Spiritus In Apparatus (2014)

17.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Seděl jsem v malé a útulné kavárně poblíž Central Parku a četl si noviny New York Times. Majitel kavárny byl starší Portorikánec jménem Diego Guzmán a kávu vařil úžasnou. Podle toho, co mi tvrdil, a pokud se jen planě nechlubil, byla to jedna ze tří nejlepších káv na světě. Když mi jednou říkal její dlouhý název, myslel jsem nejprve, že mi vysvětluje něco ve svém rodném jazyce. Byl to krásný omyl.

Ten den, byla to středa, se venku náhle rozpršelo a několik kolemjdoucích chodců vděčně přijalo místo v Diegově kavárně. Zběžně jsem na ně pohlédl, zdali mezi nimi nezahlédnu známou tvář.

Známá nebyla. Byla však nádherná. Nikdy v životě jsem ji neviděl, přesto jsem věděl, že pokud ji teď vidím naposledy, nikdy ji už z hlavy nedostanu.

Byla o hlavu menší než já, dlouhé černé vlasy jí spadaly po ramena. Postavu měla štíhlou, ne však hubenou. Oblečení, jež měla na sobě, dalo vyniknout jejím žensky oblým tvarům.

Její tvář, ta se popsat nedala. Musel bych se stydět, pokud bych tak učinil, protože ani ty nejvznešenější a nejkrásnější slova by nestačila ani na polovinu její krásy. Neměla potřebu se malovat, alespoň ne vyzývavě. Byla to žena hrdá na svoji přírodní krásu. Pleť měla hladkou a jistě i hebkou, bez jakýchkoliv vrásek či znamének. Věřil jsem, že k tomu nepotřebovala žádné plastické operace či chirurgické zákroky. Tato žena věděla, jak o sebe pečovat.

Snad moje rozpaky nad její krásou postačí k tomu, aby každý uvěřil, že je to opravdu výjimečně krásná žena.

Posadila se o dva stolky přede mě. Na chvíli mi zmizela z dohledu, naštěstí muž, který mi clonil zády, vstal a odešel zaplatit.

Mohlo jí být kolem třiceti. Nezkušený muž by jí tipoval o pět let více nebo méně, mě však bylo již pětatřicet a leccos jsem o ženách a jejich zvycích věděl.

Po velice krátké době k ní přistoupil sám Diego, odhánějící mladou servírku, která k ženě automaticky kráčela, aby ji obsloužila, a optal se jí, co si dá.

Žena na něj pohlédla, objednala si a věnovala mu jeden ze svých pohledů, pod kterým by i ledovec radostí roztál. Diego se rozzářil a s úklonou se vzdálil.

Při odchodu na mě pohlédl a spiklenecky mrknul. Patrně si všiml mého pohledu, který byl k ní přilepený jako žvýkačka k podrážce boty.

Uvědomil jsem si, jak musím vypadat a raději jsem se věnoval novinám. Ani nevím, co v nich psali. Text jsem hltal pouze očima, má mysl byla zaneprázdněna ženou.

Po několika minutách jsem si dovolil na ni krátce pohlédnout. Úlekem jsem málem omdlel, když jsem zjistil, že na mě se zájmem hledí.

Nesměle jsem se na ni usmál a skryl tvář za noviny, nadávaje si přitom do hlupáků. Rozhodl jsem se na ni již více nepodívat. I když mi srdce dávalo povolení k opatrnému útoku, rozum mě nutil zůstat na místě a nic nepodnikat. Snad za to mohlo jedno nevydařené manželství, bezdětné, a tucet vztahů, které oběma partnerům vždy jen braly a jediné, co zanechaly, byla prázdná srdce a nepříjemné vzpomínky.

Pokusil jsem se, bezúspěšně, věnovat pozornost článkům v novinách. Byl jsem v neustálém pokušení aspoň na kratičký okamžik sklonit noviny a znovu na ni pohlédnout. Bezdůvodná obava a jakási hloupá hrdost mi to však nedovolily.

Vydržel jsem to deset minut. Pak se vedle mě objevil Diego a přátelsky mě poplácal po rameni.

"Můžeš přestat předstírat, Romeo," řekl mi pobaveně. "Tvá kráska už odešla."

Sklonil jsem noviny a zklamaně pohlédl na místo, kde seděla. Opravdu byla pryč. Zachmuřeně jsem složil noviny, zaplatil za kávu a odešel.

Cestou do svého bytu jsem se nemohl zbavit dojmu, že mi něco uniklo. Že jsem na významné křižovatce svého života odbočil špatným směrem.

Nakonec jsem to vše připsal k náhlému stresu z uvědomění si, jak dlouho jsem už sám. Nicméně, pocit, že je v mém srdci najednou podivné prázdno, mě doprovázel po celou noc.

*

Ačkoliv jsem si slíbil, že si z té neuskutečněné dešťové romance nebudu dělat hlavu, přistihl jsem se, že na bezejmennou ženu občas myslím, a nejen to. I když byla káva od Diega bezesporu úžasná, nebyla tou pravou příčinou, proč jsem kavárnu u milého Portorikánce začal navštěvovat častěji.

Bohužel ani jednou nepřišla. Logika mi napovídala, že sem zřejmě nechodí a její tehdejší návštěva byla jen souhrou okolností. Jenže jsem chtěl věřit tomu, že ji ještě uvidím.

Nevěděl jsem o ní nic. Klidně mohla být vdaná. Mohla být dokonce šťastně vdaná. Mohla být matkou dvou či více dětí, bezmezně milující jak je, tak i svého manžela, pana Dokonalého.

I když jsem věděl, že si musím zachovat chladnou hlavu, chtěl jsem si též podržet i nějakou maličkou naději na opětovné shledání.

I kdyby mělo dojít jen k tomu, že se mineme na chodníku.

*

Znáte také ten pocit rezignace, nebo lépe řečeno smíření, když jste si řekli, že vše, co jste mohli udělat, jste udělali, a teď už nezbývá nic jiného než jít dál a pokusit se zapomenout?

Po dvou týdnech nenápadného rozhlížení a vyptávání jsem k tomuto pocitu dospěl i já.

Zítra jsem měl od svého zaměstnavatele obdržet důležitou pracovní zakázku, která měla rozhodnout o mém dalším osudu ve firmě. Sice jsem nebyl ve správném rozpoložení, abych se na tento úkol vrhnul s patřičným nadšením, zmobilizoval jsem však dostatek rezervních sil, abych ho aspoň dotáhl do vytouženého konce.

Navečer jsem zašel k Diegovi. Dnes již opravdu jen na kávu, a snad si jen s dobrým Portorikáncem popovídat.

Nedokázal bych přesně popsat míru překvapení, když jsem v kavárně narazil na Ni.

Snad měl Bůh pocit, že mi něco dluží, nebo se jen rozhodl dát mi poslední šanci. Teď záleželo na mě, jak nebo jestli toho využiji.

Stál jsem ve vchodových dveřích, stále ještě svíraje kliku, a přemýšlel, co dál. Seděla zády ke mně a ještě si mě nevšimla. Tudíž jsem měl možnost odejít.

Pak bych si ovšem musel přiznat, že jsem zbabělec a že jsem zklamal jediného člověka, který mi ještě věřil. Sám sebe.

Dilema za mě, naštěstí, vyřešil starý dobrý Diego, který si mě všiml a už z dálky na mě volal.

"Zdravíčko, pane Braun!" vítal mě srdečně. "Už jsem myslel, že se tady dnes neobjevíte. Váš stůl je volný. Prosím, posaďte se."

Ta žena se po tak bouřlivém uvítání, které se nedalo přeslechnout, ohlédla, a když mě spatřila, stydlivě se usmála. Neodvrátila se však, nýbrž vyčkávala na moji reakci.

Zdálo se mi to, nebo mě očima vyzývala, abych si přisedl? Myslím, že nezdálo.

Tak Adame, teď se ukáže, jestli jsi hrdina a romantik jen ve svých představách!

S dramatickým vzdechem jsem kráčel k ženě. Celou tu dobu mě sledovala, věděla, že jdu za ní a nesnažila se utéct. To je dobré znamení.

"Dobrý podvečer," pozdravil jsem ji s lehkou úklonou. "Jmenuji se Adam Braun, a..."

Zasekl jsem se, nevěda co říct. Jaký důvod mám použít, abych se vetřel do její blízkosti? Vymlouvat se na nedostatek volných stolů by byla v tomto případě nehorázná lež a jen bych tím ukázal, jaký jsem trapný amatér. Na okamžik mě napadlo použít ono osvědčené, jak kým: neznáme se náhodou?, ale to jsem už v zárodku zavrhl.

Cítil jsem, jak rudnu, a začal jsem si připravovat plán útěku.

"Nechcete si přisednout?" vyzvala mě k mému úžasu ona. Hlas měla smyslný a svůdný, hřejivý jako konejšivá slova matky, uklidňující své dítě.

"S radostí, ehm...," zauvažoval jsem, jak jí, neznaje její jméno, oslovit.

"Eva. Eva Crowleyová. Slečna Crowleyová," usmála se na mě rozverně.

Nejen, že jsem nyní znal její jméno. Získal jsem i odpověď na otázku, která mě trápila nejvíce.

Vzal jsem židli naproti ní a prkenně se posadil. Jako by Diego čekal právě na tuto chvíli, objevil se náhle vedle mě a naservíroval mi kávu. Podezříval jsem ho z toho, že v tomto setkání má prsty. Vyčítat jsem mu to ale nehodlal.

"Jste odtud?" zeptal jsem se, abych nějak prolomil to ticho, jež mezi námi panovalo od chvíle, kdy jsem si přisedl.

"Ano," přikývla.

"Nikdy jsem vás zde neviděl," upozornil jsem ji.

"Copak znáte všechny obyvatele?" kontrovala s úsměvem.

"Máte pravdu," pokrčil jsem omluvně rameny. "Myslím ale, že vás bych si určitě pamatoval."

"To je milé. A máte pravdu. Nikdy jste mě ani vidět nemohl. Nedávno jsem se přistěhovala. Dřív jsem žila v New Jersey."

"New Jersey?" pozvedl jsem obočí.

"Omlouvám se," špitla vesele.

Velkoryse jsem mávnul rukou.

"Nikdo není dokonalý."

Zasmáli jsme se a já se křečovitě napil kávy. Ještě jsem se zcela nezbavil nervozity, i když jsem tušil, že v Evině společnosti brzy zmizí.

"A co vy?" pokusila se vyzvědět. "Hrdý, rodilý Newyorčan?"

"Vinen v plném rozsahu," pokusil jsem se tvářit jako odsouzený vězeň.

"V tom případě," navrhla mi, "byste mě zde mohl provést. Moc to tady ještě neznám."

"S velkou radostí," rozzářil jsem se. "Stačí říct kdy, a kde se sejdeme."

"Co zítra? Třeba tady, ve dvě odpoledne?"

"Dobře."

I kdyby se chtěla sejít v Pekle nebo na konci Vesmíru, souhlasil bych.

Ještě chvíli jsme si báječně povídali, než mi Eva oznámila, že musí jít domů. Lehce jsem se otřel o téma doprovodu domů, ale ona mi s díky oznámila, že si toho váží, ale že musí odmítnout.

V duchu jsem pokrčil rameny, rozloučil se a těšil se na zítřek.

*

Doma jsem si přečetl email, ve kterém mi můj šéf napsal, abych si vzal pár dní dovolenou, protože se příprava mého důležitého úkolu lehce opozdí, ale abych byl na telefonu pro případ, že by se situace změnila a já musel nastoupit ihned. Odepsal jsem mu, že jsem s tím srozuměn a budu mu kdykoliv po ruce.

Kdykoliv jindy bych se nad touto zprávou zamyslel a hledal v ní háček, dnes jsem to však přijal s povděkem, neboť to znamenalo, že budu mít na Evu více času.

S netrpělivostí nedospělých adolescentů jsem ulehl do postele a myslel na Evu, dokud jsem neusnul.

*

Vstal jsem dost brzy, abych měl čas se na rande připravit. Zprvu jsem měl obavy takto setkání s Evou nazývat, aby se něco nepokazilo a já pak nebyl zbytečně zklamaný, ale nakonec jsem z včerejšího posezení usoudil, že nemám nejmenší důvod pochybovat o tom, že to rande bude.

Vzal jsem si čisté rifle a svoji nejlepší košili. Přemýšlel jsem i nad oblekem, ale pak jsem tuto možnost zavrhl, už jen proto, že se tam, kam půjdeme, nehodí. Dojem bych tím na ni neudělal a patrně bych vypadal jako namyšlený hlupák.

V poledne jsem si objednal pizzu místo toho, abych si zašel na oběd do nějaké blízké restaurace. Najedl jsem se, vyčistil si zuby a pohlédl na hodiny.

Do schůzky mi zbývala ještě hodina.

*

Byla to ta nejdelší hodina v mém životě. O půl druhé jsem vyrazil do Diegovy kavárny. Chtěl jsem tam být dřív než Eva, už jen proto, abych jí ukázal, že mi na ní záleží. Doufal jsem, že jí tím spíš neodradím.

Když přišla, byl jsem v pokušení mrknout na hodinky, protože jsem měl pocit, že vešla přesně ve dvě hodiny. Jaká to příjemná změna oproti ženám, které chodily na schůzky pravidelně pozdě. Někdy i o hodinu a více.

Jakmile mě zahlédla, zamávala mi a zamířila ke mně. Vstal jsem a na přivítání ji letmo políbil na tvář. Zdálo se, že jsem tím nic nepokazil.

"Tak kam mě vezmeš?" zajímala se.

"Vím o pár místech, které se ti budou líbit," slíbil jsem jí.

"Tak jdeme?" nabídla mi rámě, které jsem s radostí přijal.

Takto do sebe zavěšení jsme vyrazili do ulic.

*

Byl to asi nejkrásnější den v mém životě. S Evou jsme navštívili spoustu krásných a zajímavých míst, jako Zoo v Central Parku, Metropolitní muzeum umění, Rockefellerovo centrum nebo katedrálu svatého Patrika. Nejlépe nám však bylo, když jsme jen tak brouzdali po chodníku a povídali si. Za pár hodin jsme o sobě věděli takřka všechno. Přistihl jsem se, jak jí vyprávím i o svém nepodařeném manželství a stejně tak i o vztazích, které skončily dříve, než začaly. Měla pro mě pochopení. Nezastala se jako žena ostatních žen, přesto ale nestála ani na mé straně.

Západ slunce nás zastihl v Central Parku. Procházeli jsme se po cestě a drželi se za ruce. Věděl jsem, že tohle místo je po určité hodině docela nebezpečným místem, kolem nás však bylo ještě dost lidí, odrazujících svým počtem případné narušitele pořádku. Navíc jsme zahlédli i dva hlídkující policisty na koních, tudíž jsem neměl důvod cítit jakékoliv obavy. S ohledem na Evu jsem však zamířil ven z parku na lépe osvětlenou ulici plnou lidí.

Tentokrát mi dovolila, abych ji doprovodil domů. Měl jsem z toho důvěryhodného gesta radost.

Kupodivu nebydlela nijak daleko ode mě. Dělily nás od sebe pouhé dva bloky. Bydlela ve vysokém činžovním domě, její byt byl v předposledním patře na konci chodby.

Před jeho dveřmi jsme se zastavili. Eva odemkla a pootevřela dveře. Čekal jsem, zdali mě pozve dál, připravený jako gentleman odmítnout, neboť dnešek byl krásný až moc a já vím, že pokud vstoupím dovnitř tak se to pokazí.

Eva na něco vyčkávala. Aha. Popřál jsem jí dobrou noc. Pozvedla tázavě obočí. Takže něco jiného. Sehnul jsem se a letmo jí políbil na rty na rozloučenou. Chtěl jsem se odtáhnout, ale chytila mě kolem krku a přitiskla se ke mně.

Ten polibek byl dlouhý jako nesmrtelnost a vášnivý jako výbuch sopky. Líbat tedy vážně uměla. Měl jsem co dělat, abych si zachoval chladnou hlavu, když jsem odcházel a nesplést si východ.

U schodů jsem se otočil a zamával na ni. Stále čekala u dveří. Poslala mi vzdušný polibek a zavřela za sebou.

Seběhl jsem schody tak lehce, jako by mi gravitace uhýbala z cesty.

Při cestě domů jsem procházel kolem Diegovy kavárny. Její majitel právě zamykal vstupní dveře. Spokojeně jsem si pohvizdoval a tím ho na sebe upozornil.

"Ale, mladý pán Braun," uvítal mě. "Jak jste se dnes měl?"

"Báječně, Diego," zazubil jsem se na něj.

"Copak se stalo?" podivil se starý Portorikánec. "To ta žena?"

Nadšeně jsem přikývl.

"Vědci tvrdí, že trvá jen pětinu vteřiny, než se člověk zamiluje. V tom případě jsem byl do ní zamilovaný ještě předtím, než jsem ji poprvé uviděl!"

"Jste zamilovaný?"

"To si piš, amigo Diego!"

"To vám moc přeju," pogratuloval mi majitel kavárny.

Kdoví proč jsem měl pocit, že nemá ze štěstí, které mě potkalo žádnou radost. Nebyl to sice můj přítel, ale měl jsem dojem, že si rozumíme a přejeme si jen to nejlepší.

Připsal jsem to únavě po celodenní namáhavé práci a přátelským poplácáním po zádech ho nechal za sebou.

Zbytek cesty mi utekl rychle. Krok jsem měl lehký, skoro se mi chtělo tančit radostí. Vzpomněl jsem si na scénku ze slavného filmového muzikálu, kde Gene Kelly tančí a zpívá v dešti. Tančit jsem neuměl a o tom, že bych začal z plna hrdla zpívat, jsem si také mohl nechat jen zdát.

Místo toho jsem si raději nechal zdát o Evě.

*

Poprvé po dlouhé době jsem spal, aniž bych se v noci tucetkrát probudil. Proto mě celkem naštvalo, když mě kolem šesté ráno probudilo prudké bušení na dveře. Chtěl jsem si ještě pospat, ale návštěvník byl neodbytný.

Posadil jsem se na posteli, prohrábl si rozcuchané vlasy a oblékl si tepláky. Přešel jsem přes kuchyň do předsíně, a aniž bych se podíval do kukátka, jsem otevřel.

Byl to Diego.

Stál dva kroky před dveřmi a v rukou nervózně mačkal svoji čapku.

"Diego?"

"Omlouvám se, pane Braun," spustil a cpal se do dveří. Nezbylo mi nic jiného, než se jeho tlaku podvolit.

"Neotravoval bych vás," omlouval se, když jsem za ním zavíral dveře, "kdyby to nebylo opravdu naléhavé."

"Stalo se něco?" zeptal jsem se, a moje první myšlenky letěly k Evě. Snad se jí nestalo něco zlého?

"To ještě nevím," odvětil záhadně. "Potřebuji se vás předtím na něco zeptat."

"Mluv," vyzval jsem ho nedočkavě.

"Opravdu ji milujete?"

Tato otázka mě opravdu zaskočila. Nehledě na to, že mu do toho nic nebylo, jsem mu však odpověděl, že ano.

"Vysvětlíš mi, co se to děje?" naléhal jsem na něj a cítil se nejen naštvaně, ale i uraženě.

"Jste si opravdu jistý?" nedbal na moji předchozí otázku.

"Sakra!" vyštěkl jsem. "To víš, že jsem si jistý! Stoprocentně!"

Diego nějakou chvíli mlčel a zamračeně zíral do země, jako by na podlaze spatřil špinavý flek a přemýšlel, jak se ho co nejúčinněji zbavit.

"To je škoda," řekl pak a otočil se na patě, snad k odchodu.

Chtěl jsem si nechat vysvětlit jeho poslední poznámku, když v tom se otočil zpátky ke mně a já si všiml jedné děsivé skutečnosti. Zatímco v jedné ruce držel stále svoji čapku, v té druhé držel pistoli s tlumičem, kterou namířil na mě.

Jeho obličej v tu chvíli pozbyl jakéhokoliv výrazu. Tvář měl chladnou jako podzim v Kanadě.

A pak vystřelil.

Náraz střely mě odhodil na zem.

Zemřel jsem.

*

Vlastně jsem nezemřel. Nejdříve jsem si myslel, že se netrefil. Nebo že měl v zásobníku slepé náboje. Nebo že to byl gumový projektil. Jinak bych byl přeci mrtvý. Necítil bych přeci bolest, když mě střela...

Ne, necítil jsem bolest.

Cítil jsem pouze vteřinu trvající impuls, který mi oznámil, že došlo k narušení pokožky následkem vniknutí cizího předmětu.

Co je to za hloupost? Takhle přeci nikdy neuvažuji!

Pokusil jsem se pohnout, ale nešlo to. Bože, snad jsem neochrnul!

"Co... se... to... děje?" Naštěstí jsem mohl stále mluvit, i když s obtížemi.

Diego skryl pistoli a poklekl vedle mě tak, abych na něho viděl. Pak mě, skoro se zdráhám říct něžně, ale bylo to tak, chytil rukou pod hlavou a pozvedl ji tak, abych viděl průstřel hrudi v místě, kde jsem měl srdce.

To ale musím být mrtvý? Nikdo by nepřežil střelu přímo do toho životně důležitého orgánu! Jak to, že já ještě žil? Určitě to nebylo tím, že bych mě tužší kořínek.

"Musel jsem to udělat," řekl mi Diego. Skoro to znělo jako omluva, jen kdyby to ten člověk tak řekl. Ten starý Diego, dobrácký a ochotný, mluvící se zřetelným přízvukem, byl pryč.

Přede mnou klečel člověk, který sice vypadal jako on, ale byl jeho pravým opakem. Jeho angličtina byla bezchybná. V jeho očích se nezračila vřelost a touha být skvělým hostitelem. Jediné, co jsem z nich vyčetl, byla chladná profesionalita, s kterou vykonával svoji práci, jejíž smysl mi však stále unikal.

"Kdybych ti řekl to, co ti mám říct," pokračoval, "neuvěřil bys mi, dokud bych tě stejně nestřelil. A já dnes nemám čas se dohadovat. Takhle si to zkrátíme o nějakých těch deset minut, které můžu využít k tomu, abych ti řekl, o co tady jde."

Sarkasmus se mi vždy zdál jako nevhodný způsob vyjadřování, nyní mi však přišel vhod, když jsem si pomyslel, že když už nic jiného, aspoň se dozvím, proč mě Diego zastřelil - a proč jsem, sakra, pořád ještě naživu!

"Nejsem sice kdovíjak trpělivý, ale ty jsi celkem sympaťák, tak ti to řeknu tak pomalu a jasně, jak jen budu moci. Rozumíš mi?"

Nezdálo se, že by očekával moji odpověď, přesto jsem mu ji dal.

"Ano."

"Hodný kluk," pochválil mě poplácáním po strnulé tváři. Pak se posadil na zem, z kapsy košile si vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil.

Tady se nekouří, chtěl jsem mu říct, ale pak jsem si uvědomil, jak by to bylo trapné.

"Začnu tím," rozpovídal se Diego, "že mě jedna veliká společnost najala, abych tě sledoval a poskytoval jim veškeré informace o tom, co děláš. Jasně, řekneš si: co je to za hloupost? Já, taková nula a o mě se zajímají? Nula možná jsi, ale pro ně jsi nula dost důležitá. Doslova do tebe vrazili miliardy dolarů. Ne, nemáš je uvnitř těla, ale ty víš jak to myslím."

Dlouze si potáhl a vyfoukl mi kouř přímo do obličeje. Očekával jsem štípání v očích nebo alespoň slzení, ale žádný z těchto reakcí se nedostavila.

Co se týče toho, co mi zatím řekl, považoval jsem to za naprostou hloupost a dokud mi neřekne víc, nebudu ho považovat za nic jiného, než za šíleného cvoka, který by se měl místo střílení nevinných lidí do srdce léčit v blázinci.

"Sledoval jsem tě několik týdnů, jenže ty jsi takový nudný patron, až jsem začal pochybovat o tom, že mi dali ke sledování toho správného muže. Měl jsem konkrétní instrukce, týkající se jakýchkoliv změn tvého chování. K žádným významným změnám však dlouho nedošlo. Už jsem to chtěl pomalu vzdát a nahlásit svému chlebodárci, že se jejich předpokládaný scénář nenaplnil. Jenže pak jsi potkal tu ženu, Evu Crowleyovou. To už jsem zbystřil, protože jsem cítil změnu. Od té doby jsem tě sledoval neustále. A když jsi mi včera na ulici řekl, že ji miluješ, věděl jsem, nastala ta pravá chvíle. Zavolal jsem zaměstnavatelům a ti mi řekli, co mám udělat."

"A... co... to... bylo?"

"Přivést tě zpátky k nim," usmál se Diego.

Jeho úsměv se mi vůbec nelíbil. Značil potíže. Moje potíže.

"Tak... proč... tedy..."

"Proč jsem tě střelil?" doplnil mě Diego. "Tím se nemusíš trápit. Nemohlo ti to ublížit. Pouze tě to znehybnilo."

"Rána... do... srdce?" zapochyboval jsem.

"No právě," ušklíbl se zlomyslně. "Mohl bych tě střelit kamkoliv, krom hlavy a nic by ti to neudělalo. Jenže jsem tě nestřelil do srdce. To bys opravdu zemřel. Ono to totiž není tak jednoduché. Ty totiž nemáš žádné srdce. A nejedná se o žádnou metaforu."

Zadíval se na mě pozorně, aby spatřil moji reakci. Žádná však nebyla. Jedině, že bych se začal smát, což jsem však k dané situaci nemohl.

Já že nemám srdce? Skutečné, bijící srdce plné krve? Nemohl jsem tomu uvěřit. Tím bych musel popřít jednu docela zásadní skutečnost. Že nejsem člověk.

A já se jako člověk cítil. Jako člověk jsem žil.

Jenže jsem jako člověk nezemřel.

Přesto...

"Nevěřím."

Diego si povzdychl jako učitel, který se hodinu marně snaží vysvětlit učivo natvrdlé třídě.

"Tak dobrá. Řeknu ti to tak, abys to pochopil. Ale netvrď mi potom, že jsem to s tebou nezkoušel po dobrém."

A pak řekl něco, co mi navždy změnilo život.

"Jsi robot."

Tedy, kdybych nějaký život měl.

Jak to říct? Čekal jsem cokoliv. Třeba že jsem mutant. Nebo mimozemšťan. Je to sice stejně nepravděpodobné, ale patrně bych se s tím smířil lépe než s tím, že jsem ve skutečnosti jen hromadou kovu. Pořád by to znamenalo, že to já ovládám své tělo, svou mysl. Že jsem svobodný.

"Tady," šťouchl tlumičem do díry v mé hrudi, "je centrální motorický systém, díky kterému pohybuješ tělem."

"A tady," ťukl mě do čela, "je paměťová databáze, v které je uložena celá tvoje osobnost, jež ti byla uměle vytvořena v laboratořích."

"Ale...," chtěl jsem protestovat proti tomuto šílenství, ale ani jeden z mých argumentů by neprošel neprůstřelnou stěnou tvořenou fakty, které můj strojový mozek uznal jako pravděpodobné a logicky podložené.

K čertu s logikou!

Sledoval jsem Diega, jak vstává. Nejdříve jsem si myslel, že to se mnou skoncuje, než jsem si vzpomněl na jeho slova o tom, že mě má přivést svým pánům.

K mým tvůrcům.

Diego přešel ke dveřím a otevřel je. V nich stáli dva zdravotníci s nosítky. Vstoupili dovnitř a rovnou zamířili ke mně. Položili nosítka vedle mě a s nevelkou námahou mě na ně položili. Poté mě přikryli bílým prostěradlem.

*

"Byl jsem dovezen na jakýsi podivný operační sál, kde mi muži, podobní doktorům opravili zranění, které jsem utrpěl po zásahu z pistole. Mohl jsem se opět hýbat a mluvit, aniž bych se zasekával. Pak jsem byl odveden sem."

Mladý muž skončil své vyprávění. Aniž by pohnul jediným svalem, čekal na další instrukce.

Místnost, ve které se nalézal, tonula ve tmě, jen jeho postava byla zahalena v bělozlaté umělé záři ze stropního světla přímo nad ním.

Tři muže, skryté temnotou a sedící u jednoho dlouhého stolu spíše cítil, než viděl.

"Výtečně," pochválil mluvčího jeden ze skrytých mužů. "Jsem rád, že jste před námi nic nezatajil, pane Braune."

"Nemám důvod," odvětil Adam Braun suše.

"Smířil jste se tedy již se skutečností?" zeptal se druhý muž.

Vyslýchaný mlčel.

"Mám to brát jako ano?" optal se první vyšetřovatel.

Jedinou odpovědí mu bylo zaryté mlčení.

"Já nevím, proč se s tím strojem tak mažete!" vyhrkl třetí pozorovatel. "Prostě ho napíchněte a je to!"

První pozorovatel se tiše zasmál.

"Generále, vaše neomalenost je omluvitelná už jen z toho důvodu, že vy vojáci netušíte nic o něčem tak složitém, jako je lidská mysl. Nicméně sám víte, že je v tomto projektu vědecká sekce nadřazena armádě, tudíž, a použiji k tomu slova, která jistě pochopíte: sklapněte a šoupejte nohama!"

Generál tlumeně zaklel, ale dál se již do rozhovoru nevměšoval.

"Víte, Adame," pokračoval vědec, "ačkoliv se generál v lecčem plete, v tomto má pravdu. Nemuseli bychom se s vámi bavit, vyslýchat vás a chtít slyšet vaše názory. Mohli bychom vás napojit na přístroje a veškeré informace vám vytahat z paměťové databáze, nebo chcete-li, z mozku. Jenže já i moji kolegové si myslíme, že tento způsob je mnohem efektivnější. Pokud ovšem nebudete chtít spolupracovat, budeme muset přistoupit k té druhé variantě. Takže?"

"Nevím, co chcete slyšet," odhodlal se nakonec k odpovědi Adam. "Cítím se jako člověk, i když vím, že jim nejsem."

Adam reagoval na informace, kterých se mu dostalo chvíli poté, co byl doveden do této místnosti.

Bylo mu sděleno, že byl uměle vytvořen ve vládních tajných laboratořích, a to zhruba před rokem. Byl vyslán do společnosti, samozřejmě pod stálým dohledem, aby se ukázalo, jestli se dokáže adaptovat na přírodní podmínky, aniž by kdokoliv odhalil, že se jedná pouze o stroj podobný člověku.

Veškeré vzpomínky na předchozí život, na dětství, rodinu či na manželku byly falešné. I city a pocity, o kterých si myslel, že jsou jedním z hlavních znaků lidskosti, byly pouze nasimulované. Program v jeho paměti reagoval na veškeré vnější vjemy a vytvářel na ně požadované citové odezvy. To, co je pro lidské bytosti přirozené, bylo u něj předem nadefinované a naprogramované. Emoce jako hněv, stud, veselí, pocity jako chlad, žízeň nebo hlad, to vše bylo dílem předních vědeckých kapacit. Jeho tělo dokázalo dokonce konzumovat a vylučovat potraviny.

Dokonalá kamufláž nejen pro lidi okolo, nýbrž i pro něj samotného.

Jen to jediné mu jeho stvořitelé nedopřáli.

Milovat. Poznat lásku. Těšit se z přítomnosti opačného pohlaví.

A nyní spekulovali nad tím, zdali došlo k chybě v programu, nebo se stalo něco mnohem nepravděpodobnějšího.

Že se robot zamiloval.

Jelikož všechny důkazy svědčily proti jeho lidství, musel se s tímto pojmenováním začít smiřovat.

Není člověk jménem Adam Braun.

Je projekt L121/1104.

*

Po celý následující týden byl podrobován všemožným testům, zkouškám i rozhovorům. Přesto se nesnažil ani v nejmenším spolupracovat. Dokonce se tak zatvrdil, že se s nikým ani nebavil. Každý den v osm hodin ráno odcházel v doprovodu stráže z cely, která mu byla přidělena, a ve čtyři odpoledne se do ní vracel.

Byl robot, ale cítil se přesto jako vězeň.

Po týdnu si ho nechala předvolat vyšetřovací komise. Opět ti tři samí lidé. Vědec, generál a někdo třetí. Adam ho odhadoval na někoho z vlády.

"Slyšel jsem, že s námi nechcete spolupracovat," pokáral Adama na uvítanou vědec.

"Kdyby bylo po mém," mumlal generál, "tak už by se ten zmetek dávno válel v popelnici!"

"Ale generále," mírnil ho kolega vědec. "Naši sponzoři by nebyli rádi, kdyby práce, do které oni investovali miliardy dolarů, a my deset let usilovné práce skončila v odpadcích."

"Já bych to všechno zužitkoval mnohem lépe," odvětil rozhodně generál.

"Tomu věřím," přikývl vědec a ironicky se usmál.

"Budu spolupracovat," ozval se znenadání Adam.

Tváře všech tří vyšetřovatelů se k němu obrátily.

"Skutečně?" zeptal se vědec.

"Ano," přikývl Adam. "Ovšem jen pod jednou podmínkou."

"A jakou?" zajímal se vědec.

"Co s ním vyjednáváte!" vyhrkl nakvašeně generál. "Je to jenom stroj!"

"Generále?" obrátil se vědec na svého armádního kolegu.

"Co?"

"Držte laskavě hubu. A vy, Adame. Co je to za podmínku?"

"Chci vidět Evu."

Nastalo hrobové ticho. Kdyby to bylo možné, mohli by slyšet, jak vědcova mozkovna usilovně pracuje.

"Dobrá, souhlasím," rozhodl se vědec.

"Ale..."

"Mlčte, generále!"

"Kdy ji uvidím?" ozval se Adam.

"Až s vámi skončíme," oznámil mu vědec tónem, jenž nepřipouštěl další otázky.

Adam se s ním nepřel. Dosáhl toho jediného, oč mu celou dobu šlo. Pak ať si s ním dělají, co chtějí.

*

Další série testů probíhala celé tři týdny. Adam, jak slíbil, spolupracoval. Odpovídal na všemožné otázky, jimiž ho skupina vědců zahrnovala od rána do večera. Jeho tělo bylo napojeno na mnoho přístrojů, které detailně zaznamenávaly každičký proces, odehrávající se v umělé schráně, v níž vězela jeho zkoumaná osobnost.

Adam se snažil držet nepsané dohody, kterou spolu s vědcem uzavřeli, přesto si neodpustil občasný dotaz ohledně setkání s Evou.

"Buďte trpělivý," zněla pokaždé odpověď.

Pro stroj je trpělivost samozřejmá, snažil si namluvit Adam. A já jsem stroj. Tak proč to, sakra, nefunguje?

Přesto vydržel. Poslední den testování byl za ním. Odveden do cely očekával, že vědec splní svoji část dohody.

*

"To není možné!" vydechl vědec, zatímco si už poněkolikáté procházel závěry zkoumání, které mu přinesl před chvílí vedoucí výzkumu.

"Jste si jistý?" zeptal se znovu vedoucího výzkumu.

"Na sto procent," odvětil on se zpoceným čelem a třesem v ruce.

"Ale jak by...," s nevyřčenou otázkou pohlédl na vedoucího.

"Nejsme si jistí, pane," pokusil se mu vysvětlit vedoucí. "Logicky je to nemožné, ale výsledky nelžou. Samozřejmě na něm ještě můžeme učinit několik dalších pokusů. Obávám se ale, že výsledky zůstanou stejné."

"Takže ten robot...," polknul nasucho vědec. Nedokázal to říct. Popíralo to veškeré vědění, kterého se mu za jeho třicet let v roli jednoho z nejschopnějších lidí v branži dostalo.

"...má duši," dokončil za něj vedoucí výzkumu s odvahou, plynoucí z vědomí, že to nebude on, kdo bude muset rozhodovat o tom, zdali je toto šílenství vůbec možné pokládat za skutečnost.

Vědec pohlédl ke stropu, umělé to náhražce nebes a poprvé ve svém životě zauvažoval o existenci Boha.

Vzal desky s výsledky a podal je zástupci vlády. Generála a jeho výsměšný chechtot se zatnutými zuby ignoroval. Prsty bubnoval o desku stolu po celou tu dobu, co si zástupce vlády četl v záznamech. Nevypadalo to však, že by ho vědcova nervozita nějak rušila.

"Co si o tom myslíte?" zeptal se vědec vládního zmocněnce poté, co dočetl spis a s lehce třesoucíma se rukama ho položil na stůl.

"Pokud by se tohle," ukázal na složku, "dostalo někomu nepovolanému do rukou, znamenalo by to nejen konec celého projektu, ale převrátilo by to svět naruby. Následky by byly nepředstavitelné. A nenapravitelné. Tohle si naše vláda na triko nevezme. Zničte to..."

"Ale...," pokusil se chabě protestovat vědec.

"...nebo s tím udělejte, cokoliv uznáte za vhodné. Snad si rozumíme, doktore."

"Rozumím," rezignoval vědec sklesle.

Zástupce vlády vstal, stejně jako šklebící se generál. Oba dva se vydali ke dveřím. Jako první v nich zmizel generál. Vládní úředník se však ještě zastavil a otočil se, čímž na sebe upoutal vědcův pohled.

"A doktore, už nikdy o tom nemluvte jako o člověku."

S těmito slovy zmizel.

*

Ještě dlouho seděl doktor v místnosti. Už tak dlouho se necítil opuštěný a tak - jediné slovo, které ho napadlo, znásilněný.

Vědě věřil celý život. Byla pro něj matkou. Skutečnou matkou - ne tou, která se každý večer vracela z práce opilá a pošpiněná cizími muži za pár dolarů, které jim vystačily akorát tak na nájem, jídlo a alkohol.

Byla jeho tajnou dívkou na střední a na vysoké, ke které rád utíkal.

Byla jeho manželkou, které slíbil věrnost až do konce výměnou za to, že ho bude po celý život naplňovat štěstím a spokojeností.

Věda byla jistota, měla svůj řád a pravidla. Nemohl se spolehnout na rodinu, přátele a ani na společnost. Pouze na vědu ano.

A teď ho zklamala i ona. Opustila ho, bez dopisu na rozloučenou, bez vysvětlení.

Obloha se zatáhla v předtuše nekonečného, vytrvalého deště. Slunce již nikdy nevyjde.

Nezůstalo mu nic. Jeho jediná šance na únik z náhlé samoty a prázdnoty ráže. 357 Magnum ležela pečlivě ukrytá ve spodním šuplíku jeho pracovního stolu v malém, útulném bytě, který po mnoho let nazýval domovem.

Než však odejde, učiní ještě něco, co považoval za správné. Pomůže někomu, kdo si podle něj šanci zaslouží.

*

"Nezdá se mi to bezpečné, doktore," prohlásil obezřetně Diego.

"To ani není, můj příteli," upozornil ho vědec.

Diego se zachmuřil. "Proč to tedy chcete udělat? Co pro vás znamená? Je to jen stroj."

Vědec se smutně usmál. "Vám tak připadá?"

"Ne," připustil neochotně Diego. "Abych pravdu řekl, kdybych nevěděl, co je zač, považoval bych ho za slušného a sympatického člověka."

"Tak vidíte," prohlásil vědec. "V čem se vlastně od něho lišíme? Vždyť i ty naše lidské emoce a pocity, s kterými se celý život radujeme i trápíme, jsou jen uměle vyvolané reakce a procesy. Možná jsme i my pouhé stroje. Svým způsobem, samozřejmě. Považujeme se za dokonalý vrchol stvoření, aniž bychom vlastně chápali, proč jsme byli stvořeni. Ať už je to však s tím filozofickým smyslem života jakkoliv, máme možnost ten život prožít, jak nejlépe umíme. A tu samou šanci chci dát i jemu. Samozřejmě s jistými výhradami, jinak by to ani nešlo."

"A ty výhrady jsou...?"

"Musel jsem mu kompletně vymazat paměť. A změnit vizáž, aby ho nikdo nepoznal."

"Bude to stačit?" zapochyboval Diego.

"Musí!" povzdechl si vědec. "Víc už pro něj nemohu udělat. Teď už je to všechno v jeho rukou. A ve vašich, pokud mi pomůžete."

Diego se zamyslel. Se zamračeným výrazem pozoroval doktorovu zoufalou, věkem sešlou tvář.

"Souhlasím," přikývl vážně. "Než však udělám to, oč jste mě požádal, chci vědět pravý důvod, proč ho zachraňujete."

"To byste nepochopil," usmál se vědec.

"Zkuste to," vyzval ho Diego. "Možná nejsem takový chytrák jako vy, ale lidem rozumím."

Vědec si řekl, že stejně nemá už co ztratit. A hrdost ho netrápila.

"Víte, Diego, já nikdy nepoznal v životě žádnou ženu. Nikdy jsem se nezamiloval a nikdy nemiloval. Jako mladého mě ženy nezajímaly a jejich zájem o mě byl ještě mnohem menší. Přesto jsem věřil, že láska existuje, ať už v jakékoliv podobě. Později jsem doufal, že ji i já jednoho dne poznám, a tím nemyslím skrze mikroskop. Že poznám jaké to je milovat skutečnou osobu. Nakonec jsem se zamiloval. Do své práce. Oddal jsem se jí na plný úvazek. Těžko bych vám vysvětloval jaké to je. Vy máte rodinu? Jistěže ano. Vy jste normální, haha! Pochybuji, že pro vás vaše zaměstnání znamená víc než vaše žena a děti. Pro mě to však nebyla jen práce. Byla to vášeň z poznání. Psychický orgasmus z nového objevu. Štěstí nad zdarem.

Když jsem začal pracovat na vládním projektu, z něhož vzešel Adam Braun, věděl jsem, že pracuji na něčem opravdu výjimečném. Adam je vlastně můj syn. Syn, kterého jsem stvořil bez potřeby plození. Možná jsem tehdy tušil, že je mým posledním dílem, mým odkazem tomuto světu, který se od mého dětství tolik změnil. Z lidí se stali roboti. Otroci vlastních potřeb. Otroci s okovy, které si sami nasadili a zahodili klíče.

Patrně jsem chtěl stvořit něco tak úžasného, že to překoná veškeré mé představy. A podařilo se mi to. Stvořil jsem život. Skutečný život. Do jeho stvoření jsem vložil celou svou duši a zdá se, že nejen metaforicky.

On je já a já jsem on. Jediné, co mu chybělo k tomu, aby se stal člověkem, byla láska. Skutečná láska. A on ji našel. Na rozdíl ode mě.

A pokud je, jak vy říkáte, obyčejný stroj, je to stroj, který miluje. Tím pádem důkaz, že láska není jen lidským výmyslem, romantickým poblouzněním nebo chemickou reakcí. Láska nezná mezí. Milují lidé, zvířata, tak proč ne uměle vytvořené bytosti? Láska přece není omezená jen na lidské tělo. A pokud ano, není spravedlivá.

Pokud Adam cítí a vnímá svět stejně jako my, je to tedy člověk. A jako člověk má svůj osud. Jeho cesta bude obtížnější o to, že si nebude pamatovat, že už jednou byl šťastný a zamilovaný. A milovaný. Ale já pevně věřím, že to, co kvůli nám ztratil, opět najde. Zaslouží si to."

Diego byl tak ponořený do doktorova vyprávění, že si chvíli neuvědomil, že už domluvil. Pozorně ho poslouchal, a v hloubi duše věděl, že má pravdu.

Jeho povolání už mnoha lidem život vzalo, a on kvůli tomu mnoho nocí nespal a trápily ho výčitky svědomí. Aspoň zpočátku, než si na to zvykl.

Teď však dostal šanci, aby někomu život vrátil. I když pro něj bylo stále těžké přemýšlet o Adamovi Braunovi jako o lidské bytosti.

Věděl, že pokud by teď odmítl, do smrti by musel žít s vědomím, že možná udělal něco špatně. Adam Braun nebyl žádná zlá stvůra. Byla to jen bytost, která chtěla žít. A milovat.

Ať už ten pojem pro něj znamenal cokoliv, měl on právo mu tu šanci vzít?

"Jdu do toho, doktore!" rozhodl se pevně Diego.

Vědec úlevně vydechl. Setřel si pot z čela a dal Diegovi znamení, aby vyčkal. Vrátil se zadním vchodem do hlavní budovy vědeckého komplexu. Diego mezitím otevřel zadní dveře svého auta.

Asi po minutě se doktor opět objevil. Krok za ním šel Adam Braun. Zastavili se u auta. Diego se na toho člověka podíval.

Adam se díval strnule před sebe, tvář prostou jakýchkoliv emocí. Na chvíli zapochyboval o správnosti svého rozhodnutí.

"Nebojte se," pospíšil si vědec, když si všiml Diegova zachmuřeného výrazu. "Adam je teď v jakémsi nouzovém režimu. Po zadání hlasového kódu se aktivuje jeho osobnost."

Doktor posadil Adama na zadní sedačku a zavřel dveře. Ještě jednou vysvětlil Diegovi, co má dělat. Podržel mu dveře, aby mohl nasednout. Diego si připnul pás a zavřel dveře. Poté stáhl okénko.

"A co když to nevyjde?" zeptal se vědce.

"Jak to myslíte?"

"Co když jste z něj vymazali i to, co z něj udělalo člověka?"

Bylo patrné, že si vědec tuto možnost nepřipouštěl. Stisknul Diegovi paži a povzbudivě se usmál.

"Hodně štěstí, příteli."

"I vám, doktore."

Diego nastartoval a odjel.

Vědec pomalu kráčel k hlavnímu parkovišti. Nasedl do svého auta a z přihrádky vytáhl pistoli. Naposledy na sebe pohlédl do zpětného zrcátka. Usmál se.

"Na tohle štěstí nepotřebuji."

Přiložil si hlaveň pistole ke spánku a zmáčkl spoušť.

*

Nad Los Angeles právě svítalo. Nebylo to však město plné ranních ptáčat. Na ulicích se tak brzy pohybovali jen lidé nevalné pověsti, opilci a zoufalci.

Po molu na manhattanské pláži kráčeli dva muži. Jeden menší, postarší Portorikánec, druhý vysoký štíhlý běloch.

Jakmile se ocitli na konci mola, Portorikánec rukou bělocha zastavil, jinak by šel patrně dál a přepadl přes zábradlí do moře.

"No, chlapče," oslovil ten starší mladšího, "snad má doktor pravdu a tohle dobrodružství nakonec dopadne dobře. Aspoň pro tebe. Tak hodně štěstí."

Z kapsy košile vytáhl pomačkaný kousek popsaného papíru.

"Aktivační kód 139-037-937," četl z něj. "Projekt L121/1104."

"Akce."

Adamovy oči znovu ožily.