vrátil k Matysovi, ale ten již byl naštěstí v půli cesty k nim, pro případ, že by potřebovali pomoc. Společně se vydali za kapitánem a našli ho napůl mrtvého ležet v příkopu. Kousek od něj ležela bezvědomá Rawena. Oba dva co nejrychleji odvezli do města, kde je uložili v Cyrlemových pokojích a poslali doktora, aby se o ně postaral.

"Přesto by mě zajímalo," řekl Bendar, "z jakého důvodu do toho byla zatažena ta dívka."

Oba dva pokrčili rameny, a i když chtěl Matys cosi říct, přerušil ho hlas ode dveří.

"Rád vám to vše vysvětlím."

Bendar se natočil a spatřil Augusta Blindelora.

"Co vy s tím máte společného?" zeptal se Bendar. Já věděl, že nehraješ čistou hru, pomyslel si však v duchu.

"Více, než je vám nebo mě milé," odpověděl umělec. "Smím si přisednout?"

"Poslužte si," odvětil Bendar. Dano, Matys a doktor se pohledy shodli na tom, že je čas odejít. Doktor, jako poslední, za sebou zavřel dveře. Augusto si vzal židli a posadil se vedle postele.

"Tak, kde mám začít?" zeptal se Augusto. Otázku však zpola mířil na sebe.

"Nejlépe od začátku," poradil mu Bendar.

"To bude těžké," namítl Augusto. Bendar na něj překvapeně pohlédl.

"Proč?"

"Začátky tohoto vyprávění tonou v mlze zapomnění. Ale přesto toho vím dost na to, abyste uspokojil svojí touhu."

"Tak to se už těším," zamumlal Bendar.

"Jistě jste slyšel o zločinecké organizaci zvané Parfalla a jejím věčném boji se zákony naší země."

Když Bendar přikývl na souhlas, umělec pokračoval.

"Nevím o Parfalle nic víc, než kdokoliv jiný. Tedy, vím více než většina obyčejných lidí, ale není toho tolik, abych mohl říci, že proti ní dokážu úspěšně bojovat."

"Jste snad něco jiného než potulný umělec?" zajímal se Bendar.

"Myslím," usmál se Augusto shovívavě, "že zrovna vy jste té mé historce moc nevěřil. Že ano?"

Bendar pokrčil rameny.

"Měl jsem nějaké nejasné tušení, že by se mohlo za tím, co jste mi napovídal, skrývat něco jiného. Ale podezřívat jsem vás začal, až když jste mi řekl, kdo je ten váš přerostlý pomocník. Musím uznat, že jsem to předtím trochu přehnal, když jsem vašeho přítele nazval netvorem. Ale to víte. Člověk musí být opatrný, co se týče bezpečnosti obyvatel Ventikeru"

"Alespoň té zákonů dbalé většiny," dodal vzápětí.

"Máte naprostou pravdu," uznal Augusto. "Zrada starosty Ravelika a dalších vlivných lidí z Ventikeru, byla neodpustitelná, ale naštěstí je nebezpečí zažehnáno a viníci potrestáni."

"Kdo vlastně jste, Blindelore?"

Místo odpovědi sáhnul Augusto do kapsy svého mohutného cestovního kabátu a vytáhl stočenou listinu, ovázanou fialovou stuhou, na jejímž konci se houpala freniská královská pečeť.

"Můžete si to celé přečíst," pobídl Bendara. "Nebo pokud chcete, ve zkratce vám povím, co je tam psáno."

Bendarovi se rozhodně právě teď nechtělo nic číst a tak mu pokynul, ať to udělá za něj. Augusto sundal stuhu s pečetí, rozvinul pergamen a dal se do čtení.

"Jeho královské veličenstvo, freniský král Filip II., zvaný Lučištník, uděluje tímto neomezené pravomoci do rukou královského agenta Augusta Blindelora, ve snaze učiniti přítrž nad zlovolným a nelegálním počínáním nezákonné organizace, zvané Parfalla, jakýmkoliv možným způsobem. Nechť je každý královský poddaný uvědomen svojí povinností poskytnout tomuto muži veškerou pomoc, jakou si bude nárokovati.

Pokud chcete, zbytek si můžete přečíst sám. Ale já vím, že jste moudrý muž a budete mi věřit. Koneckonců, nic jiného vám ani nezbývá. Mohl byste mě samozřejmě nechat zavřít a vyslat posly až do Venerasu, ale sám jistě víte, že takové počínání by mohlo nemile ovlivnit vaší budoucnost. Je to na vás."

Bendar chvíli mlčel a pozoroval Augusta. Mohl ho samozřejmě nechat zavřít a ověřit si totožnost. Ale pravdou též bylo, že pokud nelže, on si to odskáče ze všech nejvíce. Nehledě na to, že tím upozorní další možné špióny Parfally na přítomnost královského tajného agenta.

Sám nenáviděl Parfallu až do morku kostí a obětoval by i vlastní život, aby jim mohl jakkoliv uškodit. Jak z toho ven?

Augusto si všiml jeho nerozhodnosti a tak sáhnul po svém jediném trumfu, který mu zbýval na to, aby kapitána přesvědčil.

"Vy nepocházíte odtud, že?" zeptal se ho.

"O čem to mluvíte?" odvětil Bendar. Bylo na něm vidět, že lehce znejistěl.

"Nejste z tohoto města, dokonce ani z Frenisu. Je to tak?"

"Co je vám po tom?" odsekl Bendar. "Je to snad zločin, odejít ze své země a sloužit v jiné? Všude jsou zapotřebí lidé, kteří dokáží udržet zbraň a také ji používat."

"Chci vám jen dokázat, že stojíme na stejné straně. Je na vás vidět, že mi tak docela nevěříte, ale mám pro vás něco, o vás zajisté přesvědčí."

Augusto sáhnul znovu do kapsy a vytáhl malou dřevěnou krabičku, kterou podal Bendarovi. Ten jí s nedůvěrou přijal, ale když jí otevřel a spatřil obsah, vytřeštil oči a zalapal po dechu.

"Jak je to možné?"

"Poznáváte to, že?" ujistil se Augusto. "Patřilo to vašemu bratrovi. Dal mi to předtím, než zemřel. Slíbil jsem mu, že vám to jednou předám, spolu se slovy, že vás miluje a lituje toho, že tehdy odešel, aniž by se rozloučil."

Bendar vytáhl z krabičky obyčejný měděný prsten, jakých na trhu koupíte tisíce. Tento měl ovšem na vnitřní straně vyryté iniciály I.V.D. a číslo 712.

Nebylo pochyb. Tento prsten patřil Bendarově rodině již celých sedmdesát pět let, od té doby, kdy ho dostal Bendarův děd, jako dar od svého otce, v předvečer své svatby. Po něm ho dostal jeho syn, Bendarův otec a po něm jeho nejstarší syn Vendar, Bendarův bratr, který před třemi lety zahynul v Andosu. Bylo sice tradicí, že ho dostane vždy první syn, který se ožení, ale Bendarův otec ho dal Vendarovi krátce předtím, než odjel do citadely Bílých rytířů královny Nerimel, v hlavním městě Andosu, Northmaru. Od té doby ho již Bendar neviděl. Zpráva o jeho smrti poslala jeho matku do hrobu a otce k alkoholu, který ho za pár měsíců zabil. Bendar ztratil rodinu a domov pro něj byl jen prázdné slovo. Tak se jednoho dne sebral a vydal se do Northmaru, aby zjistil podrobnosti o bratrově skonu. Jediné, co se dozvěděl, bylo to, že padl v bitvě s přisluhovači Parfally. Nenávist k této organizaci byla stejně velká, jako k zemi, která ho připravila o rodinu a tak se Bendar vydal za hranice. Aby unikl stínům minulosti nebo vlastnímu životu, to netušil.

Putoval dlouho, dokud se neocitl až v Tavermu, kde nějakou dobu sloužil pod místním vévodou, dokud se mu i toto místo neznechutilo. Náhodou se dozvěděl, že v nedalekém Ventikeru hledají nového velitele městské stráže, jelikož toho minulého našli jeho muži s proříznutým hrdlem v jedné ze zapadlých uliček Východního. Bendar neváhal a práci přijal. Doporučující vévodův dopis mu také ulehčil.

Rutinní život ve Ventikeru sice nesliboval žádné dobrodružství, ale po nějaké době si zvykl. Až do teď. Jeho minulost, před kterou utekl z domova, ho nakonec dohnala, spojená navíc s tímto podivným člověkem, jakým Augusto Blindelor bezesporu byl.

"Povězte mi všechno, co víte," požádal Augusta. Schoval prsten v dlani a poslouchal agentovo vyprávění.

"Před více než třemi lety," začal Augusto, "jsem na králův příkaz cestoval do Andosu, s poselstvím senešalovi Bílých rytířů královny Nerimel. Při zpáteční cestě se ke kupecké karavaně připojil jeden z rytířů se svým žákem. Tím nebyl nikdo jiný, než tvůj bratr Vendar. Spolu cestovali k zemskému komturovi do belkhunské provincie v Oduně. Bohužel, daleko se nedostali. Hned první noc přepadli náš společný tábor bandité, vyslaní Parfallou, rytíře zabili a tvého bratra smrtelně zranili. Nakonec jsme je zahnali, ale pro tvého bratra bylo již pozdě. Dal mi ten prsten výměnou za slib, který jsem nakonec až dnes splnil. Pohřbili jsme je oba a vydali se na cestu. Abych se přiznal, za nějaký čas jsem na prsten zapomněl, ale když mě má práce zavedla až sem, vzpomněl jsem si na něj."

"Proč jste mi ho nedal dřív?" zeptal se Bendar. "Kdybyste mi řekl všechno hned na začátku, mohli jsme zakročit a nemuselo zemřít tolik lidí."

"Nevěděl jsem, kdo všechno je v moci Parfally. Nemohl jsem riskovat prozrazení. Věřte mi, že kdyby to šlo jinak, udělal bych to."

Bendar musel uznat, že na jeho místě by se zachoval stejně. Nemohl mu nic vyčítat. Nakonec, všechno nakonec dobře dopadlo. I když za to několik lidí zaplatilo životem. Blindelora za to však vinit nemůže. Dělá svojí práci stejně jako on sám.

"Dobře," řekl po chvíli. "Věřím vám. Ale chci vědět vše, co mi můžete říct."

"Když mě sem mí nadřízení poslali," vyprávěl Augusto, "řekli mi pouze to, že zde operuje několik agentů Parfally a já je mám vypátrat a zničit. Nebudu vás zatěžovat okolnostmi, které vedly k odhalení prvního z nich, kupce Baffara."

"To vy jste zodpovědný za jeho smrt?" neodpustil si tuto otázku Bendar. Augusto však zamítavě zavrtěl hlavou.

"Kdepak. Až díky vám jsem se dozvěděl, že je po smrti. Ihned mi došlo, že zde operuje ještě třetí strana. Musela to však být konkurenční skupina Parfally. Je totiž málo známé, že jednotliví Mistři Noci mezi sebou rádi soupeří a snaží se navzájem zlikvidovat, pokud si tím zvednou oblibu u svých nadřízených."
"Takže ten vlkodlak..."

"Ano," přisvědčil Augusto. "Zřejmě patřil k jiné skupině, která si vytyčila ten samý cíl, jako starosta a jeho lidé."

"Šlo tedy o tu dívku. Rawenu. Že ano?"

"Ano. Je pro vládce Parfally velmi cenná. Proč, to bohužel nemohu..."

"Nechte těch vytáček!" obořil se na něj Bendar. "Žádal jste mě o důvěru a nyní chci to samé po vás."

Augusto si hluboce povzdychl.

"Dobrá tedy. Slyšel jste někdy o Pilířích?"

Bendarův nechápavý výraz ho přesvědčil, že zřejmě ne.

"Na mnoha místech západního pobřeží Andalosu," vysvětloval Augusto, "kolují legendy o starodávném městě, ležícím uprostřed Aretheiského oceánu. Je to prý spojnice mezi naším světem a bájnou Posvátnou horou. Nevím, co je na tom pravdy, ale zdá se, že představitelé Parfally tomu věří.

"A oni se chtějí dostat na Posvátnou horu," odhadoval Bendar. "A i kdyby. Co tam chtějí dělat? Porazit samotné bohy? Zdá se mi to docela přitažené za vlasy."

"Váš skepticismus je na místě," souhlasil s ním Augusto. "Jenže nejde o to, zdali my tomu věříme. Pro Parfallu je to více než mýtus z dávných dob. Zřejmě si myslí, že se s mocí, kterou získají v Posvátné hoře, budou moci stát vládci celého Ambadosu. A to nemohu připustit."

"A co ta dívka, Rawena?" připomenul mu Bendar. "Co ta s tím má tedy společného?"

"Ach, ano. Ta příčina celého tohoto šílenství." Augusto pokrčil rameny. "Já nevím. Zřejmě si mysleli, že právě ona by je mohla dovést k Pilířům. Jak k tomu došli? To netuším. Podle mě je to jen obyčejná dívka, která se ve špatný čas ocitla na špatném místě. Nyní je v péči doktora Cyrlema. Leží v sousedním pokoji. Byl jsem u ní, a když byla při smyslech, tak jsem jí vyzpovídal. Vůbec netuší, proč jí unesli a o Pilířích také nic neví."

"Třeba to jen předstírá," zauvažoval Bendar nahlas. "Na jejím místě a po tom, co prožila, bych také nikomu nevěřil."

Augusto zavrtěl hlavou. "Kdepak. Já se v lidech, za ta léta, co cestuji po světě, vyznám. A ona opravdu o ničem netuší. Důležitým faktem však zůstává, že zde je v nebezpečí. Pokud o ní vědí ještě další členové Parfally, je více než jisté, že sem někoho pošlou. Těžko jí můžeme dát na krk cedulku s nápisem - já to nejsem, a myslet si, že jí nechají být."

"Co tedy navrhujete?" zeptal se Bendar, i když napůl již tušil odpověď.

"Měla by odtud co nejdříve zmizet."

"A nebudou vás i tak pronásledovat?" zajímal se Bendar.

"To je možné," připustil Augusto. "Ale já jí mohu nabídnout mnohem větší bezpečí než vy. Bez urážky."

Bendar to nařčení přešel beze slova. Možná, že má pravdu. Tady jí stále hrozí nebezpečí, že se jí někdo pokusí znovu unést. Ať byl Augusto Blindelor jakýkoliv, zdálo se, že ví, co má dělat.

"Jaký je váš plán?" zeptal se Bendar, čímž dal Augustovi najevo, že tedy souhlasí s jeho návrhem.

"Až se ta dívka dostane z nejhoršího, odvezeme jí do Tavermu, kde najdeme útočiště u vévody Alberta Petruse. Pár dní se tam zdržíme, dokud si nebudeme jistí, že jsme z nejhoršího venku. Potom pojedeme dál na sever, až do Venerasu. V citadele Purpurových strážců by měla být v naprostém bezpečí."

Bendar musel uznat, že je to dobrý plán. Je to rozhodně jediné možné řešení jak tu nevinnou dívku ochránit.

"Dobrá," souhlasil. "Máte mé svolení. Kdo všechno zná vaši skutečnou totožnost,"

"Pouze váš pobočník a ten muž, jménem Dano, jimž jsem musel svoji totožnost prozradit, neboť jsem potřeboval jejich pomoc. Nikdo jiný."

"Potom vám tedy mohu zajistit absolutní utajení. Tito lidé budou mlčet a vše, co ví, si nechají pro sebe."

Augusto se postavil a uklonil se.

"Děkuji vám, kapitáne. Nemohu se vám za vaši pomoc odvděčit jinak než slovy díků, ale pokud budu mít jednou v životě příležitost, jak vám to oplatit, spolehněte se, že to udělám."

"Abych pravdu řekl," ušklíbl se Bendar, "Budu radši, pokud vás a vaše lidi už nikdy v životě neuvidím."

Augusto se usmál a znovu uklonil.

"Snad vám toto přání budu moci splnit. Ještě se uvidíme, než odjedu. Zatím sbohem, kapitáne."

Augusto odešel a Bendar ještě nějakou chvíli vychutnával samotu, přičemž si neodpustil znovu pomyslet na události posledních dní. Poté unaveně zívnul, zavřel oči a usnul.

*

Trvalo celý týden, než se Bendar cítil natolik silný, aby vstal z postele. I když měl doktor Cyrlem jisté výhrady, netroufl si kapitánovi odporovat. Celou tu dobu rekonvalescence za ním chodil Matys a sděloval mu každodenní novinky z města. Městská rada byla informována o zradě starosty Ravelika, jehož jméno bylo nyní zapsáno do dějin města černým písmem hanby, která padla i na jeho syna Sellu. Bratři Garremovi se mu začali vyhýbat a jemu nezbylo nic jiného než odejít z města, neboť celý majetek jeho otce byl zabaven a on už ve městě, které ho vypudilo ze svého lůna, neznamenal absolutně nic. Z Tavermu dorazil nový kněz Jediného, spolu se zprávou od vévody. Ten si vyžádal osobní návštěvu velitele Bendara ve svém sídle. Bendar se ani na okamžik nepodivil nad rychlostí, s jakou se zpráva o situaci ve Ventikeru dostala k vévodovi. Jednou se za ním zastavil i Dano, společně s Hettou. Ta kapitánovi poděkovala za vše, co pro Dana udělal a popřála mu brzké uzdravení. Doktor Cyrlem přinesl Bendarovi pozvánku na poslední vystoupení Augustovy divadelní skupiny, což Bendar s díky odmítl. Od doktora se poté dozvěděl, že o mnohé přišel, ale tím se kapitán nezatěžoval. Pátrání po vlkodlakovi nepřineslo žádné výsledky a tak musel vzít za vděk tím, že alespoň neútočí na lidi.

Život ve Ventikeru se začal vracet pomalu do svých starých kolejí a tak brzy přišel den, kdy se Augusto Blindelor přišel rozloučit. Bendar se znovu vrátil ke svým povinnostem strážce města a tak si poslední příležitost vidět naposledy toho podivného muže nemohl nechat ujít.

Před hostincem U Zlatého srdce postával umělcův krytý vůz, do něhož právě Jorge pomáhal naložit poslední bedny s rekvizitami. Augustovy tanečnice se objímaly s několika měšťany, kteří se s nimi přišli rozloučit, a nastoupily do vozu. Jorge si vyskočil na kozlík, vzal do ruky opratě a čekal na Augusta. Ten vyšel za chvíli z dveří hostince, následovaný svým pomocníkem Janem, jako vždy mlčenlivým a nápadným svojí snahou o nenápadnost.

Těsně za nimi kráčela Rawena. Tvář měla skrytou pod kápí. Jakmile Augusto spatřil přicházejícího Bendara, neodpustil si široký úsměv a zamířil k němu.

"Budete mi chybět, kapitáne. Vážně."

Bendar přimhouřil oči, ale rozhodl se pro tentokrát vynechat jakoukoliv uštěpačnou odpověď.

"Dejte na ní pozor," řekl místo toho a kývl hlavou směrem k Raweně.

"Můžete jí to říct sám, kapitáne," zazubil se Augusto. Před něj se postavila Rawena a nesměle se na Bendara usmála.

"Pan Augusto mi řekl, co jste pro mě udělal," pronesla téměř posvátně. "Nebýt vás, kdoví, co by se se mnou stalo. Děkuji vám z celého srdce."

Uklonila se a Bendar se cítil značně nesvůj. Nebyl zvyklý, že by mu někdo za něco děkoval. Všichni to od něj brali jako samozřejmost, protože to patřilo k povinnostem kapitána stráže.

"Buďte opatrná," řekl jí vážně.

Rawena se stydlivě usmála a přikývla. Poté se vydala k vozu, kde na ni již čekal Jorge, aby jí pomohl dovnitř. Augusto si vzal opratě od svého koně a nasedl na něj. Jan udělal to samé. Předjeli před vůz a počkali, dokud strážní plně neotevřou bránu. Když se tak stalo, Augusto se ještě naposledy otočil a krátce na Bendara mávnul.

"Sbohem, kapitáne!" zvolal, když pobídl koně a projel bránou. "Kéž je vám osud příznivě nakloněn!"

"I vám," zamumlal Bendar potichu a krátce zauvažoval nad tím, jestli to myslí opravdu vážně.

Alespoň do té doby, dokud budete mít na starost tu dívku, dodal si vzápětí.

Když jim potulní umělci-agenti docela zmizeli z očí, přistoupil k Bendarovi Matys.

"Jste si jistý, že jste udělal správnou věc?" zeptal se ho. " Svěřit ji tomu divnýmu týpkovi?"

Bendar pokrčil rameny. "To nevím. Doufám, že ano. A pokud ne, budu radši, když se to ani nedozvím."

Matys s ním v duchu souhlasil. Hlavně, že sebou odvezou svoje problémy. Ventiker bylo poklidné provinční městečko a nepotřebovalo být zatahováno do problémů velkého světa.

Bendar ještě chvíli postával na místě a zřejmě o čemsi přemýšlel, ale když spatřil poflakující se vojáky, rozhodl se je trochu prohnat, aby se zase dostal do formy

. Matys pomalu vycouval a skryl se za nejbližší zdí. Opřel se o ni a usmál se.

Vše je zase při starém.

*

Nejvyšší střechy domů ve Ventikeru již zmizely za kopci a Augusto se otočil v sedle, aby se rozhlédl, zdali je někdo nesleduje. Neměl strach, že by se za nimi vydali lovci z Parfally. To jen ten nesnesitelně otravný kapitán Bendar. Již od začátku tušil, že s ním budou problémy. Málem vše pokazil, ale naštěstí uvěřil všemu, co mu on navykládal. Jan, který jel vedle, náhle syknul bolestí.

"Měl sis dávat větší pozor," zavrčel vztekle Augusto. "Kvůli tobě jsme málem o tu holku přišli. Kdyby ses nestaral o toho odpadlíka a jeho tupou bandu lupičů, mohli jsme být už dávno pryč a já nemusel snášet odporný pohledy toho namyšleného frajírka ze stráže!"

"Je mi líto, Mistře," zamumlal tiše Jan. Kdyby kohokoliv napadlo, že by mohl mít tento tichý a ušlápnutý mladík cokoliv společného s událostmi, které zasáhly Ventiker, těžko by jim Augusto vysvětloval hluboké, krvavé šrámy, jež hyzdily celé jeho vyzáblé tělo a nyní byly zakryty obvazy.

"Jsi ostudou svého druhu, pse!" odsekl Augusto.

Když kdysi našel v hlubokých lesích Parthosu opuštěné dítě, věděl, že to není obyčejný člověk. Každý věděl, že v parthské království používají vlkolidi k honu na nebezpečné šelmy nebo zločince, ale v té zemi je lidé ctili a nikdy by žádné vlkolidské dítě nepohodili jen tak do lesa. Většina lidí, žijících mimo Parthos, si vždy pletla vlkolidi a jejich divoké a vzteklé příbuzné vlkodlaky a jen ten, kdo o nich věděl mnohé, mohl rozpoznat rozdíly.

Augusto byl jedním z nich, a proto Jana ihned nezabil, ale ponechal si ho a vychoval z něj svého oddaného služebníka. Tušil, že za jeho původem se skrývá jisté tajemství, ale ačkoliv strávil v Parthosu spoustu času, nikdy se k ničemu nedopátral. V rámci ostatních úkolů, zadaných Parfallou, byl však tento vedlejší a nedůležitý.

Kdyby jen kapitán Bendar věděl, koho měl neustále vedle sebe, usmál se v duchu Augusto. Měl rád prostoduché myšlení provinčních maloměšťáků. Tak moc by chtěl vidět výraz v jejich tvářích, kdyby jim všem řekl - Já jsem Mistr Noci z Parfally.

Bude trvat dost dlouho, než zjistí, že se neohlásili vévodovi, nebo že vůbec nedorazili do Tavermu. Budou dost daleko, než po nich začne pátrání. A jako vždy je stejně nikdy nenajdou. Parfalla věděla, jak se o své lidi postarat.

Augusto se musel hodně ovládat, aby Bendarovi neprozradil skutečnou pravdu jen proto, aby mu dokázal svůj důvtip a moc. Sebechvála může být někdy dost nebezpečná. Za jiných okolností by mu byl Bendar sympatický a možná že by se ho pokusil získat na svou stranu, neboť, ať byl jakýkoliv, Augusto musel uznat, že byl důstojným protivníkem. Na to ovšem nezbyl čas. Teď bylo nejdůležitější dostat se co nejdál odtud. Pokud by se kapitán Bendar rozhodl, že změní své plány a vyšle za nimi všechny své muže, nepomohl by mu ani Jan nebo silák Jorge.

Augusto si v hlavě zrekapituloval události posledních dnů a pokusit se v nich najít jakoukoliv stopu, která by je zavedla až k nim.

Jen jeden z Vládců noci věděl, kým Augusto ve skutečnosti je a dokud mu nedovede tu dívku, rozhodně proti němu nic nepodnikne. A Augusto nebyl žádný naivní hlupák, aby putoval až do sídla Parfally, kde by jim jí předal a doufal, že se mu nakonec opravdu odvděčí. Kdepak. Už to měl vše promyšlené a určitě se nenechá chytit do pasti jako nějaký hloupý zajíc. Znal Parfallu dostatečně na to, aby věděl, jak se odměňují těm, kdo pro ně vykonají těžkou práci. Bude k nim muset někoho vyslat jako vyjednávače. Jestli ho tím odsoudí k smrti, tím se Augusto nijak netrápil. Bude to buď Jan, nebo Jorge. Než se tak stane, bude mít dost času rozhodnout, kdo z nich je pro něj větším přínosem.

Přesvědčit velitele Bendara o tom, že je královský vyslanec, bylo snadné. Měl mocné přátele, kteří mu mohli opatřit kdejaké zfalšované dokumenty. Ve větším městě by se nad tím možná pozastavili, ale Augusto dobře věděl, že ve Ventikeru po důkazech pravosti dokumentu neštěkne ani pes.

Prsten, který dal kapitánovi, patřil skutečně jeho bratrovi. V tom mu nelhal. Nelhal mu ani v tom, že ho zabili bandité, které na něj poslala Parfalla. Neřekl mu ovšem, že je poslali na jeho rozkaz. Augusto potřeboval dopis, který sebou vezl Vendarův společník. Mohl na něj poslat Jana, ale nechtěl riskovat, že díky tomu, že v Andosu nežijí žádní vlkolidi ani vlkodlaci, vyburcuje královské vojáky z celé země. Jistější bylo poslat obyčejné lupiče. Přeživší z karavany mu dosvědčí, že se bránil spolu s ostatními a on nebude mít žádné problémy. To, že Vendar přežil nájezd, byla jen náhoda a jen vědomí toho, že umírá, donutilo Augusta k oné přísaze. Nechtěl ji dodržet, neboť nikdy nehodlal cestovat do nějakého zapadákova ve Frenisu, ale prozřetelnost mu zabránila v tom, aby se prstenu zbavil. A jak nakonec děkoval mrtvému vojákovi za jeho poslední slova. Bez prstenu by těžko Bendara přesvědčoval.

Také bylo moudré napovídat Raweně, aby o svém původu nikomu neříkala a hrála nevědomou. Stačilo jí naznačit, že nepřátelé, kteří by jí chtěli uškodit, zřejmě docela neopustili Ventiker a ona proto musí dávat pozor a věřit jen jemu.

Augusto musel uznat, že tento nelehký úkol splnil do puntíku přesně. Nikdo ho z ničeho nepodezřívá a už teprve ne z toho, že patří k Parfalle. Shrábne velikou odměnu a bude si až do smrti užívat jako král. Nezajímalo ho, proč vlastně tolik Parfalla touží po této podivné dívce. Je-li pravda to, co tvrdí, tak ony záhadné Pilíře skutečně existují. Ale to už je na Parfalle. Oni zřejmě o tom vědí víc a jemu záleželo jen na penězích.

Ano, peníze. To je jediný důvod proč tohle všechno dělá. Bez nich by...

Vzduchem cosi zasvištělo a Augusto stihnul jen pootočit hlavou, než se mu do krku zabodl dlouhý šíp s bílým opeřením. Chtěl vykřiknout, ale z jeho úst se jen vydralo bublavé zachrčení, následované proudem krve. O vteřinu později zasáhl druhý šíp jeho srdce a Augusto zemřel, ještě než dopadl na zem.

Jan se bleskurychle vrhnul z koně, ale jakmile dopadl, k zemi ho přišpendlilo dlouhé kopí. Jan vykřikl, ale v polovině ho umlčelo ostří meče, který mu setnul hlavu.

Jorge se vztyčil v celé své výši a výhružně zavrčel. Vstříc němu letělo nejméně tucet šípů, ale on se ani nepohnul. Každý z nich se zabořil do jeho mohutného těla. Jorge cosi nesrozumitelně zamumlal a pozpátku spadl do vozu, čímž z něj strhnul celou plachtu. Z ní se vymotaly jeho tři společnice a než stačila jediná z nich cokoliv udělat, s výkřiky padly mrtvé zpět do vozu, prostřílené několika šípy. Jediná Rawena zachovala chladnou hlavu a zůstala ležet mezi mrtvými těly, dokud k ní nepřistoupilo několik zahalených postav a dvě z nich jí pomohly z vozu. Nedůvěřivě si je prohlížela, ale její tvář se jí projasnila, když ze stínů stromů vystoupila další postava a kráčela jí vstříc.

Rawena vykřikla radostí a vrhla se jí kolem krku. Poté se štěstím rozplakala.

"Už je to v pořádku, sestřičko," konejšila jí druhá dívka.

Když se Rawena uklidnila, otřela si rukávem slzy.

"Myslela jsem, že vás už nikdy neuvidím," řekla své sestře. "Doufala jsem, že se vrátíte, ale každým dnem to bylo čím dál vzdálenější přání."

Rawenina sestra si sundala kápi a odhalila tak dlouhé černé vlasy, z nichž vyčuhovaly špičaté elfí uši.

"Jsem tak ráda, že tě vidím, Sialbet," řekla Rawena.

"I já tebe, Silamin," opáčila s úsměvem její starší sestra.

Rawena sebou nepatrně trhla. "Už dlouho jsem neslyšela své pravé jméno. Zní tak trochu cize."

"Svět, ve kterém si musela žít, byl pro nás vždy cizí," odvětila Sialbet. "Ale nyní je čas se vrátit domů."

Několik elfích bojovníků prohledalo mrtvá těla a věci ve voze, a jeden z nich donesl Sialbet cestovní vak, plný různých dokumentů. Elfka je jeden po druhém pročetla a nakonec je odhodila na zem.

"Zdá se, že jsme přišli právě včas," oznámila Silamin. Ta na ní nechápavě pohlédla.

"Podle těch papírů," vysvětlovala jí sestra, "Byli i tito lidé posluhovači Parfally. Kdoví, co s tebou zamýšleli, ale nic pěkného by to nebylo."

Silamin se zhrozila, když si uvědomila, do jakého nebezpečí se řítila. Nebýt včasného zásahu její sestry, kdoví, jak dlouho by zůstala naživu.

"Děkuji ti, sestřičko," řekla Silamin a znovu sestru objala.

Dva z elfích lučištníků přivedli osedlané koně, na něž elfí dívky nasedly a vyčkaly, než se k nim připojí celá skupina.

"Je to dlouho, co jsem nebyla doma," řekla Silamin a otočila se na sestru. "Pořád se stěhovat a zapírat svůj původ, jen aby nezjistili, kdo ve skutečnosti jsem."

"Teď už se nemusíš ukrývat," utěšila jí Sialbet. "V Zelené zemi ti už nehrozí žádné nebezpečí. Všichni naši nepřátelé byli poraženi a Grönland je opět svobodnou zemí."

Poté Sialbet mávla rukou a celé skupina se rozjela. Minuli mrtvá těla přisluhovačů Parfally a Silamin se naposledy podívala na Augusta.

"Věděli, že nejsem člověk," řekla sestře. "Ale spletli si mě s někým jiným."

"A to je stálo život," dodala Sialbet.

Nějakou chvíli obě mlčely, ale nakonec to Silamin nedalo a zeptala se sestry:

"Co vlastně znamená to tetování, které mám na zádech? Víš to? Nejsem elfka a přeci se ke mně chováte, jako bych byla jednou z vás. Říkáš mi sestro, ale nejsme jimi."

Sialbet se zamračila.

"Vím jen málo. Měla by ses zeptat otce."

"Nevlastního otce," opravila jí Silamin.

Sialbet si povzdychla. "Našli tě na pobřeží, jako malé nemluvně. Ten znak jsi již měla. Není zvykem, aby se elfové ujímali cizích dětí, ale náš otec udělal v tvém případě výjimku. Proč, to nevím. A pochybuji, že ti to někdy řekne."

Silamin mlčela a přemýšlela o tom, co jí řekla sestra. Vždy věděla, že není elfka, ale také věděla, že není obyčejný člověk. Kým potom tedy je? Z Grönlandu jí odvezli před deseti lety, protože se král obával o její život. Ale proč zrovna jí? Nebyla následníkem trůnu jako její nevlastní bratr Sialen, ani čistokrevnou elfkou, jako Sialbet. Nebyla ani míšencem. Ten muž, Augusto Blindelor, možná tušil pravdu. Alespoň podle toho, co jí navykládal. Bylo smutné, že i on byl jedním z těch, kdo na ní chtěli utržit peníze a svojí přátelskou ochotu pouze předstíral. Litovat ho rozhodně nebude.

"Možná že měli pravdu," řekla po chvíli

"Hm?" zamumlala Sialbet a pohlédla na sestru.

"Co když opravdu pocházím z jiné země? Z těch Pilířů, nebo jak jim říkají? Na radu toho mrtvého jsem předstírala, že o ničem nevím, čímž jsem samozřejmě mluvila pravdu a on si myslel, že lžu. Co když se nakonec nespletli? Co jsou ty Pilíře vlastně zač?"

Sialbet pokrčila rameny.

"Jen obyčejná pověst. Už staletí se vykládá našim malým před spaním. Jde prý o bájné město, skrze něž se do našeho světa vrací bohové. Já osobně na něj nevěřím, ale svět je velký a kdoví, co se v něm skrývá za tajnosti. Nech to být, sestřičko. Raduj se. Vracíš se domů."

Silamin se na sestru usmála, ale i přesto jí stále trápilo, že o svém původu neví zhola nic. Rozhodla se proto, že jakmile se vrátí zpět do elfí země, bude v pátrání po svém původu pokračovat.

Po chvíli se koně dali do klusu, a když Silamin ucítila studený vítr, jenž jí čechral její zlaté vlasy, usmála se, neboť až s tímto znovu pocítila, co je to svoboda.