SMJ (2014)

17.01.2018


stáhnout doc


Slunce se již sklánělo k obzoru, který tím získal narudlý nádech. Tomáše ten pohled nijak nenadchl, zato Jana mu věnovala dlouhý, zasněný pohled. Poté pohlédla na svého přítele, který se s nadávkami proplétal hrbolatým terénem nedávno zoraného pole, a povzdychla si.

Jak můžeme my, dva tak rozdílní lidé, být stále spolu?

Ona milovala přírodu, procházky nebo jízdu na kole. Ráda sportovala a cvičila.

On byl lenoch, který nesnášel Slunce, a alergií na tucty věcí se vymlouval, aby nemusel chodit ven. Nesportoval, necvičil a kolo pro něj nebylo ničím jiným, než hloupým způsobem, jak si zničit kolena.

Milovala ho, a doufala, že i on jí, ale poslední dobou si čím dál častěji říkala: proč?

Začátek jejich vztahu byl krásný. Oba dva si prožili své a ve svém věku snad již ani nepočítali, že by mohli potkat někoho, s kým budou šťastní.

Přesto jim štěstí přálo, a ačkoliv jim osud do cesty postavil mnohé překážky, vždy se jim je podařilo překonat. Jenže Jana již ztrácela sílu ten vztah udržovat i za cenu, že ona sama přestává mít pocit, že je opravdu šťastná a spokojená.

Chtěla víc než jen doufat, že se Tomáš jednoho dne změní a bude konečně tím, koho v něm po celou tu dobu chtěla vidět.

On se však poslední dobou stával čím dál nesnesitelnějším. Nejenom, že se nekontroloval při tom, co říká a způsoboval tím Janě nemalé potíže. Začal se i chovat tak, jakoby mu už na ničem, a hlavně na ní, nezáleželo. Už dávno se přestala těšit na dny, kdy se uvidí, protože to většinou znamenalo, že se opět pohádají.

Pokud měla být sama k sobě upřímná, čekala už jen na to, až Tomáš opravdu něco pokazí a ona se s ním rozejde, a zřejmě si konečně oddechne.

Malá jiskřička naděje, která v jejím nitru stále plápolala, a díky níž s ním stále ještě zůstávala, byla již tak maličká, že stačilo opravdu jen málo, aby byla sfouknuta.

"Tome! Počkej na mě!" zavolala na něj a přidala do kroku.

Tomáš zpomalil a nakonec i zastavil. Otočil se, jeho tvář byla netečná a bez výrazu. Přesto natáhl ruku, aby jí pomohl přes zvláště krkolomné místo. Pak ji však zase pustil a pokračoval v cestě. Marně doufala, že jí pomůže překonat terén ruku v ruce.

Tuhle procházku, kterou navrhla, a bláhově si myslela, že by jim oběma mohla pomoci, jí byl čert dlužen. Již od samého počátku nic nefungovalo tak, jak si představovala. Tomáš byl po práci unavený, protivný a neustále si na něco stěžoval. Jak se cítila ona, ho zřejmě vůbec nezajímalo.

Asi po čtvrt hodině překonali pole a dostali se na louku, po které se šlo přeci jen o něco lépe. Zdálo se, že i Tomášovi se trochu zlepšila nálada. Uchopil Janu za ruku a tak šli spolu až na konec louky. Povídali si, Tom žertoval, a Jana se jejím vtipům smála, i když většina z nich jí nepřipadala zase tak moc vtipná. Nechtěla však rušit tu pěknou atmosféru, která dávala příslib, že dnes snad již vše bude v pořádku.

Vyšli na polní cestu, která vedla do kilometr vzdáleného města, kde oba bydleli. Čekala je ještě dlouhá cesta, ale Jana doufala, že jim uběhne rychleji, než se naskytne nějaká další záminka, aby se Tomovo chování opět změnilo k horšímu.

Byli již na dohled nejbližším domům, když se pohádali. Stáli proti sobě, křičeli na sebe, a vztek z nich jen sršel.

"Je konec!"

Ta dvě slova z ní vylétla dřív, než si mohla uvědomit, cože to právě řekla.

Náhle jí došlo, že to bylo to jediné, co ještě mohla udělat. Sledovala Tomův obličej, mající nevěřícný výraz. To jí dodalo hřejivý pocit ospravedlnění.

Už mi nebudeš ubližovat.

Jediné, na co se Tomáš po chvíli zmohl, bylo: "Ale proč?"

To jí tak rozčílilo, že chvíli netušila, jak na to vlastně zareagovat.

"Ty se ještě tak hloupě ptáš?" vyhrkla, když se vzpamatovala z jeho hloupé nevědomosti.

"Vždyť tohle je už k nevydržení! Bezdůvodně se ke mně chováš, jako bych ti nějak ubližovala! Proč se nemůžeš aspoň okamžik chovat stejně? Kdo vlastně jsi, Tome! Ne, neodpovídej! Už to nechci vědět. Je konec! Já už to nezvládám! Chci mít klid a být sama!"

Tomáš mlčel. Ne, že by to byl znak rozumu, pouze nevěděl, co na to říct.

On, který pokaždé mluvil dřív, než si to rozmyslel, teď mlčí!

Na okamžik se v ní probudil jakýsi náznak soucitu, ale ten odezněl ihned, jakmile si vzpomněla na jeho mnohdy až nesnesitelné chování.

Ne! Musím být silná! Tohle už opravdu nejde vyřešit jinak. Ať si uvědomí, že to tak nemůže hrát do nekonečna.

Rozhodla se jít zbytek cesty sama. Ani nedoufala, že by jí Tom doprovodil. Slyšela však jeho kroky kousek za sebou. To jí poskytlo aspoň trochu bezpečný pocit.

Ten však brzy pominul, když si uvědomila, že jediný zvuk, který slyší, vydávají jen její kroky. S nepříjemným pocitem se otočila a zírala na prázdnou cestu.

Po Tomovi nebylo nikde ani stopy!

Tohle mi přece nemohl udělat, pomyslela si zoufale.

*

Na všech časoměřičích v celé zemi právě naskočilo 4:59 a Tom otevřel oči. Budil se vždy minutu před tím, než mu zazvonil budík. Nijak se nad tím však nepozastavoval. Byla to pro něj už skoro tradice.

Zívl, promnul si oči a sykl bolestí, když se náhodou dotkl nosu, který ho dost bolel. Posadil se a ohmatal si místo pod nosem, kde ucítil zaschlou krev.

Asi jsem tam byl dlouho, napadlo ho. Rozhodl se, že si dá pro příště pozor. Kdoví, jaké by to mělo následky, kdyby tam zůstal opravdu dost dlouho? Zná přeci pravidla. Musí je dodržovat.

Vstal z postele, zapálil si cigaretu a šel vykonat potřebu. To byla také jedna z jeho tradic. Po nezbytné pětiminutovce v koupelně se oblékl, do batohu dal svačinu a vyšel z bytu. Před domem si nasadil sluchátka a v mobilu pustil empétrojky. Do uší mu spustila melodická a rychlá Tortuga od italských Talco a aspoň trochu mu zvedla náladu.

Cesta do práce mu tak ubíhala rychle. Ne tak už směna samotná. Byl pátek a ten se vždy táhl ve znamení nečinnosti, nudy a toužebného očekávání. Ani dnešek nebyl výjimkou.

Osmihodinovou směnu trávil ve skladech, kuřárně a bezcílným blouděním po venku. Ve dvě hodiny odpoledne se vyřítil z továrny, ale zpomalil ihned, jakmile si uvědomil, že vlastně nemá kam spěchat. Na křižovatce se místo doprava k domovu vydal na druhou stranu, do baru, kde pracoval jeho přítel přezdívaný Efi. Je to zkratka z arabského slova efendi, což znamená pán. Efi ji dostal před lety od Toma, ale ani jeden z nich si už nepamatoval její původ.

V baru bylo příjemné přítmí, narušené pouze několika blikajícími barevnými nápisy, lákajícími k nákupu toho a toho nápoje. Dovnitř proudil chladný vzduch skrze otevřené dveře na terasu a pomáhal jak obsluze, tak zákazníkům překonávat srpnová vedra.

"Buď zdráv!" zvolal Tom na Efiho, jakmile vešel dovnitř. Tohle byl Tomův typický pozdrav. Však, co by jim také jiného mohl přát?

"Nazdar!" oplatil mu stejně hlasitě Efi. Byl to vysoký, štíhlý muž rok dva před třicítkou, opálený s dlouhými, černými vlasy. Tom byl starší o rok, a byl Efiho pravým opakem. Silnější, s mírnou nadváhou, bílý jako vápno, hnědé vlasy ostříhané nakrátko.

"Jak bylo v práci?" zeptal se barman Toma, zatímco ten shodil batoh ze zad a posadil se na barovou stoličku.

Pohled, který Tom nahodil, mluvil za vše.

"Pořád stejný, co?" odhadoval, správně, Efi.

Tom přikývl.

"Co si dáš? Pivo?"

Opět přikývnutí.

"Co je novýho?" zajímal se Efi, zatímco napouštěl do půllitru rezavý mok.

Tom nejdřív mlčel. Jediné, co bylo v jeho životě nové, byl rozchod s Janou, a o tom se zrovna bavit nechtěl. Nakonec se však rozhodl, že to příteli řekne, snad v naději, že se mu uleví.

"Rozešel jsem se s Janou."

"Kecáš!" Efi se na okamžik zatvářil překvapeně. Pak se mu na obličeji objevil takový ten polo soucitný, polo omluvný úsměv člověka, jenž právě zjistil, že má jeho přítel vážné problémy, a i když s ním dokáže soucítit, ve skrytu duše je rád, že se to stalo někomu jinému a ne jemu.

Tom tento typ úsměvu poznal za svůj problémový život až moc dobře. Sám ho také často použil, proto nad tím v duchu mávl rukou.

"Vlastně ona se mnou," opravil se po chvilce přemýšlení Tom.

"Kvůli čemu?"

"To se zeptej jí. Mě se to neobtěžovala sdělit."

Efi byl chápavý, poznal, že už se na tohle téma Tom nechce bavit.

Proto mluvili o něčem jiném. Během příští hodiny vyčerpali všechny možnosti, o čem si spolu mohou dva přátelé povídat. Tom dopil druhé pivo a rukou naznačil, že zaplatí.

Efi ho zkasíroval a zeptal se, jestli se zde večer objeví.

"To nevím. Radši bych se někam ztratil, než se někde objevoval."

Efi chápavě přikývl. Tom se rozloučil a odešel. Venku ho udeřila vlna vedra a trochu mu zamotala hlavu.

Sakra, jak já nenávidím léto!

*

Zbytek dne strávil Tom u počítače a větráku, dvou věcí, jež pro něj měly momentálně cenu vyšší, než cokoliv jiného.

Kolem sedmé večer se již ochladilo natolik, že se pojednou nudící Tom rozhodl jít projít ven. Nikdy dřív se k této činnosti neměl, posledních několik dní však tyto procházky v přírodě vyhledával stále častěji.

Vzal si mobil, cigarety a sluneční brýle a odešel z domu. Po silnici, vedoucí na kraj města se dostal na polní cestu, po které kráčel tak dlouho, dokud mu i ty nejvyšší domy nezmizely z dohledu a jediné, co spatřil, byly desítky metrů vysoké komíny továrních komplexů.

Bylo zde o něco chladněji, než mezi namačkanými, městskými baráky, a i když vál od severu studený vítr, Tom se pořád ještě potil. Zastavil se a pohlédl na západ. Slunce již bylo krvavě rudé, blížilo se k vrcholkům stromů na vzdálených kopcích.

Tak do hodiny zapadne úplně, odhadoval Tom.

Vybavil si jeden den, zřejmě ten, kdy byl poprvé s Janou na schůzce, a oni se tenkrát dívali na ten samý západ Slunce. Pro něj to byl první z nejlepších dní jeho života.

Jak to prožívala ona?

Nechtěl vzpomínat, ale musel. Bylo to stejné, jako kráčet proti vichřici. Snažil se přestat, když se mu roztřásla ruka. Jen s obtížemi se ovládl. Vytáhl krabičku s cigaretami a jednu si zapálil. Dlouze vydechl kouř a pocítil, že se mu trochu ulevilo.

Celý život se snažím zapomínat na ty špatné věci, ale místo toho zapomínám ty dobré. Co je to za prokletí, co mě k tomu nutí? Co mi jednou zůstane? Pocit, že celý můj život stál za hovno, a já budu jako starý, zapšklý dědek terorizovat své okolí?

Kurva! Nasrat na to!

Nechtěl své problémy utápět v alkoholu, ale cítil, že mu dnes nic jiného zřejmě nepomůže. Otočil se a vracel se stejnou cestou zpět.

Během návratu do města stihl zavolat několika přátelům a domluvit se s nimi na večer. Doma se vysprchoval, převlékl a kolem deváté vyrazil. Před domem na něj již čekala celá parta, asi sedm lidí. K nejbližší hospodě to měli sotva sto metrů, což byla jedna z výhod místa, kde Tom bydlel.

Posadili se na lavičku před hospodou, a když přišel hostinský, objednali si. Bavili se o tom, co je nového, plynule přešli k nedávným zážitkům, až nakonec skončili u melancholického a nostalgického vzpomínání na staré časy, kdy byli všichni ještě mladí, což bylo docela nelogické, když nejstaršímu z nich bylo teprve třicet let.

Vzpomínání je dobré, říkával si občas Tom. Nedovolí nám zapomenout na ty krásné věci. Tak proč to u mě nefunguje?

Kolem jedenácté se většina rozhodla zajít do centra, a ačkoliv se Tomovi příliš nechtělo, nakonec se nechal umluvit a šel s nimi.

Byla to divoká noc, taková, jaké prožívali dříve, když jim ještě na bedrech neleželo tolik závazků. Tom po tu dobu nemyslel na nic, co ho trápilo, a aspoň chvíli se cítil spokojený.

Když se však nad ránem vraceli domů, opilí, vysmátí a unavení, jeho stará nálada se mu pomalu navracela. Stejně tak jako myšlenky na Janu.

Musím pryč, rozhodl se.

Kráčel jako poslední, o krok pozadu za ostatními. Slyšel slova, ale nerozuměl jim.

"...jsi ji, Tome?" zaslechl náhle kohosi.

"Hm?"

Jedna z dívek, Petra, Tomova nejlepší kamarádka, se ohlédla a znovu zopakovala svou otázku:

"Byla tam Jana. Ptám se, jestli jsi ji viděl?"

"Ne," zalhal Tom.

Jasně, že jsem jí viděl. Mezi stovkami dalších vyčnívala jako růže mezi smetím. Viděl jsem jí, i když jsem zavřel oči.

Petra se začala znovu ptát, ale Tom již toho měl dost. Když se dívka otočila, aby zjistila, proč jí neodpovídá, neviděla za sebou nikoho.

Tom byl pryč.

*

Před rokem pracoval Tomáš jako brigádník na stavbě solárních panelů pro jednu místní firmu. V nekonečných lijácích, v prudkém horku, i v těch pár dnech, kdy bylo počasí celkem přívětivé, dřel se osm hodin denně na díle, z něhož bude moci majitel oné firmy brzy profitovat.

Když již byly všechny stojany plné panelů, nastal čas pro drobné úpravy. Poslední den kopali díry pro uzemnění hromosvodu a právě ten den Tom v zemi nalezl kus ztvrdlé horniny. Měla trojúhelníkovitý tvar. Podivil se na tím, ale pak jí jako bezcennou pohodil o kus dál. Po zbytek toho dne, i těch pár dní následujících se o svůj nález nijak nezajímal. Občas ho letmo zahlédl, jak se jen tak válí na zemi, když procházel kolem, ale to bylo vše.

Poslední den odešel na pole, kde se stavěly panely, aby se rozloučil se svým dočasným mistrem, jelikož mu skončila smlouva. Rozloučení bylo krátké a rozpačité, neboť si se starým mužem, který mu šéfoval, neměl co říct.

Když Tomáš odcházel, neodpustil si dlouhé, úlevné vydechnutí. I přesto, že se opět ocitl mezi nezaměstnanými, mu tato práce nic nepřinesla.

Zamyšlen nad tím, kam se jeho život bude od této chvíle ubírat, kráčel k provizorní bráně, jíž se opouštělo oplocené prostranství, na kterém stály řady solárních panelů, nevšímal si, kam šlape a doplatil na to.

O cosi zakopl a dopadl kolenem na jeden z malých, ale ostrých kamenů, kterých se po poli válel bezpočet.

Tělem mu projela palčivá bolest. Na kolena trpěl už mnoho let. Představa, že by musel klečet déle, než pár vteřin ho doslova mučila.

S nespočtem nadávek se s obtížemi postavil a kulhajíce se dobelhal k místu potupného pádu, aby se pomstil za bolest věci, která se odvážila postavit se mu do cesty.

Ani ho moc nepřekvapilo, když zjistil, že je to ta tvrdá hornina, kterou nedávno našel. Sehnul se, uchopil ji do ruky a vztekle ji mrštil do dálky. Byl však mizerný střelec a tak kus hlíny, místo aby odletěl ladným obloukem na nedalekou silnici, hodil pár metrů před sebe, přímo do cesty jednomu z podpůrných sloupů solárních panelů. Ozvala se kovová rána, při níž Tomáš instinktivně přivřel oči. Během vteřiny je zase otevřel.

Přešel k místu, kam jako kámen tvrdá hornina dopadla a zvědavě se sehnul. Mezi kousky tvrdé krusty, jež vlastně sloužila jako obal, ležel kus kovu. Měl stejný trojúhelníkový tvar. Tomáš ho zvedl ze mě. Prstem přejel po nepravidelném povrchu, jenž byl z většiny stále ukryt pod slabou vrstvou ztvrdlé hlíny. Zbytečně se ji snažil odfouknout. Na to aby kov očistil, jeho plíce nestačily.

Zastrčil si proto nález do kapsy blůzy a vydal se domů.

V dílně nebylo moc dobré světlo, a proto si toho drobného nápisu, vyleptaného do kovu povšiml, až když se vrátil do svého bytu. Tam si ho pozorně prohlédl. Pokud četl správně, bylo tam napsané:

"Duwis, galdeil mi mydwry i Erith."

Znělo to jako naprostý blábol, i když to podle Toma mělo určitě důležitý význam. Nebyl však žádný lingvista, krom rodného jazyka ovládal pouze trochu angličtinu a němčinu. Z okruhu svých přátel a známých nemohl přijít na nikoho, kdo by mu s překladem pomohl, proto se rozhodl, že tuto záležitost prozatím uloží k ledu a vrátí se k ní, až bude mít více času.

*

Temnou ulicí, osvětlenou pouze oranžovou září pouličních lamp se potácela osamělá postava. Těch pár kolemjdoucích, kteří v tuto noční dobu z jakéhokoliv důvodu procházeli kolem, považovali vrávorajícího člověka jen za dalšího opilce, kterých bylo v pátek v noci venku plno. Skoro nikdo z nich si nevšiml tmavé krve, tekoucí mocným proudem z jeho nosu, a pokud ano, brali to pouze jako důsledek nějaké pouliční rvačky.

Tomovi bylo zle tak jako ještě nikdy. Motala se mu hlava, skoro neviděl a zvracel už tolikrát, že by to ani nespočítal.

Potřeboval si odpočinout, vyspat se. Celé tělo měl studené, přestože se neuvěřitelně potil. Třásl se zimou, i když bylo léto.

Domů to měl ještě daleko, a on popravdě ani netušil, jestli tam vůbec dojde.

Nakonec si našel místo za kontejnery s tříděným odpadem, pár metrů od nákupního centra, kam nepronikalo žádné světlo a nebyla zde žádná šance, že ho někdo objeví.

Schoulil se na zem a skoro ihned usnul. Místo páchlo močí a zvratky, ale to byla pro Toma zanedbatelná daň za to, že se může aspoň chvíli v klidu prospat.

Dlouho si však klidu neužil. Zdálo se mu, že uběhlo snad jen pár vteřin, když ho probudilo silné cloumání, dokonce ucítil i pár šťouchanců botou.

"Jděte do prdele" zamumlal, aniž by otevřel oči. Počítal s tím, že se ho snaží probudit policisté, a bylo mu to opravdu jedno.

"Vstávej, idiote!" zasyčel mu kdosi do ucha, chytil ho oběma rukama za triko a nešetrně postavil na nohy.

Tom nebyl schopný otevřít oči, jediné na co se zmohl, bylo nesmyslné blekotání a neustálé opakování, ať ho nechají být. Až po několika prudkých fackách se Tom dokázal probrat natolik, aby otevřel oči a uvědomil si kdo je a co zde dělá. Chvíli mu trvalo, než dokázal pořádně zaostřit a rozpoznat osobu, která ho držela, aby neupadl.

"To jste vy, Filipe?!" zeptal se zcela zbytečně, neboť brýlatého mužíka s plnovousem si nemohl splést s nikým jiným.

"A koho jinýho bys čekal!?" odsekl Filip vztekle. "Říkal jsem ti přece, že tě sledujeme. Varoval jsem tě, abys to tak často nepoužíval. Víš přece, že tě to může zabít!"

"Já vím, já vím!" bránil se Tom, i když z jeho tváře se dalo lehce vyčíst, že mu je to stejně jedno.

"Dávám si pozor, nebojte," uklidňoval starší muže Tom, zatímco se snažil nenápadně vymanit z jeho držení. Z Filipova výrazu však bylo patrné, že tomu tvrzení ani trochu nevěří.

"Možná bys mi to měl dát a na pár dnů si odpočinout" navrhl Tomovi, pustil ho a nastavil dlaň. "Pak ti to zase vrátím. Slibuju!"

"To není nutný!" odsekl popuzeně Tom. "Už jsem řekl, že si dám bacha!"

"Jen se na sebe podívej!" vyčetl mu Filip. "Vypadáš hrozně! Pokud s tím okamžitě nepřestaneš, tak zemřeš! To chceš? Chceš?"

"Jděte do prdele!" zařval Tom a strčil do muže. Ne silně, přesto to stačilo k tomu, aby se Filip zapotácel, a měl co dělat, aby neupadl. Tom toho využil a dal se na útěk. Ještě než zmizel v zatáčce, všiml si Filip, že ten poblázněnec pro cosi sahá do kapsy.

Filip se musel rychle rozhodnout, neboť dobře věděl, že Tomovi už moc času nezbývá. Vytáhl mobil a vytočil číslo.

*

Propustka do Nebe. Tak začal Tom říkat ostří, které našel na poli. Pár týdnu si na tento podivný předmět ani nevzpomněl, dokud se jednoho dne nezačal tak nudit, že se rozhodl prohlédnout krabici s věcmi, jež ho pojily s jeho minulostí. Fotky, šperky, dopisy nebo různé dárky k narozeninám či Vánocům v něm nakonec probudily nežádoucí nostalgii a tak se rozhodl s tím přestat. Než však krabici s presenty opět zavřel, povšiml si právě toho ostří. Vytáhl ho a znovu ho bezvýsledně zkoumal. Po několika marných minutách toho snažení vzdal. Chtěl ho vrátit mezi ostatní cetky, jenže v tu samou chvíli mu zazvonil mobil a Tom sebou polekaně trhl. Ostří mu vypadlo z ruky, a jak se ho snažil ještě ve vzduchu zachytit, pořezal se o něj.

Sykl bolestí a vztekle zaklel. Krev, tekoucí z rány zamazala i kov. Tom už měl té věci tak akorát dost. Jediné, co mu přinesla, byla bolest. Na to měl jiné věci - a lidi.

"Poletíš do koše!" slíbil ostří pomstychtivě.

Než však stihl svůj záměr uskutečnit, uvědomil si, že se něco změnilo. Nejdřív měl pocit, že jen špatně vidí, ale když si pořádně promnul oči, poznal, že se mu to nezdá.

Bylo to sotva patrné, ale ostří se začalo v jednu chvíli zničehonic natahovat a zužovat. Následně se však opět vrátilo do svého původního tvaru. Již poněkolikáté obrátil ten kovový kousek v ruce, ale na nic nepřišel.

Povzdechl si, ale ještě naposledy si přečetl ten nápis.

"Duwis, galdeil mi mydwry i Erith," vyslovil nahlas ona podivná slova. "Taková ptákovina!"

Připadal si jako totální pitomec. Vstal a zamířil k odpadkovému koši.

Náhle ho přepadly prudké a silné křeče. Nohy se mu podlomily a on dopadl na kolena. Rukama se opřel o koberec, ostří však přitom nepustil.

Jako elektrický proud mu tělem projela nesnesitelná bolest, která ho přinutila vyzvrátit obsah žaludku. Veškerá síla ho opustila a on se zhroutil na zem, obličejem přímo do kaluže zvratků.

Během okamžiku ztratil vědomí.

Když ho znovu nabyl a otevřel oči, uvědomil si dvě věci. Nejprve to, že je mu lépe. Mnohem lépe, než kdy dřív. Veškerá bolest, i ta psychická z něj opadla, a on se mohl konečně poprvé v životě svobodně nadechnout.

Ta druhá, očividnější a mnohem neuvěřitelnější ho překvapila, až když se rozhlédl kolem sebe. Jeho šedivý, prázdný a neutěšitelně nudný byt nahradil nový, pestrý a barvitý svět plný mohutných zelených stromů, nádherné modré oblohy, čisté tekoucí vody v řekách a potůčcích.

Tom se v tomto světě procházel zprvu opatrně a pomalu, ale netrvalo dlouho a on se s radostí malého kluka proháněl divokrásnou krajinou a křičel přitom štěstím, jaké ho ve starém světě plném toxického odpadu, špíny a hnusu lidské povahy nikdy nepotkalo.

Byl nahý jako novorozeně, ale nijak mu to nevadilo. Věděl, že je zde jediným člověkem, a před zvěří, která ho zvědavě sledovala, se nijak nestyděl.

V Erithu, jak toto místo pojmenoval, se rozhodl zůstat už navždy. Toto byl svět, kam patřil, a bylo mu úplně jedno, že zde zůstane navěky sám, protože ten dokonalý pocit štěstí mu za to stál!

Erith byl jeho ateistickým Nebem. Rájem!

Dlouhé hodiny prozkoumával území a skoro na každém kroku narazil na něco, co ho překvapilo, uchvátilo nebo zkrátka jen potěšilo.

Cítil však i nejistotu, pramenící z neodbytného pocitu, že se zde neocitl jen tak, náhodou. Snad zde měl něco pochopit. Nebo najít.

S každým dalším krokem si začínal uvědomovat, že vlastně jen bloudí, záměrně uhýbá ze stezky poznání, jež mu byla vytyčena.

A jelikož mu právě toto kalilo celkovou radost z Erithu, rozhodl se, že to vyřídí raději teď hned. Místo toho, aby si určoval cestu, nechal se vést svým instinktem.

Šel dlouho, až do míst, které Tomovi nezapadaly do konceptu Erithu jako ráje.

Kůra mnoha stromů byla napadena jakýmisi parazity, kteří způsobovali, že kmeny začaly usychat, kroutit se a černat. Stromy zde umíraly. Stejně jako celá okolní krajina. Na hladině špinavého lesního potoka plavaly mrtvé ryby a jiní vodní tvorové.

Tom nebyl v Erithu zase tak dlouho, aby si k němu vytvořil silné a pevné pouto, přesto mu při pohledu na tu hroznou spoušť bylo smutno.

Nakonec došel až ke skalám. Jediným průchodem skrze ně byla úzká stezka, sotva tak široká, aby se jí Tom protáhl. Odřeniny a potlučené údy však byly malou cenou za to zjistit, co ho na druhé straně čeká.

Po nějaké době začala cesta stoupat a alespoň trochu se rozšiřovat. Když se dostal až nahoru na plošinu, naskytl se mu krásný pohled na okolní krajinu. Kam až oko dohlédlo, všude se táhly nekonečné lesy. Na západě bylo možno spatřit obrovské jezero. Na severu, až na horizontu se v mlze ztrácely vrcholky dlouhého pohoří.

Toho všeho si Tom všiml dříve, než mu pohled zabloudil k jakémusi primitivnímu kamennému podstavci na okraji plošiny. Cosi na něm leželo, jakási deska. Vydal se k ní, aby si ji prohlédl zblízka.

Po pár krocích však zjistil, že mu nohy poněkud těžknou. Přesto se však nevzdával. Šlo se mu však stále hůř. Nohy byly těžké, jakoby k nim bylo připoutané stokilové závaží.

Několik metrů od cíle ho však jakási neviditelná síla uchopila a táhla ho od desky pryč. Tom se urputně bránil, ale nebylo mu to nic platné. Vzdoroval, i když ho tlak neviditelné moci donutil couvat.

Nakonec ho mocný poryv silný jako vichřice smetl z plošiny a nechal ho padat dolů vstříc jisté smrti.

Tom zděšeně vykřikl...

...a probudil se opět ve svém bytě.

*

Tom nikdy nad ranami osudu nepřemýšlel a bral je za jakési nutné zlo, jež člověka vyzdvihuje nad jeho možnosti a činí jej silnějším a opatrnějším před pádem do morálního, ekonomického nebo psychického bahna.

Tím spíše byl vděčný za krátké chvíle štěstí a příležitosti udělat radost sobě či svým blízkým.

A tohle byla příležitost o jaké se mu ani nesnilo! Nepřemýšlel nad tím, jak je to možné. Zřejmě by na nic nepřišel a kdoví kam by ho pátrání zavedlo.

V Erithu mu bylo dobře a on se tam vracel pokaždé, když měl náladu pod psa, někdo ho naštval nebo ho to v normálním světě nudilo. Zpočátku tak jednou za dva týdny, maximálně třikrát do měsíce, ale čím více propadal zármutku ze samoty a bezcílné existence, začaly se jeho návštěvy stávat častější. Právě v té době mu po návratu poprvé začala téct krev z nosu a cítil slabou, leč nepříjemnou bolest hlavy.

A o nějakou dobu později ho poprvé navštívil Filip.

Až později si Tom uvědomil, že toho muže předtím potkával až nápadně často, ale jelikož bylo jeho město celkem malé a lidé se zde míjeli i několikrát za den, a také díky temným myšlenkám, jimž se až příliš často oddával, nebral ho na vědomí.

Filip si Toma odchytil při cestě z práce. Když ho oslovil poprvé, myslel si Tom, že jde o nějakého bláznivého jehovistu, nabízející mu spásu skrze svou falešnou víru, a proto ho odkázal do patřičných míst i se svým kázáním.

Když mu však Filip ukázal na chlup stejné ostří, jaké měl i on, zastavil se a optal se ho, kdo k čertu je a proč ho otravuje.

Filip byl však zřejmě stejně opatrný jako on sám. Navrhl mu, že by si mohli někde v klidu sednout, a on mu vysvětlí vše, kvůli čemu za ním přišel. Tom, ač nerad souhlasil.

Navrhl Filipovi bar, kam nechodil a nikdo ho tam neznal. Nechtěl totiž, aby si ho někdo s tím mužem spojoval. Výběr byl lehký, neboť bylo ve městě, ač malém, nezvykle mnoho barů, hospod, restaurací a klubů.

Proč, to už Tom dávno neřešil. Možná to bylo tím, že byla jeho země zemí opilců, jak se ve světě tvrdilo.

Posadili se co nejdál od barmana, který si jich poté, co je obsloužil, sice nevšímal, ale Tom chtěl mít jistotu.

"O co vám tedy jde?" zeptal se ihned, jakmile se napil ze svého piva. Filip mu sice nabídl svůj půllitr k přiťuknutí, ale Tom ho ignoroval.

"Vy to víte," odvětil Filip. "Už jsem vám to ukázal."

"Nevím, o čem mluvíte," mlžil Tom.

"Tak proč jste tedy souhlasil s tím, že se sejdeme," kontroval jeho protějšek.

Tom si poraženecky povzdychl. Navíc si uvědomil, že ze sebe dělá pitomce.

"Tak dobrá, mluvte," rezignoval a pokynul Filipovi, aby mluvil.

I když Filip mluvil skoro půl hodiny nepřetržitě, Tom, který si nerad pamatoval veliké množství informací (i když byly pro jeho život důležité), si z toho udělal v hlavě stručný výtah.

Filip, podle svých slov, patřil k jakési bezejmenné skupině či bratrstvu (Toma napadlo vhodnější slovo - sekta), která již po staletí ovládala možnost cestovat mezi dvěma světy - Zemí a Erithem. Dalo se tak využít pouze pomocí takzvané magie krve, prostřednictvím vzácných dýk pocházejících z Erithu. Ostří jedné z nich, zřejmě kdysi dávno ztracené jedním z Cestovatelů (jak si Filip a jeho lidé říkali), nalezl náhodou právě Tom, a ještě větší náhodou dokázal mocné kouzlo uvést do provozu. Podle Toma to bylo až mnoho náhod, ale své podezření si nechal pro sebe, už jen proto, že nedokázal dát své domněnce jakoukoliv smysluplnost, s níž by ji mohl hájit.

Když se Filipa zeptal, proč ho nezlikvidovali, aby nemohl nikomu prozradit jejich tajemství, muž se usmál a podotkl, že Tom asi viděl hodně akčních filmů a že by tím byl sám proti sobě. Kdo by mu ostatně věřil?

Tom, ač nerad, opět souhlasil.

Nakonec se rozhodl dodržovat pravidla pro cestování mezi světy, hlavně aby toho nevyužíval příliš často. To mohlo vést k zhoršení zdravotního stavu, možná i smrti.

Tom s tímto požadavkem naoko souhlasil, sám si však slíbil, tak jako vždy, že si to bude dělat po svém.

A na to nakonec doplatil.

*

Dalšího půl roku byl Tom bez práce, stejně jako desítky tisíc dalších lidí, kteří doplatili na celosvětovou krizi. Erith navštěvoval v té době často, ale tolik, aby to ovlivnilo jeho zdraví. Snažil si udržovat odstup od této nové - záliby, zábavy, závislosti? A to nejen proto, že ho před tím Filip varoval.

I když byl Tom kuřák, jakákoliv jeho závislost se mu hnusila, neboť z něj dělala slabocha a zbabělce. Leč byl příliš líný na to, aby s tím něco dělal.

Druhý důvod byl ten, že jeho návštěva Erithu končila pokaždé stejně. Ať už chtěl nebo ne, nakonec se vždy dostal na plošinu skály, z které byl nakonec smeten. Jakoby ho na to místo něco velmi silně přitahovalo.

Připomínalo mu to varování na každé krabičce cigaret: kouření může zabíjet. S tím se každý kuřák musí naučit žít. Nebo přestat kouřit.

Tom s Erithem nechtěl přestat.

Až když si našel práci a poznal díky ní Janu, omezil návštěvy Erithu na minimum, posléze s nimi přestal úplně.

Byl zamilovaný a šťastný, jeho život měl najednou jasný cíl a smysl. Budoucnost se mu už také jevila růžověji než předtím.

A to vše díky Janě.

Byla to ta nejbáječnější osoba, kterou kdy v životě poznal. Zajímala se o něj a o to, co dělá. Vnímala jeho chyby a problémy, ale nesnažila se ho změnit. Tak jako Tom ji, i Jana jeho milovala takového, jakým je.

Pak však nastal obrat o sto osmdesát stupňů, a najednou bylo vše úplně v háji. Počáteční drobné neshody vyvrcholily hádkou a ta rozchodem.

Tom byl opět na dně. Tentokrát však to dno bylo mnohem hlouběji než za celý jeho dosavadní život, neboť si uvědomoval, co pro něj Jana znamenala, že ji opravdu miloval a chtěl s ní strávit zbytek života.

Ale jak se říká: kde ty loňské sněhy jsou...

Tom se snažil zase žít tak, jak byl zvyklý. Sám.

Jenže to najednou nešlo. Čas plynul, ale on Janu nemohl vytěsnit z hlavy.

Proto se vrátil do Erithu.

Bolest ze ztracené lásky sice nezmizela, ale aspoň už tolik nevrážela ostří do jeho srdce. Putování mezi dvěma světy mu pomáhalo vyrovnávat se pomalu se svými problémy.

Až do dne, kdy se znovu setkal s Janou.

*

Zprvu si myslel, že se potkali jen náhodou, později pochopil, že se ho Jana rozhodla sama vyhledat. Zašli do parku u muzea, kde si sedli na lavičku. Kolem nikdo nebyl, jen občas prošel nějaký shrbený důchodce na vycházce nebo mladá žena venčící psa.

Po nezbytném uvítacím rozhovoru a otázkách typu: jak se máš, co v práci atd., se Tom nedočkavě zeptal na důvod této schůzky.

Vypadalo to, že Jana neví, jak začít. Tomův zvědavý a netrpělivý pohled jí nakonec popohnal k tomu, aby se vyjádřila.

"Potkala jsem Petru. Bavily jsme se o tom jak se má, co její přítel a tak. Potom jsme mluvili o tobě - já tedy ani nechtěla, ale to, co mi řekla, mě dost překvapilo. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a až teď jsem se odhodlala si s tebou promluvit."

"Ale o čem?" nechápal Tom.

"Však ty víš," odvětila Jana a neklidně se ošila.

"Ne, nevím."

Jana si ztrápeně povzdychla. "Mluvím o těch tvých stavech. Jsi často mimo. Vím, co děláš, když se trápíš a potřebuješ uniknout z této reality. Ale věř mi, že to ti nepomůže. Měl bys..."

Panebože!, zhrozil se Tom. Ona ví o Erithu! Ale jak? A jak o tom ví Petra?

Byl si jistý, že o tom nikomu neřekl. Jistě, občas se opil a mluvil o věcech, o kterých se normálně s nikým nebavil, ale tohle bylo jeho tajemství. Skutečné tajemství!

Nechal Janu vymluvit, aniž by ji dál vůbec poslouchal. Zaregistroval jen, že přestala mluvit. Pohlédl na ni a spatřil v její tváři tázavý výraz.

"Ehm, cože?" zeptal se, a cítil se přitom trochu provinile, neboť věděl, jak teď před ní vypadá.

"Slib mi, že s tím přestaneš," požádala ho Jana rozhodně.

A proč!, chtěl na ni vykřiknout. Odkopla jsi mě a nemáš žádný právo po mě něco chtít!

Ovládl se však, neboť neměl na hádky a vzájemné výčitky náladu. Navíc už nebylo proč se s ní hádat, jen by ze sebe udělal pitomce a to nechtěl. Už ne.

Jenže jí nechtěl ani naštvat. A znovu zklamat. Nemusel však přemýšlet jak to udělat. Udělal prostě to samé, co vždycky.

Lhal.

"Dobře, přestanu s tím," slíbil jí.

Viděl, jak si Jana ulehčeně vydechla. Usmála se na něj, což Toma vrátilo ve vzpomínkách do dob, kdy byli spolu šťastní a úsměv byl na její tváři téměř nepřetržitě. Alespoň tedy pokaždé, když byli spolu.

Vstala a letmo se dotkla jeho paže.

"To jsem ráda. Byla by škoda, kdyby sis zničil život. Ještě tě toho čeká hodně... a i tu pravou jednou skutečně najdeš. Určitě."

Tom se poraženecky usmál a přikývl. Jenže to nebudeš ty.

Na odchodu se ještě zastavila a starostlivě se zeptala:

"Doufám, že sis nemyslel, že jsem přišla kvůli tomu, abych nás dala zase dohromady? Nerada bych tě zklamala, ale..."

"Ne, to je v pohodě," mávl rukou Tom a trochu křečovitě se usmál. "Vůbec mě to nenapadlo."

"Aha. Tak se měj."

Tom naposledy zahlédl její úsměv, než mu nastavila záda a pomalu odcházela.

Tak teď je to doopravdy v hajzlu, pomyslel si trpce Tom.

*

Cestou domů Tom usilovně přemýšlel. Nejen o Janě, Erithu nebo o tom, jak sem mohla dozvědět, co dělá. Také sám o sobě. O svém životě, o minulosti, kterou se snažil celou dobu pohřbít, a o budoucnosti, jež se mu v mysli jevila jako noční temnota, plná skrytých nejistot a možného utrpení.

Bylo mu třicet, a co v životě dokázal? Leda tak velké hovno. Byl to sobecký parchant a pokrytecký šmejd, agitací vlastní neschopnosti všem okolo dokazoval, že si nezaslouží nic z toho, o čem tajně celý život sní. Nemůže se vlastně vůbec divit ženám, které miloval, a ony ho opustily. Teď už ne. Sám by se sebou nechtěl mít nic společného. Svým přístupem k životu a k lidem okolo se nemohl divit, že padá ke dnu.

Sice o sobě nikdy netvrdil, že je kdovíjak dokonalý, a jistě ani nebyl opakem dokonalosti, ale živořit mezi tím bylo snad ještě horší než se přiklonit k jedné z těch možností.

Celý život byl rozpůlený, schizofrenik, který neví, kam vlastně patří, neví, co chce, a neví, co má dělat. Milovat nebo nenávidět? Odpouštět nebo nikdy nezapomínat? Být viněn nebo vinit?

Nevyznám se v tobě, to byl věta, kterou Tom slyšel již nesčetněkrát a většinou na to neměl jak odpovědět.

Podívat se do zrcadla a přiznat si vinu je tak těžké, neboť nenávist ostatních se dá přežít, ovšem nenávidět sám sebe už ne.

Tom věřil na osud, tudíž věřil i tomu, že pokud by udělal něco jinak - jinak než měl vetkané v přadenu života, všechno by se změnilo. Nebylo by to lepší ani horší, jen jiné.

Potom by se možná už přestal trápit.

Veden jakýmsi náhlým impulsem vešel do průchodu po pravé straně, vytáhl ostří, řízl se do prstu a zamumlal zaklínadlo.

*

Tentokrát šel ke skále dobrovolně. Kráčel pomalu a pozorně si prohlížel krásu okolí. Věděl totiž, že pokud sem ještě jednou zavítá, už to tu nebude takové jako teď.

Vyškrábal se až na vrchol a rozhlédl se po okolí. Musel Erith obdivovat, každý jeho kousek. Vypadalo to, jakoby byl stvořen právě pro potěchu oka a osvěžení mysli. Jakoby zde nic zlého ani nebylo.

Nic kromě mě, pomyslel si smutně.

Nepřišel se sem však litovat a proto rázně vykročil k podstavci a desce na něm.

Nespěchal. Věděl, že tentokrát dolů nepoletí.

Kráčel vyrovnaně, se zdviženou bradou a odhodláním vepsaným ve tváři.

Navzdory tomu, jak si byl jistý, skoro ho až překvapilo, že se nakonec ocitl u cíle.

Ačkoliv přesně věděl, co má nyní udělat, jedna jeho část - ta zbabělá, líná a bezpáteřní, ho nabádala, aby to nedělal.

Nebuď hloupý, šeptala uvnitř jeho mysli. Co tím získáš? A pro koho to vlastně děláš? Pro ni? Ta si to nezaslouží. Odkopla tě jako ty ostatní. Ale přijdou další. Můžeš se jim mstít za to, jak ti ubližovali. To přece chceš. Spolu můžeme dokázat spoustu věcí. Už nebudeš ten trouba, z kterýho si každý utahuje. Teď se budeš ty smát ostatním. To bude báječné! Slyšíš, báječné!

Tom sklonil hlavu a pohlédl na desku. Byla hladká jako kůže novorozence a prázdná až na jednu věc.

Uprostřed desky leželo jeho Ostří.

Tom věděl, že to není deska, ale oltář. Oltář, který si žádá krev.

Uchopil Ostří do pravé ruky a zvedl ho asi do úrovně očí. Nepatrně ho natočil tak, aby se od něj odrážely sluneční paprsky.

Usmál se.

A potom bodl.

*

Tomu mostu říkali Most sebevrahů, i když většina lidí netušila, jestli z něj opravdu někdo někdy skočil. Po městě kolovala dávná historka, ve které jeden muž ten most opravdu použil k odchodu z tohoto světa, ale udělal to špatně. Skočil nohama napřed. Ty se mu prý nárazem zarazily do těla, díky čemuž ten nebožák umíral ve strašlivých bolestech.

Historka to možná nebyla pravdivá, byla však natolik hrůzná, že to jistě odradilo spoustu možných sebevrahů.

Mladý muž se opíral o zábradlí a netečně hleděl do více než třicetimetrové hloubky dole pod ním. Kolem něj po mostě projížděly auta, ale ani jedno nezastavilo a žádný řidič se nezeptal na důvod, který držel muže na tomto místě.

On však věděl, že nakonec zde někdo zastaví a bude se ho snažit odradit od toho, co hodlá udělat.

Ani to netrvalo příliš dlouho a jeho slova se potvrdila. Auto městské policie zastavilo pár metrů od něj a z vozu vystoupili dva policisté. Jednoho z nich znal od vidění, ten druhý mu byl naprosto cizí.

Nechal je udělat několik kroků směrem k němu, než se narovnal a pevně oběma rukama sevřel zábradlí.

Policisté si uvědomili nebezpečí a o dva kroky couvli zpět.

Do půl hodiny byl most uzavřený z obou stran. Všude kolem stály auta policie, hasičů a záchranářů. Přítomen byl i samozřejmě i nutný dav čumilů, z nichž se někteří tvářili ustaraně, jiní zúčastněně a pár z nich se dokonce posmívalo.

Vedle policejního vyjednávače stáli jeho rodiče, pár nejbližších přátel a snažili se přemluvit, aby neskákal.

Vůbec je neposlouchal. Nemohli říct nic, co by něco změnilo.

A ona nepřišla vůbec.

Nepřemýšlel nad tím, jestli nepřišla schválně nebo o tom pouze nevěděla. On jí tady nechtěl. Nepomohla by mu - už ne.

Z davu se odpoutala pomenší muž a zamířil k menší skupince kolem skokana. Chvíli se tam spolu vzrušeně dohadovali. Potom se pomalu vydal k mladému muži. Ten zvedl hlavu a podezřívavě si ho přeměřil.

"Jdu si jen promluvit," uklidňoval skokana menší muž. Ten mladší po chvíli přikývl.

"Pamatujete si na mě?"

Skokan pokrčil rameny.

"Jsem doktor Filip. Váš psycholog."

"Vím, co mi chcete říct," odvětil skokan a odvrátil od něj pohled.

"Jde mi o vaše dobro, Tomáši."

"Jak jinak. Za to jste placenej."

Doktor mlčel. Nemohl mu lhát a tím, že by to přiznal, by nikomu nepomohl.

"Pamatujete si něco z poslední doby?" zeptal se místo toho.

"Matně," přiznal trochu neochotně Tomáš.

"Víte o vašich problémech? S vaší psychikou? S drogami, které berete?"

Chvíle mlčení, potom tichý souhlas. "Ano. Teď už ano."

"Pořád existuje šance vyléčit se," pokusil se o přívětivý tón doktor.

Zdálo se, že Tom nad tím přemýšlí. Vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil. Nabídl i doktorovi, který sice s díky jednu vzal, ale nezapálil si.

"Víte, doktore. Celý život jsem se snažil žít tak, jak jsem si myslel, že je správný. Ano, dělal jsem chyby, ale taky jsem je později snažil odčinit, a hlavně, poučit se z nich. Jenže jsem dělal pořád nový a nový chyby. A z těch jsem se taky poučil. Takhle to ale nejde donekonečna. Buď máte kliku a prožijete šťastnej život nebo ne. Není nic mezi tím, a komu to není souzeno, ten zkrátka prožije život na hovno, i když se bude sebevíc snažit. Řeči o tom, že bude líp, slyším každý den. Ale jsou to jen slova, ty mi nepomůžou, ať si o tom už myslíte, co chcete. Víte, posledních pár měsíců mám jako v mlze. Nevím co je skutečnost a co jsem si jen vymyslel. Dokonce i vás jsem považoval za někoho jiného. Možná. Anebo je tohle sen a celé se mi to jen zdá."

"Věřte mi, že je to realita. Pokud skočíte..."

"Na tom nezáleží," přerušil doktora Tomáš. "Dělali jsme to špatně, doktore. Léčili jsme následky, ale ne příčinu. Ta se dá vyléčit jen jediným způsobem."

Tomáš odhodil dokouřenou cigaretu z mostu. Doktor Filip se po ní reflexivně podíval. Nezaregistroval tudíž, že Tomáš cosi vytáhl z kapsy mikiny a pevně to sevřel v ruce.

"Je to jen hra, doktore. Jen hra."

Doktor Filip se otočil k Tomášovi, v jehož očích spatřil výraz pevného odhodlání. Bylo mu to jasné. Než však stačil cokoliv udělat nebo říct, Tomáš se rozeběhl a přeskočil zábradlí.

*

Pohřeb se konal o týden později. Sešlo se na něm mnoho lidí - příbuzných, přátel a známých. Na samotářského člověka, za jakého se Tom považoval, byla účast impozantní. Truchlilo se, pilo a vzpomínalo. Jeho nejbližší přátelé se opili, jak zákon káže, neboť věřili, že tak uctí jeho památku co nejlépe.

Ani jeden z nich neměl tušení o místě tak vzdáleném, že je prakticky mimo váš dosah, o krásné zemi Erith, kde se uprostřed hlubokých lesů tyčí osamělá skála, na jejímž vrcholku stojí obětní oltář.

A na něm - bušící srdce.