V zrcadle (2014)

17.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Seznámili se v práci. On čerstvě nastoupil na pozici skladníka, ona v exportním skladu pracovala jako úřednice v kanceláři už deset let. Jeho náplň práce byla jasná: nakládat, skládat, překládat. Ona vyplňovala stohy papírů, objednávala přepravu zboží, vyplňovala faktury a CMR dokumenty.

Práce jí už za ty roky zevšedněla. Zažitá rutina dlouhých let za kancelářským stolem jí lezla na nervy. Nenáviděla to tu.

Táhlo jí na padesát, nevypadala nijak přitažlivě, vdaná nebyla a vychovat děti se jí taky nepoštěstilo. Muži se od ní podvědomě drželi dál. Neměla jim co nabídnout.

Nenáviděla sama sebe.

A nenáviděla ostatní lidi. Hlavně ty, kteří se kolem ní motali v práci. Její pozice nebyla příliš lichotivá. Byla málo nahoře, aby se mohla vytahovat na ostatní zaměstnance, a dost dole, aby se na ni její šéfové dívali s opovržením, stejně jako na každého dělníka.

Ostatní zaměstnanci všech skladů se jí vyhýbali, protože jí nevěřili. Považovali ji za úslužnou donašečku, která využije každé příležitosti, aby si šplhla u nadřízených. I když to tak nebylo.

Do práce chodila již preventivně zhnusená jak lidmi a světem, tak sama sebou.

Proklínala se za to, že si v mládí nedávala pozor, nechtěně otěhotněla a po pořádně zfušovaném potratu jí doktor jaksi mimochodem sdělil, že už nebude mít nikdy děti.

Proklínala se za to, že od sebe s odporem odháněla mladíky a muže jen proto, že na nich viděla sebemenší nedostatek, až zjistila, že jí už vlastně nikdo nechce.

Jmenovala se Marcela Hradecká a žila i pracovala v jednom středně velkém podniku na výrobu elektronických součástek v Pardubicích. Jako jedináček přišla o sourozeneckou podporu a z rodičů žila už jen její matka, odkázaná na péči sester v domově pro seniory U Kostelíčka.

Marcela ji navštěvovala jednou za čtrnáct dní. Donesla nějaké ovoce, diabetickou sladkost nebo uzeniny. Během těch dvou hodin, které s ní dokázala v klidu vydržet, jí povyprávěla o tom, co se stalo nejen v jejím životě nového, o čem se kde povídá a o tom, kdo z matčiných starých kamarádek umřel.

Chvíli pak poslouchala matčin monolog o tom, kde všude jí bolí, jak je tady strava hrozná a že si vůbec nezasloužila, aby tady skončila. Vše završila dotčeným spíláním své dceři za to, že si ji nenechala u sebe v bytě.

Vždyť tam žiješ stejně sama, a ten byt je pro nás dvě akorát! Z důchodu si platím tenhle kriminál pro starý lidi, místo abych ti z něho přispívala na nájem. Copak jsem se o tebe nestarala dost dobře, že ses mi za to takhle odměnila? Co ty jsi to za dceru? Ani vnoučata mi už nedáš! Na to už jsi stará! A brzy budeš stará tak jako já a skončíš tady! No tak si jdi, uteč od své nebohé matky! Hlavně za sebou zavři dveře a příště mi nezapomeň vzít banány!

Skoro pokaždé odcházela od své matky se slzami v očích. Byla to jediná její rodina, a přesto se k ní chovala takto. Mnohokrát si už říkala, že tentokrát u ní byla naposledy.

Nakonec ale vždy znovu přišla. Krev není voda. A až její matka vydechne naposledy, vydechne si i ona, úlevou. Ne že by ji Marcela neměla ráda, právě naopak.

Jenže toho věčného vyčítání už měla dost. Jako by nestačilo žít s vědomím, že je celý její život na nic. Ještě jí to musí připomínat její matka.

Kdyby s tím přestala, možná by si ji k sobě vzala. Takhle by ale její láteření musela poslouchat každý den, a snad by se i začal těšit do práce, jen aby s ní nemusela být doma.

Její slova jí pálila na duši už jen proto, že byla pravdivá. Sama si mohla za to, že skončila takhle. Jenže čas se vrátit nedá a tak nezbývá než to nějak dohrát do konce.

Už dávno se smířila s tím, že líp nebude.

Dokud nepoznala jeho.

Jmenoval se Jiří Navrátil. Věk krásných mladých dvacet let. Vyučil se jako truhlář na integrované střední škole technické v České Třebové. Bohužel netušil, že toto povolání má na trhu velice nízkou poptávku. Truhlářů bylo mnoho, volných míst málo.

Přes známého se dostal do skladu, ve kterém pracovala i Marcela. Doufal, že zde bude jen krátce a přeci jen si brzy najde práci jako truhlář. Jak ukazovaly zkušenosti z poslední doby, být na Úřadu práce, když můžete dělat tisíc jiných zaměstnání, je blbost.

Marcela se s ním seznámila mezi posledními. Ostatně, tak to bylo vždy, když nastoupil někdo nový.

Formálně si s ním potřásla rukou, přitom ho zkušeně a nenápadně sjela pohledem.

Vysoký, štíhlý, celkem svalnatý. Jeho ruce by mohly od pohledu ohýbat železo, přesto jeho stisk nebyl nijak silný. Znamená to, že umí být jemný, snad je i citlivý. Třeba i k ženským potřebám? Kdoví?

Jeho světle modré oči se na ni usmívaly, stejně jako jeho rty. Jak dlouho mu to asi vydrží? Brzy se jistě doslechne ty pomluvy, které kolem ní kolují, a úsměv bude pryč.

Na kratičký okamžik si představila, jak se tulí v jeho mocném, ale něžném objetí a po zádech jí přejel chlad. Až tak jí ta představa vzrušila.

Hloupost! Stačí se podívat na sebe a na něj. Nesrovnatelný rozdíl. Toho já nezajímám.

Jiřího si zavolal vedoucí skladu a mladík se za ním poslušně vydal.

Hm, ta jeho prdelka je k nakousnutí. Docela ráda bych ji poplácala.

A pak mu ho vykouřila, že?

To ne!

Ale no tak! Nejradši by sis tu jeho kládu narvala do kundy a nechala se pořádně vyšukat, viď, ty stará couro?!

Sklapni! Tak to není!

Nelži mi, ani sama sobě. Stačí se podívat do tvých očí. Mrdala bys do bezvědomí, ty chlípná a zvrhlá čubko!

Táhni! Zmiz! ZMIZ!

Marcelina tvář se zkroutila bolestí. Chytila se za hlavu a odpotácela se do své kanceláře. Naštěstí nebyl nikdo kolem. Nemusela tak nikomu vysvětlovat, co se s ní děje.

Těžko by jí někdo uvěřil, že má v hlavě cizího psychického parazita, který jí trápí od té doby, kdy přišla o dítě. Neustále se jí připomínal nejapnými poznámkami, urážkami a sprostými narážkami. Zbavit se ho vlastními silami nedokázala a vyhledat odbornou pomoc jí bránila hrdost. Jediné, co jí alespoň trochu pomáhalo, byl alkohol. Ten ovšem léčil pouze dočasně.

V kanceláři měla hned za dveřmi malou ledničku. Otevřela ji a vytáhla neoznačenou láhev plnou čiré tekutiny. Odšroubovala víčko a pořádně si přihnula. Obličej se jí zkřivil náporem silné slivovice, ale to téměř ihned pominulo a její třesoucí se tělo se uklidnilo, jak se jí nitrem rozlévalo příjemné teplo.

Rychle láhev uklidila a posadila se ke stolu, na němž měla služební počítač. Věnovala se emailům, které jí zaslali zákazníci a dopravci, ale ve skutečnosti její mysl bloudila úplně jinde.

U Jiřího.

Musela přiznat, že byl hezký. Možná až nadprůměrně hezký a jen hloupá husa by nevyužila příležitosti si s takovým mladým hřebečkem užít.

Jenže pouze naivní a stará husa bez soudnosti by si mohla myslet, že by byly ty pocity oboustranné. Marcela doufala, že ona taková není. Nemůže si přeci myslet, že je na ní něco, co by Jiřího přitahovalo.

Ale přesto jakási maličká část její mysli tajně doufala a přála si, aby se její neukojené touhy vyplnily. Za to nemůžeme soudit žádnou ženu jakéhokoliv věku a vzezření.

*

Jiří pracoval ve skladu už měsíc. I když si nepředstavoval, že zde stráví takovou dobu, začalo se mu tam celkem líbit. Se všemi vycházel dobře, dokonce i s Marcelou, o které mu ostatní povídali, jak je hrozná a aby si na ni dal pozor. Prý donáší a pomlouvá, ale ničeho z toho si Jiří nebyl vědom. A jestli se jen přetvařovala, dělala to opravdu dobře.

Držel si od Marcely odstup, ale ne takový, aby si něčeho všimla. Bylo mu toho však líto, protože Marcela se mu celkem zamlouvala. Byla sice starší a nepatřila mezi krasavice, ale něco ho na ní přitahovalo. Krása určitě ne, takže snad její chování. Odtažité a ostražité.

Byl si vědom toho, že ve svém věku ještě stále není schopen odhadnout pravou podstatu člověka, jeho povahu a chování. Jeho vnímání okolí bylo jednoduše černobílé. Bral lidi jako dobré nebo špatné, hodné či zlé. Nic mezi tím.

A jelikož Marcela nebyla v žádném případě zlá, musela být tedy hodná. Logika hodná Aristotela.

Chtěl ji blíž poznat. Ať už to znamenalo cokoliv. Tak trochu začínal chápat, že to on bude muset udělat první krok. Narážel však na neproniknutelnou stěnu nezájmu a odmítání. Jiří si umanul být trpělivý, ale na to, aby to dokázal bez problému, byl ještě příliš mladý.

*

Nevěděla, co se to s ní děje. Měla pocit, že má o ní Jiří zájem. Ale proč? Dokud nenajde odpověď na tuto otázku, bude se k němu dál chovat tak, jako doposud. Možná si tím uzavře jedinou cestu, jak si získat něčí přízeň, ale v případě, že by se jednalo pouze o špatný a krutý žert, to byla jediná účelná obrana.

Raději se mu vyhýbala. Nechtěla na něj být zlá, v případě, že by ty jeho nenápadné lichotky byly myšleny skutečně.

Až jednoho dne, v pátek před koncem směny, dostala znamení, které se dalo považovat za jasnou náklonnost, i když docela jiným způsobem než očekávala.

V jedné z úzkých uliček skladu byly naskládány palety, které přišly ten den ráno. Marceliným úkolem bylo nasnímat čárové kódy na krabicích kvůli evidenci. Se snímačem v ruce se sehnula ke krabicím, ležícím vespod. Snímala kódy a nemyslela na nic určitého. Letmo zahlédla Jiřího, procházejícího nedaleko od ní.

Měla pocit, že stojí kousek za ní a pozoruje ji, ale nechtěla se otáčet pro případ, že by to byla pravda. Asi po minutě se za ní ozval Jiřího jemný hlas: "S dovolením."

Než mohla jakkoliv zareagovat, protáhlo se jeho štíhlé tělo kolem ní. Ulička byla opravdu úzká, proto se nedalo vyhnout tomu, aby se jejich těla nedotkla. Jiří se boky otřel o její vystrčené pozadí. Marcela zalapala po dechu, když ucítila jeho ztopořený penis, tak tvrdý i přes montérky. Rychle se narovnala a překvapeně na něj pohlédla. Jiří se nepatrně usmál a zmizel v další uličce.

Marcela stála jako opařená. Ani si neuvědomovala, že se rukou dotýká místa, kde se o ni Jiří otřel.

Až když jí vyrušil jeden z kolegů, uvědomila si kde je a co se s ní děje. Se zmateným úsměvem mu naznačila, že přeslechla jeho žádost.

Po zbytek směny myslela jen na Jiřího a jeho tvrdý penis, tisknoucí se k jejím hýždím. Byla ráda, že už ho potom neviděla. Těžko říct, jak by na něj zareagovala.

Po práci urychleně nasedla do auta a vydala se domů. Její tělo spalovala touha, kterou mohla utišit jediným způsobem.

Sotva za ní zapadly dveře, rozepnula si kalhoty a strhla je ze sebe. Před pohovkou ze sebe sundala kalhotky. Lehla si na ni, roztáhla nohy a ruku strčila mezi ně. Až jí překvapilo, jak byla vlhká. Prsty jedné ruky strčila do vagíny, tou druhou si začala dráždit poštěváček. Nejdřív pomalu a jemně, potom čím dál rychleji. Představovala si, že ruka v jejím rozpáleném nitru je jeho penis. Sténala a vzdychala, občas zašeptala jeho jméno. Ani netušila, kdy si vytáhla ruku z vagíny a strčila si prst do zadku. Takhle to ovšem měla nejraději a orgasmus na ni přišel o dost dříve.

Tělo se v křečovitých záchvěvech prohnulo a Marcela krátce a pronikavě vykřikla.

Ještě chvíli ležela, hladila se a zhluboka dýchala. Pak se zvedla a malátně došla až do koupelny. Pustila si sprchu a vlezla si do ní. Byla to příjemná úleva, která z ní smyla veškeré nežádoucí myšlenky, jakož i touhu.

Když se cítila dostatečně čistá, zastavila vodu a vylezla. Z držáku si vzala ručník a pořádně se utřela. Poté se postavila před oválné zrcadlo nad umývadlem a prohlédla si své nahé tělo od pasu nahoru.

Prsa ještě ujdou. Nejsou tak povislá jako u jiných žen mého věku. Ale co to břicho? Tady se zúročila ta léta vysedávání u televize a ládování do sebe všeho, co mělo dostatek kalorií.

Naklonila se blíže k zrcadlu, aby si prohlédla svůj obličej.

Jsme stará, uvědomila si zahanbeně, když zpozorovala vrásčitý obličej. Jestli vrásky znamenají moudrost, jsem tedy zatraceně chytrá!

Nemohla se již na sebe dál dívat. Zavřela oči a pevně sevřela víčka, jako by doufala, že ze sebe může to stáří vytlačit.

Když je opět otevřela, měla vidět odraz ženy mladší, nebo aspoň stejně staré, jako byl originál. To, co však spatřila, jí málem zastavilo srdce. Šokem nemohla popadnout dech, a když se jí to konečně podařilo, rozječela se.

Potom omdlela.

*

Probudila se vleže na studených dlaždičkách. Chlad jí pronikal do nahého těla. Zimomřivě se otřásla. Pokusila se vstát, ale její tělo jí poslechlo až napodruhé. Musela se opřít o umývadlo, aby ji její roztřesené nohy opět neposlaly k zemi.

O zrcadlo zavadila jen jedním okem a letmým pohledem. Přesto se štítivě otřásla a s hlavou odvrácenou vyšla z koupelny. Chtěla vejít rovnou do ložnice, ale před jejími dveřmi se zastavila a nerozhodně se ohlédla ke dveřím do obývacího pokoje. Tam, v rohu, stálo dubové stojanové zrcadlo, dost velké, aby se v něm viděla celá. Koupila ho před lety na radu své bývalé přítelkyně. Dnes už ani nevěděla, proč to udělala. Pár pohledů do zrcadla a ztratila chuť k jídlu nebo náladu.

Po tom, co spatřila v koupelně, nedokázala být v tomto bytě s představou, že to může spatřit znovu a navíc v celé své odporné zrůdnosti.

Vešla do pokoje se sklopeným zrakem a dlaní před obličejem. Svůj byt znala dokonale nazpaměť. Z pohovky, na které se uspokojovala, sebrala prošívanou deku a z bezpečného úhlu ji přehodila přes zrcadlo. Poté ho urovnala tak, aby ani nejmenší kousek skla nevyčuhoval. Až tehdy byla schopna se před něj postavit. Nemohla se však zbavit dojmu, že za závěsem číhá cosi zlověstného. A nelidského.

Otřásla se strachy a odporem. Nechtěla zde být déle, než je nezbytné. Rychle vycouvala z místnosti, aniž by na chvíli spustila zakryté zrcadlo z očí.

V ložnici si zalezla pod peřinu, a ačkoliv bylo teplo, třásla se zimou a strachem až do té doby, dokud neusnula.

*

Sen, který se jí zdál, a který ji donutil s křikem vyběhnout z postele a schoulit se v rohu, byl nejen hrůzostrašný, ale i velmi podivný.

Ležela ve své posteli, neklidně se převalovala a nedokázala usnout. Jakýsi vnitřní hlas jí ponoukal, aby se vydala do vedlejšího pokoje. Zoufale se bránila, snažila se nevnímat hlas, vábící jí do neznámého nebezpečí, ale nakonec podlehla.

Vstala z postele a vešla do předsíně, kde se zastavila před dveřmi do obývacího pokoje. Skrze skleněnou výplň viděla jen nejasné obrysy nábytku. Ačkoliv to bylo nemožné, zrcadlo viděla tak jasně, jako by stála přímo před ním.

Lákalo ji, žadonilo, vyzývalo a prosilo.

Pojď blíž! Neboj se! Odkryj mě! Pomohu ti! Už nemusíš dál tak trpět! Dám ti to, po čem toužíš!

Proč bych ti měla věřit? Viděla jsem tě! Ty nejsi člověk, ani nepřipomínáš nic lidského! Půl života mě mučíš a trápíš, a teď mi chceš pomáhat?

No a? Život je boj! Přijímáš rány, ale dar odmítneš?

Jaký dar? Co bys mi mohla dát ty? Jedině snad noční můry!

(haha!) To ano. Jenže tento dar by se ti určitě zamlouval.

A co je to?

Pusť mě ven a řeknu ti to!

Ne!

Ale no tak! Netrucuj! Znám tě stejně dobře jako ty sama sebe. Jsi zvědavá a nakonec podlehneš. Nakonec, nemáš co ztratit.

Snová Marcela věděla, že je to pravda. Skutečná Marcela by nad tím možná přemýšlela a přišla by na důvod, proč odmítnout. Jenže tohle byl sen.

Otevřela dveře a vešla. Nyní již více zvědavá, než vystrašená.

Došla k zrcadlu, natáhla ruku, ale dál nic nepodnikla. Nechtěla. Nemohla. Nebo ano? Byl to přeci jen sen, i když neskutečně živý. Co se zde stane, do skutečného světa se nepromítne.

Se snovou jistotou a bezstarostností sundala přikrývku. Bála se zbytečně. V zrcadle byl jen její odraz.

Pohnula rukou, zamávala si, zašklebila se a usmála se na sebe. Byla to opravdu ona sama.

Nech těch kravin!

Marcela sebou trhla. Hlas patřil té mrše v její hlavě, ale jasně viděla, že ta slova pronesl její odraz v zrcadle.

Zavři aspoň pusu, když se divíš? Cos čekala? Jsem to já!

Ale... No, dobře. Co mi nabízíš?

Jeho.

Koho?

Tvého miláčka!

Žádného nemám!

A co Jiříček?

Není můj...! Jak bys to asi dokázala?

O to se nestarej! Plácneme si?

A co za to?

To neřeš, zatím. Pak si řeknu o odměnu.

To se mi nelíbí. Co když mě podrazíš?

(haha!) To v každém případě! Jenže nestojí tvůj Jiříček za cokoliv, co bych za něj požadovala? Přiznej si, miluješ ho!

To tedy ne!

Lži si a přetvařuj se, jak chceš! Obě to víme! Jenže jen já mám tu moc s tím něco udělat.

No a i kdyby, on ke mně nic necítí! Jak bys to chtěla změnit?

Jak jsem už řekla: o to se nestarej! Bereš nebo ne?

Stejně jako ve skutečnosti, tak i ve snu si člověk touží splnit své touhy. Ve snu k tomu má však mnohem více příležitostí.

Dobře. Beru! A co teď?

Co by? Probuď se.

Cože?

Probuď se!

Ale...

PROBUĎ SE!

Marcela otevřela oči...

*

Celý víkend byla v dobré náladě. Sama nevěděla proč, ale byla za to ráda. Navštívila matku, a i přes její obvyklé výtky se celou dobu usmívala a nenechala se vytočit. Když odcházela, políbila matku na čelo a pohladila ji po řídnoucích vlasech. Zanechala ji tam s otevřenou pusou, němou a překvapenou.

Podivnosti pátečního dne sice nepustila z hlavy, ale už ji tak netrápily. Ten sen byl přeci jenom sen, a to, co viděla... to co si myslela, že viděla v koupelnovém zrcadle, musela být jen halucinace ze stresu a přepracování.

Muselo to tak být, jinak by se musela považovat za blázna.

Poprvé v životě se těšila do práce. Když v neděli večer uléhala ke spánku, nevědomky se usmívala.

*

Na Jiřího narazila hned v pondělí ráno. Stál u dveří, vedoucích do fabriky a právě přikládal čipovou kartu k elektronickému přijímači. Všiml si přicházející Marcely a s vřelým úsměvem jí podržel dveře. Poděkovala a prosmýkla se kolem něj.

Potěšilo ji, že ji dohnal a cestou do skladu se s ní bavil. O tom, jaký měla víkend, jestli se těší do práce, o počasí.

Před šatnami se rozdělili, ale ještě před tím jí Jiří věnoval pohled, který jí rozpálil nitro a probudil v ní chutě. Musela bojovat s touhou vejít do pánské šatny a vrhnout se na toho děsně přitažlivého mládence.

Odolala, ale stálo jí to dost sil.

Celou směnu ho jako naschvál pořád potkávala, až si začala říkat, jestli to není něco jiného než náhoda, za jakou ji měla považovat. Jiří k ní byl velmi pozorný. Vždy, když potřebovala s něčím pomoct, stál nedaleko a okamžitě se nabízel.

Žertoval s ní, nenápadně jí lichotil a Marcela si připadala jako v sedmém nebi.

Takhle to pokračovalo celý den a pak i po celý týden.

V pátek po práci málem překvapením upadla, když se Jiří nabídl, že ji sveze domů, a - jen tak mimochodem, když už budeme ve městě, nezajdeme si na skleničku?

Samozřejmě, že souhlasila. Do smrti by si vyčítala, kdyby odmítla. A ona se rozhodla, že už další chybu neudělá. Ne vědomě.

Při nastupování jí galantně podržel dveře. Překvapeně na něj pohlédla.

Překonává se nebo je takový odjakživa?

Zajeli do centra, zaparkovali na náměstí a zašli si do cukrárny. Pár lidí je odměřeně pozorovalo, ale po chvíli se věnovali zase sami sobě. Některé z žen v Marcelině věku jí věnovalo závistivý pohled, ale jí to jen dělalo dobře.

Ještě nikdy se Marcela necítila tak skvěle. Jiří byl pozorný, milý a vtipný. Každou chvíli jí rozesmál nějakou veselou příhodou, která se stala buď jemu, nebo někomu z jeho přátel. Nikdy nevynechal příležitost, aby jí zalichotil, a díky tomu se Marcela začala opět cítit mladě, sexy a žádaně.

Ani nezaznamenala okamžik, kdy jí Jiří uchopil za ruku a prstem jí přejížděl po hřbetu ruky. Když si toho všimla, připadalo jí to tak přirozené, že se proti tomu nijak neohradila.

Když nadešel ten správný okamžik a jejich oči se na dlouhou dobu střetly, aby si němě vyjádřily své niterné pocity, byla si jistá tím, co doopravdy chce.

Chci jeho! Hned! Klidně si to s ním rozdám tady na stole přede všemi, je mi to jedno!

Cítila vlhko mezi nohama, a když nenápadně strčila druhou ruku pod stůl, aby se dotkla kalhot, ani jí nepřekvapilo spalující horko její kundičky.

Když se jí Jiří zeptal, jestli jí může doprovodit domů, bez váhání přikývla. Poté, co zaplatil, vyšli z cukrárny a zamířili k jeho autu. Spěšně nastoupili a ještě než si Marcela zapnula pás, Jiří už vyjížděl z parkoviště. Vyjeli z náměstí a odbočili na silnici.

Jiří jel pomalu; bylo však na něm zřetelně vidět napětí a chtíč. Na křižovatce je zastavil semafor a oni museli vyčkat na zelenou.

Marcela si krátila čekání sledováním ostatních aut. Zničehonic ucítila na svém stehně Jiřího ruku. Ohlédla se po něm, ale když spatřila, jak svůdně na ni hledí, nechala ho. Hladil ji po noze, rukou zajel na vnitřní stranu stehen, a když ucítil vlhké teplo, spokojeně se usmál.

Neukojitelná touha vedla Marcelina ústa k jeho. Přisála se k němu, svůj jazyk proplétala s jeho. Rukou neomylně zamířila k jeho rozkroku, a když ucítila, jak je připravený, neubránila se úsměvu.

Až troubení aut za nimi je probralo z poblouznění. Usmáli se a Jiří se rozjel. Ruku z jeho rozkroku nesundala. Masírovala jeho přirození přes látku kalhot. Dalo by se říci, že když parkovali u jejího domu, byl Jiří na pokraji šílenství.

Z auta doslova vyletěli, a to tak rychle, že ho Jiří zapomněl zamknout. I kdyby to náhodou zjistil, bylo by mu to jedno. S Marcelou letěli po schodech jako vichřice. Ruku v ruce míjeli udivené sousedy. Marcele bylo naprosto jedno, co si o ní pomyslí.

Sotva za nimi zapadly dveře, vrhla se Marcela na Jiřího jako vzteklá vlčice. Líbal ho na rty, tváře, na krk; a on jí oplácel stejně.

Ještě než se dostali do ložnice, sundala mu triko a on jí halenku. Položil ji na postel a líbal na prsou, přičemž jednou rukou šmátral pod ní a pokoušel se rozepnout podprsenku. Jakmile se mu to podařilo, Marcela natáhla ruce, aby se mu lépe sundávala.

Ihned, jakmile osvobodil dvě velká, plná ňadra, se na ně vrhnul. Na jednu tmavě rudou bradavku přisál své rty, tu druhou masíroval dvěma prsty. Marcela zabořila hlavu do polštáře a užívala si tu slastnou předehru.

Když se začal sunout níž, rozechvěla se vzrušením. Hladila ho po vlasech a nevědomky mu tlačila hlavu dolů. Rozepnul zip u kalhot a začal je pomalu stahovat. Líbal ji na břiše, za nějž se už v tuto chvíli nestyděla. Věděla, že ho přitahuje, že po ní touží a že je mu jedno, jak vypadá.

Sotva jí sundal kalhoty, znovu se zanořil mezi její nohy. Líbal jí na stehnech, přičemž se tváří nenápadně otíral o její rozkrok. Kalhotky měla již tak vlhké, jako by si v nich vlezla pod sprchu.

Když jí je sundával, nadzvedla se, aby mu to ulehčila. Jakmile byly dole, roztáhla nohy. Rukama ho chytila za hlavu a přitiskla na svou ženskou zbraň a děkovala sama sobě za to, že se před pár dny duchaplně vyholila. Sice jí chloupky začaly už znova růst, zdálo se ale, že mu to nevadí. Právě naopak. Nemohl se jí nabažit. Jazykem prozkoumával každý kousíček její kundičky.

Když jí jazykem dorážel na klitoris a prsty strkal do pochvy, stiskla jeho hlavu stehny. Bylo jí jedno, jestli může dýchat; tohle se už nikdy nemusí opakovat, a proto si to musí užít co nejvíc. Bylo to sobecké, ale na to kašlala. Chtěla, aby jí ojel, aby jí vymrdal, aby jí vyšukal mozek z hlavy.

Sténala, když jí lízal.

Mlčela, když nad ní dřepěl a vrážel jí svůj dlouhý úd do úst. Sála ho, olizovala a mačkala mu koule.

Křičela, když jí roztáhl nohy a bezcitně ho do ní vrazil.

Šeptala jeho jméno, když surově přirážel a hnětl jí prsa.

Ano! Ano! Mrdej mě, Jiříčku! Mrdej mě, tak jako ještě nikoho předtím! Udělej mi to, ať můžu řvát slastí, aby mě slyšeli až v Nebi a pukli závistí! Ať vidí ti zasraní svatí, o co přišli!

Čím víc byl bezohlednější, tím víc se jí to líbilo. Chtěla být jeho děvka, jeho kurvička. Bezmocná a svázaná šílenou touhou po něm.

Na lásku kašlala, nechtěla ji po něm. Chtěla jeho ptáka. Cítit ho v sobě, držet ho v ruce a honit, olizovat ho a jemně do něj kousat.

To ostatní v životě byla jen vata. Sex byl její manou, které se jí nyní dostávalo plných hrstí.

Shodila ho nešetrně ze sebe a nasedla si na něj. Rukou si navedla jeho penis do pochvy a přirazila. Prohnula se v pase a tělem jí projela nepopsatelná rozkoš. Opřela se rukama o jeho ramena a sama se ujala iniciativy. Rytmicky pohybovala zadkem, přirážela až nadoraz a sledovala jeho slastný výraz ve tváři. Když jí chytil za zadek, spokojeně se usmála. Takhle to měla ráda.

Aby ten pocit byl ještě lepší, chytila jeho ruku a zavedla si ji mezi půlky. Jiřímu se rozšířily zorničky překvapením, ale pochopil. Ukazovákem jí začal dráždit anální otvor. Když mu ten prst olízla, strčil jí ho do zadku. Pro Marcelu to byl ten pravý vrchol rozkoše.

Milovali se tak dlouho. Jiří měl neuvěřitelnou výdrž. Z nahých těl se jim řinul pot proudem; sotva dýchali, ale nepřestávali.

Vzal si jí zezadu a ona si připadala jako fena, kterou si přímo na ulici vzal cizí nadržený pes. Představila si, jak to dělá s Jiřím přímo na ulici před lidmi. Ženy jí závidí, muži po ní touží.

Když to na něj přišlo, vyklouzl z ní a plácnul ji po zadku. Pochopila a lehla si na záda. Chtěl se jí vystříkat na prsa, ale řekla mu, že to chce do pusy.

Usmál se a splnil jí to přání.

Poslušně spolykala vše, co z něj vyšlo. Překvapilo ji, že toho bylo tolik.

Celý zadýchaný, ale spokojený a s úsměvem na tváři padl vedle ní. Přitulila se k němu a políbila ho na tvář. Polibek jí vrátil a objal jí.

Unavení a šťastní během chvilky usnuli.

*

Znovu se jí zdál podivný sen. Ležela vedle poklidně spícího Jiřího poté, co se spolu tak báječně pomilovali. Ten samý hlas jako minule jí opět vábil. Tentokrát vstala beze strachu, pouze se zvědavostí, co jí tentokrát chce.

Už na ni čekala. Vědoucně se usmívala.

Tak co? Užila sis?

Samozřejmě.

Bylo to dokonalé?

Jistě. Co mi chceš?

To, cos mi slíbila!

Nic jsem ti...

Nevymlouvej se! Obě dvě moc dobře víme, že mi to dlužíš!

Ale co?

Jeho přece!

Jiřího?

Jistě!

Nedám ti ho! Nemůžu!

Proč ne? Copak si myslíš, že by s tebou zůstal?

Proč by ne!

Tohle byla jen výjimka. Už se to nebude opakovat. Je ti tedy k ničemu!

Jak to můžeš vědět? Třeba mě miluje! Proč by se se mnou jinak vyspal? Ze soucitu? Z nudy?

Je mladý! Chce experimentovat! Nepřemýšlí o tom! Ovládá ho jeho pták! Řídí se tím, co chce on! Chtěl tebe, protože jsi byla snadná kořist a on si mohl zašukat! Zítra už po tobě ani neštěkne!

To není pravda! Nevěřím tomu!

Věř si, čemu chceš! Je mi to jedno. Já si jen přišla pro to, co mi patří!

Nedám ti ho! Je můj!

Stejně si ho vezmu. Jen to bude o něco těžší, ale ne nemožné!

Jak bys mohla! Jsi jen odraz skutečnosti. Jsi součást mě a já ti to nedovolím!

(haha!) Hloupá a naivní až do konce! V jednom máš však pravdu. Já jsem součást tebe.

Marcelu zarazilo, jak se její zrcadlové já najednou zklidnilo. O krok ustoupila. To, co jí řekla; její poslední věta, v ní vzbudila jakýsi nepříjemný, zlověstný pocit.

Sledovala, jak její odraz otvírá ústa; cosi říká, ale ona tentokrát neslyší ani slovo. Mluví dlouho, a přitom jí neustále sleduje; skoro hypnotizuje očima.

Její ústa zmlknou a oči se jí rozzáří podivným světlem. Marcele se před očima roztočí svět. Zakryje si oči, ale nepomáhá to. Upadne na kolena a jen taktak se neudeří hlavou o stolek.

Náhle to přestalo.

Marcela se rozhlédla kolem sebe. Nic se nezměnilo. Pohlédla na svůj odraz do zrcadla.

Byla tam a usmívala se.

Cos to provedla?

Nic. Nic, co bys sama nezavinila.

Co tím myslíš?

Nech to plavat. Nemám čas se s tebou vybavovat. Musím za Jiříkem. Nějak mě svrbí frnda.

Co...

Cococo! Pořád se jen hloupě ptáš! Už mě to nebaví! Sbohem!

Marcela sledovala, jak se její odraz otáčí a odchází ze zrcadlového pokoje.

Vstala a rozeběhla se ke dveřím. V nich však narazila do jakési neviditelné bariéry, od které se odrazila zpět. Spadla na zadek a vykřikla bolestí. Opět se však zvedla a zkusila to znovu.

Bezvýsledně.

Byla zde uvězněná. Zde, ve vlastním pokoji, navíc s tím mizerným zrcadlem za zády.

Náhle se jí vlasy zježily zlou předtuchou. Ohlédla se a spatřila svůj odraz opět v zrcadle. Okamžitě k ní vyrazila.

Cos mi to provedla, ty mrcho!

(haha!) Co myslíš? Trochu přemýšlej! Já ti to neusnadním!

Uvěznila jsi mě tu!

Správně! Skoro.

Ty jedna děvko! Počkej až tě...

Nevyhrožuj! Ty už nemůžeš nic! Čím dřív ti to dojde, tím víc budeš mít času si na to zvyknout. Tak jako já.

Ale proč?

To bys nepochopila. Vím to, a proto s tebou nebudu ztrácet čas.

Zasloužím si vědět, co jsi mi to provedla!

Možná. Mě se ale nechce nic vysvětlovat!

Kurvo! Děvko! Píčo!

(hahaha!) Velice vtipné! Ulev si, pokud ti to pomůže.

Baví tě ubližovat mi?

Popravdě? Ano.

Marcela se už dál neptala. Už pochopila, že by to nemělo smysl. Ať už by řekla cokoliv, z odpovědi by se nic nedozvěděla.

Vrátím se, až ti to dojde. A pak budu chodit pořád. Navěky.

Marcela se slzami sledovala, jak odchází. Posadila se na zem a rozplakala se. Po půl hodině se zvedla a znovu se marně pokusila prorazit neviditelnou bariéru.

Zhroutila se a opět plakala.

A takhle to trvalo mnoho dní. Plakala nebo se pokoušela dostat z pokoje. Občas stála u zrcadla a čekala, jestli se někdo objeví. Třeba i ona, aby jí nadávala nebo se smála, neboť ta nedobrovolná samota byla opravdu děsivá.

Bylo jí divné, že ji nikdo nehledá. Že nikomu nechybí. Ani matce.

Až jednoho dne jí to vše došlo. Nebylo to nijak překvapivé zjištění; snad proto, že už to nějakou dobu podvědomě tušila, ale nechtěla si to přiznat - vypustit pravdu na povrch.

Teď už nemělo zapírání žádný smysl. Tak jak jí řekla, už nemůže nic.

Odevzdaně se zvedla ze země a přešla k zrcadlu.

Už tam na ni čekala.

Konečně jsi to pochopila.

Tentokrát se Marcele nesmála, ani si z ní neutahovala.

Ano. Jen nechápu proč. Čím jsem si to zasloužila?

Co na to říct? Žila jsi tak už dlouho, jen jsi o tom nevěděla. Anebo ti to bylo jedno. Rozdíl mezi tím není. Vlastně se pro tebe změnilo jen málo. Zahazovala jsi svůj život, všechny šance na štěstí. Utápěla ses v sebelítosti. Namlouvala sis, že to nemůžeš změnit, že je to osud; jen proto, abys nemusela nic dělat. Nemusela ses snažit. To je nemoc všech lidí. Jdete ke dnu, ale ani vás nenapadne pokusit se vyplavat. Prostě to přijmete za hotovou věc a smíříte ses tím. Nic však není tak definitivní, abyste s tím nemohli nic udělat. Dokonce ani smrt ne, ale to vám nikdy nedojde.

Takže tohle je můj trest?

Tak nějak. Ale je to trest, který sis vybrala už dávno.

Doživotní?

Ještě delší.

Kdo vlastně jsi, že mě můžeš takhle soudit?

Jsem ty.

Nejsi! Tehdy v koupelně jsem zahlédla tvoji skutečnou tvář! Ty nejsi člověk a ani nic lidského nepřipomínáš!

Máš pravdu; nejsem ani ty, ani člověk. Nejsem nic, co by kdokoliv z lidí mohl znát. Ale vysvětlit ti podstatu své vlastní existence nedokážu. Je to příliš složité.

Jsi ďábel.

To ne. Pokud bych ti to měla vysvětlit v teologické rovině, tak jsem spíš bůh. Bohyně.

Žádný bůh by nebyl tak krutý.

Nejsem bůh lidí, a proto nemusím být jakkoliv milosrdná. I když ani žádný z vašich bohů touto vlastností stejně neoplývá. Byla jsem zde dávno předtím, než se objevil první člověk.

Tomu se dá těžko věřit.

To už je tvůj problém.

Proč sis vybrala právě mě?

Nebyl to úmysl. Lidé jako ty mě přitahují. Dělám to tak pořád. Nejsi první a nebudeš ani poslední.

Proč to vlastně děláš?

Věř nebo ne, ale živí mě to. Potřebuji to k vlastní existenci. Bez toho bych zahynula. Ne zahynula, protože smrt není definitivní konec. Ani u lidí, ani u bohů. Nebyla bych. Zmizela bych, stejně jako moje budoucnost a dokonce i minulost.

Přála bych ti to.

To je pochopitelné. Nezlobím se na tebe.

Jdi pryč!

Půjdu, ale když si budeš chtít popovídat, stačí mě zavolat.

Nechci tě už nikdy vidět!

To si jen myslíš.

Odešla. Marcela osaměla.

Z toho, co slyšela, pochopila, že teď bude mít dost času na to, aby si uvědomila, co ji sem dostalo. Vrátit se ke svým minulým rozhodnutím, které ji dostaly do tohoto vězení; a pokud to bude jen trochu možné, tak jich i litovat.

Tak strašně moc by si přála, aby se z tohoto šíleného snu probudila. Jenže to nešlo.

Tohle nebyl sen.

Byla to skutečnost. Vždycky byla.

A ona teď navěky zůstane uvězněná v zrcadle.