Volání vlků 1. část (2010)

16.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub

(povídka je rozdělena na dvě části kvůli nemožnosti zveřejnit ji celou pod jedním odkazem, soubor ke stažení obsahuje povídku celou)


Rok 786 po příchodu Jediného.

Slunce již pomalu zapadalo za obzor. Poslední krvavě rudé paprsky toho dne slabě ozařovaly nízký travnatý kopec. Na jeho vrcholku stála malá osada, obehnaná palisádou z dřevěných špičatých kůlů.

Poslední opozdilci proběhli úzkou bránou, než ji dva muži v roli strážců, s dřevěnými oštěpy v rukou, zavřeli.

Krvavý západ slunce nevěstí nic dobrého, říkali si obyvatelé osady, zatímco zavírali dveře svých chatrčí.

Osada patřila klanu Bílých vlků z kmene Vissirejů. Ležela na severu Východních planin, jak tuto obrovskou zemi jednotně nazývali Zápaďané. Pro všechny klany, kmeny a národy, žijící v této části Ambadosu, to však byla vždy Domovina.

Zde se rodili, žili a umírali. Neměli nic jiného než zemi, po které chodili, vzduch, který dýchali a životy, které prožívali.

Každý příslušník vissirejského kmene byl hrdý na svůj klan a proto se zdobil tak, aby bylo na první pohled patrné, ke kterému patří. Každý vissirejský muž měl na rameni vytetované posvátné zvíře, které klan uctíval a podle kterého se zároveň i nazýval. Navíc nosili na těle i nějakou část těla toho zvířete. Bílí vlci měli na paži vytetovanou vlčí hlavu a u pasu nosili vlčí ohon, většinou zvláštním barvivem nabílený, neboť mnoho bílých vlků v Domovině již nežilo. Každý náčelník Bílých vlků se pak honosil navíc i kožešinou bílého vlka, kterého musel ulovit, aby byl vůbec náčelníkem prohlášen. Nezřídka tento lov trval novému nástupci i několik týdnů. Bez kožešiny se ovšem nesměl vrátit domů.

Je to již jeden rok, co samozvaný chán Kubar vyhlásil krvavou válku Západu. Silou, lstí a úplatky sjednotil všechny kmeny národa Hyskarů a jal se dobývat svět. Náčelníci všech klanů Vissirejů se dobrovolně přidali k chánovi a v čele svých bojovníků následovali Kubarova vojska na západ.

Usuri Šedivec, vůdce Bílých vlků, se však odmítl podrobit. Beze strachu vmetl svou odmítavou odpověď emisarovi samotného chána do obličeje a hrdě odkráčel. Od té doby se Bílí vlci ocitli v jakési neviditelné blokádě. Všechny okolní klany se před nimi uzavřely, i ti příslušníci jejich klanu, kteří se k ostatním kdysi přiženili nebo přivdali. Zvěř z jejich lesů pomalu mizela a úroda byla rok od roku stále chudší, jakoby se proti nim postavila i samotná Domovina.

Bílí vlci však nesli svůj úděl hrdě, se vztyčenou hlavou.

Nehrbit se, neklanět, neplazit, ale vzpřímeně stát a doufat v nový lepší zítřek.

To bylo heslo Bílých vlků.

Nepatřili mezi válečníky. Byli to však dobří lovci a zemědělci. Od barbarské touhy v jednom kuse válčit upustili již dávno. Poznali, že život jim nabízí mnoho lepšího. Přesto bojovat pořád ještě uměli. Ne však pro slávu a obohacení druhých, ale pro vlastní přežití. Proto celý klan plně souhlasil s Usuriho rozhodnutím.

V očekávání chánovy odplaty se připravili na obranu. Když však ani po měsíci nespatřili na svém území jediného Kubarova vojáka, napětí v klanu povolilo a většina jeho členů se vrátila ke každodenní rutinní práci.

Mezi těch pár, kteří příliš nedůvěřovali tomu podezřelému klidu, patřil i Tar.

Stejně jako všichni Vissirejové, i on byl černovlasý, vysoký a snědý. Byl to nejlepší lovec klanu. Hbitý, rychlý a smrtelně tichý. Nejlepší to předpoklady pro úspěšný lov zvěře.

Nejen dobrým lovcem, ale i moudrým mužem a milujícím manželem musí být Usuriho nástupce. Všechny tyto vlastnosti v Tarovi však starý Šedivec viděl a proto se rozhodl udělat z něj nového náčelníka Bílých vlků, až nadejde ten správný čas.

A učinit jeho manželkou svoji jedinou dceru Arju.

Usuri dobře věděl, že Tar Arju tajně miluje, a podle postranních pohledů, které na něj vrhala, kdykoliv se potkali, bylo patrné, že i ona k němu něco podobného cítí.

Usuri se již cítil starý, unavený a opotřebovaný, i když mu tuto domněnku každý v klanu, a nejhorlivěji právě Tar, vyvracel. Proto se rozhodl, že po zimě dá svoji dceru Tarovi a přede všemi ho prohlásí novým Otcem vlků.

Šedivec měl své plány prozatím pečlivě uschovány v hlavě, neboť se řídil starým vissirejským příslovím: Nesedlej koně, kterého jsi ještě nezkrotil.

Tarovi rodiče již dávno nežili. Matka zemřela při porodu a otce rozsápal hladový divoký medvěd, když byly Tarovi dva roky. Od té doby se starala o Tara stará Ilja, která o svého syna přišla krátce předtím. I když nebyla Ilja jeho pravá matka, Tar ji přesto ctil, jako by byla.

S Arjou byli stejně staří a hráli si spolu již od malička. Zatímco on vyrostl do výšky a mohutnosti, Arja zůstala pomenší, ale štíhlá a úchvatně krásná. Pleť měla světlejší než všichni členové klanu, a proto dostala své jméno, které v jejich řeči znamenalo Vločka.

Již odmala je k sobě vázalo určité pouto, to když Arja nešťastnou náhodou spadla do potoka, který tekl dole pod kopcem, na hranici s lesem, a nebýt Tara, který pro ni do ledových vod odvážně skočil, jistě by utonula. Celou promodralou a podchlazenou ji odnesl do osady, kde se o ni její rodiče a spěšně přivolaná léčitelka již postarali. Přesto si od Usuriho vyžádal svolení, aby u ní mohl být kdykoliv to bylo možné. Několik dní byla Arja v bezvědomí a Tar se od jejího lůžka nehnul ani na krok. Celou dobu ji držel za její drobnou ručku a mluvil k ní. Věřil tomu, že ho slyší a snáze se tak její duše navrátí do svého těla.

Pátého dne otevřela své oči a první, co spatřila, byl Tarův opuchlý unavený obličej. Usmála se na něj a jeho srdce od té doby patřilo jen jí.

Roky ubíhaly a oba dospěli. Bylo jim jednadvacet, když začala válka. Klan do boje nešel a oni tak mohli žít dál, v naději, že jednoho dne budou moci být spolu. O rozhodnutí Usuriho neměl ani jeden z nich ponětí. Kdyby ano, každý další den do té doby by byl pro ně nekonečný. Také to si Šedivec uvědomoval.

Sníh již pokryl vzdálené Bílé špičáky a studený severní vítr ohlašoval brzký příchod zimy. Osada si připravila zásoby a každým dnem všichni očekávali první sněhovou nadílku. Když starý Usuri ulehal ke spánku, naposledy se zamyslel nad svým rozhodnutím, které hodlá po zimě zrealizovat. Doposud na něm nenašel žádné vady, proto v klidu zavřel oči a během několika chvil usnul.

Celá osada již spala, jen venku nervózně vrčelo pár psů. Ti, co snad ještě nespali, si toho nevšímali, neboť psi vrčeli na vše, co se jim nelíbilo. Ať to byla lesní zvěř, potulující se blízko osady, nebo jen jeden na druhého.

Mezi stromy na kraji lesa se začaly tiše vynořovat postavy. Byly jich desítky a každá z nich byla ozbrojena meči, oštěpy nebo luky. Doprostřed mezi ně vjel jezdec na černém koni. Měsíc osvětloval jeho lesklou masku ve tvaru lebky. Přes pravou očnici se táhl hluboký zářez, pravděpodobně způsobený v boji. Jezdec byl zahalený v černých vlčích kožešinách. Hruď měl chráněnou koženým pancířem stejné barvy. U boku se mu houpala pochva s mečem. Přes záda měl přehozený plášť z mohutného černobílého kubrijského tygra, jenž byl v Domovině jedním z posvátných zvířat, jehož mohl ulovit jen člověk urozený a nadmíru nebojácný. Jeho oči sledovaly poklidnou spící osadu.

Jezdec se rozhlédl kolem sebe na tiše vyčkávající válečníky. Viděl v nich jasně plát touhu po boji, zabíjení a loupení. Vytasil meč a pozdvihl ho k temnému nočnímu nebi. Ostří meče jasně zazářilo. Jen málokdo v zemi si může dovolit meč z oceli, jaký má tento jezdec. Většina Hyskarů používá staré bronzové meče a sekyry, které však mají tendenci se v nevhodnou dobu zlomit nebo roztříštit.

Jezdec mávl mečem směrem k osadě. Asi stovka bojovníků ho následovala. Šli pomalu a snažili se nezpůsobovat žádný hluk, který by na ně obyvatele osady upozornil.

Byli již pár desítek metrů od brány, když uvnitř začali zuřivě štěkat psi.

*

Tar nemohl usnout. Pořád se převaloval a hledal příčinu svého neklidu. Slyšel Ilju, jak z vedlejší místnosti tiše chrápe. Její spánek jí Tar mohl jen marně závidět. Po chvíli se mrzutě rozhodl, že se vydá ven a na chvíli se projde. Snad mu noční ticho a svit měsíce pomůžou ke spánku. S lehkostí jemu vlastní prošel místností a u dveří se na okamžik zastavil. Jelikož Ilja dál nerušeně chrápala, rukou uchopil petlici a vytáhl ji. Opatrně otevřel dveře, daje si pozor, aby to nevzbudilo Ilju. Tiše vyklouzl ven a zase za sebou zavřel. Venku si ulehčeně oddychl. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikdo, kromě něj, venku nebyl. Proč také když nikdo z nich nemá problémy se spánkem.

Pomalu se procházel osadou, a když byl kousek od brány, zastavil se. Měl pocit, jakoby venku za osadou zaslechl nějaký slabý zvuk. Když však dál nic neslyšel, připsal to ke stavu své rozpoložené mysli a šel dál. Minul bránu a vydal se směrem k ohradě s dobytkem.

U ohrady se zastavil, opřel se o kládu a mlčky sledoval krávy. Občas některá z nich slabě zabučela, švihla ocasem a dál trpěla svůj úděl.

Tar se zasnil nad Arjou. Představil si její krásný bledý obličej, s nímž perfektně kontrastovaly její hladké, rovné, černé vlasy. Vybavil si v mysli její vřelý milý úsměv, kterým ho každý den obdařila, když se potkávali na polích nebo při společných sezeních klanu.

Jeho srdce v tu chvíli zatoužilo být s ní.

Miloval ji od první chvíle, kdy pochopil, co tento cit znamená.

Žádná z dívek, žijících v klanu, pro něj neznamenala tolik jako Arja.

Nedávno se pevně rozhodl, že půjde za náčelníkem a požádá ho o jeho dceru. Udělá pro to cokoliv, i kdyby musel jít na druhý konec světa a odtamtud mu přinést všechny poklady, které tam najde. Bojoval by i s drakem, kdyby v Domovině nějací žili. A kdyby mu řekli, kde nějaký žije, vydal by se tam bez meškání a přinesl by zpět jeho srdce.

Přesto tajně doufal, že nic takového nebude muset dělat. Ne, že by na to neměl odvahu, ale znamenalo by to mnoho dní odloučení od své lásky.

Udělám to, rozhodl se. Hned ráno za ním zajdu. Nač to zdržovat? Buď mě dá vypráskat, nebo mě přijme za zetě.

Zahloubán do svých myšlenek, zaslechl za sebou podezřelý zvuk. Ohlédl se a spatřil několik postav přelézajících bránu. Chtěl se za nimi rozběhnout a křičet, aby se celý klan probudil a bránil se, ale nic z toho nestihl.

Než se stačil pohnout, něco ho silně udeřilo do hlavy a on se v bezvědomí skácel k zemi.

Když se probral a rozhlédl se, měl děsivý pocit, že se ocitl v samotném pekle. Všude hořely ohně, lidé křičeli a umírali.

Malátně se postavil na nohy, právě včas aby zahlédl, jak kousek od něj jeden z nájezdníků přibíjí k zemi oštěpem ženu z osady.

V Tarovi se v tu chvíli zvedla vlna vzteku a se strašlivým řevem se nájezdníka vrhl. Ten se stačil jen otočit po hlase, když do něj Tar udeřil a povalil ho na zem. Tam do něj začal bušit, dokud se zabiják nepřestal hýbat. Tar se postavil, vyrval z mrtvé ženy oštěp a probodl jím muže ležícího na zemi.

Rozhlížel se kolem sebe a rychle hodnotil situaci. Všude pobíhali cizí nájezdníci a honili jeho lidi. Buď je rovnou na místě zabíjeli, nebo svazovali a táhli směrem k bráně, která byla již otevřená. V cizincích poznal bojovníky z klanu Zuřících lišek, kteří si liščí ohony přivazovali k pasu, a také dost mužů z klanu Černých medvědů.

Toto byli odpradávna jejich sousedé, vždy s nimi vycházeli v míru. A nyní ti samí ničí jeho domov. Zabíjí jeho přátele, lidi, které zná celý život.

Ihned pomyslel na Ilju, která je někde v tom hořícím infernu a nemá ji kdo bránit.

Vzpomněl si i na Arju, ale o tu se jistě postará její otec spolu s dalšími bojovníky. I tak s těžkým srdcem utíkal ke svému domu. Míjel několik dvojic bojujících mužů, ale pomoci jim v tuto chvíli nemohl. Rodina pro něj byla přednější.

Když dorazil na místo, s hrůzou hleděl na chatrč, kde strávil celý svůj život. Umírala v plamenech. Nevěděl, zda je Ilja uvnitř, ale na přemýšlení nebyl čas. Rozhodl se skočit do hořícího obydlí, ale v jeho záměru mu zabránili dva bojovníci klanu Zuřících lišek

Jeden z nich byl ozbrojený kopím, ten druhý třímal v ruce bojovou sekeru.

Tar nečekal, který z nich s ním změří síly a zaútočil jako první. Kopiník proti němu učinil výpad, ale Tar uskočil, uchopil kopí těsně pod špicí, a vytrhl ho bojovníkovi z rukou. Odzbrojený muž kolem Tara prolétl a dopadl na zem. V tu chvíli vyrazil druhý bojovník. Tar se rychle otočil, přehodil si kopí do druhé ruky a zarazil ho útočníkovi do hrudi. Sekera mu vypadla z ruky, ale to už ji chytil Tar a mrštil ji proti prvnímu bojovníkovi, který se již zvedal ze země, kam vzápětí opět dopadl, tentokrát se sekyrou, zaraženou hluboko v hlavě.

Tar nemeškal a chtěl se ještě pokusit vběhnout do hořícího domu a najít Ilju. Sotva však učinil první krok, propálená střecha chatrče se propadla a pohřbila pod sebou vše, co bylo uvnitř.

Tar omámeně zíral na tu spoušť, která byla kdysi jeho domovem

Teď už Ilju nezachrání. Jedině, že by ji vyrval ze spárů Oroliho, boha bohů. Jenže ten nevrátí, co si vzal.

Ilja mívala vždy tvrdé spaní a Tar zadoufal, že i tentokrát tomu tak bylo a ona nic necítila.

Ze smutku nad ztrátou milované matky ho vytrhl výkřik. Nedaleko od něj dva nájezdníci smýkali po zemi mladou dívku.

To je Vira!, uvědomil si Tar.

S rodiči bydlela hned vedle nich. I jejich dům byl v plamenech. Virin otec ležel mrtvý před prahem svého domu. Vedle něj ležel jeho meč, který ovšem už zřejmě nestihl použít. Virinu matku nikde neviděl. Buď její tělo požírají plameny uvnitř domu, nebo ji již odvlekli.

Viru nedostanete, bastardi, zapřisáhl se.

Z hlavy mrtvého bojovníka vytrhl sekeru a vší silou ji vrhl proti Viriným únoscům. Sekera se zabořila do zad jednoho z nich a ten se se smrtelným výkřikem skácel. Druhý muž se polekaně ohlédl, a když spatřil Tara, ženoucího se k němu, nechal Viru ležet, vytrhl z pochvy meč a zaútočil. Rozmáchnul se mečem, ale Tar se sklonil a nabral muže hlavou do žaludku. Nájezdník přes Tara přelétl a přistál na zemi za ním. Tar se rychle otočil a botou dupl muži na krk. Bojovník byl na místě mrtev.

Tar se ohlédl po Viře a v tu chvíli do jeho hrudi narazila neznámá síla. Podíval se dolů a spatřil ve své hrudi černý opeřený šíp. Vzhlédl a uviděl tři lučištníky, jak natahují tětivy a vypouští své smrtící střely. Jedna z nich minula, ale druhé dvě našly cíl. Jedna skončila v Tarově rameni a druhá v břiše.

Tar ještě zahlédl, jak se za lučištníky vynořila postava na koni a mečem divoce máchá kolem sebe. Potom jeho nohy opustila síla a on padl k zemi.

Kolem sebe slyšel křik zajatých žen, umírajících mužů a praskot ohně. Brzy se všechny zvuky slily v jeden a malá část Tarovy duše si právě uvědomila, že umírá. Jeho pohled směřoval k obloze, k domovu bohů, kam se i on za okamžik vydá.

Zemře hrdinnou smrtí, při obraně svého domova. Pobil několik nájezdníků. Vysloužil si tedy věčný pobyt v Síni válečníků.

Brzy neslyšel Tar již vůbec nic. Za chvíli ho políbí smrt a jeho duše se vznese k nebi.

Pohled na temnou oblohu vystřídalo několik šklebících se tváří nájezdníků. Jeden z nich uchopil meč, připraven mu ho vnořit do srdce.

Ano, ukonči to, požádal ho v duchu Tar.

A pak pojdi, ty zkurvysynu!

Muž však pohyb nedokončil. Něco, nebo někdo mimo Tarův pohled bojovníka přerušilo. Všichni nájezdníci pohlédli stejným směrem a brzy Tara opustili a zanechali samotného. Ten poslední si ovšem neodpustil pokoření a plivnul Tarovi do obličeje.

Tar by se zasmál, kdyby měl ovšem v obličeji nějaký cit.

Jeho poslední myšlenky patřily Arje.

Doufám, že ty přežiješ, Vločko. Přežiješ a začneš nový život někde daleko od tohoto utrpení. Poprosím všechny bohy, aby na tebe dali pozor a opatrovali tě. Jsi křehká, Vločko, potřebuješ něhu, aby tě udržela naživu.

Miluji tě.

S těmito posledními myšlenkami opustila Tarova duše tělo.

*

Smrt je prý novým začátkem. Jsem zvědavý, jestli tomu tak je.

(Jak pro koho.)

Kdo jsi?

(Já jsem ty. Alespoň tvoje část)

Ty jsi také Tar?

(Máš moc otázek, ale to je asi normální. U mrtvého.)

Jsem tedy opravdu mrtvý?

(Ano.)

Kdy budu v Síni válečníků?

(Již brzy. Jsi nedočkavý. Toužíš snad tak moc být mezi ostatními dušemi?)

Nic jiného mi nezbývá. Jsem mrtvý.

(Smrt není konec.)

A co je tedy opravdu konec?

(Pro každého znamená konec něco jiného. Někdo pod tímto pojmem vidí smrt, jiný zase bezvýchodnou situaci. Další zase ztrátu milované osoby. Vyber si.)

Hm, myslím, že ke mně sedí vše z toho, co jsi vyjmenoval.

(Možná. Ale nemusí tak tomu být.)

Co tím myslíš?

(Můžeš se vrátit mezi živé. Zachránit Arju a žít s ní.)

Arja tedy není mrtvá?

(Ne.)

Prosím, pomoz mi tedy se vrátit zpět mezi živé.

(To není tak jednoduché.)

Co musím udělat?

(Slíbit mi věrnost a nikdy ji neporušit.)

To je vše?

(Ano.)

Dobře tedy, slibuji ti věrnost.

(Pamatuj na to.)

Já sliby plním.

(Dobře. Pohleď dolů.)

Poslední ohně v osadě již dohořely. Osada se během chvíle změnila ve hřbitov. Všude kolem se povalovala mrtvá zohavená těla. Nájezdníci již odešli, spolu s těmi, kteří přežili. Jejich osud byl neznámý.

Tarovo tělo leželo uprostřed toho, co bývalo kdysi domovem Bílých vlků. Stále z něj vyčnívaly šípy. Opeření jejich letek se mírně chvělo při náporu větru, který rozfoukával šedočerný popel všude kolem.

Nad osadou se stahovaly mračna a první kapky začaly dopadat na spáleniště. Několik z nich plesklo o Tarovu tvář. Vypadalo to, jakoby plakal.

Nedaleko zahřměl hrom. V mlze, vytvořené dýmem ze spálených chatrčí, se pohybovaly zvířecí stíny. Všechny mířily k Tarovu tělu. Kousek od něj se dým roztrhl a z něj vyběhli tři bílí vlci. Nejmohutnější z nich je vedl.

Přiběhli k Tarovi a vůdce jej začal očichávat. Odtáhl se od něj a vycenil velké tesáky. Rychlostí blesku se Tarovi zakousl do krku. V tu samou chvíli Tar otevřel oči a nelidsky zařval.

Vlk uskočil, tlamu od Tarovy krve. Poodstoupil od něj, druzí dva vlci se postavili za vůdce. Všichni tři sledovali Tara, který se s námahou posadil a rozhlížel se kolem sebe.

"Smrt, jen samá smrt," promluvil.

Pohlédl na vlky, kteří ho celou dobu obezřetně pozorovali.

"Nevím, co jste to udělali, ale děkuju vám," řekl jim.

Vůdce kývl hlavou, jako by díky přijal. Alespoň tak to Tarovi připadalo.

Poté se všichni rozeběhli zpět do mlhy a za chvíli nebyly vidět už ani jejich obrysy. V dálce se náhle ozvalo táhlé vlčí zavytí.

(Vítají tě do smečky. Teď jsi jeden z nich.)

Tar sebou ani necukl, když mu tajemný hlas promluvil v hlavě.

"Jeden z nich?" zopakoval Tar.

(Ano. To pochopíš časem. Vybral sis tuto cestu, nezapomeň.)

"Na to se nedá zapomenout," odvětil Tar temně.

"Co teď mám dělat?" zeptal se Hlasu, a vzpomínky na prožitou smrt, dá-li se to tak nazvat, uzamčen hluboko do hlavy.

(Pro začátek si můžeš vytáhnout ty šípy. Zřejmě by to vzbudilo přílišnou pozornost, až se dostaneš mezi lidi.)

"Hm," zamručel Tar, který si vynadal za to, že ho to nenapadlo prvního. Nehodlal dávat Hlasu najevo, že je nějaký hlupák, který potřebuje pomoc na každém kroku. Zatím se však tak choval.

"Měl bych si najít nějakou zbraň," zauvažoval nahlas, zatímco si vytrhával šípy z těla. Necítil žádnou bolest, což ho v tu chvíli moc nepřekvapilo. Když vytáhl poslední a odhodil ho, vzpomněl si na ránu, kterou mu způsobil vlk. Ohmatal si to místo, ale když na prstech neviděl žádnou krev, zaujalo ho to.

"Před chvílí jsem byl dočista mrtvý a nyní je mé tělo bez jediného šrámu. Vysvětli mi to?"

(Je to součást naší dohody. Myslím, že podrobnosti by tě nezajímaly. Měl bys být rád za to.)

"To jsem," připustil Tar. "Přesto, ty podrobnosti..."

(Neměl bys meškat. Vydej se na cestu co nejdříve.)

"Nejdřív pohřbím mrtvé," odvětil Tar nekompromisně.

(Dobrá tedy, ale pospíchej. Čím déle otálíš, tím dál jsou únosci tvé Arjy.)

Při vzpomínce na Arju píchlo Tara u srdce.

"Dobře. Udělám to co nejrychleji."

(Mimochodem, nemusíš na mě mluvit. Čtu tvé myšlenky, takže odpovídej pouze svojí myslí. Myslím, že lidem by připadalo podivné, kdybys mluvil sám k sobě.)

To dávalo Tarovi smysl.

*

Pohřbít všechny mrtvé trvalo Tarovi dvě hodiny. Krátce se pomodlil k bohům, aby duše zemřelých našly věčný klid. Potěšilo ho zjištění, že mezi padlými nebyl Usuri a několik jeho přátel. Většina mužů z klanu ležela pohřbena pod zemí, ale někteří z nich, většinou mladí, stále žili. Stejně tak i dost žen a dívek. Dobrá polovina klanu však nyní bloudila po Nebeské Domovině.

Přesto v sobě musí smutek alespoň prozatím pohřbít, a věnovat úsilí záchraně přeživších.

Hlavně Arjy.

(Lidské pocity jako je láska nikdy nepochopím.)

Ty nemáš žádné pocity?

(Moje pocity se s těmi vašimi nedají srovnávat.)

Tar pokrčil rameny. Nehodlal ztrácet čas tlacháním o něčem, čemu ten druhý stejně nikdy neporozumí.

Porozhlédl se v okolí po nějaké zbrani, ale všechny, které byly použitelné, si odnesli nájezdníci sebou. Stejně jako všechno, co jim mohlo být užitečné. Navíc každému muži odřízli i jejich vlčí ohony, které si sebou odnesli jako trofeje.

Budu to muset prozatím zvládnout beze zbraně.

(Když se budeš chovat obezřetně, nebudeš ani žádnou potřebovat.)

To si mohu pouze přát.

(Přej si a bude ti dáno.)

Pokusím se.

Vydal se k bráně, kde se ještě naposledy otočil a věnoval poslední smutný pohled na svůj bývalý domov.

"Pomstím se," přísahal.

Sledovat stopy nájezdníků nebylo těžké, neboť tak velká skupina se nedokázala skrýt, navíc se o to ani nesnažila. Sestoupil z kopce a u potoka, kde kdysi zachránil Arju, se zastavil. Pokud se vydá směrem po proudu, dostane se brzy na území Zuřících lišek. Pokud půjde proti proudu, dojde k Černým medvědům.

Šestý smysl mu však napovídal, že se útočníci nevraceli ani jedním směrem. Přešel proto kousek po proudu, kde byl mělký brod. Přebrodil se a porozhlédl se kolem. Jeho podvědomí mělo pravdu. Narazil zde na další stopy, které vedly dál do lesa. Vydal se tedy po pěšině, která zde byla vyšlapaná stovkami nohou, které tudy během staletí kráčely do osady spřízněného klanu Mokrých králíků.

Přestože mezi nájezdníky Mokří králíci nebyli, měl Tar nejasný pocit, že u nich pomoc nenalezne. Pokud tento útok nařídil sám chán Kubar, nikdo z okolních klanů nepodstoupí riziko tím, že by schovával některého z Bílých vlků.

Navíc, jelikož nájezdníci mířili směrem k osadě Mokrých králíků, bylo zřejmé, že tam budou, až tam Tar dorazí. Pokud ne, stejně mu nepomohou, ale aspoň by mu mohli dát nějaké jídlo a snad i zbraň.

Rozběhl se po pěšině. Jednak aby snížil náskok, a také aby si trochu pročistil hlavu. V hlavě mu vířil tok tolika myšlenek, až měl chvílemi pocit, že se mu rozskočí. Ani nepostřehl, že začal zrychlovat. Během několika vteřin běžel stejně rychle jako jelen. Zrychloval čím dál víc. Když si to Tar uvědomil, bylo již pozdě. V obrovské rychlosti vybočil ze stezky a narazil do stromu. Kmen pod tím náhlým náporem nevydržel a přelomil se vedví. Tar proletěl třískami, několikrát se překulil a svůj let zakončil ve křoví.

Pár vteřin se nic nedělo, potom se z křoví Tar vymotal, nadával a oprašoval ze sebe hlínu, kusy keře a dřevo ze stromu. Vrátil se k přelomenému kmeni a nevěřícně zavrtěl hlavou.

Tak tohle vážně nechápu.

(Byl jsi mrtvý. Teď jsi živý. Změnil ses. A tvé tělo také.)

Tohle mi jako vysvětlení nestačí.

(Musíš se s tím smířit.)

To nejde jen tak.

(Důležité je, že máš možnost, kterou jsi ještě před pár hodinami neměl. Možnost změnit svůj osud.)

Lepší vysvětlení mi asi nenabídneš.

(Ne.)

Tar se vrátil na pěšinu a pokračoval dál. Brzy dostal hlad. Neměl zbraň, aby si něco ulovil, ale stejně měl pocit, že v okolí není nic živého. Tedy alespoň nic, co by jeho žaludek považoval za chutné a stravitelné. Bude to muset vydržet až k Mokrým králíkům. Tam, pokud bude mít štěstí, bude jídla dost.

Matně si rozvzpomínal, že k jejich vesnici trvá cesta asi půl dne. Pokud si pospíší, bude tam i dříve. Jestli dokáže opravdu běhat tak rychle jako před chvílí, mohl by nájezdníky dohnat ještě před osadou Mokrých králíků.

Jenže, co potom?

Sám proti stovce válečníků nemá sebemenší šanci. Ani proti polovině z nich. Špatný pocit měl i z jejich vůdce, toho v masce smrti. Když se nad tím zamyslí, pokud bude skupina v pohybu, nemá šanci se k nim dostat. Leda by počkal, až se utáboří, v noci se do tábora vplížil a pokusil se osvobodit zajatce.

Alespoň Arju.

Možná by to bylo sobecké, ale Tarovi bylo jasné, že čím víc jich uteče, tím pomalejší a snadno napadnutelní budou. Přemýšlet o tom však nemělo význam, dokud je nenajde.

*

Slunce již překonalo polovinu své denní pouti a Tar se ocitl na dohled osady Mokrých králíků. Zdálky vypadala opuštěně, ale to mohl být jen Tarův pocit. Přesto nehodlal nic riskovat. Schoval se do křoví, z kterého měl perfektní výhled na celou osadu, hlavně na bránu, která byla sice otevřená, ale stráž u ní nestála. To bylo podivné. V této době byl každý obezřetný a ke všem cizincům se chovali odměřeně.

Čekal do večera, ale když za tu dobu nespatřil živou bytost, rozhodl se podívat dovnitř. Měsíc byl skrytý za mraky a pole kolem osady tonuly ve tmě. Přikrčil se a vyběhl ze křoví. Každou chvíli se zastavil a pozoroval bránu, ale nikoho neviděl. Pár desítek metrů před ní si lehl a plížil se.

Mohla to být past, ale Tarovi nezbývala jiná možnost.

Můžeš mi nějak pomoct?

(Nemohu. Je to tvoje cesta.)

Tar si povzdychl. Tak tedy do toho.

Postavil se a vešel branou do osady. Nikde nebyl ani jeden člověk. Došel až do středu osady, ale nikde nikoho neviděl.

"Je tady někdo?!" zavolal do ticha.

Žádná odezva.

Prošel celou osadu, ale na nikoho nenarazil. I ohrady pro dobytek byly prázdné. Tar začal prohledávat i chatrče. Všechny byly prázdné až na jednu. V ní ležel na kůžích stařec. Celá místnost příšerně páchla jeho výkaly. Tarovi se zvedl žaludek, ale ovládl se.

Přistoupil ke starci a dotknul se ho. Stařec otevřel oči a podíval se na Tara. Pohled měl skelný, jakoby nepřítomný. Zdálo se, že nehledí na Tara, ale spíše skrze něj. Na hlavě mu zbývalo pár plesnivých vlasů, a když promluvil, Tar viděl jen prázdný otvor bez zubů.

"Vodu," zachraptěl.

Tar zavrtěl hlavou.

"Nemám vodu. Sám bych nějakou potřeboval."

Stařec zmučeně vzdychl. Znovu zavřel oči. Tar s ním nešetrně zatřásl.

"Co se tady stalo?"

"Všichni odešli," odpověděl stařec sklesle.

"A kam?"

"To já nevím," přiznal stařec.

"Proč odešli?" zajímal se Tar.

"Museli. Přinutili je."

"Kdo?"

"Ostatní klany. Vpadli sem a všechny odtud vyhnali."

Tohle Tar nečekal. Počítal s tím, že bude vesnice buď vypálená, nebo v rukou nájezdníků.

"Proč tě tady nechali?" zajímal se Tar.

"Jsem příliš starý. A nemocný," odpověděl. "Příliš spěchali a nechtěli se zdržovat. Nechali mě tady, abych pošel jako pes."

"Je to kruté," soucítil s ním Tar. Vstal a rozloučil se.

"Počkej!" zastavil ho stařec. Uchopil Tara za zápěstí.

"Ukonči mé trápení," poprosil ho.

Tar znejistěl. Nedokázal zabít bezbranného člověka. Na druhou stranu věděl, že stařec bez pomoci stejně zemře. Bylo by to vlastně milosrdenství. Podíval se na starce a zauvažoval, jak ho co bezbolestněji sprovodit z tohoto světa. Jeden způsob ho napadl. Podíval se na starce a ten, snad vida v Tarových očích svůj osud, přikývl.

Tar se nad ním sklonil a rukama stiskl starcův křehký krk. Stařec zavřel oči a přichystal se na svou poslední cestu. Bylo to rychlé a umírající se nebránil, za což mu byl Tar z hloubi duše vděčný. Přikryl mrtvolu dekou a udělal nad ním ochranné znamení.

"Dojdi klidu," požehnal odcházející duši.

Tar vyšel z chatrče a vydal se zpět k bráně. Tam se zastavil a pátral v zemi po dalších stopách. Byla sice tma, ale jeho oči kupodivu viděly dobře. Připsal to na vrub svým novým schopnostem, které získal od tajemného Hlasu.

Stopy nájezdníků mířily od osady Mokrých králíků dolů do údolí. Tak daleko se Tar nikdy nevydal. Vlastně si ani nepamatoval, že by byl v údolí vůbec někdo z jejich klanu. Podle počtu stop Tar odhadl, že se celá skupina minimálně zdvojnásobila. To mu mohlo být ku prospěchu, neboť by se v takovém množství lidí mohl jeden bez problému ztratit. Pokud by byl Tar tedy takový blázen, aby to riskoval.

V zájmu záchrany Arjy se Tar za blázna považoval.

*

Dlouhá řada zajatců pomalu a bezútěšně putovala podzimní krajinou. Všichni měli spoutaná zápěstí a jednoho k druhému pojil dlouhý provaz. Arja kráčela uprostřed řady. V čele kolony jel na svém koni vůdce nájezdníků. Před a za zajatci kráčely dvě skupiny nájezdníků. Celou kolonu uzavíralo procesí sklíčených Mokrých králíků.

Zajatce hlídala asi dvacítka nájezdníků, kteří kráčeli po stranách. Kdykoliv nějaký zajatec upadl, jeden z nich vždy přiskočil a s nadávkou ho buď nakopl, nebo uhodil ratištěm kopí.

Arja poznala mezi strážci mladého Drella, který kdysi patřil k Bílým vlkům. Před dvěma roky se oženil s jednou dívkou z klanu Černých medvědů, kde i po svatbě zůstal. Znala ho spoustu let, ale on se nyní tvářil, jakoby nikoho ze zajatců nepoznával.

Ach, Remando, co se to děje?, hledala útěchu u bohyně plodnosti, lásky a štěstí.

Arje vytryskly slzy, když spatřila Drella, jak nakopl do žeber svého vlastního otce, který zakopl a upadl. Ten vrhl po svém synu pohled plný, ne vzteku, ale lítosti a smutku. Drell se tvářil nezaujatě. Nadávkou popohnal otce a pomohl mu vstát. Nebylo to však gesto milujícího syna, ale muže, který plní své povinnosti, z nichž jedna z nich je nezastavovat za žádnou cenu. Pokud některý ze zajatců nebude schopen dál pokračovat, musí ho strážný odříznout od ostatních a někde bokem dorazit.

Arja se modlila, aby k tomu nedošlo.

Naposledy pohlédla na Drella, jehož výraz tváře byl však nečitelný. Jako by mu vymyli mozek a udělali z něj poslušného otroka.

Sestupovali po strmých stráních do údolí, kde měla být další zastávka. Arja viděla jen na záda ženy, která šla před ní, a tak doufala, že už to nebude daleko. Šli dlouho a jí už bolel každý sval v těle.

Předchozího dne dorazili k osadě Mokrých králíků, které nájezdníci vyhnali ze svých domovů a donutili je jít s nimi. Ti na tom nebyli tak zle, jako ona, ale přesto s nimi soucítila, neboť museli opustit vše, co měli a vydat se do neznáma.

Plahočili se neznámou krajinou a jen bozi vědí, kam míří a co je tam čeká.

Vůdce nájezdníků, ten podivný maskovaný démon, jim jen oznámil, že se jim dostalo pocty sloužit nejvyššímu chánovi všech chánů, Kubarovi, a každý, kdo se bude protivit jeho příkazům, skončí naražený na kůlu. Nakonec jim řekl, že mají být rádi, že je nenechali hnít spolu s ostatními v jejich osadě.

Arja si nebyla jistá, zdali by raději zemřela ihned, než strávit celý život v otroctví, které ji vynese jen bolest, ponížení a pomalou a trpkou smrt vyčerpáním.

Znovu si vzpomněla na Tara, který je již zřejmě mrtvý. Chyběl jí víc, než si kdy uvědomovala.

I když jí myšlenky na Tara, kterého milovala, rvaly srdce na kusy, stále si byla vědoma svých povinností ke klanu jako dcera jejich náčelníka. Dokud žije jen jeden z nich, klan Bílých vlků stále existuje a ona se musí postarat o to, aby tomu tak bylo i nadále.

Cesta již nebyla tak strmá a Arja si uvědomila, že jsou již skoro v údolí. Rozkazy, které se nesly z čela kolony, jí daly brzy za pravdu.

Údolí mělo tvar oválné mísy, na jejímž západním konci se rozkládaly trosky jakéhosi starobylého kamenného města. Po hodinové pauze se dalo celé procesí opět do pohybu. V poledne se ocitli před městem. Bylo obrovské. Arja netušila, že mohou lidé vytvořit něco tak monumentálního. I když z původního osídlení zbývaly již trosky, na Arju i tak působilo město obdivuhodným dojmem.

Prošli velkou trhlinou v pobořených mohutných hradbách a ocitli se uvnitř. Kam až oko dohlédlo, všude bylo vidět ruiny starých kamenných domů, paláců a chrámů.

A lidé. Spousta lidí.

Sešly se zde snad všechny klany, o kterých kdy Arja slyšela. A určitě i mnoho těch, které neznala. Pochodovali po dlouhé, široké ulici, plné příslušníků klanů jako byli Stojící jeřábi, Špinaví krtci, Plačící sovy a mnoho dalších. Párkrát spatřila podivné bojovníky, kteří byli tak vysocí, že hravě překonávali i ty největší muže Vissirejů, jaké kdy viděla. Měli na sobě jen bederní roušky a celá jejich těla byla pomalována jakýmisi podivnými znaky. V ostrém kontrastu s nimi jim kráčeli po boku ti nejmenší lidé, kteří snad mohli být jen výplodem choré mysli nějakého šíleného dávného boha. Ve stínech soch a padlých zdí posedávali muži, na jejichž nahá těla byl nanesen jakýsi zlatý prach. V očích Arjy vypadali jako oživlé sochy.

Všechny tyto karikatury však překonávalo jediné.

Tisíce otroků v okovech a s vypálenými cejchy, dřících na opravování starých staveb a budování nových. Arja cítila pach nemytých těl, splašků a hniloby.

A také smrti.

Nebylo žádnou výjimkou, když nějaký otrok padl mrtev vyčerpáním a dozorci ho jen odtáhli bokem, aby ho za nějakou dobu odtáhli jiní otroci na hranici a spálili spolu se stovkami dalších. Ze vzdálených částí města stoupaly k nebi mohutné sloupy černého dýmu, a Arja si nemusela dlouho domýšlet, aby pochopila, co hoří.

Asi dvakrát Arja spatřila jezdce na koních, ve stejných maskách, jako měl i jejich vůdce, jen místo kožešin měli na sobě šarlatové pláště. Vždy je doprovázel oddíl silně ozbrojených vojáků.

Přecpaná ulice ji vyplivla na veliké náměstí, kde bylo lidí snad dvakrát více. Arja, která v životě viděla pohromadě snad jen necelou stovku lidí, pocítila lehkou závrať.

Uprostřed náměstí stál ohromný podstavec pro sochu, která však z neznámých důvodů nestála na svém místě. Snad ji kdysi dávno někdo schválně svrhl, nebo padla za oběť rozmarům počasí. Její zbytky se povalovaly všude kolem a na jejich odklizení pracovaly desítky otroků.

Náměstí bylo zaplněno lidmi všech kast, národů a ras. Od otroků, sluhů, přes bojovníky a podivné kněze všelijakých kultů až po nabubřelé náčelníky a vládce kmenů, honosících se všelijakými ozdobami od obyčejných pestrobarevných látek, hladkých kožešin po náhrdelníky z drahokamů a zlatých čelenek.

Arja v jednu chvíli nedávala pozor, uklouzla a vyválela se v prachu. Ihned byl u ní jeden ze strážců a kopl ji do břicha. Arja se zhroutila bolestí, slyšíc přitom škodolibý smích svých strážců.

Se slzami v očích se postavila na nohy. Měla zoufalý strach z toho, že při dalším pádu již nevstane a stráže ji odvlečou někam pryč, kde ji zabijí. A možná že ji předtím ještě znásilní.

Snažila se chovat jako hrdá dcera svého kmene, ale čím víc příkoří jí způsobovali její věznitelé, tím více ochabovala a ztrácela síly. Jen zázrakem došla až sem, a kdoví kam ji kroky osudu ještě zavedou. Chvílemi ji ovládala touha lehnout si na zem a vzdát se, ale vždy v sobě našla nějaký důvod, proč to neudělat.

Prošli náměstím a vnořili se do jedné z ulic, které se na něj napojovaly jako chapadla chobotnice. Čím déle šli, tím méně lidí potkávali. Brzy procházeli jen kolem samých vojáků.

Pach nemytých těl a odpadků udeřil do nosu každého.

Několikrát zahnuli, než se ocitli na velkém prostranství, jakési menší kopii hlavního náměstí, které však bylo obehnané čtvercovou hradbou špičatých kmenů, kopírujících linie toho místa.

V každém rohu stála vysoká dřevěná věž, v níž stáli vojáci a bedlivě sledovali okolí. Vrata mohutné brány se otevřely a z nich vyšel tucet dozorců vybavených biči. Maskovaný vůdce před branou zahnul a zastavil vedle ní. Přední skupina vojáků se zastavila a rozdělila. Zajatci mezi nimi procházeli se sklopenými zraky a každý z nich doufal, že to nebude právě on, kdo schytá první várku ran bičem.

Dozorci byli zřejmě v dobré náladě a tak na své nové vězně pouze křičeli a nadávali. Občas některého ubožáka chytili a kopanci ho popohnali vpřed. Zástup zajatců vpochodoval do tábora, kde je ihned další dozorci začali dělit podle pohlaví. Muže postavili napravo, ženy nalevo. Arja si povšimla, že mužů je mnohem méně než jich. Krátce zahlédla svého otce, zuboženou shrbenou postavu s neuměle ošetřenou ránou na hlavě. Téměř ihned však zmizel v chumlu ostatních vězňů, které dozorci začali nahánět do cel, umístěných všude kolem. Byly to vlastně jen takové proutěné klece, svázané dohromady provazy.

Před klecemi jim sundali provazy a nahnali je dovnitř. Do každé z nich se vešlo asi deset lidí.

Ženy se mezitím postavily do řady, a snášely chlípné pohledy dozorců, jakož i jejich zvrhlé poznámky.

Z jedné z postavených budov, stojících těsně u palisády, vyšel ten nejodpornější muž, jakého kdy Arja viděla. Byl neuvěřitelně tlustý, obličej vypadal jako zrůdná napodobenina opičího šklebu. Z brady mu visel dlouhý šedý pramen vousů, spletený do copu. Jedno oko mu chybělo, místo něj z důlku vytékala jakási odporná tekutina. Muž se zlověstně šklebil a odhaloval tak ústa plná zkažených zčernalých zubů. Byl to div, že mu ještě všechny nevypadaly. Vlasy neměl žádné. Jeho hlava však byla zmatenou spletí zjizvených čar.

Oblečený byl jen do krátké černé suknice. Na nohou měl boty z kožešiny. Od pasu nahoru, právě v té části, která by měla být podle Arjina zhnuseného pocitu zahalena, byl holý. Jeho potem pokrytá hruď a obrovské břicho byly zarostlé nechutnými černými chlupy, díky nimž vypadal dozorce jako míšenec člověka a medvěda.

V ruce nesl bič, stejný jako měli ostatní dozorci, jen s tím rozdílem, že ten jeho byl na konci vybavený malými kovovými háčky, které se při dopadu zaseknou do kůže a při zpětném škubnutí tak nebožákovi vytrhnou kus masa.

Hlavní dozorce byl sadistická zrůda, která se s orgastickým potěšením vyžívala v utrpení druhých. Sám sebe viděl jako boha tohoto tábora, jenž má neomezenou pravomoc nad životy všech těch červů, kteří se mu dostali pod ruku.

Právě tohle měla nebohá Arja poznat na vlastní kůži.

Hlavní dozorce došel k ženám, procházel se před nimi a každou zvlášť sjel pohledem svého jediného oka. Zastavil se před mladou dívkou, stojící několik kroků od Arjy. Celá se třásla a po tvářích zašpiněných prachem se jí koulely slzy. Mohlo jí být necelých osmnáct let, byla vyděšená z prožité hrůzy předchozích dnů a nechápala nic z toho, co se kolem ní děje.

Její psychické strádání spolu s naivním mladickým vzezřením hlavního dozorce viditelně vzrušovalo. Ukázal na ni svým tlustým prstem a kývl směrem k ostatním dozorcům, stojícím opodál. Ti se vědoucně zařehtali a vydali se pro dívku. Ta sice pořád nic nechápala, ale když je spatřila, vyděšeně couvla, ale jelikož byla pořád ještě spoutaná s ostatními, nemohla se nijak bránit. Jeden z dozorců ji uchopil za ruce a přeřízl jí pouta. Dalším pohybem jí odřízl od hlavního provazu. Nešetrně dívku sevřeli mezi sebou a táhli ji směrem k domu, ze kterého hlavní dozorce prve vyšel.

Během chvíle zmizeli uvnitř. Tlustý dozorce poodstoupil od prázdného místa v řadě zajatkyň a postavil se tak, aby měl všechny na očích.

"Mé jméno je Bartyk!" zařval na ženy. "Jsem vrchní dozorce a správce tohoto tábora pro otroky! Tím jste se totiž všichni stali! Nejste nic jiného než špína za nehty toho nejobyčejnějšího žebráka! A tak s vámi bude i zacházeno!

Bartyk se musel nadechnout, neboť tímto monologem spotřeboval všechen vzduch ve svých plících.

"Máte jen dvě možnosti!" pokračoval. "Buď budete plnit všechny moje příkazy a nebudete dělat zbytečný problémy, nebo zemřete! Jakékoliv porušení kázně se trestá okamžitou smrtí!"

Znovu se nadechl.

"Pokud budete svoji práci odvádět důkladně, shlédne na vás moje ostříží oko s milostí a potěším vás svojí společností v mém domě!"

Zašklebil se a vyhrnul si suknici, pod kterou neměl už nic.

"A obšťastním vás svým mackem."

Jeho poslední slova vyvolala bouřlivý smích mezi dozorci. Několik žen při pohledu na Bartykovo přirození zděšeně vykřiklo. Arja jen znechuceně odvrátila pohled, čehož si naštěstí Bartyk nevšiml, jinak by šla dnes v noci spát s rozsekanými zády.

V tom lepším případě.

Hlavní dozorce si opět narovnal suknici a vydal povel svým mužům. Ti se okamžitě rozprchli mezi ženy, zbavovali je pout a naháněli do klecí, jež stály na druhé straně tábora, dost daleko od mužů.

Když byly všechny ženy uvnitř klecí, většina dozorců odešla, jen pár jich zůstalo a procházeli se mezi klecemi a s neskrývaným odporem pozorovali ženy.

Asi za hodinu přiběhlo několik mladých snědých otroků s koši plnými jídla a vaky s vodou, a skrze klece je podávaly hladovým ženám. Arja vděčně přijala malý kousek pečeného chleba a okamžitě se do něj zakousla.

"Pořádně si odpočiň," poradil jí otrok, zatímco podával chleba ostatním ženám.

"Hm?"

"Dnes vás nechají odpočívat, abyste nabrali síly po tom pochodu" vysvětloval jí otrok. "Ale zítra se už s vámi mazlit nebudou."

"Počkej!" zavolala na něj Arja, když otrok začal odcházet pryč. Otočil se a napůl tázavě a napůl nervózně se na ni podíval.

"Co se stalo s tou dívkou, kterou si Bartyk odvedl?" zajímala se.

Otrok posmutněl.

"Tu už neuvidíte," odpověděl. "Pán Bartyk má velice podivné chutě, co se týká mladých dívek."

Arja nechápala.

"Raději na ni zapomeň," poradil jí otrok. "A modli se, aby si příště nevybral tebe."

Arja byla zmatená, ale poslechla otrokovo varování, stočila se do klubíčka a během chvíle usnula. Bylo jí víc než jasné, že během dalších dnů nebude mít moc příležitosti si odpočinout.

*

Když Tar sestoupil do údolí, slunce se již chystalo zapadnout. Vzhledem k velkému kusu cesty, který urazil, se necítil nijak zvlášť unavený. Zato byl neuvěřitelně hladový. Cestou narazil na pár keřů s ostružiním. Po jejich pozření se však cítil ještě mnohem hůře. Nejen že hlad nezahnaly, na to by jich musel sníst obrovské množství, ale navíc jeho prázdný žaludek pořádně podráždily.

Potřebuju pořádný kus masa.

(Pokud jsi dostatečně chytrý a odvážný, brzy se najíš dosytnosti.)

Vraždil bych pro trochu pečeného skopového. Prohrabal bych se až do zaječí nory a snědl bych všechno, na co bych tam narazil.

(Nebude třeba, aby ses takto obětoval.)

Víš o nějakém jídle?

(Vidíš ty světla na druhém konci údolí? Tam je jídla dostatek.)

Co je tam?

(Kdysi to bývalo veliké mocné město. Dávno předtím, než tví předkové osídlili Domovinu.)

Kdo tam žil?

(Mocná rasa krutých válečníků, kteří si kdysi podmanili celý svět. Od severu na jih, od východu po západ.)

Co se s nimi stalo?

(Padli za oběť někomu mocnějšímu a děsivějšímu než byli oni sami.)

Komu?

(Bohům.)

Musel to být neuvěřitelný boj.

(Je spousta věcí, které ti zůstane navždy ukryta. Věnuj se svému úkolu.)

Takže mám jít do toho města?

(Ano.)

Zřejmě to tam bude dost nebezpečné.

(Ten, kdo vidí nebezpečí na každém kroku, ho tam také nalezne.)

Chápu.

Tar se vydal za světly. Když byl dost blízko, zjistil, že jejich zdrojem jsou stovky pochodní, ozařujících hradby, strážní věže a ulice. Z určité vzdálenosti to vypadalo, jakoby zářilo i nebe nad městem. Tar vzhlédl vzhůru. Noční obloha byla čistá, bez mraků. Měsíc byl dnes v úplňku. Když Tar pozoroval ten stříbrný kotouč, pocítil podivné chvění. Tělo reagovalo po svém. Prsty na rukou i na nohou mu začaly brnět, oči ho pálily a po zádech mu stékal pot. Srdce se mu divoce rozbušilo, až měl pocit, že mu vyletí z hrudi.

Promnul si oči a otřel orosené čelo.

Musím se nepozorovaně dostat dovnitř, ale jak?

(Jediná cesta dovnitř vede skrze tu pobořenou část hradeb. Jenže ji bez ustání hlídá silná skupina válečníků.)

Tudy se tam rozhodně nedostanu.

(Je tu však ještě jedna cesta.)

Řekni mi o ní.

(Stoka. Jdi, ukážu ti, kudy se bezpečně dostaneš dovnitř.)

Místo k bráně se Tar vydal nalevo od ní. Přitiskl se ke zdi a plížil se podél ní. Asi po sto metrech narazil na odpadní kanál. Slezl do příkopu a nahlédl do kruhového otvoru v hradbách. Tunel vedl jistě až za zeď. Uvnitř byla neprostupná tma, ale díky svému vylepšenému zraku by to pro něj neměl být problém. Musel se skrčit, aby se dostal dovnitř. Na cestu před sebou viděl perfektně. Tunel se hned od začátku mírně svažoval, ale ke konci již pokračoval po rovině. Tar již spatřil slabé světlo značící konec tunelu.

U ústí tunelu se zastavil a opatrně vyhlédl ven. Naskytl se mu pohled na zcela prázdnou ulici, osvětlenou jen několika pochodněmi, přidělanými ve stojanech na zdi. Rychle se ukryl do nejbližšího stínu a vyčkával, zdali se zde neobjeví hlídka. Jelikož se však ani po deseti minutách nikdo neobjevil, rozhodl se pokračovat.

Tajně se plížil ulicemi města, které byla až na pár nespavců a několika málo stráží, prázdné. Úspěšně se všem vyhnul. Brzy se však ve spleti ulic beznadějně ztratil. Uvědomil si, že bez pomoci Arju nenajde.

Musíš mi pomoct, jinak tady budu bloudit, dokud mě nechytí.

(Pomoct ti nemohu, ale poradit ano. Využij svých instinktů.)

Neumím je ovládat.

(Nech je, aby ony ovládly tebe.)

Tar netušil jak, ale rozhodl se, že se pokusí. Soustředil se a zpomalil reakce svého těla. Dýchal zhluboka a klidně. Postupně vyčistil svoji mysl od nežádoucích myšlenek. Uvnitř hlavy si ponechal jen jedinou vzpomínku na Arju. Tu, jež měla svůj počátek před mnoha lety, kdy ji zachránil z ledového sevření smrtících vod. Vybavil si její mrtvolně bledou tvář, téměř bílé rty, zavřené oči.

Tehdy si moc přál, aby přežila. Tentokrát ho požene stejná síla. Na chvíli měl pocit, že se nic neděje, ale během okamžiku zachvátil jeho mysl podivný proud síly. Otevřel oči.

Celé jeho okolí potemnělo. Plameny pochodní získaly modrou barvu.

Kdyby Tar spatřil svou tvář, zjistil by, že se okolí nezměnilo, pouze jeho pohled na něj. Oči mu zářily namodralým leskem. Vystoupil ze svého úkrytu, a zapátral v ovzduší. Mezi tisíci pachy poznal ten, který patřil Arje. Neomylně se vydal směrem, odkud ho cítil.

Nedbal na nebezpečí a proto se nemohl divit, že během chvíle narazil na tříčlennou hlídku. Stráže ho minuly, neboť se nechoval nijak podezřele. Podivného lesku Tarových očí si nikdo z nich nevšiml. Mohlo to proběhnout bez problémů, kdyby se jeden z nich po chvíli nezastavil a hnaný náhlým pudem podezření, nezavolal na Tara, ať zastaví.

Ten však nevnímal nic jiného než Arjinu vůni, která ho k němu táhla jako jídlo hladového. Ignoroval pokyny strážného, což vyvolalo pozornost těch zbývajících. Rozeběhli se za Tarem, zbraně v pohotovosti. Ten si jich nevšímal, dokud ho nepředběhli a nenamířili na něj svá kopí.

V tu chvíli si všichni tři všimli jeho podivných očí. O krok ucouvli, ale mířit na něj nepřestali.

"Kdo jsi!" vykřikl jeden z nich.

Tar neodpovídal.

To je akorát podráždilo, ale stejnou měrou byli nervózní z jeho zvláštních očí.

"Slyšíš!? Kdo jsi!" zopakoval svou otázku strážný.

Tar na něj vycenil zuby. Jeho nepřiměřeně veliké přední špičáky strážce vyděsily. Ten, který na Tara mluvil, proti němu zaútočil s napřaženým kopím. Tarova ruka vyletěla vzhůru a uchopila kopí těsně pod špicí. Tar nepatrně zatlačil a ratiště kopí prasklo. Než se strážný pohnul, Tar mu zarazil ostří do krku. Vše trvalo jen pár vteřin.

Druhý strážný zaútočil vzápětí. Tar uchopil jeho kopí oběma rukama a trhl směrem do boku. Voják odletěl a narazil do zdi domu. Náraz mu zlomil vaz a on se mrtvý skácel k zemi.

Třetí strážný nebyl žádný hrdina. Zahodil své kopí a s křikem se dal na útěk.

(Pokud nechceš, aby ten voják vyhlásil poplach, musíš ho chytit.)

Kašlu na něj. Jsem již blízko Arji.

(Nedokážeš to, pokud tam vběhneš jen tak.)

Jako obyčejný smrtelník ne, ale teď mám moc.

(Tuto moc máš jen, dokud jsme spolu spojení. Nejsi nesmrtelný.)

Oni taky ne.

(Jsi blázen.)

Tar se jen zlověstně zašklebil. Zaslechl, jak na křik strážného odpovídají další. Brzy byly okolní ulice plné zmateného volání a troubení k poplachu. Tar nenuceně kráčel směrem k táboru. Byl již blízko. Cítil to.

Z vedlejší ulice vyběhl asi tucet bojovníků. Aniž by se Tar ohlédl, věděl, že stejný počet se i objevil za ním.

Tak pojďte. Ochutnejte smrt.

Tar zůstal stát a čekal. Bojovníci ho nervózně pozorovali, a dokud jim jejich velitel nedal rozkaz, stáli a čekali. Potom zaútočili. Rozeběhli se na Tara z obou stran.

Tar prvního z nich chytil a z ruky mu vyrval meč. Loktem ho poslal k zemi a rozsekl hruď dalšímu. Rychle se otočil a čistě setnul hlavu třetímu. Jeden z bojovníků po něm mrštil kopí, ale Tar se mu obratně vyhnul a kopí se zabodlo doprostřed hrudi muže za ním. Než stačil válečník vytasit meč, Tar již byl u něj a ten svůj mu zarazil do břicha. Ihned však vytrhl druhý z pochvy umírajícího. Rozsekl obličej vojákovi za sebou, který se ho snažil skolit sekerou.

Ze všech stran přibíhali noví a noví bojovníci, ale Tar byl k neutahání.

Sekal hlavy, probodával vnitřnosti, odtínal končetiny, lámal kosti a trhal těla holýma rukama. Brzy se kolem něj válela hromada mrtvých a umírajících těl. Ostatní bojovníci se stáhli do bezpečné vzdálenosti a se strachem v očích zírali na toho démona z podsvětí.

Tar byl od hlavy k patě pokrytý krví. Cenil zuby a oči mu nebezpečně zářily. Nebylo divu, že ho všichni považovali za démona. Tar vykročil dopředu a skupina vojáků před ním začala couvat. Za nimi se však začaly ozývat další hlasy. Zezadu k nim připochodovala jednotka lučištníků. Roztáhli se do řady a nasadili šípy do tětiv. Zbytek bojovníků se urychleně ukryl za nimi.

Tar nezastavoval a šel dál. Tam za nimi byla Arja a oni mu stáli v cestě. Jejich šípů se nebál, neboť věděl, že mu nemůžou ublížit. Zazněl povel, lučištníci natáhli tětivy a jako jeden muž vypálili. Salva šípů neomylně letěla ke svému cíli. Tar ani nezaváhal a pokračoval.

Během vteřiny do jeho těla narazilo dvacet střel. Tar se trochu zapotácel, přesto pořád žil a šel dál. Lučištníci se přidali k panikařícím bojovníkům a začali hromadně utíkat. Ti, co stáli za Tarem, své spolubojovníky nenásledovali, ale s dostatečným odstupem ho pozorovali.

Zatímco si Tar vytahoval šípy z těla, na ulici vjel kůň s jezdcem. Tar ho okamžitě poznal. Byl to vůdce nájezdníků, kteří přepadli jeho vesnici. Oblečený byl stejně, jen mu chyběl jeho černobílý plášť. Povýšeně projížděl mezi bojovníky. Kdo nebyl dost rychlý, toho kůň odhodil bokem. Když měl jezdec volný prostor, popohnal koně a tryskem se rozjel proti Tarovi. Ten se proti jezdci rozeběhl, a když byl dost blízko, vyskočil do vzduchu, v touze srazit ho z koně. Maskovaný muž se však sehnul a Tar proletěl neškodně vzduchem. Dopadl na nohy, otočil se a utíkal k jezdci, který mezitím sesedl z koně a vytasil meč.

(Dej si na něj pozor.)

Nevzrušuj se. Zvládnu ho.

Jezdec se rozkročil, meč držel v pohotovosti, připraven okamžitě udeřit. Tar se několik metrů od něj odrazil a skočil. Maskovaný muž poklekl na jedno koleno a švihl mečem. Ostří Tara sice nijak vážně neporanilo, ale zanechalo mu na hrudi dlouhý krvavý šrám, který ho začal okamžitě nepříjemně pálit. Dopadl na zem a chvíli se nehýbal. Potom vyskočil opět na nohy.

Se vzteklým výrazem ve tváři zaútočil. Vrhl se na protivníka, ale ten ho dobře mířeným kopancem do hrudi poslal opět k zemi. Zdálo se, že je maskovaný vůdce klidný, nevyvedený z míry nadlidskými schopnostmi svého soupeře.

(Ten meč je kouzelný. Má na sobě runy, díky nimž ti působí zranění. Sám ten muž je nebezpečný. Nepodceňuj ho!)

Až ho tím jeho mečem rozsekám na kusy, už nebude!

Tar se zvedl. Pevně věřil, že je to jen záležitostí okamžiku, než se ten bídák bude válet ve svých vlastních střevech. Možná je lepší než ti obyčejní pěšáci, ale proti jeho nadlidským schopnostem nemá stejně šanci. Maskovaný muž nechal dojít Tara až k sobě. Tar si dával pozor na jeho meč, proto zaútočil z druhé strany. Vůdce válečníků se však bleskurychle otočil, chytil Tara za krk a mrštil s ním na protilehlou zeď. Ta se pod jeho vahou probořila dovnitř a Tar zmizel v temnotě domu. K tomu všemu strop nevydržel a zřítil se na něj.

Jakmile se prach usadil, před zbořeninu se začali trousit vojáci. Nejdřív opatrně, ale když se stále nic nedělo, dodali si odvahu a seskupili se kolem válečníka s maskou. Obdivně ho oslavovali, ale on si jich nevšímal. Stále hleděl do míst, kde Tar zmizel.

Náhle se zem kolem nich slabě otřásla. Všichni zmlkli a podívali se na sutiny. Během chvíle se ozvala druhá rána, která, více než zemí, otřásla náhle ochablými svaly bojovníků. Změť zřícených kamenů a trámů se začala otřásat.

Při třetí, nejsilnější ráně, se sutiny rozletěly a trefily několik okolostojících bojovníků. Přímo před otřesené muže dopadla obrovská bílá stvůra. Vypadala jako přerostlý vlk, jen s tím rozdílem, že stála na zadních jako člověk. Netvor se rozhlédl kolem sebe a potom ze sebe vydal ohlušující řev, při němž odhalil tlamu plnou ostrých tesáků.

Maskovaný muž pozvedl meč, přichystaný opět k boji. Netvor však před lesklým smrtícím kovem ucouvl. Bylo na něm vidět, že ho už přešla chuť měřit síly. Ustoupil o několik kroků zpět. To dodalo odvahu i ostatním bojovníkům. Namířili své zbraně na netvora a pomalu postupovali vpřed. Ten se však nehodlal nechat dobrovolně zabít. Jedním mohutným skokem překonal polovinu ulice a zmizel.

Všichni propukli v jásot, jen jejich vůdce hleděl tiše směrem, kudy zmizel ten netvor.

*

Arja nespala dlouho, když ji probudil ženský křik. Byla již noc a většina žen spala. Několik z nich však bylo vzhůru a apaticky hleděly před sebe. Když se výkřik ozval, všechny sebou poděšeně trhly. Během chvilky se ozval další, táhlejší a hrůzyplnější.

Arja si vzpomněla na radu, kterou jí dal mladý otrok, a snažila se nevnímat zvuky toho, co se dělo v Bartykově pokoji. Přimáčkla se do rohu klece a snažila se být co nejmenší. Výkřiky mučené dívky se rozléhaly táborem ještě celou další hodinu. Potom se kolem rozprostřelo tíživé ticho. Brzy na to se Arje podařilo znovu usnout.

O několik hodin později je však všechny probudil zuřivý štěkot strážních psů a zmatený povyk dozorců. Z ubikací vybíhali ozbrojení strážní a řadili se u brány.

Venku za táborem se něco dělo, ale nikdo zřejmě nedokázal určit pravý důvod tohoto poplachu. Otroci zvědavě pokukovali jeden po druhém a občas vrhli nervózní pohled na bránu.

Asi za půl hodiny byl opět klid. Dozorci zkontrolovali otroky a vrátili se do svých příbytků.

Arja měla pocit, že cítí přítomnost něčeho známého. Brzy to však pominulo. Byla ze všeho tak vystresovaná, že do rána už nezamhouřila oko.

Ráno vyhnali všechny mužské otroky na prázdné prostranství a seřadili je do trojstupu. Za doprovodu ozbrojených stráží opustili tábor. Budou nasazeni na těžké práce při obnově města.

Ženy byly vystrkány z klecí chvíli potom, co muži odešli. Opět nastoupily do jedné dlouhé řady a čekaly na příchod Bartyka.

Ten se za chvíli vypotácel ze svého příbytku, stále ještě opilý alkoholem a nevinnou krví, prolitou včerejší noci. Dovrávoral k otrokyním, mocně si říhl a poškrábal se v rozkroku. Krvavým, nenávistným pohledem svého jediného oka sjel nastoupené ženy. Zhnuseně si odplivl.

Odporná zrůda, pomyslela si Arja.

"Jste jen prachsprostý děvky!" pustil se do nich zostra. "Nic jiného než smrt si nezasloužíte! Zradily jste svůj národ, svého pána! Být po mým, dávno už všechny chcípáte s podřezanými krky!"

Pochodoval podél celé řady a naparoval se jako páv.

"Budete zařazeny do pracovních skupin po celém městě," vysvětloval jim náplň práce, která je čekala.

"Budete pracovat, dokud nesplníte svůj úkol, nebo nezemřete. Bude s vámi zacházeno jako s otroky, jimiž jste. Znelíbíte se mi a zemřete. Udělejte cokoliv, co nemáte a zemřete."

Pokud to Arja chápala dobře, chtělo se od nich hlavně to, aby zemřely.

Bartyk chtěl ještě něco říct, ale proud jeho slov přerušilo mocné troubení na rohy. Ozývalo se po celém městě. Desítky a stovky rohů duněly, až se z toho země mírně chvěla. Skoro ihned se k nim připojil spojený řev tisíců lidských hrdel.

Otrokyně se vyděšeně rozhlížely kolem. Arja byla zmatená. Nikdo z nich netušil, že se právě teď vydává na cestu chánova armáda. Po cestě na západ se k ní připojí mnoho dalších jednotek a spojenců. Město sloužilo jako shromaždiště Kubarových pluků. Mimoto si však chán toto starobylé město zvolil jako hlavní sídlo své nové říše a doufal, že jakmile se vrátí ze své výpravy proti západu, bude již stát jeho město v celé své kráse. O to se měly postarat tisíce otroků a dělníků pod vedením guvernéra Dumakha, kterého zde pro tento účel zanechal.

Když ten největší hluk ustal, dozorci začali rozdělovat otrokyně do několika skupin po deseti ženách. Každá tato skupina byla přidělena jednomu dozorci, který se postavil do čela. Skupiny se vydají do města, každá do jiného sektoru, kde jim přidělí různorodou práci, kterou budou až do setmění vykonávat. Město brzy vypustí ze svých útrob více než padesát tisíc bojovníků, přesto v něm zůstane dost lidí, aby se mezi nimi Arja cítila jako mravenec v obrovském mraveništi.

Bartyk vydal povel a brána se otevřela. Skupiny se daly na pochod. Arja byla v té první. Proto mohla spatřit důvod, proč se celé procesí během chvíle zastavilo. V bráně stál černý kůň a na něm seděla postava v šarlatově rudém plášti, s kovovou maskou smrtky na tváři. Za ní postávalo deset bojovníků.

Bartyk se k postavě ihned kolébavě rozběhl a sotva byl u ní, hned se poníženě ukláněl. Ať to byl kdokoliv, i ta zrůda Bartyk se ho bál. O čemsi spolu mluvili a tlustý strážce pořád podlézavě přikyvoval. Potom ukázal na skupinu otrokyň, ve které byla i Arja. Ta měla nejasný pocit, že se děje něco nečekaného.

Bartyk pokynul jejich dozorci a ten se ihned rozeběhl k němu. Hluboce se uklonil šarlatovému jezdci a pozorně poslouchal příkazy. Brzy se narovnal a utíkal zpět ke svým otrokyním.

"Pohněte sebou!" rozkázal jim.

Popoháněl je směrem k jezdci, který zatím poklidně vyčkával. Bartyk se potil jako někdo, kdo se dívá na svou vlastní smrt. Před jezdcem se ženy zastavily a se strachem na něj hleděly. Ne že by se Arja bála méně než ostatní, ale přeci jen v ní kolovala krev hrdého klanu a nechtěla dávat najevo strach před nikým. I když vypadal hrůzostrašně.

Jezdec si každou z nich pozorně prohlédl a potom přikývl. Bartyk si v tu chvíli citelně oddychl. Utřel si potem zbrocenou tvář a s úklonami pozpátku couval od jezdce. Stejně tak se zachoval i jejich prozatímní dozorce. Během chvíle stály před jezdcem samy.

Ten, aniž by vydal nějaký příkaz, se otočil a pomalu odjížděl. Jeho doprovod se však seřadil kolem nich. Bojovník vepředu pozvedl kopí a všichni se vydali na pochod. Kam, to nikdo z nich nevěděl.

Arja se naposledy ohlédla a spatřila zavírající se bránu tábora.

Nebyla v táboře dost dlouho na to, aby pochopila, že opouští pozemskou napodobeninu pekla, ale byla si vědoma toho, že ať byl tábor sebehorší, nyní je možná čeká něco mnohem horšího.

*

Když se Tar probudil a otevřel oči, uvědomil si ihned dvě věci. Za prvé, je nahý, za druhé, není sám. Jeho pohled mu oplácely tváře dvou docela pěkných vissirejských dívek. Culily se na něj a občas některé z nich sklouzl pohled dolů, mezi jeho nohy. Jakmile to Tarovi došlo, vyskočil na nohy, zakryl si rukama přirození a aniž by si to uvědomil, jeho stud mu ve tváři vykouzlil barvu čerstvě utrženého rajčete.

"Tak už dost předvádění, slečinky," ozval se za ním hlas.

Tar se rychle otočil a spatřil asi padesátiletého muže, blížícího se k němu. Byl o něco málo menší než Tar, ale zato robustnější. Hlavu měl zcela vyholenou, tvář mu ovšem zdobil mohutný plnovous. Oblečený byl do zelených kalhot, tmavomodré haleny, na níž měl černou koženou vestu. Docela příjemně se usmíval, což by někdo, kdo se mu chystá useknout hlavu, nedělal. Navíc byl neozbrojený a to Tara uklidnilo.

"Má docela pěkný zadek, nemyslíš?" zaslechl za sebou hlas jedné z dívek a brzy na to dvojhlasný dívčí smích. Rychle se proto otočil zpět.

"Ty dvě nezbedy jsou moje dcery," představil je muž, když došel až k Tarovi.

"Tiwa a Nirja."

Obě dívky se opět zachichotaly. Mohlo jim být sedmnáct, možná víc. To Tar posoudit nedokázal. Obě měly tradiční vissirejské rysy. Snědé, černovlasé, hnědé oči.

"Tady máš nějaké oblečení, cizinče," podával mu muž balík.

"Jmenuji se Tar," představil se. S díky přijal šaty, ale nezačal se oblékat, dokud otec mladé dívky neodehnal. Ty se smíchem odběhly.

"Mé jméno je Matan," řekl mu muž. "Jsem náčelník klanu Potulných roháčů."

"Vezu chánovi náklad obilí. Naše karavana je nedaleko odtud. Za tím lesíkem. Zastavili jsme, abychom napojili koně a soumary, a dali jim odpočinout. Nebýt mých věčně zvědavých dcer, tak bychom tě minuli a kdoví, kdo by tě místo nás našel."

Tar přikývl. "Mnohokrát ti děkuji, Matane. Bez tvé pomoci a pomoci tvých dcer, bych možná už nebyl ve světě živých."

"Vím, že to není moje věc, ale přesto mě to zajímá. Jak si se zde ocitl?"

Tar nechtěl svému zachránci lhát, ale stejně tak mu nechtěl ani říkat pravdu, která by ho mohla ohrozit. Navíc nevěděl, jak moc je tento kupec oddaný chánovi.

Matan to však vyřešil za něj.

"Nemusíš mi říkat nic, co bys sám nechtěl prozradit."

Tar vděčně přikývl.

"Můžeš se k nám připojit," nabídl mu Matan. "V karavaně se budou hodit dvě silné ruce navíc. Pokud míříš do města, bude lepší, když tam pojedeš s námi. Bude to méně nápadné, než kdyby ses tam chtěl dostat sám."

"Tvoje nabídka je velice lákavá," poděkoval mu Tar. "Přesto, moje cesta vede jen do města, dál ne. Mohu ti dát své služby, ale město je nedaleko a tudíž bych ti nebyl moc k užitku. Raději se do města vydám sám. Už tak jsi pro mě udělal víc, než ti mohu splatit."

"Jsi moudrý, Tare," řekl Matan. "Málokdo by se zachoval čestně jako ty. Proto buď naším hostem alespoň cestou do města. Tam se mohou naše osudy rozdělit, pokud to tak má být."

"Děkuji ti, Matane. Tvou nabídku přijímám."

Oba dva se vydali podél lesíka, až narazili na Matanovu karavanu. Skládala se asi ze stovky nákladních zvířat, jejichž náklad byl nyní volně uskladněn na hromadách, u kterých postávalo několik strážců. Zvířata se volně popásala kolem. Nedaleko od nich stálo několik stanů.

Ženy, které cestovaly spolu se svými muži, klečely u bronzových kotlů a vařily jídlo. Tar spatřil obě Matanovy dcery, které pomáhaly nějaké postarší ženě při vaření. Ihned, jakmile ho spatřily, se na něj líbezně usmály a zamávaly mu. Tar jim také zamával.

"Pojď," pobídl ho Matan. "Představím tě své ženě. Ráda tě pozná."

Zamířili ke skupince, točící se kolem vařícího kotle, jehož obsah již na dálku chutně voněl. Tiwa a Nirja chtěly vstát a běžet jim naproti, ale stará žena, zřejmě jejich matka, je okřikla, a tak zůstaly na místě. Místo nich vstala ona a pomalu a důstojně jim kráčela v ústrety.

"Toto je Kiwa. Moje žena," představil ji Tarovi.

Tar se způsobně uklonil, čímž jí prokázal úctu hodnou paní domu. Kiwa se na něj vřele usmála.

"Toto je Tar. Doprovodí nás do města. Myslím, že má hlad a podle pohledů, které vrhá na tvé jídlo, by byl zřejmě velice rád, kdyby s námi mohl posnídat."

"Vaše jídlo skutečně voní skvěle, paní Kiwo," doplnil Matanův proslov s úsměvem Tar.

"Budu ráda, pokud moje kuchařské umění ocení také někdo jiný, než jen můj muž, který má většinou takový hlad, že všechno sní tak rychle, aniž by si všiml, jak to vůbec chutná" odpověděla Kiwa s úsměvem.

Všichni se posadili na kravské kůže, položené kolem ohniště a Kiwa začala do dřevěných misek nabírat jídlo, které vzápětí podávala ostatním.

Tar se okamžitě pustil do jídla. Měl větší hlad, než si zprvu myslel. Ani netušil, jak dlouho vlastně nejedl.

Co hlavně vůbec nevěděl, bylo to, co dělal včera v noci ve městě a proč se druhý den probudil na druhém konci údolí úplně nahý.

"Bylo to výborné," pochválil Tar Kiwino skvělé kuchařské umění, když všichni dojedli.

"Dlouho jsem si už tak nepochutnal."

Kiwa přijala lichotku s vděčným úsměvem. Matan se pohodlně rozvalil na kůži a Tar ho napodobil. Tiwa i Nirja se poslušně vzdálily do stanu, neboť věděly, že nyní budou mluvit dospělí. Oba dva však mlčeli a jen jeden druhého pozorovali. Tar rozpačitě a Matan s neskrývaným zájmem. Po chvíli si k nim přisedla Kiwa, která mezitím očistila misky od zbytků jídla a uložila je zpět do cestovního vaku. Ihned začala zpovídat Tara.

"Odkud pocházíte?" zeptala se ho.

"Ze severu. Z Vysočiny," odpověděl Tar pohotově, neboť toto zamlčovat nemusel. Většina vissirejských klanů pochází odtamtud.

"A z kterého klanu?"

Tar zmlkl a zamyslel se. Pořád si nebyl jistý, co všechno jim může říct. Jeho vnitřní pocity ho varovaly, aby se měl před cizími lidmi na pozoru. Jenže rozum mu říkal, že lidé, kteří se s ním podělí o své jídlo, dají mu šaty a nechají ho ohřát u svého ohně, zlí být nemohou.

"Nevšimli jsme si totiž žádného znaku klanu," doplnil svoji ženu Matan, když viděl, jak Tar stále váhá.

Samozřejmě. Vlčí ohon mu přeci odřízli a i tak by ho nemohl nosit, neboť Bílí vlci upadli u chána v nemilost a každý občan jeho říše byl jistě s touto skutečností již obeznámen. Ale že by si nevšimli jeho tetování? To bylo více méně podezřelé.

Matan, jakoby snad četl jeho myšlenky, znovu promluvil.

"Když jsme tě našli, neměl jsi ani žádné tetování, podle kterého bychom určili, odkud jsi. Což je podle mě zajímavé, když uvážím, že patříš k vissirejskému kmeni."

Tar se zamračil a okamžitě si vyhrnul rukáv haleny až po rameno. Místo na paži, kde měl již od svých patnácti let vytetovanou vlčí hlavu, bylo nyní prázdné a čisté, jako by tam nikdy ani žádné neměl.

"Jak se to..."

Na víc se nezmohl. Pohlédl zmateně na Matana a jeho ženu a povšiml si, jak oba dva najednou zvážněli. Jeho instinkt ho varoval před možnými problémy.

"Měl bych raději odejít," sdělil jim a chystal se k odchodu.

"Posaď se, Tare," přikázal mu Matan.

Tar, aniž by věděl proč, poslechl.

Matan vrhl letmý pohled na Kiwu, která se na něj rozpačitě usmála.

"Nám můžeš věřit," řekl mu Matan. "Ať jsi z kteréhokoliv klanu, ať si provedl cokoliv zlého, my tě chánovým lidem nevydáme. Nenávidíme toho nafoukance, který si přivlastňuje právo vládnout nad životy všech smrtelníků v Domovině. Zatáhl celou zemi do krvavé války a ani sami bozi nevědí, kam až to povede. Pokud jsi provedl něco, co mu uškodilo, máš náš dík."

Tar znejistěl, ale také si uvědomoval, že nyní konečně našel někoho, kdo sice možná nestál přímo na jeho straně, ale také určitě nebyl proti němu.

"Tak dobrá," rozhodl se. "Povím vám, kdo jsem."

Zhluboka se nadechl a začal vyprávět. Mluvil o své příslušnosti k Bílým vlkům. O jejich sporu s chánem a odmítnutí poslušnosti. Podrobně jim vylíčil, jak před pár dny napadli chánovi vojáci jejich vesnici a koho nezabili, toho odvedli. A on, Tar, se vydal na dlouhou cestu, aby zachránil tu, kterou miluje.

Kiwu jeho vyprávění dojalo, a Matan uznale přikyvoval.

"Tvé pohnutky jsou ušlechtilé, Tare," pochválil ho. "Na tvém místě bych si také dával dobrý pozor na to, s kým mluvím a hlavně o čem. Mnoho Vissirejů chána nenávidí a nejraději by ho svrhli, ale všichni se bojí jeho Smrtihlavů."

Když viděl, že Tar neví o čem je řeč, vysvětlil mu to.

"Smrtihlavové," pokračoval Matan, "je nechvalně proslulá sekta temných čarodějů a nelítostných válečníků. Slouží jen chánovi, ale nikdo neví proč, neboť oni sami jsou mnohem mocnější než Kubar a všechna jeho moc. Nikdo také neví, jaké bohy vyznávají, neboť ty naše prý určitě ne. I my se jich bojíme. Máme rodiny, které nechceme ohrozit. A i když chána nenávidíme, musíme mu sloužit. Přesto, pokud potkáme někoho, kdo je u něj v nemilosti, rádi mu pomůžeme. I my si však musíme hlídat záda před jeho všudypřítomnými špehy. Proto jsme ti to nemohli říct dřív. Snad to chápeš."

Tar přikývl. Sám byl na tom stejně. Několikrát se snažil promluvit s tajemným Hlasem a požádat ho o radu, ale od té doby, co se probral, se mu na jeho volání neozval. Potřeboval zjistit, co se s ním děje. Nebylo pochyb, že to ten Hlas může za jeho podivné nové schopnosti. Ze včerejší noci si pamatuje jen matné útržky vzpomínek. Snažil se dostat do města, plížil se jeho ulicemi, potom, aniž by věděl jak, zachytil Arjin pach a vydal se za ní.

Poté byl tok jeho vlastních myšlenek přerušen něčím mnohem silnějším. Nechápal, co se s ním dělo, ale doufal, že to brzy zjistí. Nehodlal sebou nechat manipulovat. Obzvlášť pokud ani netušil kým.

"Kdy vyrazíme?" zajímal se Tar.

"Musíme počkat, až nám povolí vstup do města," odpověděl Matan. "Nikdo se nesmí bez povolení přiblížit k sídlu chána. Porušení se trestá okamžitou smrtí. Poté, co se stal Kubar neomezeným vládcem Domoviny, je z něj neuvěřitelný paranoik."

"Čeho by se bál?" divil se Tar.

Matan pokrčil rameny. "Kdoví? Moc nepřináší člověku jen potěchu, ale i neustálý strach z toho, že se mu tu moc někdo pokusí vzít."

"Tohle mě určitě nikdy trápit nebude," utěšoval se Tar

"Nikdy nevíš," usmál se Matan tajemně.

Tar chtěl odpovědět, ale přerušil ho výkřik hlídky. Matan se otočil a zachmuřil se. Z dálky se blížilo několik jezdců. Nebylo pochyb, že se jedná o chánovy vojáky.

"Už jsou zde," řekl Matan. "Půjdu jim naproti. Vezmi si tohle, ať nejsi tak nápadný."

Podal Tarovi klobouk se širokou krempou, který byl u Potulných roháčů v oblibě, vstal a zamířil k okraji tábora. Tar si klobouk stáhl do čela a nenápadně sledoval čtyři jezdce, jak zastavují těsně u náčelníka. Matan se uklonil vůdčímu jezdci, jenž očividně velel hlídce. Chvíli spolu mluvili, načež se Matan znovu uklonil a pozoroval, jak jezdci otáčejí koně a vracejí se do města. Potom se vrátil k Tarovi.

"Můžeme se vydat na cestu," oznámil Tarovi. Ten přikývl a vstal.

V poledne se celá karavana dala do pohybu. Během dvou hodin vjeli do města. Jeho velikost a počet obyvatel Tara ohromily. Nedokázal si představit, že by se mohlo na jednom místě sejít tolik živých duší. Proplétali se davem zpocených a páchnoucích těl a Tarovi se chvílemi dělalo nevolno. Vzduch byl téměř nedýchatelný.

Brzy dorazili do skladů s obilím a začali vykládat své zboží. Tar mužům z klanu Potulných roháčů pomohl, zatímco Matan vyjednával se správcem sýpek a přebíral od něj peníze za obilí pro Kubarovu armádu.

Matanův klan se chystal opustit město. Jejich náčelník se loučil s Tarem.

"Opatruj se, příteli," potřásal Tarovi rukou.

"Doufám, že ti bohové dopřejí znovu najít svojí dívku."

"Děkuji ti, Matane," loučil se Tar. "Nikdy na tvoji pomoc nezapomenu. A pokud nás osud znovu svede dohromady, tvoji ochotu ti oplatím."

"Jen doufám, že příště budeš aspoň oblečený," zasmál se Matan. Potom však zvážněl. "Tohle město je opravdu obrovské," vysvětloval Tarovi. "Bude těžké najít jediného člověka. Žije zde ovšem můj bratranec. Vlastní malou hospůdku severně odtud, v jedné zapadlé ulici. Pokud budeš potřebovat nějaké informace, ptej se po Zjizveném Raskovi. Tak se jmenuje. Vyřiď mu, že tě posílám. Určitě udělá, co bude v jeho moci."

"Ještě jednou ti děkuju, příteli."

"Třeba mi to budeš moci jednou oplatit," zazubil se Matan.

Tar se uklonil. "Pokud budu moci, splatím svůj dluh."

Matan vsedl na koně a naposledy Tarovi zamával, než pobídl svého oře a zmizel v davu. Ještě chvíli viděl jeho hlavu, vyčnívající nad rameny pěších, než i ta zmizela.

Pak se vydal spletí úzkých uliček, jež ho nakonec dovedla před dveře zapadlé hospody, nad nimiž byla přidělaná cedule s nápisem Hyskarský lupič.Povšiml si zaschlé skvrny od krve na dveřích. Rozhlédl se kolem sebe, zdali ho někdo nesleduje, ale zdálo se, že si všichni kolem sebe všímají jen svých vlastních záležitostí. Prozatím měl štěstí a nikdo ho nepoznal (snad díky tomu klobouku), ale ono pomyslné štěstí mu nemuselo vydržet dlouho.

Tar tedy vstoupil dovnitř. Panovalo zde šero, vzduch byl nasáklý alkoholem a výpary z vodních dýmek. Hned u prvního stolu seděl starý muž, v ruce držel hliněný pohár. Tar na něj pohlédl. Stařec jeho pohled opětoval. Tar si všiml, že ten muž nemá oči. Někdo mu je zřejmě vypálil žhavým železem. Slepec se pousmál a odhalil tak zkažené zuby. Opět se sklonil ke svému poháru, ale nepil.

Celá hospoda působila dojmem chátrající špeluňky, o níž se majitel stará jen do té míry, aby mu nespadla na hlavu. Sorta místních zákazníků patřila zřejmě k té nejchudší spodině ve městě. Všude samí staří žebráci, mrzáci, které již nepotřebovali na stavbách, opilci a rváči, též několik nepříliš oblečených žen, o jejichž povolání raději ani nepřemýšlel.

Tar se vydal rovnou k pultu, o který se opíral muž neurčitého věku, v odrbaných hadrech a se znuděným výrazem ve své vrásčité tváři, jíž brázdila celá řada jizev. Odtud tedy jeho přezdívka. Na první pohled bylo patrné, že tento muž prožil opravdu divoké mládí.

"Co si dáš, cizinče," zachraptěl hospodský.

"Něco k pití," odpověděl Tar. "A také jednu či dvě rady."

"Rady jsou drahé, cizinče," zazubil se.

"Jmenuji se Tar," představil se. "A posílá mne Matan. Je to můj přítel a prý i tvůj příbuzný."

S napětím očekával mužovu reakci. Ten ho chvíli odměřeně prohlížel. Potom vybuchl upřímným smíchem.

"Jak se má ten starý lišák?" vyzvídal Rask.

"Pokud je mi známo, tak se mu daří dobře," odpověděl Tar.

"On vždycky věděl, jak si vydělat peníze," zachechtal se Rask.

Postavil na pult pohár s pitím. Tar se vděčně napil a málem obsah znovu vyplivl. Pití bylo silné a pálilo ho v krku. Rychle polknul a rozkašlal se. Rask se zasmál a poplácal ho po zádech.

"Je trochu silná," vysvětloval přátelsky. "Pálím si ji sám. Ale dobrá je, ne?"

Aby neurazil, Tar raději přikývl a pokusil se o úsměv.

"Potřebuji tvoji pomoc, Rasku."

Hospodský se rozhlédl po svých zákaznících.

"Teď raději ne. Přijď v noci, až zavřu."

Tar přikývl. Chtěl dopít pohár, ale raději si to rozmyslel. Kývl na rozloučenou a odešel. Do večera se bezcílně toulal městem, napůl v naději, že náhodou narazí na Arjinu stopu. Jeho pátrání však bylo marné. Když slunce zapadlo, našel si temný, krytý kout v rohu rozpadlé budovy, nedaleko Raskovy krčmy, schoulil se do klubíčka a pokusil se na chvíli odpočinout.

Ačkoliv tohle právě nechtěl, víčka mu zničehonic padla a on usnul. S trhnutím se probudil a zadoufal, že již není pozdě. Čekat další den by pro něj bylo mučivé utrpení.

Ulevilo se mu, když zaslechl Raskovy nadávky, doprovázející hukot nespokojených zákazníků, kteří jako poslední opouštěli hospodu. Nenápadně sledoval celou situaci a neodvážil se vylézt, dokud neměl jistotu, že se již nikdo z opilců nevrátí. Poté rychle přeběhl uličku, u dveří krčmy se ještě rozhlédl oběma směry a vstoupil dovnitř. Jak předpokládal, Rask nechal odemčeno.

Vevnitř panovala naprostá tma. Tar se opatrně proplétal mezi stoly, což se neobešlo bez několika bolestivých naražení o hrany stolů nebo převržených stoliček.

"Nikdo tě neviděl?"

Tar se otočil po hlase. V rohu, pár metrů od něj, seděl hospodský. Právě popotáhl ze své dýmky. Tar na okamžik zahlédl Raskovu siluetu, kterou ozářil rozdmýchaný žhavý popel z dýmky.

"Myslím, že ne," řekl Tar a posadil se naproti.

Nějakou dobu oba mlčeli.

"Takže, co ode mě potřebuješ?" zeptal se nakonec Rask.

"Hledám dívku," řekl Tar. "Z mého klanu. Přišla sem nedávno..."

Na okamžik se odmlčel.

"Tedy, spíš sem byla dovlečena."

Tar mohl jen odhadovat, že se při těchto posledních slovech Rask zašklebil.

"Denně do tohohle města proudí stovky nových lidí," sdělil Tarovi více méně známou skutečnost. "Je prakticky zhola nemožný, abys v tomhle lidským mraveništi někoho našel. Obzvlášť, když je ten člověk otrok."

Tar si povzdychl. Mohl tušit, že něco takového uslyší. Přesto se nechtěl vzdávat jen tak, bez boje.

"Nesmíš to vzdávat, chlapče," řekl mu hospodský, jakoby četl jeho myšlenky.

"Nehodlám se vzdát," odvětil Tar. "Jen potřebuji pomoct."

Rask se odmlčel. Přemýšlel a u toho bafal z dýmky. Po chvíli ji vytáhl z úst a jen tak ledabyle s ní máchnul vzduchem.

"Vím o někom, kdo by ti mohl pomoct. Jmenuje se Welik. Je to žebrák. Většinou se potuluje kolem hlavního náměstí. Má sice jen jedno oko, ale tím dokáže vidět víc věcí než my všichni oběma."

"Najdi ho," doporučil mu Rask, "a možná najdeš i ji."

Tar si opět dlouze povzdychl. Je to čím dál složitější. Ocitl se daleko od domova, zde, v tomto hnízdě plném hadů a sebemenší chyba z něj udělá mrtvolu plnou jedu. Musel si připomenout, že on není žádný stepní hlodavec, ale Bílý vlk. I když toto jméno už v této zemi neznamenalo vůbec nic. Snad jen synonymum pro zradu a neposlušnost.

Je těžké být vyvržencem ve svém vlastním domově.