Světlo uvnitř temnoty (2012)

16.01.2018


stáhnout doc


6. června 1944

Normandie

Měsíc byl v úplňku, temná obloha byla plná trhajících se mraků, pozůstatků po nedávné bouři. Před malou chvílí přelétlo asi osm set nákladních letadel plných příslušníků americké 82. a 101. výsadkové divize, pobřežní linie normandské pevniny. V jedné z nákladních "dakot" sedělo dvacet parašutistů 508. výsadkového pluku. Dva hvězdicové motory Pratt & Whitney Twin Wasp S1C3G hučely na plné obrátky, spolu s fičícím větrem vytvářely znervózňující zvukovou kulisu, kterou však někdo z přítomných sotva vnímal. Každá z oněch dvaceti myslí putovala jiným směrem, ale přesto ke stejnému cíli. Ten ležel někde dole pod nimi. Měl své jméno, své kódové označení a také svůj malý praporek na velké mapě štábu divize.

Vojín Charles W. Parker byl jednou částí z mnoha tisícové armády, která měla za úkol změnit svět. Tehdy v letadle ještě nikdo z nich netušil, do čeho jdou a jaké následky si ponesou. Mnozí z nich padnou, jiní přežijí, ale budou si připadat stejně mrtví, jako jejich pohřbení kamarádi. Každý v letadle myslel na smrt, ale jen málokdo doufal v to, že on se tomu tentokrát vyhne. Charles o ničem takovém nepřemýšlel. Jeho mysl putovala až do dalekého Gainesville ve státě Florida, do domku pana a paní Parkerových. Již dva roky nebyl doma a o tom, zdali svou rodinu ještě uvidí, raději ani nepřemýšlel. Válka mu vzala veškeré naděje, snad i ty, ve které ani v životě nedoufal.

Pevněji sevřel svojí karabinu Winchester. 30 M1, a pohlédl z kulatého okénka. Spatřil však jen levé křídlo jejich letadla. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl, aby se alespoň trochu uklidnil. Takhle to bylo pokaždé, kdykoliv šel do akce.

"Deset minut do seskoku!" vykřikl poručík Seymour. Pár mužů na něj pohlédlo bez jakýchkoliv emocí. Johnny Henderson, sedící naproti Charliemu, cosi zašeptal do ucha svému sousedovi, Miku Slaterovi, zašklebil se a odplivl si na podlahu. Poté zaregistroval Charlieho pohled.

"Máš strach, mladej?" zavolal tak hlasitě, jakoby snad Charlie neseděl přímo naproti němu. Charlie se smutně usmál. Johnny vždy každému říkal mladej, i když byl dotyčný o mnoho let starší než on. I Charlie byl starší než Johnny. Sice jen o dva roky, ale i tak to stačilo k tomu, aby si takové označení nemusel nechat líbit. Jemu to však bylo úplně jedno. Jméno nebo oslovení nedělá v takové situaci žádné rozdíly. Mohli jste se jmenovat Smith, Young, Walker nebo Grant, ve válce jste však byli jen bezejmenné položky, vhodné tak akorát k vyškrtnutí. Charlie se už párkrát vyškrtnutý viděl. Při cvičných střelbách ho jeden neopatrný nováček střelil do stehna a jen o milimetr minul tepnu. Při vylodění v Sicílii ho zase kulka škrábla na spánku a o mozek nepřišel jen proto, že se včas otočil, protože měl pocit, že zaslechl své jméno.

"Připravte se!" zvolal opět poručík. Několik mužů zamumlalo kletby, ale Charlie byl zticha. Klít nebo se modlit nebylo k ničemu. Bůh vás nevyslyší. Má zalehlé uši od toho neustálého bombardování, střelby a výkřiků.

"Bůh už není ani na týhle planetě," řekl před nedávnem Johnny a podle těch nekončících jatek, mu dal Charlie za pravdu. Dovolil by snad bůh takové zbytečné krveprolévání? To těžko. Ledaže by to byl krvežíznivý netvor a ne ten milující stvořitel, jak ho mnozí popisují.

Odložil tuto teologickou otázku stranou a věnoval se raději přípravě na seskok. Jejich cílem bylo jakési malé francouzské město St.Mere-Eglise. Přes něj vedla silnice N13, která byla životně důležitá pro německá vojska k vedení protiútoku na spojenecká vojska, vyloďující se na plážích Omaha a Utah. V životě o městě předtím neslyšel, a pochyboval, že někdo z ostatních ano. Ale jako vojáci museli poslouchat, ne se ptát. I kdyby bylo toto město na Měsíci, museli by tam jít. Maximálně by se směli zeptat na to, na jak dlouho mají zadržet dech.

Místní německá posádka prý není nijak silná, to ale říkají kdykoliv, když jde do tuhého. Proč ty ubožáky děsit ještě předtím, než je postřílí?

"Pět minut!" zavolal pilot z kokpitu.

"Pět minut do stanice Peklo!" zanotoval Johnny.

Mike se zasmál a namířil hlaveň svého thompsonu na Charlieho. Jakoby mu nabízel, že mu usnadní cestu na onen svět.

"Bum!" Mike škubnul zbraní v parodii výstřelu a zašklebil se. Charlie se ho rozhodl odpálkovat nějakou poznámkou, ale čas mu dán nebyl. Dávka flaku rozervala místo, kde seděl Mike, a roztrhla mu hlavu. Muž, sedící vedle Mikeova torza s křikem vypadl z letadla.

Všem bylo jasné, že se dostali pod palbu nepřátelských děl a kulometů. Rachot, který se nesl celou oblohou, jim dal za pravdu. Nikdo nepochyboval, že by se do místa seskoku dostali beze ztrát. Ale že by oni první schytali zásah, to bylo skoro až k smíchu.

Letadlo začalo ztrácet výšku, všichni vevnitř popadali a váleli se po zemi. Piloti a poručík křičeli jeden přes druhého, aby vojáci vyskákali.

"Rychle. Už to dlouho neudržím!" volal jeden z pilotů.

Několik mužů stihlo vyskočit, než se letadlo dostalo do vývrtky. Teď už bylo zhola nemožné vyskočit. Charlie se držel za sedátko a snažil se zachovat si chladnou hlavu. Sice mu to nijak nepomůže, ale aspoň nezemře jako skučící nebo řvoucí zbabělec.

Osud však zřejmě nechtěl, aby dnes Charlie zemřel. Jedna dávka z protiletadlových děl zasáhla ocas letadla a zcela ho odtrhla od zbytku trupu. Zbylí vojáci byli s řevem vytaženi ven. Stejně tak i Charlie, pro kterého to bylo jediné východisko z této situace. Pustil se a nechal se vystřelit ven z letadla. Jakmile přestal rotovat, zatáhl za šňůru a otevřel padák. Měl dost času nato sledovat pekelné inferno, odehrávající se všude kolem. Některá letadla hořela, jedno se ve vzduchu rozpadlo a zřítilo se do polí. Všude kolem byly stovky výsadkářů, kteří se snášeli z oblohy. Ze země jim letěly vstříc rudé a oranžové svazky střel. V St.Mere-Eglise hořelo několik domů, což usnadnilo míření německých vojáků, kterým plameny poskytly skvělé osvětlení. Mnoho vojáků bylo zasaženo již ve vzduchu a k zemi dopadaly jen jejich mrtvoly.

Charlie byl však naštěstí dost daleko od města, a tudíž i od masakru. Proto se staral jen o to, aby v bezpečí přistál. Pod sebou však viděl jen samé stromy. Takové přistání by nemusel přežít. Zničehonic zahlédl asi sto metrů před sebou slabé, ale přesto zřetelné světélko. Zapátral tím směrem a zjistil, že je tam malá mýtina, na které by mohl bezpečně přistát. Mohla to být past, ale tuto možnost si Charlie uvědomil, až když na mýtině přistál. Naštěstí na něj nikdo neútočil ani nestřílel. Rychle se zbavil padáku a všeho nepotřebného, uchopil pušku a skryl se mezi stromy. Několik minut čekal a rozhlížel se kolem, ale nikoho nespatřil. To mu dodalo odvahy, aby vstal a vydal se k městu. To bylo vzdálené asi tři kilometry, takže pokud si chce zabojovat, bude si muset pospíšit.

Ve tmě se mu běželo špatně, ale na to, aby si posvítil baterkou, si nepřipadal jako dost velký sebevrah. Mohl to risknout, ale protože to neudělal, neviděl vystouplý kořen, který mu stál v cestě a o který zakopl. Puška mu vylétla z rukou a on se rozplácl na zemi. Hlavou se přitom udeřil o kámen. Před očima se zamlžilo a on hekl bolestí. Chytil se rukou za hlavu a s vrčením se ze sebe pokusil tu palčivou bolest vytlačit. Marně.

Pokusil se postavit, ale pravou nohou mu projela ostrá bolest. Tohle mu tedy ještě scházelo. Bylo mu jasné, že takhle tady jen tak ležet nemůže. Nepochyboval o tom, že první, kdo by ho zde našel, bude s největší pravděpodobností nepřítel. S obtížemi se proto postavil na nohy a se zakaleným zrakem hledal po zemi pušku. Po krátkých obtížích jí našel ve křoví. Použil jí jako hůl a s její pomocí pomalu kulhal lesem, vidíc přitom sotva metr před sebe.

Zmatek v jeho hlavě se dovršil v okamžiku, když se opět vynořil na té mýtině, od které, alespoň si to myslel, by měl být již dost daleko.

Zřejmě jsem zabloudil, usoudil Charlie. A to se mi stane zrovna při Dni D.

Únava, bolest i stres si vybraly svoji daň a posadily Charlieho do trávy. Opřel se o hlaveň pušky a snažil se nabrat síly a zbavit se bolesti hlavy. Jediné, co na tom bylo pozitivní, bylo to, že nekrvácel. Vánek, který mu pomalu pročišťoval mysl, zesiloval a po krátké chvíli se z něj stal docela silný vítr. Charlie si stáhl přilbu víc do obličeje a přitom si rukou kryl oči před stébly trávy, které se vznesly ze země. Vítr kupodivu během několika sekund zmizel a kolem byl opět klid. Charlie sundal ruku a rozhlédl se kolem.

Nečekal, že by se kolem něco změnilo a proto sebou vyděšeně cukl, když si uvědomil, že necelých deset metrů od něj stojí postava. Pokusil se pozvednout zbraň, ale ta mu najednou připadala těžší než celý tank. Zklamaně pušku sklonil a bezmocně čekal, až k němu postava dojde. Až teprve tehdy si Charlie uvědomil, že je to jen nějaká mladá žena, patrně Francouzka z města nebo okolí. Pokusil se stát, ale nohy mu vypověděly službu. Žena před ním poklekla a natáhla k němu ruku. Charlie se od ní odtáhl a pokusil se jí něco říct. Hlava se mu ovšem zamotala natolik, že se zvrátil dozadu a padl do trávy.

Francouzka se nad ním sklonila a věnovala mu povzbuzující úsměv.

"Tout va bien," řekla mu klidným hlasem.

Charlie si uvědomil, jak krásný má hlas. Jako hlas anděla, doprovázejícího vás do Nebe.

Najednou si připadal strašlivě unavený. Proto zavřel oči, jejichž víčka vážila nejméně tunu a okamžitě usnul.

*

Probuzení bylo tvrdé, ale snesitelné. Místnost byla celkem prostorná, útulná a pečlivě uklizená. Jediné světlo, díky němuž si mohl prohlédnout interiér, byla lampa, postavená na stole. Krom postele, na níž ležel, byla v místnosti pouze velká dřevěná skříň, krátká lavice pod oknem, obraz Panny Marie a Ježíška na zdi a krucifix nade dveřmi. A pod nimi...

...stála ona.

Její pohled, ačkoli mírný, vědoucí a uklidňující, jako pohled milující matky, v Charliem přesto budil znepokojení. Ladným krokem přistoupila k okraji postele a posadila se. Charlie sebou nepatrně cuknul, což ta žena přešla slabým úsměvem.

"Ne vous inquiétez pas," řekla Charliemu. "Les Allemands sont ici."

Charlie, který francouzštině skoro vůbec nerozuměl, a znal sotva pár slovíček, přesto pochopil, že mluví o Němcích. Z jejího tónu vyplynulo, že se nemusí bát. Charlie se nesměle usmál. Bylo to jediné, co ho napadlo, i když v duchu mu to připadlo hloupé.

Žena se mu opět pokusila něco vysvětlit, ale Charlie jen marně zavrtěl hlavou.

"Je mi líto. Nerozumím vám."

Přes její protesty se pokusil vstát, ale bolest, která ho zasáhla, když se postavil na poraněnou nohu, ho opět poslala do postele. Charlie se přemáhal, aby nehekal moc hlasitě. Přeci jen nechtěl vypadat jako nějaký slaboch. Ženu jeho hrdinství pobavilo, ale navenek na sobě nedala nic znát.

"Měl bych být se svýma klukama," povzdychl si Charlie. Přitom si vzpomněl na Mika a také na ostatní, kteří se dnešní noci stali obyvateli říše mrtvých. Ani nechtěl pomyslet na to, kolik z nich už nikdy neuvidí, až se vrátí ke své jednotce.

Ve válce ztratil již dost přátel, ale s tím musel počítat každý. Z Gainesville odešel spolu s Michaelem Lewisem a Phillipem Taylorem, přáteli, které znal již od mala. Michaela roztrhal granát, vypálený z hlavně tanku. Phillip schytal dávku z kulometu, který mu z nohou udělal krvavé pahýly. Dostal vstupenku domů, ale nevyužil jí. V nemocnici si podřezal žíly. To byla pro Charlieho zřejmě největší rána. Phillip byl pro něj něco jako bratr, kterého neměl. I přes občasné neshody stáli vždy při sobě. Charlie věřil tomu, že se po válce vrátí domů a postará se o svého přítele. Po jeho smrti se však ten domeček z karet, postavený na plánech zhroutil do bahna válečného šílenství.

Charliemu tak zůstali již jen rodiče. Jediný důvod, kvůli kterému chtěl přežít tohle peklo. Z domova neodešel v dobrém a proto se s nimi ani nestihl rozloučit. Po celou dobu, kdy byl pryč, ho to trápilo.

Jeho rodiče však nebyli jediní, koho opustil. Nebo spíše před kým utekl. Zbaběle utekl. Jmenovala se Jessica. Miloval jí více než kohokoliv jiného a přesto od ní odešel. Než se postavit tváří tvář zodpovědnosti, raději narukoval a nechal jí v Gainesville samotnou.

Tedy ne samotnou. Jakmile místní mladíci zjistili, že je nejkrásnější dívka z města opět volná, začali se kolem ní stahovat, jako vlci kolem kořisti. Charlie už nezjistil, komu dala nakonec přednost a ani ho to vlastně nezajímalo. Byl to její život a ona nebyla hloupá, aby si ho zkazila s nějakým pitomcem. Alespoň v to doufal.

Možná, že kdyby mohl vrátit čas a rozhodnout se znovu, tak by s ní zůstal, ale na to se nehraje. Věděl, co svým rozhodnutím ztratí a teď toho nemohl, nesměl litovat. Vždy si stál za svým, a i když si tím kolikrát ubližoval, dělal to, co považoval za správné. Nikdy si připustil, že by se spletl, ani kdyby...

Žena na něj promluvila a ukázala k oknu. Nezdálo se, že by venku bylo nějaké nebezpečí, přesto Charlie raději sáhl po pušce. Žena mu naznačila, aby zůstal v posteli a opustila místnost. Po několika minutách čekání Charlieho vylekala hlasitá rána, kterou nemělo na svědomí nic jiného, než vykopnutí dveří těžkou vojenskou botou. Charlie natáhl závěr pušky, a vsedě namířil na dveře. První, kdo vejde, to schytá rovnou do srdce.

Dál už Charlie s budoucností nepočítal. Alespoň ne s takovou, ve které bude svobodný anebo živý. Jen velmi slabě doufal v to, že to budou jeho druhové výsadkáři. I když tu taková možnost byla, Charlie se k ní raději moc nepřikláněl.

Nekonečné vteřiny naslouchal pomalým, hlasitým krokům, jež se blížily k místnosti, ve které ležel. Charlie si opřel pažbu o rameno a zamířil. Přitom sledoval kliku, která se začala pomalu otáčet. Když byla zmáčknutá na doraz, nadechl se a pomalu mačkal spoušť.

Dveře se zničehonic rozletěly a Charlie vystřelil. Nikoho však nezasáhl a kulka se zarazila do stěny v chodbě.

Chvíli bylo ticho a poté se ozvalo tlumené zaklení: "Kurva! To bylo o chlup!"

Charlie si úlevou vydechl a zavolal na muže, schované v chodbě. Jako první se ve dveřích objevila mohutná silueta seržanta Stanleyho Sharka, muže, jenž patřil k Charlieho četě. Byl to vysoký, hrůzu nahánějící obr, avšak s dobráckým srdcem. Jakmile spatřil Charlieho, sedícího v posteli, zasmál se a zavolal ostatní. Spolu s ním byli v místnosti další tři muži. Charlie ani jednoho neznal, ale věděl, že patří ke stejné rotě, jako on a Stanley.

"Tak tebe bych tady nečekal, malej," zachechtal se Stanley a posadil se vedle Charlieho. I když Charlie nebyl žádný prcek, vedle Stanleyho byl skoro každý malej.

"Alespoň sis pod ty peřiny mohl přizvat nějakou Francouzku" dělal si z něj Stanley legraci. "To bys koukal, jak sou celý diví ukázat nám, osvoboditelům, jak moc si váží toho, co sme pro ně udělali."

Charlie se usmál, ale pak si vzápětí vzpomněl na tu ženu. Zeptal se na ni Stanleyho, ale ten jen zavrtěl hlavou.

"Nikoho, kromě tebe, jsme tady nepotkali. Možná se nás lekla a utekla do lesa. Třeba neměla čistý svědomí a tobě pomohla jen proto, aby si smazala nějaký ty hříchy, co tady napáchala se skopčákama. To bys koukal, jak rychle si tady vyřizujou účty s kolaborantama."

Charlie neměl pocit, že by ta žena měla strach. Působila až moc vyrovnaným a klidným dojmem. A na kolaborantku také nevypadala. I když, musel si přiznat, občas se v lidech šeredně spletl. Nechápal proč, ale nechtěl si připustit, že zrovna ona by nebyla tím, za koho jí považoval. I když, za koho jí vlastně měl považovat?

Stanley a jeden z mužů, kteří ho doprovázeli, mu pomohli ven z domku a venku mu zřídili provizorní nosítka. Do St. Mere-Eglise ho donesli s několika krátkými přestávkami, během nichž se vždy vystřídali. Během cesty mu Stanley popsal události kolem bitvy o město. Na jednu stranu byl Charlie smutný, že se nemohl bojů zúčastnit spolu se svými bratry ve zbrani, na druhou byl rád, že z tohoto masakru vyvázl živý.

Na záhadnou ženu, která mu pomohla, myslel ještě několik dalších týdnů, než jí z mysli vytlačily události, týkající se osvobozování Evropy.

*

17. prosince 1944

Ardeny

Charlie ještě nikdy nezažil tak krutou zimu, jaká ho zasáhla zde, v Ardenském lese. Unavené nohy se mu jen s velkou námahou dařilo sunout hlubokým sněhem, do něhož zapadaly až po kolena. Kdesi několik metrů za ním, se s podobným problémem trápil Stanley a další dva vojáci, Peter Williams a Roger Burton. Nováčkové, přidělení před třemi týdny. Peter Williams byl rodák z Gainesville a Charlie ho znal od vidění.

Zbytek jejich jednotky byl kdovíkde. Stejně jako při vylodění v Normandii, se i zde Charlie ztratil. Bylo to skoro až k smíchu. Mohl se však utěšovat, že v tom alespoň není sám. Vděčný byl hlavně za Stana. Bez jeho postrkování a nadávek by si už dávno lehl do sněhu a umrzl.

Ještě před dvěma dny si bezstarostně užívali klid a teplo v jedné zapadlé ardenské vesnici, několik kilometrů za frontou. Pak přišel nečekaný německý útok. Po celém úseku fronty útočili nepřátelé s takovou vervou, že se sotva kdo stihl bránit. Celá jejich jednotka se stáhla do lesa. Charlie a ostatní byli zrovna na hlídce a i je zasáhl útok. Před náporem nepřátel se dali na zběsilý ústup, který je zavedl hluboko do lesů.

To, že se ztratili, byla Peterova vina. Tvrdil ostatním, že je opět zavede zpět k jednotce, a i když k jeho slovům neměl nikdo moc velkou důvěru, souhlasili. Místo k jednotce je ovšem zavedl kamsi hluboko do nepřátelského území.

Nejvíce Charlieho štvalo, že se Peter ani nesnažil napravit svoji chybu. Místo, aby stál v čele skupiny a hledal cestu, držel se celou dobu vzadu a nadával na vše, počasím počínaje a válkou konče. Charlie měl už jeho věčného skuhrání plné zuby, ale k tomu, aby si s ním vyřešil osobní spory, neměl chuť ani sílu.

Pokud se však vrátíme zpět, buď si jistej, že si to s tebou vyřídím, slíbil Peterovi v duchu.

Vystoupali do kopce a ocitli se na lesní cestě. Nikde nebyly stopy po vyjetých kolejích kol vozů nebo pásů. Charlie se Stanleym se shodli na tom, že by bylo nebezpečné po ní pokračovat, ať už kterýmkoliv směrem.

"Byli bysme tady jako na střelnici," řekl Stanley a mávnul na ostatní, aby ho následovali dál do kopce.

"Až vyjdeme nahoru," sdělil Stanley Charliemu, "porozhlídneme se kolem a snad zjistíme, kde sme."

Pokračovali dál do kopce a zhruba za hodinu byli na jeho vrcholu. Stanley s dalekohledem pozoroval okolí, ale žádný záchytný bod nenašel.

"Nerad to říkám," zachmuřil se Stanley, "ale jsme v prdeli, pánové."

Roger nasucho polknul a pevněji sevřel svou pušku. Peter cosi zamumlal a sedl si na pařez. Charlie slyšel tuto větu od Stana již tolikrát, že se nad tím ani nepozastavil. Opřel se o strom, otevřel čutoru s vodou a napil se.

Deset minut mlčky čekali, dokud se první z nich, Stanley, nerozhodl pokračovat.

"Sestoupíme z kopce," řekl jim, "a půjdeme tak dlouho na západ, dokud nenarazíme na naše."

"Nebo na Němce," opáčil rozmrzele Peter.

"Nebo na Němce," zopakoval Stanley a vrhnul na Petera temný pohled.

Pár vteřin se měřili pohledy, a první, kdo to nakonec vzdal, byl samozřejmě Peter. Na to, aby mohl Stanleymu vzdorovat, byl ještě pořádný cucák.

"Jdeme dál," řekl Charlie, a pro jistotu pohlédl na Stana, zdali proti tomu nic nenamítá. Ten pouze přikývl a vydal se jako první dolů z kopce. Cesta to nebyla o nic snadnější než ta předchozí. Každou chvíli někdo z nich uklouznul a vyválel se ve sněhu.

Po téměř hodinovém sestupu se dostali na úpatí kopce. Pokračovali pomalým tempem dál na západ. Po nějaké době zjistili, že cesta vpřed je téměř nemožná, díky neprostupnému křoví a stromům, které byly v této části lesa až nepřirozeně namačkané na sobě.

"Je to jako zeď," zabručel Stanley, ukrytý kdesi za přírodní hradbou, nějakých deset metrů před Charliem. Za ním se trmáceli Peter s Rogerem.

Když se i Charlie vymotal z toho bludiště, téměř narazil do Stanových zad. Kolohnát stál přímo před ním a zíral před sebe. Charlie mu nakoukl přes rameno a vydechl překvapením. Přímo před nimi byla celkem prostorná plocha, ohraničená stromy a v něm malá vesnička. Jednalo se spíše o shluk několika domků a malého kostela, s kruhovou prázdnou plochou uprostřed.

Skoro vykřikl úlekem, když do něj narazil Peter, který se mezitím vymotal z křoví, po chvíli následovaný Rogerem. Všichni čtyři zírali mlčky na opuštěnou vesnici. První nakonec promluvil Stanley.

"Měli bysme to tady prohlídnout," navrhl ostatním.

"A co když je to tady plný Němců?" oponoval Roger.

"Pochybuju," namítl Stanley. "Kdyby tady nějací byli, už dávno by nás rozstříleli na kusy."

Má pravdu, pomyslel si Charlie. Aby přesvědčil hlavně sebe, jako první vykročil k nejbližšímu domu. Tiché oddychování mu ukázalo, že ho Stanley následuje. Přitisknutý ke zdi se přiblížil k prvním dveřím.

Mám zaklepat nebo tam rovnou vtrhnout, napadlo ho zničehonic. Stanley ho však předešel. Uchopil za kliku a otevřel dveře.

"Co blázníš!" zasyčel Charlie a uchopil ho za ruku, svírající kliku.

"Jen klid," odvětil Stanley. "Nikdo tam není. Teda, nikdo živej."

"Jak to víš?"

"Stačilo se podívat do okna."

Charlie chtěl instinktivně nakouknout do okna, které předtím bez povšimnutí přešel, (což byla chyba, která by ho mohla jindy stát život) ale vzápětí si to rozmyslel. V ten okamžik se mu nechtělo jít ani dovnitř.

"Zůstaň tady, jestli chceš," nabídl mu Stanley, který si jeho náhlé změny v chování všiml. Nečekal na jeho reakci a vstoupil dovnitř. Charlie se otočil a spatřil vyčkávajícího Petera s Rogerem. Naznačil jim, aby zůstali tam, kde jsou, a vešel do domu. Hned ve dveřích ho udeřil známý zápach hniloby. Prošel dvě místnosti, než narazil na Stana a na to, co upoutalo jeho pozornost.

Celý pokoj byl plný mrtvol. Charlieho žaludek vypověděl poslušnost a vyvrhl celý svůj obsah na boty. Ještě chvíli potom dávil nasucho, než ho i poslední záchvat přešel a on se konečně mohl narovnat.

To je hrůza, zděsil se Charlie. Za celou tu dobu, kdy bojoval, viděl desítky, možná stovky mrtvol. Žen, mužů i dětí. Ale byly to oběti války. Člověk počítal s tím, že něco takového uvidí. Nedalo se s tím nic dělat, stejně jako s celou touto zbytečnou válkou.

Tohle bylo jiné. Tohle bylo plánované zabíjení. Mrtvoly ležely ve dvou řadách, namačkány těsně vedle sebe. A uprostřed čela každé z nich, tmavý kulatý otvor. Chladnokrevná poprava, nic jiného.

Ale proč? Čím si zasloužili takový krutý konec? Je dobře, že jsme se rozhodli bojovat proti německé tyranii.

"Co se tady, k čertu, stalo?" zajímal se Stanley, který prošel zbylé místnosti, ale na nic podezřelého nenarazil.

"Odvrácená strana války," odvětil Charlie. "Na to se zvyknout nedá."

"Měli bysme odtud co nejrychleji vypadnout," navrhnul Stanley. "Mám z tohohle místa blbej pocit. Jdeme."

Vyrazil ke dveřím, následovaný Charliem. Ten se však po pár krocích zastavil, a, ačkoliv se mu ten pohled příčil, znovu se podíval na mrtvoly.

"Co bude s nimi?"

"Nevím!" zavolal Stan a zmizel venku.

"Není správné je tady takhle nechat," zamumlal Charlie sám pro sebe.

Zachmuřen temnými myšlenkami vyšel ven a stanul před desítkou hlavní, namířených na jeho obličej.

*

Pokud měl mít Charlie jednou pocit, že se jeho zdatná zásoba štěstí vyčerpala, nastal ten den dnes. Kdo by si pomyslel, že v takové odlehlé oblasti, daleko od hlavních bojů, narazí na plně vyzbrojenou jednotku divizí SS. Vojáci byli oblečeni v bílých zateplených bundách a kalhotách, s potahy na přilby stejné barvy, takže mohli být skrytí blízko a po celou dobu je snadno sledovat.

Charlieho okamžitě odzbrojili a hrubě s ním mrštili k jeho spolubojovníkům z čety, kteří již seděli na zemi s rukama za hlavou.

Mohl tak vidět, jak se dva němečtí vojáci vběhli do domu, odkud před chvílí vyšli, a po pár vteřinách vylezli ven, aby podali hlášení svému důstojníkovi, mladému poručíkovi s jizvou přes pravou tvář, vedoucí od oka až k bradě.

Bylo na něm vidět, že ho to, co se dozvěděl, rozčílilo. Vytáhl pistoli, P38 "Luger" ráže 9mm a rychlým krokem zamířil k zajatcům.

Zastavil se před Rogerem, jenž na něj upřel nefalšovaný, vyděšený pohled a roztřásl se před hlavní pistole, kterou mu poručík přiložil k čelu.

"Warum hast du getan?" zavrčel na Rogera. Ten, jelikož nechápal, co po něm poručík chce, zavrtěl hlavou.

Poručík svou žádost zopakoval, tentokrát hlasitěji. Roger pořád nechápal. Schytal ránu pažbou Lugeru, po níž mu vytryskly slzy bolesti.

"Warum hast du getan!"

Roger se rozplakal, neboť mu bylo jasné, že jeho život teď závisí na odpovědi na otázku, které nerozumí.

"Ptá se tě, proč jsi to udělal," přeložil mu poručíkova slova Stanley. Charlieho to překvapilo, neboť ani v nejmenším netušil, že jeho přítel umí německy.

"Co jsem udělal?" zeptal se zoufale Roger, očima těkajíc mezi podivně klidným Stanleym a nervózním poručíkem. "Neudělal jsem nic, jen se dostal do špatný války!"

"Er ist unschuldig," zavolal na poručíka Stanley.

Důstojník se na obra zadíval pohledem sledujícím obtížný hmyz. Zároveň to byl pohled, slibující, že se mu bude brzy věnovat.

"Nefiný?" promluvil špatnou angličtinou poručík. "Nefiný?"

"Ano, ano!" přikyvoval horlivě Roger. "Jsem nevinný. Nevinný!"

"Nikto nebýt nefiný," prohlásil zlověstně poručík a zmáčkl spoušť.

Vesnicí práskl výstřel a přerušil tak ticho, jež zde panovalo.

Rogerovo mrtvé tělo se skácelo k zemi. Peter, klečící vedle, vykřikl a instinktivně si otřel horkou krev z tváře.

Poručík se k němu otočil a nakopl ho do žeber. Peter se svalil na záda a hekal bolestí. Německý oficír zopakoval tu samou otázku. Díky Stanovi už věděli, na co se ptá, ale netušili význam té otázky.

Peter nebyl z tak měkkého těsta jako Roger a proto nefňukal, když na něj poručík namířil pistolí.

"Nevím," vyštěkl pohrdavě a plivl Němci na botu. "Nevím nic! Nic! Nechápu, na co se ptáš, ty zasranej Frici. Polib mi prdel!"

"Scheisse!" vykřikl poručík a vystřelil. Vztek ho však připravil o mušku a tak kulka minula jen o vlásek Peterovu hlavu a zabořila se do půdy.

Poručík zaklel a chtěl vystřelit znovu, a lépe, ale zarazil ho hlas, jenž se rozlehl okolím jako nebeský hrom.

"Was ist los!?"

Hlas patřil asi padesátiletému majorovi jednotek SS, oblečeném ve stejné maskovací uniformě, jako jeho muži. Za ním se šoural malý, brýlatý mužík v tmavém kabátu a s kloboukem na hlavě, vedoucí za ruku ženu, celou v černém, s šálou, omotanou kolem hlavy, a černým závojem, ukrývajícím její tvář.

Major zavolal cosi na poručíka a ten za ním, poslušně jako pes, vyrazil. Chvíli spolu debatovali, podle gest se dalo odhadnout, že se major zlobí na poručíkovo jednání, zatímco on ho vášnivě obhajoval a každou chvíli ukazoval směrem na zajatce.

Brzy však zřejmě majora neodbytnost svého pobočníka omrzela, seřval ho a donutil zařadit se dva kroky za něj. Společně tak zamířili k zajatcům.

Stanley byl podivně klidný, Peter zase vzteklý jako pes - plival kolem sebe urážky jako jed, a vyzýval své strážce, aby s ním bojovali jako muži.

Charlie měl strach. Poprvé od začátku války měl pocit, že je konec, že zemře.

A ta bezmoc. Čekat s vědomím nevyhnutelnosti vlastní smrti na kulku, která mu se zlověstným smíchem proletí lebkou, skrze mozek ven. Nemoci rozhodnout o vlastním osudu, a místo toho nechat někoho jiného, aby rozhodl za něj.

A teď další trápení v podobě nevědomosti o věcech budoucích.

Popraví je nakonec?

Nebo půjdou do zajetí?

Bylo jisté, že na tyto otázky bude moci odpovědět jediný člověk. Člověk, v jehož rukou nyní spočívají jejich životy.

Major se zastavil kousek od zajatců, a přísným, nepříjemným pohledem si je změřil. Oba civilisté postávali dál, muž sledujíc dění u zajatců.

Jako by se díval na otroky, na podřadné zboží, pomyslel si Charlie.

"Z které jste jednotky?" zeptal se major dobrou angličtinou, přesto se znalým přízvukem. "Parašutisti? Průzkumníci?"

"Nevadí," řekl po chvíli, když ze zajatců nevypadlo ani slovo.

"Proč jste to udělali?" kývnul hlavou k domu, kde leželi mrtví obyvatelé.

"Myslel jsem, že Američané zastávají určité principy, kterým se nezpronevěří. Nebo jste to nastražili na nás? Abyste poukázali na zrůdný nacistický systém a obhájili si tak obsazení půlky Evropy?"

"No, i když raději vy, než ti untermensch z východu," zamumlal spíše pro sebe.

"Vy máte co kecat," vyhrkl Peter. "To na vašich rukou ulpěla krev tisíců nevinných!"

"My to neudělali," ozval se Charlie. "Už jsme je tak našli."

A automaticky jsme to připsali vám, chtělo se mu dodat, ale nehodlal tím přiblížit okamžik své zkázy.

"Nevěřím vám," rozhodl se major po chvíli přemýšlení. "Kdo jiný by je zabil, když ne vy? Naši zvědové nenašli žádné stopy, jež by mířily ven z vesnice. Pouze ty vaše. Tudíž jste to museli být vy."

Major vypadal spokojeně, neboť si právě objasnil záhadu mrtvých vesničanů.

Charlie se chtěl hájit, ale Peter ho přerušil.

"Nech to být. Stejně nás odprásknou. Tak to nebudeme zdržovat a umřeme jako chlapi. Co ty na to, Stane?"

Stanley byl duchem nepřítomen. Vypadalo to, že kdyby ho zastřelili, uvědomil by si to až v pekle.

"Bude sněžit," řekl nakonec naprosto nesouvisle.

Peter se postavil, hrdě vypjal hruď, natočil se ke svým druhům a zasalutoval.

"Ukážeme jim, že my se smrti nebojíme," zvolal a hlasitě se zasmál.

Major kývl na poručíka a ten přistoupil k Peterovi. Namířil mu zbraní na hlavu.

"Do srdce, ty sráči," řekl mu Peter. První velké vločky začaly dopadat na jeho tvář.

Poručík pokrčil rameny a zamířil na hrudník, do oblasti srdce. Poté vystřelil.

*

Obyčejným, lidským zrakem by se to zahlédnout nedalo. Tak to bylo rychlé. Zpomaleně by se dalo zahlédnout, jak Peter, skoro znuděně ukročil stranou. Kulka z poručíkovy pistole tak zasáhla vojáka, stojícího za zajatci.

Potom se zablesklo.

Ne z nebe, ne z pušky.

Z místa, kde zajatci stáli.

Nebyl to pouhý záblesk, ale oslnivá záře, jež všechny přítomné oslepila a donutila je vykřiknout bolestí.

Charlie vykřikl také. Viděl jen bílou, bolestivou tmu.

Instinktivně padl k zemi a zakryl si rukou oči. Nebylo mu to však nic platné.

Poté nastalo ticho.

Jen na okamžik, než zazněly první výstřely.

Charlie poznal, že střílejí z pušek zmatení a vyděšení němečtí vojáci. Ozvaly se první výkřiky zasažených. A také divoký a šílený Peterův smích. Do toho rámusu přispíval majorův hlas, vykřikující rozkazy, zřejmě k zastavení palby. Zdálo se však, že ho jeho podřízení vůbec nevnímají. Pálili po sobě dál.

Asi po minutě střelba ustala. Chvíli nato záře zmizela, tak náhle, jako se objevila.

Charlieho bolely oči, ale vypadalo to, že jeho zrak je nepoškozen.

Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem.

Sněžilo, docela hustě. Všude ležela mrtvá těla německých vojáků. Uprostřed nich, rozstřílený jako řešeto, ležel Peter. Kus hlavy mu chyběl, ale úsměv na jeho mrtvém obličeji byl stále rozpoznatelný.

Stanley...Stanley pořád klečel na tom samém místě a díval se do země. Jakoby zkameněl. Hlavu a ramena měl pokrytá bílým sněhem.

Charlie se k němu přeplazil a dotknul se jeho ramene. Stanley zvedl hlavu, podíval se na Charlieho a usmál se.

"To bude dobrý," řekl potichu.

Charlie chtěl něco říct, ale jeho pozornost upoutal pohyb nalevo od nich. Otočil hlavu a spatřil vstávajícího majora. Několik metrů za ním leželi schoulení oba civilisté, ale jestli ještě pořád žili, to nebylo poznat.

Major se narovnal, vytáhl z pouzdra pistoli a klopýtavě zamířil k Američanům. Na hlavě měl ošklivou ránu, kulhal, neboť mu jedna kulka proletěla lýtkem, a mumlal si slova, která Američani nemohli slyšet.

"...zničili. Hlupáci! Všechno zničili!"

"Měli bychom zmizet," navrhl Charlie a postavil se na nohy. Natáhl ke Stanleymu ruku, aby mu pomohl vstát, ale voják se ani nehnul.

"Pojď, Stane. Vypadneme odsud."

Stanley se k však stále k ničemu neměl. Charlie na chvíli pocítil silnou chuť utéct a nechat přítele napospas majorovi.

"No tak, chlape!" snažil se ho přesvědčit. "Zvedej se! Nebo..."

Nemělo to cenu. Major byl již asi deset metrů od nich a začal zvedat zbraň. Charlie padl na kolena a sebral první pušku, na kterou narazil. Natáhl uzávěr, opřel pušku pažbou o rameno a zamířil.

Vystřelili téměř současně. Ani jeden však netrefil. Mohlo za to špatné počasí, zranění a psychický otřes.

Charlie znovu zamířil, ale major zakopl o tělo jednoho ze svých mužů. Jeho pistole vystřelila, ale kulka neškodně proletěla korunami stromů.

Německý důstojník padl k zemi a jeho zbraň mu vypadla z ruky.

Charlie toho využil a rozeběhl se k majorovi, než se ten znovu stihl ozbrojit. Pistoli, kterou již téměř důstojník svíral, sebral, a hodil jí pryč. Nakopl majora do žeber, aby ho přinutil otočit se na záda. Poté na něj namířil pušku.

"Dám ti šanci vzdát se," nabídl majorovi kapitulaci. "I když si to nezasloužíš."

Major zachrčel. Charlie si nejdřív myslel, že má nějaké problémy, než si uvědomil, že se Němec směje.

"To ty bys měl prosit o milost," odsekl major. "Už přicházejí, a nic je nezastaví."

"Cože? Kdo přijde? Posily?"

Major se chraplavě zasmál. Potom stiskl čelisti, během několika málo vteřin se jeho tělo otřáslo a potom znehybnělo. Z úst mu vytekla bílá pěna.

Charlie znechuceně odvrátil pohled. Tohle nikdy nepochopí. Jak může někdo tak zbytečně zahodit život? Pro nic za nic, jen z nějakého...

Na rameno mu dopadla čísi ruka.

Charlie potlačil výkřik. Bleskově se otočil, a už by střílel, kdyby proti sobě nespatřil Stanleyho.

Chvíli se měřili pohledy, než Stan obrátil pohled na mrtvého majora.

"Měli bysme odtud vypadnout," oznámil Charliemu. "Můžou tady být další. Kdo ví, co tady vůbec pohledávají."

"Jsi v pořádku?" zeptal se opatrně Charlie. "Vypadalo to, jako bys ztuhnul, nebo zkameněl. Málem jsem tě tady nechal..."

"Ale neudělal si to," přerušil ho Stanley skoro hrubě. "Příště to udělej. Zachraň si život a na ostatní se vykašli."

"Co to říkáš?" nevěřil svým uším Charlie. To, co jeho přítel právě řekl, odporovalo všemu, co během dlouhých válečných let prožil.

Jediná šance, jak to peklo přežít, byla podpora a soudružnost přátel a spolubojovníků.

"Nech to být," zavrčel podrážděně Stanley. "Padáme odsud, malej."

"Ale co Peter? A Roger? To je tady jen tak necháme?"

"Jsou mrtví. Jak bys jim chtěl pomoct? Jdeme."

"Ale..."

"Řekl jsem, jdeme!"

Charlie pochopil, že nemá cenu odporovat. Dokázal si představit, že by si ho obr prostě přehodil přes rameno a klidně s ním došel až na pobřeží Normandie.

Vydal se za Stanem, ale po pár krocích se zarazil a otočil se.

Málem na ty dva zapomněl. Měl by se jít podívat, jestli...

Na místě, kde leželi civilisté, byla jen vlhká, tmavě rudá skvrna, pomalu mizící pod nánosem čerstvého sněhu.

Stopy dvou párů nohou, vedoucích z onoho místa, mířily ke kostelu.

"Pohni si!" zavolal na něj Stan.

"Už jdu," zamumlal Charlie.

Přemýšlel, jestli by se po nich neměl poohlédnout. Možná jim nabídnout pomoc. Třeba jsou na stejné lodi, jako oni.

Musel by se však vzepřít Stanovi. A jelikož nepochyboval, že to byl rozkaz, musel by se potýkat se subordinací.

Nakonec zvítězil jeho smysl pro povinnost nad zvědavostí. Vydal se za Stanleym, jenž byl v bílém dešti vidět pouze jako temná silueta.

Třeskl výstřel a postava Stanleyho se skácela k zemi.

Charlie sebou instinktivně plácnul o zem. Rozhlížel se kolem, pušku připravenou ke střelbě.

Nikoho však neviděl.

Ostřelovač, napadlo ho ihned. Pak si však uvědomil, že by to musel být opravdu dobrý střelec, pokud by se v takovém nečase trefil.

Nehýbal se a čekal, zdali se někdo objeví.

Čekání se mu vyplatilo. Během několika málo minut se v Charlieho zorném poli objevila jiná silueta.

Došla ke Stanovi, sehnula se, zřejmě aby zkontrolovala, jestli je opravdu mrtvý.

K Charlieho hrůze se postava narovnala, což znamenalo jediné.

Stanley byl mrtev.

Charlie se rozhodl pomstít svého přítele. Zamířil na siluetu a vystřelil. Nepřítel rozhodil ruce a padl k zemi.

Charlie se okamžitě zvedl a běžel ke Stanleyho tělu.

Věnoval krátký pohled sténající a klející postavě, ležící kousek vedle, zhodnotil míru ohrožení a poklekl vedle seržanta.

Krvavá díra v kabátě, v oblasti srdce, a naprosto nehybné tělo, byly důkazem toho, že Stanley již opravdu nežije.

Charlie vztekle zaklel. Zvedl se a s karabinou v ruce zamířil k muži, jenž zabil Stanleyho.

Byl jím ten zjizvený poručík, který již předtím zabil Rogera, pokusil se zabít Petera, a nyní se mu podařilo zlikvidovat Stanleyho.

"Mě ale nedostaneš," zavrčel Charlie.

Přiložil pušku k rameni a zamířil na poručíka. Ten si držel pravou ruku, v které měl díru po kulce.

"Stšílej!" pobídl ho poručík, jenž zřejmě pochopil, co ho čeká.

Charlie ho měl zprvu v úmyslu ihned zabít, ale nyní, když jedním okem sledoval budoucí mrtvolu, zaváhal, zdali je to správné.

Ten muž zabil jeho přátele - jenže, je válka. I on zabil spoustu mužů, kteří byli něčími přáteli, ale měli tu smůlu, že byli Charlieho nepřáteli.

Navíc byl neozbrojený, a Charlie nebyl z těch, kdo by dokázali někoho bezmocného chladnokrevně zastřelit.

Pak si uvědomil, proč má takovou chuť zmáčknout spoušť.

Šlo o to, až chorobné potěšení z možnosti vzít někomu život, které spatřil v poručíkových očích.

A nyní, panebože, pocítil to samé on sám. Mohl poručíka zabít, anebo si zahrát na boha a darovat mu život.

Zabil desítky nepřátel, aniž by kdy pomyslel na to, jaký to může být omamný pocit.

Přesně jako teď.

"Ne," rozhodl se nakonec. "Nezabiju tě. Měl bys to moc jednoduchý."

Poručíkovi nějakou dobu trvalo, než pochopil to, co mu Charlie sdělil, a byl z toho celkem překvapený.

"Běž. Běž, než si to rozmyslím!"

Poručík chtěl zřejmě něco dodat, ale zarazil se, protože se země kolem nich slabě zachvěla.

A po několika vteřinách opět.

"Nein," vydechl poručík. "Už je pozdě."

"Co se to děje?" nechápal Charlie nenadálou změnu.

"Der Tod kommt!" pronesl poručík zlověstně. Smrt přichází!

Třetí otřes byl tak nečekaně silný, že srazil Charlieho na kolena. Pak zaslechl trhavý zvuk, jako by se párala samotná země. Charlie zahlédl rozšiřující se praskliny v tvrdé, zmrzlé zemi.

Instinkt Charliemu napovídal, aby se na tomto místě nezdržoval. A on se rozhodl poslechnout.

Vstal, vzal si karabinu a zamířil pryč z prostranství. Poručík na nic nečekal a následoval ho. Těsně za nimi se půda začala propadat.

Pak se okolím rozlehla hromová rána, jak se tuny zeminy propadly do hluboké propasti, jež se vytvořila ve středu prostranství.

Charlie s poručíkem se zastavili těsně za propastí. Otočili se a prohlédli si zkázu, kterou zemětřesení způsobilo.

Charlie se postavil k okraji propasti a nahlédl dolů. Přepadla ho náhlá závrať, neboť díra se zdála být nekonečná.

Vedoucí do pekla, napadlo ho ihned.

Poručík stál vedle něj, a i on hleděl dolů. Na něm to však nezanechalo jediný náznak pocitů. Jakoby byl vytesaný z kamene.

"Dort!" vykřikl náhle a ukázal kamsi dolů.

Charlie se zahleděl do míst, kam ukazoval, ale nic neviděl. Až později ho napadlo, že toho mohl poručík využít a shodit ho dolů.

"Nic tam nevi...," začal, ale pak se zarazil.

Ano, už to viděl. Nezřetelně, ale něco tam bylo. Něco se tam dole hýbalo a...

Mířilo to nahoru!

Nešlo poznat, o co se jedná, ale bylo to živé a bylo jich víc.

Charlieho najednou pohltila vlna nepopsatelného strachu.

"Měli bysme radši," začal pomalu, ale když si všiml, jak poručík najednou ztratil masku neohroženosti a v očích se zračí ten samý strach, nechal další slova nevyřčená, otočil se na podpatku a zamířil pryč. Poručík utíkal za ním.

Když probíhali kolem kostela, uchopil Charlieho za paži a ukázal k domu božímu.

"Tam! Bezpečno!"

Charlie byl ateista, a tudíž netušil, jak by mu kostel mohl poskytnout bezpečí a ochranu. Lepší nápad však neměl a tudíž poslechl.

Doběhli ke dveřím a otevřeli je. Poručík ihned zmizel uvnitř, ale Charlie se ještě naposledy ohlédl.

A vzápětí se proklel, že tak učinil.

Z propasti něco lezlo ven.

A podle toho, co stihl zahlédnout, ještě než ho poručík vtáhl dovnitř, to nebylo nic z tohoto světa.

*

Vnitřek kostela se zdál prostornější, než vypadala budova zvenčí. Většinu místa zabíraly dva tucty dlouhých, dřevěných lavic, po dvanácti na každé straně. Mezi nimi vedla úzká ulička k oltáři.

Na několika místech byly postaveny dlouhé svíce, jež slabě, ale stále dostatečně osvětlovaly celý prostor a dodávaly mu tak na tajemnosti a strašidelnosti.

Zatímco poručík zavíral dveře, Charlie se rozhlédl kolem. Téměř okamžitě si povšiml postavy, sedící v první lavici, v pravé řadě. Byla to ta žena.

Ale kde je tedy...

"Halt!"

Charlie ztuhl uprostřed pohybu. Koutkem oka spatřil poručíka, jak se zastavil těsně vedle něj.

"Halt," ozvalo se znovu těsně za nimi. Ten povel nebyl vydán jako rozkaz, spíše to byla žádost. Šeptaná žádost.

Pozvedl ruce, v jedné držel karabinu, druhou měl prázdnou, aby bylo vidět, že nemá v úmyslu dělat nic provokujícího.

"Otočte se. Ale pomalu."

Charlie i poručík uposlechli. Před nimi stál ten malý mužík a v ruce držel Luger. Ruka se mu třásla, proto Charlie nic neriskoval a nehýbal se. Možná ten chlapík nebyl zabiják, ale strach a nervozita, které ho očividně ovládaly, ho mohly donutit střílet i bez touhy někomu ublížit.

"Nechci nikomu ublížit," potvrdil Charlieho myšlenky civilista. Mluvil dobrou angličtinou s německým přízvukem.

"Tak odložte tu zbraň," poradil mu Charlie. "Neublížím vám."

"Vy ne," řekl po chvíli muž. "Ale on."

Ukázal pistolí na poručíka, který ho odměnil nevrlým pohledem.

"O co tady jde?" zeptal se Charlie. Myslel, že když muž a ta dívka přišli s Němci, že jsou spolu spolčení, ale nyní to vypadalo, že oba civilisté jsou zde patrně proti své vůli.

"A co se to, kurva, stalo venku? Co to tam je?!"

"Zeptejte se jeho," muž kývnul hlavou směrem k poručíkovi. "Jistě se s vámi rád podělí o informace. Teď, když je jeho velitel mrtvý a jejich velkolepý plán selhal, nemá důvod již nic zatajovat."

Charlie se otočil k poručíkovi, ale ten ho ignoroval. Sledoval mužíka pohledem dravce. Dravce, jenž sleduje svou oběť.

"Možná bych mu to mohl říct já sám," ozval se muž, když si uvědomil, že se poručík k ničemu nemá.

"Nein!" zasyčel poručík vztekle a vrhnul se na mužíka. Ten strachy couvl, naprosto ignoruje fakt, že má u sebe zbraň.

Charlie neváhal a vrhnul se mezi ně. Nastala krátká potyčka, během níž skončil poručík s otřesem mozku na zemi, a mužík s rozbitými ústy.

Charlie měl nejasný pocit, že se mužík stal jeho momentálním spojencem, proto mu ponechal pistoli a dal mu vlastní pásek od kalhot, aby s ním bezvědomého poručíka pro jistotu svázal.

Potom ho odtáhli blíže k oltáři, kde bylo více světla, a nic se nezdálo tak moc hrozné, jak vypadalo.

Mužík se posadil vedle ženy, objal ji kolem ramen a cosi jí německy šeptal, zřejmě nějaká uklidňující slova.

Žena měla i teď přes obličej černý závoj, a po celou tu dobu incidentu mezi civilistou a poručíkem, se ze svého místa ani nepohnula.

Muž se po několika minutách vrátil k Charliemu. Bylo očividné, že byl vystrašený, zoufalý a nervózní, a takoví lidé většinou ze sebe vysypou vše rychleji, než dokážou mluvit.

A mužík toho měl opravdu dost, co říct.

Jmenuje se Wilhelm Grubber, a ta žena - dívka, je jeho dcera Anna. Oba jsou Němci, ale ne nacisti. Spíše odpůrci nacismu, ale jen pouze přesvědčením.

Anglicky umí pouze on, neboť v mládí cestoval, díky čemuž se naučil několika jazykům.

Před válkou žili v Norimberku, ale krátce před vypuknutím války odjeli na venkov. Tam se jim celkem úspěšně dařilo vyhýbat se následkům celosvětového konfliktu, ale pouze do doby asi před třemi měsíci, kdy je zatklo Gestapo.

Odvezli je na nějaký zámek, kde byli uvězněni, sice v honosných komnatách, přesto však stále vězněni. Krom jídla a pití, které jim vždy donesl ozbrojený, uniformovaný sluha, který je i doprovázel na toaletu, nesetkali se s nikým jiným.

Výjimku tvořili dva doktoři, jeden civilní a druhý vojenský, kteří jim jednou týdně, vždy pod pozorným dohledem dvou vojáků odebrali krev a bez jediného slova zase odešli. To se stalo třikrát.

Pak je jednou v noci hrubě probudili a ve spěchu naložili na krytou korbu vojenského náklaďáku. Asi dvě hodiny jeli nocí na neznámé místo, dva vojáci SS, kteří byli spolu s nimi na korbě, celou tu dobu koukali tupě před sebe a neřekli ani slovo.

Jejich cíl byl na malém letišti, kde už na ně čekalo nákladní letadlo a po zuby ozbrojená jednotka zabijáků Waffen SS, jimž velel major von Rottenhoff.

Tam poznali i chladnokrevného zabijáka, poručíka Kellera. Už od prvního setkání v letadle bylo Grubberovým jasné, že největší potíže budou právě s ním.

To však Charlieho nezajímalo. Chtěl vědět, co dělají zrovna na tomto místě.

"Proč jsme zrovna na tomto místě, to nevím," odpověděl upřímně Grubber. "Vím jen to, že všechno tohle snažení se děje kvůli nějaké tajné zbrani, jež jim má pomoci vyhrát válku. A zřejmě i ovládnout svět. Zdá se však, že jim to jaksi nevyšlo. Až na toho zmetka jsou všichni mrtví, a ani bych se nezlobil, kdyby se k nim i on brzy přidal."

"A co s tím vším máte společného vy?" zajímal se Charlie.

Grubber pokrčil rameny. "To nevím. Ale jak znám nacisty, nepřineslo by nám to nic dobrého. Zřejmě bychom zemřeli, ať už by se stalo cokoliv."

Ještě se zeptal, proč má jeho dcera stále zahalený obličej, na což mu, podezřele rychle, odpověděl, že Anna trpí vzácnou kožní nemocí a stydí se vystavovat tvář.

Charlie uznal, že již z toho civilisty nic užitečného nedostane a proto obrátil svou pozornost k poručíkovi. Keller byl již při vědomí, ale komunikovat zřejmě nehodlal, protože celou dobu zíral do stropu a na jakékoliv pokusy o komunikaci reagoval zarytým mlčením.

Charlie se proto odhodlal k odvážnému pokusu. Zavolal si Grubbera a nechal ho, aby poručíkovi vysvětlil, že pokud nebude spolupracovat, bez sebemenších výčitek ho zastřelí.

To, a přiložená hlaveň karabiny k čelu, nakonec donutily poručíka mluvit. Zdálo se však, že nemluví pod nátlakem, nýbrž proto, že si uvědomil, že je skutečně celý jejich plán zmařen.

A tak se dal do povídání a Grubber to celé překládal.

Většina z toho, co poručík řekl, byla bezvýznamná nebo nedávala Charliemu smysl. Sám toho zřejmě moc nevěděl, pouze plnil rozkazy. Ten, kdo podle něj věděl vše důležité, byl major, a ten si vzal své tajemství do hrobu.

Něco zajímavého však poručík přeci jen prozradil. Major má prý bratra, kapitána SS, který se stejným úkolem odjel, před více než rokem, na východní frontu do Ruska. Od té doby se však neozval, a major měl důvod k tomu věřit, že ve svém poslání selhal.

A tak zřejmě jeho poslání získalo osobitější ráz, díky němuž hnal své muže skrze bitevní pole lidí i bohů, uštval ty méně zdatné, ty ostatní posílil, až nakonec doputovali sem, kde se celé jejich snažení zhroutilo a bylo pryč během několika chvil, díky Charliemu a jeho přátelům.

V kostele nebyly okna, ale Charlie cítil, že venku se již stmívá. Chtěl se přesvědčit, a podívat se ven dveřmi, ale Grubber ho zarazil.

"Nebylo by to moudré," varoval ho. "Cítím, že venku se děje něco zlého. Neměli bychom vycházet, dokud si nebudeme jisti, že je tam bezpečno.

Což si odporuje, chtěl říct Charlie, protože jinak, než jít ven, nezjistíme, jestli je tam bezpečno. Ale nakonec to vzdal, protože ani on sám neměl z toho, co se venku odehrálo, dobrý pocit, a i když v boha nevěřil, najednou mu to zde připadalo celkem bezpečné, a také trochu uklidňující a příjemné.

A tak zůstali v kostele.

Grubber seděl vedle své dcery a tiše spolu rozmlouvali. Keller se dožádal toho, aby se směl posadit na lavici, která nebyla tak chladná a nepohodlná jako podlaha. Charlie si sedl za něj, karabinu stále po ruce, zíral poručíkovi na záda a přemýšlel o tom, jak se odtud dostat.

Zároveň si zrekapituloval události posledního dne a došel k závěru, že vůbec ničemu nerozumí.

Jisté však bylo to, že se připletl k něčemu, co zřejmě přesahovalo jeho chápání. Dokud však nevyjde ven a nepřesvědčí se na vlastní oči, nebude moci říct, že věří.

A tak se, opatrně, aby nevyrušil Grubberovy, postavil a pozpátku couval ke dveřím.

Když do nich zády narazil, otočil se a uchopil za kliku. Pomalu ji stiskl a...

"To ne!"

Hlas, patřící Grubberovi, se nesl kostelem, jako slovo boží.

Charlie se lekl a chtěl kliku pustit, ale bylo pozdě.

Dveře vybuchly ve změti dřevěných třísek a kovových šrapnelů a on odletěl skoro na druhý konec místnosti.

Zastavil se u prvních lavic, kde seděli Grubberovi a poručík Keller.

Veškeré další vnímání měl silně rozmazané a zmatené.

Viděl poručíka, jak se otáčí ke dveřím a jeho obličej se zkřivil hrůzou. Otočil se na druhou stranu, kde stál Grubber, třesoucí se rukou ukazoval před sebe a cosi křičel. Druhou rukou se přitom snažil zadržet svoji dceru, která zničehonic vstala a snažila se odejít - někam, kdo ví kam vlastně.

Charlie chtěl zvednout hlavu a podívat se na nebezpečí, jež jim hrozilo, ale jeho hlava byla zničehonic těžká a malátná. Proto snahu vzdal a pouze sledoval, jak poručík vstává a hrne se k němu.

Keller padl na kolena, spoutanýma rukama třásl Charliem a cosi na něj volal. Bylo to německy, ale na krátký okamžik jakoby zaslechl z jeho úst své jméno.

V uších mu však hučelo a bylo tedy možné, že se přeslechl, nebo si to pouze namlouval.

Jediné, co mohl udělat, bylo uvolnit mu pouta. To také, s obtížemi udělal.

Jakmile byl poručík volný, sebral Charlieho pušku a odběhl pryč.

Za chvíli zaslechl Charlie výstřel. Potom druhý. A třetí.

Pak nastalo podivné ticho...

...které následovala oslepující bílá záře.

Potom Charlie zemřel.

*

Nebo si to aspoň myslel.

Když se probudil, byl opět den. Nad sebou spatřil zasněžené vrcholky jehličnanů. Kolem bylo ticho, ale takové to příjemné ticho, jako když si na chatě v divočině uděláte kávu, posadíte se na verandu a užíváte si klidného, podzimního dne.

Cítil se hodně unavený, ale aspoň ho už nebolela hlava. Posadil se a rozhlédl kolem. Nikde nikoho neviděl. Byl zde očividně sám.

"Konečně jsi vzhůru," ozvalo se náhle za ním.

Charlie otočil hlavu a spatřil poručíka Kellera. Sestupoval k němu ze svahu, v rukou držíc karabinu.

Úsměv na jeho zjizvené tváři byl tak nepatřičný, jako úsměv vlka, lákající ovečku z bezpečí stáda.

"Myslel jsem, že budeš spát až do konce války. Ale zřejmě nejsi takový slaboch."

"Ty mluvíš anglicky?" nevěřil svým uším Charlie.

"Jo. Dost dobře," přitakal Keller.

"Takže nejsi Němec?"

"Probůh, to ne!" zasmál se Keller. "Ale jestliže jsi tomu věřil, tak bylo moje krytí lepší, než jsem si myslel."

"Tomu nerozumím," zavrtěl Charlie hlavou. Poručík se posadil na zem vedle něj.

"Jelikož jsou všude kolem Němci, skuteční Němci, kteří by rádi viděli naše mrtvoly chladnout ve sněhu, myslím, že by bylo lepší přestat si hrát na schovávanou a pokusit se spolupracovat. To, co ti teď řeknu, je tak tajný, že vlastně ani nevím, jestli to mám vůbec udělat."

"Mohl bys mi zkusit trochu důvěřovat," ohradil se Charlie. "Zachránil jsi mě před smrtí. Muselo tě napadnout, že se budu vyptávat na to, kdo jsi. Obzvlášť, když ses ze zarytýho nacisty změnil na cowbojskýho Amíka. A jak už jsi sám řekl, zřejmě si to tvoje tajemství odnesu do hrobu, takže, podle mě, nemáš co ztratit."

Keller se zazubil.

"Asi máš pravdu, chlape. Kde mám začít?"

"Třeba tím," navrhl Charlie, "že mi povíš, kdo vlastně jsi."

"Poručík Keller."

"Myslel jsem, že mi už nebudeš lhát."

"Ne, vážně," ohradil se Keller. "Mám opravdu hodnost poručíka a jmenuju se Johnatan Keller. Nejsem však Němec. Mí předkové kdysi byli, ale já jsem hrdej na to, že si můžu říkat Američan."

"A co děláš tady? Neříkej, že jsi zde jen proto, abys zachránil jednoho obyčejného, bezcenného vojína?"

"Každý člověk má svou cenu," oponoval mu Keller. "Obzvlášť voják, který riskuje život za svobodu celého světa."

"A jakou cenu mám tedy já?" zeptal se Charlie.

"Pro nás obrovskou," odpověděl Keller.

"Koho myslíš tím nás?"

"Samozřejmě naši organizaci."

"Pořád tomu nerozumím," přiznal Charlie. "Jste nějaká americká tajná, vládní služba? Bojujete s nacisty?"

Keller si unaveně povzdychl. "Je těžké to vysvětlit. Nacisté nejsou naším jediným problémem. A zdaleka ne ani největším. Jedná se tady o cosi většího, přesahujícího meze obyčejného vnímání. Nejde tady o obranu jedné země před druhou, o boji jedné skupiny lidí proti druhé. Spíše o obranu lidstva jako celku.

Do našeho společenství patří mnoho lidí různých ras i národů. Dokonce i mezi nacisty máme své spojence. Přesto bys nenašel tajnější a tajemnější organizaci, jakou jsme my."

"Před čím nás chráníte?" zajímal se Charlie, a aniž by dostal odpověď, přišel na to sám téměř ihned.

"Před tím, co vylezlo z té díry, že?"

Kellerovo významné mlčení mu dalo za pravdu.

"Co jsou zač?" chtěl vědět Charlie.

"To nevíme," pokrčil rameny poručík. "Mají mnoho jmen a přitom žádné. My jim říkáme Prastaří, nebo První. Dávný lid. Démoni. Vyber si."

Charlie se zachvěl při vzpomínce na to, co viděl tam u propasti. Snažil se to zahnat dalšími otázkami. Říká se, že se bojíme toho, co neznáme a on chtěl svůj strach zmírnit tím, že se dozví něco, co mu bude i k užitku. Nejen k vyvolání paniky.

"Co po nás chtějí? Jsou nebezpeční? Odkud pocházejí? Jak jsou silní? Dají se porazit?

Zasypal Kellera tolika otázkami, že ten ho musel brzy klidnit, aby vůbec stíhal odpovídat.

"Nevíme, odkud pocházejí. Možná, že přišli z jiného světa, možná se zrodili zde, na Zemi. Víme jen to, že zde byli dříve než my. O hodně dříve. Jak dlouho? Miliony let před námi. Zřejmě byli poraženi a zahnáni pod zem, kde hibernují, dokud se neprobudí. Nebo se prostě jen vyčerpali, a nyní se, po načerpání sil, opět probouzí. Mohlo by se zdát, že jsou nesmrtelní, alespoň co se délky života týče. Dají se však zabít. Těžce, ale dají. Ti, co nás napadli v kostele, jsou už mrtví, to se neboj. Jediné, co s jistotou víme je to, že chtějí převzít vládu nad světem, a nás buď zotročit, nebo zničit."

S každou další odpovědí byl Charlie zoufalejší a vyděšenější. Brzy si již nebyl jist, zda chce slyšet více.

"Pořád máme šanci," snažil se ho uklidnit Keller. "Hlavně díky lidem, jako jsi ty. Mohl by ses k nám přidat. Tvoje zkušenosti by se nám náramně hodily. A teď nemluvím o tvých bojových schopnostech."

"A o čem tedy?" nechápal Charlie.

"Jsi Spřízněnec."

"Cože?"

"Tak se lidem s tvým...nadáním říká."

"Jakým nadáním"

"Nedokážu to přesně vysvětlit," přiznal se Keller. "Je to něco, čemu moc nerozumím, ale to, co vím, by ti mělo pomoci pochopit."

"Jde o to, že tvoje krev je jakýmsi hnacím motorem pro ty stvůry z podzemí. Přitahuje je, stejně jako oni přitahují tebe. Nevím, jestli bych ti to měl říkat, ale..."

"Povídej," zatlačil na něj Charlie dychtivě.

"Naši vědci zjistili, že krev Spřízněných obsahuje jakousi látku, jež se nalézá i v krvi Prastarých."

Charliemu chvíli trvalo, než mu došel význam poručíkových slov.

"Ale to by znamenalo, že já jsem..."

Keller němě přikývl.

"To ale není možné. Můj otec, má matka, sestra. Věděli by to. Řekli by mi to. Nebo ne? ¨

"Je možné, že to sami nevědí. Ne každý Spřízněnec zaslechne Volání krve."

"Ale já jsem přece člověk!"

"To nepochybně," uznal Keller. "I tví rodiče, prarodiče, všichni tví předkové nejméně dva tisíce let zpět byli lidé. Chci tím říct, že doba, kdy se, a je to jen domněnka, lidé pářili s Prastarými - lépe řečeno, když byli Prastarými oplodňováni, leží v hluboké minulosti. V době, kdy lidé nebyli ničím jiným, než vzpřímenými opicemi bez srsti.

I když, ne všechny takové případy patří dávné minulosti."

Charlie pozvedl tázavě obočí.

"Myslím tím Grubberovi," přiznal bez obalu Keller. "Ten úchylnej chlápek tě celou dobu krmil báchorkami. Nebyla to oběť, jak ti tvrdil. Maximálně byl obětí vlastní ctižádosti a touhy po moci."

"Ani se tomu nedivím," povzdechl si Charlie. "Jak do toho zapadá on?"

"Ve skutečnosti to byl přední nacistický vědec. Ve třicátých letech objevili nacisti ukrytou jeskyni, ve které bylo i jedno tělo Prastarého. Tentokráte to však byla samice. Ty jsou celkem vzácné.

V té době se objevil i Grubber a nabídl předním nacistickým pohlavárům, že jim vytvoří novou super rasu neporazitelných vojáků.

Nevíme, kde získal informace o Prastarých, které mu tak výborně pomohly při výzkumech. Výsledky však na sebe nedaly dlouho čekat. Oživil samici krví Spřízněnce, nějakým způsobem jí ovládl, a stvořil prvního křížence po tisících letech.

A jelikož to byl zřejmě opravdu šílenec, použil k tomu vlastní spermie."

"Tím chceš říct, že...,"

"Ano. Jeho dcera je křížencem člověka a Prastarého. Buď rád, že jsi ji nikdy neviděl. Není to příjemný pohled."

Charlie byl tomu opravdu rád. Přesto ho trápily ještě mnohé otázky, na které stále nezískal odpověď.

"Proč zde vlastně byli s vámi? Co jste zde hledali?"

"Prastaré, samozřejmě. Grubber vzal svoji dceru sebou v naději, že se jí podaří po probuzení Prastarých ovládnout jejich hlad a touhu po moci v jeho prospěch, a učiní z nich svou věrnou armádu. Zjevně měl jiné úmysly, než major von Rottenhoff a jeho šéfové v Berlíně."

"Parchant!" zavrčel Charlie zlověstně. "Co se s ním vlastně stalo? A s jeho dcerou?"

"Doplatili na to, že si chtěli hrát na bohy."

Na Kellerovi byla znát téměř škodolibá radost, když to vykládal.

"Prastaří je roztrhali ještě dřív, než si ta holka mohla sundat závoj a odhalit jim svou totožnost. Což je na jednu stranu dobře. Kdoví, kam až by to dospělo, jestli by se jim to povedlo."

"A jak se ti je vůbec podařilo porazit?"

Keller se vědoucně usmál a sáhnul do kapsy svého kabátu.

"Prastaří nesnášejí světlo. Ubližuje jim. A čím intenzivnější je, tím je zraňuje o to víc."

Z kapsy vytáhl obyčejný americký granát.

"Tomuhle říkáme Světlo boží. Je to granát, který místo šrapnelů, rozhodí do okolí intenzivní záři světla. V určité vzdálenosti to spálí Prastaré na popel. Přinejmenším je to oslepí, což z nich udělá celkem snadnou oběť. Máme více zbraní, které nám pomáhají v boji, ale tahle věcička je rozhodně nejúčinnější."

Tak to tedy byla ta oslepující záře, která je nejprve zachránila před popravou Němci a pak v kostele před Prastarými.

Charlie se chtěl na granát podívat zblízka, ale Keller ho opět schoval.

"Říkal jsi, že bych se k vám mohl přidat," připomněl mu Charlie. "Ale odtud se prakticky nedá dostat. Sejmou nás dřív, než vylezeme z tohoto lesa."

"Zřejmě ano," odtušil Keller chmurně. "Ale možná, že taky ne! Dokonce i v tomhle válečném pekle jsou naši lidi, kteří nám můžou pomoci dostat se zpátky do Ameriky."

"A jak je najdeme?" chtěl vědět Charlie, který ožil s novou nadějí. "Víš, kde jsou?"

"Musíme doufat," odpověděl místo toho Keller. "Naděje nás dovede k cíli."

Charlie najednou neměl další otázky. Keller proto vstal a šel se vymočit. Charlie hleděl do země a přemýšlel nad tím, co se dozvěděl.

Pak vstal a procházel se kolem dokola. Botou šlápl na silnou, ulomenou větev. Sehnul se pro ni a znovu pochodoval, přičemž větví švihal ve vzduchu jako se šavlí.

Pak zničehonic přiskočil k poručíkovi a zezadu mu zarazil kus dřeva do hlavy, přesně mezi lebku a páteř. Zkrvavený konec prošel Kellerovi ústy ven. Ten ani neměl šanci vykřiknout. Pouze zachroptěl a spadl k zemi. Během chvíle zemřel.

Charlie padl na kolena a začal ho prohledávat.

Jako první vytáhl granát Světlo boží a schoval si ho do kapsy. Našel i zapalovač zippo a poloprázdné camelky. Zapalovač si nechal, ale jako nekuřák odhodil nepotřebné cigarety. To, co však hledal nejvíce, před ním zůstávalo ukryté, přestože pevně věřil tomu, že to má Keller u sebe.

Nakonec to však s trochou důvtipu nalezl.

Sundal poručíkovi boty a v jedné z nich byl uschovaný malý balíček, zabalený v nepromokavém obalu. Roztrhal ho a vytáhl z něj svazek map.

Byly na nich zobrazeny státy jako Německo, Francie, Holandsko nebo Anglie. A na nich červenými křížky označené oblasti, v nichž byly tajné sklady nebo domy přívrženců Kellerovy organizace.

Tohle byl opravdový poklad, pochopil Charlie.

Z ruky stáhl poručíkovi hodinky, zjistil, kolik je hodin a zahodil je.

Vše šlo podle plánu. Měl ještě asi deset minut pro sebe, než přijdou. Proto si sedl vedle mrtvoly a mlčky vyčkával.

*

Prokletím každého myslícího tvora je to, že věří tomu, že je chytřejší než ti ostatní. To byla Charlieho největší výhoda. Každý ho podceňoval a nevěřil, že by i on mohl hrát svou vlastní hru.

Samozřejmě již dávno věděl, že je Spřízněný. Organizace, jež měla o Spřízněných velmi dobrý přehled, nemohla přesto uhlídat všechny jejich kroky.

Charlieho otec již od dětství učil svého syna skrývat své myšlenky nejen před okolním světem, ale i sám před sebou. Ukázal mu, jak ze sebe udělat herce - hlupáka, jež do každého maléru šlápne jako slepý do hovna, a v panice přemýšlí, jak se z toho dostat.

Jak Charlie rostl, rostla v něm i nenávist k organizaci, jež pro něj představovala mnohem větší zlo, než on pro lidstvo.

Otec mu vysvětlil, čím je, a že se za to nesmí stydět, ani to nenávidět. Charlie pochopil, že je lepší než většina obyčejných lidí, a začal na své "prokletí" pohlížet s respektem.

Pak přišla válka a Charlie se přihlásil v naději, že tak unikne organizaci. Brzy však zjistil, že na něj nasadili Anděla.

Nebyl to ten typický anděl s bělostnými křídly a svatou povahou. Byl to mutant, tvor podobný Charliemu, ovšem v očích organizace byl posvěcenou a dokonalou bytostí.

Charlie o Andělech moc nevěděl. Pouze to, že to byli lidé, jejichž duše byla schopna opouštět tělo a přenést se do jakékoliv jiné lidské bytosti a ovládnout její myšlení na určitou dobu.

Charlie měl výhodu v tom, že organizace netušila, že Charlie ví nejen pravdu o sobě, ale i o ní samotné.

Proto mohl hloupě předstírat, že vůbec nic neví o nehodě na střelnici, o příhodě s vyloděním na Sicílii, ani o tajemné ženě v Normandii, jež ho ukryla před Němci, a už vůbec nic o Peterovi a pak Stanleym, a nakonec i Kellerovi.

Jeden a ten samý Anděl - nebo mutant. Záleží na úhlu pohledu.

Charlie byl takzvaný Spící agent.

Probudil se až v Normandii. Poslechl Volání krve a nechal se jím vést tak šikovně a nenápadně, že ani samotný Anděl netušil, že míří do záhuby.

Keller byl lhář. Špatný a mrtvý lhář. Krmil ho lžemi, jako by byl jen hladovým děckem. Hloupě si myslel, že by dokázal Charlieho převychovat a udělat z něj další loutku organizace. Myslel si, že je hlídací pes chytřejší než vězeň. A doplatil na to.

Teď shoří i s vypůjčeným tělem, protože to je jediný způsob, jak skutečně zabít Anděla.

Organizace brzy zjistí, že jeden z jejich Andělů zmizel, a začnou po něm pátrat. Zjistí si, koho Keller hlídal, a pak si podají jeho rodinu. To však bude přijatelná ztráta, neboť Charlie tušil, že by s tím jeho otec, nenávidějící organizaci stejně, jako on, souhlasil a obětoval by se, jen aby byla společnost, jež ho a jemu podobné považovala za zrůdy a méněcenné, konečně jednou provždy smetena z povrchu zemského a byl nastolen nový řád.

Ano, jeho rodina bude zřejmě celá za zradu proti lidstvu popravená, a na něj samotného bude uspořádána velkolepá štvanice. To už však bude mít Charlie slušný náskok. S informacemi, které vytáhl z Kellera, skončí nadvláda lidí a opět nastane čas Prastarých.

Charlie se vědoucně usmál, neboť on bude tím, kdo sfoukne plamen svíce a poslední světlo lidstva uvnitř věčné temnoty zanikne.