Ztracená (2014)

17.01.2018


stáhnout doc

stáhnout epub


Hodiny na věži městské radnice odbily půlnoc. Jitka se otřásla. Nebylo to však ani tak zimou (byl teprve říjen), jako spíš tím místem. Ulice Ztracená byla už sama o sobě místem, kde se v noci lidská představivost otáčela na plné obrátky a za každým rohem viděla číhající nelidské netvory, a v temných stínech ukryté násilníky a šílence připravené zabíjet.

Ulice ležela poblíž centra města a přes den byla stejná, jako všechny ostatní. Byla to jedna z nejstarších ulic města, založeného v druhé polovině třináctého století. Většina místních patřila mezi nejstarší generaci. Život zde brali takový, jaký byl a na tajemné historky, kolující o Ztracené se dívali s nadhledem.

Jitka byla dvacetiletá dívka, kráska mezi svými vrstevnicemi. Věděla to o sobě, ale nijak toho nezneužívala. Alespoň ne často. Na Miloše rozhodně nemusela. Poznali se, jak jinak, na diskotéce. Ona byla po pár drincích povolná k nějakému lehčímu flirtu; on byl zlitý, jak zákon káže. Náhoda je postavila vedle sebe, a pak už jen stačilo plout po proudu Osudu.

Chodili spolu přesně čtrnáct dní. Dnes jí Miloš pozval na večeři do jedné z nejlepších místních restaurací. Jídlo bylo chutné, obsluha slušná a ceny odpovídaly kvalitě.

Po večeři si ještě vyrazili na krátkou procházku. Byla sice již tma, ale Jitka se s Milošem cítila v bezpečí. Byl vysoký a silný; strach nedával najevo před nikým a ničím.

Bylo to takřka dokonalé, dokud jí Miloš nenavrhl, že si zkrátí cestu přes Ztracenou. I ona o té ulici slyšela, ale nikdy na ty pověry nevěřila. Patřila do mladé generace, která měla ráda vlkodlaky a upíry v televizi, ale ve skutečnosti na ně nevěřila.

Když však do Ztracené vešli, začínala mít pomalu pocit, že by na nadpřirozenu, o kterém mnozí jen žertují nebo v něj naopak přehnaně věří, mohlo něco být. Prázdná, a až na několik ostrůvků oranžového světla lamp temná ulice jako by říkala: projděte se až na konec a pak se znovu zamyslete nad tím, jestli věříte nebo ne.

V duchu si vynadala, že se k tomu od Miloše nechala přemluvit. Instinktivně ho chytila za paži a přitiskla se k němu.

"Měli bychom se vrátit a jít jinudy," navrhla svému příteli.

"Snad se nebojíš?" zasmál se tiše Miloš a objal ji kolem pasu.

"Je to tady tak...," začala, ale zmlkla, protože nevěděla, jak ulici přesně popsat, i když jí v mysli vytanulo mnoho přívlastků.

Děsivá, zlověstná, strašidelná. Stačilo si vybrat, jen kdyby člověk nevěděl, jestli skutečnost není o něco horší.

"Buď v klidu, zlato," uklidňoval ji Miloš. Otočil Jitku k sobě a políbil ji na rty. "Se mnou se ti nic nestane."

Tak ráda by věřila jeho slovům, jen kdyby měla opravdu jistotu, že ji skutečně ochrání.

"Snad máš pravdu," povzdychla si. "Ale stejně jsme tudy nemuseli chodit. A ještě pořád se můžeme vrátit a jít..."

"Baf!" vykřikl kdosi a zezadu ji chytil kolem pasu.

Jitka zaječela a vytrhla se neznámému z objetí. Vzápětí se otočila a spatřila Milošova kamaráda Roberta. Šklebil se od ucha k uchu a očividně měl co dělat, aby se nerozesmál naplno.

"Ty blbečku jeden!" vyjela na něj Jitka. "Víš, jak jsem se lekla?"

"Vždyť se nic nestalo," bránil dobromyslně svého přítele Miloš. "Byl to jen vtip."

"Pěkně hloupý vtip," zamumlala Jitka uraženě.

"Tak promiň," nabídl jí smířlivě ruku Robert.

"Hm," byla Jitčina strohá odpověď, ale ruku nepřijala.

Robert pohlédl na Miloše, který se na něj kamarádsky usmál.

"Tak já radši jdu," oznámil Robert páru a vydal se Ztracenou dál, dokud jim nezmizel z očí.

"Hlupák!" ulevila si Jitka pořádně. "Málem jsem se..."

"Už je to v pořádku. Někdy se chová jako malej kluk. Pochybuju, že z toho někdy vyroste."

"Ten asi ne," přisadila si Jitka. Vztek z ní už pomalu vyprchal a nyní se už cítila opět dobře.

Kráčeli dál Ztracenou, Miloš vtipkoval, rukou jí občas plácl po pozadí nebo jí jen tak z radosti políbil. Jitka už pomalu zapomínala, proč měla z ulice takové obavy.

Asi v polovině Ztracené Miloš nečekaně odbočil do vedlejší uličky, a Jitka, držená jeho rukou kolem pasu setrvačností odbočila také.

Ulice byla tak krátká, že by jí člověk přešel ani ne za dvě minuty, ale přesto vypadala ještě děsivěji než samotná Ztracená. Po levé straně stály staré domy s oprýskanou omítkou, temnými okny a polorozpadlými střechami. Podél pravé strany se táhla vysoká cihlová zeď. Její výška byla až překvapující; Jitka ji odhadla na neméně než pět metrů.

Co se za ní skrývá, přemýšlela v duchu. A proč je tak nesmyslně vysoká?

Zhruba uprostřed vysoké zdi stála dvoukřídlá dřevěná vrata. Byla stará; podle zbytků barvy se dalo poznat, že je kdosi, snad před sto lety, natřel na zeleno. Všechny kovové části vrat, jako kliky a panty byly neuvěřitelně zrezivělé, až bylo s podivem, že celá ta konstrukce ještě stojí. Za zdí se tyčila vysoká, třípatrová budova.

"Co je to za místo?" zeptala se Miloše a ani se neuvědomovala, že šeptá.

"To je starý pivovar," odpověděl Miloš téměř ihned. "Zavřeli ho z nějakých důvodů v sedmdesátých letech a od těch dob se nepoužívá. Kdovíproč ho jeho majitel nechá takhle zbytečně chátrat. Vím o několika možnostech, jak tuhle barabiznu využít."

Hospoda nebo bordel, odhadovala Jitka.

"Pojď, půjdeme radši dál," řekla a za ruku se ho pokoušela odtáhnout od strašidelné budovy.

"Počkej!" nedal se Miloš. "Mrkneme se dovnitř; co ty na to, zlato?"

"Blázníš?" vyhrkla překvapeně dívka. "Tam mě nedostaneš za žádnou cenu!"

"Copak nejsi ani trochu zvědavá, jak to tam teď vypadá?"

"Ani trochu," zavrtěla Jitka hlavou. "No, možná trochu, ale určitě ne teď v noci."

"Vždyť víš, že se mnou jsi v bezpečí," přemlouval ji dál Miloš.

"A co když se nám něco stane? Je tam tma, kdovíjaký bordel všude kolem. Můžeme o něco zakopnout nebo někam spadnout. Kdoví, jak to tam teď vypadá!"

"No právě," zazářil ve tmě Milošův nadšený obličej. "Budeme první, kdo se tam po víc jak čtyřiceti letech podívá! Copak tě to ani trochu neláká?"

"Víš, co mě právě teď láká?" odsekla Jitka nakvašeně. "Horká vana a teplá postel. A pokud možno s tebou jako přikrývkou."

Miloš se zasmál a chvíli nato i Jitka. Zkrabatil tvář přemýšlením.

"Tak víš co?" oznámil po chvíli. "Počkáš tady a podívám se tam jen já sám."

"Já nevím," odvětila Jitka nejistě. "Slib mi, že budeš opatrný."

"Neboj se, zlato," políbil jí na tvář Miloš a vydal se k vratům.

"Počkej!" zvolala tiše Jitka a rozeběhla se za ním. "Jak se tam chceš vlastně dostat?"

"Jak?" zahrál si Miloš na překvapeného. "Takhle, podívej!"

Zprvu dívka nic neviděla; až když přišla blíž, pochopila, na co její přítel ukazuje. Těsně vedle kliky byla malá díra, sotva tak na ruku. Jitka nebyla hloupá a tak ihned pochopila, co má Miloš v plánu.

"Třeba tam bude klíč," vysvětlil jí zamyšleně a přitom strkal ruku do díry.

"Jo, jasně," odvětila pochybovačně Jitka. "Už vidím, jak tam na nás ten klíč v zámku čeká. Majitel nebyl určitě tak hloupý, aby..."

"Je tam!" vyhrkl Miloš překvapeně a také vítězně.

"Cože?"

"Ten klíč! Fakt tam je! Nekecám!"

"To není možný!"

"Ale... je...," hekal námahou sehnutý Miloš. "Akorát... se... na něj... nedostanu... neprotáhnu... pořádně... ruku!"

"Tak toho radši už nech," nabádala ho Jitka.

"Eh!" hekl Miloš, vytáhl ruku a narovnal se. Třel si zápěstí a mračil se. Jitka ho chytila za bolavou ruku a pohladila po tváři. Miloš jí políbil dlaň a chvíli ji sledoval.

"Mám to!" vyhrkl zničehonic.

"Cože?" zarazila se Jitka.

"Máš tenčí ruce! Ty se na ten klíč dostaneš snadno a odemkneš!"

"Hele, Mílo, to radši asi ne..."

"Vždyť po tobě vlastně nic nechci! Jen abys mi odemkla ty zatracený vrata. No tak, zlato!"

"Já nevím," váhala Jitka. Pohled na černou díru ve dřevě jí na odvaze nijak nepřidal. Milošovy prosící oči jí však nakonec přesvědčily.

"Dobrá," souhlasila. "Ale rychle. Už jsem unavená a tohle mě fakt nebaví. Nevím, proč jsi tím tak posedlý."

Miloš raději neodpovídal. Pozoroval Jitku, jak se, stejně jako předtím on, sehnula a prostrčila svoji štíhlou ručku dovnitř. Přitom si neodpustil zálibný pohled na její vyšpulený zadek.

"Jak to jde?" zeptal se snažící se Jitky.

"Už to bude," odvětila trpělivě. "Není to tak jednoduché, jak se..."

Jitka se zajíkla a vytřeštila oči.

"Co se děje, zlato?" zajímal se Miloš.

"Něco se mě dotklo!" zašeptala vystrašeně.

"To se ti jen něco zdálo," pokusil se to odbýt její přítel.

"To tedy ne!" odsekla Jitka ostře. "Byl to sice jen letmý dotyk, ale..."

Náhle pronikavě vykřikla. Pokusila se vytáhnout ruku, ale najednou to nešlo.

"Pomoz mi! Někdo mě drží! Pomoz mi! Panebože! Dělej!"

Miloš pohotově přiskočil, chytil dívku za ruku a začal táhnout. Jitka pištěla, až z toho bolely uši, poskakovala na místě, obličej zkřivený strachy. Když už si myslela, že se pomočí strachy nebo zblázní, tlak povolil a ona konečně vyprostila ruku ven.

Miloš uchopil její ruku, aby se podíval, jestli není zraněná, ale Jitka se mu vyškubla a s divokým výrazem ve tváří na něj zasyčela.

"Nech mě!" zaječela na něj. "Nech mě a nesahej na mě! Už nikdy!"

Miloš hleděl s otevřenými ústy, jak Jitka utíká s pláčem pryč. Povzdychl si a pak třikrát zaklepal na vrata. Ozval se strašidelný zvuk odemykajícího se zámku, a levá polovina vrat se se skřípěním otevřela. Z temnoty vyšel Robert. Usmíval se a nevěřícně kroutil hlavou.

"Nechápu, že ti to ty holky pořád žerou," divil se. Napřáhl ruku a počkal, až si s ním Miloš plácne.

"Vždyť je to jenom sranda," hájil svůj smysl pro humor Miloš.

Robert pokrčil rameny. "Sranda, která tě jednou může dostat do průseru. Jednou to některá z nich nerozdýchá a budeš v háji. A já s tebou. Jestli strýc zjistí, že sem si nechal udělat duplikát jeho klíče z pivovaru, nejenže přijde o místo správce, ale ještě mě navíc přerazí vejpůl. Stejně se divím, že ti to ještě pořád prochází."

"A co by s tím asi tak udělaly?" zasmál se Miloš. "Zažalovaly mě za to, že jsem je vystrašil? Haha! Už vidím, jak za to skončím v kriminále!"

"Proč to vlastně děláš?"

"To je jedno!" odsekl Miloš. "Uvidíme se zítra! Měj se!"

*

Druhý den volal Miloš Jitce, aby jí vše vysvětlil, ale ona mu nezvedala hovory. Poslal jí tedy aspoň textovou zprávu, aby se omluvil. Poslala ho do háje.

Bylo mu to jedno. Chtěl se jen omluvit, aby se pojistil, že z toho Jitka nebude dělat kdovíjakou aféru. I když většinou na Roberta nedal, včerejší výtka mu zůstala vězet v hlavě, a on pak pochopil, že měl vlastně jeho přítel pravdu.

To však neznamenalo, že by s tím přestal. Blížil se Halloween, a on, i když na tento svátek nikdy dřív nedbal, se rozhodl, že toho využije a patrně naposledy si z někoho vystřelí.

*

O čtrnáct dní později se v největším tanečním klubu ve městě konala speciální Velká halloweenská párty. Klub byl narvaný k prasknutí; mnoho mladých lidí stálo venku a čekalo, až jim některý z návštěvníků uvolní místo. Vyhazovači byli nekompromisní a nepustili tam navíc nikoho, ani ze známosti.

Miloš s Robertem měli štěstí, protože přišli už po deváté hodině, kdy se klub teprve začal plnit. Nejméně polovina návštěvníků měla nějaký strašidelný kostým nebo alespoň make-up, a nálada v klubu byla bezvadná.

Robert se připojil ke skupince svých známých a Miloš tak osaměl. Rozhlížel se kolem a hledal svoji budoucí oběť. Nikde neviděl Jitku a za to byl rád. Určitě by mu dělala problémy.

Postavil se k narvanému baru a čekal, až si ho některá ze zaneprázdněných barmanek všimne. Naštěstí nečekal dlouho. Andrea, vysoká a hubená dívka s ohnivými vlasy ho zaregistrovala, mrkla na něj a kývla hlavou, aby věděl, že čeká, co si objedná.

"Pivo!" snažil se překřičet hluk, panující v klubu.

"Jenom?" otázala se vyzývavě.

Miloš pokrčil výmluvně rameny. Andrea se usmála a položila na bar pivo. Z chladicího boxu vytáhla láhev vodky a nalila panáka. Podala ho Milošovi, který s díky přijal. Při předávání ho nepatrně pohladila prstem po ruce. Očí jí jiskřily příslibem, který by pochopil i panic. A Miloš se nikdy nenechal přemlouvat.

"Kdy končíš?" zavolal na Andreu.

"Třeba hned," usmála se na něj dívka. "Jen jsem tady chvíli zaskakovala za kamarádku, ale ta už přišla, takže můžu klidně vypadnout."

"Můžeme se projít," navrhl Miloš. "Moc mě to tady nebaví."

"Vydrž chvíli. Hned jsem zpátky."

Nakonec čekal jen asi pět minut. Myslel, že to bude delší. Andrea se rozloučila s kolegyněmi a pak se dychtivě zavěsila do Miloše. Opustili ruku v ruce klub a zmizeli v temných ulicích.

*

"To bylo skvělý," vrněla spokojeně Andrea, zatímco si zapínala rifle. Miloš se pyšně usmál a v duchu se pochválil. Počkal, až se dívka upraví a pak ji objal a dlouze políbil.

Andrea se na něj vrhla ihned, jakmile zmizeli lidem z klubu z očí. Miloš jí donutil ovládnout se alespoň do té doby, než najde nějaké klidné místo, kde by je nikdo nevyrušil.

"Pojď," vyzval ji. "Doprovodím tě domů."

"Už chceš jít spát?" překvapeně mrkla Andrea.

"Byl to dlouhý den," pokusil se vysvětlit Miloš. "A navíc ráno brzy vstávám."

"Hm," zamručela Andrea nespokojeně.

"Neboj," plácl jí rozverně po zadku. "Brzy ti to vynahradím."

"Jo? A jak?"

"Tak prvně tě doprovodím domů."

"A pak?"

"Nech se překvapit."

*

Nejdřív neměl Miloš nic takového v plánu. Chtěl si jen užít s Andreou a pak jít opravdu spát. Jenže když se mu naskytla taková skvělá příležitost, rozhodl se, že jí využije. Vytáhl mobil a zavolal Robertovi.

"Bydlím docela daleko," oznámila Andrea Milošovi, když dotelefonoval a oni vycházeli z místa jejich milostného dovádění. "Až pod Hamry. Chce se ti tam vůbec jít?"

"Proč by ne? Navíc znám zkratku."

"To je fajn. Tak jdeme."

*

Procházeli Ztracenou.

"Páni," vydechla ohromeně Andrea. "Tak tohle je ta Ztracená!"

"Slyšela jsi o ní?"

"Něco málo," vysvětlovala rusovláska. "Ale podle mě jsou to všechno jen výmysly. Skoro v každém městě je nějaká tajemná ulice nebo čtvrť."

"Takže se nebojíš?"

"Pche!" Andrea teatrálně mávla rukou. "Je to jen trochu strašidelně vypadající ulice. Nic víc."

"To je dobře," odvětil trochu zklamaně Miloš.

"A navíc," zazářila svým úsměvem. "Jsem přece už velká holka."

Způsob, jakým to řekla, donutil Miloše k úsměvu. Chvíli mlčel a pak se jí zeptal, jestli se ráda bojí.

"No, pokud je to bezpečné tak ano."

Miloš chvíli předstíral, že přemýšlí.

"Pokud se tedy ráda bojíš, ukážu ti opravdu jedno strašidelný místo tady v ulici."

"Tak dobře," zazubila se Andrea. "Jdeme."

*

"To je ono?" pronesla poněkud zklamaně Andrea. Pohled na starou a poničenou budovu bývalého pivovaru ji nijak nenadchl.

"To je jen fasáda," pokusil se jí navnadit Miloš. "To nejlepší na nás čeká uvnitř."

Andrea zvědavě pozvedla obočí. "A jak se tam dostaneme."

Miloš předstíral přemýšlení, při němž se podrbal na hlavě.

"Možná je na druhé straně klíč ve dveřích."

"To je blbost," zavrhla tuto domněnku ihned. "Jen pitomec by ho tam nechal."

"Ale za pokus to stojí," nedal se jen tak Miloš.

"Jo, a jak?"

"Vidíš tu díru? Je hned vedle zámku. Prostrčím jí ruku a třeba nahmatám klíč. Samozřejmě, pokud tam je."

Mrkl na Andreu.

"Ty seš blázen," zasmála se pobaveně dívka.

"Jdeme na to," řekl Miloš a vyhrnul si rukáv bundy.

"Počkej!" vyhrkla Andrea.

"Co je?" zeptal se Miloš a potutelně se usmál. "Snad ses doopravdy nezačala bát?"

Dívka si uraženě odfrkla. "To zrovna. Ale stačí se podívat na ty tvoje pracky a je mi jasné, že je tam sotva dostaneš."

"Aha. Takže?"

"S dovolením," odstrčila ho s hranou grácií. Než mohl jakkoliv zareagovat, prostrčila ruku dírou ve dveřích a pokoušela se dosáhnout na klíč.

Ačkoliv to bylo právě to, čeho chtěl původně dosáhnout, nyní měl jakýsi podivný pocit, že se schyluje k něčemu špatnému. Raději to odpíská, než začne Robert hrát svůj part.

Nestihl to.

Andrea překvapeně vyjekla a ohlédla se po Milošovi. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale vyšlo z ní pouze přidušené heknutí, když s ní cosi škublo a ona narazila hlavou do dřeva.

Miloš zaklel a bleskurychle se vrhl na pomoc Andree. Přitom proklínal Roberta za to, že to tak hloupě přehnal. Chytil dívku za uvízlou ruku a pokusil se jí vytáhnout. Pohlédl do jejích rozšířených zorniček a spatřil v nich nekonečný strach.

Prudké trhnutí opět mrštilo její hlavou o vrata. Andrea vykřikla bolestí.

"Pomoz..."

Třetí rána o vrata následovala téměř ihned po druhé. Miloš zaslechl prasknutí dřeva. Doufal, že to bylo dřevo a ne její lebka.

Dívce se podlomily kolena a nebýt jeho, padla by k zemi. Držel jí pod pažemi, hlava jí sklesle visela a přes rudé vlasy v obličeji nebylo vidět, jestli je ještě při vědomí.

"Přestaň s tím, pitomče!" řval Miloš přes vrata. "Přeháníš to! Slyšíš?! Přestaň!"

Náhle zaslechl děsivé křupnutí. Andrea se probrala a začala nekontrolovatelně ječet. Tlak naštěstí povolil a dívka rychle vytáhla ruku. Při tom prudkém pohybu udeřila Miloše loktem do hrudi, až se s heknutím odpotácel. Skoro ublíženě pohlédl na Andreu, ale při tom, co spatřil, okamžitě zapomněl na ostrou bolest v hrudi a vlastně na cokoliv dalšího.

Andrea držela svoji ruku zvednutou a v šoku zírala na to, co z ní zbylo. Rukáv bundy byl, až na pár tenkých plandajících pruhů látky, prakticky pryč. Ruka sama byla až do masa rozervána, zbrázděna několika hlubokými, rudými rýhami. Ukazovák a palec byly docela pryč.

Andrea byla očividně v šoku. Opakovaně se nadechovala, aby znovu začala křičet, ale dech se v ní zadrhával. Miloš potlačil prvotní nutkání utéct, a po kratičkém zaváhání k ní přiskočil. Stáhl si opasek, omotal ho kolem její paže a pořádně zaškrtil.

Andrea cosi nesrozumitelně zamumlala a sesula se k zemi. Vzápětí zaslechl Miloš dusot nohou. Ohlédl se a spatřil přibíhajícího Roberta. Ten zpomalil, a jakmile spatřil Andreinu ruku, zastavil se tak prudce, jako by narazil do neviditelné bariéry. S otevřenou pusou zíral střídavě na Miloše a Andreu.

"Co čumíš!" obořil se na něj Miloš ostře. "Zavolej sanitku! Dělej!"

Robert po hmatu vytáhl mobil a vytočil 112. Operátorce zmateně vylíčil situaci, ve které se ocitl a nahlásil přibližnou adresu. Pak mobil vypnul a poklekl vedle Miloše.

"Co se stalo?" vyzvídal poděšeně.

"To řekni ty mě!" vrhl na něj Miloš vzteklý pohled. "Měl jsi ji jen vystrašit a ne jí skoro urvat ruku! Co tě to popadlo?!"

"Cože? Mě?" nechápal Robert. "Ani jsem se dovnitř nedostal! Zdržela mě jedna buchta a než jsem stihl vlézt dovnitř, slyšel jsem ten její hrozný řev! Běžím rovnou sem! To ty mi spíš řekni, co se stalo!"

Miloš mlčel, jako by ztratil hlas. Z jeho tváře se dalo jasně poznat, že usilovně přemýšlí. Nakonec zavrtěl hlavou.

"Musel tam být pes. Nějaká vzteklá bestie. Kdoví, jak se tam dostala, ale nic jiného to být nemohlo."

"Asi máš pravdu," přiznal po chvíli váhání Robert. "Ale stejně máš kliku."

"Jak to?"

"No, kdyby tě nepředběhla, byl bys to teď ty, komu by se volala sanitka."

"Já ne," zavrtěl hlavou Miloš. "Nezapomeň, že jsi tam měl být před námi. Schytal bys to ty."

Robert měl celkem živou představivost, a jen díky tomu, že přijížděla sanitka, nemusel si představovat sebe na Andreině místě.

*

Souběžně se sanitou přijela hlídka Městské policie. Lékař Andreu ohledal a předběžně ošetřil. Na doktorovu otázku, co se stalo, odpověděl Miloš po pravdě. Ostatně, neměl důvod lhát. To samé řekl i policistům poté, co sanitka odvezla Andreu do nemocnice. Zprvu se strážci zákona tvářili nedůvěřivě, ale když jim Robert ukázal klíč od vrat a odemknul, byli pro tvrzení obou mladíků mnohem otevřenější. S baterkami a odjištěnými zbraněmi prohledali přední část hlavní budovy pivovaru, ale nic nenašli. Jeden z uniformovaných mužů navrhl, aby v pátrání pokračovali ráno s více muži. Pokud se zde pohybuje nebezpečné zvíře, možná i nakažené vzteklinou, bude to tak lepší. Robertovi zabavili jeho klíč, oba mládence naložili do auta a odvezli na služebnu kolegům z PČR, kde s nimi sepsali protokol a k ránu je pustili domů.

*

Po odjezdu policejního vozu ulice opět ztichla a zela prázdnotou. Až na zasychající kaluž krve nebylo nijak poznat, že se zde odehrálo takové drama. V domku přímo naproti pivovaru se nepatrně pohnula záclona. Paní Marie Nečasová, osmdesátiletá stařenka, se pokřižovala a povzdechla si. Přešla k posteli, sundala si župan a ulehla pod peřinu. Usnout se jí však nedařilo. V myšlenkách se stále vracela k událostem před více než čtyřiceti lety.

Tehdy pracovala, jako mnoho dalších lidí ze Ztracené, v pivovaru. Když se mezi nimi objevil Ondřej, vypadal jako docela obyčejný muž středního věku. Jediné, co se jim podařilo zjistit, že se do města přistěhoval teprve nedávno a snad pocházel odněkud z jihu země. Sládek mu dovolil obývat malou zchátralou kůlnu, stojící v levém rohu dvoru, kousek od hlavní brány.

Vše se změnilo až půl roku po jeho nástupu. Oficiálně to byla nehoda, ale už tehdy si pár zaměstnanců začalo tajně ukazovat na Ondřeje. Jeden z dělníků spadl ze schodů a zlomil si vaz. Den předtím ho však spatřili, jak se s Ondřejem hádá, ale vyšetřovatelé nezjistili nic.

Vše se pomalu začalo vracet do obvyklých kolejí a na nehodu by se časem snad i zapomnělo, dokud nezemřel další muž. Stalo se tak o dva měsíce později. Ondřej, spolu s dalším dělníkem, měli na noční směně čistit sudy. Ráno našli Ondřeje v bezvědomí a druhého muže mrtvého. Nadýchali se škodlivých výparů při čištění, a zatímco Ondřej stihl ještě vylézt, ten druhý tam zůstal. To už bylo pro některé chlapy z pivovaru moc. Když nedokázali obhájit spravedlnost úřady, rozhodli se tři z nich vzít právo do svých rukou.

Tu noc, třicátého prvního října, tehdy ještě celkem mladá paní Nečasová nespala. Její dítě bylo nemocné; celou noc se budilo a plakalo. V jednu chvíli zaslechla venku šramot a tak opatrně vykoukla skrze záclony. Spatřila tři dělníky z pivovaru, jak se opatrně plíží podél zdi k vratům. U nich jeden z mužů vytáhl klíč, odemkl a vešli dovnitř. Nejdřív si myslela, že šli krást; to by ostatně nebylo nic neobvyklého.

Jenže zhruba po půl hodině se okolím rozlehl táhlý nelidský výkřik. Bylo to tak strašné, že se v tom okamžiku chytila za srdce a myslela, že zemře strachy. Pochybovala o tom, že ten zvuk vydala lidská ústa, ale byla tak vyděšená, že se ani neodvážila opustit byt a jít zjišťovat co to bylo. Přesto stála dál u okna a zírala ven.

Nemusela čekat dlouho. Již za pár minut vyrazil z vrat jeden z mužů a šíleným tryskem utíkal pryč.

Zalezla do postele k synovi, zakryla se až po bradu a až do rána se třásla strachy. Bylo pět hodin ráno, když se jí přeci jen podařilo vyčerpáním a stresem usnout.

O dvě hodiny později jí probudilo naléhavé bušení na dveře. Leknutím málem spadla z postele. S obavami šla ke dveřím a očekávala, že za nimi budou stát příslušníci Veřejné bezpečnosti.

Byla to však naštěstí její starší kolegyně z práce. Spustila na ní doslova palbu slov, mlela páté přes deváté, a Marie zprvu ani netušila, o čem to mluví.

Až po nějaké chvíli, kdy se starší žena zklidnila natolik, aby mluvila pomalu a souvisle, dokázala si Nečasová udělat obrázek o tom, co se vlastně děje.

Tři policejní auta a dvě sanitky, stojící na ulici, zahlédla až poté, co dokázala odpoutat oči od kolegyně a vyhlédnout ze dveří. Uniformovaní policisté drželi dav čumilů a zvědavců od vstupu do pivovaru; nechtěli tam však pustit ani zaměstnance. V areálu se prý stala jakási děsivá nehoda, při které zahynuli dva pracovníci. Tolik se dozvěděli z oficiálních zdrojů.

Z těch neoficiálních se doslechli, že se hledá svědek, jenž mohl být přítomen smrti oněch dvou mužů.

Byl jím Ondřej.

Nikdo ho však už nikdy nespatřil.

Pivovar byl až do odvolání uzavřen, zaměstnanci dostali placené volno s ujištěním, že se již brzy vrátí do práce.

Nestalo se tak.

Čtvrt roku po oné osudné noci byl pivovar, bez vysvětlení, navždy uzavřen. Zaměstnanci se dostali do továren v průmyslové zóně na severu města a tak jediné, co jim z původního zaměstnání zůstalo, byly nezodpovězené otázky. A paní Nečasová jich měla nejvíce. Jenže se nikdy nezeptala. To, co se tehdy stalo, si nechala sama pro sebe.

Roky ubíhaly a na podivné události ve starém pivovaru si už jen občas vzpomněli chlapi v hospodě nebo ženské na pavlači. Jenže i oni stárli a umírali, a jejich potomci považovali tyto historky za vymyšlené a nevěnovali jim nic jiného, než pochybné úsměvy a kradmé klepání na čelo.

Ze starého pivovaru už nebyl ten strašák, kterým nutili bývalí zaměstnanci své děti k poslušnosti, ale stal se pouze součástí pověstí o podivnostech v celé Ztracené.

Jen jediný člověk nikdy nezapomněl. Zestárla sice, špatně viděla a slyšela, kosti v těle měla už jen na to, aby jí neustále připomínaly pomíjivost tohoto života, ale nezapomněla.

Cítila, že už jí času moc nezbývá, i když nemohla říct, že by ho od boha získala málo. Měla hodného a milujícího muže, a přestože jí ho nemoc vzala velice brzy, nikdy ho nepřestala milovat a jiného si již nenašla. Měla syna a dceru a pět vnoučat, radost na stáří, bez nichž by jen těžko dokázala přežít do těchto dní.

Měla vše, co si jen mohla přát, i když některé krásné věci jen nakrátko. Přesto měla pocit, že něco jí chybí.

Odpověď na to, co se stalo před čtyřiceti lety v pivovaru.

Stářím znavené oči se již začaly zavírat, ale než mohla opravdu usnout, cosi jí vyrušilo a ona překvapeně vzhlédla.

Ozývalo se to zvenčí. Znělo to jako klapot; tlumený a pravidelný. Stařenka s obtížemi vstala, a opět přešla k oknu. Nepatrně odsunula závěs a vyhlédla.

Byl to stařec, snad ještě starší než ona. Jen v pruhovaném pyžamu a ošuntělém kabátu, s hůlkou v ruce, pomalu ale odhodlaně kráčel ke staré pivnici.

Poznala ho. I přes tu vzdálenou propast mnoha let; i přesto, že jí vzpomínky postupně odcházely a ona si stěží uchovávala jen těch posledních pár.

Byl to ten muž, jenž jako jediný přežil osudnou noc v pivovaru a utekl.

Samozřejmě, že ho znala. Byl to nejen její kolega z pivovaru, nýbrž i soused z bytu o dva domy dále. Potkávala ho prakticky každý den, ale nikdy mu nedala najevo, že ho tenkrát viděla, jak se spolu se svými parťáky vkrádá do pivovaru, aby si vyřídil účty s Ondřejem. A jak poté pouze on mizí z místa činu, zatímco jeho dva kamarádi tam zůstali.

On jediný mohl objasnit záhadu několika úmrtí a jednoho zmizení, ale ona se ho nikdy na to nezeptala.

Nyní však cítila, že tohle je poslední příležitost. Mohla to nechat být a jít spát - nebo...

Zatáhla závěs a z věšáku v předsíni si vzala teplou péřovou bundu - dceřin dárek k Vánocům. Jak spěchala, ani si neuvědomila, že se zapomněla přezout a na nohou má stále bačkory.

Opatrně otevřela domovní dveře a vykoukla ven. Stařec byl již u vrat a z kapsy kabátu cosi vytahoval. Zavřela za sebou dveře a vydala se k němu.

Když byla od něj sotva na pár metrů, bleskově se otočil. Vůbec takový rychlý pohyb nečekala, a proto se vyděšeně zarazila.

"Ach, to jsi ty, Marie," zašeptal stařec úlevně.

"A koho jsi čekal, Matěji," opáčila obezřetně Marie Nečasová.

Na okamžik to vypadalo, že stařec odpoví, ale nakonec jen mávl rukou a dodal: "Raději se vrať domů. Je zima."

"Ano. Je zima," přitakala vážně Marie. "A tobě musí být taky."

Stařec vydechl chladný obláček vzduchu. "To je to poslední, co mě trápí."

"To věřím," odvětila žena tiše. "Proč jsi tady?"

Stařec sebou lehce trhl, ale ihned se zklidnil. Pak se, k ženinu překvapení, potichu zasmál.

"Čtyřicet let," řekl. "Čtyřicet let jsi čekala a sbírala odvahu se na to zeptat."

"Cože?" zamračila se Marie.

"A pak prý, že jsou ženy nejzvědavější tvorové na světě."

"Co je ti tak k smíchu?" odsekla uraženě.

"Tu noc jsem tě viděl," vysvětlil jí Matěj, nyní už vážně. "Za tím oknem jsi byla vážně nenápadná. Nechal jsem to být, i když mi bylo jasné, že to může způsobit potíže. Jenže se ukázalo, že ty jsi byla nakonec ta nejmenší potíž. Vlastně vůbec žádná. A pak už to nemělo cenu řešit. Měl jsem mnohem větší problémy."

"Pořád mluvíš v hádankách!" vyčetla mu Marie. "Dobrá tedy! Nechceš mi to říct, tak půjdu domů, zalezu do postele a budu dál předstírat, že se tohle taky nestalo!"

Starý Matěj se k ní otočil zády na znamení, že už s ní skončil.

"Dědku starý bláznivý!" zaprskala jako stará kočka, otočila se a vydala se k domovu.

Ten zvuk, který starý Matěj vydal, se dal přirovnat snad jen k poslednímu vydechnutí. Tak strašidelný byl. Přesto se Marie Nečasová zastavila a usmála, neboť věděla, že konečně prorazila dědkovo brnění z tvrdohlavosti.

Dobelhala se zpět k Matějovi; ten se k ní otočil čelem. Netvářil se nijak nadšeně, ale zjevně byl opravdu odhodlaný povědět Marii svůj příběh. Dychtivost v její tváři mu k ní vůbec neseděla. Skoro jako by omládla pouhou zvědavostí.

"Nu dobrá," začal opatrně. "Tu noc jsme se vydali do pivovaru, abychom Ondřeje potrestali za to, co provedl našim lidem. Když jsme se dostali dovnitř, zamířili jsme ihned k té kůlně, kde bydlel. Ještě se tam svítilo, byl tedy vzhůru. Já zůstal venku, abych hlídal. Pavel s Jirkou vtrhli dovnitř. Dvířka do kůlny se prudce zavřely a já si zprvu myslel, že to byli oni, kdo je zavřel. Spletl jsem se. To, co jsem zaslechl krátce nato, mě strašilo mnoho bezesných nocí. Byl to zvuk, jaký snad nikdo předtím neslyšel z úst pozemského tvora."

Marie přikývla, neboť i ona si na ten výkřik pamatovala. Bezděčně se otřásla a pokynula Matějovi, aby pokračoval.

"Měl jsem strach a tak jsem začal bušit do dveří a volat na své kamarády, ale nikdo mi neotevřel ani neodpověděl."

Stařec si povzdychl. "Měl jsem raději hned utéct."

Marie ho chtěla utišit, ale Matěj po ní vzdorovitě blýskl očima.

"Kopal jsem a bušil do dveří kůlny, dokud se přeci jen neotevřely. To, co jsem spatřil vevnitř..."

Marie byla tak napjatá, že ani nepostřehla, že stařec přestal mluvit.

"Co jsi viděl?"

"Nebyla to nehoda, jak se nám snažili namluvit. Nehoda nerozhází kusy dvou lidských těl po místnosti."

Marie zalapala po dechu a pokřižovala se.

"To, z čeho jsem se málem pomátl na rozumu, tam stálo před tím, co zbylo z mých přátel a propalovalo mi mozek svýma nelidskýma očima. Kdoví, co to bylo, ale člověk rozhodně ne."

"Pane bože!" Marie chvíli mlčela, než se odvážila zeptat: "Co jsi udělal pak?"

"Co asi?" odsekl Matěj podrážděně. "Podělal jsem se a utekl!"

"A..."

"A zbytek už znáš."

"Ne tak docela," zavrtěla nesouhlasně hlavou Marie.

"Co ještě?"

"Co se stalo s Ondřejem? Kam zmizel? Víš to?"

Matěj zasunul klíč do zámku a otočil jím. S námahou otevřel vrata, ale nevešel hned dovnitř. Otočil se na Marii.

"Copak to nechápeš? On nikam neodešel. Byl tam tehdy a je tam i teď. A čeká na mě."

"To není možné! Celé to tam tehdy prohledali! Jak by se před nimi schoval? Jak by se před námi skrýval po celé ty roky?!"

"Pořád o něm mluvíš jako o člověku, ale..."

Chtěla mu říct, že je to hloupost, ať se vrátí, ale nemělo to smysl. Neposlouchal by jí. Mlčky vstoupil do budovy a pomalu za sebou zavřel.

"Proč po tobě jde?" vyhrkla do prázdna.

Ještě chvíli tam stála a přemýšlela, co by měla udělat. Volat policii? Zburcovat sousedy? Jít za ním a pokusit se ho dovést zpět?

Bylo očividné, že nebyl při smyslech. Ať už se mu tehdy stalo cokoliv, zjevně to na jeho psychice zanechalo hluboké následky. Patrně si ani neuvědomoval, co dělá.

Jako věřící však nemohla zpochybňovat cesty, jimiž se smrtelníci skrze Pána ubírají. Pokud je tohle Matějův osud, neměla by do něj zasahovat.

Unavená, zmatená a také smutná se vydala domů. Ulehla do postele a s otevřenýma očima zírala do stropu.

Až když se to stalo, uvědomila si, že na to vlastně čekala.

Stejně děsivý a nelidský výkřik, jaký zaslechla před čtyřiceti lety. Tentokrát ovšem věděla, komu patří.

Ať už byla pověst Ztracené jakákoliv, Marie Nečasová věděla, že pravda je úplně někde jinde.

A stále tam čeká.