Volání vlků 2. část (2010)

16.01.2018


(pokračování...)

Najít jednookého Welika nebylo vůbec snadné. Hlavní náměstí bylo během dne plné lidí. A co bylo hlavní, plné ozbrojených vojáků. Bylo pouze otázkou času, kdy si ho některý z nich všimne a pojme určité podezření. Tar pochyboval, že by měl byť sebemenší možnost jim uniknout.

Na žebráka narazil náhodou. Doslova narazil. Welik stál opřený o jeden ze stovek sloupů, podpírajících patrové domy, lemující celé náměstí. Tar zamumlal omluvu a zmizel opět v davu, doprovázený Welikovými hlasitými nadávkami. Ukryl se nedaleko a celé dopoledne ho nenápadně pozoroval. Celou tu dobu se Welik nechoval nijak podezřele. Samozřejmě, pokud byla pravda to, co o něm tvrdil Rask, nemohlo tomu být jinak.

Občas se k Welikovi připletl jiný žebrák, prohodil s ním několik slov a opět zmizel v davu. Krátce po poledni starý žebrák odkulhal do jedné z úzkých uliček a ztratil se tak Tarovi z očí. Ten se urychleně vydal za ním. Vstoupil do té samé uličky, ale po Welikovi nebylo ani stopy. Přidal do kroku, ale kromě několika otrhaných starců, válejících se u zdí a natahujících prosebně ruce, tam nebyl nikdo. Došel až na konec uličky a ocitl se na jedné z hlavních ulic města, po níž právě postupovaly volným krokem kolony nákladních vozů, plných pytlů obilí nebo sudů s vodou. Samozřejmě, že byly přísně střeženy desítkami vojáků a proto Tar nic neriskoval a raději hned zacouval zpět. Vzápětí si ale všiml dvoučlenné hlídky, která se objevila na druhém konci uličky. Po pravé straně měl otevřené dveře, ihned do nich zapadl a schoval se v temnotě budovy. Se zatajeným dechem počkal, dokud vojáci nepřejdou. Potom si oddychl úlevou.

Radoval se však předčasně. Chladný kov nabroušeného nože se mu přitiskl k hrdlu. Tar se neodvažoval ani polknout. Mohl se pokusit útočníka zneškodnit, ale to sebou neslo jistá rizika. Tak prvně to, že se mohl rychle skácet k zemi s druhým úsměvem na krku. Rozhodl se však raději nic neriskovat, neboť si uvědomil, že pokud by ten neznámý chtěl, už by Tara zabil.

"Kohopak to tu máme?" zasyčel hlas muže těsně u jeho ucha. "Poslal tě Siram? Nebo někdo jinej? Nebo snad po mě jdeš z osobních důvodů?"

Tar velmi opatrně zavrtěl hlavou. Nechtěl se přeci sám podříznout.

"Tak proč mě k čertu celou dobu sleduješ? Nejseš náhodou jeden z těch cvoků, co se tady potulují a po nocích chytaj ubohý žebráky, aby s nima potom dělali kdovíjaký hokus pokusy? Jestli jo, tak tě předem upozorňuju, že si narazil na toho nepravýho! Já se nenechám jen tak rozsekat do těch čarodějnickejch lektvarů, co míchá ta Kubarova smečka čarodějů!"

Tar opět zavrtěl hlavou.

"Tak co po mě sakra chceš?!" Bylo vidět, že byl muž poněkud překvapený, neboť žádná z vyjmenovaných možností nebyla správná. Tar alespoň už věděl, s kým má tu čest. Welik byl jediný, koho sledoval, a Welik tudíž i držel nůž a chystal se ho při sebemenším podezřelém pohybu podříznout.

"Hledám tě," začal Tar opatrně, "protože jsi jediný, kdo mi může pomoct. Alespoň to mi tvrdil Rask."

Při těchto slovech Tar ucítil, že se Welik trochu uvolnil. Přesto však nůž z jeho krku nesundal.

"Proč bych ti měl věřit?" zeptal se žebrák obezřetně.

"Nemáš jediný důvod," připustil Tar. "Mohu ti dát pouze své slovo na to, že mluvím pravdu."

Welik chvíli mlčel. Potom se rozchechtal. Schoval nůž a otočil Tara proti sobě.

"Teda, už dlouho mě nikdo nepobavil tak jako ty," smál se a plácnul Tara po rameni. Ten vůbec nechápal, co se děje a jak to, že žebrák najednou obrátil.

"Víš ty co?" řekl Tarovi. "Věřím ti. Sleduju tě od tý doby, co se ty snažíš sledovat mě. A musím ti říct, že si byl při tom tak nenápadnej asi jako tygr v tlupě koček. Ale první co tě prozradilo, bylo to, že ses mi omluvil, když jsi do mě narazil. Tady se nikdo žebrákům neomlouvá. To ví každej. Ty ne, protože ty nejsi odtud. To mi bylo hned jasný. Tipoval bych tě na nějakej klan z Vysočiny."

Než se Tar na něco zmohl, Welik mu vyhrnul rukáv haleny. Nijak nereagoval, když nespatřil žádné tetování, jen po Tarovi střelil divným pohledem.

"Nosíš klobouk Potulných roháčů," pokračoval Welik, "ale vsadím svoje jediný oko na to, že k nim nepatříš."

"Jak to můžeš vědět?" zajímal se Tar.

Welik si mlčky vyhrnul rukáv a odhalil tak tetování klanu Potulných roháčů.

"Kdysi sem k nim patřil, ale to už je dávná historie."

Dál nic neřekl a Tar se ani na nic neptal.

"S čím teda potřebuješ píchnout," zajímal se Welik.

"Ale předem tě upozorňuju, že sem ještě na nic nekývl," dodal.

"To chápu," přikývl Tar. Potom mu vše vysvětlil. Welik pozorně naslouchal, ale čím víc toho slyšel, tím víc se jeho tvář mračila.

Když si vše vyslechl, zakroutil hlavou.

"Ty seš, chlapče, ten největší blázen, kterýho sem kdy viděl. Napochoduješ si to do hlavního města chlápka, kterej ti nechal zmasakrovat klan, unesl ti holku a z tebe udělal vyvrhele. Touláš se tady kolem mezi mnoha tisícovou armádou, která by tě v mžiku rozsekala na malinkatý kousíčky, a jediný, co tě zajímá, je najít tu tvoji zbloudilou kočičku."

"Nicméně, tím ti asi moc nepomůžu," dodal poněkud měkčeji, když spatřil Tarův výraz.

"Můžeš tedy pro mě něco udělat?" zeptal se netrpělivě Tar.

Welik pokrčil rameny.

"To nevím," řekl skoro omluvně. Potom se ovšem jeho tvář rozzářila úsměvem. "Ale vím, kdo by mohl. Teda, pokud se nebojíš riskovat."

"Nemám strach z ničeho, co by mě mělo potkat," odvětil hrdě Tar.

"Blázni a hrdinové umírají mladí," zamumlal žebrák.

"Ale co! Je to tvoje volba! A pokud k tomu ještě uštědříš Kubarovi pořádnej kopanec do zadku, tak jedině dobře! Ten parchant naši krásnou zemi zničí, to mi věř."

"Takže?" popoháněl ho netrpělivě Tar.

"U východního opevnění, teda v místě, kudy musela ta tvoje dívenka zaručeně přijít, je jedna menší budova," vysvětloval Welik. "No a v ní sídlí chlápek, kterej rozděluje otroky na různý stanoviště, odkud pak dál putují na jiný místa, kde se zůčastněj zvelebování našeho krásnýho města."

Žebrák se cynicky zašklebil a odplivl si.

"Když ho donutíš mluvit," pokračoval dál, "dostaneš z něj informace, který tě snad zavedou k tvý milovaný. Pokud někdo ví, kde je, tak jedině on. Ale musíš si dávat pozor. Nikdy nechodí sám. Vždycky ho doprovází jeho nohsledi."

"S tím se už nějak poperu," odvětil Tar.

"Když myslíš," pokrčil rameny žebrák. "Ale takhle se tady toulat nemůžeš. Pojď se mnou, dám ti nějaký hadry."

*

Nekonečná kolona Kubarovy armády se táhla na kilometry daleko. Cestou se k hlavní mase přidávaly stále nové a nové jednotky. Arja se držela vzadu spolu s ostatními otrokyněmi, které byly přiděleny k jejich novému pánovi. Přidržovala se bočnice jednoho ze stovek nákladních vozů, které tvořily konec kolony, střežené pouze několika jízdními jednotkami. Polykala prach, vytvořený tisícovkami kopyt a nohou, které prošly před ní, a který se jich držel celou tu dobu, co pochodovali.

Jejich nový pán si jich od té doby, co je získal, nijak nevšímal. Arja mu za to byla vděčná. Z jeho přítomnosti byla nesvá. Jeho šeredná bojová maska z něj dělala hotového démona temnot. Kdo ví, co sledovalo svět zpoza těch otvorů pro oči. Raději na to nemyslet.

Pochodovali již dva dny. Za celou tu doby byly nařízeny pouze dvě hodinové přestávky, které Arja a její spoluotrokyně strávily roznášením měchů s vodou mezi žíznivé bojovníky. Bylo jim důrazně řečeno, že pokud kteroukoliv z nich spatří, jak upíjí vodu patřící svatým bojovníkům, budou bez milosti popraveny. Ač se zdálo toto varování jako dostatečné, jedna z otrokyň se o to přeci jen pokusila. O okamžik později se její hlava kutálela v prachu.

Arja polkla slinu, která jí ztékala z úst a raději si nechala zajít chuť. Musí vydržet do noci, kdy by měli, alespoň podle strategických plánů svých velitelů, dorazit k velké řece Temeře. Tam se budou muset utábořit, dokud nepostaví dostatek vorů na přepravu armády.

Po zbytek cesty k Temeře Arja toužebně očekávala západ Slunce. Když se země kolem ponořila do tmy a Arja sotva popadala dech, při posledním nádechu ucítila čerstvou chuť vody. Brzy zaslechla ostré povely důstojníků, nařizujících zastavit. Arja se s úlevným vzlyknutím skácela vedle kola povozu. Její krátký, božský oddych však přerušil kopanec do stehna.

"Vstávej, ty poběhlice jedna!" vyštěkl na ni jeden ze strážců.

"Ano pane," odpověděla pokorně Arja. Tato dvě slova bylo to jediné, co si mohla dovolit říct, aniž by ji někdo zbičoval. Jako otrokyně neměla právo mluvit, dokud jí to někdo nepřikázal. Když se to tak vzalo, Arja neměla ani s kým mluvit. Kromě Viry, která s ní jako jediná z klanu zůstala, a která se bála natolik, že by nepromluvila, ani kdyby jí to poručil sám Oroli, s nimi bylo ve skupině ještě několik dalších žen, o dost starších než ona a také protivnějších a namyšlenějších. Hned od začátku jí a Viře dávaly okatě najevo, co si o nich myslí a v jakých mezích se mají držet. Arje to připadalo podivné. Nebyly snad všechny otrokyně?

Během příštích dvou hodin vyrostl na pravém břehu Temery obrovský provizorní tábor. Stovky tesařů a dělníků se daly okamžitě do práce. K tomu jim posloužily stovky dlouhých kmenů z lesů na severu, které vezli na vozech sebou.

Arja měla hodinu na spánek, ale za neustálého bušení kladiv, řezání pil a dalšího hluku to bylo zhola nemožné. Místo toho celou tu dobu sledovala hvězdy na nebi a myslela na Tara.

Kdepak asi je, můj milý? Dívá se tam někde nahoře na mě?

I když v Arjině duši dřímal malý plamínek naděje, nechtěla si přesto připouštět, že by byl Tar stále naživu. O to větší by bylo zklamání, až by se dozvěděla pravdu. Tedy, pokud by se to někdy dozvěděla.

A pokud je opravdu naživu, doufám, že je již někde daleko, pryč z této prokleté země a začíná nový, lepší život.

Noc byla chladná, od řeky vál studený vánek a Arja se schoulila do klubíčka. Objala si rameny a sledovala spící otrokyně, jejichž těla ležela všude kolem. Přemýšlela, kolik z nich se ve skutečnosti smířilo se svým osudem a které to pouze se zaťatými pěstmi předstíraly. Arja patřila k té druhé skupině. Od narození byla svobodnou dcerou Bílých vlků, a i když tělo momentálně trpělo jhem otroctví, duše se stále snažila zachovat si hrdost. Kdoví, kam ji osud zavede, ale ať to bude třebas na druhý konec světa, její naděje, že jednou bude opět svobodná, tam půjde s ní.

A pokud jde o ostatní otrokyně - ty starší ať si třeba pojdou. Jí je to jedno. A pokud jí budou stát v cestě za svobodou, vlastní hloupostí poznají ostré tesáky rozzuřené vlčice. Co se týkalo Viry, byla slabá a pokud se nevzchopí, neodolá všem tlakům, které ji dusí ze všech stran. Už tak to byl zázrak, že se dostala až sem. Byla jedinou spojnicí s jejím minulým životem, ale pokud nechce skončit jako bezzubá stařena (v případě, že se stáří vůbec dožije) s otrockým řetězem omotaným kolem krku, bez přestání skákající kolem svých hrubých, úchylných a bezcitných pánů, bude se muset přestat na Viru tak upínat.

Smečka se přece slabých členů zbavuje, ne?

Vzápětí se vyděsila svých vlastních myšlenek. Copak z ní ztráta svobody udělala stejnou zrůdu, jakými jsou její páni? Opovrhovala staršími otrokyněmi pro jejich bezcitnost a sobectví a přitom se pomalu stávala jednou z nich. Budou nakonec i ji jednou nenávidět mladé a doposud nezlomené otrokyně, jakou je ona sama?

Arje zbývaly pouze dvě možnosti. Zůstat sama sebou a riskovat vše, nebo se podvolit a ztratit svou duši.

*

Najít úředníka, zodpovědného za rozmísťování otroků, nebylo nijak zvlášť těžké. O poznání těžší bylo vyčíhat okamžik, kdy bude o samotě. Vhodná chvíle nastala kolem půlnoci, když se vínem zmožený úředník vypotácel na ulici. S hlídkujícím vojákem si vyměnil pár sprostých vtipů a za halasného smíchu se vydal ulicí ke svému domu. Tar se ujistil, že je ulice až na onoho muže prázdná. Vyšel ze svého úkrytu a sledoval úředníka až k jeho domu. Když zmizel muž vevnitř, Tar ho po chvíli následoval. Úředník sebou praštil na rohož a okamžitě usnul. Chrápal tak hlasitě, že ho Tar bez problémů našel i po tmě. Ze záhybů svých šatů vytáhl malý nůž (dárek od Welika), a přiložil ho muži k hrdlu. Bylo až s podivem, jak rychle se spáč probral. Tar zadusil jeho výkřik v zárodku tím, že mu ucpal dlaní ústa. Tar se k němu sehnul, aby nebylo pochyb, že ho uslyší.

"Zeptám se tě jen jednou, rozumíš?"

Úředník němě přikývl. Na čele mu vyrašil pot. Jeho prasečí očka těkala z Tarovy tváře na nůž, který držel v ruce. Nehodlal Tara nijak pokoušet. Na to byl až moc velký zbabělec. Kubarovi sloužil ze strachu, tak jako většina jeho poddaných. Loajalita ke svému vládci nebyla silnější než pud sebezáchovy.

"Nedávno sem přišla karavana s otroky," řekl Tar. "Vedl ji muž s maskou, zahalený do pláště z kubrijského tygra. Víš, o kom mluvím?"

Úředník opět krátce přikývl.

"Chci vědět, co se stalo s těmi otroky. Kam jsi je poslal?"

Oddělal muži dlaň z úst, stále však připravený ho opět umlčet, při jakémkoliv podezřelém pohybu. Úředník si olízl suché rty.

"V-v-vím, o kom mluvíš," vykoktal ze sebe úředník. "Je to vysoký hodnostář Smrtihlavů. Je to vynikající válečník a velmi nebezpečný protivník."

"Já vím," zavrčel temně Tar. "Pokračuj."

"Normálně bych se musel podívat do papírů, ale toho bojovníka si pamatuju velice dobře, tudíž i vím, kam byli posláni. Je to jeden z menších táborů na severozápadě města. Hlavní dozorce je velice krutý člověk, jmenuje se Bartyk. Není tajemstvím, že se vyžívá v mučení otroků, kteří se provinili sebemenším prohřeškem. Nevím, koho hledáš, ale ten dotyčný bude zaručeně tam."

S nadějí hledal v Tarově výrazu známky uspokojení. Zdálo se, že je Tar přeci jen trochu spokojený, i když jistě ne tak, jak zprvu předpokládal.

"Dobře," řekl Tar a oddělal nůž z úředníkova tučného krku. "Zůstaň zde a nepokoušej se mě sledovat nebo vyvolat poplach."

Úředník horlivě přikyvoval. Tar pozpátku vycouval z místnosti. Venku se opřel o zeď a zhluboka dýchal. Celé to pátrání bylo čím dál komplikovanější. Putoval sem a tam a nikde ani náznak po Arje. Připadalo mu, jakoby si z něj bohové dělali legraci. Jeho už tak těžkou cestu, mu navíc ztěžovalo i to, že vůbec netušil, zdali je jeho milá stále naživu.

(Přeci bys to nevzdal v půli cesty, Bílý vlku?)

Už jsem ani nedoufal, že se ještě ozveš.

(Není lehké udržet kontakt s vnějším světem. Ale to je pro tebe nepochopitelné.)

Já vím, jsem jen obyčejný barbar.

(V tom to není. Málokdo by pochopil byť jen zlomek z toho, co je každému smrtelníkovi odepřeno.)

Motám se v bludném kruhu. Víš, jak se z něj dostat?

(Ze všeho nejdříve by ses měl zbavit toho muže, kterého jsi nechal naživu jen proto, aby vzápětí vyhlásil poplach. To ti další pátrání velmi ztíží.)

To je nesmysl. Byl příliš vystrašený na to, aby se vůbec pohnul. Nehrozí mi od něj žádné nebezpečí.

(Chceš riskovat? Myslel jsem, že bys pro svoji dámu byl schopen jakýchkoliv skutků?)

Nechci zabíjet bezdůvodně.

(Žádná smrt není bezdůvodná. Ve Hře Osudu hraje roli život každého, stejně tak i jejich smrt. Jemu je souzeno, aby dnešní noci zemřel. Příběh se tak posune o kus dál.)

Na Tarovi bylo vidět, že se mu myšlenka na vraždu neozbrojeného člověka očividně příčí. Na druhou stranu, na tom, co řekl jeho tajemný průvodce, mohlo být zrnko pravdy. Co když ten úředník dostane nečekaný záchvat statečnosti a ztíží mu další pátrání? Anebo, což bylo horší, mu ho totálně znemožní?

Podíval se na nůž v ruce, která ho zničehonic začala svrbět. Jakoby se mu snažila říct, aby neváhal a udělal to, co je nutné. V mysli mu znovu vytanula tvář malé bledé Arjy, ležící bezmocně na lůžku.

Sevřel pevněji svůj nůž a vrátil se zpět do domu.

*

Svítání zastihlo Arju na jednom ze stovek vorů, které se plavily přes půl míli širokou Temeru. Přestože hladina byla klidná, Arjin žaludek prožíval bouři. Nikdy v životě neviděla řeku natolik širokou, aby se přes ni nemohla dostat po svých, ale tento vodní gigant na ni působil tísnivým pocitem. S velkým úsilím v sobě udržovala svoji skromnou snídani. Jako každý horal, ani ona neuměla plavat a proto se celou cestu modlila ke všem bohům, aby ji ve zdraví přečkala.

Temera dělila Domovinu na dvě části, východní a západní. Zatímco východní část patřila bezmezně národu Hyskarů a jejich poddaným kmenům, o východ se dělili se Zápaďany. Nebyli to příslušníci duodecadmijské koalice, nýbrž vyvrhelové vlastní společnosti, zchudlí šlechtici nebo loupeživí rytíři, kteří se z touhy po bohatství a moci vydali na "divoký" východ, nedbajíc přitom skutečnosti, že tato země už své obyvatele má. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k prvním nepokojům. Hyskarů bylo sice mnohonásobně více, ale Zápaďané byli zase mnohem lépe vyzbrojení. Jejich bojová morálka byla na vyšší úrovni než ta hyskarská. Ovšem jen do té doby, než se objevil na scéně Kubar. Ten totiž dokázal to, co nikdo dlouho předtím. Sjednotit Hyskary. Dějiny se nebudou ptát jakým způsobem, pouze zachovají svědectví pro příští generace.

Tím, že Kubarovy jednotky překročily řeku, fakticky zahájily válku, jenž vejde do historie jako Druhá Velká válka. Povede se na několika frontách a jak pro Hyskary tak i pro celý Západ bude mít katastrofální následky, jež se projeví naplno až v příštích několika desítkách let.

Nic z toho Arja netušila, a i kdyby ano, její současné utrpení by to nijak nezměnilo. V konfliktu, jenž brzy zasáhne celý Andalos, byla ničím. Historii bude psát někdo jiný. Ona se jí, stejně jako tisíce dalších bezejmenných, pouze účastní.

Nikdy nebyla tak ráda, že stojí na pevné zemi, jako když vystoupila na druhém břehu Temery. Většina armády byla již opět na pochodu, její skupina se po chvíli přidala. De facto již byli na nepřátelském území, i když nebylo po Zápaďanech zatím ani vidu ani slechu. Ale to se již brzy změní. Taková velká armáda nemůže projít bez povšimnutí.

*

Slunce bylo přímo nad Tarem, když mu hradby velkého města konečně zmizely z očí. Od Raska dostal nějaké zásoby, zbroj příslušníka chánova jezdectva spolu s krátkým mečem, dlouhý luk a také koně. Nebyla to žádná z těch tažných herek, na kterých se daly dobře spočítat žebra, ale vzácný plnokrevník, hřebec černé barvy, za kterého by dostal přinejmenším tucet kusů dobytka nebo pár mladých hezkých otrokyň. Tar vůbec netoužil znát způsob, jakým se ke koni Rask dostal, ale byl mu za to neskonale vděčný, neboť toto byl jediný možný způsob, jak dohnat armádu.

Zbytek minulé noci strávil naháněním vrchního dozorce Bartyka. Najít tábor, který mu popsal úředník, nakonec nebylo vůbec těžké. Dostat se dovnitř také ne, i když to odnesli dva strážní, kteří se mu připletli do cesty. Naštěstí byli zpití pod obraz, takže s nimi moc problémů neměl. Bartyka našel podle hrůzného křiku, který se ozýval z jeho přístřešku. To, co tam Tar viděl, jím naprosto otřáslo. Jestli byl předtím na pochybách, zdali má zabíjet, nyní to udělal jen z touhy pomstít se. Zbavit tento svět odporné zrůdy.

Bartyka přemohl snadno. Na to, jaký to byl kus chlapa, neměl kupodivu žádnou velkou sílu. Jeho tělo byl jen velký měch plný sádla. Přivázal ho k jednomu ze sloupů, dal mu roubík do úst a nechal ho chvíli, aby si uvědomil, do jaké situace se dostal. Mezitím sebral deku, která ležela vedle Bartyka a přikryl s ní zkrvavené zbytky kdysi krásného mladého děvčete.

Bartyk se zpočátku tvářil jako hrdina, snad doufal v to, že dovnitř jakousi náhodou vtrhnou jeho nohsledi a zachrání ho, ale po pár dobře mířených kopancích do rozkroku jeho odvaha zmizela a on s pláčem konečně souhlasil, že promluví.

Bláhově se domníval, že ho poté cizinec nechá být. Tar však nic takového v plánu neměl. Sotva se dozvěděl, co potřeboval, vrátil roubík na ústa, odhrnul Bartykovu bederní roušku a jedním pohybem mu odřízl genitálie. Hodil je Bartykovi k nohám a nechal ho tam skučícího nesnesitelnou bolestí vykrvácet.

Venku se opřel o stěnu a vyzvracel se. Až nyní mu plně došlo jeho bezmyšlenkovité jednání. Zbytek cesty do Raskovy krčmy si vymýšlel tisíc různých důvodů, jak si tu vraždu ospravedlnit, i když mu přitom stačil jen jediný pohled na tu nedospělou ubožačku, která se stala poslední obětí Bartykovy odporné zvrhlosti.

Ráno se rozloučil s Raskem a vzkázal po něm i díky Welikovi. Nasedl na hřebce z chovu abhrejských cvičitelů koní ze sekthemského poloostrova a vydal se k západní bráně, kterou vyjel ven z města. Než opustil údolí, naposledy se ohlédl po vzdálených vrcholcích Bílých špičáků.

Je možné, že už je nikdy neuvidím. A toto bude poslední pohled na můj domov. Musím si ho vrýt do paměti.

S malou, třesoucí se naději, že se přeci jen jednou možná vrátí, spolu s Vločkou, pobídl koně a vyrazil na cestu.

*

K břehům Temery mu cesta trvala méně než dva dny. Na konci druhého dne pročísla koňská kopyta její vody. Znovu vychválil Raska až do nebe za to, jak vynikajícího koně mu opatřil. Tady mu ovšem byl k ničemu. Ani Tar ani kůň tuto řeku nepřeplavou. Ať si namáhal oči jakkoliv, druhého břehu nedohlédl. Mohl si zde sednout na kameny a čekat na zázrak.

A to také udělal. Sledoval rudý sluneční kotouč zapadající za horizont. Pohled to byl božsky nádherný, což mu připomnělo, jak dlouho již nemluvil s bohy. Zřejmě od té doby, co přišel o svoji rodinu, klan a lásku.

Sundal si vysoké jezdecké boty, špičatou přilbici i zbroj. Poklekl na udusanou zem, kousek od řeky, obřadně se uklonil a políbil Matku zemi.

Anreeio, Matko boží, Stvořitelko života, moudrá vládkyně země, odpusť nehodnému odpuštění, pomoz nehodnému pomoci a ukaž mi cestu, prosím.

Oroli, bože všech bohů, mocný vládce nebes, dodej mi odvahu překonat strasti této pouti, obdaruj mě silou a sešli mi své požehnání.

Poté, co požádal o náklonnost všech dvanáct hyskarských bohů, znovu se uklonil a políbil zemi. Víc udělat nemohl. Alespoň ne v této chvíli. Nezbývalo mu než čekat.

A ráno dalšího dne se dočkal. S prvními slunečními paprsky se na řece objevily bílé plachty obchodní lodi. Líně se šinula poklidnými temerskými vodami. Na její palubě postávalo několik snědých námořníků. Jeden z nich Tara spatřil, ukázal na něj a cosi zakřičel. Tar si raději navlékl zbroj, opásal se mečem a osedlal koně. Loď se přiblížila ke břehu a Tar již rozeznával jednotlivé tváře. Na palubě se objevil postarší muž v rudém hábitu a s mohutným plnovousem. Přidržoval se lanoví a rukou si clonil obličej před slunečními paprsky.

"Copak, vojáku!" zakřičel na Tara. "Ztratil ses?"

Tar mu zamával na souhlas.

"Tak si naskoč," zachechtal se stařec.

Tar, vědom si toho, že na palubu koně nedostane, sundal mu sedlo, naposledy ho pohladil a plácl ho po zadku. Kůň se rozběhl směrem od řeky. Tar doufal, že najde cestu zpět. Vstoupil do řeky a brodil se vodou, dokud ji neměl až po prsa. Loď však byla příliš vzdálená.

"Tak plav, člověče!" volal stařec.

To se lehko řekne, když neumím plavat. Ale přece moje cesta neskončí na dně této řeky?

Udělal krok vpřed a bahnité dno mu rázem zmizelo pod nohama. Jeho hlava zmizela pod hladinou. Do úst mu natekla sladká voda. Kopal zběsile nohama i rukama aby se opět dostal na čerstvý vzduch. Jeho zbroj ho však táhla ke dnu. Zoufale se snažil rozepnout řemeny od hrudního plátu. Marně. Nedostatek kyslíku si vybíral svoji daň.

Posledních pár škubnutí a Tar ztratil vědomí. Pomalu klesal ke dnu.

*

Za řekou se Kubarova armáda rozdělila na tři části. První, největší část, pokračovala dál na západ, k pevnosti Sanforhim freniského barona Anrise Mallguse, jehož rod pochází z lukadanské provincie. Druhá se stočila k jihu, kde se měla setkat s abhrejskými žoldáky a poté zamířit k hranicím Parthské republiky. Třetí skupina zamířila na sever, podél Temery, k přístavnímu městu Beglu. Arja mířila s druhou skupinou na jih, k oáze Shakra. Tam na ně již čekaly nejméně dva tisíce nomádských jezdců. S jejich pomocí proniknou do parthské nížiny.

V oáze strávili dva dny. Pro Arju to byly pouze další dva dny otrocké práce. Jednu z mladších otrokyň z její skupiny popravili poté, co u ní našly odcizené jídlo. Všem bylo jasné, že ji udala jedna ze "starých matek" jak si ostatní zvykly oslovovat starší otrokyně. Arja si časem všimla, že oproti ostatním mají staré matky určité výsady. Ať už to byly větší příděly potravin nebo delší odpočinek.

Bylo to nespravedlivé, alespoň z Arjina pohledu. Ale možná, že by mluvila jinak, kdyby ona sama získala tyto výsady za léta strávené otročinou. Přesto by se nechovala jako ony. Neponižovala by, neurážela, neudávala, jen proto, aby si namlouvala, že přeci jen nestojí na nejnižším stupínku lidské společnosti.

Na sklonku druhého dne strávila spolu s ostatními několik hodin plněním měchů vodou z místních studen a nakládáním na vozy. Občas zahlédla některou z abhrejských žen, od hlavy až k patě zahalených do černého hedvábí. Pár z nich zašlo pro vodu, ale ani jedna se s otrokyněmi nebavila. Přesto se Arje nezdálo, že by to bylo kvůli pocitu nadřazenosti. Ty ženy se netvářily nadutě, i když jim do tváře vidět nebylo, ale z výrazu jejich očí pochopila, že ač jsou ony svobodné, přesto trpí v nějakém druhu duševního otroctví.

Svým způsobem jsou všichni lidé světa otroky. Ovšem jen odevzdaní osudu jsou si toho vědomi. Arja se řadila mezi tu hrstku vědoucích. Což jí ale nic nezlehčilo.

Uprostřed noci ji vzbudila Vira.

"Vstávej, Arjo," zašeptala. "Zase odcházíme."

Arja zívla a promnula si oči.

"Měli jsme odejít až ráno. Změnilo se něco?"

Vira pokrčila rameny.

"To nevím. A stejně nám to může být jedno. Musíme jen poslouchat a sloužit. Nemusí nás zajímat nic jiného než to, co máme dělat. Nebo jsi už zapomněla?"

Arja ledabyle mávla rukou.

"Nepokoušej osud," varovala ji Vira. "Nikdy nevíš, kdo tě sleduje."

"Nepřeháněj," odbyla ji Arja a vstala. Už dřív si všimla, že je Vira poslední dobou jako na trní. Lekala se každého stínu a už se s ní tak často nebavila. Nejčastěji byla vidět ve společnosti starých matek, které ji využívaly pro svoje účely.

Otrokyně otrokyň. Pokud bylo něco padlé na hlavu tak toto. Ve snaze se jim zavděčit, odcizovala se Vira Arje každým dnem. Na jednu stranu to bylo dobře, neboť přílišná vazba na starý život by jí mohla vbrzku docela uškodit. I tak ale občas pocítila ostré bodnutí žárlivosti u srdce. S Virou byly nejlepší kamarádky snad již od narození. A teď se z ní stával docela jiný člověk. Cizinec.

Pokud by si měla měřit stejným metrem, nebyla na tom o moc lépe.

Brzy se vydali na pochod. Na cestu jim svítily stovky pochodní. Abhrejští jezdci vyrazili napřed, následováni hyskarskou jízdou. Pěchota a vozy se zásobami pochodovaly svižným tempem za nimi.

S prvními slunečními paprsky začala bitva.

*

Cesta do Begla byla poklidná a ničím nerušená. Dalo by se říct, že idylická. Poté, co se Tar málem utopil a na poslední chvíli ho vytáhli námořníci z Pouštní Perly, trávil všechen volný čas na přídi a sledoval řeku před sebou. Nevěděl, zdali pluje správným směrem, ale podle slov abhrejce Ago Kuly, majitele Pouštní Perly a zároveň i obchodníka se vzácným kořením, hedvábím a ovocnými plody, mířila do Begla část hyskarské armády. Jelikož neměl moc na výběr, bude muset začít pátrat tam. I když se choval jako hyskarský voják, musel si cestu odpracovat. Abhrejští obchodníci byli známí, že i z velbloudího lejna dokázali vypěstovat okrasnou růži, a Ago Kulovi se další silák, pracující pouze za stravu, mohl hodit.

Celkově se k Tarovi chovala posádka vlídně a brzy ho přijala mezi sebe, ale nemohl si nevšimnout, že i tak si od něj drží nepatrný odstup. Zdali to bylo tím, že byl nastrojený jako hyskarský voják, kteří poslední dobou nebyli v této části země moc oblíbení, nebo z jiného důvodu, to netušil. Ale byl rád, že ho nechávali na pokoji a na nic se zbytečně nevyptávali.

O týden později spatřil v dálce hradby Begla. V přístavu na molu se rozloučil s posádkou i Ago Kulou. Beglo bylo známo jako volné město. Setkávali se zde vyznavači Jediného ze západu, spolu s hyskarskými polyteisty z východu a abhrejskými Pravověrnými, aniž by si podřezávali krky. Národy z celého Andalosu si zde nabízely, prodávaly a směňovaly zboží, stejně jako jinde, a stejně jako jinde se i tady u toho nestydatě okrádaly. Vládcem Begla byl emír Saíd ben Ahnmanní, synovec mustamarského kalifa ze Sekthemu. Rod Ahnmanní měl Beglo a území kolem něj v držení již nějakých tři sta let. Tehdejší mustamarský kalifa vyslal svého vezíra, aby plul, dokud nenarazí na konec posvátné řeky. Měsíc jim trvalo, než dopluli do ústí Temery. Tam založili osadu, která se během staletí rozrostla do této podoby.

Přístavní čtvrť byla přecpaná k prasknutí. Tar se s obtížemi proplétal davem námořníků, kupců a všelijaké různé přístavní pakáže. U brány do města ho stráže nechaly projít bez otázek. Všude bylo plno hyskarských vojáků, kteří sem dorazili den před ním. Tábor armády byl položený před hradbami, neboť takové množství by se do města nevešlo. Pouze několika nejvyšším důstojníkům bylo dovoleno se ubytovat v emírově paláci. Tarovy kroky však směřovaly ven z města, do tábora. Vydal se tam s nadějí, že najde aspoň někoho, kdo mu poví, kde je Arja, když už ne ji samotnou. Nevšiml si ovšem, že ho od jižní brány sleduje muž, oblečený v černých abhrejských šatech s turbanem a látkou, omotanou kolem obličeje.

Procházel mezi stany z kožešin, míjel odpočívající vojáky a řemeslníky, opravující zbraně, stejně tak i spoustu otroků, mezi nimiž však nenašel nikoho, koho by znal. Byla by to ostatně náhoda, kdyby ano, neboť jen v tomto táboře bylo nejméně deset tisíc hlav. Navíc neměl žádný důkaz, že právě zde bude někdo z jejich klanu. Mohli být kdekoliv. Celá Domovina se ocitla v obrovském chaosu poté, co chán Kubar vyrazil na své válečné tažení.

Zbytek dne strávil Tar marným pátráním. Slunce již mizelo za obzorem. Měl by si najít nějaké místo k odpočinku a pokusit se pátrat dál zítra. O kousek dál spatřil ohniště, kolem něhož posedávalo několik vojáků, kteří popíjeli víno a hlasitě se bavili.

Pod svícnem bývá největší tma a tak se k nim Tar vydal. Třeba zaslechne nějaké zprávy, které mu pomohou. Po pár krocích do něj narazila jedna z otrokyní. Přitom jí popadaly hliněné misky, které nesla v náručí. Okamžitě padla k zemi a začala je sbírat. Přitom se na Tara snesl nekonečný proud omluv.

"Mrzí mě to, pane! Opravdu! Nechtěla jsem do vás vrazit! Netrestejte mě, prosím! Je mi to moc líto!"

Tar se k ní sklonil, aby jí pomohl vstát a přitom si uvědomil, že ten hlas vlastně zná.

"Jsi to ty, Eshmi?" zeptal se nejistě.

Dívka zvedla hlavu a Tar spatřil velké hnědé oči příslušnice klanu Bílých vlků. Znal ji. Byla to mladší sestra Helfa, Tarova přítele (a jednoho z těch, které jsem pohřbil). Mohlo jí být kolem patnácti. Toto otroctví ji však donutilo předčasně vnitřně vyspět. Navenek však stále vypadala jako ta malá, zamilovaná holčička, která se držela stále Tarovi v těsné blízkosti.

"Tare? Jsi to...," zaváhala, neboť se jí zdálo nemožné, že by to mohla být pravda.

"Jsem to já," přisvědčil Tar rychle a poklekl vedle Eshmi. Ta ho uchopila za ruce a pevně stiskla. Okamžitě ho však pustila, protože se kolem nich potácel opilý voják. Tar se po něm ohlédl, ale voják si jich nevšímal.

"Tady ne," upozornil Eshmi. Za ruku ji vtáhl do nejbližšího stanu. Naštěstí byl prázdný. Uvnitř si už Eshmi mohla dovolit víc a tak se mu ihned vrhla kolem krku. Když ucítila sílu mužných paží, které ji objímaly a neubližovaly, slova spřízněné duše, které ji nehanily, ale konejšily, rozplakala se.

"To bude v pořádku," uklidňoval ji Tar. Potom se proklel za tu lež. Nic nebude v pořádku. Sebou jí vzít nemůže a tady ji nečeká nic dobrého. Mohl by se s ní pokusit utéct, ale tím by riskoval vše. Tady měla alespoň malou naději, že se její život nějakým zázrakem změní.

Když přestala brečet, Tar jí prsty setřel slzy z tváře a usmál se, což u ní vyvolalo slabou odezvu.

"Musíš být silná, Eshmi," povzbuzoval ji. "Jedině tak se dá přežít tohle peklo."

"Je to těžké, Tare. Každý den přemýšlím o tom, že seberu některému z mužů dýku a vrazím si jí do srdce. Musím snášet nemravné návrhy i chlípné doteky těch chánových psů. Je to jen otázka času, kdy si mě nějaký z nich vezme do svého lože. A já..."

Odmlčela se a odvrátila tvář stranou. Tar napůl tušil, co bude následovat.

"Ještě jsem nepoznala žádného muže."

Eshminy tváře zahořely studem. V jejích očích se však zračila nevyřčená otázka. Tar si nervózně odkašlal a odvedl raději pozornost jiným směrem.

"Nevíš něco o ostatních?"¨

Eshmi zavrtěla hlavou.

"Naposledy jsem někoho z klanu viděla v otrockém táboře. Potom některé nás odvedly s armádou. Zbytek tam zůstal. Co se s nimi stalo, ví jen Oroli. Jen já, Vira a Arja jsme zůstaly spolu."

"Arja je tady s tebou?" vyhrkl Tar. Eshmi v jeho očích spatřila divokou naději, ženoucí se do neznáma, nedbajíc nebezpečí, beze strachu ze smrti. Jen bolest a smrt. Nic jiného ho nečeká. Copak ho může nechat jít? Být tak bezcitná, když všechny své city vždy nabízela právě jemu? Vždy chtěla patřit jen jemu. Nejlepšímu z nejlepších. Jen ona si ho zaslouží. Tak proč by se měl plahočit za marnou nadějí? V jejím srdci byla vždy Arja úhlavním nepřítelem. Zlodějkou, která chtěla mít vše, jen proto, že byla dcerou náčelníka. Ale Tara jí nedá. Ne, když teď ho může mít sama pro sebe.

"Moc mě to mrzí," zalhala Eshmi a z očí jí stékaly falešné slzy. "Ale Arja je mrtvá, stejně jako Vira. Jejich vor se převrhl, když do nich narazil jiný. Viděla jsem to na vlastní oči, ale pomoci jsem nedokázala nikomu. Bylo to hrozné. Je mi tě líto. Vím, že pro tebe znamenala strašně moc."

Tar chvíli zíral do prázdna, jakoby se ocitl v jiném světě. Ve světě, kde Arja žila a tohle byl jen nějaký hloupý žert. Bylo tedy všechno to pátrání zbytečné? Ti lidé, které zabil, zemřeli zbytečně? Obelstil smrt jen proto, aby po ní později sám zatoužil? Smrt je lákavým vykoupením z této bolesti. Ne však pro toho, kdo ji již jednou pocítil. S velkou námahou zabránil tomu, aby se sám sobě hnusil za to, že pocítil vlastně jakousi slabou útěchu v tom, že už Vločka nebude dál prožívat všechny ty bolestivé zármutky tohoto světa. Mohl si jen přát, aby se dostala do blažených Zahrad Remandiných, kde bude až do konání světa doprovázet nebeskou Paní na cestě k poznání.

"Tare?" Eshmi se ho lehce dotknula, čímž ho vytrhla z jeho chmurných myšlenek

"Ehm... Ano? Ach, ano. Děkuji ti, Eshmi. Je to bolestivá zpráva a mé srdce to zasáhlo tím více, že to bylo nečekané. Ale neplačme. Neboť zajisté došla mnohem většího klidu, než my dva můžeme doufat. Pokud bych pro tebe mohl něco udělat..."

Sotva to vyslovil, zalekl se, neboť tušil, že ví, co si bude Eshmi případně žádat. Ale netušil, zdali jí bude schopen vyjít vstříc. Vše ale vyřešila sama Eshmi, když si svlékla šaty. Tar hypnoticky sledoval její drobná dívčí ňadra a v ten samý okamžik se jeho duše rozpoltila. Jedna jeho část chtěla popadnout horké štíhlé tělo do náručí a pomilovat ho. Ta druhá by nejraději ihned utekla.

Pokud by udělal, oč žádá, odcizil by se tím vzpomínce na Arju? Udělal by to z lítosti nebo momentálního chtíče?

"Víš, Eshmi," začal, "nemyslím si, že je to dobrý..."

Dívka se přisála na jeho rty a zabránila mu tak v mluvení. Tar se nebránil. Uchopil Eshmi za boky a položil ji na kožešiny. Zasypal její vláčné tělo polibky. Eshmi ho objala pažemi a přitiskla si ho blíž k sobě. Když do ní vstoupil, na okamžik pocítila pronikavou bolest. Poté následovala nikdy předtím nepoznaná slast. Tarův vrchol uspokojení měl však hořkou pachuť zrady.

*

Tar zanechal Eshmi, vzlykající úlevou a právě prožitým orgasmem, ve stanu a vydal se zpět do města. Hlava se mu točila a útroby mu svíral lehce vzrušující pocit. Cítil se vinen, ale tušil, že bude mít dost času, aby se s tím vypořádal.

Brána do města byla již zavřená a strážní se netvářili nijak přívětivě. Tar raději nic neriskoval a vydal se podél hradeb, zdali nenajde jinou cestu. Zdálo se ovšem, že žádná jiná cesta do města nevede. Doufal, že se mu opět podaří najít Ago Kulu a požádá ho o pomoc, nebo alespoň o radu. Byl to jediný člověk široko daleko, koho znal, a navíc jediný, komu mohl alespoň trochu věřit. Již na lodi se abhrejský kupec netajil antisympatiemi ke Kubarovi a jeho šílenému plánu dobýt celý svět. I když to nedával nijak okatě najevo, Tar vycítil, že by se z jeho strany mohl dočkat pomoci. Takto bude muset ovšem počkat až do rána, než se opět otevřou brány do města. Alespoň si bude moci promyslet další kroky.

"Vidím, že jsi narazil na překážku, cizinče."

Tar sáhl po meči a otočil se po hlase. Ze stínů hradeb vystoupil abhrejský nomád. Ten samý, který Tara sledoval.

"Kdo jsi?" zeptal se Tar a varovně povytáhl meč z pochvy.

"Nejsem tvůj nepřítel," řekl Abhrejec a lehce se uklonil.

"Ale přítel zřejmě také ne."

Nomád se vědoucně pousmál. "To záleží na tobě, cizinče."

"Jmenuji se Tar."

"Ach ano. Tar, který nemůže dál."

"Ty snad víš, jak dál?" zeptal se opatrně Tar.

"To záleží na tom, kam směřuješ," odvětil Abhrejec.

"Pro začátek do města."

"Mohu ti pomoci," nabídl se cizinec.

"Proč?"

"Pomocnou ruku neodmítej," pravil Abhrejec. "Neb nevíš dne, kdy bude tvou jedinou nadějí."

"I tak bych rád věděl, proč mi nabízíš pomoc. Netušil jsem, že jsou Abhrejci tak obětaví vůči cizincům."

"A kolik toho o našem národě vlastně víš, Tare?" zajímal se nomád.

"Po pravdě moc ne," přiznal Tar.

"Aha," usmál se Abhrejec.

"Zdá se, že mi moc možností nezbývá."

"Následuj mne tedy," pobídl ho nomád.

Tar se za ním neochotně vydal a dával si velký pozor na případný útok ze zálohy. Abhrejec ho vedl východně od jižní brány, dokud nedošli k břehům Temery. Tam zahnuli za roh a pokračovali podél zdi, dokud náhle nomád nezvedl ruku.

"Jsme na místě," řekl Tarovi.

Ten se marně dohlížel kolem sebe, ale žádný vstup neviděl. Pojal vůči Abhrejci podezření, ale to brzy pominulo, neboť jeho průvodce zatlačil jeden z kamenů dovnitř, čímž spustil skrytý mechanismus, díky kterému se kus hradeb zasunul dovnitř a odhalil tak temný tunel.

"Kouzla?" zeptal se překvapený Tar.

"Pouze lidský um," odpověděl pobaveně Abhrejec. Ukázal rukou dovnitř tunelu. Tar zavrtěl hlavou.

"Až po tobě."

Nomád pokrčil rameny. Vstoupil do temnoty tunelu. Ze záhybů svých šatů vytáhl křesadlo a zapálil jím pochodeň, visící hned na kraji tunelu. Tar ho obezřetně následoval. Pokud čekal, že se vynoří někde ve městě, zklamal se. Tunel končil v nevelkém, vlhkém a temném sklepení.

Tar se zadíval nomádovi do očí. V nich si dokázal jasně přečíst, že byl zrazen. Vytasil meč a hodlal se na něj vrhnout. Úder do zátylku ho poslal k zemi a do bezvědomí.

*

Když se probral, první, co viděl, byla tvář jeho průvodce. Tar zařval vzteky. Zacloumal řetězy, které ho držely připoutaného k dřevěné desce, na které ležel. Nomád od něj odstoupil, výraz v jeho tváři byl kamenný, stejně jako zdi kolem nich.

"Měl by ses uklidnit, Tare," doporučil mu. "Za chvíli přijde někdo, kdo s tebou chce mluvit. A popravdě, nebude rád, když váš rozhovor budeš přerušovat."

Tar chtěl vyjádřit svůj nesouhlas dalším výkřikem, ale ten v zárodku přerušil tlumený úder odkudsi shora. Tar obrátil zrak k točitému schodišti v rohu místnosti. Během pár příštích vteřin ho osvětlila záře pochodní, následovaná procesím asi tuctu mužů, zahalených do tmavých plášťů s kápěmi na hlavě. Obstoupili Tara, ale nic dalšího nepodnikli. Ač se Tar snažil, do tváře jim neviděl.

Abhrejec přešel k jedné z postav a cosi jí pošeptal. Postava přikývla a přišla k Tarovi blíž. Nomád se postavil vedle, vzal do rukou jeden z řetězů, visících ze stropu a zatáhl za něj. Deska, na níž Tar ležel, se přetočila do svislé polohy. Tar sledoval, jak si muž před ním sundal kápi. Ta odhalila tvář starého muže s bílými vlasy a hustým, dlouhým plnovousem, protkaným posledními nitkami černých vousů. Jeho čelo zdobilo tetování dvou propletených draků. Muž byl na Hyskara příliš bledý a Tar nemusel přemýšlet, aby věděl, kdo to je.

"Ty jsi Zápaďan," řekl starci. Nebyla to otázka.

Muž přikývl.

"Ano. Jmenuji se Werd bel Hagho, velmistr řádů Fergalových rytířů. Pocházím ze Západu, jak mu vy Hyskarové říkáte. Konkrétněji, ze země zvané Oduna. Je to krásná země. Plná mocných válečníků a hrdých žen. Bohužel, nyní se ocitla ve válečném stavu. Armády pod vedením prastarého zla z dalekého chladného severu se ji snaží zničit."

Tar nechápal, o čem je řeč a proč mu to vlastně ten muž vypráví. Ten chvíli mlčel. Potom si krátce povzdychl.

"To ovšem není důvod," pokračoval, "proč jsi zde."

"A proč tedy?" zeptal se Tar. "Nikdy jsem nikoho z vás předtím neviděl. Nezajímají mě vaše problémy. Mám své vlastní."

"Samozřejmě," přisvědčil bel Hagho. "Jsi zde z jiného důvodu."

"A ten je?"

"I když bych raději bojoval s nepřáteli ve své zemi, moje poslání je mnohem důležitější. Pověz mi, co víš o historii své země?"

"O čem to mluvíš?"

"Kdysi dávno," začal velmistr, "v dobách, kterým mi říkáme Božský Věk, zde nežili žádní lidé. Tví předci přišli do této země až o mnoho tisíc let později. Ve Východních planinách, nebo jak vy jim říkáte Domovina, žily jiné bytosti. Nikdo, krom samotných bohů, neví, jak vypadali. Jedno je ale jisté. Mezi nimi a bohy vypukla ničivá válka, která sice tyto tvory vyhubila, ale též zničila i celý náš svět. Bohové si sice mysleli, že své nepřátele porazili, ale po nějakém čase zjistili pravdu. Tvorové sice přišli o svá těla, ale jejich prokleté, černé duše žily dál. Ne na tomto světě, ale v jiném, kterému říkáme Bezcestí. Odtamtud mohli ovládat těla božích výtvorů a s nimi pokračovat ve válce. Sami bohové do Bezcestí nemohli, neboť by přišli o svá těla a už nikdy by se nemohli vrátit na tento svět, a tak vytvořili éterické bytosti, Strážce Bezcestí, kteří mohli bez problémů do Bezcestí vstoupit a tam s nehmotnými dušemi bojovat. Strážci je porazili a zahnali hluboko do Bezcestí, do Hlubin. Odtamtud již nemohli nikomu škodit. Strážci zůstali v Bezcestí, aby navěky tyto tvory hlídali a nedovolili jim znovu ovládnout tento svět."

Tar ho po celou dobu pečlivě poslouchal a snažil se pochopit vše, co mu vypráví. Pomalu začínal tušit, kam směřuje.

"Občas se ale stane," pokračoval bel Hagho, "že proniknou přes Strážce a ovládnou někoho z lidí, kterého potom využijí ke svým účelům. Tito jedinci jsou potom nebezpeční pro každého, kdo jim přijde do cesty."

Zápaďan se pozorně zahleděl do Tarových očích, ale pokud v nich chtěl něco vypátrat, nepodařilo se mu to.

"A co s tím mám společného já?" zeptal se naoko lhostejně Tar.

Zápaďan se k němu otočil zády a zíral kamsi do prázdna. Tara to ticho začalo znervózňovat.

"Lidem, kteří jsou pod vlivem těchto "Vládců hlubin" se říká Stínovrazi. Sluhové Stínů z Hlubin. Naše společenstvo po takových netvorech pátrá a likviduje je."

Otočil se opět k Tarovi a rukou opsal kruh.

"Tito muži kolem tebe, jsou připraveni zabít i vlastní matku, pokud to ochrání tento svět. Neděláme rozdíly v ničem. Jsou mezi námi Hyskarové, Abhrejci, Zápaďané, dokonce i národy i rasy o nichž většina lidí na této zemi ani neslyšela."

"Pořád nechápu, co s tím mám společného já" zopakoval Tar.

Starý velmistr se k němu naklonil, až Tar ucítil jeho dech.

"Ale to bys měl vědět, Stínovrahu."

"Nejsem žádný Stínovrah!" vyhrkl Tar.

"Vážně?" velmistr pokynul svému abhrejskému pobočníkovi. "Tak to se budeme muset přesvědčit."

Abhrejec odešel po schodech nahoru. Brzy se však vrátil s dalším Fergalovým rytířem. Mezi sebou táhli spínající se dívku. Tar okamžitě poznal Eshmi. Pravé oko měla oteklé a natržený horní ret. Tar marně zacloumal řetězy.

"Pusťte ji, vy zbabělci!" křičel na okolostojící postavy. "Pusťte ji a bojujte se mnou, pokud máte dost odvahy!"

"Odvaha nám nechybí," řekl velmistr. "Doufám, že ani tobě."

Poté pokynul Abhrejci. Ten vytáhl dýku a podržel ho Eshmi u hrdla. Tar přestal zápolit se řetězy.

"Co po mě vlastně chceš?" zeptal se už poslušněji.

"Chci jméno," řekl velmistr. "Jméno toho, koho máš zabít."

"Neznám žádné jméno," odvětil Tar.

"Myslím, že lžeš," řekl velmistr. Abhrejec přitiskl dýku ještě silněji.

"Nelžu!" vykřikl Tar. Potom se zhroutil. Svěsil hlavu a zhluboka oddychoval. Velmistr bel Hagho poznal, že ho zlomil.

"Žádné jméno mi neřekl" vysvětloval Tar. "Pouze mi slíbil, že mi pomůže najít tu, kterou miluji. Za to ode mě žádal bezmeznou poslušnost."

Bel Hagho Tara asi minutu mlčky sledoval.

"Myslím, že mluvíš pravdu," řekl nakonec. "A proto nám nejsi k ničemu."

Z kruhu vystoupili dva muži s vytasenými zahnutými šavlemi. Každý se postavil na jednu stranu vedle Tara. Čekali jen na velmistrův příkaz.

"Popravte ho," řekl bel Hagho.

Jeden z katů se napřáhl, šavle připravená odseknout Tarovi hlavu. Ostří se mihlo vzduchem, ale k cíli nedorazila. Zničehonic se sklepení otřáslo v základech. Muž, který měl Tara popravit, zavrávoral a upadl na zem, stejně jako někteří další. Ze stropu a ze stěn padala omítka a některé lehčí kusy nábytku se převrhly.

"Co se to, sakra, děje!" vykřikl bel Hagho.

V odpověď přiběhl jeden z jeho mužů, hlídkujících před skladem, ve kterém byli schovaní, a okamžitě podal hlášení.

"Můj pane! Hyskarská armáda zaútočila na město! Jejich katapulty ostřelují hradby! Již prolomili bránu a zabíjí každého, kdo k nim nepatří! Musíme utéct!"

Bel Hagho se zamračil.

"Tahle nečekaná situace narušila naše plány."

"Ale proč útočí, můj pane?" zeptal se Abhrejec.

"To nevím," řekl velmistr. "A nehodlám to zjišťovat."

Abhrejec vytasil svoji šavli.

"Budeme bojovat?"

Bel Hagho zavrtěl hlavou.

"Ne! Tohle není naše válka. Vypadneme odtud a zjistíme, co se vlastně stalo."

Potom se podíval na Tara, kterému omítka zbarvila vlasy do šeda.

"Ale tohohle se stejně zbavte," nařídil svým mužům. "Je příliš nebezpečný."

Spolu s odevzdanou Eshmi opustili místnost tajným vchodem. S Tarem zůstali pouze dva muži. Zatímco se první chystal provést svůj úkol, ten druhý stál opodál, v případě, že by se cokoliv zvrtlo.

"Pomodli se ke svému bohu, barbare," řekl ten první. "Za chvíli se s ním setkáš."

"Možná bys měl...," začal ten druhý, ale Tar ho nevnímal. Soustředil se jen na jedno. Dostat se z řetězů a odtud. Musí využít svoji sílu. Jeho mysl zaplnily různé emoce, doprovázené vzpomínkami.

Malá Vločka, bezmocně ležící. Strach! První polibek. Vyznání lásky. Štěstí! Útok na osadu. Vztek! Mrtví kolem. Vločka pryč. Bolest! Hledání. Bezvýsledné. Bezmoc! První krev. Pomsta. Touha! Mladé tělo. Polibky. Orgasmus. Chtíč! Zrada. Znovu smrt. Ne!

Desítky vzpomínek, desítky pocitů stále dokola vířilo uvnitř jeho hlavy.

Plamen pochodně, zavěšené ve stojanu na sloupu za prvním zabijákem náhle zmodral, stejný odstín získal i sám zabiják. Cosi říkal, ale Tar ho neslyšel. Napínal své svaly, jejichž objem začal zničehonic narůstat. Toho si všiml druhý zabiják a křikl na svého druha. Ten na nic nečekal, rozpřáhl se a sekl. Svět kolem Tara se zpomalil. Ostří šavle se k němu přibližovalo zoufale pomalým obloukem. Vteřinou o milimetr. Dost času na to se vysvobodit.

Tar zmobilizoval všechny své skryté síly a škubl. Čas se vrátil do normálu. Řetěz se v úlomcích rozletěl kolem. Tar se sehnul a šavle se neškodně zasekla do dřeva. Nabral zabijáka ramenem do žaludku a odhodil ho bokem. Právě včas se otočil čelem k druhému, který se na něj s křikem vyřítil. Tar se mu elegantní otočkou vyhnul, zezadu ho chytil za hrdlo a strhnul ho k zemi. Šavli, která vyletěla zabijákovi z ruky, zachytil ve vzduchu a zabořil ji muži do hrudi.

Druhý zabiják, který se mezitím sbíral ze země, se pokusil utéct, ale Tar byl rychlejší. Chytil ho za hlavu a zlomil mu vaz. Bezvládné tělo nechal klesnout k zemi.

Divoce se rozhlížel po místnosti, ale nikdo další zde nebyl. Až po chvíli se začal uklidňovat. Jeho rychle bušící srdce se zpomalilo na normální mez. Jeho oči opět viděly okolí v obvyklých barvách.

Vzal si zpět své věci a zbraně, které mu sebrali Fergalovi rytíři a vyběhl po schodech nahoru.

Přízemí skladiště již zachvátily plameny požáru. Všude byl hustý, štípající kouř. Dveře ven byly naštěstí hned vedle, takže se bez obtíží dostal na ulici, kde vládl obrovský zmatek. Všude pobíhali hyskarští vojáci, obyvatelé města a begloští obránci. V Tarových uších se odrážel jejich křik, pláč a sténání.

Nehodlal se však do toho míchat. Chtěl se jen co nejrychleji dostat z města.

Vydal se k bráně, ale neutuchající proud vojáků ho tlačil zpět. Bylo to jako brodit se proti proudu divoké řeky. Těla ho táhla dál od brány a tak mu nezbývalo nic jiného než se jimi nechat vláčet. Běželi ohnivým infernem, v nějž se změnily ulice Begla a mířili přímo k emírovu paláci. Zahnuli do další ulice, jež vedla přímo k palácové bráně. Ta však již ležela vyvrácená z pantů. Palác, ležící na vysokém kopci byl již také v plamenech. Tar několikrát zakopl o mrtvá těla. Komu patřila, nebyl čas zjišťovat.

"Bojujte, hyskarští bojovníci!" křičeli jejich velitelé. "Zabíjejte zrádce! Nenechte nikoho naživu!"

Ač to nebyla Tarova válka, nechal se strhnout hromadným nadšením a touhou po boji. Tasil svůj meč a s křikem běžel za ostatními. Kdykoliv narazil na nepřítele, bez milosti ho zabil. Vražedné šílenství propuklo naplno, až když dorazili do samotného paláce. Neunikl nikdo, kdo se dostal pod hyskarské meče. Sluhové, eunuši, dvořané, ženy z emírova harému ani jejich děti. Mramorové podlahy paláce byly kluzké jejich krví.

Poté, co bylo emírovo tělo svrženo z hradeb a všude se ozýval oslavný křik vítězů, začalo rabování. Toho se však už Tar nezúčastnil. Sedl si do kouta a rozplakal se. Proklínal bohy za to, že toto dopustili. Proklínal lidi, zodpovědné za smrt tolika nevinných lidí. Proklínal sám sebe za to, že se toho zúčastnil.

*

Beglo umíralo v plamenech a na západních kopcích neklidně pofrkával kůň. Jeho jezdec byl naopak nadmíru klidný. Zápach spáleného, lidského masa, který byl cítit až zde, ho nijak neznervózňoval, tak jako jeho koně.

Od města k němu cválal druhý jezdec. Když dorazil, srovnal koně vedle svého druha.

"Měl jste pravdu, můj pane," řekl zadýchaný Abhrejec. "Stínovrah unikl."

"Dobrá tedy," pravil bel Hagho. "Budeme ho dál sledovat. Jistě nás nakonec dovede k cíli."

"A co ta dívka, pane? Ta otrokyně?"

Velmistr Fergalových rytířů naposledy pohlédl na město.

"Zbavte se jí. Je nebezpečná. Nic dobrého by z jejího lůna nevzešlo."

Poté otočil koně a zamířil pryč od prokletého, mrtvého města Begla.

*

Úsvit zastihl Tara na stejném místě. Všude kolem se povalovaly mrtvoly, ale také i hyskarští vojáci, unavení bojem, nebo opilí z alkoholu, který našli v paláci. Brzy však kolem začali pobíhat důstojníci a všechny naháněli do kupy. Jeden z nich nakopl Tara a poručil mu vstát. Tar se bezmyšlenkovitě postavil.

"Vezmi si zbraň a padej," nakázal mu důstojník. "Potáhneme dál."

Tar sebral svůj meč a vydal se spolu s ostatními ven. Zakopával o mrtvé, narážel do živých a nevnímal jejich urážky. Před očima měl stále ty nevinné ženy a děti, jejichž život ukončil právě jeho meč. Bolest nad ztrátou Arji byla o to větší při pomyšlení na to, kolik manželek, dcer, sester nebo vnuček dnes padlo pod meči jeho vlastního národa.

Kolik z nich bylo asi podobných Vločce? Kolik z nich někdo miloval a přišel o ně jen proto, že touha po krvi převládla nad rozumem?

Na nádvoří nakládali přeživší zajatci mrtvé na káry a vozili ven za město, kde je hromadně pálili na hranicích. Noví vládci města s ním měli očividně své plány, neboť zároveň s odklízením mrtvých probíhaly i opravy paláce.

Řady hyskarských vojáků vypochodovaly ven z palácové brány. Tar byl jedním z nich. Jeho nohy ho nesly samy. Neporoučel jim. Prostě šly. Jeho mysl byla prázdná jako srdce démonů. Na rozdíl od ostatních držel svůj meč neustále v ruce, jakoby snad očekával další boj. Nebo po něm dokonce toužil.

Prošli ulicemi, plnými raněných a umírajících. Na pláních před Beglem již čekalo nastoupené vojsko. Z jejího čela zazněly rohy a armáda se vydala na pochod. Deset tisíc mužů směřovalo podél Modrého moře k východním hranicím Andoského království. Odtamtud zahájí vpád do západních říší.

Po namáhavé cestě se utábořili na dohled od pobřeží. Tar, s údy znavenými cestou, padl tam, kde zastavil a nechal svoji tvář omílat chladným vánkem, vanoucím od moře. Po chvíli si k němu přisedl Senkar, voják z jeho oddílu, po jehož boku putoval celou cestu až sem. Byl to podsaditý, svalnatý chlapík s veselou náladou a optimistickou myslí. Jeho kmen žil kdesi na východě Domoviny. Byli to povětšinou chudí zemědělci a ke Kubarovi se přidali poté, co jejich náčelníky podplatil a slíbil jim obrovskou kořist. Senkar neměl na válku žádný vlastní názor. Poslechl svého náčelníka, vzal si oštěp a šel do války. Nebyl to sice žádný válečník, ale svojí zbraní se uměl ohánět lépe, než kdokoliv jiný. Na dvacet metrů dokázal trefit srnu přímo do srdce.

Senkar jediný dokázal vytáhnout Tara z jeho ubíjející letargie. Díky němu dokázal pozřít alespoň trochu jídla. Ale i tak necítilo Tarovo srdce nic jiného než žal a prázdnotu.

Až po zničení Begla si teprve uvědomil, že je prokletý. Ti podivní rytíři, kteří ho chtěli zabít, zřejmě věděli, jak moc je nebezpečný. Ten tajemný hlas, démon z dávné doby, mu daroval život jen proto, aby se stal nástrojem pro jeho záhadné cíle. A on mu sloužil. Zabíjel a přitom nemusel. Stačilo jen zůstat mrtvým. Bez starostí, bez naděje, bez Arji.Dobro i zlo občas nosí stejné barvy. A já se nechal omámit. Zmiz, netvore! Již nikdy nebudu tvým nástrojem pomsty!

Snad se jeho přání splnilo, neboť jeho tělo se cítilo mnohem unavenější než před chvílí. Sám Tar se najednou cítil mnohem lidštější, což mu sice v trápení neulehčilo, ale zato to byl krásný pocit, mít sám sebe jen pro sebe.

"Tam za tebou leží minulost," řekl mu toho dne Senkar. "Neohlížej se. Hleď před sebe. Tam na tebe čeká budoucnost. A snad i naděje."

Anebo smrt, pomyslel si Tar.

"Odpočiň si, příteli," poradil mu Senkar. "Zítra nás čeká bitva."

Tar se zabalil do deky a sledoval plameny ohniště, dokud ho neukolébaly ke spánku.

*

Druhého dne ráno stanuli proti andoské armádě. Byla zhruba o polovinu menší, zato ale její střed tvořila těžká pěchota Galbóra Hurika Druhého, vévody z Lancfeldu a Oribuka, takzvaní Ďáblové z hor. Byli to vysocí horalé z Hállské vysočiny. Mohutní mužové, jejichž zbroj tvořil pouze hrudní plát a helma s rudým chocholem. Na zádech měli připásány dlouhé, obouruční meče a v rukou kopí, dvakrát tak dlouhá, jako byli oni sami. Vévodovi, jemuž jeho nepřátelé přezdívali Rudý ďábel, byli bezmezně oddáni. Tvrdí se, že jediní, kdo by mohl se sílou Ďáblů z hor soupeřit, byli Železobijci z Parthosu.

Tarova jednotka stála přímo proti nim. Nikdo z nich sice předtím o Ďáblech z hor neslyšel, ale dobře viděli, koho proti sobě mají. Tar si nedělal žádné iluze, že z tohoto boje vyvázne živý. Přesto svůj život neprodá lacino.

Boj začal brzy. Jako první zaútočila hyskarská jízda na levé křídlo nepřátelské pěchoty, kterou tvořili většinou špatně vycvičení venkované, narychlo sebraní z okolí. Jízda je zahnala na útěk, ale sama musela ustoupit poté, co ji zasypali šípy andosští lučištníci, následovaní andoskou jízdou. V tu chvíli přišel rozkaz a Tarova jednotka se vrhla do útoku spolu s třemi tisíci dalších vojáků. Horalé proti nim vztyčili svá dlouhá kopí.

Vlna hyskarských těl narazila do nepřítele. Mnozí se napíchli na kopí a zemřeli, ostatní však útočili dál. Hyskarská kopí však byla příliš krátká na to, aby zasáhla horaly. A tak je někteří aspoň vrhli vpřed v naději, že se jim pokusí někoho zasáhnout. Pár horalů bylo skutečně zasaženo, ale jakoby snad nic necítili a s kopím v těle pokračovali v boji. Tar, který byl vmáčknut mezi své spolubojovníky, tlačící se vpřed k nepříteli, najednou pocítil, že tlak ustupuje. Ve změti křiku a nadávek zaslechl volání ústupu. Zdálo se, že pevnou zeď horalských bojovníků nikdo a nic neprorazí.

"Musíme se odtud dostat!" vykřikl Senkar, který byl stejně bezmocný jako on. "Jinak nás tady ušlapají!"

Důstojník, mávající svým mečem nad hlavou, byl však proti.

"Bojujte, vy psi! Kdo uteče, toho osobně podříznu jako podsvinče!"

Své hrozby však nikdy nesplnil, neboť se na útočníky snesl déšť šípů a jeden z nich mu pronikl do oka a na místě ho zabil. Jeho tělo zmizelo pod nohama ostatních. Hyskarové kolem Tara padali k zemi, zasaženi desítkami nepřátelských střel. Jemu ani Senkarovi se jako zázrakem nic nestalo.

Zatímco hyskarská jízda prchala pronásledovaná nepřátelskou kavalerií, andosští lučištníci vpadli pěchotě do boku a zasypávali je šípy. Tar popadl ze země štít, jehož vlastník ležel mrtvý na zemi a kryl se před dopadajícími šípy. Krátce pohlédl na Senkara, který učinil to samé. Spolu s ostatními přeživšími ustupovali zpět a zanechávali za sebou stovky padlých.

Neprostupné řady horalů se vydaly vpřed a jako jednolitá vlna smetly každého, kdo se jim připletl do cesty. Za nimi postupovaly další jednotky a meči dobíjeli raněné. Zbytek Hyskarů utíkal zpět ke svým jednotkám. Tar se v půli cesty zastavil a zahleděl se k jihu, odkud se zvedala velká mračna prachu. Hyskarská armáda ustupovala, neboť se od jihu blížilo druhé vojsko Zápaďanů, které je mělo napadnout z boku.

Tar se Senkarem a ostatními byli v pasti. Jejich vlastní armáda ustupovala k východu, pronásledovaná nepřátelskou jízdou. Z druhé strany je do zad tlačila horalská kopí a z jihu mířil nový nepřítel. Jediná možnost, jak se pokusit dostat do bezpečí, je utíkat na sever, k moři. Tam se buď utopí, nebo budou do posledního muže bojovat.

"Na sever! K moři," zakřičel Senkar, který zřejmě myslel na to samé. Sám se tím směrem rozeběhl jako první. Tar ho následoval a po něm i několik desítek dalších. Utíkali přes bojiště a mířili na travnaté kopce, za nimiž bylo pobřeží - a snad i záchrana. Na nich se všichni zarazili, neboť výhled na azurově modrou vodní plochu kazil jízdní oddíl asi dvou set mužů, postávajících na jejím břehu. Byli roztáhnutí do dlouhé řady a před nimi postávaly další dvě řady lučištníků, s šípy vsazenými do tětiv. Nikdo z uprchlíků nevěděl, co dělat.

Zahynout v již tak ztraceném boji? Jejich krajané je zde nechali jejich vlastnímu osudu a utekli. Bojovat za ně? Hloupost!

První z Hyskarů začali odhazovat zbraně a zbytek se k nim po chvíli připojil. Tar svůj meč zabodl do země a pohlédl na Senkara. Ten již seděl na zemi a povzbudivě se na něj usmál.

"Myslím, že umírání bylo dnes již dost," řekl Tarovi. "Nevím, jak ty, ale mě se ještě zemřít nechce."

Tar se posadil vedle něj a vyčkal, dokud pro ně nepřišli andosští vojáci a neodvedli je do zajetí.

*

Bitva u Modrých břehů, jak tento boj vešel později ve známost, stála hyskarskou armádu dva tisíce mrtvých. Andos ztratil necelé tři stovky. Vévoda Galbór Hurik II. byl vyznamenán samotnou andoskou královnou a bylo mu uděleno mnoho poct a výsad, mezi nimi i titul Strážce království. Zajatci byli odesláni do tábora v Durikarnu, městě, jež leželo několik mil od dějiště bitvy. Tábor byl velmi podobný těm hyskarským, které Tar na své pouti spatřil. Tedy až na to, že místo klecí zde byly stovky primitivních chýší. Život zde nebyl žádné peříčko, ale s notnou dávkou pevné vůle a odříkání se zde zajatcům nežilo špatně. Kdo nedělal problémy, měl zaručené pravidelné dávky stravy a klid od dozorců. Kdo byl problémový typ, moc dlouho zde nevydržel.

Tarovi trvalo jen pár týdnů, než si na zdejší poměry zvykl. Jiným to trvalo déle, někteří si nezvykli vůbec a po několika potížích je už nikdy nikdo neviděl. Jestliže někdo doufal, že je nakonec jejich vládce vysvobodí, po šesti měsících se této naděje vzdali. Každý večer Tar sledoval hvězdy a ptal se sám sebe, jestli je v nich napsána jeho budoucnost. Pokud ano, právě se na ni dívá.

Dlouhé tři roky živořili v táborových podmínkách. Mnoho jich zemřelo, ať už při epidemiích, které se zde rozmohly dva měsíce po jejich příchodu, nebo při pracích v dole, kam byly vysílány pracovní skupiny, a při vzpouře, která pro povstalce dopadla velmi krutě.

Jednoho deštivého dne přijel jízdní posel a předal veliteli tábora listinu se zprávou od vévody Galbóra Hurika II. Velitel si nechal nastoupit celé osazenstvo tábora a sdělil jim to, co se před okamžikem dozvěděl.

Válka skončila. Chánova vojska byla poražena, on sám zabit a zbytek jeho vojsk se stahuje zpět za Temeru. Zajatci ve všech táborech po celém Západě budou během několika příštích dnů propuštěni a mohou se vrátit zpět domů.

Většina Hyskarů se na tuto nečekanou změnu situace dívala nejdříve s nedůvěrou, ale když se za pár dnů otevřely brány tábora a stráže pochodovaly pryč, uvědomili si konečně, že jsou opravdu volní. Ti nejodvážnější učinili nejprve několik nejistých kroků za hranice tábora, ale když je nikdo nehnal zpět, zajásali a utíkali směrem k Domovině. Ti moudřejší se mezi sebou nejdříve poradili, nabrali dostatek zásob jídla a vody, které jim zde strážní zanechali a pak se po skupinkách pomalu vydali za prvními nadšenci. Tar byl poslední, kdo v táboře zůstal. Postával u brány a čekal, až sem dojde Senkar, který ještě naposledy prohledal celý tábor, zdali v něm nenajde něco k užitku.

"Takže je konec," řekl Senkar.

"Zdá se, že ano," přitakal Tar a usmál se.

"Je čas jít domů, příteli."

Tar zavrtěl hlavou. "Já už nemám žádný domov. Můj klan neexistuje, jsem vyvrhel ve vlastní zemi. Nic dobrého mě tam nečeká."

"Takže zůstaneš tady? Na Západě?"

"Ano," řekl Tar. "Myslím, že zde ještě něco musím vykonat. Potom snad dojdu klidu."

"Potom ti přeju mnoho štěstí, můj příteli," rozloučil se s ním těmito slovy Senkar.

"I já tobě, příteli."

Stál tam dlouho poté, co Senkarova malá postavička zmizela za obzorem. Přemýšlel, kam se vydá. Neznal tuto zemi, kde všichni, kteří zde žili, byli donedávna jeho nepřáteli. Je docela možné, že jeho pouť skončí po pár mílích rukama nějakého pomstychtivého muže, jemuž jeho národ zničil celý život. Anebo také dojde až na kraj světa, aniž by našel to, co hledá. Jisté bylo jen to, že si nemohl být jistý ničím. A to bylo na té další cestě tak přitažlivé.

*

Celé dva roky strávil Tar na cestách. Prošel celým Andosem, překročil jeho hranice a vešel do Oduny, o které si pamatoval, že mu o ní vyprávěl ten velmistr rytířů. Zatočil na jih do Frenisu, prošel Brestilem a opět zahnul, tentokrát k západu, k Erasmonským horám. Zde strávil měsíc, dokud ho šílenství ve stříbrných dolech málem nepřipravilo o rozum. Na rozdíl od mnohých se však dokázal včas oprostit. Opustil Erasmon a ocitl se v Parthosu. V těchto příjemných, teplých krajích se mu natolik zalíbilo, že se zde rozhodl nějaký čas zůstat. Blízko hranic, nedaleko nějakého lesa, si postavil srub. Trávil zde své dny poklidně. Procházel se po lese, sbíral lesní plodiny a houby, a meditoval. Lidé z okolí se k němu chovali podezřívavě, neboť následky války ještě nebyly zcela smazány, ale nepřátelství vůči němu necítili. Do Cadmisu, které leželo asi půl dne cesty od jeho domova, ho nic netáhlo a tak pouze občas sledoval poutníky, kteří do něj mířili.

Kontaktům s lidmi se vyhýbal, a když už, tak pouze s potulnými obchodníky, s kterými směnil nějaké zboží. Snad by zde takto strávil zbytek svého života, kdyby jednoho dne nespatřil kočár pána z Cadmisu, barona Skythise Aurela, jednoho z předních členů parthského Senátu. Před ním i za ním jely vždy dva páry ozbrojenců se vztyčenými kopími, na nichž vlály modré vlajky s emblémem kančí hlavy.

Nevěděl proč, ale ten kočár ho velmi zaujal. Respektive ti, co v něm seděli. Neviděl dovnitř, ale cítil se přitahován k někomu tam. Bylo to zvláštní. Takové povědomé. Rozhodně to stálo za prozkoumání. Pokud se tedy k tomu odhodlá.

Přesvědčovat se však nemusel dlouho. Ještě před západem slunce se vydal na cestu. Do Cadmisu dorazil těsně předtím, než jí strážní zavřeli. Sídlo barona našel snadno. Leželo na kopci uprostřed města. Zámek neměl hradby, pouze vysoké zdi. Všechna okna velkého domu zářila do tmy. Hlavní bránou vjížděly dovnitř bohatě zdobené kočáry šlechty z okolí a bohatých měšťanů. Bylo zřejmé, že se dnes večer konala nějaká slavnost.

Tar sledoval tento panský sraz zpovzdálí. Nepřidal by se ani, kdyby ho požádali. Jeho poustevnický život mu vyhovoval. Peklo v Erasmonských horách mu ukázalo pravou tvář touhy po bohatství. Už nikdy více. Lepší být počestný chudák než boháč, zaslepený svou vlastní mocí.

Sledovat přijíždějící hosty ho již nebavilo. Počáteční pocit něčeho blízkého již nebyl tak silný.

Možná bych se měl vrátit zpět.

Potom mu ale došlo, že strážní přes noc brány neotvírají. A pokud ano, tak podezřelým osobám, jakou byl pro ně on, jistě neotevřou. Ale zkusit to může. Ostatně, co tady?

Strážní u brány však nechtěli o ničem podobném ani slyšet. Nebyl by to pro ně problém, vpustit ho brankou ven z města, ale, jak říkali, měli své příkazy a ty nehodlali porušovat. Tar se s nimi nehádal. Pouze se zeptal, zdali je zde ještě nějaký hostinec, kde by se mohl přes noc ubytovat.

"V Prašné ulici by mohli mít ještě volný pokoj," sdělil mu jeden ze strážných a ukázal mu směr. Tar poděkoval a vydal na cestu. Nebyl však daleko, když se ozvalo dvojité zabouchání na branku. Snad ze zvědavosti, nebo z jiné pohnutky, se schoval za roh domu a vyčkával, dokud strážní neotevřeli. Dovnitř vešla menší postava v ženských šatech s hnědým pláštěm kolem ramen a s kapucí na hlavě. Ruka strážce sevřela minci, kterou mu žena podala a jeho ústa zamumlala slova díků.

Tohle by se v Domovině nestalo. Tam platily zákony pro všechny.

Žena se vydala stejným směrem jako on. Když byla dost daleko od brány a přitom blízko Tarovy skrýše, sundala si kapuci. Tarovi se šokem málem zastavilo srdce.

To je Vira!

Zprvu nechtěl věřit vlastním očím, ale když prošla kolem něj, mohl si její tvář prohlédnout zřetelně. Ano, byla to ona. Ale co zde pohledává? Tak daleko od domova? Sem se přece chánova vojska dostat nemohla.

Eshmi tedy lhala? Nebo se jen spletla? Bohové, pokud žije Vira, mohla by být naživu i Arja?

Tajně a s odstupem sledoval Viru, dokud nedošla k baronovu sídlu. Nešla však hlavní bránou, ale vydala se podél východní zdi až na druhý konec zámku. Byla tam malá branka, kterou si Vira otevřela klíčem, jejž měla někde u sebe. Pokud se chtěl Tar dozvědět více, musel reagovat okamžitě. Několika dlouhými skoky byl u Viry, chytil ji za paži a stáhl ji zpět. Dívka slabě vykřikla, ale když ji otočil proti sobě a ona spatřila jeho tvář, přestala se vzpouzet. Ohromeně na něj hleděla jako na zjevení.

"Jsi... jsi duch?" zeptala se postrašeně.

"Ne, Viro, nejsem," usmál se Tar a objal ji. "Řekli mi, že jste mrtvé a já se s tím smířil. Proto jsem vás víc nehledal. Cesty osudu nás rozdělily, ale bohové nedopustili, aby náš příběh skončil uprostřed vyprávění. Kde je Arja?"

Vira na něj hleděla a najednou jí tváří proletěl stín lítosti a smutku.

"Je snad opravdu mrtvá?" zděsil se Tar.

"Není," odvětila Vira. "Ale když nás bohové tak podivně přesvědčili o svých úmyslech, možná by bylo lepší, kdyby byla."

"Tomu nerozumím," nechápal Tar.

"Tady ne," řekla Vira. "Pojď dovnitř."

Zatáhla ho do veliké zahrady a vedla ho úzkými pěšinkami až doprostřed, kde stál malý altánek a uvnitř něj byly lavičky. Na jednu z nich se posadili. Vira uchopila Tara za ruku.

"Všechno je nyní tak těžké," řekla. "Ale měl bys vědět pravdu. Nevím, kdo ti o nás co řekl, ale přežily jsme s Arjou celou tu hroznou válku. Od zajetí toho hrozného dne, kdy byl zničen náš klan, až dodnes. Obě jsme si toho dost protrpěly, ale musím říct, že Arja o hodně víc. Celou tu dobu tě totiž milovala a v hloubi duše doufala v to, že tě snad ještě jednou v životě uvidí. Dny však míjely. Ubíhaly rychle, jako voda ve splavu a ty ses neobjevil. Její víra byla silná, ale ne nekonečná. Po mnoha strastech jsme se dostaly do zajateckého tábora, mnoho dní odtud. Nevěděly jsme, co s námi bude. Stále dokola nám naši bývalí páni říkali, jak jsou Zápaďané krutí a jak strašně s námi naloží, pokud nás zajmou. Ale nic z toho nebyla pravda. Dlouho jsme tam nebyly. Brzy přijel jeden pán ze Západu, který chtěl v táboře sehnat nějaké služky. Bohům jsme vděčily, že mezi těmi vyvolenými jsem byla já a Arja. Odvezl si nás k sobě domů."

"Baron z Cadmisu?" zeptal se Tar.

"Ano. Byl to on. Byl jedním z vítězů, kteří porazili naši armádu u parthských hranic. Za odměnu si mohl vzít několik zajatců..."

"A udělat z nich otroky!" přerušil ji Tar.

"To ne. Zde nemají otroky," odvětila Vira. " Lidé zde jsou svobodní. Ale máš pravdu. Někomu jako ty by to jistě připomínalo otroctví. Až na to, že zde poddaní mají mnohem větší cenu, než otroci chánovy říše. Naštěstí se tam už nevrátíme."

"Chcete zůstat zde? V zajetí?" podivil se Tar.

Vira si povzdychla. "To je právě to, o čem mluvím. Pokud jde o mě, možná bych se od tohoto vynuceného nového domova oprostila, ale pochybuji, že by to dokázala Arja."

Tar tušil, že se za tu dobu, co se neviděli, událo něco strašného. Strašného pro něj, ale zároveň dobrého pro jeho lásku. Chce to ale slyšet? Prvotní nadšení z toho, že je Vločka naživu, začalo pomalu slábnout. Přesto to ale sám sobě dluží. Měl by se dozvědět pravdu. I kdyby jeho bolela sebevíc, sobecky se nezachová. Štěstí přej druhým a sám ho také jistě dosáhneš.

"Pokračuj," vybídl Viru.

"Náš pán se k nám choval mile. Nijak nám neubližoval. Přesto jsme se nedokázaly zbavit pocitu, že jsme jen jeho majetkem. Západ je docela jiný svět, než jaký ho známe z doslechu. Pravda, mnohé věci jsou i pro mě, která zde žiji již pět let, nepochopitelné. Ale žít se zde dá, ne jen přežívat. Našla jsem si zde dokonce i milého. Je to zahradník. Jonas. Už i pán nám svolil obřad spojení. Za necelé dva týdny."

"Ano, ano. Přeji ti štěstí. Ale co Arja?" Tar nechtěl být hrubý, ale s takovým tempem by zde mohli být do rána.

"Promiň," omluvila se Vira. "Na okamžik jsem pozapomněla, proč jsi zde. Tak tedy. Jak měsíce ve službách ubíhaly, uvědomily jsme si, že se pán začíná o Arju zajímat. A to nejen jako o nocležnici, ale víc. Nebylo pochyb. Pán byl tvojí Vločkou natolik poblouzněný, že riskoval pozdvižení a mnoho víc, neboť zde si pánové nemohli brát služky jako svoje ženy. Natož ženy jiného národa. Pánovi to však, zdá se, bylo jedno. Zamiloval se a nikdo by mu to nedokázal vyhnat z hlavy."

Všimla si, jak Tarovy rysy ztvrdly a jeho oči potemněly.

"Uvědom si," řekla rychle, "že Arja je jen žena a navíc žena, která nevěděla nic o tom, co ji čeká. Byla v cizí zemi, nevěděla, jestli žiješ. Já jí oporou moc nebyla. Spíš ona mě. Byla silná. Ale nakonec jí vše to zlé, co jí trápilo, zlomilo a ona se poddala pánovi. Nejdřív s nechutí, ale jak čas běžel, našla v něm jisté zalíbení. Pán není tak mladý a krásný jako ty, ale má jiné ctnosti, za které by se nemusel stydět žádný muž jeho věku. Držela si tě v srdci, dokud jí zbývala nějaká naděje. A i dnes na tebe jistě myslí s láskou, ale pro ni jsi už jen vzpomínka na staré, dávno zašlé časy. Neměj jí to za zlé, Tare, ale to zoufalství, jež dělilo její slabé srdce napůl, by jí jistě brzy zahubilo."

Na chvíli se odmlčela, neboť to, co mu chtěla sdělit nyní, si jistou pauzu vyžadovalo.

"Navíc, musela myslet na to dítě, jež nosila pod srdcem."

V tu chvíli by se v Tarovi krve nedořezali. Jeho srdce se zachvělo nesmírnou bolestí. Takový osud mu tedy přáli bohové? Ale za co? Že se vzdal nadějí a poslechl falešného mámení? Zřejmě neudělal vše, co mohl.

Vira na něj hleděla se soucitem, ale neodvažovala se cokoliv dalšího říct, neboť v jeho očích spatřila něco hrozného. Slabý odlesk hrůzného hněvu, jenž nepatřil tomu, jehož znala pod jménem Tar, Bílý vlk.

Jistě, něco vlčího v tom pohledu bylo, ale nepatřilo to do tohoto světa.

"Kde je?!" vykřikl Tar

Vira se polekala, ale nic mu neřekla. Tohle nebyl Tar. Ovládlo ho cosi nepřirozeného. Něco, co mělo navždy zůstat skryto, ale přesto si to našlo skulinu do našeho světa.

"Kde je!!" opakoval Tar a silně s ní zatřásl.

"Jdi pryč!" okřikla ho Vira. "Jdi pryč a nech ji být!"

Tar jí zničehonic chytil pod krkem a zvedl ji nad zem. Přimáčkl ji na sloup altánu. Jeho oči plály modrým šílenstvím. Vpalovaly se do jejího mozku a hledaly tam odpovědi. Viřiny ruce se snažily zbavit toho dusivého tlaku, ale proti jeho síle neměly šanci.

"Nic... ti... neřeknu," vypravila ze sebe s potížemi Vira. Tarův vztek dosáhl vrcholu. Mrštil s ní o protější sloup. Vira se bezhlesně svezla k zemi. Jestli v Tarově těle zůstala alespoň jiskřička soudnosti, nyní byla zcela pohlcena šílenstvím. Tar vyběhl z altánu a skrze všelijaké vysoké rostliny a květy se dostal na štěrkovanou půlkruhovou plochu a k sousedící stěně sídla. Ve třetím patře byl masivní balkón. Všechny jeho zvířecí smysly ho naváděly právě tam. Tam nahoře na balkóně, za prosklenými dveřmi ji najde.

Vztek a jeho skrytá síla, pocházející od prastarého zla mu pomohly nahoru. Prsty se zarývaly do spár mezi kameny a hledaly v nich oporu. Na balkón spíše vyskákal, než vylezl a posledním skokem byl na něm. Šílenství maličko ustoupilo, když se přiblížil ke dveřím a skrze sklo ji spatřil. Seděla ve křesle, v nádherných rudých šatech. Na klíně chovala pár měsíční dítě. Druhé, o dost starší, chlapec, seděl na zemi u krbu a hrál si s dřevěným poníkem.

Když se otevřely dveře od pokoje, skryl se, aby ho nebylo vidět, ale přitom mohl dál pozorovat, co se tam děje. Dovnitř vešel starý muž. Z těch vlasů, které mu na hlavě zbyly, jediný nebyl jiné barvy než chmurné šedi.

Tak to je tedy ten zloděj, který mu ukradl jeho lásku, jeho štěstí, jeho budoucnost. Staroch, který by jí mohl dělat otce, ne-li děda. Chytil druhou mízu a hraje si na mladíka. Tomu dala přednost přede mnou?

Baron došel k Arje, sehnul se a políbil jí na tvář, což u ní vyvolalo spokojený úsměv. Poté se oba věnovali dítěti v jejím náručí. Idylická chvilka, kterou by během okamžiku mohl změnit v chvíle bolesti a utrpení. Stačilo by jen proskočit oknem a vrhnout se na ně.

Jako rány působily v jeho citlivých uších kroky po štěrku, blížící se směrem k němu. Pohlédl dolů na postavu, stojící ve svitu měsíce, jehož paprsky se odrážely od zbroje, kterou měl příchozí na sobě. Jeho hlavu nehalila žádná pokrývka a tak Tar bezpečně poznal muže, z jehož příkazu měl zemřít.

Velmistr bel Hagho! Našel si ho i přese všechnu tu vzdálenost a čas. I na tu vzdálenost viděl, jak se velmistr zlověstně usmíval.

"Jsi rád, že mě vidíš, zrůdo?" zeptal se bel Hagho pobaveně. Nekřičel, ani nemluvil nahlas. Mluvil potichu, ale dost na to, aby věděl, že ho jeho sok uslyší.

Tar zapomněl na nenávist, která ho poháněla proti Arje a jejímu muži a soustředil se na nového nepřítele. Přeskočil zábradlí balkónu a dopadl na nohy. Dělilo je od sebe necelých třicet metrů.

"Jak jsi mě našel?" vyštěkl Tar.

"Než jsme podřezali tu tvoji klisničku z tábora v Beglu, tak jsme ji trochu vyzpovídali. Předně nás zajímalo, za kým se vlastně ženeš. Nejdřív jsem myslel, že tě tvůj pán poslal zabít někoho z vládců Západu, ale když jsem se dozvěděl pravdu, připadlo mi to vážně legrační. Nebylo zase tak těžké uhodnout, kde se tvoje holubička asi nachází. Nebudu tě zatěžovat podrobnostmi. Stopy nás zkrátka dovedly až sem a když jsem zjistil, kdo je nová paní z Cadmisu, stačilo si mi na tebe počkat. Věděl jsem, že se tady jednou ukážeš. Čekal jsem sice dlouho, ale vyplatilo se to. Netvor jako ty nemá právo žít. Kdysi jsi byl sice člověkem, ale poté, co ses spřáhl s jedním z Vládců hlubin, jsi nebezpečný pro celý svět. Ironií je, že si ani nejsi vědom, čeho všeho bys mohl dosáhnout. Ale to je jedno. Zde tvá cesta končí. Tak mi to nezlehčuj a padni pod mým mečem dobrovolně."

S těmito slovy vytáhl dlouhý meč, pokrytý starodávnými runami. Uchopil ho oběma rukama a špičku namířil na Tara. Kývl hlavou, aby ho pobídl.

Bohové mě tedy opustili a nezbylo mi naprosto nic. Proklínám vás, vy namyšlené bytosti z nebes! Můj pane, žádám tě! Propůjč mi svoji sílu! Alespoň na tento poslední boj. Ač se zdá předem prohraný, nesejdu z tohoto světa jako ovce.

A Vládce hlubin ho vyslechl. Snad zadoufal, že se Tarovi podaří aspoň porazit jednoho z jeho odvěkých nepřátel, kteří mu již po staletí hatili možnosti, jak se dostat na tento svět.

Tarovo tělo znovu zažívalo ty samé proměny jako v chánově městě. Trhal ze sebe šaty, jež byly najednou na obtíž zvětšující se mase jeho svalů, které vzápětí pokrývaly bílé chlupy.

Stínovrah zařval a vrhl se na velmistra. Ten však klidně stál, jakoby se nic nedělo. Tar by možná zbystřil past, ale bestie, jež ovládla jeho tělo, myslela jen na zabíjení. Když byl obrovský vlkodlak skoro u velmistra, ze všech stran se ozvalo jednolité zadrnčení kuší. Dva tucty šípů se zaryly do vlčího těla ze všech stran. Netvor ještě uběhl asi dva kroky a poté se svalil u bel Haghových nohou. Těžce oddychoval a z jeho tlamy a čumáku vytékala rudá krev. Šipky byly napuštěny smrtícím jedem, jenž jako jediný dokázal porazit služebníky Stínů Hlubin.

Smrt si šla pro Tara, Bílého vlka a těšila se na to, až konečně přetne nit jeho života. Teď už ho nezachrání nikdo a nic.

Vlkodlak se ještě pokusil chňapnout velmistrovi po noze, ale ten se jeho chabé námaze jen surově zasmál.

"Vždycky se snažíte bojovat, ale nakonec stejně padnete. Už mě to začíná pomalu unavovat."

Vlkodlak velmistrovy poslední slova už však neslyšel. Zato Tar ano. Šílenství s blízkou smrtí ustoupilo a nechalo jeho, ať si ji vytrpí sám. Mohutné vlčí proporce se začaly ztrácet a místo nich se znovu objevilo lidské tělo. Tělo muže, jenž miloval i nenáviděl stejnou měrou a to ho nakonec pohltilo a zničilo.

Velmistr pozvedl meč a chystal se udeřit. Jenže Tar mu tuto příležitost neposkytl. Zemřel ještě předtím, než mu mohl velmistr odseknout hlavu. Přesto zemřel s úsměvem, neboť jeho poslední myšlenka patřila Arje.

"Škoda," řekl bel Hagho, když spatřil, že jeho nepřítel zemřel. "Naložte ho na vůz, odvezte za město a tam ho spalte. Nesmí z něj zbýt nic jiného než nepříjemná vzpomínka."

Jeho pobočník pokynul dvěma mužům a ti odtáhli tělo mimo zrak kohokoliv, kdo by sem náhodou zavítal.

*

Arja zaslechla ze zahrady podivné zvuky a chtěla vyjít na balkón, aby se porozhlédla. Nakonec to však přičetla své momentální přecitlivělosti a rozhodla se to nechat být. Beztak to nebylo nic důležitého.